Záhadologové III: 1. díl - Stíny minulosti

1. díl
Stíny minulosti

Praha, rok 1943
Jen co zapadlo slunce, tak do velkého domu rodiny Králových vtrhla vojenská jednotka. Na ramenech nesly znak jednotek SS. Měli jasný rozkaz. Žádní svědci ani rukojmí. Šlo o absolutně utajenou misi.
Prošli celý dům a zůstala po nich zkáza. Dvě mrtvé hospodyně ležely v kuchyni. Třetí dýchala z posledních sil v jednom z pokojů. Vedle ní umíral majitel domu.
Muž, který jednotku vedl, Hanz Fiedler, se zastavil u dřevěného obkladu na chodbě. Něco se mu na něm nezdálo. Když na něj zaťukal, ozval se dutý zvuk. Okamžitě přikázal svým lidem obklad rozbít. Odkryly se před nimi schody do sklepa.

Ve sklepě rodina skryla malou truhlu do podlahového trezoru. Poté se hlava rodiny, Vilém Král otočil na svou nejmladší dceru, otevřel tajné dveře a přikázal ji: „Musíš jít, Eliško. Ty jediná dokážeš v budoucnosti najít nového vyvoleného.“ Dívce začaly po tváři stékat slzy: „Já bez tebe nikam nejdu, otče. Bez nikoho z vás.“ Přiklekla k ní její máma: „Eliško. Musíš utéct sama. Je to bezpečnější, protože budeš méně nápadná. Nemůžeme si dovolit riskovat, že by se Hitler, Himmler, nebo kdokoli jiný dostal k naší věci, ale slibuji ti. Jednou najdeš vyvoleného a s ním celý svět změníš a pomstíš nás. Tak už běž zlatíčko.“ Eliška mámu silně objala. Následně se rozběhla do tajného tunelu. Přes slzy skoro neviděla na cestu, ale věděla, že se nesmí zastavit.
Hitlerovi muži vtrhli mezi rodinu. Před velitele Hanse se postavil mladík a vytasil zbraň: „Nechte nás na pokoji!“ Hans neváhal a střelil mladíka do hlavy. Poté se podíval na Viléma a řekl: „Chci si odvést jen toho vašeho slavného vyvoleného a to vejce. Nic víc a můžete přežít.“ Vilém zvedl rozbušku: „Nasrat. Tohle tajemství uchováváme už celá staletí a nebude se na tom nic měnit! Běžte i s Hitlerem do hajzlu.“

Celý dům se zatřásl po výbuchu a pomalu se začal rozpadat…

Morava, Současnost
Svítalo a Jana Smítalová, mladá brunetka drobnějšího vzrůstu, odbočila z hlavní cesty doleva na vedlejší. Minula ceduli „Středisko záhad Tomáše Arthura a Petra Kříže“ a pokračovala dál. Zastavila před oploceným bungalovem. Hned jak vystoupila a všimla si Petrova auta stojícího opodál, tak se usmála.

Petra Kříže, spícího na guči vzbudil rachot v kuchyňce. Podíval se na mobil, co držel v ruce a povzdychnul si: „To není ani 6?“ Pomalu vstal a rozespalým krokem šel zkontrolovat, kdo rachotí.
Jana si zrovna zalívala kávu a dala vařit párky, když si k jídelnímu stolu přisednul Petr. Otočila se na něj: „Tak co to bylo tentokrát?“ Petr si protřel obličej: „Co tady děláš tak brzo?“ Jana si svou kávu osladila cukrem a zamíchala: „Nemůžu spát. Tak proč tě vykopnula tentokrát? Vojta tvrdil, že s touhle to bude na dýl.“ Petr si povzdechnul: „Prý by ráda založila rodinu a neumí si představit, že bych byl otcem jejich dětí.“ Jana pozvedla tázavě obočí, načež Petr sklesle dodal: „Měl jsem pár hloupých narážek. Ale to je jedno.“ Následně ale rychle změnil výraz v obličeji na úsměv: „Ale takhle je to lepší. To nebyla ta pravá a svoboda má taky své kouzlo.“ Jana si Petra lítostivě prohlédla: „Tobě se stále stýská po Báře?“ Petr vyvalil oči: „Proč po Báře?“ Na to Jana pokrčila rameny: „Natálii si měl hodně rád, ale důvod proč tě opustila, nebyl jen ten hokejista. Trápil ji pocit, že se Báře nikdy nevyrovná.“ Na to se Petr zamračil: „Tak to se mohla sebrat a odejít v klidu a ne mi úplně všechno sebrat.“ Jana přikyvovala a přemýšlela, co na to říct. Nemohla ale rychle najít ty správné slova. Naštěstí zrovna začaly vřít její párky. Oddychla si a vypnula sporák: „Dáš si taky?“ Petr zavrtěl hlavou: „Ne. Jdu si ještě lehnout.“ Jana se na odcházejícího Petra ještě otočila: „A nezapomeň, že v osm má dojet Barkr. Chce s námi něco pořešit.“ Petr si za chůze povzdychnul: „Kolikrát jsem mu říkal, že schůze v osm, nemají význam. Vždyť to normální člověk ještě spí.“…

Do areálu nemocnice Motol v Praze vjela sanitka.
V soukromém nemocničním pokoji ležela na lůžku, napojená na přístrojích, stará žena Eliška Králová. Otočila se hlavou na mladíka, co seděl vedle ní na stoličce a držel ji pevně za ruku: „Hledala jsem tě dlouho, Ondráši, a když jsem tě jako kluka našla, tak jsem okamžitě věděla, že jsi to ty. Ukázal jsi, že v sobě máš to, co jsem celý život hledala. Prokázal jsi ve všech směrech, že jsi ten pravý a jedinečný. Já už ti s výcvikem dál nepomůžu, ale ty to zvládneš. Musíš nastolit pořádek.“ Ondřej Dráb se slzami v očích přikyvoval: „Znamenáte pro mě víc, než kdokoli jiný. Jste má rodina a já slibuju, že vás nezklamu. Udělám vše, co bude potřeba!“ Jejich rozhovor narušil primář Vávra, který vstoupil do pokoje kvůli vizitě…

