Pohledy do oken II.

Některý rána by měly začínat večerem. Starej a nepoučitelnej. Vždyť Mikiho zná. Tak dobře, tak dlouho a přesto. Dnes teda běhat nebude. Jen dojít sem a posadit se, ho dost vyčerpalo. Hlava jede stále v nějakým úsporným režimu, zřejmě aby se mozkový závity v tom alkoholu nějak nepoškodily. Vzal si s sebou dostatek vody, aby se nějak proředil do současna. Jo, je tam, zírá do toho monitoru a svět kolem nevnímá. Jeden pevnej bod v dnešním dnu. Znovu se dlouze napil, vzal zbytek vody a tím s dneškem skončil. Skácel se zpátky do postele, později si chvilku četl, ale žádnej pohyb. Dnes ne!!!
---

Pípnul jí mobil. Sice na něj koukla, ale teď ne. Tohle musí dodělat. Tady je to v pohybu, ne, nepočká to. Běhání se odkládá.
Konečně. Trochu si ochladila kancelář, převlékla se, postavila se na pás a ….Běh nočním městem. Přesněji nad nočními ulicemi, v bezpečí kanceláře. Zase ta okna. Příběhy…Tak támhle naproti, no, ne přesně. Dvacátý šestý patro, patnáctý okno zleva. Bývá tam rozsvíceno, dnes je tam tma. Kam tak asi šli? Večer? Do kina? Na večeři? Proč šli? Ani neví, kolik jich tam bydlí. Vůbec neví, kdo tam je, jen vidí světlo nebo tmu v okně. Dál si plula ve svým světě fantazie. Do divadla, nejspíš, šli. Ti tam. Na operu. Wagnera.
Dost. Proč si pustila zrovna tohle? Lohengrin. Už jí fakt trochu hrabe. Ne, pro dnešek konec. Sprcha, převléknout, taxi, spánek. Povoleny pouze sny s čísly, zásadně bez příběhů. Chvilku ji ty číselný řady nahoru a dolů bavily, pak najednou skončily a ráno pípnul mobil. Buď to bylo bez snění, nebo …ne, bez, určitě.
Nekonečně nudné jednání. To zas bude den. Určitě se tady na sebe budou tvářit empaticky až do odpoledne. Proč empaticky? Proč by je měla chápat? Je jasný, o co šlo a jak to dopadlo. Jak to muselo dopadnout. Jak to dopadlo, protože … To je jedno. Zkrátka, tady bude, najde způsob řešení a udělá, co je potřeba. Protože… Je to její práce. Taky, bohužel. No, nejsou jen plusy, nikde. Ani tady. Ten účastnej pohled, ten jí dělá největší problémy. Zabodla pohled do obrazovky, pustila ruce na klávesnici a mozkovým závitům zadala povely. Stroj se rozeběhl. Přestala vnímat čas. Přepnula do módu čísel, variací a dalších…shrňme to slovem operací. Protože pro vás jsou to jen nějaký sloupce podivnejch čísel.
-----
Tak snad tohle ráno už bude v pořádku. Hlava, zdá se, přece jen nějak navázala spojení se zbytkem těla. Jo, krásný počasí, koordinace pohybu a myšlení je zpátky, vyšel na terasu.
----
Dovnitř se vřítila nějaká holka. Evakuace – všichni. Teď to nejde, pitomý cvičení. Furt něco nacvičujou, teď má rozdělanou práci. Musí to dokončit. Ještě jí budou měřit čas, ne?
Ukončit všechny finanční operace na domácích akciových trzích. Všechny! Odpojit, záloha, server vypnul. Co je to? To už přeháněj. Jo, jde, znechuceně vyšla z kanceláře. Divný cvičení. Konečně to pochopila. Byla zcela mimo, nikdo k ní nesměl, zákaz vstupu. Neví, co se stalo před pár hodinami. Není to cvičný, je to… Bez paniky, pěšky, pryč, všichni. Nic nejde. Mobil, data, linky. Zavřený mosty, tunely, žádný auta. Lidi se najednou chovají jinak. Všechno je jiný.
----
Od rána tam nebyla. Tak ale kde je? Kde teda je? Všichni jsou pryč. Jo, to bude ono. Byla jinde v budově a teď je taky venku. Ale kde? Přes to okno a pro ten prach nic nevidí. Nic není vidět. V tý televizi taky nic co by teď potřeboval ( o ní). Každá minuta se mu zdála nekonečná. Je v jiné budově, blízko, ale v jiné. Jenže co se vlastně děje? A proč nebyla ve své kanceláři?
Takovejch blbostí si o ní našel a nemá její číslo!
----
Sledovala zprávy. Seděla v křesle a dívala se na obrazovku. V ruce držela telefon. Má zavolat? Komu? Kdo by ji postrádal?
N.Y.11.září 2001