Z á v a l

Z Á V A L
Jako absolvent Vysoké školy, který přišel na umístěnku, jsem nejprve absolvoval tzv. kolečko. To jsem chodil po jednotlivých odděleních na šachtě. Někde mě nechali něco dělat, někde byla sranda, někde bylo i něco poučného, ale všude málo svobodných děvčat. Kolečko jsem ukončil v šachtě, kde jsem chodil s revírníkem. Teď již nějaký měsíc štajgruji. Vcelku stereotyp. Ne, není to nuda, protože musím být neustále ve střehu. Každý štajgr-revírník je ověšený jako vánoční stromeček, já taky. Nemůžu říc, že je něco zbytečné.
Dnešní den, odpolední směna jako každá jiná. Pokračuji dál po základně k druhé přírubní chodbě, k druhé komoře. Netěží. Přikrčený přeskakuji žlabový pohon, chodba začíná tlačit. Musím zjistit příčinu. Buď odvrtávají, nebo mají nějakou poruchu. Světlo z ústí komory mě oslňuje, nevidím moc dobře kupředu. Ohromné žuchnutí se mnou zacloumalo a proti mně, plným profilem se valí zvířený uhelný prach. Jsem překvapený, zmatený, jedině co mi mozek velí, je jít kupředu a zjistit co se děje. Snažím se orientovat výztuží na boku chodby. Sem tam se praštím, střídavě zakopávám. Najednou se proti mně objeví silueta. Střelák! Roztáhnu ruce se slovy: „Co je, co se děje, kam utíkáš?“ „Já, já, já to běžím hlásit,“ zmateně ze sebe vyráží. „Spadla deka a oba jsou tam zavaleni!“ Počkej, šťouchnu do něj a jako pimprlátko jej otáčím se slovy: „Jdeme tam“. Tlačím ho dopředu k ústí komory. Asi tak nějak se používají „živé štíty.“ Těch pár metrů k ústí komory je nekonečných. Z levého boku chodby, jak se havířsky říká ze štůsu, se hrabe nad kotníky zasypaný a zaprášený, druhý z osádky, Jordák.
Vybafnu na něj: „Kde máš kolegu“? Pak si teprve uvědomím, že bych měl zkontrolovat jeho zdravotní stav. Hulákám, snažím se překřičet hukot ventilátoru. “Je ti něco?“ Pozoruji ho, oprašuje se otírá a pořád mele: „Je to dobrý“. Skočím k němu, popotáhnu ho ke světlu promakávám ramena, nohy, koukám se mu do očí. Zdá se mi v pořádku, to i on potvrzuje. Jeden živý. „Kde je kolega?“ „Tam“, ukazuje do komory, vpravo od ústí. „On měl dovrtávat dvě, tři díry a mohli jsme ládovat. V tom to přišlo. Ani to trochu neohodilo. Nic. Ale já ho sledoval.“ „Odkud,“ ptám se. „Tady odsud“ a ukazuje na místo odkud se hrabal z foroty uhlí. „Takže není daleko,“ vyslovuji otázku. „Ne, může být tak tři, čtyři metry od ústí,“ odpovídá logicky, ale je vidět, že je ještě otřesen. Asi nelže. Tak co teď? Těžit zásobu, čekat na rozhodnutí vedoucího směny? Obracím se na střeláka se slovy: „Běž pro předáka Vojtu a pro chodbaře ať sem okamžitě přijdou a zastav pasovku.“ Čekání na zkušeného předáka mi připadá být nekonečné. Ze zoufalství začnu tlouct helmou do žlabu.
„Počkej, přestaň“, zahučí mi do ucha Vojta. Šetrně mě odstrčí a zavelí: „Vypněte větrák“ a bere do rukou krajčák. Arnošt okamžitě plní příkaz. Na otřeseného Jordáka vybafne: „Kde jsi ho viděl naposled?“ „Tak dva, tři metry od ústí“ a ukazuje do pravého štůsu. „Vrtal ještě tak dvě, tři díry a mohli jsme ládovat“. Nelže. Srovnávám si to s tím, co řekl mně. „Ticho“, zařval Vojta a začal krajčákem tlouct podivnou morseovku na žlab. Rána, klid, dvě rány, klid, tři rány klid. Z pravého horního rohu komory se ozývá odpověď, tlumené, chaotické klepání. Ani to nemusel opakovat.