V klubovně se u oválného stolu sešel Petr Kříž, Jana Smítalová, Nikola Zárubová, Radek Šmíd, mladý nagelovaný a vždy upravený Vojtěch Přibyl a jako poslední vstoupil Jaroslav Barkr, který položil složky na stůl a hned spustil: „Dobré ráno.“ Každý mu také popřál dobré ráno a on měl čas si všechny prohlédnout. Zarazil se u rozcuchaného a rozespalého Petra: „Tak kvůli čemu tě vykopla tentokrát?“ Petr si prohlédnul tázavé obličeje všech přítomných, povzdychnul si a odsekl: „Může být někdy porada, kdy se nebude řešit můj sexuální, nebo partnerský život?“ Jára se pousmál: „Ale jistě.“
Všichni se otočili na Jaroslava a ten začal svůj výklad: „Důvod, proč je tady ta porada, je prostý. Chci, abyste se domluvili a jeden z vás šel se mnou na akci do vily Arnošta Bareše. Nejde sice o typickou záhadu, ale ten muž byl před pěti lety chudák. Obyčejný inženýr, kterému se nedařilo prosadit a najednou je z něj nejbohatší muž v České Republice a začíná dohánět i světové špičky a já chci vědět proč. Proto navrhuju, aby se mnou šel Vojta. Souhlasíte?“ Vojta se usmál: „Žárlíš, že už nejsi nejbohatší čech ty?“ Jára přikývnul a s úsměvem ve tváři odpověděl: „Tak nějak. Je to můj spolužák ze střední a v té době i dobrý kamarád. Přišla mi pozvánka a mám sebou vzít doprovod. Samozřejmě bych raději vzal Janu, ale všichni známe její odpor k šatům a podpatkům.“ Jana se zamračila: „No tak do toho mě opravdu nikdo nedostane.“ Do toho se vložil Radek: „Tak vezmi Nikolu.“ Jára se na Nikolu tázavě podíval, ale ta zavrtěla hlavou: „Nemůžu. Mám teď spoustu problémů s Veronikou. Typická puberťačka. Nechat ji doma přes noc samotnou, tak mám ráno z bytu smetiště zapáchající alkoholem.“ Jára chápavě přikývnul: „To chápu. Navíc, bych z mého bývalého spolužáka potřeboval dostat nějaké odpovědi a on nikdy nebyl moc na holky.“ Petr šťouchnul loktem do Vojty a provokativně řekl: „V posteli ti řekne všechno, ale musíš být něžný.“ Vojta mu drcnutí oplatil ránou. Všichni se zasmáli a Jaroslav pokračoval: „Takže domluveno. V dalším bodu bych vám rád oznámil, že jsem celý tento dům koupil, takže už nemusíme platit podnájem a bez řečí si ho můžeme upravit podle sebe. Proto budu přijímat jakékoli návrhy na zlepšení.“ Všichni dotyční vyvalili oči. Po problémech, které nastaly po Petrovu rozvodu s Natálií, to vypadalo, že se opravdu začíná dařit.
Téměř všichni místnost opustili. Zůstal v ní jen Radek s Vojtěchem. Vojta k Radkovi přistoupil a opatrně se zeptal: „Znáš Petra o dost déle, než já. Proč je takový? Proč má takové výkyvy nálad. Někdy je s ním sranda a z toho je vážný jak starý nevrlý dědek.“ Radek se zamračil a povzdychnul si: „Kdysi býval podobný jako ty. Spousta bab a žil si svým pohodovým životem. Pak ale poznal holku, do které se nečekaně zamiloval. Myslel si, že byl zamilovaný i dřív, ale teprve až poznal tuhle osudnou, tak zjistil, co to je opravdu zamilovanost. Jenže ona ho svým způsobem zradila. Nakonec se ukázalo, že k tomu měla důvody. Byla to tajná agentka pracující pro jednu zpravodajskou službu. Když se po nějaké době setkali, nejspíš si všechno vyříkali a myslím, že by ji i vše odpustil, ale zemřela mu v náručí. Zhruba měsíc předtím mu umřel nejlepší přítel. Teď má do toho všeho jeho táta nějaké zdravotní problémy. S takovými ránami se člověk těžko vyrovnává. Na to, co Petr zažil, tak je vyrovnaný až moc.“ Vojta přikyvoval, ale mlčel. Nebyl k tomu schopen cokoli říct. Radek ho poplácal po rameni a odešel…

Ministr financí Lukáš Bábek jel po vedlejší silnici 3. třídy na svou chalupu. Těšil se na zaslouženou dovolenou na samotě daleko od všech.
Náhle však ve zpětných zrcátkách uviděl něco, co ho vyděsilo. Vyvalil oči a podíval se do zrcátek znovu. Tentokrát v nich neviděl nic víc, než za ním ubíhající cestu. Pro sebe si řekl: „To není možné. Už blouzním.“ Rozdýchal to a snažil se pokračovat dál v klidu.
Něco narazilo do střechy auta. Lukáš se vylekal a podíval se na strop. Když se podíval zpět na cestu, tak celý ztuhnul. Byla tam ostrá pravotočivá zatáčka. Dupnul na brzdu a chtěl jí vybrat, ale nezvládnul to. Jeho auto sjelo z cesty a začalo se kutálet ze strmého kopce. Po několika kotrmelcích a silných nárazech do stromu se změnilo k nepoznání. Zbyla z něj jen hromada zmačkaného a pomláceného plechu…

Petr kříž seděl za svým pracovním stolem a procházel články do dalšího vydání časopisu, když někdo zaklepal na dveře. Petr vyzval: „Vstupte.“ Do místnosti vstoupil Vojta: „Chtěl jsi se mnou mluvit, Petře?“ Petr přikývnul: „Jo. Posaď se.“ Jakmile tak Vojta učinil, Petr si ho prohlédnul a řekl:
- „Já myslel, že ses dal na záhady, protože tě to baví?“
- „To souhlasím. O co jde?“
- „O to, že jsi v poslední době ve svých článkách hrozný skeptik.“
- „Jen jsem upřímný a píšu své názory. Máš na mysli nějaký konkrétní článek?“
- „Co ta farma kde straší? Podle tebe za to může soused, který se snaží už přes 10 let farmu odkoupit, ale starý majitel ji prodat nechce, přestože mu padá na hlavu?“
- „Ano. Jde o to, že ten chlap byl vážně schopný všeho a ve většině případech, když se tam něco stalo, tak se okolo toho ochomýtal.“
- „Dobře, ale nemůžeš psát něco takového do Tajemna. Čtenáři si ho kupují, protože chtějí tajemno a ne detektivku.“
- „Já myslel, že se snažíme být hlavně seriózní časopis.“
- „To taky ano a proto v závěrech neuvádíme své pocity a názory. Píšeme fakta. Jestli nemáš k ničemu důkazy, uzavři článek s tím, že se tam dějí opravdu podivné věci a dál se tím budeš zabývat, nebo nějak podobně.“
- „Fajn. Dřív si býval prý větší pohodář.“
- „To ti řekl Radek s Nikolou?“
- „Sejde na tom? Možná by ses měl uvolnit.“
Bez dalších slov se Vojta zvednul a odešel. Petr se nadechnul, aby něco řekl, ale místo toho si povzdychnul a nad posledním Vojtovým článkem zavrtěl hlavou.

Před Petrovou pracovnou už na Vojtu čekala Jana. Jen co vylezl a zavřel za sebou dveře, hned se ho zeptala: „Tak co ti chtěl?“ Vojta zakroutil naštvaně hlavou: „Je to s ním čím dál horší. Chápu, že ho poslala do prdele další ženská, ale sračku z mých článků dělat nemusí.“ Jana si povzdychla: „To ti zkritizoval další článek?“ Vojta sklesle přikývnul, ale hned na to změnil výraz v obličeji na lehce vyzývající: „Jsem z toho takový špatný. Nezajdeme večer na skleničku.“ Jana naklonila hlavu a usmála se: „Nějak ti pookřálo. Nezajdeme! Znám ty tvoje fígle a podruhé už s tebou v posteli neskončím. Mám ráda vážnější vztahy.“ Otočila se a odešla. Vojta se usmíval: „Ty ženy.“
Jana by s ním ale ráda šla. Jen s ním nechtěla opět skončit jen v posteli…

V mísnosti zatemněné černými závěsy plápolaly svíčky. Uprostřed klečel Ondřej Dráb a předčítal cizím dialektem z knihy napsané v neznámém jazyce. Když dočetl, vzpřímil hlavu a potichu temných hlasem pronesl: „Je na čase udělat další krok.“…

Nastal večer, kdy se v domě miliardáře Arnošta Bareše začali scházet hosté, mezi kterými byl i Jaroslav Barkr se svým doprovodem Vojtou Přibylem. Jakmile došli k muži, jenž kontroloval vstupenky, ve dveřích se objevil Arnošt, usmál se na Jaroslava a podal mu ruku: „Nazdar kamaráde. Jsem rád, že jsi přišel. Dlouho jsme se neviděli.“ Následně si prohlédnul Vojtu a lehce znejistěl. Naklonil se na svého přítele a šeptem do ucha se zeptal: „Něco se změnilo, od dob, co jsme balili ty nejhezčí holky na škole?“ Jára se pousmál: „Ne. To ne. Zaprvé si nepomatuju, že bys někdy balil nejhezčí holky na škole a za druhé ti představuju svého dobrého přítele a svým způsobem kolegu Vojtěcha Přibyla. Vojto, tohle je Arnošt Bareš.“ Dvojice si podala ruce, přičemž si Arnošt neodpustil ještě jednu poznámku: „Když jsem rozesílal pozvánky s možností doprovodu, myslel jsem to trochu jinak, ale jsem rád, že jste přišli.“ Jaroslav poděkoval a při vstupu do dveří vytáhnul z náprsní kapsy pozlacenou plucku s mašlí: „Všechno nejlepší, příteli.“ Arnošt dar převzal a šťastně se usmíval: „Moc děkuji. Pro mě je darem už to, že jste přišli, ale tímhle jste mě dostali.“…

