Dva bratři

Odpradávna se tradovalo, že se rodině, žijící na konci vesnice, lepí smůla na paty. Všichni sousedé se rodině škodolibě smáli a říkali jim Pechovi.

Jak šel čas, tak se neměnilo pouze roční období, ale i osazenstvo chalupy. Jedni odcházeli a jiní přicházeli na svět. Nečekaně nastala doba, kdy rodina Pechova přestala mít pech. Stačila jediná změna. Z konce vesnice se stal začátek města. Rodina chytla příležitost za pačesy. Najednou se Pechovým začalo dařit a pěkně se napěchovali. Mělo to ale jeden háček. Sousedé jim začali závidět, házet klacky pod nohy a říkat Pěchovi.

Času se nedá poručit. Dávný cejch pechu se stal takřka zapomenutou historií. Poklidný venkovský život vystřídal městský frmol. Pěchovi se uměli otáčet v práci rychleji než ostatní. To už ale na pomalé a líné sousedy bylo moc. Pěchovým začali proto říkat Spěchovi.

Rodině Spěchových nemohl ze sousedů přijít už nikdo na jméno. Otráveni vlastní průměrností rozhodli se sousedé k nejpodlejšímu činu.

Spěchovým se narodili dva synové, starší Jakub a mladší Matěj. Kluci byli oba zdraví a šikovní. Narodit se v jiné rodině, měli by kluci bezstarostné dětství. Zlí sousedé jim však nedopřáli chvíli pokoje.

Neustále bratry porovnávali, zdůrazňovali jejich rozdíly a snažili se je všemožnými způsoby proti sobě rozeštvat. Ignorovali křestní jména, věk a povahu. Jediné co jim dopřáli, byly dvě nové přezdívky. Pro sousedy neexistoval žádný Jakub ani Matěj. Klukům říkali MALÝ ÚSPĚCH a VELKÝ NEÚSPĚCH.

Moudrá rodina kdysi Pechova, později Pěchova či Spěchova nepřestala mít oba své syny stejně ráda. Rozpoznat úspěch nebo neúspěch je stejně klamné jako poznat, kde končí vesnice a kde začíná město. V životě může nastat opět nečekaná změna a vše uvidíme jinou optikou.