„No vidíš“, nenechám se přeci porazit. „Já klepal a ty jsi mě odstrčil“. „No jó kamaráde, ale tebe by si mohl splést, mě ne“! Utře se, nebo rozšmudlá pot s uhelným prachem a vyslovuje verdikt svého klepání: „Jo, je to dobrý, dobrý“, to povídá spíše k těm druhým, než ke mně. Deka šla asi středem komory a Kropáček zůstal v kapse“. A na mně se bezelstně podívá s otázkou: “Tak co štajgr, co budeme dělat“? „No já to půjdu hlásit, nahoru“. Nestačím domluvit a hned napůl vzteky vybafne: „A my tu budeme čekat s rukama v kapsách“? “To jsem neřekl“. „Tak co bude“? „Musíme pořádně zašprajcovat ústí, aby nevyjela bílá“. „Moje řeč“, pokýval hlavou, již trochu klidněji Vojta. Obracím se k ostatním se slovy: „Co budu pryč, řídí práce předák“. „A ještě něco“ obracím se spíše na Vojtu: „Ve štajgr boudě máme trubky, ale já…nedokončil jsem, Vojta mě vzal za rameno „Kolik toho je“? „Tak dva svazky“. „Tak já si to půjdu prohlédnout a Arnošt půjde se mnou, kdybych na to nestačil“. A pokračuje v udělování příkazů: „Chlapi, posbírat krajiny, štemple a přinést sem“. Pokračuji já: „U výsypu jsou složené fošny, taky přineste. Ať Vám pomohou dřeviči“, to již patří střelákovi s dovětkem: Vyřiď jim to“. „A ty hlídej, kdyby něco, víš, kde jsme“: přikazuji Jordákovi: „Jdeme“, zavelel jsem. Na vtažné chodbě zrychlujeme krok. Jdeme pro trubky se kterými nemám zkušenosti, nechci se ptát, zda je má Vojta. Mně je sice při zácviku ukazoval starý Sláma říkal, že by měly sloužit k vyhledávaní zavaleného havíře v komoře, ale neměl s tím zkušenosti. Došli jsme k štajgrboudě u které je ligyfon. Vojta se vrhl na duté coulové trubky, prohlíží je a počítá. „Celkem osm metrů a redukční ventil“ hlásí. „Měly by tady být jedna až dvě kyslíkové lahve“. Oba šmejdí, Arnošt je našel a Vojta se hned obrací na mne: „My jdeme zpět, ty si to vyřiď, dokud nepřijdeš, nebudeme nic podnikat. Pouze zašprajcujeme ústí, aby nevyjela forota.
Než stisknu cuplík snažím se vydýchat nervozitu a trochu klidu předat i nahoru. Také proto, že se vše natáčí na magneťák. Následně se v tom budou patlat komise, policajti, báňský úřad a bůhví kdo ještě. Mačkám cuplík a z krabice se mi ozve: „Co je? Proč nefedrujete?“ „Tady revírník, hlásím mimořádnou událost. Na komoře číslo patnáct, máme zával a zůstal tam komorář Kropáček.“ „Počkej“ a to už ne dispečer, ale vedoucí směny se ptá: „Byl strop nabitý?“ „Ne, podle výpovědi druhého komoráře došlo k samovolnému závalu při odvrtávání stropu, asi ve výšce tři až tři a půl metru.“ „Počkej u ligyfonu, budu to hlásit hlavnímu.“ Slyším, jak hlásí do telefonu hlavnímu inženýrovi: „Soudruhu hlavní máme malér. Ve druhém úseku, na komoře číslo patnáct je samovolný zával. Zůstal tam při odvrtávání stropu Jindra Kropáček. Podle štajgra žije a je někde v kapse poblíž ústí“. „Který technik tam má směnu?“ „No ten mladej inženýr, ale na místě je i Vojta, zajišťují ústí, aby nevyjela forota“. Hm, hm, je slyšet z ligyfonu. Hlavní přemýšlí. „Kde máš pohotováka, hned ho pošli pro mne, zavolej hábezetku a vyžádej jednu četu s teleskopy. Jo a ještě něco, do mého příjezdu jsi vedoucí likvidace havarie.