Petr Kříž šel přes osvětlené náměstí. Nikam nespěchal. Spíš se jen tak procházel, dýchal noční vzduch a nasával atmosféru letní noci ve městě.
Přemýšlel nad svým životem. Tohle přece dělat nechtěl. Nedodělával si jaderného fyzika proto, aby se honil kolikrát za přeludy. Taky o kolik přišel přátel kvůli tomu všemu. Jenže s tím nešlo skončit. Něco ho drželo, aby v tom pokračoval a nebyl si jistý, co to je.
Z hlubokého zamyšlení ho zaujaly dvě postavy stojící na druhé straně jinak liduprázdného náměstí. Silueta jedné z postav mu nic neříkala, ale tu druhou už někde viděl. Začal se rychle rozpomínat, když mu trklo, komu by měla patřit. Okamžitě si tu myšlenku začal vyvracet: „Ne. To není možné!.....ale na druhou stranu ta podoba…….NE! blouzním.“
Nedalo mu to a ke dvojici se pomalým krokem rozešel. Přitom se snažil uvidět nějaký další poznávací znak. Náhle si ho ale obě dvě tajemné postavy všimli a rychle utekli, každá jiným směrem, pryč. Petr se rozběhnul za postavou, o které si myslel, že by to mohl být Tomáš Arthur.
Proběhli kolem zámku, následně kostela a tam jako by se po tajemném člověku země slehla. Petr se díval kolem sebe a snažil se zaregistrovat jakýkoliv pohyb, ale marně. Krotil hlavou a nechápal, jak ho mohla vůbec možnost, že by to byl Tomáš, napadnout…

U Arnošta byl luxusní večírek, plný drahého pití, spousty jídla a kolem spousty mužů a žen v luxusních značkových oblecích a nádherných večerních šatech.
Vojta si tam ve svém obleku za pár stovek, připadal mezi těmi značkami, jako bezdomovec. Snažil se to na sobě nedávat znát a choval se důstojně. Přesto nebyl ve své kůži. Vždy si na svém vzhledu zakládal. Vzal si do ruky víno a začal jej malými doušky upíjet.
Přistoupil k němu Jaroslav: „Jen klidně pij, ale nezapomeň, proč jsem vzal jako doprovod tebe. Chci vědět, kde přišel k takovému bohatství za necelých pět let. Zjisti to, jak chceš, jen jestli to chceš zjišťovat přes jeho dceru, tak buď hodně opatrný. Arnošt je na svou rodinu hodně háklivý.“ V ten moment Vojtovi pookřálo a okamžitě se ho zmocnil zájem: „On má dceru?“ Jára přikývnul a ukázal směrem k východnímu oknu: „Vidíš tu krásnou hnědovlásku?“ Odpovědi se už ale nedočkal. Vojta byl na cestě k ní. Na to se Jaroslav napil a byl nucen se pousmát…

Ondřej Dráb vystoupal na střechu. Přistoupil až k samému kraji a začal opět mluvit neznámým dialektem a cizím jazykem. Podíval se k obloze. V očích měl radost a zlost zároveň. Svými rty vytvořil strašidelný úsměv, když se nad mraky objevila v blesku silueta velkého tvora s křídly…

Silně zahřmělo a Arnošt se přikrčil. Jeho žena, která stála vedle něj, ho chytnula za ruku. On se vzpřímil: „Nesnáším bouřky. Poprosím hosty, aby se stáhli do domu.“ Jeho žena přikývla: „To bude rozumné drahý.“

Senátor Radoslav Kunc se malátným krokem dostal k okraji Arnoštova pozemku. V opilosti sotva držel rovnováhu. Přesto spokojen, že došel do cíle, si rozepnul poklopec a začal močit. Úlevou zavřel oči a pozvednul svou hlavu k nebesům. Když oči otevřel, vyděsil se k smrti. Zařval: „DRÁÁK!“ rychle zapnul poklopec a začal utíkat, jak mu jeho nestřízlivý stav dovolil, zpátky k domu. Pořád se snažil z plných plic ze sebe dostávat: „Drak……drak…..je tady drak…..lidi pomoc…..drak.“
Arnošt zavíral terasové dveře, když si v dáli všimnul utíkající postavy. Vyšel ven, ale nechápal, proč ten muž tak utíká a něco řve.
Radoslava náhle začalo píchat silně u srdce. Musel zastavit a následně se vyvrátil. O okamžik později k němu doběhnul Arnošt následovaný několika hosty.

Vojta se válel s Arnoštovou dcerou, Viktorií, v posteli, když se z venku ozval jekot. Mladá dívka od sebe Vojtu odstrčila, vstala z postele a přistoupila k oknu. Vojta se jí hned zeptal: „Děje se něco?“ Ona pokrčila rameny: „Na zahradě se něco stalo. Je tam nějaký velký shluk lidí na jednom místě.“ Vojta se podivil a také k oknu přistoupil.

Ve chvíli, kdy přijela sanitka, bylo pro senátora už pozdě. Doktor konstatoval smrt a za následek určil infarkt miokardu.

Když bylo po všem, sešli se všichni hosté ve vstupní hale Arnoštova domu. Ten vystoupal na schody, vedoucího do dalšího patra, aby ho bylo vidět.
Chvíli mlčel, jak nemohl najít ta správná slova. Když ale ucítil, že se za jeho zády postavila jeho žena, tak se rozmluvil: „Je mi líto, co vám musím teď oznámit. Umřel senátor Radoslav Kunc. Měl infarkt.“ Celý dav oněměl a Arnošt pokračoval: „Byl to úžasný muž. Skvělý přítel, manžel i otec své rodiny. Nejsem moc dobrý řečník, ale to asi vidíte, nicméně rád bych tu něco zmínil. Právě Radovan, mi pomáhal s mými projekty, díky kterým mohu žít, tak jak žiji. Byl to on, kdo mi dodal dostatek lidí a zařídil potřebné finance“ Lidi nechápali a začali být lehce zmateni, proč o tom zrovna teď Arnošt mluví. Ten pokračoval: „Chci tím říct, že si určitě přál, aby naše společná práce k něčemu byla. Aby naše práce, sloužila veškerému lidu. Proto bych vás při této příležitosti pozval za sebe, a in nemorian za senátora na předváděcí akci mých vynálezů. Veškeré informace dostanete při odchodu a….“ Jeho posluchači začali být pobouřeni a znechuceně začali opouštět dům. Nakonec zůstalo jen pár nejvěrnějších Arnoštových přátel a Jára Barkr s Vojtou…

Všude byly zatažené závěsy. Jediný zdroj světla v Radkově malém bytě byl monitor jeho počítače. Před ním Radek seděl a procházel nějaké údaje z posledního přijetí signálu odnikud. Náhle zazvonil zvonek, div sebou Radek neškubnul. Podíval se ke dveřím a zařval: „ANO?“ Zpoza nich se ozvala Nikola: „To jsem já. Otevřeš?“ Radek si povzdychnul, vypnul monitor, vstal ze židle, aby poslepu nahmatal vypínač na rozsvícení světla a šel otevřít. Nikola držela v ruce dvě láhve vína, houpala s nimi a do toho se usmívala. Radek se podivil: „Ahoj Nikol. Co tady děláš tak pozdě?“ Ta pokrčila rameny: „Nemůžu vůbec spát a Veronika je u nakonec přes noc u kamarádky. Tak má koneckonců prázdniny. Přece to nebudu pít sama?“ Radek přikývnul a usmál se: „Tak pojď dál.“
Sedli si v obýváku na sedačku. Radek otevřel vývrtkou jednu láhev vína, odskočil pro dvě skleničky a přisednul si zpátky. Poté nalil a společně si s Nikolou přiťuknul. Jakmile se oba napili, tak se zeptal: „A co že nemůžeš spát?“
- „Musím v poslední době dost myslet na Petra. Co ho vykopla další ženská, tak s ním není vůbec řeč.“
- „Taky jsem si všimnul. Jako by to pro něj byla poslední kapka.“
- „Takže se mnou souhlasíš, že bychom s tím měli něco udělat?“
- „A co s tím jako chceš dělat?“
- „Já nevím.“ Řekla Nikola sklesle.
- „No…..možná by tu něco bylo. UŽ dlouho dobu přemýšlím, že bych mu měl něco říct. Vlastně nad tím přemýšlím už pět let.“
- „O co jde?“ Nikola zpozorněla.
- „Já…..nevím jak to říct….neměl bych to říkat vůbec nikomu.“
- „Vyklop to!“
- „Jde o to, že….“
Zvonek zazvonil opět. Radek si vydechnul, že nemusí mluvit dál. Vstal a šel otevřít dveře. Bylo pro něj velkým překvapením, když za nimi stál Petr: „My o vlku a vlk za dveřmi.“ Petr si Radka prohlédnul a lehce se pousmál: „Vy jste mě pomlouvali.“ Z obýváku se s ironií v hlase ozvala Nikola: „No jasně. Zrovna jsem se na tebe začala dozvídat zajímavé věci. Nechceš ještě odejít?“ Petr vstoupil do bytu, došel k pohovce a lehce chytil Nikolu za krkem: „NEE….Nechci odejít.“ Podíval se na víno na stole a poté s úsměvem na Radka: „Koukám, že jsem přišel právě v čas. Tady je párty.“ Pustil Nikolu a ta se ho zeptala: „Teď vážně. Co ty tu děláš?“ Petr pokrčil rameny: „Ani nevím. Šel jsem tak kolem a řekl jsem si, že se stavím.“ Radek ho poplácal po rameni: „No jasné. Vítej.“ Poté se podíval na láhve vína a zamračil: „Asi ještě skočím pro něco do sklepa, nebo tu za chvilku budeme jak u suchánků.“…

