Záhadologové II: 7. díl - Otázky a odpovědi

7. díl
Otázky a odpovědi

Na Brněnské letiště přistálo nízkonákladové dopravní letadlo mířící z Osla.
Ve vstupní hale, plné cestujících, stál Petr Kříž, usmíval se a na hrudi měl cedulku „JAKUB ŠIMEČKA“. Čekal na Jakubův návrat s Norska, kde letěl Kuba najít časovou trhlinu, kterou měla z budoucnosti projít jeho dobrá známá.
Petra minulo několik desítek lidí, než se před ním postavil člověk se známou tváří, sundal si sluneční brýle a s úsměvem řekl: „To budete nejspíš čekat na mě, pane Kříž.“ Petr se usmál a oddělal cedulku: „Tak kde máš tu Sylvii?“ Kuba sklopil zklamaně zrak: „Čekal jsem na těch souřadnicích, co jsme získali, dva dny předem a dva dny poté. Nejen, že se neukázala Sylvie. Ale ani se neotevřela ta časová trhlina. Přitom jsem si byl jistý, že ty údaje, co ti dávám, byly správné. Nemohl udělat ve výpočtu chybu ten super-počítač?“ Petr se zamračil: „To asi ne. Jestli jsi my ty údaje dal opravdu správné, tak...“ Odmlčel se zamyšlením. Kuba se zeptal: „Něco tě napadlo?“ Petr zakroutil hlavou: „Vlastně nevím. Trhliny se otevírají díky slunečním erupcím a elektromagnetickému vlivu, že?“ Kuba přikývnul a Petr pokračoval: „Tím pádem mohlo někde ve světě dojít k anomálii, která tu trhlinu mohla přesměrovat jinam. Je to možné?“ Kuba se zarazil a začal pátrat v paměti, jestli se s něčím podobným už někdy setkal. Nakonec přikývnul: „Teoreticky to možné je, ale….“ Petr mu okamžitě skočil nadšeně do řeči: „Musíme jen přijít na to, kde byla ta anomálie přesměrovaná a máme to.“ Kuba přikyvoval, ale Petrovo nadšení nesdílel: „Jo! A jak to chceš udělat?“ Petrovi zmizel z tváře úsměv, podíval se na Kubu a po chvíli pokrčil rameny: „To ještě úplně nevím.“…

O dva dny dříve. Obří urychlovač částic, CERN, Švýcarsko
V ovládacím centru urychlovače částic bylo rušno. Chystal se jeden z nejnáročnějších experimentů od dob jeho zprovoznění. Bylo v plánu, pomocí silného radiového záření, sražením těžkých částic a vytvořením elektromagnetického pole kolem urychlovače vyrobit červí díru, která by se podle některých teoretiků mohla stát nekonečným zdrojem energie.
Do ovládacího centra vstoupil vedoucí projektu, doktor Alois Straubach. Následoval ho, už úplně vyčerpaný, ruský inženýr Boris Jelochin a snažil se ho ještě na poslední chvíli přesvědčit, aby projekt prozatím pozastavil: „Pane! Vy to nechápete. Ty rizika jsou příliš velká. Dělal jsem výpočty, a jestli se něco pokazí, tak nepřijdeme jen o tohle středisko za několik miliard a své životy ale zmizí celé Švýcarsko a bude se to dál rozšiřovat po celé Zemi. Muže to být konec lidstva! Přečtěte si, PROSÍM, ještě jednou mou zprávu.“ Doktorovi došla trpělivost. Zastavil se a prudce se na inženýry otočil: „Dělali na tom hodně chytré hlavy a byl jsem ujištěn, že rizika, které tento projekt představuje, jsou přijatelné. Takže jestli nechcete být vykázán násilím, tak prosím opusťte tuhle místnost dobrovolně.“ Inženýr Jelochin se nadechnul, aby něco řekl, ale z doktorových očí vyčetl, že to nemá cenu. Mávnul tedy rukou, otočil se na patě a naštvaně odcházel pryč. Přitom si nadával pod nosem.
Straubach přistoupil k muži, v bílém plášti, který seděl u hlavního ovládacího panelu. Dal mu ruku na rameno a tiše se zeptal: „Je vše v pořádku, že ano?“ Muž rychle přejel údaje, které měl na monitoru před sebou a po krátkém mlčení souhlasně přikývnul: „Ano pane. Vše je v naprostém v pořádku. Čekáme už jen na váš povel a můžeme to spustit.“ Doktor se vzrušeně pousmál a nahlas prohlásil: „Dámy a pánové. Právě píšeme dějiny. Spusťte to!“
Celým střediskem se rozeznělo hučení nabíhajících strojů. Nikdo si nedovolil v ten moment promluvit. Kdyby to šlo, tak by nikdo vzrušením ani nedýchal.
Elektromagnetické pole obehnalo celý, 27 kilometrů dlouhý, urychlovač.
Impulsně, v přesných intervalech, byly uvolňovány radiační vlny a do urychlovače vpuštěny částice.

Napjatá atmosféra houstla. Doktor sledoval údaje vyskytující se na hlavním monitoru s otevřenou pusou. Přikázal zvýšit sílu elektromagnetického pole a zvýšit frekvenci uvolňování radiace. Vše vypadalo nadějně. Šlo to, jako v úspěšných simulacích, které celý tento pokus předcházely.
Najednou se ale začaly vyskytovat chyby jedna za druhou. Doktor Straubach zvážněl a dostal strach. Byl za celý projekt odpovědný. Okamžitě přikázal: „Vypněte to!“ Vedoucí ovládacího centra se zoufale snažil něco dělat, ale marně. Otočil se od počítače na doktora a zavrtěl hlavou: „Nevím jak, ale bere si to odněkud energii samo. Nemůžeme to vypnout.“ Doktor se zamračil: „Jak je tohle možné?“ Se strachem v očích se podíval na monitor pře sebou. Údaje, které tam viděl, se pohybovaly v červených číslech. Vysoko nad hranicí bezpečnosti…

Boris šel naštvaně chodbou a mířil do své kanceláře, kde se měl v plánu zavřít a nevylézat dokud celý pokus neskončí. Zarazilo ho chvění, které se postupně měnilo na slabé otřesy. Následně začaly blikat i světla. Boris se opřel o zeď a zmocnil se ho strach: „A je to tady. Moje předpovědi se začínají plnit. Že já musím mít vždycky pravdu.“…

V centrální místnosti začal vládnout chaos. Doktor Straubach se vyděšený díval okolo sebe a nevěděl, co dělat. Mezitím se otřesy zesilovaly…

Potrubí přestávalo zvládat tlak a některými místy se začaly šířit jedovaté plyny…

Ke Straubachovi přistoupila jedna z jeho kolegyň, chytla ho za límec a výhružně se mu podívala do očí: „Doktore. Vzpamatujte se! Potřebujeme vás tady a ne abyste byl myšlenkami někde jinde. Tak zatraceně dělejte něco, nebo vyhlaste evakuaci! Nevidíte, že to tu začíná být nebezpečné?!“ V ten moment si doktor vzpomněl na slova inženýra Jolechina: „Jestli se něco pokazí, tak nepřijdeme jen o tohle středisko za několik miliard a své životy ale zmizí celé Švýcarsko.“ Věděl, že evakuace nemá moc smysl, ale něco dělat musel. Zařval: „Evakuujte celé středisko a zdůrazněte, že tohle není cvičení!“ Jeho kolegyně se v ten moment pustila jeho límce a souhlasně přikývla: „Aspoň něco, doktore!“

Boris se kymácel na chodbě a snažil se v otřesech držet rovnováhu. Náhle se dveře před ním rozletěly a z místnosti, co byla za nimi, velkou rychlostí vyletěla blonďatá žena. Narazila do zdi a sesunula se k zemi. Boris k ní udělal dva velké kroky a sehnul se. Otočil jí obličejem vzhůru, aby si jí prohlédnul, ale nepoznával jí. Takovou ženu nikdy ve středisku neviděl. I to oblečení, co měla na sobě, určitě nenosil nikdo místní. Protřel si oči a porozhlédnul se po chodbě, jestli neuvidí někoho, kdo by mu mohl pomoct. V ten moment žena otevřela oči a hbitě využila Borisovy nepozornosti. Chytla ho za krkem a silně s jeho hlavou praštila o své koleno. Boris se začal válet na zemi se zlomeným nosem.
Žena vstala a rozběhla se chodbou pryč…

Centrální místnost už byla téměř prázdná, když jeden pracovník, co odcházel mezi posledníma, zvolal: „Počkejte. Začíná se to klidnit.“ Doktor Straubach k němu rychle přistoupil a podíval se do stejného monitoru, jako jeho kolega: „Ano. Máte pravdu. I otřesy přestávají.“ Podíval se okolo sebe a řekl: „Vypněte někdo ten alarm a zrušte evakuaci.“…

Chaos, který ve středisku panoval, se zklidnil. Lidi přestali divočit, pomalu se vraceli na své pozice. I alarm utichnul...

Straubach přistoupil ke své kolegyni, sledující monitor, kde se zobrazovaly údaje z pokusu: „Jak to vypadá?“ Žena si vše ještě jednou prohlédla: „Je klid. Máme sice po pokusu bez výsledků, ale nebezpečí je zažehnáno. Ale abych pravdu řekla, tak nevím, co se stalo. Akorát tu mám podivnou anomálii. Počítače zaznamenaly velký výboj energie v chodbě C-12.“ Doktor se podivil: „To by mohlo souviset s těmi problémy. Co to bylo?“ Žena pokrčila rameny…

V chodbě C-12 se Boris vzpamatoval z bolesti. Celé ústa a ruce měl od krve, která mu silným proudem tekla z nosu. Zvednul hlavu, která mu třeštila, a porozhlédnul se rozmlženým zrakem po chodbě. Nikoho ale neviděl. Zaregistroval však tlačítka spouštějící alarm. Pomalu, opírající se o zeď, se dostal na nohy a kolíbavým krokem se rozešel k tlačítku. Jednou rukou se stále snažil opírat a druhou si držel přelomený nos. Všude za ním zůstávaly kapky krve.
Dobelhal se k tlačítku a vahou svého těla se o něj opřel rukou, kterou se ještě před malou chvílí opíral o zeď…

Celým objektem se rozezněl červený poplach...

Doktor se vyděsil: „Co se zase děje?“ nikdo ale nevěděl a jen krčili rameny. Podíval se, odkud byl poplach spuštěn a rozběhnul se do chodby C-12.

První, čeho si v chodbě všimnul, byly vyražené dveře z jedné místnosti. Nechápavě zakroutil hlavou a podíval se na zem, na krůpěje krve. Po kapkách zamířil svůj zrak k inženýrovi, opřeném o zeď. Ihned k němu přistoupil a kleknul. Z kapsy vytáhnul kapesník, který mu podal a zeptal se: „Co se tady zatraceně stalo?“ Boris zakroutil hlavou: „Já nevím. Najednou se prostě rozletěly ty dveře a následně z místnosti vyletěla jakási blondýnka. Nejprve jsem si myslel, že došlo k nějaké nehodě, ale když jsem si jí prohlédnul, tak můžu s určitostí říct, že tady nepracuje. Pak mě takhle zřídila a někam zmizela.“
Straubach se podíval chodbou doleva a poté doprava. Nikde nikdo. Vytáhnul s kapsy vysílačku a do ní řekl: „Uzavřete celý areál! Máme tu vetřelce. Nesmí se dostat za žádnou cenu ven. Vyhlašuji poplach a úplnou karanténu, dokud se vetřelec nenajde. Mělo by se jednat o blonďatou ženu.“…

Z rozhlasu se ozval mužský hlas: „Tady vedoucí ochranky, Bayer. Po areálu se pohybuje nepovolaná osoba a domníváme se, že se jde o vetřelce. Jedná se o blonďatou ženu. Prosím zůstaňte všichni na svých pracovních místech a v případě, že by se vám zdál někdo podezřelý, tak nám to prosím hned pomocí vysílačky oznamte!“…

Do chodeb vběhlo několik mužů v uniformách. Začali se rozdělovat na každém křížení, nebo rozdvojování chodeb. Procházeli jednu místnost za druhou a doufali, že ženu najdou…

Blondýně se dařilo skrývat v úklidové místnosti. Avšak jen do doby, než i tam přišli tři muži ochranky.
Žena byla nucena se ukázat, ale nehodlala se jen tak vzdát. Vyskočila zpoza smetáků a loktem rozbila jednomu ze tří můžu nos, zlomila čelist a převalila ho přes záda na zem. Ladným pohybem kopla druhého do břicha, překulila se mu přes záda, poté co se sehnul bolestí, a co nejsilněji ho kopla do rozkroku a následně do zad. Posledního chytla za paži, kterou mu rychlým pohybem přelomila o roh futer. Muž zařval bolestí a Nikola mu čelem rozdrtila nos. Muž se po hraně futer sesunul na zem. Žena vyběhla ven a dala se doleva. Už byla skoro na konci chodby, když ucítila v zádech dva zápichy. Sesunula se na zem a svíjela se v bolestech způsobených elektřinou. Dorazil totiž další tým ochranky a jeden z nich neváhal použít svůj paralyzér…

Straubach si nechal přivést ženu do jedné prázdné místnosti, ve které se uprostřed nacházela akorát jedna dřevěná židle. Ženu na ni muži z ochranky posadili, stahovačkami k ní přivázali a následně opustili místnost.
Doktor k ženě přistoupil: „Jste dobrá. Slyšel jsem, že ráda rozbíjíte lidem nosy.“ Žena mlčela. Doktor tedy pokračoval: „Zajímá mě pár věcí. Pro začátek bych byl rád, kdyby jste se mi představila. Nemám rád hosty, o kterých nic nevím.“ Žena si doktora naštvaně prohlížela a po chvíli řekla: „Ráda bych rozbila nos i vám.“…

Česká Republika, současnost
Do své kanceláře přišla doktorka Věra Hatrmanová. Chtěla si sednout na židli, ale přerušil jí mladík v obleku: „Promiňte madam, ale mám pro vás zprávu, která by vás prý mohla zajímat.“ Věra se tázavě na mladíka podívala a on jí hned podal složku, co měl v ruce. Ona jí převzala, ale neotevřela: „Co to je za zprávu. Nechci ztrácet čas čtením něčeho, co by mě nemuselo zajímat.“ Mladík přikývnul:
- „Ve švýcarském Cernu měli před dvěma dny nehodu a následně chytili nějakou ženu. Řekla o sobě ale jen dvě věci. Jedna z nich je, že přicestovala z budoucnosti.“
- „Na cestování časem a podobné hlouposti tu byl Wágner. Já mám na práci pořádnější věci. Bude to nějaký šílenec, co se jim tam vloupal. Co je ta druhá věc, co o sobě říká?“
- „Že se jmenuje Sylvie….Sylvie Zárubová.“
- „Moment!“ Hatrmanová se podivila a rychle otevřela složku, co měla v ruce. Tam našla fotku blonďaté ženy: „Není to náhodou…“
- „Ano. Zdá se, že je to teta našeho dětského hosta Veroniky Zárubové.“ skočil ji mladík do řeči.
- „Dobře. Chci jí mít co nejdřív tady! Zařiďte okamžitě transport a kdyby s tím byly nějaké problémy, tak si sežeňte český zatykač, nebo to sveďte na národní bezpečnost. Vy už si poradíte.“
- „Ano, madam.“
Mladík odběhnul s rozkazy pryč. Věra si sedla do židle, sepnula k sobě ruce a usmála se: „To se nám Zárubovi pěkně vybarvili.“…

Petr zastavil auto před ubytovnou, kde bydlel Kuba. Ten se usmál: „Tak díky. Co máš teď v plánu?“ Petr pokrčil rameny: „Ozvala se mi konečně Kamila, že se mnou chce mluvit. Takže pojedu teď za ní.“ Kuba se chápavě zamračil: „Byla na tebe dost ostrá po tom co….no….však víš. Snad se už zklidnila. Tak se drž.“ Petr přikývnul. Kuba vystoupil, vzal si ze zadního sedadla krosnu a šel se po náročném a neúspěšném výletu prospat.
Petr se rozjel směrem k Tomášovu bytu, kde měl s Kamilou sraz…

Při cestě ke Kamile přišla Petrovi SMS. Otevřel ji a povzdychnul si. Byla to už několikátá SMS, během posledních několika hodin, od skrytého čísla. Byli v ní jako vždy následující souřadnice. 48.9752167N, 14.4176444E. Zavrtěl nechápavě hlavou, hodil mobil na sedadlo spolujezdce a soustředil se na řízení…

