Pohledy do oken III.

Jako v bodě nula. Všude běží zprávy, ale nikdo nic neví. Jistě. Neví to jistě. Nic. Tisíce lidí. Všude a nikde. Chaos, zmatek, hledání. Zdá se, že každý někoho hledá. Ztratil. Výzvy ke klidu. Vlastně, on klid je. Takový zvláštní ticho. Ticho v N.Y. Věřili byste? Chaotický a plný nervozity. Ticho, který vlastně tichem není. Sítě padaj, nic nefunguje tak, jak byste zrovna v tuhle chvíli chtěli. To taky není úplně přesný. Najednou klademe na všechno úplně jiný požadavky. My, lidi. Stát taky. My chceme abychom vše věděli, ale vlastně to právě kvůli nám není možný. My si jedeme v našich kolejích, ale odstavili nás na slepou. Možnost kolize. Z důvodu bezpečnosti. Naší. Jsme v bezpečí? Teď? Před tím? Kde vlastně jsme? Kde chceme být? S kým?
------
Včera to byl šok. Pro všechny. Dnes? Jako by se lidi kolem změnili. Jsou jiný. Semknutý, ale zároveň velice opatrný. K budově kde pracuje se nesmí. Došel až tam, ne úplně, celý okolí je uzavřený. Sice se ptal několika policistů, ale nedostane se tam. Provizorní zdi pokrytý tisíci lístečků a fotek. Kde jsi? Neviděl jste? Ozvěte se kdo ví…? Prosím!
Všechno je pokrytý tunama prachu. Dalekohled je na odpis. Věc? Úplně zbytná. Koupí si novej. Pak, potom až…Jen chce vědět, že je v pořádku. Protože ten den, včera, nebyla ve své kanceláři. Nebyla a měla být? Třeba vůbec není ve městě. Někam jela, letěla. Jo, třeba…Telefony jdou a nejdou. Internet to samý. Jen ty zprávy v bedně.
Je zpátky. Jak kdyby byl v nějaký stupidní katastrofický hře. Nikdy je neměl rád.
Co tady dělal? Vždycky! Nic nemá! Telefon! Fotku! Nic! A taky to tak zůstane, protože teď to zcela jistě nezíská. Mohl by ji nakreslit. JO! To mohl. Vždyť ji přece zná. Zavře oči a vidí ji. Za stolem, u okna, před budovou, na trenažeru. Ví jak se usmívá, dává si vlasy za ucho, když je v místnosti sama, jak si hlídá každý pohyb při jednání, na jednu kresbu to zcela jistě stačí. Jak dlouho to nedělal? Roky. Vzal papír, tužku a za okamžik …měl skicu. Vlastně ji takhle neviděl, na obrázku.
Ve chvilce byl znovu v pohybu. Už věděl kudy jít, aby cesta byla co nejkratší, vlastně je to kousek (vzdálenost je relativní pojem). Došel ke stěně, nalepil kresbu zatavenou ve folii a rychle odešel. Kolem bylo tolik hledajících, nešťastných a zároveň doufajících.
Znovu sprcha, ale žádná úleva se nedostavila. Nacpal oboje dnešní oblečení do pytle a vyhodil. Nalepený neštěstí. Kdyby tak včerejšek šel zahodit. Nacpat do pytle a vhodit do shozu. Kdyby…Ne! Ona je v pořádku. Nebyla tam! A i kdyby budova stojí, jen je všechny evakuovali. Přemýšlel, proč by zrovna ona měla najít ten jeho vzkaz. Není zmatenej? Copak ona ví, kdo je Peter? Nejspíš teda nějakýho zná, je to dost tuctový jméno. Těžko ale s jeho telefonním číslem. Teď, zrovna teď, bude volat na neznámý číslo. Proč to napsal tak blbě? Taky kdoví jestli by se poznala na tý jeho čmáranici. Třeba si ji idealizuje, ne, to ne. Spíš ji netrefil tak hezkou jako je ve skutečnosti. Hezká? Je hezká? Objektivně? Je objektivní on? Samozřejmě, že ne. Ale jemu se líbí. Libí? Copak je to modelka? Není, ale klidně by být mohla. Blbost, co by takováhle dělala na přehlídkovým molu?
Kam to zase plujou jeho myšlenky? Co blbne? Jednou koukal novým dalekohledem a uviděl ji v nejvyšším patře budovy na prestižní adrese jak v super kanceláři běhá na páse a dívá se ven.
I kdyby mu zavolala, co jí řekne? Ahoj, já jsem Peter a dívám se na vás dalekohledem? Uměl to se slovy a ženami. Uměl jim říci co chtějí slyšet, to velice dobře. Právě on. Jenže tohle není ten případ. Tady …Zkrátka…ne. Navíc, uměl, dřív…Nejspíš nezapomněl, ale už nepotřebuje.
Proč tahle uvažuje. Jen chce vědět, že je v pořádku. Že až bude zase všechno v pořádku, uvidí ji, nastaví si stejný hodnoty a bude běhat s ní. Protože…chce, může, ale to je nejspíš tak všechno. Víc…