„Kolik vůbec měl roků, Arnoště?“ zeptal se na čerstvého nebožtíka Jára. Arnošt přestal nervózně pochodovat po kuchyni, ale stále si mnul ruce: „Pět a čtyřicet. Byl mladý, ale vykouřil i čtyři krabičky denně.“ Barkr se ptal dál: „Můžeš mi říct, z čeho si tak nervózní?“ Arnošt se zamyslel a povzdychnul si: „Mám strach, že mi teď stopnou peníze. Radoslav mi zařídil dost věcí, ale ostatní tvrdili, že moje projekty jsou jen sci-fi výmysly a že není možné, abych dokázal najednou přinést tolik nápadů, když ještě před pár let jsem nepřišel s ničím. Mám naštěstí ještě kamaráda v armádě, ale i tak to teď bude těžké.“ Jára přikyvoval, načež se Arnošt zamračil: „Ty mi nevěříš.“ Na to Jára pokrčil rameny: „Jen se divím, jak sis dokázal na tohle všechno vydělat. Poslední tři roky o tobě slyším pořád. Před tím o tobě nebyla nikde ani řádka. Ani si sám nic nepublikoval. Takže mi to jen přijde zvláštní.“ V ten moment Arnošt přestal mnout rukama. Jaroslava i Vojtěcha si nedůvěřivě prohlédnul a řekl: „Má pozvánka na předváděčku platí. Teď už jsem ale ze všeho unaven. Měli byste jít. Všichni.“
Nikdo raději nic nenamítal.
U východu dostal každý leták s pozvánkou na předváděcí akci moderních technologií do Prahy.

Jakmile sednul Vojta s Járou do auta, tak se Jaroslav hned zeptal: „Zjistil jsi něco?“ a otočil se na Vojtu. Vojta pokrčil rameny: „Nic pořádného. Ani rodině se moc nesvěřuje. Ale prý pracoval před pěti lety v Cernu. Pak po nějaké nehodě, o které nemohl mluvit, odešel. Následně se ponořil do svých výzkumů a téměř na rok zmizel. Když se vrátil, tak byl plný nápadů, začal vynalézat a hodně rychle bohatnout. Víc jsem z jeho dcery nedostal.“ Jára si povzdychnul: „Budeme muset zaúkolovat Janu, aby o něm zjistila co nejvíc.“…

Slunce se vyhouplo nad obzor. Nebe bylo bez mráčků a vzduch se začínal rychle prohřívat…

Primář Vávra stál nad postelí Elišky Králové a prohlížel si informace v její zdravotní složce: „Takže paní Králová. Vypadá to, že srdíčko by mohlo být opět v pořádku. Ještě si vás tu pár dnů raději necháme, ale myslím, že brzy budete moci jít domů.“ Pomalu to ani nestihnul doříct, tak do pokoje vstoupili dva muži v černých oblecích. Primář se na ně otočil: „Přejete si?“ Oba dva synchronně přikývli a ten vpravo řekl: „Mluvit s paní Královou.“ Na to zakroutil primář hlavou: „To teď nepůjde. Je vizi…“ než to dořekl, tak ten vlevo k němu přistoupil a něco mu pošeptal do ucha. Přimář se vyděsil: „Chápu, pánové. Vizitu dodělám později.“ Následně odešel.
Muži přistoupili až k posteli paní Králové. Ta je pozorovala: „Tak co se děje, mládenci? Mám pocit, že vás něco trápí.“ Oba dva opět zároveň přikývli a následně jeden z nich promluvil: „Abychom si rozuměli. Vedení se nelíbí, co provádíte. A nemyslete, si, že nevíme, že v těch dvou záhadných úmrtí nemáte prsty. Takže zjednodušeně. Nechte toho! Byly časy, kdy jsme spolupracovali, ale ty už jsou pryč. Doba se změnila. Doufám, že si rozumíme. Nashledanou.“
Jakmile už byli oba dva muži téměř pryč, Eliška se chraptivým hlasem zeptala: „Dosadili jste na místa po nich své lidi?“ Muži se na sebe podívali a povzdychli si. Tentokrát promluvil druhý: „Pracujeme na tom. Ale opravdu už nic dalšího bez našeho vědomí nedělejte.“ Následně oba dva opravdu odešli.
Eliška se usmála a už se těšila, až ji přijde navštívit její chráněnec Ondřej…

„Musím říct, že něco podstatného najít o Arnoštovi Barešovi je pro normálního člověka nemožné.“ pronesla Jana hledící do svého monitoru v klubovně. Podívala se na Járu Barkra, který stál vedle ní, a z jeho pohledu vyčetla, že má pokračovat. Zahleděla se tedy zpět do monitoru: „Naštěstí ve světě virtuálním, nejsem normální, ale něco jako bohyně, takže jsem něco našla. Předpokládám, že vás nezajímá, že rád rybaří a hraje šachy. Proto jsem šla hlouběji a našla tohle. Inženýr Arnošt Bareš dlouhá léta pracoval v Cernu jako technik přímo u urychlovače částic. Před necelými pěti lety tam ale skončil. Stalo se tak po nehodě jednoho z přivaděče energie, u čehož byli vážně zraněni někteří lidé…. Podle toho, kolik tu je k té nehodě informací bych ale řekla, že určitě nešlo o přivaděč energie, ale někdo solidně mlží o tom, co se tam stalo doopravdy. Nicméně Arnošt po té nehodě odešel. Neukončil však s Cernem veškeré kontakty, ale doposud spolupracuje s nějakým doktorem Aloisem Straubachem. Jedinou souvislost, kterou jsem mezi těmito dvěma našla, je, že Straubach vedl nějaký utajovaný projekt, při kterém se stala ta nehoda, po které Arnošt odešel.“ Jaroslav se naklonil k monitoru a bez toho, aniž by se na Janu podíval, se zeptal: „A nějaké aktuálnější informace?“ Jana přikývla: „Jasně. Poté, co odešel z Cernu, zmizel. Rok o něm nebyla žádná zmínka a najednou se vrátil a měl spoustu projektů. Kontaktoval armádu. Tu spousta projektů zaujala a přes dobré Arnoštovy přátele, generála Vlchavu a čerstvě zesnulého senátora Radoslava Kunce, s Arnoštem začali spolupracovat. Víc tu toho není.“ Jára se zamračil: „Dobře. Chci kontaktní údaje včetně adresy na toho generála.“ Jana přikývla a s úsměvem pronesla: „Ano, pane.“
Jára se vzpřímil a zamířil do Petrovy pracovny. Jana ho ale zarazila: „Petr tam ještě není.“ Jára se zarazil a podíval na hodinky. Než stihnul cokoli říct, Jana pronesla: „Chodí až na 9.“…