“ „Počkej, ještě něco. Dej mi toho mladého.“ V ligifonu to zaškrčí a ozve se směnový: „Přepínám, jsi tam? Chce s tebou mluvit hlavní inženýr.“ „Poslouchejte, jak to tam vypadá?“ Nechává si převyprávět to, co jsem již hlásil a co mu odraportoval směnový. Dbám na přesnost, protože se to natáčí a taky proto, že jsem se trochu uklidnil. Nenechá mě dokončit větu a přikazuje: „Zvažte s Vojtou ( v duchu se čertím, proč s Vojtou) tento postup“. Ve štajgrovské boudě by měly být coulové trubky na závit“ nenechám ho pokračovat a skáču mu do řeči: „Promiňte, my jsme je našli a Vojta s Arnoštem už je nesou na figuru. Potřebujeme Váš souhlas“. „Souhlasím, máte lahve?“ „Ano, dvě plné byly v boudě.“ „Pokud se Vám podaří k němu prorazit, foukněte mu tam trochu kyslíku, budeme mít směr.“ „A hlavně, (teď už mi řekl inženýre) dbejte, aby tam byl klid, žádné zmatky.“ Lygifon zmlkl, musím opět zmačknout cuplík. „Co je, ještě,“ zahulákal z něj dispečer. „Ještě něco?“ „Ne, já jdu na figuru, kdyby něco tak se ozvu“. Snažím se jít co možná nejrychleji, samozřejmě pokud mi to dovolí stav chodby. Po cestě přemýšlím jak dál. Na zavalené komoře pořád pracují na zajištění komory, aby nevyjela zásoba. Vojta, který řídí práce si mě první všiml. „Už pomalu končíme“ a hned s otázkou: „Co je nového?“ „Směnový zvedl záchranku, přijede jedna četa s teleskopy, s rourami a hydraulikou. Asi za hodinu by mohli být na šachtě a tady mohli být tak za půl hodiny. Jó ještě něco důležitého. Hlavní odsouhlasil ty trubky.“ Vojta hned začne rozvazovat první svazek, kývne na kolegy a chce začít s nastavováním, ale přesto se na mne obrátí s otázkou: „Půjdem kolem štůsu“. Přikývnu, ale přes to se obrátí na Jordáka: „Co ty na to říkáš, kde jsi ho viděl naposledy?“ „Já myslím, pokud ho to nestrhlo, tak by tam mohl být“. Vojta na první trubku se špuntem našroubuje další. Ten špunt zavalený buď vyndá, nebo když se do trubek pustí vzduch, tak špunt vypadne. Trubky jsou půlmetrové a jdou poměrně snadno tlačit do zásoby. Chlapi je tlačí pomalu, aby nerozhýbali zával. Všichni jsme soustředěni, nervozitu nedáváme na sobě znát. Jordák už pookřál a komentuje bezproblémové zasouvání trubek slovy: „Jako do maminy“. „Jdi do prdele“ vytryskne z Vojty a pokračuje: „Hele štajgr, dej mu nějakou práci ať nekybicuje. “ Devátá trubka šla snadněji, asi je ve volném prostoru. Vojta přestává napojovat další trubku a zahučí: „Čekáme“. Za chvíli začne trubka jemně vybrovat. „Hu,“ vyjekne Vojta. „Našel ji, pustíme mu tam trochu kyslíku z lahve. Po čtyřech dávkách Vojta zavelí: „Stop“. Zvedne se a sdělí ke mně napůl požadavek, napůl prosbu: „Inženýre, pojď tady hučí větrák, pojď, poradíme se“. Poodešli jsme k základně a Vojta na mne vysype otázku: „Tak jak dál?“ Odpovídám bezprostředně: „Já to půjdu hlásit“. „Co? Už zas.“ A Vojta kroutí hlavou. „Blbneš a koleduješ si.“ „A proč? O co si koleduji“? Ty jsi tady technik, šéf, ty jsi zodpovědný, tebe budou první vyslýchat a klást otázky, proč jsi neudělal to či ono.