V Tomášově bytě bylo všechno rozházené.
Kamila klečela na zemi uprostřed obýváku a balila své věci do krabic. Najednou zazvonil zvonek. Zvedla hlavu a s uslzenýma očima se podívala ke dveřím. Zvonek zazvonil podruhé. Povzdechla si, vstala, utřela si slzy a šla otevřít.
Na chodbě stál Petr. Kamila si jej prohlídla a opovrhujícím hlasem řekla: „Nečekala jsem, že tu budeš tak rychle.“ Petr se zamračil: „Zavolala jsi, tak jsem přišel. Ale klidně můžu zase odejít. Myslel jsem, že něco potřebuješ.“ Zavládlo ticho, při kterém se dívali jeden na druhého, jako by čekali, kdo udělá první krok. Petr to po chvíli nevydržel: „No nic. Tak já jdu.“ Kamila ho ale chytla za paži, přitáhla k sobě a silně objala: „Promiň. Já vím, že i pro tebe Tomáš hodně znamenal. Nezvládla jsem to a omlouvám se i za to, že se mi trvalo tak dlouho se ozvat.“ Petr jí k sobě silně přitiskl: „Jsem rád, že si se ozvala.“ Kamila si od Petra odstoupla: „Vím, že ses ho z té jeskyně snažil dostat. Moc mě mrzí, jak jsem proti tobě vystartovala a ze všeho tě obvinila.Takže vše ok?“ Petr přikývnul a Kamila pokračovala: „Všechny Tomášovy věci, co se nějak týkali těch vašich záhad, jsem odvezla do té jeho nové garáže. Tady jsou od ní klíče, tak se podívej, co by se ti z toho mohlo hodit. Upřímně, kdyby nebylo té garáže, tak už jsem vše dávno vyhodila. Všechno mi ho to připomíná.“ tekly ji po tváři slzy. Petr si převzal klíče a lítostně se Kamile do uslzených očí podíval: „Nepotřebuješ s něčím pomoct?“ Kamila zavrtěla hlavou: „Zvládnu to. Teď se balím. Myslím, že bude lepší, když půjdeš. Nerada před někým brečím.“ Petr přikývnul a dal se na cestu dolů ze schodů. Když byl na posledním schodě před mezipatrem, tak ho Kamila zarazila: „Petře!“ Petr se tázavě podíval nahoru na ni: „Ano?“ Ona přemýšlela, jestli mu o tom má říct, ale nakonec se rozhodla, že ano: „Možná to bude znít bláznivě, ale když se pohybuješ v těch záhadách, nemohl by ses na tu Tomovu smrt podívat?“ Petr nechápal a vystoupal zpět do patra. Postavil se před stále uslzenou Kamilu, chytil ji přátelsky za ramena a zeptal se:
- „Co tím myslíš?“
- „Když jsme chtěli Tomášův úmrtní list, tak o toho bylo spoustu řečí a nezvykle dlouho trvalo, než jsme ho dostali. Na pohřební službě jsme měli požadavek, ať je na posledním rozloučení rakev otevřená, ale jak víš, tak byla zavřená. Když jsme se na to ptali, tak se k tomu pohřební služba nebyla schopna vyjádřit.“
- „Počkej. Ty myslíš, že…..co tím vlastně myslíš?“ nechtěl si Petr připustit šílenou myšlenku, že by byl Tomáš naživu. Ne, že by si to nepřál, ale vždyť ho přece viděl umřít. I doktor u toho byl.
- „Já nevím. Jen kdybys měl možnost, se k něčemu kolem toho dostat, tak se na to prosím koukni.“
- „Dobře.“
Petr opouštěl dům se smíšenými pocity….

Osoba v maskovaném oblečení se přiblížila k ruinám starých kasáren. Skrz keř sledovala dalekohledem pohyb pěti mužů v oblecích, pohybujících se mezi troskami. Náhle zaregistrovala pohyby na druhé straně v lese. Přiblížila a zaostřila tím směrem svůj dalekohled. Podivila se z toho, koho tam viděla. Sledovala Nikolu Zárubovou. Pokrčila rameny a ženským hlasem si pro sebe potichu řekla: „Jak ta se tu o tom zatraceně dozvěděla?“…

Tmou se začalo ozývat odemykání dveří, které následně zavrzaly, a garáž zalilo denní světlo.
Dovnitř vstoupil Petr, a když uviděl množství krabic, co by měl projít, tak si povzdychnul. Otevřel jednu, ve které našel návrhy na obaly Tomášových knih. Podíval se do druhé a tam našel spoustu ručně popsaných a pokreslených papírů. Petr si povzdechnul podruhé: „Co tady mám vlastně hledat.“ V tom ho zaujal sloupec knih, opřený o zeď na druhé straně garáže. Přistoupil k němu a začal si prohlížet tituly. Nic ho nezaujalo tolik, jak kniha, co se nalézala úplně naspod. Oddělal tedy všechny nad ní a vzal si jí do ruky. Nebyla to kniha, jak záhy zjistil. Byl to deník, který Petr poznával. Otevřel jej, a hned si byl jistý, co to je zač. Tento deník Tomáš našel na tajné podzemní základně v Orlických horách.
Petr si sednul, opřel o zeď a začal v něm listovat. Okamžitě se mu do hlavy začaly vrývat vzpomínky všeho, co s Tomášem zažili. Uvědomil si, že mu to vše vlastně chybí a začal přemýšlet, jaká tajemství spolu mohli ještě odkrýt.
Ano, bylo to všechno nebezpečné, ale stálo to za to.
Petr odlepil zrak od deníku a zadíval se na fotografii ležící kousek od něj, na které byl vyfocený s Tomášem, jak vedle sebe stojí v kempu kousek od Kralup nad Vltavou. Tam co řešili záhadu přízraku s červenýma očima.
Začala mu stékat po tváři slza. To ho donutilo se vzpamatovat. Slzu utřel, vstal, deník dal pod paži a opustil garáž…

Doma si dal Petr sprchu, sednul na gauč a začal procházet dopisy, co si po cestě domů vyzvednul ve schránce. Přistoupila k němu Natálka, zezadu ho objala, políbila na líc a mile se zeptala: „Něco důležitého.“ Petr otočil hlavu tak, aby dal Natálii pusu. Následně hlavou zavrtěl: „Asi ne. Jen složenky.“ Natálka se s úsměvem narovnala a se slovy: „Jdu do sprchy.“ odešla.
Jeden z dopisů ale žádná složenka nebyla. Petr se podivil, když objevil prázdnou bílou obálku bez jména a známky. Položil složenky zpět na stůl před sebe a bílou obálku otevře.
V obálce byly na papíře napsané stejné souřadnice, co mu chodily do SMS. Tentokrát k tomu byl i popisek:
„ZÍTRA PŘESNĚ O PŮLNOCI. AKUTNÍ!“
Petr se zamyslel a poté odložil obálku se záhadným dopisem a přisunul si k sobě blíž notebook. Najel na mapy a zadal souřadnice. Podivil se ještě víc, když zjistil, jakému místu souřadnice patří. Byl to Branišovský les nacházející se kousek od Českých Budějovic. Okamžitě ho napadla myšlenka, že dopis i SMS můžou být od Nikoly, ale to se mu zdálo málo pravděpodobné.

Jakub Šimečka seděl na posteli a procházel si výpočty týkající se cestování časem. Přemýšlel, kde by mohla být chyba: „Proč se neotevřela časová trhlina, tam kde podle super-počítače měla?“
Z hlubokého přemýšlení ho vyrušil zvonící mobil, který měl hned vedle pravé nohy. Vzal jej do ruky a dal k uchu:
- „Petře?“
- „Ahoj. Ještě nevím, jak to vysvětlím Natálii, protože jsme byli pozvání zítra na večeři k jejím rodičům, ale já musím do Českých Budějovic. Nepojedeš se mnou?“
- „Tady stejně nemám co dělat, takže rád.“
- „Super. Zkusím si od Naty půjčit auto.“
- „Ta bude nadšená. Žádná večeře, žádné auto.“
- „To určitě pochopí…..nebo myslíš, že ne?“ zaváhal Petr.
- „No nic. Já už musím, tak ahoj.“ vyhnul se Jakub odpovědi a zavěsil…

„No počkej. Myslíš, že je to blbé.“ řekl Petr do už zavěšeného telefonu. Hned poté mu došlo, že Kuba zavěsil. Povzdychnul si a podíval se na dveře od koupelny, zpoza kterých se ozýval zvuk tekoucí vody.

Natálka si užívala sprchy, když zaregistrovala, jak někdo do koupelny vstoupil:
- „Petře? Jsi to ty?“
- Bylo ticho.
- „Petře?“ zeptala se Natálie lehce nervózně: „Jsi to ty?“
- „Ne!“
- „Co tady děláš?“ poznala Petrův hlas.
- „Mám takový dotaz.“ Pronesl Petr opatrně.
- „Co se zase děje? Copak tě trápí?“
- „Vlastně to ani není dotaz. Potřeboval bych zítra jet do Českých Budějovic.“
- „Děláš si srandu? Máme tu večeři s našima. A co v Českých Budějovicích?“
- „Slíbil jsem Tomášovi, že pomůžu Nikole a ona mě očividně potřebuje tam.“
- „Nesváděj to na chudáka Tomáše.“
- „Chudáka?“
- „Kdyby tě do těch Budějek netáhla zvědavost a nechtěl bys tam jet, tak tam nejedeš.“
- „No….to asi…“
- „Tak jeď, ale tu večeři vynahradíš.“
- „Dobře.“ pousmál se Petr a znervózněl: „A ještě tu mám něco.“
- „Jo?“
- „Potřeboval bych auto.“
- „Štveš mě……Ale co s tebou. Kdy dojedeš?“
- „Hned jak to půjde.“
- „Tak jak myslíš. Ale z té večeře u našich se vymluvíš sám.“
Dveře od koupelky se opět zavřely. Natálie vykoukla zpoza závěsu, aby se na Petra podívala, ale on tam nebyl. Usmála se, zavrtěla hlavou a pokračovala ve sprchování. Užívala si horkou vodu….

Panovala noc.
Na liduprázdném náměstí se sešel Petr s mužem v černé mikině s kapucí přes obličej. Petr mu předal balík: „Potřebuju, aby to bylo doručeno co nejrychleji.“ Muž v mikině převzal balík: „Spolehni se. O co jde?“ Na to Petr zavrtěl hlavou: „O tom nechci mluvit. Peníze už bys za to měl mít na účtu.“ Muž přikývnul, schoval balík pod mikinu a odešel.
Petr stál a přemýšlel, zda neudělal chybu. Když ho to však napadlo, přišlo mu to jako nejlepší řešení…

Na druhý den se hned po obědě vydal Petr pro Jakuba a následně společně zamířili směrem k Českým Budějovicím.
Jakubova zvědavost byla silná a tak se hned po prvních málo kilometrech zeptal: „Co vlastně v Českých Budějovicích.“ Petr se na Kubu podíval a následně začal opět sledovat cestu. Z přihrádky pod rádiem vytáhnul obálku a podal mu ji: „Přečti si to. Ty souřadnice mi přišli i několikrát v SMS od skrytého čísla.“ Kuba otevřel obálku a vytáhnul z ní papír. Kroutil hlavou: „Neznámý člověk ti pošle souřadnice a čas, kdy se na nich sejít a ty jak poslušný pes vyrazíš?“
- „No. Je to špatně?“
- „Nevím. Přijde mi to dost divné. Od koho si myslíš, že to je? A hlavně kdo ti to mohl poslat?“
- „To chci právě zjistit. Proto tam jedu.“
- „Jo. Jasně. A máš aspoň malou představu, kdo by to mohl být?“
- „Jo…..vlastně ne. Napadlo mě, že by to mohla být Nikola Zárubová. Ale nevím, proč by nezavolala přímo……a……ještě jeden člověk mě napadl…..ale to je šílené.“
- „Kdo?“
- „Přivedla mě na ten nápad Kamila.“
- „KDO?“
- „Možná Tomáš……já vím, zní to šíleně.“
- „Proč šíleně? Viděli jsme ho jenom umřít. I doktor ho prohlásil za mrtvého, takže možnost, že by to mohl být Tomáš, tu je. To by přece napadlo každého, když se objeví tajemné zprávy ze skrytého čísla. Možná píše přímo ze záhrobí.“ pronesl Kuba ironicky a vrtěl hlavou.
- „Je to složitější, ale to je jedno. Asi máš pravdu. Je to blbost.“ Petr si povzdychnul.
- „Takže se necháme překvapit.“
Petr souhlasně přikývnul, povzdychnul si a pustil rádio…

S několika zastávkami dorazila dvojice do Českých Budějovic přímo na večeři, kterou měli jako součást k ubytování.

Petr dožvýkal poslední sousto, utřel si pusu a podíval se na Kubu: „Půjdu si teď lehnout. Potom si myslím, že bych tam měl jít sám.“ Kuba přikyvoval: „Dobře. Když myslíš. V tomhle ti bránit nebudu a doprošovat se, abys mě vzal sebou, se už nehodlám vůbec. A kde to vlastně je?“ Petr pokrčil rameny: „Nějaké les kousek odtud. Dám to do GPS-ky.“…

Lesem vládla noc a vzduchem se šířilo nepříjemné vlezlé ticho. Jen se občas ozvalo zakřupání větví. To jak lesem procházel Petr a mířil na GPS souřadnice ze zpráv.
Došel na místo a rozhlédl se kolem sebe. Všude jen stromy, jejichž větve se hýbaly v mírném větru. Petr se na tom místě, přesto že tam nic nebylo, vůbec necítil dobře. Nejraději by okamžitě odešel, ale zvědavost a napětí z toho, kdo mu psal, mu odejít nedovolily.
Náhle se za jeho zády ozval ženský hlas: „Ahoj, Petře. Jsem ráda, že tě vidím.“ Petr hlas okamžitě poznal, ale nechtěl svým uším věřit. Otočil se a měl ve svém typu pravdu. Jeho sluch ho nezklamal. Stála tam Bára oblečená v černém roláku a maskáčích. V Petrovi se střídal vztek se smíšenými pocity. Několikrát si v hlavě přehrával okamžik, co řekne, jakmile se s ní setká, ale najednou mlčel. Nevěděl co říct.
Promluvila tedy ona s lítostí v hlase: „Já vím, že se asi zlobíš a věř, že to pro mě tehdy taky nebylo jednoduché. Vždycky jsem měla pravidlo nezamilovat se, ale u tebe jsem to nedokázala.“ Petr ze sebe konečně dokázal dostat slovo: „Proč?“ Bára si povzdychla: „Proč jsem ti posílala ty zprávy? Protože….“ Petr zakroutil hlavou a naštvaně řekl: „To mě taky zajímá, ale teď chci vysvětlení, proč si mě….vlastně nás, tehdy zradila! To ti Wágner tak dobře platil?! Nebo co ti za to slíbil?“ Báře se začaly oči plnit slzami: „Petře, věř mi, že jsem dělala jen svou práci. Plnila úkol.“ Petr nechápal a ostře odseknul: „Práce?! Úko?“ Bára přikývla a utřela si slzu: „Pracuju pro jednu tajnou zpravodajskou službu. Dostala jsem úkol sledovat aktivity Wágnera s Hatrmanovou a nejlepší cesta jak se k nim dostat byla….“ „Počkej!“ skočil jí Petr do řeči: „Co je o tobě vlastně pravda? Jmenuješ se vůbec Bára?“ Ona přikývla: „Jo. Jmenuju se Bára. Prosím odpusť, co jsem tehdy udělala, ale byla to jediná možnost, jak se pohnout z místa dál. Wágner je sice po smrti, ale Hatrmanová je nebezpečnější, než jsme si vůbec dovedli představit. Má spoustu kontaktů na vysokých místech a je v přímém spojení s celosvětovou organizací, o které máme podezření, že se může jednat o Ilumináty.“ Petr nechápavě kroutil hlavou: „Co chceš vlastně po mně?“ Bára se zhluboka nadechla na uklidnění: „Pomoc. Potřebuju od tebe pomoc, Petře. Už jsem byla na stopě, abych Hatrmanovou dostala, ale zjistila, že jí někdo sleduje a úspěšně celou mou práci bojkotovala. Naštěstí se ke mně teď dostala informace, že se ze základny v Orlických horách ztratil nějaký deník, ve kterém jsou všechny důkazy, které potřebuju, abych se pohnula z místa. Taky vím, že se ztratil v době, kdy jste tam byli vy. Ty s Tomášem. Potřebuju ten deník.“ Petr se Báře zadíval do očí, jako by v nich hledal, zda jí může věřit. Zakroutil hlavou: „Ale já ten deník teď nemám, a i kdyby. Chybí v něm dost podstatných stránek. Není kompletní. A já nevím, kde ty stránky jsou. Navíc, i kdybych to věděl, nevím, proč bych zrovna tobě měl pomáhat.“ Bára si povzdychla a opět si musela utřít slzy: „Nemusíš pomáhat mě. Ale nedaleko odtud je tajná podzemní základna, kterou má Hatrmanová pod palcem. Je v ní uvězněných spousta nevinných dětí, na kterých se dělají nepěkné pokusy. Mezi těmi dětmi je i Veronika Zárubová. A od včerejška tam drží i Nikolu, kterou chytili, když tady v okolí slídila a pokusila se zaútočit na konvoj jejich aut. Nevím, proč to udělala.“ Petr otevřel překvapením pusu a vzpomněl si na slib, který dal Tomášovi. Že Nikole pomůže. Povzdychnul si a po krátké odmlce přikývnul: „Dobře. Pomůžu ti, ale ten deník opravdu teď nemám. Dá se do té základny nějak dostat?“ Bára se podívala na hodinky: „Musím už jít. Sejdeme se tady zítra v pravé poledne.“ Poté se otočila na patě a zmizela ve tmě mezi stromy dřív, než na to stihnul Petr nějak zareagovat. Tak si jen povzdychnul, zorientoval se a vydal se zpět k autu…