Eliška Králová se usmála, když uviděla, že do pokoje vstoupil Ondřej Dráb: „Už na tebe čekám.“ Ondra si k její posteli přisunul židli a sednul na ni: „Jak se cítíte?“ Eliška si odkašlala: „Nic moc, ale primář říkal, že bych na tom měla být líp. Ale to teď není důležité. Jsem na tebe pyšná. Dobře ses učil.“ Ondra se pousmál: „Takže je to opravdu na dobré cestě?“ Eliška přikývla: „Ano, ale je třeba s tím pohnout víc.“ Ondra se zamyslel:
- „Příští sobotu je v Praze předváděcí akce nových technologií. Pořádá ji inženýr Arnošt Bareš ve spolupráci s armádou. Budou tam hodně vlivní lidé. Ministři, spousta politiků a armádních generálů. To by mohlo stát za to.“
- „To ano Ondrášku, ale víš, že se o našem tajemství nesmí nikdo dozvědět. V takovém množství lidí hrozí, že….“
- „Nebojte se. Umím i jiné věci, než jste mě naučila vy.“ Přerušil Ondra Elišku a začal se šibalsky usmívat…

V centru záhad Petr prošel kolem Jany, která ho okamžitě zastavila: „Máš se stavit za Barkrem.“ Petr se podivil, načež Jana pokrčila rameny: „Asi něco o Barešovi.“

„Chtěl si něco?“ zeptal se Petr, jakmile vstoupil do Járovy skromné kanceláře. Ten přikývnul hlavou: „Ale jistě. Sedni si.“ Petr tak učinil. Jaroslav do sebe založil ruce a řekl: „Pojedeš se mnou do Prahy na předváděcí akci Arnošta Bareše. Chtěl jsem tam vzít původně Vojtu, ale měl nějakou aférku s jeho dcerou na posledním…..no to je jedno, prostě bych nerad, aby tam došlo k nějakému zbytečnému rozruchu. Oba dva Vojtu známe. Navíc ho budu potřebovat tady.“ Petr se usmíval a přikyvoval…

Večer se rozhodl Petra navštívit Radek. Zazvonil zvonek a byl překvapen, s jakou rychlostí mu Petr otevřel: „To byla rychlost. Můžu jít dál?“ Petr byl udiven, že Radka takhle večer vidí u sebe doma: „No jasně. Pojď.“
Jakmile oba dva vstoupili do kuchyně, Petr se zeptal: „Dáš si kafe.“ Přitom si všimnul, že je Radek nervózní: „Děje se něco?“ Radek si mnul ruce a rozhlížel se po kuchyni. Petr se tedy zeptal důrazněji: „Radku? Děje se něco?“ Radek přikyvoval, ale neodpověděl. Petr si povzdychnul: „Radku?“ Na to se mu Radek podíval do očí: „Jo. Neměli byste jezdit na tu předváděcí akci.“ Petr se podivil a opřel se o kuchyňskou linku:
- „Proč ne?“
- „No…..víš…..je to složité, ale stále jsem zůstal ještě v kontaktu s některými svými lidmi a zdá se, že se na ten večer chystá atentát, nebo prostě útok na zmaření celé akce. Nejspíš v tom mají prsty zas Ilumináti.“
- „Ilumináti?“
- „Jo. Štve je, že přišli o své lidi na vysoce postavených postech. Teď se je tam budou snažit dosadit zpět.“
- „A z důvodu, že na té akci má být spousta vlivných lidí, si myslíš, že tam zaútočí, aby si uvolnili působiště.“
- „Přesně tak. Nemáme žádné konkrétní informace, ale mohlo by to tak být.“
- Petr se dlouze zamyslel: „Dobře. O důvod víc tam jet. Když víme, že se tam něco takového může stát, můžeme se to pokusit ohlídat.“
- „No…….sakra…….“ Radek pochopil, že Petra nepřemluví a tím pádem to nemá ani smysl zkoušet u Barkra: „Tak jo. Pojedu s vámi.“
Petr se na Radka usmál a přátelsky ho plácl po rameni: „Co to kafe? Nebo raději čaj s rumem?“…

Předváděcí akce Arnošta Bareše byla opravdu velkolepá. Měl na ní pronajaté celé jedno patro nejluxusnější galerie v Praze. Na občerstvení ani pití nešetřil. I sorta lidí, jenž se tam pohybovala byla na vysoké úrovni. Spousta velmi vlivných politiků, vědců, jiných vysoko postavených lidí. Kdyby nebyl prezident zrovna na dovolené, tak i on by zajisté došel.
Petr se pohupoval na kolenou a v ruce držel skleničku s vínem. Nahnul se nepatrně k Radkovi: „Necítíš se tu trošku divně?“ Radek na to pokrčil rameny, vyklopil do sebe své víno a zamířil mezi dav lidí. Petr se chtěl naklonit na druhou stranu k Jardovi, ale ten se rozpovídal s jedním svým známým. Petr si povzdychnul a opět se napil vína: „Co já tady vůbec dělám?“

Odbila devatenáctá hodina a po celé galerii se ztlumila světla. Hosté utichli a čekali, co se bude dít dál.
Prostorem se začal nést hlas Arnošta Bareše: „Milí hosté. Vážené dámy a pánové. Jsem rád, že jste dnes dorazili, abych vám mohl představit obrovský pokrok v technice. Přistupte prosím blíže, ať na mě všichni vidíte.“ Hosté se začali městnat do středové, největší místnosti celé galerie, kde uprostřed místnosti stál Arnošt: „Ano, přistupte klidně ještě blíže. Já vás neukousnu. Ba naopak, zmizím.“ Náhle Arnošt zmizel a dav lidí zašuměl.
Arnošt se do místnosti vrátil z jedné z menších prostor: „To bylo úžasné viďte.“ Hosté se na něj otočili a on s úsměvem na rtech pokračoval: „No….nejsem žádný David Copperfield. Právě jste viděli budoucnost……nebo vlastně už současnost. To co jste viděl, byl můj 3D holografický obraz v živé velikosti. Zvuk byl vysílán rozhlasem. A to je jen jeden z mála mých průkopů ve vědě. Teď se ale prosím občerstvěte a já se vám opět nějak připomenu.“
Světla v galerii se opět více rozzářila a hosté se začali bavit o tom, co právě viděli.
Petr přistoupil k Radkovi a vážně promluvil: „To není běžné. Nepomatuju si, že by někdo vymyslel hologram na primitivní úrovni. Tohle bylo absolutně přesvědčivé promítnutí. Jak k tomu mohl přijít?“ Radek kroutil hlavou a bylo vidět, že ho to trápí: „Nevím, Petře, ale bude to chtít zjistit. Zahrajeme si na tajné agenty?“ Petrovi už jen ta věta vlila do žil nervozitu a adrenalin. Přikývnul: „Jestli předejdeme katastrofě, proč ne.“ Radek se porozhlédnul a následně posunkem hlavy Petrovi naznačil, kudy půjdou. Zamířili si to k výtahu.
Jaroslav Barkr si všimnul, jak Radek s Petrem zachází do výtahu. Netušil, kam jedou, protože celá akce se měla odehrávat jen v jednom patře. Nakonec ale pokrčil rameny. Měl v nich absolutní důvěru a věděl, že když na to dojde, bude je muset krýt.

Radek s Petrem sjeli o patro níž, kde bylo ztlumené modré světlo, ale zpoza rohů byly slyšet něčí kroky. Při opuštění výtahu chytil Petr Radka za rameno, čímž ho zastavil a šeptem se zeptal: „Co tady chceš najít?“ Radek se na Petra podíval: „Já nevím. Někde ten Copperfield musí mít ty svoje kouzla schované.“ Petr přikývnul a pustil. Společně zamířili hledat.

