Zelený přízrak ožívá (24)

* 24 *

Bylo slyšet zaklepání, následně zvuk otevírajících se dveří, někdo tlumeně pozdravil. Jura se otočil: do místnosti vešel pan Stružnický s manželkou. Poznali se hned, podali si ruce, padlo několik zdvořilostních
frází a vcelku zbytečných otázek; pak se už ti noví hosté a Konobržovi bavili jen mezi sebou. Jura si začal připadat docela zbytečný a dumal nad tím, jestli se nemá raději spěšně rozloučit a odejít.
Z přemýšlení ho vytrhlo nové zaklepání, do místnosti vstoupily dvě báby. Jednu neznal, druhá mu byla povědomá. Chvíli přemýšlel a pak mu došlo: je to určitě Mikiho teta. Tedy toho spolužáka, který je v sobotu s manželkou a dětmi navštívil. A zároveň i teta Timurova
kamaráda Standy, který ji poté, co spadla ze schodů, se svojí manželkou prohlašovali za mrtvou a dělali si zálusk na její barák.
Ženská si ho taky prohlížela, přísně si ho měřila pohledem, asi hned nevěděla, kam ho zařadit.
Spolužák Miki u ní kdysi asi rok bydlel, jednou v létě ho dokonce přijel navštívit a přespal u nich, měla by ho tedy znát. Druhý den pak jeli na chatu ke známým, dost se na to tehdy oba těšili. Jak celý ten výlet dopadl, to už byla jiná věc. Na tom se tehdy podepsal Timurův kamarád. Ten, kterého v sobotu na náměstí taky zahlédl…
Pamatuje si to ještě po tolika letech…? A jaké o něm má vlastně mínění…?
Báby se s Otoušem pozdravily, obě se doslova rozplývaly a tvářily se, jak s ním velice soucítí. Jura se ale nemohl zbavit dojmu, že aspoň ta Mikiho teta, to jenom hraje. Hlavní slovo měl zrovna Stružnický, právě s Otoušem polohlasem něco řešili a obě manželky jim přizvukovaly. Mikiho teta postoupila stranou, chvíli se nic nedělo…
Znovu se na Juru pozorně podívala. „Vás odněkud znám,“ pronesla, „ale odkud…,“ začala lovit v paměti.
„Jo, už vím,“ prohlásila triumfálně: „Nejste vy náhodou ten novej zootechnik u nás v družstvu?“
„To si mě s někým pletete,“ snažil se ji Jura vyvést z omylu. „Ale znát mě musíte. Vždyť jsem vás už jednou navštívil. To s vámi ještě
bydlel…“
Bábě najednou došlo. „Aha, a pak jste spolu jeli na vejlet…“
Tak si přece vzpomněla, zauvažoval Jura. Zdálo se, že bába o něčem přemýšlí, potom se otočila k té druhé: „Standa, si tady ve Viničné postavil…"
Z ničeho nic větu přerušila, obrátila se znovu k Jurovi a pokračovala:
„Náš Standa, toho určitě budete znát. Bydlí tady ve městě. Mají to tam moc hezky udělaný. Jistě by vás pane zajímalo, jak si náš Standa postavil…“
Jura byl zticha, nevěděl, jak zareagovat. Otoušova manželka všechno slyšela a vyřešila za něj, když přes rty procedila: „Víc než nás by to asi zajímalo kriminálku. Jak místo do práce chodil na stavbu, jakým způsobem si obstarával stavební materiál…"
Báby její narážku přeslechly, nebo nepochopily, a bavily se dál už jen mezi sebou.
"Stará Bečvářová…," spustila ta druhá.
„Co je s ní?“ zeptala se ta Mikiho teta.
„No…,“ pokračovala zas ta druhá, „…říkají, že je na tom moc špatně…,“ na chvíli přerušila, „…i když mně se to nezdá, já bych řekla, že je docela fit…“
„Standa,“ spustila zase Mikiho teta, „ví už o nějakém nájemníkovi, co se po ní do baráku nastěhuje. To víte, prázdý to tam nechat nemůže.
Ten nájemník je ale ňákej divnej člověk, kdoví, co je zač. Ze školy vyšel ve čtvrtý třídě, teď dělá na dráze, má prej šest dětí, nejsou prej ani jeho, manželka měla každý s jiným a teď od něj utekla…“
Jurovi zacukalo v koutku pusy a doslova nadskočil. Paní Stružnická to postřehla, chytila ho za loket a gestem naznačila, aby nereagoval a zůstal klidný…
Z ničeho nic se rozletěly dveře a do místnosti vpadly dvě osoby.
