Zelený přízrak ožívá (23)

Příběh ještě nekončí
» autor: Zdeněk Farkaš
* 23 *

Jura zaklepal na dveře nemocničního pokoje a rozpačitě vstoupil dovnitř. Že je správně poznal hned, u jedné postele seděla paní Konobržová. Jeho návštěva ji zřejmě musela dost potěšit, usmála se a pohledem naznačila, aby šel dál.
„Ahoj Otouši, jak se ti vede?“ zeptal se nemocného polohlasem, když přistoupil k posteli.
„Už je to dobré,“ promluvila jeho manželka místo něj, „ale…,“ teď ztišila hlas, „už tady za ním byli…,“ na chvíli se odmlčela a pak zašeptala, že jí bylo sotva rozumět, „…esenbáci.“ Následně líčila, jak se k němu chovali neurvale, skoro křičeli…
„Ještě že zrovna leží tady, jinak by ho snad zase zavřeli,“ dodala, skoro plakala a pobledlý Otouš na lůžku jen přikyvoval.
Posledních několik dnů bylo doslova bláznivých. V sobotu se Tonička málem zhroutila, teta se ji snažila aspoň trochu uklidnit, i když ani ona se taky asi moc dobře necítila. Tehdy si už myslel, že budou muset začít znovu něco podnikat - v tu chvíli jen přemítal, jestli se jít
zase dohadovat s esenbáky, nebo zavolat sanitku - když někdo zazvonil.
Tak je to tady, pomyslel si, a bylo mu opravdu nedobře. Představoval si policajta, nebo doktora, nebo někoho, kdo přišel, s kamenným výrazem v obličeji, sdělit…
Strejda otevřel, za dveřmi stál mladík. „Není tady u vás náhodou pan Tylišek?“ zeptal se a Jura, který to zaslechl, se už začal připravovat na nejhorší…
„Nemohl jsem tě…, vás… najít,“ spustil poněkud nesouvisle. „Prej už tady ve městě nebydlíš…, nebydlíte," pokračoval. „Nepostrádáte náhodou syna?“
Jurovi se zatočila hlava, cítil, jak se mu začíná zvedat žaludek, snažil se ovládnout… Přikývl a zcela viditelně se pokřižoval.
Mladík ho chytil za ruku. „Je to dobrý,“ pronesl. „Erika ho za chvíli přivede,“ pokračoval. „Já jsem vám to chtěl říct hned, nemohl jsem vás ale najít, když už tady nebydlíte,“ opakoval. „Musel jsem počkat, až přijedou. Ještě, že si ten tvůj…, váš synátor pamatoval, kam má jít.“
Pocit strachu a beznaděje u Jury vystřídal nával radosti, málem dostal chuť mladíka obejmout a dát mu brežněvovskou pusu, nebo aspoň zakřičet hurá. Ovládl se ale, jen se zeptal: „Co se vlastně stalo?“
a při tom se mu docela třásl hlas.
Vzápětí se u dveří objevila mladá dívka, za ruku vedla Lukáše.
„Tak jsme tady,“ pronesla a ještě dodala: „Jistě jste měli strach.“
Kdyby si měl vybavit, co se odehrálo, nedokázal by to: všichni se seběhli, jeden mluvil přes druhého; jen se bál, aby se Toničce ze samé radosti znovu nepřitížilo.
Chtěli je pozvat dál, ti se ale zdráhali a Jura přemýšlel jak se jim odvděčit.
„Musíme jít na policii a oznámit, že se kluk našel,“ řekl náhle strejda.
Tohle nikoho v tu chvíli ani nenapadlo, celý případ považovali za uzavřený…
Vydali se na esenbárnu, strejda, on a ten mladík, zatímco Erika, jak se dívka jmenovala, na ně počkala a nejspíš musela čelit palbě nejrůznějších dotazů těch zvědavých ženských. Cestou se dozvěděl, co se vlastně odehrálo. Mladík, jmenoval se Patrik, pracoval na dráze jako posunovač a Juru si pamatoval ještě z dob, kdy jako výpravčí sloužil tady v okolí. Právě se vraceli se svoji
dívkou z vyjížďky na motorce. Před nimi jelo auto, které najednou zastavilo, a to tak nešikovně, že museli zastavit taky. Z auta vystoupil Timur - přezdívka se ve městě natolik vžila, že ji bezděčně použil i při líčení události na okrsku a až na udivený výraz v policajtově obličeji se opravil - a s ním ještě někdo. Chytli malého kluka, co tam postával, chvíli se s ním bavili a pak ho vtáhli do auta. Protože se ve městě šuškalo, že Timur není v některých věcech zcela normální, napadlo Patrika jediné…
Vydali se za nimi, rozhodnuti v případě potřeby zakročit. Auto sledovali, v Hevlicích zahnulo na okresku vedoucí do kopců směrem k Boletínu. Jeli pořád za ním, a když auto náhle zastavilo, zastavil taky. Ještě ho napadlo vypnout motor a zhasnout světla. V šeru rozeznali, že kluk vystoupil, otočil se a začal utíkat z kopce dolů. Zahlédli
ještě, jak z auta vyskočili ti dva chlapi a rozeběhli se za ním, asi ho chtěli dohonit. S motorkou stáli opodál, nenápadně se tedy otočil, bez motoru sjel z kopce, kluka předjel a s Erikou se jim ho podařilo chytit. Kluk byl strašně vyděšený, vypadalo, že s ním nic nesvedou, celý se klepal…
„Ještě, že Erika, až vystuduje, bude učitelkou v mateřský,“ konstatoval mladík, „a s dětma to trochu umí…“
Z kluka nakonec dostali, jak se jmenuje, a pak už všechno probíhalo normálně. Odvedli ho na zastávku, Erika s ním počkala na vlak - na motorku ho vzít nemohli - a Patrik jel zatím hledat klukovy rodiče.
Těžko pochopitelný příběh, naštěstí s dobrým koncem.
Dobrým…? Je ten konec opravdu dobrý…?
Podle toho, jak se všechno dál vyvíjelo, policajty zřejmě nezajímá, že se tady nějací úchylové pokusili unést dítě, ale s kým se rodina poškozeného stýká. Nebyl celý únos součástí jakéhosi vyššího zájmu…?
Není náhodou na nějaké „černé listině“? To, že je na ní Otouš, je známá věc, říká se, že i do Smutnice se musel odstěhovat kvůli něčím intrikám. Kamarád Miki, který ho v sobotu s rodinou navštívil, měl v minulosti problémy, vyhodili ho za to i ze školy a Patrik, jak se dozvěděl, ze školy vyletěl taky, a to právě zásluhou Timura. No nakonec ani on sám není kvůli svému původu politicky zrovna košér. I když měl v posledních letech klid a v zaměstnání mu nikdo nic nepodsouval, někteří soudruzi zřejmě stále zůstávají bdělí a patrně se nezastaví vůbec před ničím. Snaha rozbít mu rodinu, psát pamflety…
A nakonec ještě unášet děti!
Tipů: 0
» 01.03.18
» komentářů: 0
» čteno: 677(3)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.