Zábava byla v plném proudu. Arnošt stál s generálem Vlchavou a bavili se spolu. Přistoupil k nim Jaroslav. Arnošt ho hned plácl po rameni: „Jsem rád, že jsi dorazil. Rád bych tě představil s mým dobrým přítelem generálem Vladimírem Vlchavou.“ Barkr si s ním podal ruce. Generál se přitom zamračil a Barkra si prohlédnul: „Neznáme se?…..moment vy jste loboval za zrušení projektu atomových bomb v České republice.“ Jára přikývnul: „Máte dobrou paměť, generále. A rád bych i připomněl, že to nebylo zbytečné.“ Vlchava se usmál: „To ano. Tehdy jste to na plné čáře vyhrál, nicméně jak vidíte, pokrok nezastavíte.“ Barkr nechápavě kroutil hlavou: „Proč se o to tak zajímá armáda?“ Na to se Vlchava opět usmál: „Tak viděli jste tu úžasně realistický hologram člověka. Umíte si představit, že bychom tímhle způsobem dokázali naše vojska zdvojnásobit a v budoucnu třeba i ztrojnásobit?“ Jaroslav přikývnul a povrchně pronesl: „No jo. Ale hologram toho moc nezastřelí a myslím, že ani neubrání.“ To už se generál nejen usmíval, ale nestyděl se zasmát nahlas: „To máte pravdu. Na to jak jsem vás za ten atomový program neměl rád, tak teď se mi začínáte líbit.“ Jaroslav poděkoval a napil se na to, načež generál pokračoval: „Ale protivníci nebudou vědět na co střílet. Nebudou vědět, co je hologram a co je skutečné a to je dostatečně zmate.“
Do rozhovoru se vložil Arnošt: „Ale pánové. Tohle má být přátelská předváděcí akce. Ne předváděčka zbraní. Co se nebavit o válce.“ Oba dva muži přikývli. Na to se Arnošt podíval Jaroslavovi do očí a přátelsky se zeptal: „A kde máš doprovod? Psal jsi mi, že přijedete ve třech, ale zatím jsem tě viděl jen samotného.“ Jára pokrčil rameny: „Někde tady budou.“

Radek nakouknul za roh chodby a okamžitě si všimnul slabého stínu vycházející z jedné místnosti a rýsujícím se na chodbě. Ukázal ho i Petrovi. Ten se k místnosti potichu vydal. Radek ho následoval. Zatavili se až před futry. Petr se podíval na Radka a nervózně si oddychnul. Na to se Radek velmi tiše zeptal: „Mám jít zas první já?“ Petr hned zavrtěl hlavou a pomalu nakouknul do místnosti.
V místnosti stál zády ke dveřím o něco vyšší a silnější muž než Petr. Na čele měl svítilnu a něco dělal před sebou na stole.
Petr se otočil zpět na Radka a i on se zeptal velmi tiše: „Myslíš, že by zaměstnanec galerie musel používat čelovku?“ Radek chtěl něco říct, ale místo toho promluvil ten muž: „Držte do prdele huby. Oba.“ Petr se v ten moment švihem hlavou k muži podíval. Ten hlas poznal, i když ho už velmi dlouho neslyšel. Radek polknul, jako by tušil, že bude zle.
Petr pomalu k muži zamířil. Když byl vedle něj a díval se mu z profilu do tváře, tak nemohl uvěřit svým očím: „Tome?“ Tom byl celý nervózní a po čele mu stékal studený pot: „Petře, všechno ti vysvětlím, ale teď ne. Vůbec nevím jak tu bombu zneškodnit a další věc je, že vůbec nevím, kdy vybouchne a ani jakou může mít sílu.“ Petr se podivil a vyděšeně ze sebe vyhrknul: „Bombu?!“ Následně se podíval pod Tomášovy ruce. Ten se tam přehraboval v drátkách a vůbec nevěděl, co s tím. Se skloněnou hlavou promluvil: „Radku? Ty víš, co s tím?“ Radek si protřel obličej a zhluboka si povzdychnul. Přistoupil vedle Toma z druhé strany než Petr a na bombu se podíval: „Je to amatérsky vyrobené, ale dostatečně silné, aby šel celý tenhle dům k zemi. Ty víš, kdo to sem dal?“ Tom přikývnul: „Jo. Jestli se o to postaráš, tak ho zkusím chytit.“ Radek přikývnul a vyměnil si s ním místo.
Tomáš vyběhnul z místnosti a zamířil k výtahu, když ho zastavil Petr: „Stůj.“ Tom se otočil: „Petře, já vím, že ti mám co vysvětlovat, ale mohl bys odsud teď dostat ty lidi. Já zkusím dostat toho chlapa.“ V Petrovi to vřelo, ale věděl, že je teď bezpečnost všech na prvním místě. Přikývnul. Tom se pousmál: „Díky.“ a rozběhnul se k výtahu, do kterého ale nenastoupil. Místo toho použil schodiště, které bylo hned vedle. Petr ho následoval o patro výš. Tam se rozdělili.

Petr vběhnul do největší místnosti do středu a zařval: „Všichni ven. Je pod námi bomba.“ V davu a hluku ho slyšelo jen pár nejbližších lidí. Okamžitě si vzpomněl na rozhlas, ze kterého předtím zněl Arnoštův hlas. Začal se prodírat davem k mikrofonu v technické místnosti.

Tomáš utíkal, co mu síly dovolily do schodů. Měl namířeno na střechu, kam podle něj utekl ten, jenž nastražil bombu.

Radek se potil a lehce třepal nervozitou. Tep i dech měl zrychlený. Stále se snažil opakovat, ať se uklidní, ale nešlo to. V bombě něco cvaklo a poté začalo pípat. V ten moment ztratil dech téměř úplně.

„Prosím poslouchejte mě.“ Ozvalo se z rozhlasu. Všichni ztichli a zaposlouchali se. Arnošt se podivil, protože nic takového v programu nebylo. Zamračil se. Barkr okamžitě poznal Petrův hlas. Petr pokračoval: „Budu hodně stručný. Možná až moc, tak zkuste nepanikařit. Ne….opravdu nepanikařte, je rychlejší, když opustíte budovu ve slušnosti. Jo…..a je tu bomba. Proto byste měli odejít.“
Lidi nevěděli, jestli je to součást programu, nebo co to má opravdu znamenat. Arnošt se naštval a šel k mikrofonu.
„Ne opravdu tu je bomba. Utíkejte. Kša.“ Zkoušel Petr ještě dostat lidi pryč, když ho od mikrofonu Arnošt odstrčil: „Co si zatraceně myslíte, že tady děláte?!“ Petr polknul: „Je tu bomba.“ Arnošt přikývnul: „Ano, to už jsem slyšel. Jak jste na to přišel?“ Petr si povzdychnul: „Protože jsem jí viděl. Je přímo pod našimi nohami, a jestli vybouchne, tak celý tenhle dům a samozřejmě i ti, kteří tu zrovna budou, změní kompletně svoji vizáž.“ Arnošt se zadíval Petrovi hluboko do očí a pochopil, že mluví pravdu: „Dobře. Zavolali jste už pyrotechniky?“ Petr zakroutil hlavou: „Ještě ne. Ale je tam kolega a snaží se jí zneškodnit.“ Arnošt vyvalil oči: „Tak doufám, že váš kolega ví, co dělá.“ Petr opět polknul a potichu pronesl: „No….to já taky, ale zavolám ty pyrotechniky.“
Rozhlasem se ozval tentokrát Arnoštův hlas: „Dámy a pánové. Poprosím vás o okamžité opuštění budovy. Bohužel jste se stali svědky povinného cvičení galerie, v případě, že by zde byla nalezena bomba. Musíme tohle cvičení dodržet a předem se omlouvám. Doufám, že v programu budeme brzy pokračovat.“

Galerii začaly opouštět davy lidí…

Tomáš už skoro muže, jenž ve spodních patrech umístil bombu, chytil. Byl za ním v těsném závěsu. Vyběhli společně na střechu a rozběhli se k okraji.
Muž, který měl na hlavě kuklu, si něco mumlal. Jakmile doběhnul k okraji střechy, tak bez váhání skočil.
Tom se zastavil. Nechápavě zakroutil hlavou a opět se rozběhnul. Podruhé se zastavil až u okraje a díval se dolů. Až k zemi to byly dvě desítky metrů. Přesto dole na zemi nikdo neležel…