Ve vlhkém koutě jedné temné místnosti se krčila Nikola. Byla jí zima, ale vyčerpáním se jí podařilo aspoň na chvíli usnout, když jí náhle probudila studená voda. To na ní jeden z vojáků vylil kýbl, kopnul do ní a řekl: „Dělej, vstávej! Šéfka s tebou chce mluvit.“ Nikola zimou už přestávala cítit konečky prstů na rukou i nohou. Z posledních sil se za pomocí opírání o zeď postavila na nohy. Pootevřela oči, aby viděla aspoň trochu na cestu. Voják jí stahovačkou sepnul k sobě ruky a začal jí vést do místnosti, kde na ní měla čekat Hatrmanová.
Místo Hatrmanové však seděla uprostřed místnosti na židli jiná žena. Byla spoutaná a měla šátek přes oči, v ústech roubek a byla v bezvědomí.
Nikolu posadil voják naproti ní, přivázal k židli a místnost opustil.
Nikola si ženu snažila prohlédnout, ale únavou sotva něco viděla. Nebyla schopná pořádně zaostřit. A to se tak snažila.
Najednou se dveře od místnosti otevřely a do místnosti vstoupila Hatrmanová s jedním mužem, co měl přes rameno kabelu.
Hatrmanová přistoupila k Nikole, chytla jí za vlasy, podívala se do očí, usmála se a řekla: „Ani nevíš, jak nám jdeš do noty. Od tebe vlastně nic nepotřebuju, ale až se seznámíš s kolegyní naproti tobě, tak nám snad budeš ještě užitečná.“ Nikola ze sebe chraptivým a tichým hlasem dostala: „Pusťte mou dceru a jděte už jednou provždy do prdele.“ Hatrmanová se usmála a pustila jí. Otočila se na muže a přikázala: „Zařiď, ať se tady náš spáč probudí.“ Muž si položil kabelu na malý stolek, stojící vedle židlí a vytáhnul z ní stříkačku s jehlou. Ženě se šátkem přes oči vstříknul nějakou látku do těla, otočl se na Hatrmanovou a řekl: „Chvilku bude trvat, než to zabere.“ Nikola přikývla: „Dobře. Necháme ty dvě, ať se trochu seznámí. Vrátíme se později.“ Při odchodu sundala Věra Hatrmanová ženě roubík a šátek přes oči…

Hotelovým pokojem, na kterém spal Petr s Kubou, se rozezněl budík na Petrově mobilu. Petr po něm sáhnul rozespale rukou, budík vypnul a chtěl spát dál, když promluvil Kuba sedící na své posteli: „Není budík od toho, aby člověka vzbudil?“ Petr zamrčel: „Jo. A taky aby se dal ve správný čas po někom hodit a rozbít mu hlavu.“ Kuba se zalkl: „Už mlčím.“
Někdo začal klepat na dveře. Petr si povzdychnul: „No to snad ne!“ a hodil si přes hlavu polštář. Kuba se na Petra podíval a pochopil, že on ke dveřím asi nepůjde. Vylezl tedy z postele sám, přehodil přes sebe župan a šel otevřít.
Za dveřmi stál muž v obleku s brýlemi na očích: „Dobré ráno. Vy jste pan Petr Kříž?“ Kuba zavrtěl hlavou a zmateně ze sebe dostal: „Ahoj.“ Muž přikývnul a sundal si brýle: „Aha. No ahoj. A najdu ho v tomhle pokoji? Na recepci říkali, že spí tady.“ Kuba se zaklonil a podíval se za roh na spícího Petra. Následně vrátil svůj zrak na tajemného muže: „To měli pravdu. Opravdu spí.“ Muž pokynul hlavou, odstrčil Kubu a se slovy: „Tak se vzbudí.“ Vstoupil do pokoje.
Přistoupil k Petrově posteli a tázavě se podíval na Kubu, zda je to v ní opravdu pan Kříž. Kuba přikývnul a muž do Petra lehce drknul rukou: „Pane Kříž. Musím s vámi mluvit.“ Petr si sundal z hlavy polštář a zalepenýma očima se snažil zaostřit, kdo ho to budí: „O co jde?“ Muž hned odpověděl: „Za deset minut v hotelové restauraci!“ Následně odešel z pokoje. Petr si protřel pořádně oči a nechápavě se podíval na Kubu: „Kdo to byl?“ Kuba pokrčil rameny. Petr si povzdychnul: „Super. Příště se ubytujeme někde, kde se dodržuje noční klid aspoň do desáté dopolední.“…

Žena naproti Nikole se začala probouzet a rozhlížet okolo sebe. Když si všimla Nikoly, zaostřila zrak a pořádně si jí prohlédla.
Nikola spala se spadlou hlavou, bradou na hrudníku. Žena zasyčela: „Ssss. Hej. Žiješ?“ To Nikolu probudilo a začala otevírat oči a zvedat hlavu. Dívala se na ženu naproti sobě. Ta se Nikole dívala do očí a zůstala v šoku. Opatrně se zeptala: „Nikol?“ Nikola nechápala. Unaveným hlasem se zeptala: „Vy mě znáte?“ Žena přikývla a začala slzet: „Proboha promiň mi to, že jsem se neozvala dřív. Chtěla jsem, ale nešlo to.“ Nikola pořád nechápala a dala to najevo svým pohledem. Žena se hned představila: „Jsem Sylvie. Tvoje starší sestra.“ Nikola vyvalila oči a v ten moment nevěděla, co říct…

Hosté hotelu se v hotelové restauraci začali scházet na snídani. Petr s Kubou se mezi nimi propletli a přisedli si k muži v obleku. Ten si sundal sluneční brýle, položil si je před sebe na stůl a klidným hlasem řekl: „Chtěl jsem mluvit jen s vámi, pane Kříž. S vašim kamarádem nikoli.“ Petr přikývnul: „Nikam nepůjde. Jestli jo, tak půjdu taky.“ Muž si povzdychnul: „Dobrá tedy. Nejprve bych se rád představil. Mé jméno je Libor Stránecký.“ Petr i Kuba se na něj tázavě dívali a on pokračoval: „Kontaktovala mě vaše známá, Nikola Zárubová a já jí pomohl dostat se do jednoho přísně střeženého objektu za cenu, že krom své dcery, dostane ven i mého velmi dobrého přítele. Už víc jak den od ní ale nemám žádnou zprávu a…“ Petr mu skočil do řeči: „Vy jste jí pomohl? Řekl jste jí, ať napadne konvoj vládních aut a to jí mělo pomoct se dostat dovnitř?“ Libor se zarazil: „To ne. O tom konvoji jsem jí řekl, protože v něm jel jeden můj kolega, co jí měl pomoct, ale neměla ten konvoj napadnout.“ Petr se zamračil: „Tak to neznáte Nikolu. Ta si vždycky dělala věci po svém.“ Libor se podivil: „Jak víte o tom konvoji a že ho napadla?“ Petr se předklonil a zadíval se Liborovi do očí: „Jak jste vystopoval mě?“ Stránecký se zamyslel a znervózněl: „Patří to k mé práci, najít alternativy, když plán A nevyjde.“ Do rozhovoru se vložil Kuba: „Když víte, jak se dostat na tu tajnou základnu, proč vašeho přítele neosvobodíte sám?“ Libor sklesle sklonil hlavu: „Všechno by se tím pokazilo. Pracuju v utajení pro jednu organizaci v organizaci, které patří ta základna. Snažíme se bojkotovat jejich akce, i když ne vždy to vychází. Ale kdyby mě chytli, tak by veškerá moje práce přišla vniveč.“ Petr se opět opřel o opěradlo: „O koho jde? Kdo je ten váš známý, kterého chcete dostat ven?“ Libor si prohlédnul Kubu i Petra, zhluboka se nadechnul a odpověděl: „František Ochmejtal. Je jako můj otec. Pracoval se mnou, ale bohužel ho chytili a začali na něm dělat nepěkné pokusy.“ Petr se zamračil zamyšlením: „To jméno mi něco říká.“ Na to Libor přikývnul: „Ještě před tím než zmizel, dost spolupracoval se Simonou Hartlovou. Vím, že jste s ní byli v kontaktu. Proto to zmiňuji.“ Petr zavrtěl hlavou: „Dobře. Abychom si rozuměli. Co po nás vlastně chcete?“ Na to Libor odpověděl: „Vaši pomoc. Vím, že Franta Simoně pravidelně posílal důležité stránky z jednoho deníku. Pátral jsem po nich, ale marně. Doufal jsem, že byste mohli vědět, kde je najít.“ Kuba se zamyslel: „Z jakého deníku a k čemu ty stránky použijete?“ Libor se zamračil a bylo vidět, že se mu o tom moc mluvit nechce: „Jde o utajované informace. Jsou v něm uvedeny důležité informace z ilegálních vládních projektů. Najdete v něm v podstatě informace o nejutajovanějších projektech z celého světa. Byl sepsán, aby sloužil jako souhrn toho nejdůležitějšího pro další generace v případě, že by se Iluminátům podařilo dosáhnout svého. Je to taková kniha tajemství. Uchovávat informace v elektronické podobě považují Ilumináti za příliš rizikové a neefektivní v případě, že by se v budoucnosti zhroutila internetová a elektrická síť.“ Kuba nechápal: „A taková kniha tajemství je zrovna v České republice?!“ Libor zavrtěl hlavou: „Ne. Každý národ má svou. Ta, patřící České republice se záhadně ztratila loni, někdy začátkem podzimu. Ale ty stránky, co se mému příteli podařilo poslat Simoně, stále někde budou. Doufal jsem, že budete vědět, kde by tak mohli být.“ Kuba se podíval na Petra, ale ten kroutil hlavou: „Tak to netuším.“ Nadechnul se, rychle si ještě promyslel, jestli chce říct následující informaci a řekl: „Ale vím, kde je ten deník. Když mi pomůžete dostat ven Nikolu s její dcerou, tak vám ten deník předám a dělejte si s ním, co chcete.“ Libor vyvalil oči: „Vy opravdu víte, kde ten deník je?“ Petr přikývnul a Libor pokračoval: „No tak to je úžasné. Ale stejně budeme potřebovat ty stránky. Franta nad vším přemýšlel do detailiu a věděl, jak udělat, aby ten deník byl bez těch stránek bezcenný a naopak.“ Petr přikyvoval: „Ty stránky nevím, kde jsou. Jestli je Simona před svou smrtí ještě někde ukryla, tak netuším kde. Ale deník vám předám. Jen mi pomožte.“ Libor se zamyslel: „Dobře. Pomůžu vám. Jestli opravdu máte ten deník, tak se už nebudu muset skrývat. Takže s vámi půjdu dovnitř. V základně se vyznám.“ Kuba se podivil: „To je od vás šlechetné, ale neříkal jste, že je deník bez těch stránek bezcenný?“ Libor přikývnul: „Ano. Ale mít v rukou ten deník, už se dá blafovat.“ Petr i Kuba chápavě přikývli, i když vůbec nevěděli, co má přesně Libor v plánu…

Nikola kroutila nechápavě hlavou a byla naštvaná: „Jsi moje starší sestra! Potřebovala jsem tě a tys raději zdrhla stejně jako otec!“ Sylvě tekly po tváři slzy: „Ani nevíš, jak mě to mrzí. Když jsem utekla, byla jsem v pubertě a přišlo mi to jako nejlepší řešení. Chtěla jsem se pro tebe vrátit. Prošla jsem si náročným vojenským výcvikem, abych se dostala ke specialistům a byla schopná tě ochránit za každou cenu, ale pak jsem se náhodou dostala k časové trhlině a začala cestovat časem. První cesta byla šok, a byla jsem zmatená. Dostala jsem se do roku 1936 a potkala mladého vědce, se kterým jsme začali tajemství trhlin zkoumat, abych se mohla dostat domů. Místo toho, se z nás ale stali cestovatelé časem. Postupně se z toho stala návyková droga a já už si bez časových trhlin nedokázala život představit. Úplně jsem zapomněla, co jsem nechala doma. Ani nevíš, jak mě to mrzí Nikol.“
Nikole tekly po tváři slzy proudem. Nadechla se, aby něco řekla, ale v tom se dveře od místnosti otevřely a dovnitř opět vstoupila Hatrmanová s mužem s kabelou přes rameno.
Hatrmanová přistoupila k Nikole: „Jaké je rodinné setkání po letech? Přemýšlela jsem, že bych mohla moderovat i Poštu pro tebe.“ Nikola však od ní odklonila zrak a nijak nereagovala. Místo ní se do toho vložila Sylvie: „Nechte jí na pokoji! Co vám udělala?“ Hatrmanová se na Sylvii s úsměvem otočila a klidným hlasem řekla: „Nic nám neudělala. Ale teď nám poslouží, abys nám řekla vše, co víš o cestování časem.“ Sylvie se vyděsila: „Jak to myslíte?“ Hatrmanová však neodpověděla. Místo toho pokynula hlavou na svého společníka. Ten okamžitě pochopil. Položil si svou brašnu opět na stolek a vytáhnul z ní štípačky. Přistoupil k Nikole, pevně jí chytil levou ruku a mezi ostří štípaček dal poslední článek ukazováčku. Nikola se začala bát: „Nechte toho. Pusťte mě! Vy hovada, co to děláte!?“
Hatrmanová vzala roubík, co měla předtím Sylvie, a nasadila ho Nikole. Poté se otočila na Sylvii a klidným hlasem se zeptala: „Určitě máš svojí sestřičku ráda a chceš, aby byla co nejvíc kompletní. Takže nám řekni vše, co víš o cestování časem. Pro začátek třeba to, jak časové trhliny vyhledávat?“ Sylvie se podívala na svou uslzenou sestru a následně na Hatrmanovou: „K čemu to potřebujete vědět? Kdo vůbec jste?“ Hatrmaová se usmála: „To vám může být jedno. Ale když to musíte vědět. Cestováním časem bychom si mohli dějiny přizpůsobit k obrazu svému. Nicméně jste odpověděla špatně!“ V ten moment Nikola zařvala bolestí a začala brečet. To jí kolega Hatrmanové ucvaknul část jejího ukazováčku.
Sylvie zrudla vzteky: „Co si o sobě myslíte!?“ Hatrmanová se k ní naklonila a úplně klidným hlasem pronesla: „Že vás máme v hrsti a dokud nebudeme mít to, co chceme, tak se nevzdáme. Jsme totiž dost ctižádostiví. Vaše sestra má zatím na prstech dostatečné množství článků, ale nebudeme se zdráhat jí odebrat i větší části jejího těla, až články dojdou. Rozmyslete se, zda opravdu nechcete spolupracovat. Teď vás necháme si popovídat. Určitě si budete mít co říct. Ale nebojte. Zase se uvidíme. Jací bychom to byli hostitelé, kdybychom se svým hostům nevěnovali.“
Hatrmanová se narovnala a podívala se na svého kolegu, který Nikole ošetřoval ránu po ucvaknutém prstu. Udělal na obvazu uzel, zvednul se a pokynul na Hatramanovou, že je připraven odejít. Hatrmanová přikývla a oba dva odešli.
Nikola se dívala na svůj zkrácený prst a snažila se vyrovnat se silnou bolestí. Sylvie promluvila: „Je mi to tak líto.“ Nikola zvedla hlavu a se slzami v očích se naštvaně na svou sestru podíval: „Proč jim neřekneš, co chtějí vědět!?“ Sylva zakroutila ztrápeně hlavou: „To nejde. Kdyby tito lidé zjistili tajemství cestování časem, tak by svět, jak ho známe, přestal existovat. Ty neznáš ty lidi, čeho všeho jsou schopní.“ Nikola zakroutila hlavou: „Drží mou dceru a zastřelili jejího otce. Víc o nich vědět nepotřebuju. Jediné co chci, je mít svůj klid.“ Sylvie nevěděla, co na to říct a bylo jí Nikoly velice líto. Tak moc by jí chtěla pomoct…

Petr se sešel s Bárou, tak jak byli domluveni. Na stejném místě, co o půlnoci, akorát teď v pravé poledne.
Bára se nadechla, že promluví, ale Petr jí předběhnul: „Jestli chceš pomoct, tak budeš mít možnost. Kontaktoval mě muž, Libor Stránecký a chce se dostat do základny a osvobodit nějaké lidi.“ Bára vyvalila oči: „Ty ses snad zbláznil. Ta základna je možná jedno z nejtajnějších výzkumných středisek v republice. To je nemožný úkol.“ Petr však odsekl: „Libor řekl, že má lidi a já taky očekávám od někoho pomoc. Přidáš se?“ Bára vyděšeně kroutila hlavou, načež Petr zklamaně pronesl: „Myslel jsem si to.“ Otočil se a chtěl odejít, ale Bára ho chytla za paži: „Pomůžu vám. Jestli mi potom odpustíš, tak pomůžu.“ Petr se jí podíval do očí: „Jsem splachovací, takže odpustit ti můžu, ale zapomínat moc neumím.“ Bára přikývla: „To mi stačí.“ Zhluboka se nadechla a zeptala se: „Je nějaký plán nebo do toho půjdeme po tvém?: Nějak to dopadne!“ Petr se poškrábal na hlavě a nevině se pousmál…

