Pohledy do oken I.

Ticho a klid, všichni jsou už pryč. Obrazovka svítí, ale nic závratného už se neděje. Má tyhle chvíle ráda. Tady. Má to tady ráda. Celý, tak docela, všechno a úplně. Ráda pracuje a když je tu sama, je to nejlepší – soustředění. Věci, na který přes den není čas. Někdy potřebujete něco udělat a mít kolem ticho a klid. Má ticho i klid, ale všechno je v pohybu a teď už ne. Teď je ten správnej, klid a navíc má hotovo.

Postavila se k oknu a dívala se na večerní město. Tisíce oken. Kolik tak asi? Někdy je odhadem počítá, někdy uvažuje, kolik by jich tak skutečně mohlo být, jo, i nějaký takový výpočty už párkrát zkoušela, jen tak, pro zábavu. Rozsvícený, zhasnutý. Všude někdo je, někdy. Teď zrovna? Třeba je to jako u ní – nastavený rozsvěcení, zhasínání – nepravidelný algoritmus… jo, vím, co si myslíte. Jen nechce, aby někdo věděl, kdy je přesně doma.

Někdy si pás nastaví proti oknu, když běhá (vymyslela takový udělátko, může měnit jeho polohu a dívat se kam chce) v poledne a někdy večer. Běhá ráda, tady – v tichu, klimatizovaném prostředí a sama. Rovná to myšlenky v hlavě, odplavuje stres, uklidňuje.
A někdy se jen dívá na ta světla. Co okno, to příběh. Nezná je, jen si je někdy představuje, různý. Některý okna jsou už dlouho tmavý, ukončený příběhy.

Můžete si zařídit ledasco. Přijít domů a mít uklizeno, vypráno a vyžehleno, nakoupeno, uvařeno, rozsvíceno, téměř všechno. PRÁVĚ…

Je zajímavý co a jak přijde komu těžký. Umí takovýhle věci zařídit. Umí na ně vydělat, především. Jo umí ledasco. Umí, ale nic není jen tak. Vzpomínala na místa, kde byla. V týhle budově například. V tom děsným openu, krabice tvých věcí a každý den jiný stůl. Operativní pracovní síla. Vlastně ani tu krabici neměla, chtěla být mobilní. Žádný rozptylování. Jen svůj hrnek, měla vždy.

Hromady, hory a pohoří překopanejch statistik jejichž výsledky jí posunuly k první
„vlastní“ kanceláři. V druhým sledu, bez okna, ale její. Další nebetyčný štíty a masivy čísel, hodnot a operací, který tě z druhý řady posunou k vlastnímu oknu. Stála na chodníku a dívala se na to „ svoje“ - 37 patro, 8 zprava. Bylo jen a jen její. Zdálo se jí nejkrásnější v celý budově. Vlastně tehdy si ta nějak poprvé uvědomila, že by ho chtěla někomu ukázat. Ale komu? Vlastně? Jemu? Proč? Má vlastní a výš. Taky v jiný budově, na lepší adrese, ještě lepší, přesněji. A vůbec, to ne…

Je to dávno. Nemá jen jedno. Je jich víc, výš, už na ně z ulice nekouká. Má reprezentativní kancelář, výhled, postavení. Značkové oděvy i obutí, dokonalý sestřih, postavu i manikúru, zkrátka cool look. Krásný byt na správné adrese. Žádné auto, protože mít auto v tomhle městě v centru je nesmysl. Dokonalé fotky z exkluzivních dovolených v exotických místech.
Večer, když je klid, dívá se někdy na světla oken blízký i vzdálených, představuje si příběhy, které se za nimi odehrávají. Veselé, smutné, komické i tragické, každodenní, ale všechny cizí…

Taky už tak dobře nevidí do dálky. Nic vážného, ale brýle nenosí. Na co. Nic tak důležitého v těch dálkách není. Nic tak ostrého, co by potřebovala vidět. Někdy je naopak moc dobrý, když to trochu plave v mlze, všechno.

------------------

Tak dnes jak? Kam to kouká? Na co? Na koho? Ne, sem vidět nemůže. Jednak je daleko, jednak… nesmysl. Ani večer neběhala. Zírala do monitoru celej den. Zřejmě, zas tak ji nepozoruje. Taky má jinou práci. Pochopitelně. Důležitou. Někdy běhá s ní. Jistě, ne vedle ní. Ale stejnou dobu. On tady, ona tam. Přijde mu to vtipný, navíc, ona má docela dobrou kondici. Dokonce když to má nastavený tak, že jí vidí na display, nastaví si stejný hodnoty. Jo, to ho baví hodně. Praštěná je dost, třeba s tím, jak si ten pás otáčí. Zajímalo by ho proč. No, zeptat se jí nejspíš nepůjde. Nejspíš? Jde si radši nalejt.