Galerii obklíčily policejní jednotky…

Radka nervozitou začaly bolet prsty na rukou, což dost omezilo jejich pohyb. Bomba začala pípat rychleji:
Píp………píp……píp……píp…..píp…píp…píp..píp.píp.píp
Radek se rozhodl přestřihnout jeden drát. Už ho chtěl cvaknout, když ho zastavil pyrotechnik, kterého k němu zrovna přistoupil: „Ne. Ten ne. Ten druhý.“ Radek tedy rychle cvaknul ten druhý. Bomba utichla. V tu chvíli se Radkovi podlomily kolena a sesesunul na zem. Pyrotechnik k němu přikleknul: „Sice z nás málem byli topinky a za to bych vám nepoděkoval, ale jinak dobrá práce.“ Ten to ale nevnímal. Jen se snažil rozdýchat stres z posledních několika minut a utřel si čelo od studeného potu…

Petr vyběhnul na střechu, kde doufal, že najde Tomáše, ale on tam nebyl…

Policie celou oblast uzavřela a předváděcí akce byla dočasně zrušena…

Před tím, než Petr s Radkem a Járou nastoupili do taxíku, aby jeli na hotel, tak Jára řekl: „Dobrá práce chlapi.“ Petr na to jen odseknul: „Mám pochybnosti o rozdílech mezi živými a mrtvými.“Jára se nechápavě zamračil, ale odpovědi se už nedočkal. Podíval se tedy na Radka, ale ten jen zakroutil hlavou a následně si povzdychnul…

Zdravotní sestra zastavila na chodbě Ondru Drába: „Promiňte, ale za paní Královou nemůžete. Je dávno po návštěvních hodinách a navíc pacientka už spí.“ Ondra celý zrudl a na sestru se nevraživě podíval. Zmocnil se jí strach, ale věděla, že nesmí ustoupit: „Je mi to opravdu moc líto, pane Dráb. Ale přece nechcete paní Královou budit. Můžete přijít zítra hned po vizitě.“ Ondra se trochu uklidnil, jako by její slova pochopil: „Dobře. Stavím se zítra.“ Otočil se a dal se na odchod.
Sestra si oddychla…

V hotelu, kde byl ubytovaný Radek, Petr a Jára panoval noční klid. Sem tam, se z nějakého pokoje ozvalo zakašlání hosta, nebo spláchnutí na záchodě, ale jinak bylo ticho. A tím tichem se plížil Petr k Radkově pokoji.
Radek nemohl spát a tak ležel na posteli pod dekou a brouzdal díky mobilu na internetu, když se ozvalo zaklepání. Podíval se směrem ke dveřím, zpoza kterých se ozval Petrův tichý hlas: „To jsem já, Petr. Otevři!“ Radek si povzdychnul, jako by tušil, co bude následovat, vstal z postele, přehodil přes sebe župan a šel otevřít.
Jen co se dveře otevřely, Petr na silu vniknul dovnitř, zavřel za sebou a přitlačil Radka ke zdi: „Nemůžu spát.“ Radek se podíval do Petrových zmatených očí, polknul a pronesl: „Tak to jsme dva a předpokládám, že po tomhle rozhovoru asi jen tak neusnu. Co?“ Petr od Radka odstoupil a vážně řekl:
- „Když jsme v té galerii potkali Tomáše, nevypadal jsi nijak překvapeně.“
- „No….Vážně?“
- „Radku. O co tady jde?“…

Před více jak pěti lety. Starý byt Tomáše Arthura
Tom se musel posadit, poté co si dočetl nepříjemný dopis od své přítelkyně Kamily. Pro sebe si řekl: „To bude chtít velkou kytici růží.“ Jen odložil dopis na stůl před sebou, někdo zazvonil na dveřní zvonek. Tomáš se podivil a šel otevřít.
Na chodbě stál Radek Šmíd: „Ahoj, Tome. Jsi doma sám?“ Tomáš přikývnul: „Jo. Kamila je asi u rodičů a Petr už tu nebydlí.“ Radek se podíval okolo sebe a zhluboka se nadechnul: „Vím jak se dostat víc mezi Ilumináty a mít možnost aspoň trochu zasahovat, ale asi se ti to nebude líbit. Můžu si s tebou promluvit v soukromí.“ Tom si povzdechnul: „Tak pojď dál.“
Radek vstoupil do bytu. Tomáš se porozhlédnul po chodbě a následně zavřel dveře.
Dvojice došla do obývacího pokoje. Radek se posadil do křesla a Tom zamířil do kuchyně postavit vodu: „Dáš si kávu, nebo čaj?“ Radek přikývnul: „Čaj. Díky“
Tomáš uvařil dva čaje, donesl je na stůl do obývacího pokoje a sednul na gauč naproti Radkovi. Ten se porozhlédnul nedůvěřivě po bytě: „Opravdu jsme tu sami?“ Tom přikývnul: „Jo. Tak spusť. O co jde?“ Radek si povzdychnul:
- „Nevím jak to vůbec říct.“
- „Nejlépe zkus jít rovnou k věci.“
- „Dobře. Dokážu tě dostat mezi ilumináty. Potřebujeme tam člověka, ale z mých lidí jsou všichni v jejich hledáčku nebo by to bylo minimálně podezřelé.“
- „Dobře…..to zní zajímavě, ale s tím, jak jsi nervózní a pomalu to z tebe leze, v tom bude nějaký háček, že?“
- „No…..tak….teď se dostáváme k té části, která se ti nebude asi úplně líbit.“ Radek byl nervózní čím dál víc.
- „Tak už to vyklop.“
- „Dobře. Vadilo by ti umřít?“
- Tomáš otevřel nevěřícně ústa a zakoktal se: „Aha…to….ne…to….počkej, to myslíš vážně?! Jak vám tam potom budu užitečný?“
- „Protože neumřeš ve skutečnosti. Jde o to, že tě tam můžu dostat, ale obličej ti nezměním. A Ilumináti si proklepávají každého. A kdybych tě tam dostal jen pod cizím jménem, rychle si tě spojí s tebou. Ale když budeš mrtvý, nebudou mít podezření.“
- Tomáš si oddychnul: „No fajn. Tak tohle nezní tak hrozně. Nebo to aspoň nezní tak hrozně, jako kdybych měl doopravdy umřít.“
- „Akorát to musí být realistické, takže vlastně budeš muset doopravdy umřít.“
- „Aha.“ Tom se opět zarazil.
- „Jde o to, že před několika lety přišli vědci z NASA s převratnou látkou. Chtěli ji používat pro dlouhé vesmírné cesty. Dokáže člověka uvést do dokonalé hibernace. Zpomalí se tep, že je nehmatatelný, a dokonce i přístroji velmi těžko měřitelný. Sníží se tělesná teplota a mozková aktivita na absolutní minimum. Člověk v podstatě umře.“
- „Dobře. Tohle už zní zase hůř. Jak to, že jsem o něčem takovém nikdy neslyšel?“
- „To se ti asi taky nebude úplně líbit. Ta látka nefungovala tak jak měla. Po 30 hodinách začínaly selhávat orgány a člověk začal opravdu umírat.“
- Čím dál líp.“ Povzdychnul si Tomáš a zeptal se: „Dobře. Řekněme, že bych do toho šel. Jak si to představuješ?“
- „Mám tu látku tady v tabletce. Stačí jí dát do úst a rozkousnout. Mělo by to začít okamžitě působit. Náběh je ale individuální. U každého to působí jinak. Může to být během deseti minut, ale třeba i hodiny. Ale musíš to udělat tak, aby tvá smrt vypadala jako přirozená nehoda. Těžko někdo uvěří, že jsi měl ve svém věku infarkt, když jsi jinak úplně zdravý.“
- „Za prvé. Ještě jsem neřekl, že to udělám a za druhé, když to skousnu při nějaké náhodné nehodě a ty u toho nebudeš, jak se ke mně do třiceti hodin dostaneš, abys mi dal protilátku.“
- „Když tu tabletku rozkousneš, okamžitě mi mini senzor pošle signál. Měl bych být u tebe rychleji, než tě začnou pitvat.“
- „Tak to zní povzbudivě?“ Tom řekl ironicky a povzdychnul si. Začal nad tím vším ale přemýšlet. Uznal, že měl Radek na začátku pravdu. Moc se mu to nelíbilo…