Slunce zapadlo a okolím zavládl klid…

Libor Stránecký stál na místě setkání, když ho ozářilo automobilové světlo. Auto zastavilo kousek od něj a vystoupili z něj dva lidi. Přistoupili k Liborovi a ten si povzdechl: „To jdete oba, jo?“ Petr přikývnul a Libor odvětil: „No tak jdeme.“ Petr ale zakroutil hlavou: „Ještě čekáme na někoho. Taky se tam vyzná?“ Libor pozvedl obočí, načež se Petr pousmál: „V klidu. Můžeme mu věřit.“
K trojici mužů přistoupila žena v černém. Na opasku měla pistoli a na stehně v pouzdře nůž. Petr si jí prohlédnul: „No ty jsi vystrojená jak do války.“ Bára si všechny tři prohlédla: „Tak není to daleko od pravdy.“ Petr na to nic neřekl. Místo toho začal s představováním: „Báro, tohle je Libor. Libore, tohle je Bára.“ Bára podala Liborovi ruku, ale ten jí to neopětoval. Místo toho odsekl: „Nepotřebujeme ženskou.“Bára se uraženě zamračila: „Ta ženská vám může zachránit krk.“ Libor se podivil nad Bářinou rázností a přikývnul: „Dobrá tedy. Můžeme ale už jít?“ prohlédnul si všechny, načež každý souhlasně přikývnul.
Čtveřice došla zhruba do středu Branišovského lesa, kde se Libor zastavil, sehnul se a oddělal několik větví. Pod nimi se nalézal poklop. Otevřel ho se slovy: „Tohle je úniková cesta vedoucí ze základny. Vede ze všech pater, my ale musíme až dolů. Kdo jde první.“ Chlapi se na sebe nejistě podívali. Bára si povzdechla a začala po žebříku slézat dolů se slovy: „Aby jste se tu ještě nepoprali pánové.“ Ti se na sebe znova podívali a nevině pokrčili rameny. Bára si pro sebe potichu řekla: „Alfa samci. Prý nechcou ženskou.“
Všichni čtyři po žebříku postupně sestoupili a vydali se po schodech dolů.
Schodiště občas křižovaly jiné cesty. Petr se zeptal: „Ty vedou kam?“ Libor sestupoval postupně dál a přitom odpověděl: „Jak už jsem říkal. Do různých pater. Nás ale čeká kolega až úplně dole. Je to nejméně hlídaná oblast, protože v ní nic není.“ Bára se podivila: „Čeká kolega?“ Libor přikývnul: „Ano. Do tunelu se totiž se základny dostat dá bez problémů, ale naopak to nejde.“
Všichni došli až úplně do nejnižšího podzemního podlaží. Libor se podíval na hodinky: „Máme ještě dvě minuty.“
Po dvou minutách opravdu ve dveřích zarachotilo a otevřely se. Za nimi stál muž středního věku v monterkách: „Vítejte panstvo.“ Bára si odkašlala. Muž se na ní podíval: „Ou. A damstvo.“ Bára se zamračila, všechny obešla a vstoupila dovnitř. Následovali jí ostatní a za posledním, muž v pracovním oděvu, zavřel dveře. Libor ho představil: „To je Přemek Vašák. Ale říkáme mu Přemek Podlaha, protože všechno ví, všechno zná a není nic, co by nedokázal opravit.“ Přemek se uklonil: „K vašim službám.“ Následně chytil Báře ruku, kterou políbil, pokleknul a vášnivým hlasem pronesl: „Umím zpravit i zlomená ženská srdce. V tom jsem expert.“ Bára si odkašlala a ruku s jeho držení vytrhla: „Díky. Budu o té nabídce uvažovat v příštím životě.“ Přemek si dal ruku na hrudník do míst, kde je srdce: „Au. To mě propíchlo, seňorito.“ Libor si povzdychnul: „Můžeš přestat dělat blbosti?“ Přemek se na Báru usmál, mrknul jedním okem a následně vstal a přistoupil k Liborovi: „Jistě. Zjistil jsem, kde drží tu vaší Nikolu. Ještě s jednou ženskou je zavřená o tři patra výš v bývalém skladišti munice. Nejlépe se tam dostanete po schodech S-2. Ty jsou v dezolátním stavu, tak není tak hlídané. Dovedu vás tam, ale pak už budete muset sami.“ Libor se zeptal: „A co Franta? Víš o něm něco?“ Po téhle otázce Přemek zvážněl a sklesle odpověděl: „Zemřel před dvěma dny. Moc o tom nevím, jen jsem slyšel, že ho něčím předávkovali.“ Libor zavřel oči, aby zadržel slzy a začal zhluboka dýchat. Přemek dodal: „Je mi to líto.“…

Nikola se svou sestrou vyčerpáním usnuly…

Přemek dovedl Petra, Báru, Libora a Kubu ke dveřím, které otevřel. Za nimi bylo schodiště: „Teď už musíte sami. Pamatujte. Tři patra nad námi.“ Petr přikývnul a i s Kubou se vydali po schodech nahoru. Libora poplácal Přemek po rameni: „Byl to silný a dobrý chlap.“ Libor přikývnul a následoval Petra s Kubou. Chtěla jít i Bára, ale tu chytil Přemek opět za ruku: „Seňorito. Vaše oči a….“ sjel pohledem na její poprsí: „vaše……ženskost ve mně probouzí víry vášně.“ Bára se z jeho stisku znovu vytrhla: „Díky za pomoc, ale vaše vlezlost ve mně začíná probouzet víry znechucení.“ Rozběhla se po schodech, aby se na n dlouho nečekalo.
Přemek si povzdychnul: „Ach ty ženy. Neví, co ve mně mají.“…

O tři patra výš se otevřely dveře od schodiště a do chodby vstoupili čtyři lidé. Kuba se zeptal: „Kam teď?“ Na to Petr pokrčil rameny a Bára řekla: „Tudy?“ Libor se podivil: „Ty to tu znáš?“ Bára přikývla: „Bohužel!“
Čtveřice přišla ke dveřím do skladiště. Ty ale byly zamknuté a daly se otevřít jen na kartu. Bára do nich naštvaně kopnula: „Sakra. To se dalo čekat.“ V ten moment do chodby vstoupila Hatrmanová se svým kolegou. Když čtveřici uviděla, zarazila se.
Hatrmanové si první všimnul Kuba a odkašlal: „Problém. Velké problém.“ Všichni se otočili, co tím Kuba myslí a zmocnil se jich strach.
Hatrmanová pokynula na svého kolegu hlavou, který z toho pochopil, že má jít pro ochranku. Petr do napjatého ticha promluvil: „Asi se nemůžeme jen tak sebrat a odejít a dělat, že se nic nestalo?“ Hatrmanová ke čtveřici přistoupila blíž a podívala se na Petra: „Vás znám. Vás měl v hledáčku Wágner. Ale máte smůlu. Já mám jiné cíle.“ Petr se zamračil: „Tak to mě mrzí. Mohl bych to nějak změnit?“ Kuba, který stál vedle něj, do něj drknul loktem a šeptem, se strachem v hlase, řekl: „Musíš provokovat?“
Do chodby vstoupilo šest mužů v uniformách a zastavili se za zády Hatrmanové. Ta se usmála na čtveřici před dveřmi do bývalého skladu a ochrance přikázala: „Odveďte je do cel. Budu od nich chtít vědět jak se sem dostali a poté poslouží svému účelu, když už sem dobrovolně přišly dělat pokusné myši.“ Kuba polknul strachy.
Ochranka odvedla Kubu, Petra, Báru a Libora do cel. V celách zacvakly elektronické zámky a ochranka odešla.
Petr si sednul na tvrdou postel a povzdychnul si: „Ale skoro jsme to zvládli.“ Kuba přistoupil k mřížím, skrz které se na Petra podíval a naštvaně řekl: „Skoro jsme to zvládli!? Jak můžeš být tak klidný?“ Petr pokrčil rameny: „Nejsem klidný. Jen jsem dost dlouho znal Tomáše Arthura a ten měl úžasnou schopnost dostávat nás do problému neustále. Takže už jsem si prostě jen zvyknul.“…

Hatrmanová na Nikolu i Sylvii nechala vylít kýbl s vodou, aby se probudily. Zabralo to. Nikola zalapala po dechu a zničeně se zeptala: „Proč to zatraceně děláte?“ Hatrmanová se usmála, poklekla před ní a zadívala se jí hluboce do očí: „Protože chci vědět vše. Nemám ráda, když přede mnou někdo něco skrývá a tohle je jediný způsob, jak se k informacím dostat.“ Hatrmanová vstala a dodala: „A navíc je to i zábava.“ Sylvie si odplivla: „Jste svině.“ Na to se Hatrmanová naštvala: „Ne. To ty, když necháš svou sestru trpět tím, že mlčíš.“ Sylvii tahle věta zasáhla hluboko do svědomí. Hatrmanová odsekla: „Teď vás ještě nechám. Přišli si tu pro vás nějací přátelé, tak mám teď nějakou práci s nimi.“ Podívala se Sylvii do očí: „Využij ten čas k rozmyšlení, jestli budeš konečně mluvit.“…

Bára se opírala o mříže, které oddělovaly její celu od Petrovy. Petr si k ní přisednul a ona řekla: „Hrozně mě to mrzí Petře. Wágner chtěl, ať mu na tebe všechno donáším.“
- „A cos mu všechno o mě řekla?“
- „Téměř nic. Chtěl vědět, kde se pohybuješ, co děláš a jestli nejsi v kontaktu s časomágy.“
- „A co tvá rodina v Austrálii. To už za ní nechceš jet? Nebo to byl taky výmysl?“
- „To byla částečně pravda. Opravdu se mí rodiče kdysi sebrali a odletěli do Austrálie, odkud se už nevrátili. Mě nechali u pěstounů, kteří mi jasně dávali najevo, že nejsem jejich dcera, ale jen se o mě starají. Taky to tak vypadalo. Takže mám rodiče v Austrálii, ale nechci za nimi. Nenávidím je, za to, že mě tu tak nechali.“
- „To mě mrzí. Asi jsi to taky neměla jednoduché.“
- „Ale zrazovat tebe jsem nemusela. Nevěděla jsem, co mám v dané situaci dělat. Můj úkol zněl jasně. Dostat se co nejblíže k Wágnerovi, získat si jeho absolutní důvěru a od něj už vedla cesta i k Hatrmanové. Lituju toho, co jsem udělala, každý den.“
- „Čas už ale nevrátíš.“
- „To máš pravdu. Ale moje city k tobě se nezměnily.“
- „Toho si cením, ale…“
Do cel vtrhli dva muži ochranky s Hatrmanovou. Ta přistoupila k Bářině cele a řekla: „Vezměte ji, zrádkyni, nebo snad mám říct, dvojitou agentku?“ Bára vstala: „Vůbec nic nechápete. Ale já jsem v klidu. Na lidi jako vy vždycky jednou dojde.“ Muži Báru chytli a dovedli jí těsně před Hatrmanovou. Ta se jí podívala do očí: „To je možné. Ale to ty tady už dávno nebudeš.“ Následně se podívala na své muže a přikázala: „Odveďte ji.“ Ti ji začali odvádět z cel. Petr přistoupil k mřížím a zeptal se: „Co s ní budete dělat?“ Hatrmanová se usmála: „Skončila mi směna. Jdu se bavit.“…

Do podzemní základny proniklo několik ozbrojených mužů…

„Posaďte ji!“ přikázala Hatrmanová svým mužům a ti posadili Báru na elektrické křeslo a připoutali ji k němu. Následně jim šéfová přikázala, ať zmizí. Když tak učinili, otočila se na Báru, která se zeptala: „Co po mě chcete?“ Hatrmanová se šibalsky usmála: „Nic. Jen se ráda bavím.“
Základnou se rozezněl alarm. Hatrmanová se zarazila, vzala do ruky vysílačku, zapnula jí a zeptala se: „Co se zase zatraceně děje?“ Vysílačka chrčela. Hatrmanová si povzdychla: „Zas abych si vše řešila sama.“ Odešla pryč…

Ozbrojení muži s kuklami přes hlavu procházeli chodbou a stříleli po všech, co se jim postavili. Jejich velitel přikázal: „Střílejte jen po ozbrojených.“…

Elektronické zámky po v celách, kde byl Petr, Kuba a Libor se odemkly. Petr se podivil: „Usmálo se na nás štěstí?“ Libor na nic nečekal a využil toho se slovy: „No nic. Mizím.“ Petr s Kubou se rozběhli za ním.
Petr Libora předběhnul a zastavil: „Moment. Nebude odtud nikdo utíkat dokud nenajdeme Báru, Nikolu a Veroniku.“ Libor kroutil hlavou a Petr dodal: „Vzpamatuj se, chlape.“ Do toho se vložil Kuba: „Normálně bych souhlasil tady s Liborem a využil šance na útěk, ale asi bych si to do konce života neodpustil.“ Libor se na Kubu podíval: „Jestli tu zůstaneme, tak ten život moc dlouhý mít nebudeš.“ Kuba polknul slinu. Petr si povzdychnul proti Liborovi odseknul: „Fajn. Tak si běž.“ Libor se střídavě díval na Petra a na Kubu. Touha utéct byla silná, ale nakonec přikývnul: „Dobře. Nevím, kam mohli odvést Báru, ale abychom se dostali k Nikole, tak budeme potřebovat přístupovou kartu.“…

Ozbrojenci se dostali až ke dveřím do starého muničního skladu. Jeden z nich přejel kartou, co po cestě ukradli, čtečkou a dveře se otevřely. Muži vtrhli dovnitř. Když zjistili, že krom dvou uvázaných žen v místnosti nikdo jiný není, dali si pohov. Dva chlapi akorát zůstali u dveří a hlídali.
Velitel přistoupil k Nikole a kleknul: „Už to bude v pořádku.“ Nikola byla zničená, ale pocit, že jí někdo přišel zachránit, do ní vlil malé množství naděje.
„Kdo jste?“ zeptala se Nikola chraptivě a téměř ji nebylo slyšet. Velitel ozbrojenců ji uvolnil ruce a následně si sundal svou kuklu. Nikola se podivila: „Radku?“ Radek Šmíd přikývnul: „Petr mě sem navedl. Ale teď musíme jít. Jsou tu ještě někde ostatní?“ Nikola pokrčila rameny, to netuším.“ Radek se otočil na Sylvii, kterou mezitím uvolnil jeho kolega: „Je tu ještě někdo?“ Sylvie zavrtěla hlavou: „Já o nikom nevím.“ Na to si Radek povzdychnul, což Nikolu přimělo k otázce: „Kdo by tu měl být?“ On se jí podíval do očí: „Nemůžu se spojit s Petrem a jak ho znám, vůbec bych se nedivil, kdyby udělal nějakou kravinu.“
Jeden z mužů, co střežil vchod, zvedl zbraň a zamířil do chodby se slovy: „Někdo sem jde!“ Radek zbystřil.
Z chodby se přiřítil Petr s Kubou a Liborem. Když uviděli, jak na ně někdo míří, tak se zastavili a Petr zvedl ruce: „Ups. Mír?“
Radek prošel futry a zakroutil hlavou: „To jsou naši. Pohov!“ Jeho muž opět sklonil svou zbraň a Radek přistoupil k Petrovi: „Že mě nepřekvapuje, že tu jsi.“ Petr pokrčil rameny a nevině řekl: „Ups.“
Dveřmi prošla i Nikola ze Sylvií. Když si Kuba všimnul Sylvie, vyvalil oči. Její reakce byla podobná. Beze slov a zaváhaní se k sobě přiblížili a silně se objali. Všichni se udivili. Sylvie od kuby následně odstoupila: „Co tady proboha děláš?“ Kubovi tekly slzy radosti, že se s ní vidí: „Hledal jsem tě.“ Sylvie se usmála: „Ty nikdy nezklameš.“
Poté Radek přikázal: „Dobře. Románky si vyřešíte až potom. Ústup!“ Petr ho ale chytil za rukáv na paži: „Počkej. Ještě je tu někde Bára a Veronika.“ Radek se zeptal: „Bára a Veronika.“ Do toho se vložila Nikola: „Bez Veroniky nikam nejdu!“ Radek si povzdychnul: „Jak vypadá?“ Nikola svou dceru popsala a Radek druhému týmu přikázal přes vysílačku, ať ji najdou.
Ozbrojenci si vzali civilisty mezi sebe a postupovali směrem k východu, když je přepadli muži Hatrmanové. Začala divoká přestřelka. Radek přikázal: „Kryjte civilisty.“ V ten moment jedna kulka zasáhla Libora do hlavy a ten padl mrtev k zemi. Radek na toho střelce zamířil a Libora pomstil.
Kuba se schoval za roh, zacpal si rukama uši a řval: „Takhle ne. Tohle fakt nemám rád do háje.“ Sylvie si k němu přiklekla a on dodal: „Nejsem hrdina. Jsem vědec.“ Sylvie se ně něj lítostivě podívala: „Neboj. Vzpomeň si třeba, jak jsme byli v juře, jak tam bylo krásně.“ Kuba vyvalil oči: „Myslíš, jak na nás zaútočili ti alosauři?“ Sylvie se zarazila: „Myslela jsem trošku jiný okamžik.“ Usmála se a povzbudivě dodala: „Ale i tehdy jsme to zvládli.“ Kuba se trošku uklidnil.
Přestřelka skončila. Radek vzal psí známky od dvou svých zastřelených mužů. Petr podpíral Nikolu a díval se znechuceně na Libora s prostřelenou hlavou. Sylvie pomohla na nohy Kubovi: „V pohodě?“ Kuba přikývnul: „Hlavně už odtud zmizněme.“ Radek souhlasil: „Dobrý nápad. Venku už nás čeká vrtulník.“

Dostali se ven a nastoupili do vrtulníku, kde už druhý Radkův tým, usadil Veroniku. Když ji Nikola spatřila, tak jí silně objala a oběma dvěma vytryskly slzy. Veronika poprosila: „Už mě prosím nikdy neopouštěj, mami.“ Nikola přikývla a usadila se na sedadlo, aby se mohla připoutat.
Vrtulník se vznesl…

