Artis

i pes dobrák může být dobrý hlídač
» autor: Augustin
Artis
Když se naplnil čas a rychlostí šinkansenu se blížil odchod do důchodu v zásadě jsme s manželkou měli ujasněný program, trávení převážné části roku na chalupě. Naše chalupa se nachází na okraji malé vesnice, sousedé sice jsou, ale však to znáte, chodí do práce a tak podobně. Když zaznívala doporučení na pořízení psa, začali jsme na to slyšet.
Zvítězilo plemeno Chodský pes. Je to národní plemeno, někdy z 13 století, kdy tito psi pomáhali Chodům (např. střežit hranice, pást dobytek a j.) .
Vybírali jsme z osmi malých štěňátek. Manželka vždy štěně vzala do náruče a pohladila. Prvá, fenka byla netečná, druhé se drápalo pryč z její náruče. Třetí, se přitulilo, olízlo si paničku a manželka aniž by čekala na můj souhlas řekla toho bereme. A tak se Artísek dostal k nám do rodiny.
Artis splňoval všechny naše požadavky. Nebyl velký, v kohoutku padesát centimetrů, byl učenlivý, ovladatelný, sebevědomý, zkrátka tak, jak jsme si přáli.
A tak nám Artisek vyrostl v krásně vybarveného choďáka, kde dlouhá černá srst byla sladěna se zlatožlutými znaky. Když jsem s ním šel na procházku většina žen na něj se zájmem pohlédla a ty hovornější dokonce i vyslovily „jé ten je krásný“. Na což jsem pobaveně položil otázku „Kdo?“ a sledoval jsem odpověď. Ty s proříznutější pusou obvykle odpovídaly: „No ten Váš fešák přece, nebo Vy? Snad před padesáti lety, nebo „to si o sobě myslíte“.
Sžili jsme se s Artiskem a on s námi. Svůj rajon si ohlídal a dost hlasitě, ale když přišla návštěva, byli naši přátelé také jeho. Pomalu by si, kdyby uměl mluvit, řekl i o pamlsek. Začali jsme tušit problém, pro který jsme si jej pořídili. Nechávat ho přes noc venku? Pěknou „dvoucimrovou boudu“, přehlížel a její vybavení molitanovou matraci dokázal roztrhat na kousíčky. Nejraději to předváděl, když jsme byli někde na blízku .Začal spávat u dveří do domu a jakmile tam uslyšel zvuky, začal se domáhat vstupu. A tak milý Artisek putoval do kuchyně, kde jsme mu pořídili „kutloch“ .Byli jsme všichni spokojeni. My víc, protože odpadla obava ,že jej v noci někdo zlikviduje.
Jedno nedělní květnové ráno, něco mezi pátou a šestou hodinou začal být Artis za dveřmi do kuchyně značně neklidný. Poletoval po kuchyni, škrábal na dveře do naší ložnice a velice štěkal. Artis byl čistotný, usoudil jsem, že to bude nějaká příhoda, která ho žene ven. Otevřel jsem mu všechny dveře a rozespalý jsem se více méně ze zvyku šel za ním podívat. Před průčelím domu, na dvoře, máme velký košatý, rozložitý ořech. Artis se před ním zastavil a štěkal dál a nahoru .Tak jsem se za ním vypravil. Sousedova kočka, někdy se k nám zatoulala i veverka, tak se jdu podívat. A on to byl chlapisko ve větvích. „Co tam děláš?“ zařval jsem. „Já, my hledáme Míru Janečka“. „Ten tady nebydlí.“ Artis slyší můj rozhorlený hlas, dál zuřivě poštěkává. “Hele Zdendo ten Janeček tady nebydlí“. Se mnou to cuklo, již jsem byl úplně probuzen. „Ty máš kolegu a kde?“ Ukázal mi za zeď na silnici. A sakra má komplice, tak bacha. Zabouchal jsem na okno, ani jsem nemusel na manželku volat ,ta všechno pozorovala za oknem. „Zavolej policajty, že jsme přepadeni“. Než jsem to dořekl, tak dole někdo startuje auto a zařval směrem do naší zahrádky „Tak to si vyžer sám“ a odjíždí do vsi. Já stačil poznat jen barvu a snad typ auta. „Pane pusťte mě dolů, já jsem Vám nic neukradl“. “Nepustím, viď Artisku.“ Ten jako kdyby tomu rozuměl štěkal, skákal na strom. Jen já jsem tomu rozuměl, že to dělá pro mne. Tomu ve větvích však naháněl strach. Toto naše představení netrvalo dlouho a od vedlejší vesnice se přiřítilo auto policajtů se zapnutým majákem. Šel jsem jim naproti, mezi tím již vyšla ven i manželka s vodítkem, který připnula Artisovi .Po seznámení byla otázka policistů „jak jste ho na ten strom dostal“, já odpověděl spíše proč neslezl z ořechu. A závěr byl prozaický. Podezřelého si odvezli, já se k nim na služebnu dostavil k podepsaní protokolu a dozvěděl se, že opravdu hledali toho Míru a ten jim to dosvědčil. Měli s ním jet někde na melouch .A tak nás Artísek přesvědčil, že si svůj rajón uhlídá. Samozřejmě, že odměna ho neminula.
Artis zestárl, dosáhl na věk necelých třinácti let a nastalo u něj odcházení. Když přišla ta poslední chvilka manželka byla u něj a hladila ho. Naposledy ji olízl ruku a odešel.
Tipů: 4
» 15.04.18
» komentářů: 2
» čteno: 615(6)
» posláno: 0


» 15.04.2018 - 17:08
Při čtení mi dělala zvukovou kulisu jedna z našich čtyř koček. Ale no tak, Artisi tam nahoře ve psím nebi, neošívej se... ;-)
» 15.04.2018 - 23:54
Dojal jsi mne, Artísek byl jiSTě báječný...díky

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Můj přítel Machometán | Následující: Lex není Rex

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.