Můj přítel Machometán

Jak jsem svedl machometána na moravské zabijačce
» autor: Augustin
Blíží se polovina padesátých let. Umírají J. V. Stalin a K. Gottwald a také končí korejská válka. Důstojníci z Korejské války, za zásluhy, jdou studovat do tábora míru a socialismu .
Ukončil jsem gymnasium, udělal přijímačky, mám začít studovat na Vysoké škole . Seznamuji se s kolegy a kolegyněmi, poprvé vidím „šikmooké“ - budoucí kolegy. Mezi těmi válečnými veterány je i jeden Evropan z Albánie. Toho jsem dostal jako spolubydlícího.
Když jsem přijel do naší vesnice, tak jsem zašel jako obvykle do hospody a tam seděl starý Vrbík. Jak mě uviděl u dveří, hned mě zval k sobě ke stolu, ke zvědavému výslechu. Starý Vrbík byl legionář ze srbské fronty a tedy vesnický znalec. Znalec evropského jihu, jinak zvědavý, sečtělý a diskutér. I já jsem byl objektem jeho otázek: „Jak to tam na té vysoké vypadá, kolik je tam děvčic a taky s kým bydlím“. Když jsem mu řekl, že s Albáncem tak jsem od něj poprvé slyšel : “Tak ty bydlíš s machometánem“? Pro něj každý muslim byl machometán, protože on přeci za velké války (první světové) sloužil na srbské frontě a tam machometáni byli. Tak jsem Mahmedovi začal říkat Machometán a ten se rozčiloval. U nich v Albánii prý jsou všichni bez vyznání, žádný mohamedán, žádný římský katolík, ani srbský pravoslavný. „Jsme jediná ateistická země na světě“, chlubil se. „To pochybuji“, sdělil jsem mu. „No a jak to je u Vás?“ „My jsme ve vyznání různorodí.“ Nemohu mu přeci povědět, že jsme v rámci pohodlí opustili nedělní návštěvu kostela .Že jsme v zájmu jednoty třídy, kvůli naší předsedkyni , se na maturitní tablo nechali fotografovat ve svazáckých košilích. Tak trochu jsme se pořád oťukávali. Mahmed neměl žádného soukmenovce, ani u nás v ročníku, ani na škole. Sledoval jsem Mahmeda, žádný kobereček, žádná večerní modlitba. Pravda, vyhýbal se tvrdému alkoholu i vepřovému masu, když mě chtěl nazlobit tak si klekl, začal bouchat hlavou do země a něco kňučet. Nepoznal sem zda arabsky, nebo albánsky. Ale že by to byl ortodoxní přívrženec soudruha Envera, či skrytým vyznavačem proroka Mohameda, tak to jsem také nepozoroval. Kdyby neměl to jméno tak je to takový normální evropský kluk, kterému se jako nám i české holky líbily. Rozhodl jsem se, že jeho víru vyzkouším skrz vepřový ovar, jitrnici a jelítko. K tomu jsem získal jako pomocníka starého Srnku. Byl nejen vyučený řezník, ale i šprýmař. Trochu jsem ho vyškolil získanými vědomostmi.
Starý Srnka jezdil na statku s traktorem. Jak přijel Martin na bílém koni, nebo jak trochu přimrzlo, začal čas zabíjaček. Starý Srnka si vzal řádnou dovolenou a začal chodit po vsi i přes pole, podle záznamu v notýsku paní Srnkové, zabíjet větší a ještě větší domácí pašíky. Takový byl v naší vsi v té době rituál. Starý Srnka se do své role ponořil, protože byl vesnický ochotník. Měl k tomu i příslušný oděv. Čepice zmijovka, pepito kabát, montérky a gumáky zvýrazňovaly jeho středně vypracovanou postavu. Já ho nechal, neradil a už vůbec nerežíroval. Ten se také na nic neptal.
Zahájení zabijačky pojal jako vesnický divadelní impresário. Trochu neobvykle, jako představení o několika dějstvích. Zeptal se Mahmeda zda jej může provést a informovat o tomto moravském rituálu. Vysvětlil Mahmedovi proč taková tradice. Svůj krátký výklad ukončil slovy „Tož nalej, po malé štamprlce“. Mahmed do sebe hodil slivovici, starý Srnka na mě mrkl, první dějství máme za sebou. Machometáni přeci nepijí, vypovídaly Srnkovi oči.
A tak začala zabíjačka. Jednou k Mahmedovi mluvil jako průvodce hradů a zámků, podruhé jako mistr odborného výcviku a když ochutnával tak jako degustátor s výzvou ochutnejte, to jste určitě ještě nejedl. Srnka vše dirigoval.