Hatrmanová přistoupila naštvaně k vedoucímu základny, který kontroloval mrtvé. Chytnula ho pod krkem a přirazila ke zdi: „Jak se tohle mohlo stát!? Jak se dostali dovnitř?“ Velitel Kubát měl s Hatrmanové strach. Polknul a dostal ze sebe: „Museli tu mít své lidi, jinak si to neumím vysvětlit.“ Hatrmanová odsekla: „Kam letěli?“ Na to Kubát pokrčil rameny: „Nevíme. Používali silnou rušičku.“ Pustila ho a dala se na odchod se slovy: „Najděte je, nebo se přidáte k pokusným myším.“ Kubát dostal strach…

Vrtulník přistál několik kilometrů od Budějovic na osamělé louce. Vystoupil z něj Radek, Petr, Kuba, Sylvie, Nikola a její dcera Veronika. Poté Radek pilotovi ukázal, ať letí pryč. Petr, který i tady podpíral Nikolu, se na Radka nechápavě podíval: „Co budeme dělat tady a kde je zatraceně Bára?“ Ten se na něj otočil: „Mám tady v lese dodávku. Nikola se Sylvií potřebují do nemocnice a my si budeme muset někde v klidu promluvit. Kde je Bára nevím. Zkusím to zjistit.“ Petr souhlasně přikývnul a doufal, že i ona je někde v bezpečí…

Bára bojovala s pouty na elektrickém křesle. Doufala, že se jí z nich podaří nějak dostat, když do místnosti vstoupil mladý muž. Bára se vyděsila: „Nechte mě na pokoji! Stejně vám nic neřeknu.“ Přistoupil k ní a promluvil uklidňujícím hlasem: „Jmenuju se Miloš Hájek. Pomůžu vám se odtud dostat, jen se pokuste vydržet při životě.“
Z chodby se začaly ozývat přibližující se kroky. Miloš se podíval směrem ke dveřím: „Musím teď jít. Chtěl jsem jenom, abyste věděla, že v tom nejste sama. A o vaše přátele nemějte strach. Dostali se ven.“ Bára přikývla a Miloš opustil místnost druhým východem.
Do místnosti vstoupila naštvaná Hatrmanová, přišla k ovládání křesla, nastavila výkon tak, aby to Nikolu nezabilo a zeptala se: „Co se to tu stalo? Co to bylo za lidi?“ Bára nechápala, o čem to mluví. Hatrmanová křeslo spustila a do Báry začal proudit elektrický proud. Bára sebou škubala a z očí ji tekly slzy bolestí. Hatrmanová křeslo zase vypnula. Bára se vzpamatovala a podívala se Hatrmanové do očí: „Doufám, že to utrpení, které děláte jiným, jednou pocítíte sama.“ Hatrmanová se usmála: „S mojí mocí, k tomu jenom tak nedojde. Řekněte mi, co to bylo za lidi?“ Bára sklonila hlavu. Hatrmanová chtěla opět křeslo zapnout, když do místnosti vstoupil Miloš: „Madam. Něco byste měla vidět.“ Ona se na něj tázavě podívala a on dodal: „Pojďte se mnou.“ Věra se podívala zpět na Báru a se slovy: „Já se vrátím.“ následovala Miloše. Ten ještě před tím, než opustil místnost, se zadíval na Báru a jedním okem na ní mrknul. Ulevilo se ji, když věděla, že tam není sama...

Před nemocnicí v Českých Budějovicích zastavila černá dodávka. Vystoupila z ní dobitá Sylva, kterou podpíral Jakub a hned za ní Nikola, opírající se o Petra. Radek vzal do rukou Veroniku a všichni zamířili do nemocnice.
Na chodbě před pohotovostí šel doktor, který, když si všimnul zbídačeného stavu Nikoly, ji okamžitě pomohl usadit do křesla na kolečkách a v rychlosti jí prohlížet. Podíval se i na její zkrácený prst obvázaný zkrváceným obvazem. Podíval se na Radka: „Co se zatraceně stalo?“ Radek postavil Veroniku na nohy a vytáhnul z náprsní kapsy, své taktické vesty, obálku s několika tisíci, kterou doktorovi podal se slovy: „To, co se stalo, vás nebude zajímat! Do zprávy si něco vymyslíte.“ Doktor si obálku převzal, povzdychnul si, ale přikývnul. Veronika, která si stoupla vedle něj, se zeptala: „Bude maminka v pořádku?“ Doktor se na ní usmál: „Samozřejmě. Jsou tu jen samí skvělí doktoři.“
Následně doktor zavolal zdravotní sestru, ať odveze Nikolu k němu do ordinace a prohlédnul si Sylvii: „Taky na tom nejste úplně nejlíp. Uděláme nějaké vyšetření a uvidíme.“ Sylvie přikývla. Kuba se to toho vložil: „Já tady zůstanu s nimi.“ Nikdo neprotestoval.
Petr s Radkem se vrátili zpět do dodávky, kde se Petr okamžitě zeptal: „A co teď?!“ Radek nastartoval: „Tady ne! V Budějovicích máme jeden bar, kde bude bezpečnější si promluvit.“ Petr přikývnul…

Miloš vedl Hatrmanovou do odlehlých míst podzemní základny. Ta už ale začala ztrácet trpělivost: „Tak co bych měla vidět. Mám dost jiných důležitých věcí na práci a nemám zapotřebí následovat nějakého idiota.“ Miloš se usmál a zastavil u jedněch dveří. Otevřel je a řekl: „Tak se podívejte sama. Myslím, že budete dost překvapená.“ Hatrmanová přistoupila k hranici futer. V tom jí Miloš ukradnul rychlým pohybem vysílačku, strčil do ní a dveře zabouchnul a zamknul.
Hatrmanová se prudce otočila a začala do dveří mlátit rukama a kopat nohama: „Tak tohohle budete hořce litovat, vy prevíte. Okamžitě mě pusťte.“ Miloš se však usmál: „Křičte si, jak dlouho chcete. Tady do té části základny nikdo nechodí. Mějte se.“

Bára začínala usínat, když do ní Miloš drknul. Okamžitě se vzpamatovala a byla ráda, že ho vidí. On jí hned utěšil: „Nemůžu vás bohužel pustit, to by bez kódu Hatrmanové okamžitě spustilo alarm, ale od ní teď budete mít klid. Jakmile to půjde, dostanu vás odtud. Zatím vám budu nosit nějaké jídlo a pití.“ Bára přikývla: „Moc děkuju. Nevím, kdo jste a proč mi pomáháte, ale děkuju.“ On se usmál: „Pomáhám vám, protože je to správná věc.“…

Petr s Radkem vstoupili do baru, kde se Radek pozdravil s barmanem a následně zamířil do sklepních prostor. Petr ho následoval.
Byl to sklep upravený na taneční klub. Téměř prázdný. Radek si sednul ke stolu a přizval k němu i Petra. Jakmile se usadili, tak Radek spustil: „To byl dobrý nápad s tím deníkem a souřadnicemi. Dlouho jsme hledali záminku tu základnu oslabit útokem.“ Petr kroutil hlavou: „Ani nevím, proč jsem ti ten deník posílal.“ Na to Radek pokrčil rameny:
- „Ale opravdu to byl dobrý nápad. Pochybuju, že byste se dostali ven živí. Jak jste to vůbec plánovali? A jak jsi věděl, že dorazím na pomoc?“
- „To byla intuice.“ Zalhal Petr a vzpomněl si na podivný sen, ze kterého jasně vyplývalo, ať ten deník Radkovi pošle. Poté dodal: „A ten únik jsme trošku podcenili, když jsme byli zavření v celách.“
- „A jak jste se dostali z nich?“
- „To nebyla tvoje práce?“
- Radek zavrtěl hlavou: „Nebyla. Tohle ne.“
- „Tak to ti neřeknu. Prostě vypnuli elektronické zámky.“
- „Zajímavé. To se běžně nestává.“
Radkovi se rozezněl telefon. Hned hovor přijal a začal přes něj mluvit s jedním, ze svých kolegů. Jakmile hovor ukončil, tak se podíval na Petra:
- „Jestli je Bára ještě uvnitř, bude v dobrých rukách. Zůstal tam jeden z lidí, kterým věřím. Miloš Hájek.“
- „Co to vlastně bylo za lidi?“
- „Než se to zvrtlo v Orlických horách, tak jsem dělal naoko pro vládu. Ve skutečnosti jsem ale dělal pro jinou organizaci, která se veškeré ilegální vládní akce snažila bojkotovat. Vlastně všichni lidé, cos viděl při té záchraně, jsou něco jako dvojití agenti.“
- „O co tady jde?“
- „Zjistili jsme, že Ilumináti chtějí ovládat svět podle sebe a jsou k tomu dost blízko. Mají lidi snad ve všech sektorech a oborech, co tě jen napadne.“
- „Do čeho jsem se to zapletl?“ chytil se Petr zoufale za hlavu.
- „Díky tomu deníku, cos mi poslal, ale můžeme spoustu věcí změnit. Samozřejmě nedokážeme zničit celou Iluminátskou komunitu, ale můžeme jim dát ránu, která je bude bolet. Budu akorát potřebovat ty chybějící stránky.“
- „Ty ale nemám. Prý je snad měla Simona Hartlová, ale kdoví kde jsou teď.“
- „Simona?“
- „Jo.“
- „Tak to možná vím, kde jsou. Jednou se prořekla, že si v Praze nechala zřídit skříňku v jedné bance. Co jiného by tam dávala, když ne tohle?“
- „Co když tam ty stránky budou?“
- „Pak budu mít důkaz, se kterým půjdu za prezidentem, a začne revoluce. Díky tomu deníku bude možné zachránit spoustu životů.“
- „A prezidentovi můžeš věřit. Jak víš, že nepatří k nim? Když jsou Ilumináti všude, jak ty tvrdíš.“
- „Prezident je náš člověk, ale věř, že oni se tam snažili dosadit někoho ze svých.“
- „Dobře. Zajedu do té Prahy. Asi si nepomatuješ, v jaké bance by to mělo být?“
- „Ne, ale tohle zjistím.“ Přislíbil Radek.
- „Co budeš dělat ty?“
- „Zmobilizuju lidi, ať jsme všichni připraveni.“…

Petr jel do Prahy ještě tu noc. V půlce cesty musel zastavit a dospat se. Únavu přemoct nedokázal, ale hned za svítání pokračoval dál…

Na nemocničním lůžku se probudila Nikola. Otevřela oči a porozhlédla se okolo sebe. Na vedlejší posteli spala její sestra Sylvie. Povzdychla si. Konečně se cítila v bezpečí.
Do pokoje vešel doktor a když uviděl, že je Nikola vzhůru, tak se příjemně usmál: „Přeji dobré ráno.“ Nikola si doktora prohlédla a v tom si vzpomněla na Veroniku: „Kde je moje dcera?“ Doktor zkontroloval Nikolininy údaje a odpověděl: „Šla se někam vyspat s vaším známým. Jakubem Šimečkou. Přišel s vámi.“ Nikola se začala rozpomínat, o koho by mohlo jít. Když si vzpomněla, ulevilo se jí…

Petr sáhnul na sedadlo spolujezdce pro svůj mobil, na který přišla SMS od Radka. Vyčetl z ní adresu banky a číslo bezpečnostní schránky, patřící Simoně Hartlové. Vydal se tam...

U přepážky, kde byla nejmenší řada lidí, stál homosexuální mladík. Měl i takový přízvuk: „Ou. S čímpak vám můžu pomoci?“ zeptal se Petra. Ten si povzdychnul:
- „Zdravím. Potřeboval bych se podívat do bezpečnostní schránky číslo 43.“
- „Jistě. Kouknu se do počítače…….Momentík. Tu schránku má pronajatou slečna Simona Hartlová a vy mi moc jako Simona nepřipadáte fešáku. Možná byste mohl být Simon, ale to…“
- „Simona Hartlová je po smrti.“
- „Ouvej. To mě mocinky moc mrzí. Kouknu se, co by se s tím dalo dělat……ano….to by šlo. V případě její smrti si může schránku vybrat ještě jedna osoba. Má to tu v požadavcích.“
- „Dobře. Která osoba?“
- „Už se kukinkám. Ano……Je to pan Tomáš Arthur.“
- „Tak to půjde těžko. Ten je taky po smrti.“ povzdechl si Petr.
- „Ježišky mankotky. Vašim známým bych být nechtěl. Všichni kolem vás umírají.“
- „Všimnul jsem si. Co ta schránka?“
- „No to bude problém. Slečna Hartlová má schránku předplacenou na pět let. Když se po věcech v ní poté nepřihlásí její rodina, můžete si je vyzvednout vy.“
- „Je nějaká jiná možnost?“
- „Lituju.“

Petr naštvaně vyšel před banku. V tom ho něco napadlo. Vytáhnul mobil a našel číslo na sestru Jonáše Vorla. Začal jí vytáčet:
- „Ano? Slyším.“
- „Dobrý den, tady Petr Kříž. Setkali jsme se po Jonášově nehodě v nemocnici.“
- „Pomatuju si. Co pro vás můžu udělat?“
- „Chci se jen zeptat. Jak na tom Jonáš je? Jsem teď v Praze a rád bych ho navštívil.“
- „Tak to máte štěstí. Před necelým měsícem se probudil z komatu. Leží v nemocnici. Bude rád, když se za ním podíváte.“
- „Děkuji.“
- „Rádo se stalo.“…

Miloš Hájek přinesl Báře nějaké jídlo a pití. Pomohl ji, se najíst, protože sama to se svázanýma rukama nezvládla. Ona poděkovala a zeptala se: „Nemůžeš to nějak uspíšit. Bolí mě z toho sezení už nehorázně zadek.“ Miloš sklesle zavrtěl hlavou: „Je mi to líto. Ale spojka z povrchu mě informovala, že se něco chystá. Musíte vydržet a přežijete.“ Bára smutně, ale chápavě přikývla…

Jonáš Vorel ležel na posteli a koukal do tabletu. Petr si k němu přisednul. On pomalu otočil hlavou a řekl: „Rád tě vidím, Petře?“
- „Cos to proboha dělal, Jonáši?“
- „Já nevím. Nic si nepomatuju. Prý jsem měl autonehodu.“
- „Ty vážně vůbec nevíš, co se stalo?“
- „Ne. Slyšel jsem pár historek, ale ani nevím, jestli pravdu chci vědět. Stejně jsem skončil do konce života na vozíku a pravdou nic nezměním. Mám téměř znecitlivělé prsty na rukou a krční páteř mě bolí při sebemenším pohybu.“ Jonáš byl útrápený.
- „To mě mrzí.“
- „Díky. Ale nejsi tu, abys mě litoval, takže o co jde?“ pokusil se Jonáš změnit tón hlasu na veselejší.
- „Potřebuju se dostat do jedné bezpečnostní schránky v bance. Jde o schránku Simony Hartlové.“
- „Vždyť je mrtvá. Nebo ne?“
- „Jo, ale schránku má předplacenou ještě na pět let dopředu.“
- „Většinou se k takovým schránkám uvádí osoba, která do nich má mít přístup právě v případě úmrtí majitele.“
- „Jo. Je to Tomáš Arthur.“
- „Tak kde je problém? Nebavíte se spolu?“
- „No….víš….Tomáš nežije. Byli jsme spolu v jedné jeskyni a došlo k menší nehodě.“
- „Aha. To je mi líto.“ Jonáše zpráva zarazila.¨
- „Mě taky. Je nějaká možnost se do té schránky teda dostat?“
- „V takovém případě minimální. Šlo by od soudu dostat povolení k prohlídce, ale k tomu musí být důvod.“
- „Aha. To je tím pádem dost v háji.“
- „Co tam je tak důležitého, Petře?“
- „Stránky k jednomu deníku. Je jiná možnost, jak se k tomu dostat?“
- „Někdy stačí pohrozit policejním odznakem, ale s tím ti, jak vidíš, bohužel nepomůžu. Mohl bys ale zkusit mou nástupkyni Lucii Kubíčkovou. Přišla mi jako fajn ženská. Najdeš ji v mojí kanceláři. Zavolám ji, že přijdeš.“
- „Lucie Kubíčková?“ podivil se Petr.
- „Ty ji znáš?“
- „Jestli je to ta, co myslím, tak jsme se setkali na Šumavě.“
- „Aha. Ze Šumavy přišla. To bude asi ona.“…

V Českých Budějovicích se probudila už i Sylvie. Podívala se na Nikolu a sklesle řekla: „Můžeš mi to vše odpustit?“ Nikola pokrčila rameny: „Ty za nic nemůžeš. Žila sis svůj život a očividně úžasný. Vlastně ti závidím.“ Sestry se na sebe usmály a Sylvie dodala: „Mám tě moc ráda. Teď bych udělala všechno jinak.“
Do pokoje vstoupil usměvavý Kuba a za ruku vedl Veroniku. Ta se hned rozběhla za Nikolou a silně se k ní přitiskla: „Mám tě ráda, mami. Že už budeme spolu?“ Nikola pocítila pocit štěstí: „To víš, že jo.“
Kuba mezitím přistoupil k Sylvii, která se na Nikolu a Veroniku s úsměvem dívala. Po chvíli řekla: „Máš velké štěstí, sestřičko.“ Nikola přikývla.
Sylvie se otočila na Jakuba, který jí pevně držel za ruku: „A ty mi řekni, jak se ti mě podařilo najít?“ Kuba pokrčil rameny a pohladil ji po vlasech: „Díky Petrovi, který hledal Nikolu s Veronikou. Byla to náhoda, ale jsem za tu náhodu zatraceně rád. Bál jsem se, že už se v životě neuvidíme. Ani nevíš, jak mi spadl kámen ze srdce, když jsme s Petrem nechali udělat výpočty, které ukázaly, že se tvoje časová trhlina otevře tak brzo a ne v nějaké šílené minulosti nebo vzdálené budoucnosti.“ Sylvie se na něj usmála: „To já měla taky obrovský strach. Hlavně když jsem se objevila v Cernu a tys tam nebyl.“…