Tak co se děje? Dokoukala na monitor, mobil, volá si auto. Za 18 minut ( tak nějak – zřejmě jak je výtah) bude dole a nastoupí. Konec jejího dne. Konec všech zpráv. Vlastně žádný další ani vědět nechce. Jen ho jednou zaujala, když měl tuhle hračku novou. Nejdřív se lekl, než si uvědomil, že ona jeho jen tak vidět nemůže. Pochopitelně. Koupil si to jen tak, líbilo se mu to. Krásně se tím kouká na oblohu. Taky si udělal radost. Jinak? Ne. Nevyčnívat, jít s davem. Žádné výstřelky, spokojená střední třída. Nic zvláštního. Dobře, týhle terase neodolal, ale jinak? Pořád si drží kondici, postavu, ale už dávno ne to ostatní. Skoro s nikým už se nestýká. Z nich…

Kam asi tak jezdí? Nejspíš by mohl zjistit, kdo to je. Nebude to těžký. Ale k čemu? Takhle ho to baví. No, ale kouknout by mohl. Jo, tyhle hračky má taky dobrý. Jen tak, aby věděl. Umí to ještě? Nejspíš ano. Jen to zkusí. Jak dávno nic takovýho nedělal? Ještě na škole, kdysi. Za pár babek? Nejdřív dělal kde co. Pro pár babek. Jo, umí si peněz vážit. Na stromech nerostou, taky měl kdysi nějaký plány. I tu školu dokončil. Sice je spíš záhadou jak. Ale? Dokončil. Už ale věděl, že tohle jej živit nebude.

Byl cílevědomej, pečlivej a pracovitej. Vždycky. Tohle všechno si přál, chtěl to. A? Měl štěstí…Jenže časem, je toho štěstí tolik, že pro jednoho, je toho moc. Ale, už si tak nějak zvykl.

Jo, auto už je tady. Nastoupí – dozadu a… Tak zítra…

---------------------
Mírná vůně levandule, takhle to má ráda. Sprcha, postel, spánek. Další noc a po ní den. Zítra jede na týden na konferenci. Sbaleno. Připraveno. Snídaně….

---------------------

Kde je? Ráno tam nebyla, nesvítí? Kde je? Nejspíš pryč. Někdy to tak je. Nebo je nemocná? Co by jí mohlo být? Týhle? Je jak reklama na fitnes. Mohlo se jí něco stát, třeba…Nesmysl. Má volno, dovolenou. Zkrátka tam není. No, jo, ale kde teda je? Nic tam nestěhujou, neuklízej, ne, jen tam není.Vrátí se…

Jednotvárný dny, trochu krásný slaný vody, bezva jachta, ale jen si ji půjčil. Ne nic, takovýho nechce, napořád. Moc nápadný. Jen na chvilku. Kouknul na výstavu, kterou chtěl. Možná si to koupí. Jo, tohle je v pořádku. Tomuhle docela rozumí. Je to nenápadný, dobře uložený peníze, to mu vždycky radila.

Byla zvláštní. Vždycky. Úplně jiná, než ji mnozí znali. Znali ji vlastně? Chtěla aby ji takovou viděli, vnímali. Možná ne vždy, ale když ji poznal, tak ano. Kde to zase pluje? Zpátky ke krásnýmu světu, podle jeho přání.

Má takovej, může si plnit svý sny. Naštěstí nikdy nesnil o vlastní kosmický raketě a planetě. Měl takový běžný, reálně snový představy. Je realista a vždycky byl.

No konečně, už se vrátila. Jestli byla na dovolený, tak někde, kde to moc nesvítí. Opálená není. Jo, zvyky má stejný, hned první den si zaběhala. Tak nemocná nejspíš taky nebyla. Vypadá stejně, kde tak mohla být? Dva týdny.

Zpátky do reality. Přišel Miky. Ten tu chyběl. Jeden z mála, se kterými se stýká. Někdy je dost vlezlej. Ale je to dávný kamarád. Samozřejmě, že to neví. Nikdo to vlastně neví. Teda kromě toho notáře a tak… Párkrát se Petera ptal, ale vždycky ho elegantně odbyl.
Už se sice neptá, ale bude tu určitě až do noci. Dneska se to teda moc nehodí, chtěl si s ní zaběhat. No, dobře, tak zítra…

------

Je to moc dlouhý, tak pokračování příště...:-)