Mahmed někdy něco přidržel, většinou pozoroval, někdy se i pletl, ale Srnkovi to nevadilo. Hlavně si s ním musel připíjet, ale ne tolik, aby se opil. Zkrátka, aby měl veselou hladinku. Ta mu držela a neupejpal se. Když šlo o zabití, podřezání a vypouštění krve tak to Mahmed nejprve decentně odkláněl hlavu a spíše navazoval řeč s tím, kdo mu přišel do cesty. Jakmile řezník začal pumpovat nohou, aby prase bylo zbaveno krve to už nevydržel a se slovy, že potřebuje na záchod, odešel. Ke kuchání a praní střev jsme ho pak vůbec nezvali.
Mahmed kulil oči, když mu starý Srnka ukazoval jateční pistoli. Nic takového ještě neviděl. Samozřejmě se ještě dotazoval, zda se „s tou pištolí“ dá zastřelit i člověk. A Srnka ochotně vysvětloval jak. Troky, které se u nás dědí z generace na generaci, Mahmeda tolik nezaujaly. Že byly ručně vydlabány z jednoho velkého kusu dubového dřeva, aby se do něj pohodlně vešel čuník i něco přes dva centy. Vše kolem toho, sledoval již bez velkého zájmu a žádných dotazů, jen s pokyvováním hlavy. Naše rodina má při zabíjení každý svůj post. Bez řečí plníme Srnkovy pokyny . Na plotnu přistal padesátilitrový hrnec. Byl naplněn do poloviny vodou a my nebo řezník do něj házíme oprané kusy z prasete. Vše co bude po uvaření sloužit jako surovina pro jitrničky, prejt ovar, tlačenky.
Řezník Srnka měl pořád spoustu práce. Porcuje vepře, hlídá hrnec, aby se nerozvařily kusy masa .Než se z hrnce začnou tahat jednotlivé uvařené kousky, musíme připravit na stůl štoček, jinak řečeno řeznický vál .Kusy rozřezaného masa promíchané se solí a ingrediencemi se mění v masu k plnění jitrniček a jelítek.
Srnka však Mahmeda nenechává bez své pozornosti. Když mu nic nevysvětluje tak se alespoň vyptává, zkrátka stačí si sami.
A hlavní zkouška z religiozity Mahmeda teprve přišla, když se přešlo na degustace. Voda v hrnci se vařením náplně pomalu změní, nejprve v ovarovou a po přidání krve v černou polévku.
Řezník Srnka rozdělil degustaci na dvě části. Nejprve koštoval, zda vložené kusy jsou již uvařené. To do kusu masa zabodl vidličku a uřízl kousek, posolil, pofoukal, okoštoval a ohodnotil. Pak uřízl druhý kousek osolil a podal Mahmedovi se slovy co vy na to¬?
A Mahmedovi s udržovanou hladinkou, Srnkovými řečmi a různými pochutinami už bylo vše jedno . Na závěr se se Srnkou loučil i koštem na talířku nakrájenými kousky ovaru, kousky jitrnice a jelítka ba dokonce i talířkem černé polévky.
Mahmed opravdu nebyl vyznavač islámu možná, že se v rámci vynikajících zabijačkových produktů nechal i svést. Vždyť pravá moravská zabíjačka svedla i jiné lidi, tak proč ne našeho machometána. Spíše dodržoval jejich tradici, že říkal já nechci, nemusím, než přišla zabíječka.
Mahmed odjel do Albanie a za celou dobu se neozval. Domácí zabíjačky v české a moravské kotlině nevymřely. A já ve svém věku nostalgicky přemýšlím: když se do Evropy valí machometáni, jak tomu návalu zabránit. Škoda, že jsem tak starý, vyprojektoval bych Start-up založený na vývozu českých, moravských, slovenských a postupně i bavorských zabijačkových pochutin nejprve na evropský jih a dál dolů. Migranti by se za vůní našich specialit začali vracet bez finančních pobídek, či policejních doprovodů. No ne, když oni mohou vyvážet kebaby, proč bych je já nemohl poctít našimi zabijačkovými specialitami? A k tomu vývoz mrazniček, chladící boxy na solární energii .To by byl kšeft.
A najednou čtu na internetu: „Ruský plán dodávat vepřové maso do muslimské země není žádný vtip“.
Tipů: 2
» 14.04.18
» komentářů: 0
» čteno: 793(4)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: ME TOO po česku | Následující: Artis
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
neptolius + 1 skrytých [2]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.