Inspektorka Kubíčková vstoupila do své kanceláře a zarazila se: „Co vy tady děláte?“ Petr se otočil na židli čelem k ní: „Zdravím. Jonáš mě za vámi poslal. Říkal, že vás na mě připraví.“ Lucie přikývla: „To ano. Volal mi, ale neříkal mi, že jste tak drzý a vlezete si do kanceláře bez pozvání.“ Petr se nevinně pousmál: „Zapomněl jsem, že už to není jeho kancelář. To je hned.“ Kubíčková přišla ke svému stolu a složky co měla v ruce, na něj hodila. Sedla si na svou židli. Petr se k ní opět přetočil a ona se zeptala:
- „Tak co pro váš můžu udělat? Jonáš nebyl zrovna sdílný, jen říkal, že budete potřebovat můj odznak a prosil mě, ať vám vyhovím.“
- „Tak to řekl všechno podstatné.“
- „Můžete mi to rozvést trochu víc?“
Petr objasnil celou situaci, z čehož se Lucie musela opřít a zhluboka nadechnout: „Tak to jsem nečekala. A co v té schránce najdeme?“
- „Stránky deníku, které můžou zachránit spoustu lidí……Jen tlumočím jednoho známého.“
- „Dobře. Půjdu s vámi, ale jestli odznak stačit nebude, tak žádné blbosti.“
Petr se usmál a vzal si bonbón, co měla Lucie na stole v misce. Lucie si povzdechla…

Technik Přemek Vašák se pohyboval v odlehlých koutech základny, když uslyšel, jak někdo mlátí do ocelových dveří. Přistoupil k nim a zeptal se: „Děje se něco?“ Zpoza nich se ozvala Hatrmanová: „Pusťte mě ven!“ Přemek zkusil vzít za kliku, ale bylo zamčeno. Řekl tedy: „Ustupte.“ a prudce do dveří kopnul. Ty se rozrazili a v ten moment z místnosti vyletěla Hatrmanová rozzuřená do ruda, chytla Přemka pod krkem a přitiskla jej ke zdi: „Dej mi zbraň!“ Přemek jí vyděšeně pozoroval: „Nemám, seňorito. Jsem technik.“ Hatrmanová ho pustila a šla pryč. Přemek se jí zeptal: „Kam jdete?“ načež se dočkal rázné odpovědi: „Pro zbraň.“

Miloš přistoupil k Nikole a řekl: „Sehnal jsem pro vás přístupovou kartou. Kdyby vás náhodou převedli do cel, měla byste se pomocí jí, z nich dostat.“ Bára poděkovala a v tom se z chodby začal nést zesilující zvuk rychle se přibližujících kroků. Miloš se vyděsil a snažil se narvat rychle kartu do jedné z Nikoliiných kapes na maskáčích. Ve chvíli kdy se mu to povedlo, vstoupila do místnosti naštvaná Hatrmanová a třikrát střelila Milošovi do hrudníku. Ten padnul mrtev k zemi. Bára zapištěla a Hatrmanová přistoupil a k ní a přiložila ji ústí hlavně na čelo. Třepala se vzteky a byla odhodlána vystřelit, ale nakonec si to rozmyslela: „To bys měla moc jednoduchou smrt. Tebe si vychutnám jinak, ale teď na tebe opravdu nemám čas.“ Napřáhla se a zbraní praštila Báru přes hlavu. Ta upadla do bezvědomí.
Hatrmanová se pomstychtivě usmála a v tom do místnosti vstoupil jeden z jejich kolegů: „Máte nahoře telefon. Volá doktor Straubach, ale mluví německy. Mám sehnat překladatele?“
Hatrmanová přistoupila k ovládací konzoli elektrického křesla a zadala do ní svůj kód. Poté se otočila na kolegu a přikázala: „Odveďte ji zpět do cel. A tlumočníka nepotřebuju. Německy umím.“ Poté odešla pryč…

Petr s Lucií přistoupili v bance k přepážce. Homosexuální zaměstnanec si všimnul Petra: „Och jejejky. Zase vy.“ Poté se podíval na Lucii a dodal: „A koukám, že jste si přivedl sexy posilu, ale to na mě jaksi….ehm…..nezapůsobí.“ Lucie vytáhla svůj odznak: „Potřebujeme vidět skříňku Simony Hartlové. Je to důležité.“ Pracovník banky na odznak vyvalil oči: „Proč hned tak zhurta slečinko. Se mnou je přece i normální domluva……no tak pojďte za mnou no. Žádná sranda s vámi taky není.“
Lucie s Petrem se na sebe vzájemně usmáli a následovali pracovníka banky…

„Hatrmanová, prosím?“ řekla Hatrmanová německy poté, co si k uchu dala telefonní sluchátko. Z něj se hned ozvalo:
- „Zdravím vás. U telefonu doktor Straubach z urychlovače částic v Cernu. Nechala jste si k sobě převést člověka, jenž se záhadným způsobem dostal do našeho zařízení. Chceme vědět, co s tou ženou zamýšlíte.“
- „Po tom vám může být velké ho…“
- „To ne. Při předávání té ženy do vašich rukou jsme si nechali podepsat papír, že nás budete informovat o všem, co s ní bude mít jakoukoliv spojitost. Chci vědět, co vám řekla. Může být totiž klíčem k velkému objevu.“
- „Ano?“
- „Ano. Zkontrolovali jsme všechny kamery i ostatní bezpečnostní zařízení zamezující vstup neoprávněných osob, a ta žena se k nám normálním způsobem nedostala. Nejprve jsem si myslel, že si vymýšlí, když mluvila o cestování časem, ale po zkontrolování všech údajů a dat z pokusu, co jsme dělali, jsme tady došli k závěru, že ta žena možná mluvila pravdu a já chci teď vědět, co vám řekla!“
- „Je tvrdohlavá a stále mlčí. Až budu vědět něco nového, tak se ozvu.“
Hatrmanová položila sluchátko a oddechla si…

Na stůl se vysypal obsah Simoniny skříňky. Petr skříňku odložil bokem a vzal do ruky papíry, které čouhaly z obálky. Prohlédnul si je a usmál se: „Jo. To je ono.“ Lucii však zaujal flash-disk, který mezi tím vším ležel. Ukázala ho Petrovi, který pokrčil rameny: „Vezmi ho taky. Koukneme na něj.“
Poté oba dva opustili banku…

Radek mobilizoval všechny lidi, o kterých věděl, že jim může věřit a doufal, že se Petrovi podaří sehnat důkazy. Rozhodl se mu zavolat…

U Lucky v kanceláři zapnula Lucie svůj počítač a strčila do něj nalezený flas-disk. Petrovi se rozezněl telefon. Hovor přijal:
- „No, čau.“ Řekl Petr.
- „Nemůžeme mluvit moc dlouho. Jak to jde. Máš to?“
- „Jo. Mám ty chybějící stránky.“
Petra vyrušila Lucka se slovy: „A máme asi i něco víc.“ Petr přistoupil za ní a podíval se přes její rameno na monitor. Byl plný jmen lidí, pracujících pro Ilumináty v celé České Republice a na Slovensku. Petr vyvalil oči a do telefonu řekl:
- „Mám tu i bonus. Spoustu jmen lidí, co by potřebovali zavřít.“
- „Paráda. Zůstaň v Praze. Jedu za tebou. Ozvu se, kde se sejdeme.“
Když Petr hovor ukončil, tak se na něj Lucie podívala: „Hele. Pomohla jsem vám s tímhle, takže do toho jdu s vámi.“ Petr se podivil: „No. Tak jo. Ale co se teď někde trochu najíst a prospat. Moc jsem toho nenaspal.“ Lucie se usmála…

V restauraci, nedaleko policejní stanice, kde pracovala Lucie, bylo téměř plno. Naštěstí se ale našel stůl pro dva, kde si Lucie s Petrem sedli a objednali si jídlo. Po něm se Petr zeptal:
- „Nechápu, že jste ze Šumavy utekla sem.“
- „Šumava byla krásná, ale nic se tam pořádně nedělo. Chtěla jsem akci a potom, co se objevila ta podivná ještěrka, mi bylo jasné, že to už tam nikdy nezažiju. Začala jsem tedy pátrat po něčem zábavnějším a po nějakém čase se uvolnilo místo po Jonášovi, tak jsem po tom skočila. Co se mu vlastně stalo? Nikdo mi to pořádně neřekl, jen že měl podivnou nehodu.“
- „No. Nikdo neví, co se stalo. Kamery zachytily jak jeho auto jako by před něčím prudce uhnulo a následně chytilo smyk. Akorát na nich nebylo vidět nic, před čím bylo potřeba uhnout.“
- „Četla jsem, že tu došlo k více úmrtím podivným způsobem v tu dobu.“
- „Tak v tom už se začínám ztrácet. Těch záhadných úmrtí jsem už zažil víc.“…

Radek nedodržoval rychlost ani jiné předpisy. Semafory projížděl na červenou, předjížděl na plné čáře, málem srazil cyklistu. Chtěl prostě dojet do Prahy co nejdřív.
Cestou volal svému známému, pracujícímu na Hradě:
- „Co pro tebe můžu udělat, Radku?“
- „Potřeboval bych se sejít s prezidentem.“
- „Dlužím ti to, takže uvidím, co se dá dělat. Tento měsíc s tím už ale nepočítej.“
- „Já to potřebuju tak za hodinu a půl. Možná dřív.“
- „No….to ses posral…..vždyť to …..není to reálné.“
- „Já vím, že to nějak zařídíš.“
- „Zvládnu spoustu věcí, ale nejsem všemocný.“
- „Je to AKUTNÍ!“
- „Dobře. Pokusím se.“
- „NE! Zařídíš to!“
- „Ok. Ale sereš mě.“…

Petr zaplatil v restauraci účet za oba dva a vyšli ven. Tam se Petr zeptal: „Nevíte o nějaké ubytovně nebo hotelu?“ Lucie přikývla a chtěla mu vyjmenovat seznam hotelů, ale Petrovi začal zvonit telefon:
- „Radku?“
- „Sejdeme se na Hradě. Před hlavním vstupem. Budu tam tak za patnáct minut.“
- „Už?“ zeptal se Petr zklamaně, protože už se spíš viděl v posteli.
- „Jo. Buď tam!“
Petr si strčil mobil do kapsy a otočil se na Lucii: „Jak se nejlíp dostat na Hrad?“ Lucie mávla rukou a tím zastavila kolem projíždějící, taxík. Petr si auto prohlédnul: „Jo, to by šlo.“…

Na placu před hlavním vchodem do Pražského hradu zastavil taxík. Vystoupili z něj Petr s Lucií. Okamžitě k nim přispěchal Radek: „Máte to?“ Petr přikývnul a předal mu velkou obálku s chybějícími stránkami a flash-disk. Radek si flashku prohlédnul a tázavě se na Petra podíval. Ten mu hned odpověděl: „Tam jsou ty jména. Myslím, že budeš překvapený.“ Radek přikývnul a se slovy: „Počkejte tady. Zařídím to.“
Radek utíkal do Hradu a Petr se otočil na Lucii. Ta pokrčila rameny…

„Doufám, že důvod, proč s ním musíš mluvit, je opravdu podstatný.“ pronesl Radkův známý, Matouš Vítek, pracující na Hradě. Radek se vydýchával: „Jo. Věř mi, že je. Mám důkazy, že pod záštitou vlády pracuje spousta ilegálních organizací. Dělají třeba zakázané pokusy na lidech. A co víc, mám i jména.“ Matouš vyvalil oči: „Naši lidé na tom pracují celé roky a ty najednou přijdeš s tím, že to ukončíš?“ Radek přikývnul: „Pustíš mě za ním?“ Matouš souhlasil: „Dobře. Ale buď stručný. Stáhl jsem ho z rodinné sešlosti.“…

Po hodině vyšel Radek z prezidentovy pracovny. Matouš tam na něj čekal a hned se napjatě zeptal: „Tak co?“ Radek se Matoušovi podíval do očí: „Je to tady. Prezident dává do kupy důvěryhodné lidi a dnes večer jim dáme na prdel. Myslím, že teď budeš mít taky spoustu práce. Já se vrátím do Českých Budějovic.“ Matouš podal Radkovi ruku: „Tak hodně štěstí a šťastný lov.“ Radek se usmál: „Šťastný lov.“…

Doktor vstoupil do nemocničního pokoje, kde ležely Sylvie a Nikola. Usmál se na ně a řekl: „Myslím, že můžete jít domů. Není důvod vás tu držet déle. U vás Nikol, jsme usoudili, že by vám možná prospěl psycholog, tak vám k propouštěcí zprávě přiložím, na nějaké lepší, kontakty. Ten prst si pravidelně obvazujte a choďte s ním na kontroly. Sestra vám ty propouštěčky za chvíli přinese a já se s vámi teda loučím.“
Ve dveřích se doktor střetnul s Jakubem a Veronikou, kteří si zašli do automatu.
Nikola svou dceru okamžitě informovala, že už může jít z nemocnice domů. Poté se podívala na Jakuba: „Ty víš, kde by se tu dalo ubytovat?“ Kuba přikývnul: „V tom hotelu, co jsme se ubytovali s Petrem, myslím byly ještě volné pokoje. Tak to zkusíme tam.“ Nikola se usmála a šťastně se podívala na svou dceru…

Radek se před hlavním vstupem do Hradu setkal opět s Lucií a Petrem. Prohlédnul si Petra a poté zamířil svůj pohled na Lucii: „Vy jste policajtka, že?“ Lucka přikývla: „Ano. To souhlasí.“ Radek se zamyslel a řekl: „Výborně. Tady je povolení od prezidenta k akci, která vypukne dnes večer. Budou potřeba i policejní jednotky.“ Lucie si papír prohlédla a vyvalila oči: „Akce v tak velkém rozsahu se má stihnout zvládnout za jednu noc? To se snad nestihne do večera ani připravit!“ Radek sklopil oči: „Je to přísně tajné. Takže o tom smí vědět jen nejdůvěryhodnější lidi. A musí se to stihnout za jednu noc, jinak by celá akce ztratila smysl.“ Lucie chápala: „Dobře. Myslím, že vím, co mám dělat.“ Následně se Radek podíval na Petra: „Jedeš se mnou zpět do Budějovic?“ Petr přikývnul: „Jo. Hodíš nás na policejní stanici? Nechal jsem tam auto.“…

V cele se probudila Bára. Pootevřela oči a hned je musela zase zavřít kvůli palčivé silné bolesti, kterou cítili nad pravým spánkem. Celá se zatřepala nevolností od žaludku. V hlavě jí probleskla vzpomínka na to, co se stalo. Usoudila, že bude mít nejspíš otřes mozku po silné ráně do hlavy a než stihla přemýšlet nad něčím dalším, tak opět upadla do bezvědomí…

Táborskou dálnicí uháněl v autě Radek a následoval ho Petr…

Nikola se Sylvií se ubytovaly na hotelu. Veronika se hned zeptala: „Nezajdeme na zmrzlinu, mami? Já už si ani nepomatuju, jak chutná.“ Nikola s úsměvem přikývla: „Ale určitě zlatíčko. Teď se běž ale opláchnout.“ Veronika se otočila na patě a zamířila do koupelky.
K Nikole přistoupila Sylvie: „Je úžasné, jak to Veronika zvládá.“ Nikola si povzdychla: „Je silná po otci.“ Na to Sylva Nikolu objala. Ta objetí s radostí přijala, ale zároveň se jí zmocnil vztek: „Já slibuju, že až se mi ta Hatrmanová dostane do rukou, tak ji bez váhání zabiju!“…

Radek zastavil u krajnice před vjezdem do Budějovic. Petr zastavil za ním, vystoupil a šel k Radkovu okýnku u předních dveří.
„Děje se něco?“ zeptal se Petr, když se sklonil tak, aby na Radka do auta viděl. Ten mu ukázal vybitý mobil: „Asi nemáš nabíječku, že?“ Petr zavrtěl hlavou a Radek pokračoval: „Skoč za holkami do nemocnice, já zajedu do baru. Nabiju si telefon, všechno připravím a dám ti vědět.“ Petr souhlasně přikývnul: „Holky už vlastně nejsou v nemocnici. Volala mi Nikola, že jsou s Kubou na hotelu. Jedu teda za nimi. Ozvi se.“ Radek přikývnul, vysunul si okýnko a rozjel se…