Růženka - tu Jura poznal hned, i když měla na čele nalepenou náplast - a s ní nějaká starší paní. Bez pozdravu, to zřejmě ani jedna z nich nepovažovala za vhodné. Stružnický se otočil a s nahranou zdvořilostí,
z níž se dala vycítit i jistá dávka ironie, obě pozdravil: „Dobrý den paní Bečvářová,“ řekl směrem k té starší a k Růženě pak: „dobrý den milostpaní,“ a chtěl dál pokračovat v rozhovoru s Otoušem. Ostatní,
taky zamumlali cosi jako pozdrav i Jura se o něco pokusil, aby nevypadal jako úplný nezdvořák, i když si myslel své. Zároveň se snažil, si tu, údajně umírající Bečvářovou prohlédnout.
Růženka místo odpovědi a bez jakékoli souvislosti, spustila směrem k Otoušovi: „To auto zaplatíte. Rozumíte! Zaplatíte! A hned…!“ začala křičet.
„Vzpamatujte se milostivá,“ pronesl klidně Stružnický. „O čem vlastně mluvíte. A jinak, jestli vám uniklo, tak tady nejste někde na tržnici, nebo v kravíně, nebo u vás doma, ale v nemocničním pokoji.“
„To mně nemusíte vysvětlovat, já vím dobře, kde jsem. Já jsem tady na rozdíl od vás pracovala,“ odsekla. „A vůbec. Co se nám do toho pletete…,“ snažila se ho odpálkovat.
Přistoupila blíž a znovu začala na Otouše dorážet. „To rozsekaný auto, bolestný, pobyt v nemocnici a ušlej plat…“
„Když se vám to stalo, tak tady pan…,“ Stružnický ukázal na Otouše, „… ležel tady. Tak s tím, že jste auto nabourala, nemůže mít nic společného…“
„To je jedno. Já toho člověka na vlastní oči viděla a mám na to ještě svědky. Když to nebyl on, tak to byl jeho mladší brácha, jsou si podobný,“ ječela Růžena jako pominutá.
Otouš se náhle na posteli nadzvedl a začal na Růženu křičet: „Žádného mladšího bratra jsem mimochodem neměl…!. Můj bratr byl o devět let starší. O devět let! I kdyby neumřel, nebo ho nezabili, někde se ukrýval a občas někomu zjevil, jak o něm někdo tvrdí, zřejmě
by vypadal dnes úplně jinak, než vypadám já…!“
„Proboha Otouši…! Mysli na sebe. Jde ti o život…,“ paní Konobržová se ho pokoušela uklidnit a uložit zpátky.
„Jestli se mu něco stane, máte ho na svědomí," pronesla plačtivým hlasem směrem k Růženě, zatímco Jura přemýšlel, jestli by už neměl nějak zakročit. Náhle se ode dveří ozval rázný ženský hlas: „Co je to tady za křik!“
Do pokoje nahlédla sestra a všechny si přísným pohledem změřila.
„Co se to tady děje,“ pokračovala. „Co tady vyvádíte? Dojdu pro doktora.“
„To nemusíte sestřičko, to zvládneme sami,“ snažil se ji Stružnický uchlácholit a vstal ze židle. „Jen nám prosím hezky podržte dveře.“
Pokynul na Juru a při tom chytil Růženu za rameno. Jura jeho úmysl hned pochopil, popadl ji za druhé rameno a pokoušeli se ji dostat ke dveřím.
Růžena se začala vzpouzet. „Co si to vůbec dovolujete,“ ječela na celé kolo. Sestra stála ve dveřích a na všechno jen udiveně zírala.
„Co to tady je?“ Do místnosti nakoukl kdosi v bílém plášti, nejspíš doktor, co měl službu. „Kde si myslíte, že jste! Dám vás vyvést,“ a začal si všechny prohlížet…
„Jé, dobrý den pane učiteli,“ zahlaholil na Stružnického jako na svého starého dobrého známého a úplně změnil tón hlasu. „No jo, jak se tahle ženská někde ukáže, vždycky z toho kouká malér,“ pronesl a ukázal na Růženu, kterou podle všeho taky asi dobře znal.
„Kdo je u vás ženská, vy jeden chlape nevychovanej,“ začala Růžena křičet.
Stružnický s Jurou ji tlačili ven, doktor jim přiskočil na pomoc. „Okamžitě opusťte tuto budovu,“ pronesl důrazně směrem k Růženě.
Ta se konečně přestala vzpírat a rozbrečela se.
„Pojď, jdeme, nemá to cenu,“ ozvala se Bečvářová, vzala ji za loket a sama postrčila ke dveřím.
„Však o nás doktůrku ještě uslyšíte,“ pronesla a na slovo doktůrku dala patřičně pohrdlivý důraz. „My máme styky. Víte, kdo je můj syn a manžel tady té…,“ dloubla do Růženy.
„Jo vím,“ pronesl doktor, teď už s naprosto ledovým klidem. „Toho nám vůbec nemusíte představovat, toho tady všichni moc dobře znají. Až moc dobře…!"