Josefína

V životě máme jisté jen dvě věci, smrt a změnu.

Od té doby, co zemřela, se toho dost změnilo, i když zase ne tolik. Pořád ji vídám. Občas zahlédnu její odraz v zrcadle, slyším její kroky. Ani po smrti nepřestala hudrovat. Zlobí se pokaždé, když si zapálím cigaretu, ale jen na oko. Znáte to, všechny ty každodenní drobnosti jdou člověku na nervy a pak mu najednou chybí. Nechci, aby se na mě zlobila, a tak někdy připravím kávu i pro ni. Dívá se trochu vyjeveně, zamrkám jedním okem.
Taky nechci aby věděla, že se zlobím já na ni. Za to, jak mi chybí.
Často pochybuji o svém zdravém rozumu a právem. Možná bych měl zajít za doktorem, dneska mají pilulky na všechno. Jenže co když mi nějaká piluka sebere mojí Josefku? Pak bych byl na světě úplně sám.
Sedíme u stolu a mlčíme.
“ Brýle, kdybych si tak mohl vzpomenout, kam jsem dal brýle.” Povzdechnu si.
Bez brýlí si připadám jaksi polovičatě.Chtěl bych si přečíst noviny nebo vyluštit křížovku.

Dneska jsou Dušičky, vypravím se na hřbitov. Bloudím mezi hroby a nemůžu si vzpomenout. Poslední dobou zapomínám, někdy nemůžu najít cestu domů. Kdyby to věděla Josefka… No, ještě že to neví. Kdybych tak aspoň měl ty zatrolené brýle.
Cestou narazím na známou tvář. Pamatuji si ji když byla ještě malé copaté děvčátko a děti se jí ve škole posmívaly, že je liška zrzavá. Kamarádila se s naším kocourem, byla to hodná holka. Jak se jenom jmenovala…
Přijdu k ní, chci ji poprosit, aby mi pomohla najít manželčin hrob. Podívá se na mě a vyjekne. Uvědomuji si, že vypadám sešle.
Chtěl bych jí říct, že o všechno se u nás starala Josefka, bez ní už nic není jako dřív a najednou jí uvidím, Josefínu… Stojí přímo přede mnou a usmívá se na, hergot, jak jenom se ta žába jmenuje…
Mladá žena se se mnou spěšně rozloučí.

No prosím, prosím. Tak ona se tu klidně promenáduje vyfintěná,navoněná, zatímco já vypadám jako vagabund. Jakoby to snad nestačilo, ještě ke všemu děsí lidi.
“Pepino, copak se to sluší? Už bys taky mohla mít rozum.” Vyplísním ji.
Trhne sebou, ohlédne se, pak pokrčí rameny a přidá do kroku. To je celá ona. Teď ještě bude hrát uraženou, ale ať si. Šourám se za ní.
Zamíří k náhrobku.
“A, tak tady to je. Jak jsem to mohl zapomenout ?” Pomyslím si
Postavím se naproti ní, pořád je krásná, ale dneska jí to neřeknu. Teď bych jí nejraději pěkně vytrestal, mám chuť jí říct, že na duchy nevěřím.
Založím ruce a tvářím se nakvašeně.
“Přinesla jsem Ti brýle.” Řekne a položí kožené pouzdro do hlíny.
“No proto” ,odseknu. To by tak hrálo, klidně mi někam zašantročí brýle a pak si klidně zaklepe bačkorama. A vůbec, už mi je mohla dávno dát.
Vytáhne z tašky věnec a položí ho na hrob, zapálí svíčku.
Úplně ji v duchu slyším. “Co si ženská sama neudělá, to nemá.” Ale tohle, to už snad přehání. Přinesl jsem jí růži, ne jen tak ledajakou.
Rosa, Rosa, jak jenom se to…
Nevadí, vím, že tyhle měla ráda. Něco jsem se kvůli ní naběhal a ona si tu teď klidně pokládá věnec na svůj hrob a zapaluje svíčky.
V ruce žmoulá kapesník a popotahuje.
“Tak už neřvi.” Houknu smířlivě.
“Vždyť já Tě mám, Pepino, pořád rád.”
Chtěl bych se jí dotknout, ale dělí nás jakási clona, vypadá to jako hustá pavučina utkaná
z pevného vlákna.
Josefína se otočí a odchází. Nasadím si brýle, konečně zase pořádně vidím.Příště už budu vědět kudy.Ještě naposledy se podívám na náhrobek.
Zlatým, umně vyvedeným písmem je na něm napsáno moje jméno.