Do pokoje za Kubou vstoupil Petr. Ten spal. Petr se usmál, nastavil na mobilu budík a přiložil mu ho k uchu. Budík se rozezněl a Kuba se vylekaně vzbudil a rychlostí blesku posadil: „Co to je?“ Na to Petr odpověděl: „To je budík. Používá se na to, aby lidi probudil a ti vstávali.“ Kuba si utahaně protřel obličej: „Jo. Je mi to jasné. Jak jsi vlastně dopadl v Praze?“
Než stihnul Petr odpovědět, do pokoje vstoupila Sylvie, Nikola a se zmrzlinou v ruce Veronika. Prohlédnul si je a zeptal: „Takže jste si užívaly?“ Sylvie se usmála a pohladila Veroniku po vlasech: „No jasně. Dámská jízda.“ Petr zvážněl: „Můžu mluvit s Nikolou. Asi by bylo dobré, kdyby u toho nebyla…“ nechtěl říct nahlas jméno Veronika, tak jen ukazoval hlavou. Sylvie pochopila a nadechla se ke slovu, ale Kuba promluvil první: „Jasné. Já jí vezmu vedle. Promluvte si mezi sebou.“
Trojice počkala, než Kuba s Veronikou opustili pokoj a zavřely se dveře. „Tako co máš?“ Zeptala se Nikola. Petr se nadechnul: „Získali jsme důkazy, aby Hatrmanová a všichni podobní šli k čertu. Prezident schválil obrovský tajný zátah, který začne dnes večer ve 21:00. Zátah bude probíhat jak v České, tak Slovenské republice.“ Nikola ze sebe okamžitě vyhrkla: „Chci se toho zátahu zúčastnit.“ Petrovi hned došlo, proč to Nikola řekla: „Podívej. Nejde tu o pomstu. Všichni budou chyceni a řádně souzeni.“ Nikola přikyvovala: „Jasně. To beru. Chci jen pomoct.“ Petr jí nevěřil jediné slovo, ale věděl, že jí nemůže bránit. Otočil se na Sylvii a ta pronesla: „Taky do toho jdu. A ty?“ Petr si povzdychnul: „Nechal jsem tam někde Báru, takže jdu.“…

Bára se opět probudila. Bolest nad spánkem byla stále silná, ale už snesitelná. Zkusila otevřít oči. Chvíli jí trvalo, než zaostřila. Porozhlédla se po cele a následně se posadila a opřela o zeď. Stále se jí hlava dost točila a nebylo jí dobře. Potřebovala se trošku vzpamatovat, ale věděla, že na místě zůstat nemůže.
Poté, co si v hlavě projela události za poslední dny a utříbila myšlenky a vzpomínky, se pokusila postavit. Podlomily se jí ale kolena a znova skončila na zemi. Měla co dělat, aby zadržela slzy ze zoufalství.
„No tak bojuj.“ řekla si pro sebe a znovu se snažila postavit. S velkým vypětím sil, se jí to povedlo. Opřela se o zeď a musela se vydýchat, ale už se cítila o něco líp, než když bezmocně ležela na zemi.
Jednou rukou si protřela obličej a poté se podívala směrem k východu z cely. Okamžitě si vzpomněla na přístupovou kartu. Pro jistotu, si sáhnula do kapsy. Byla tam a to ji potěšilo, ale v zápětí jí radost přešla, protože si vzpomněla na Miloše padajícího k zemi se třemi průstřely v hrudníku. Opět se jí začala zmocňovat beznaděj a úzkost. Chytnula si čelo a řekla a pro sebe řekla: „No tak! Vzpamatuj se, Báro. Bojuj!“…

Radek stál nad mapou oblasti Českých Budějovic a okolí. Okolo sebe měl lidi, kterým nejvíce důvěřoval. Zeptal: „Takže máte v tom všichni jasno? Víme, že tam jsou děti a nevinní civilisti. V tomhle směru nepřipadají v úvahu žádné oběti. Proto to děláme. Co se týče ostatních, tak máte v případě, že se nepoddají povolení zabíjet.“ Všichni se na něj nevěřícně podívali a on lhavě dodal: „Výjimečná situace. Je to prezidentův rozkaz.“ Všichni chápavě přikývli a jeden prohlásil: „Takže jako mušketýři. Jeden za všechny.“ Po krátkém tichu všichni ostatní pronesli: „Všichni za jednoho.“ Radek se usmál: „V devět to vypukne! Do té doby se bavte, odpočívejte, meditujte. To už je na vás.“…

V garsonce na gauči začal zvonit telefon. Do ruky jej vzala Natálie, a když viděla, kdo volá, potěšilo jí to. Hovor s radostí přijala:
- „Ahoj Petře. Tak jak to jde?“
- „Ahoj. Rád tě slyším.“
- „Děje se něco?“ poznala s Petrova tónu, že není něco v pořádku.
- „Ne……zatím ne. Ale chci, abys věděla, že tě miluju.“
- „Petře?“
- „Ozvu se potom. Ahoj.“
Hovor byl ukončen. Natálie si dala telefon od ucha a nechápala. Dostala o Petra strach a rozhodla se zavolat Kamile, se kterou se skamarádila…

Slunce zapadlo. České Budějovice a okolí pohltila mlha…

„Dobře. Takže ještě jednou opakuji. Jsou tam civilisti, které musíme zachránit, jde převážně o děti, a to je priorita.“ promlouval Radek ke svým lidem, když se za jeho záda postavil Petr, Nikola a Sylvie. Otočil se na ně a zakroutil hlavou: „S tebou jsem Petře počítal, ale co ty dvě?“ Petr se podíval na Nikolu a pobídl jí, aby to vysvětlila: „Hatrmanová mi vzala muže, kterého jsem milovala a sáhla mi i na dceru. Nebudu jen tak čekat. A sestra jde se mnou.“ Radek si povzdychnul: „Dobře. Potřebujeme každého.“ Poté pokynul na jednoho svého kolegu, Jaromíra Světlého: „Vybav je!“ Ten přikývnul.
Petr s Nikolou a Sylvií následovali Jaromíra, který se zastavil u černé dodávky. Otevřel boční posuvné dveře a vytáhl z ní tři neprůstřelné vesty. Rozdal je a do dodávky sáhnul znova pro nůž s pouzdrem a úvazkem na stehno. Také to rozdal.
Všichni tři si vestu oblékli a dali si nůž na stehno. Poté se Nikola na Jaromíra tázavě podívala. Ten nechápal: „Ještě něco?“ Nikola přikývnula: „Zbraň?“ V tom k dodávce přišel Radek a na svého kolegu přikývnul: „Dej jim po jedné. A taky vysílačky.“ Jaromír tedy s dodávky vytáhnul ještě tři pistole: „Doufám, že s tím umíte zacházet!“ Nikola i Sylvie přikývli. Petr však držel zbraň v dlani a kroutil hlavou: „Ne že bych nevěděl, co s tím dělat, ale do lidí střílet nebudu a tím pádem ji nepotřebuju.“ Radek si povzdychnul: „Vezmi si ji aspoň na obranu, jestli chceš jít dolu. Budu klidnější.“ Petr tedy přikývnul.
Radek silně zatleskal a řekl: „Všichni ke mně?“, aby si získal pozornost všech svých lidí. Ti se kolem něj uskupili a on řekl: „Je to tady. Za 15 minut to všude začne. Za těch patnáct minut musíme ujít tři kilometry na západ a přesně ve 21:00 a vniknout do podzemní základny stojící pod troskami starých kasáren. Zaútočíme ve dvou týmech. Jeden půjde únikovým východem a dostane se do nejnižšího podlaží, odkud půjde vzhůru. Druhý tým bude mít vzdušnou podporu a vnikne hlavním v chodem, který je ukrytý v nenápadné budce, ve které je výtah. Základna je vědeckého zaměření. Neočekávám silný odpor. Tak do toho! Každý víte, co máte dělat!“…

V 21:00 po celé České i Slovenské republice začal útok na všechny základny s nelegálními projekty a začali se zatýkat lidi, kteří v tom měli prsty. Patřili mezi ně ministři, senátoři, vědci a další vysoce postavení lidé…

Bára prostrčila ruku skrz mříže a nahmatala čtečku přístupových karet. Ruku zastrčila zpátky a vytáhla z kapsy kartu…

Dveře v nejspodnějším podlaží se rozletěly po použití nálože C4 a dovnitř vniknul Radek s 6 svými muži, Petrem a Sylvií...

Do horních pater pronikl zbytek Radkových lidí s Nikolou…

Bára přejela kartou přes čtečku karet a zámek od cely se odemknul. Otevřela mříž a přitiskla se ke zdi vedle dveří vedoucích pryč od cel. V tom se spustil po celé základně alarm. To jí vyděsilo a nechápavě se podívala na kartu a následně na svou celu: „Udělala jsem něco špatně?“…

Hatrmanová se podívala směrem k reproduktoru, ze kterého vycházel hlasitý zvuk alarmu. Zvedla proti němu svou zbraň a vystřelila. Alarm se po základně ozýval dál, ale ona si aspoň trochu ulevila a naštvaně si řekla: „Právě mi došla trpělivost.“ Vzala do ruky vysílačku a řekla: „Nikoho nešetřit. Opakuju! Nikoho nešetřit!“…

Proti Báře vystřelil jeden z lidí od Hatrmanové, naštěstí zavčasu uhnula a ve správný čas proti němu zaútočila. Dostala ho na kolena, chytla mu hlavu a zlomila vaz. Vzala si jeho zbraň a pokračovala dál. Každého, kdo se jí postavil do cesty, zastřelila…

Radek se svými lidmi po schodech pronikl o patro výš. Rozrazil dveře ze schodiště do chodby a všichni vstoupili. Na chodbě stál vyděšený Přemek Vašák: „Vzdávám se. Jsem přítel, teda technik. Nemám ani zbraň. Ale jestli jste tu přišli zastřelit ty zlé, tak vám řeknu tajemství.“ Radek posunkem ruky ukázal, ať všichni sklopí zbraně, přistoupil k Přemkovi a vážně se zeptal: „Jaké tajemství.“ Přemek ukázal prstem, aby se k němu Radek ještě přiblížil. Ten tak učinil a Přemek se zeptal: „Opravdu jste přišli zastřelit ty zlé?“ Radek přikývnul a Přemek se zhluboka nadechnul a pošeptal Radkovi do ucha: „Nesnáším Hatrmanovou.“ Radek se podivil: „To je to tajemství, načež Přemek přikývnul: „Každý se to tu bojí říct. To je velké tajemství. Ale z toho, že jste mě nezastřelili usuzuji, že jste ti dobří.“ Usmál se. Petr si stoupnul vedle Radka: „Kde jsou cely s lidmi, na kterých se dělají pokusy?“ Přemek si všechny prohlédnul, jakoby přemýšlel, jestli jim má věřit a následně řekl: „V 6 podzemním podlaží.“…

Šestým podzemním podlažím se plížila Bára.
Otevřela jedny dveře a nestačila se divit, co za nimi vidí. Několik desítek cel a v nich děti. Vyděsila se a rozhodla všem pomoct. V tom jí na záda skočil jeden muž. Přehodila ho přes sebe a kopla do břicha. Spadl na zem, rychle se postavil, vytasil nůž a znovu na Báru zaútočil. Ta mu ladným pohybem nůž vzala a zabodla mu jej do zad. Muž zemřel.
Bára vešla do kontrolní místnosti patřící k celám. Našla ovládací panel, na kterém navolila odemčení všech cel. Napsalo jí to „ERROR. NEZNÁŠ HESLO!“ To jí naštvalo, vzala z pohotovostní schránky velkou hasičskou sekyru a zabodla jí několikrát do panelu, který začal zkratovat. Cely se otevřely a ona se s úsměvem podivila: „A prý error.“…

Radek dal svým mužům rozkaz, aby se rozdělili do jednotlivých pater. Sám se vydal s Petrem a Sylvií do 6. podzemního podlaží.
Rozrazil dveře, vyděsil se a zařval: „Pozor.“
Na chodbě už byla připravená jednotka lidí od Hatrmanové a začali střílet.
Petr stáhnul Sylvii za jeden roh a sám se schoval za druhý.
Na chodbě se ozvala další střelba a následný tlumený dopad mrtvých těl na zem. Petr vystrčil hlavu a stála tam Bára s vystříleným samopalem, který upustila na zem. Rychle se k Petrovi rozběhla a on k ní. Silně se objali a ona řekla: „Jsem ráda, že jsi v pořádku. Bála jsem se nejhoršího.“ Petr na to zareagoval: „Znáš mě. Mám anděla strážného.“ Do toho promluvil Radek: „Jste roztomilí, ale je potřeba jít dál. Bára odstoupila od Petra, podívala se na Radka a ukázala na jedny dveře: „Za nimi jsou děti. Měly by se je dostat co nejdřív nahoru.“ Radek se na dveře podíval a vrátil pohled zpět na Báru: „Zvládneš to s Petrem?“ Ona se podívala na Petra a přikývla. Ten jí dal svou zbraň: „Asi bude v lepších rukách u tebe.“…

Ve druhém podzemním podlaží pronikl druhý Radkův tým do centrální místnosti, kde zajali všechny dotyčné.
Nikola přistoupila k jednomu muži v bílém plášti a naštvaně se zeptala: „Kde máš šéfovou?!“ On ani nestihnul odpovědět, když do místnosti začaly lítat kulky. To střílelo několik mužů v čele s Hatrmanovou.
Dva Radkovi muži to dostali. Ostatní se schovali a útok opětovali.
Nikola měla hladinu adrenalinu na maximu a před sebou jedinou představu. Zabít Věru Hatrmanovou. Vběhnula na chodbu a zastřelila dva poslední živé vojáky, co se snažili bránit svou šéfovou vlastním tělem.
Hatrmanové došly náboje, odhodila svou zbraň a řekla: „Ale vida. Někdo se chce pomstít.“ Nikola přikývla: „Řekla jsem ti, že i na tebe jednou dojde!“ a už si představovala, jak ji dá jednu pěstí, ale v tom se Hatrmanová otočila a začala utíkat. Z Nikoly se jí zmocnil strach.
Nikola se rozběhla za ní…

Radek se Sylvií našli místnost plnou počítačů. Radek se porozhlédnul a pronesl: „Odtud můžeme spustit autodestrukci.“ Sylvie se vyděsila: „A co lidi v okolí. Jsme kousek od velkého města.“ Na to Radek zavrtěl hlavou: „Ti jsou v bezpečí. Autodestrukce by měla být navržená tak, aby se objekt zhroutil do sebe a ne rozstřelil do okolí.“ Sylvie se zamyslela a nejistě se zeptala: „Aha. Měla by být navržená?“ Radek se na ní podíval a pokrčil rameny: „Měla by.“ Poté přistoupil k jednomu z počítačů a snažil se v něm zorientovat. Sylvie si povzdychla…

Hatrmanová vběhnula do dveří a následně na mřížkový rošt do technické místnosti, která prolínala několik podlaží. Nikola jí hned následovala. Odrazila se a na Hatrmanovou skočila. Ta spadla na zem. Rychle se otočila na záda a kopla do Nikoly. Ona se chytla zábradlí, div přes něj nepřepadla. Než získala zpět rovnováhu, tak se Hatrmanová otočila zpět na břicho, postavila na nohy a běžela dál…

Bára s Petrem prováděli děti skrz základnu a snažili se dostat co nejbezpečněji ven. Ve třetím podzemním podlaží se potkali s druhým Radkovým týmem. Petr se hned zeptal: „Kde je Nikola.“ Jeden z mužů pokrčil rameny: „To nevíme. Rozběhla se za Hatrmanovou.“ Petr se poškrábal na hlavě: „Dobře. Zvládnete vyvést ty děti ven?“ Zástupce Radka, Robert Stromšík přikývnul a řekl: „Vachovský, Kolman! Dostaňte je do bezpečí.“ Vachovský s Kolmanem přikývli a dali se na cestu ven. Děti je následovaly.
Robert zůstal s Petrem a Bárou sám, pokrčil rameny a tázavě odvětil: „Co teď?“ Petr hned řekl: „Musíme se pokusit najít Nikolu. Určitě chce Hatrmanouvou zabít, ale mám o ní trochu strach. Jestli se jí to podaří, tak toho pro špatné svědomí bude litovat do konce života. Jestli ne, tak to nepřežije.“ Bára souhlasila. Robert se nadechnul, aby něco řekl, ale v tom dostal kulku do zad a padl v bolestech k zemi. Petr se k němu sehnul a chtěl ho odtáhnout za roh, ale Bára do něj na poslední chvíli strčila, čímž ho zachránila před dalšími střelami.
Než se Bára s Petrem schovali, přiletělo několik dalších kulek a Robert zemřel. Bára se snažila zjistit, odkud rány přichází. Všimla si dvou vojáků schovávajících se za skříňkami na druhé straně chodby. Zhluboka se nadechla, zvedla se a dvakrát vystřelila. Muži se zpoza skříněk vyvalili na zem.
Petr kolem ní prošel a sklonil se k Robertovi. Zkusil mu tep, ale nenahmatal ho. Sklesle se podíval na Báru a ta se v tu chvíli vyděsila.
Jeden ze dvou mužů na druhém konci chodby nezemřel. Natáhnul se s bolestmi pro zbraň a zamířil na Petra.
Bára rychle vytasila svou zbraň, strhla Petra na zem a vystřelila. V jeden okamžik však došlo ke dvěma výstřelům.
Petr se rychle prohmatal, jestli nebyl postřelen, ale v zápětí mu došlo, že ne. Jedna kulka zasáhla střílejícího muže a ten umřel. Druhá zasáhla Báru do hrudníku k blízkosti srdce. Ležela na zemi, sotva lapala po dechu a od bolesti jí začaly stékat slzy. Pod ní se začala tvořit kaluž krve.
Petr se k ní rychle přisunul. Jednu ruku ji dal pod hlavu a druhou jí začal tlačit na ránu: „To ne. Tohle už ne!“
- „Jsem rá…..ráda….že….jsi mi odpu….odpustil.“ Dostávala ze sebe Bára těžce.
- „To je v pořádku. Teď ale nemluv. Musíš vydržet.“ Stékaly Petrovi po tváři slzy.
- „Zast….zas….zastav tu Nikolu. Vraž…..vražda jí bu…bu…bude trápit celý život.“
- „Nenechám tě tu.“
- „Miluj…….miluju tě, Petře. Natálie je šťastná….žena.“
- „Jak víš o Natálii?“ zeptal se Petr podiveně.
Odpovědi už se ale nedočkal. Bára naposledy vydechla. Petr si jí k sobě silně přitisknul a nemohl tomu, co se děje uvěřit. Cítil se, jako by to vše byl jen špatný sen…

V počítačové místnosti Radek zápasil s přístupem do sítě. Nedařilo se mu prolomit heslo. Sylvie to nevydržela a odstrčila ho: „Nejsem sice žádný expert, ale něco jsem se v budoucnosti o počítačích naučila.“ Radek se zeptal: „Vážně?“ Sylva neodpověděla a začala se soustředit na prolomení hesla...

