Zelený přízrak ožívá (22)

* 22 *

Mojmír si všechno snažil znovu v duchu vybavit. Hlavně, aby se, jestliže si ho ještě znovu zavolají k protokolu, do toho nějak nezamotal a neřekl něco, co by odporovalo jeho předchozí výpovědi. Jak to tedy vlastně bylo?
Kluk hned, jak se rozjeli, začal něco tušit, na sedadle se neklidně vrtěl a jak vyjeli z města, rozbrečel se.
„Co řveš ty spratku hnusnej rozmazlenej,“ okřikla ho Růžena a on na chvíli ztichl.
Když v Hevlicích, podle pokynů, které jim dal, zahnuli na úzkou okresku, kluk znovu spustil: „Mně je špatně,“ začal naříkat. S tím tedy nepočítal. Jen si přál, aby tomu nevěnovali pozornost, jeli dál a hlavně nezastavovali. Než však stačil něco říct, Růžena zastavila.
„Aby nám to tady nepoblil, máme tady čisto, a kdo to bude uklízet,“ křičela. A kluka pobídla: „Běž ty spratku ven, Vypadni, ať nám to tady nezaprasíš. Kluk, jakmile vystoupil se ani nenamáhal, aby žaludeční nevolnost dál předstíral, rychle se otočil a dal na útěk. Než se vzpamatovali, byl bůhví kde. Se Standou za ním zkusili běžet, už se stmívalo, ztratil se jim z dohledu. Mohl zabočit i na některou z úzkých pěšin, které klikatou silničku protínaly a zkracovaly cestu.
„Necháme toho,“ navrhl jim tehdy, „dohoníme ho autem. Nemá kam utýct. I když to vezme zkratkama, ještě před nadjezdem nad tratí se musí na silnici znovu vrátit a tam si na něj počíháme. A už nám neuteče!“
Růžena začala auto otáčet. Moc jí to nešlo, silnice byla úzká, sprostě nadávala. Náhle z křoví kdosi vyskočil, rovnou před ně. Růžena vykřikla, cukla volantem…
Ještě než se to stalo, stačil si Mojmír všimnout postavy, která se jim do cesty připletla. V černém obleku, v ruce něco, co silně připomínalo pouzdro na housle. Obličej měla, jak se mu aspoň ve světle reflektorů jevilo, strašně, až mrtvolně bledý. Černý houslista…!
Nebo spíš, někdo z Konobržových. Ten Otakar, co bydlí ve Smutnici kousek od Standovy chalupy? Možná, že taky přijel Juru navštívit, nebylo by to ostatně nic divného, co když si tam dneska všichni dali sraz. Asi je zahlédl, když vycházeli od oběda a rozhodl se je postrašit.
Jak mohl ale vědět, že pojedou zrovna sem…?
Všechno se seběhlo dost rychle, podrobnosti si nedokázal vybavit.
Auto se převrátilo, otočilo snad několikrát a přistálo na louce vedle silnice, koly nahoru. Seběhli se lidé, za nějakou dobu přijeli dopraváci a sanitka. Z auta je postupně vytáhli, Růžena celou dobu křičela jak
pominutá a Standa? Zdálo se, že to taky přežil, když se ho snažili dostat ven, vzdychal…
On na tom byl snad nejlépe, naražená ruka a žebro, poslali ho na rentgen a pak domů, zatímco jeho přátelé v nemocnici podle všeho zůstali. Ještě mezi tím s ním příslušníci - vždycky se je snažil správně pojmenovat - sepsali protokol. Řekl jim všechno, tedy všechno, co
uznal za vhodné. Pochopitelně, o tom klukovi neřekl nic a jen doufal, že o něm nezačnou mluvit jeho přátelé. Byli ještě v takovém stavu, že s nimi výslech nikdo zatím nedělal.
On sám se snažil dost podrobně popsat, proč Růžena nezvládla řízení, nevynechal ani černého houslistu, tedy Otakara Konobrže, nebo jeho bratra. Na tom si dal dost záležet, i když mu to už jednou vyneslo psychiatrické vyšetření a do dnešního dne přetrvávající pracovní
neschopnost. Vylíčil dokonce, jak je všechny v poledne viděl, i toho Konobrže si přidal, srdceryvně popsal tátovu smrt, ke které ho někdo z Konobržových dohnal… Spoléhal, že Konobrže, vyskakujícího z křoví
viděli taky Růžena se Standou a snad ho i poznali.
Příslušníci zatím ani nezjistili, že je ve stavu nemocných, neměl tedy venku mimo určenou dobu vycházek a návštěvy doktora co pohledávat, i když se trochu bál, aby se to neprovalilo.
Další den, v neděli, šel své přátele navštívit. Ani Růženě ani Standovi do řeči moc nebylo, dá se říct, že ho ani pořádně nevnímali. Mohl si jen v duchu přát - jako zapřísáhlý ateista se modlit nemohl - aby nezačali vykládat o tom, jak vraceli kluka do polepšovny, nebo
dokonce o šesti dětech, odebraných nesvéprávným rodičům, a příslušníci si tu smyšlenou historku začali ověřovat. To by byl pěkný průšvih. V dnešní době by mu nepomohl ani jeho úřad.
Najednou ho napadlo…! Co ten kluk! Jestliže promluví…
Dostal se vůbec nějak domů, nebo cestou zabloudil? Pochopitelně si přál to druhé, byla tma, počítal, že to tam nezná, dole teče řeka…!
Kdyby tak chtěl, fakan jeden, aspoň beze stopy zmizet…!