“ „No to mám vyhlídky“. „Tak se Jirko oba uklidníme a začneme přemýšlet.“ „Vojto, záchranka tu bude za hodinu, půl hodiny jim může trvat příprava. Řekni, co se může za tu dobu stát? „Nic, nebo všechno“, vybafne ještě podrážděně Vojta. Pak klidněji, přemýšlí a pokračuje: „Může příjít další deka.“ Odpovídám mu: „Figura je v klidu.“ „Mohou přijít smrady, zvýší se teplota a exne.“ „To jo.“ „A ještě něco Jirko je ve tmě, nebude slyšet, nic se neděje, zblbne a to ho porazí. A pokračuje: „Když to takhle vysypeš do lygifonu, tak ti ten nahoře položí otázku, zda to chceš tak udělat a ty v tom lítáš.“ „Vojto napadá mě taková myšlenka:“ „Ty jsi byl na záchrance, když tam předváděli teleskopy. Ty přece potřebují určité místo, prostor, montážní prostor. Co kdybychom jim to připravili? Zašprajcovat to tak, aby to měli z velké části připravené.“ A skočil mi do řeči: „A pokusíme se jít pro Kropáčka.“ „No já nevím“, váhám. „Hele, z jedné strany máme pevný štůs a z druhé strany půjdeme hnanou výztuží. Strop ten, když se podepře nevypadá nejhůř. Opatrně budeme zatloukat. Tak co?“ „A zásobu?“ „Budeme odhazovat do chodby, je tu dost chlapů.“ „Tak jo, já to půjdu ohlásit nahoru, budou mít půlradosti z toho, že Kropáček žije a sdělím jim, že děláme přípravu pro záchranku a teleskopy.“ „Souhlas, tak už běž.“ „Počkej, musím ti předat velení.“ „Kurva, ty jsi samá formalita.“ U ústí komory již netrpělivě čeká parta havířů. „Já to jdu hlásit nahoru, velení přebírá Vojta“. Ušel jsem po přírubní chodbě několik metrů zpět k pasovce, nedalo mi to a otočil jsem se. A co vidím „úplné končertíno“ jak by řekl můj děda. Chlapi pracují s plným nasazením, tuplují ústí, aby nevyjela forota a stavějí stojky a za ně zatloukají dřevěné krajiny, šikmo, ve směru trubky, kde asi je Kropáček. Začali dělat takový malý tunýlek, s bídou pro jednoho ležícího havíře. Pracují rychle, vždyť jde o kamaráda. Střídají se. Ten v díře hrabe uhlí pod sebe, pak se vysune ven a vyhrabe uhlí z díry. Někdy sebou vytáhne i větší kus. A druzí tlačí fošny do vybraného prostoru. Každý má svoji práci. Vojta se mezi nimi pohybuje s lehkostí baleťáka, tu podá nějaké nářadí, tam něco přidrží, nebo sdělí do ucha, aby nepřekřikoval hučící větrák. Hned bych se tam vrátil, mezi ten sehraný orchestr. Teď vidím, asi je to Arnošt, rychle se souká z tunýlku ven, za ním se tlačí forota uhlí trubka se chvěje a za huronského řevu vyjíždí ven Kropáček, špinavý, zpocený a se slovy: „Chlapi já mám strašnou žízeň.“ Chlapi šahají po svých brašnách, mezi tím Vojta popadne Kropáčka za ramena se slovy: „Vidíš seš celej, my bychom tě tam přece Jindro nenechali.“ A už přiskakují další, kteří se s ním objímají. „Nechte mě chlapi napít.“ A já ještě čumím a zapomněl jsem to hlásit nahoru. Utíkám k lygifonu, nedbám na formality a řvu do něj radostí: „Kropáček vyjel z foroty živý a zdravý, pošlete pro něj mašinku. Doprovod mu bude dělat předák, Vojta. Zajistěte doktora, zrušte HáBeZetku.“