Petrovi se podařilo trošku uklidnit. Položil Bářinu hlavu pomalu na zem a snažil se přestat brečet. Rozhlasem se rozezněl robotický hlas: „Do autodestrukce čas T mínus 30 minut.“ Povzdychnul si a vzpomněl si na Nikolu: „Sakra. Musím ji najít.“ Vstal a rozběhl se chodbou pryč…

„Jak se ti to povedlo?“ Zeptal se udivený Radek Sylvie. Ta pokrčila rameny a s vyděšeným výrazem ve tváři dodala: „Akorát jsem chtěla tři hodiny a ne třicet minut.“ Na to Radek chytil Sylvii za paži: „To už je jedno.“, začal jí táhnout pryč a do vysílačky nahlásil: „Ústup!“…

V místnosti před vstupem do technických prostor blikalo světlo. Petr pomalu prošel, otevřel další dveře a vstoupil na mřížkový rošt. Nebyl si moc jistý, když pod sebou viděl několik desítek metrů. Nesměl na to ale myslet. Porozhlédnul se kolem sebe a na druhé straně uviděl Nikolu, jak bojuje s Hatrmanovou …

Nikola dostala silně pěstí a to jí dostalo do kolen. Musela vyplivnout krev. Pozvedla hlavu a v tom jí Hatrmanová chytila za vlasy, donutila ji vstát, dala ji několik ran do břicha a silně s ní praštila o zábradlí.
Nikola se přes zábradlí podívala, a když uviděla kolik pater je pod ní, tak se vyděsila. Chtěla se vzchopit, ale dostala další ránu. Následně ji Hatrmanová k zábradlí přitiskla, chytla ji levou ruku a zkráceným prstem přirazila k zábradlí. Nikola zařvala bolestí a začala pomalu přepadávat.
„Hej!“ zařval Petr. To Hatrmanovou rozhodilo a směrem k Petrovi se podívala. Toho Nikola využila, silně kopla Hatrmanovou do kolena, praštila loktem do břicha, uhodila několikrát pravou pěstí do tváře, chytla za límec a vyměnila si s ní pozici.
Petr doběhnul až skoro k Nikole: „Nedělej to!“
Hatrmanová byla zničená. Sotva stála na nohách.
„Bude spravedlivě souzena a nebál bych se, že z toho vyjde dobře.“ dodal Petr. Nikola Petra pozorovala, ale přitom stále držela Hatrmanovou za límec: „Ona mi sebrala otce, mého dítěte.“ V očích měla slzy. Petr měl taky uslzenou tvář: „Já vím. Bára umřela a poslední co mi řekla, bylo, ať tě zastavím. Vraždu si prý člověk do konce života neodpustí.“
Nikola se podívala zpět na zničenou Hatrmanovu. Pustila ji a řekla: „Smrt by pro tebe byla vysvobozením.“ Otočila se zpět na Petra. V tom se Hatrmanová usmála: „Tss. Věděla jsem, že jsi slabá.“ To Nikolu namíchlo, zrudla vzteky, vytasila nůž ze stehenního pouzdra a prudce se otočila o 180°. O okamžik později měla Hatrmanová nůž v hrudníku. Nikola se jí podívala hluboko do očí a řekla: „Už nikomu neublížíš.“ Poté ji kopnula silně do hrudi a ta přepadla přes zábradlí. Ozval se tupý dopad těla na betonovou zem o několik pater níž. Petr se okamžitě přes zábradlí podíval. Bylo mu okamžitě jasné, že takový pád nemohl nikdo přežít. Zadíval se na Nikol: „Tak zmizíme.“ Ta se slovy: „Tohle si vyčítat nebudu!“ přikývnula…

Radek vyslal dodávky se záchraněnými dětmi do nemocnice. Byla informována už i sociálka.
Sám přešlapoval nervózně před únikovým východem a sledoval neustále hodinky. Otočil se na Sylvii: „Mluvil jsem se svými lidmi. Všichni, co přežili, už jsou venku. Jenom Nikolu a Petra nikdo neviděl.“ Sylvie se vyděsila: „Nikola je tam taky? A zkoušel jsi vysílačku?“ Radek sklopil pohled: „Jo. Nikdo se neozývá. Jak znám Petra, tak si ji ani nezapnul.“…

Petr s Nikolou utíkali, co jim zbývající síly dovolily. Dostali se do únikové chodby vedoucí ze 3 podzemního podlaží a po několika metrech se napojili na únikovou chodbu hlavní.“ Nikola vydechla: „Paráda. Schody nahoru. Jak jinak.“ Petr jí chytil za ruku a pomohl ji: „Teď nezastavuj.“
Jakmile vyběhli ven, Radek se zaradoval a přikázal: „Do auta.“ Všichni nastoupili do černého SUV a Radek sešlápnul plyn. Po chvíli se podíval na hodinky a pronesl: „A je to tady.“

Zem se zachvěla v okruhu několika kilometrů a v místě, kde byla podzemní základna se propadla.

Radek se usmál a podíval na Petra, který seděl na místě spolujezdce: „Nemám zprávy, jak to dopadlo jinde, ale my jsme to zvládli.“ Petr ale mlčel a jen se díval před sebe. Radek se zamračil a Nikola mu to hned vysvětlila: „Zemřela tam jedna jeho známá.“ Radek se zeptal: „Bára?“ Nikola přikývla, podívala se na svou sestru a silně se s ní objala
Petr měl před očima Báru, jak mu umírá v náručí. Tekly mu slzy, ale nestyděl se za ně…

Zátah dopadl dobře i na ostatních místech. Nepodařilo se prozatím chytit všechny, ale Ilumináti dostali silnou ránu…

Prezident kontaktoval o nebezpečí, které Ilumináti představují, i ostatní státy…

Radek odvezl Petra, Sylvii a Nikolu na hotel, kde se s nimi rozloučil: „Ještě mě čeká spoustu práce. Odpočiňte si a děkuju za pomoc.“ Nikola se Sylvií mu podali ruce, ale Petr nijak nezareagoval. Zamířil si to přímo do sprchy, kde strávil téměř tři hodiny a přemýšlel o životě…

Na druhý den se Sylvie s Nikolou, Veronikou a Kubou sešli v v hotelové restauraci na snídani. Po chvíli si k nim přisednul i Petr a zeptal se, jako by se nic nestalo: „Jak jste se vyspali?“ Všichni ho nechápavě sledovali. Bylo na něm vidět, že je utrápený, ale snažil se to na sobě nedat znát. Prohlédnul si jejich nechápavé pohledy a řekl se slzami na krajíčku: „Zažili jsme toho moc. Ale je třeba jít dál. Zemřela sice Bára, ale sama uznávala obětování jednotlivce pro dobro většiny. Je mi to moc líto, ale doma mě čeká Natálie a jsem na živu. Všichni tady jsme naživu a to právě díky lidem, jako Bára byla. Určitě by nechtěla, ať její smrt teď narušuje naše životy. Nikola se střetla se svou dcerou a našla i svou starší sestru. Kuba našel svou přítelkyni. Takže vše dopadlo dobře.“ Kuba se usmál: „Tak to jsem rád, že to tak bereš.“ Petr si utřel slzy do ubrousku, co měl před sebou. Každý se poté na chvíli odmlčel, po čemž Kuba pokračoval: „Slyšeli jste, co říkali v rádiu? Jak jste zničili tu základnu, tak podle rádia došlo v noci v Českých Budějovicích a jejich okolí ke slabému zemětřesení. Je to prý vzácné, ale stává se to.“ Sylvie otevřela noviny a taky se usmála: „A tohle je taky dobré, poslouchejte. Vláda se rozhodla utnout korupci. Proto v noci zatkla na desítky lidí na ministerských, poslaneckých a jiných pozicích. Byly objeveny důkazy, které je usvědčili z okrádání státu, kdy se částka pohybuje v desítkách miliard korun. Více v dalším vydání našeho deníku.“ Nikola se hluboce zamyslela a následně se vážně zeptala: „Myslíte si, že se někdy lidé dovědí pravdu?“ Petr se jí podíval do očí a odpověděl otázkou: „A myslíš, že by lidé pravdu unesli?“ Všichni u stolu se nad tím hluboce zamysleli a začali přemýšlet. Ticho narušila až Veronika nevinnou otázkou: „A mami. Navštíví nás někdy strejda Kuba.“ Všichni se začali smát…

Petr vstoupil do baru. Všimnul si ho barman a hlavou ukázal na dveře od sklepa. Petr pochopi a šel dolů.
Ve sklepě byla tma. Jen se zdmi ozýval, jak se Radek s někým baví. Petr nahmatal vypínač, rozsvítil a šel dál.
„Tak dej na sebe pozor. Ještě to neskončilo a budou dál lidi zavírat. Ať neskončíš mezi nimi.“ řekl Radek do telefonu a když si všimnul příchozího Petra, rychle hovor ukončil. Podíval se na něj a téměř koktavě ze sebe dostal: „Jen….dořešuju ještě nějaké věci.“ Petr přikývnul a zadíval se na téměř vypitou láhev od skotské. Radek zavrtěl hlavou: „Možná jsem se trošku napil. Zemřelo mi pár dobrých přátel.“ Petr sklopil zrak a k Radkovi si přisednul: „To je mi líto.“ Radek přikývnul: „Ale ty to znáš. Tomáš a teď ta Bára.“ Petr mávnul rukou: „Musíme jít dál. Bab je na světě spousta, a Tomáš umřel u toho, co měl rád.“ Radek se zamyslel, načež se Petr zeptal: „Netajíš mi něco?“ Radek si nalil panáka a kopnul ho do sebe. Poté jednoznačně odsekl: „Netajím.“ Petr nevěřil, ale přikývnul: „Dobře. Tak se měj a drž se. Přišel jsem se jen rozloučit. Na hotelu jsem tomu moc nedal.“ Radek se usmál: „Děkuju a měj se.“ Petr začal odcházet, když ho Radek zarazil:
- „Když měla Simona ty stránky. Proč s tím nepřišla už dřív? Ještě když byla naživu.“
- Petr se zastavil a otočil: „Byla to novinářka. Jednak měla jen ty stránky a jména, které bez toho deníku moc neznamenaly. Třeba chtěla mít víc důkazů, než s tím půjde na veřejnost.“
- „Nebo byla na stopě ještě něčemu?“
- „To už se ale nedovíme.“
- „Možná ne, možná jo. Ahoj.“
Petr zvedl ruku na rozloučenou a šel pryč…

Na pokoji se Nikola loučila se Sylvií a Jakubem, když zrovna přišel Petr a podivil se: „Přišel jsem o něco?“ Kuba přikývnul: „Koupili jsme si letenky Španělska. Podle vzorce by se tam měla otevřít další časová trhlina.“ Petr si Sylvii i Kubu prohlédnul: „Takže zase zmizíte ve víru času?“ Sylvie přikývla: „Je to strašně návykové.“ Petr se podíval na Nikolu a ta zareagovala: „Všechno jsme si vyříkaly. Já jsem šťastná, že jsem konečně zase s Veronikou, a Sylva by se tu nudila.“ Petr se usmál a opět zaměřil svůj zrak na Sylvii s Kubou: „A chcete někam odvézt?“ Kuba úsměv opětovat: „Stačí jen na vlak.“ Petr tedy natáhnul ruku a: „Tak mi nezbývá, než vám popřát hodně štěstí. Doufám, že se někdy ještě ukážete.“ Na to se Nikola usmála: „To jsem jim taky říkala.“ Kuba i Sylvie přikývli a synchronně řekli: „Rádi vás všechny zase uvidíme.“…

Nikola se rozhodla jet s Veronikou do Krkonoš a najít hrob svého táty, aby své dceři mohla aspoň tímhle způsobem představit jejího pravého dědu…

Na chodbě zachrastily klíče, odemkly se dveře a do garsonky vstoupila Natálie. Okamžitě si u botníku všimnula Petrových bot a celá rozzářená vešla dál.
Petr spal na gauči. Natálka se usmála od ucha k uchu, přiklekla k němu a začala ho budit něžnými polibky. On se začal pomalu probouzet: „Tak tohle je to nejlepší probuzení, které jsem zažil.“ Natálie ho ještě několikrát políbila a sedla si vedle něj na zem: „Jsem ráda, že jsi v pořádku zpátky. Měla jsem po tom tvém telefonátu strach. Jo, a abych nezapomněla, byla tu tvá babička z Halenkova a pozvala nás k ní na oběd.“ Petr přikývnul: „Tak pojedem.“ Natálka pokračovala: „Jo a taky tu byla Kamila. Asi teď od nás bude potřebovat dost pomoct.“ Petr se podivil a Naty dodala: „Je těhotná. Ve třetím měsíci. Byla špatná z toho, že to Tomášovi nestihla ani říct.“ Petr vyvalil oči: „To byl ale kanec. Takže Tomáš by byl taťkou.“ Natálie přikyvovala a Petr se usmál….

Radek přišel do své pracovny u sebe doma. Zapnul amatérsky vyrobený přijímač a chtěl si jít vařit kávu, ale zarazil se, když se z přijímače jasně ozývalo SOS vysílané morseovkou. Radek se usmál: „Je to zpátky. Signál z neznáma je zpátky a já slibuju, že jestli jsi to ty, táto, tak tě najdu.“…

Petr se šel po Halenkově s Natálií projít. Došli k hřbitovu, když se Natálka zeptala: „Proč mě vedeš zrovna sem?“ Petr pokrčil rameny: „Myslel jsem, že bych tě představil se svým dědou, když už tu jsme.“ Natálka se mile usmála a přikývla.
Společně se proplétali mezi náhrobky, když se najednou Petr u jednoho zarazil. Zatočila se mu hlava:

Petr stojí před otevřeným hrobem a kolem je spousta lidí oblečených do oblečení, které se na Valašsku nosilo někdy na začátku dvacátého století. Farář mluvil: „Opustil nás milovaný otec tří dcer a dvou synů. Milovaný manžel. Oblíbený a dobrý přítel a…“

Z vize ho vyrušila Natálie: „Co se děje?“ Petr se probral a podíval se na fotku a jméno na náhrobku. Poté se podíval na svou přítelkyni: „Tak se podívej.“ Natálie se k náhrobku naklonila a překvapeně se zeptala: „Ale to je….“ Petr jí skočil do řeči: „Jo. Kuba. Já věděl, že jsem ho někde viděl, ještě než jsem ho poznal. Vybral si dobrou dobu i místo pro život.“ Naty se zeptala: „Kdy že zemřel?“ Petr se opět podíval na náhrobek: „Datum narození tu není, ale úmrtí má 23. listopadu 1913.“ Naty se k Petrovi přitiskla: „Tehdy to tu muselo být krásné. Tvrdé, ale krásné.“ Petr se usmál a Natálii pevně objal. Pomalu šli v objetí dál, když se Natálka zeptala: „A co bude teď dál?“ Petr se zastavil a tím zastavil i svou přítelkyni. Podíval se jí do očí a řekl: „Nechal jsem nacenit nějaké věci, co jsem s Tomem našel pod Radhoštěm. Udělalo to docela pěknou sumu. Co kdybychom procestovali svět?“ Naty se usmála, přikývla a vášnivě Petra políbila…

Do vědeckého institutu v Praze vtrhla policejní jednotka pod vedením Lucie Kubíčkové.
V jedné z laboratoří si do své kabely strkal nějaké vzorky doktor Libor Šuplera. Do laboratoře vstoupil někdo další. Doktor okamžitě řekl: „Odvezete mě na Letiště do Vídně, Patriku.“ Muž ale zavrtěl hlavou: „Patrika teď chytli.“ Doktor se na muže podíval a podivil se: „A vy jste kdo?“ Muž se představil: „Jmenuju se Kryštof Hradil a….“ „Výborně pane Hradil.“ Šuplera mu skočil do řeči a řekl: „Takže jste můj nový asistent vy. Souhlasíte?“ Kryštof přikývnul: „Bude mi ctí.“ Libor zavřel svou brašnu a řekl: „Tak pojďte za mnou. Je tu pár cest, jak se dostat do podzemních garáží, o kterých nikdo neví.“ Kryštof doktora sledoval.
V garážích otevřel Kryštof zadní dveře černého superbu. Doktor do něj nastoupil. Kryštof dveře zavřel a v tlumeném okně uviděl svůj odraz. Odrážela se v něm tvář Tomáše Arthura…