Ještěrkář František

J e š t ě r k á ř F r a n t i š e k
Motto: ze života s trochou erotiky
František měl nenápadnou postavu, téměř tuctový člověk, něco kolem třiceti. Takový člověk kolem kterého projdeme a nezaujme nás. Konečně i jeho řeč byla všední.
„Tak holky,“ začal ranní rozdělování úkolů vedoucí skladu, „přivedl jsem vám posilu, Františka,“ .Příjmení zaniklo v souhlasném mručení. Ženské si ho s pobavením začaly prohlížet jako kdysi, když pantáta přivedl hřebečka na jarmark k prodeji. Jen to plácnutí po zadku tomu chybělo.
Po prvním týdnu měly ženské jasno. Pouze vedly spor. Zda je nekňuba, nebo stydlýn. Těm co tvrdily , že je nekňuba oponovaly ty druhé, že není žádný nešika a na ještěrce válí. Naproti tomu je to prý stydlín, pořád se točí kolem ještěrky, vymýšlí si práci a když už nic, tak alespoň ještěrku otírá pucvolí. Na čem se obě skupiny shodly bylo, že si jich nevšímá. A tak o svačinu, když za nimi přišel vedoucí skladu na kus řeči a František byl se svou ještěrkou někde zašitý, sondovaly. „Kájo, co jsi nám to přivedl za prezent. Není on teplej?“ Vedoucí, než aby se zapojoval do diskuze, nebo se s nimi dohadoval jen mávl rukou se slovy: „holky vaše starosti na mou hlavu“ a odešel. „Holky tomu musíme přijít na kořen. Není on snad ještě panic, nebo nepolíbený?“ Z nejmladší Janiny vypadlo řešení : „Irmo, ty jsi sama, vyzkoušej ho, my ti pomůžeme radou.“ Všechny ženské: Božka, Irma, Julča a Janina se zasmály a rozešly se po své práci.
Ženské se v práci příliš nezdržují. Jak padne, tak běží domů. František se loudá, po druhé hodině ukládá ještěrku, někdy dělá drobnou údržbu, nespěchá, pak teprve jde domů.
Z chodníku vidí František, že je v přízemí otevřené okno. Jako kdyby někdo čekal na jeho přiblížení. Ženský hlas si prozpěvuje. Z okna se vykloní paní Irma. „To teprve jdete z práce Františku? Na slovíčko. Mohu se Vás na něco zeptat? Máte čas?“ „Tak jó,“ odvětil na půl zvědavě, na půl neochotně František. „Naše ženská parta, čas od času, pořádá party. Občas mezi nás zavítá i Kája. Nepřišel by jste i Vy?“ „Já nevím, o takových věcech jsem nepřemýšlel.“ Irma se vyklání z okna, František nakoukl do plného výstřihu a polkl. Nepostřehl, že jej Irma vzala za kravatu a přitáhla blíže k parapetu. Než se František dal dohromady vypálila na něj otázku: „kdo Vám koupil tak hezkou kravatu?“ Žmoulá ji mezi prsty a opět opakuje otázku. František nepříliš ochotně odpovídá: „maminka.“ „Vy nemáte holku?“ František se začervená. „Proč se ptáte?“ Z hrdla se jí vyvalil hukot nespoutaného smíchu, plný sexu, ženské samolibosti s podtóny vítězného tažení. Kravata se napíná. František má na vybranou: buď poslušně pokročit k parapetu, nebo sebou cuknout zpět . Jé, ta ženská pěkně voní. Ne to není ani vůně těla, ani parfém. „Irma si toho všimne a docela suše konstatuje: „To je francouzský šampón, občas dostanu balíček.“ Františkovi stoupá krev do hlavy, začíná se červenat. „Jen, aby mi neroztrhla kravatu,“ bleskne mu hlavou a začíná se naklánět do okna. Smyslné oči Irmy ho propichují. Najednou ostře zavelí: „Skoč!“. Copak o to, okno je do výše pasu, mohl by se na něj vysoukat, přemýšlí. Zároveň se však v něm začíná něco bouřit. „Tak to přeci nejde, k sexu patří láska,“ vykoktá ze sebe. Kravata Irmě vyklouzla z ruky, odstoupila do místnosti, ze které se ozývá její smích. „Jé on je panic, to se mi povedlo, sex, láska….“ Františkovi se motá hlava, ale z hlubiny duše mu tryská mužská ješitnost. Rychle se vysoukal na okno a skočil. Dopadl na podlahu místnosti. Irma: „Jste celej, nestalo se Vám nic ?“
Po chvíli: „Počkej, musím zavřít okno“……