Současnost
Petr nevěřícně kroutil hlavou: „Takže tys to věděl celou tu dobu!“ Radek to nerad přiznával, ale přikývnul. Petr se podíval Radkovi do očí: „Jsi debil.“ Otočil se a opustil jeho pokoj. Radek chtěl něco říct, ale jen se nadechnul, tak mu došlo, že by teď situaci nezlepšil, ať by řekl cokoli…

Bylo krásné slunné ráno a Jára se zrovna chystal jít do hotelové restaurace na snídani, když mu začal v kapse vyzvánět telefon. Volal mu Vojta Přibyl:
- „Vojto?“
- „Ahoj. Viděl jsem ranní zprávy. Je pravda, že na té předváděcí akci, kde jste byli, byla bomba?“
- „Je to pravda. Když tě mám na telefonu. Je Jana už v klubovně?“
- „Já nevím. Já tam ještě nejsem.“
- „Aha. Tak ať mi potom prosím zavolá.“
- „Dobře. Nemám jet za vámi?“
- „To je asi zbytečné. Ale možná bys mohl znova navštívit Barešovu dceru. Potřebuju, abys vážně zjistil o Barešovi vše, co půjde.“
- „Ale to už jsem zkoušel a ona toho fakt moc neví.“
- „Tak najdi jiný způsob, jak se dostat k informacím. Měj se.“
Jára si dal mobil zpět do kapsy a opustil svůj pokoj…

Eliška Králová ležela na nemocničním lůžku. Její stav se opět zhoršil.
Posadil se vedle ní Ondřej Dráb: „Nevypadáte dobře.“ Eliška ani neotevřela oči, jen ze sebe chraptivě dostala: „Taky se tak dnes necítím. Viděla jsem v televizi, co se stalo na té předváděcí akci. Neviděl tě nikdo a naše tajemství je v bezpečí, doufám.“ Ondra Přikývnul: „Nebojte se. Jen mě mrzí, že to nevyšlo.“ Elišce se podařilo lehce usmát: „Neboj se, chlapče. Všechno má svůj čas. Pokračuj dál podle plánu.“ Ondra ji chytil za ruku a pevně stisknul…

Petra probudilo klepání na dveře. Pomalu vstal a šel otevřít. Po cestě si ještě protřel obličej a snažil se rozkoukat na levé oko, na které viděl v ten moment mlhavě.
Za dveřmi stála recepční s obálkou v ruce: „Dobré ráno. Jste pan Petr Kříž?“ Petr, jenž měl zamlžené oko zavřené, jen přikývnul. Recepční mu tedy obálku, kterou měla v ruce, předala: „Tohle nechal v noci jeden muž u nás na recepci. Prý jsem vám to měla ráno v osm hodin předat. Tak tady to máte.“ Petr si obálku prohlédnul, poděkoval a zavřel dveře.
Při cestě zpátky k posteli jí otevřel a začal číst lístek, který se v ní nalézal:

V 10:00 na parkovišti pod tímto hotelem. Přijď sám!

Petr se podivil a rozespalým hlasem si pro sebe řekl: „Tak to nechápu, proč mě musela recepční budit už v 8.“ a zalezl zpátky pod deku…

V hotelové restauraci se hosté postupně vystřídali na snídani.
Jára seděl u stolu, popíjel kávu, četl noviny a před sebou měl už prázdný talířek. Ke stolu si naproti němu přisednul Radek. Jára se stále díval do novin: „Dobré ráno, Radku. Co si myslíš o tom včerejšku? Myslíš, že v tom mohou mít prsty Ilumináti?“ Radek ale neodpověděl. Jen odsekl: „Hm.“ Jára zvednul hlavu a skleslého Radka si prohlédnul: „Děje se něco?“ Radek zavrtěl hlavou a pokusil se nasadit neutrální pohled: „Ale nic. Proč si myslíš, že by to mohli být Ilumináti?“ Jára se opět zahleděl do novin: „Tak před pěti lety jste jim uštědřily docela slušnou ránu, po které se museli stáhnout po celém světě. A na té akci včera byla spousta vlivných lidí. Kdyby umřeli, mohli by se na jejich místa pokusit dosadit své lidi.“ Radek zavrtěl hlavou: „To není jejich styl. Nechávali zabíjet lidi, kteří pro ně nebyli pohodlní. Nevraždili, aby se uvolnily místa. Byli dostatečně chytří, aby donutili dotyčného rezignovat, nebo na něj sehnali tolik špíny, že prostě odejít musel. Ilumináti jsou svině, ale taková hromadná vražda by byla pro ně nebezpečná. Vezmi si, že se dostali do téměř všech vlád světa absolutně nepozorovaně.“ Jára přikyvoval: „Tak kdo to potom byl?“ Na to Radek pokrčil rameny: „Tak to nevím. Spousta organizací by mohla takový atentát zorganizovat. Otázka je, co bylo jeho cílem.“ Jára opět zvedl zrak od novin a zadíval se zamyšleně na svého spolusedícího. Po chvíli přemýšlení úplně změnil téma: „A co Petr? Ten snídat nebude?“ Radek sklopil zrak do stolu: „Bych se divil, kdyby ještě nespal.“…

Na druhé straně republiky otevřela Jana Smítalová dveře od klubovny a vstoupila dovnitř. V pracovně ze sebe sundala kabelku, přehodila ji přes svou židli, když k ní zezadu přistoupil Vojta a lehce do ní drcnul. Ona se usmála: „Nech si těch svých pitomin.“ Vojta se s úsměvem postavil vedle ní: „Volal jsem si s Járou. Prý mu máš zavolat.“ Jana přikývla: „A ty máš dneska něco v plánu?“ Vojta, který se dal na cestu ke dveřím ven, se usmál do široka, za chůze se otočil na Janu a pronesl: „Já mám domluvené rande se slečnou Barešovou.“ Jana zakroutila hlavou: „Ty si s těma ženskýma nedáš pokoj.“ Vojta pokrčil rameny: „Tentokrát jsem v tom nevině. Je to na rozkaz Járy Barkra.“…

Jára nasednul do taxíka a byl na cestě za Arnoštem Barešem. Po cestě mu volala Jana:
- „Jano?“
- „Vojta říkal, že ti mám zavolat.“
- „Ano. Poslal jsem ho za dcerou Bareše. Od tebe chci, ať zjistíš, zda se k té včerejší bombě nehlásí nějaká organizace.“
- „Dobře. Proletím internet.“
- „Díky.“…

Primátor Adam Kraus se procházel po lese. Užíval si krásného letního dopoledne. Ptáci zpívali. Příjemný vítr šustil mezi stromy.
Kraus se náhle sehnul a s úsměvem ze země vytáhnul hřib pravý. Nožíkem ho očistil a vložil do téměř plného pleteného košíku, který držel v levé ruce. Pokračoval dál v procházení. Chvíli se kochal okolím, chvíli se díval pod nohy po dalších houbách. Užíval si krásného dne. Najednou za sebou uslyšel zapraskání větví. Rychle se otočil, ale nic neobvyklého nespatřil. Pokrčil rameny a s myšlenkou, že to byla asi srnka, pokračoval dál.
Ušel několik desítek metrů, posbíral pár dalších hřibů, když ho to zapraskání vyrušilo opět. Znovu se podíval směrem, odkud zvuk přišel. Zamračil se a pokusil se mezi stromy zaregistrovat nějaký pohyb. Náhle ho viděl. Vlastně nevěděl, co přesně viděl. Mezi stromy bylo něco obrovského, ale přitom se to dokázalo téměř dokonale zamaskovat s prostředím. Vyděsil se a začal utíkat pryč.
Za jeho zády se ozývaly dupavé kroky a vrčení. Primátor se ale neměl odvahu ani zastavit a už vůbec ne otočit. Měl v hlavě jen jednu jedinou myšlenku a to utíkat co nejrychleji dál a dál.
Nohy mu téměř nestíhali. Zakopnul o kořen a spadl na břicho. Košík s houbami se mu rozsypal, ale to bylo to poslední, co ho teď trápilo. Za sebou měl nějakého obrovského tvora. Rychle se postavil, košík nechal ležet a utíkal dál. V hlavě se mu zrodila myšlenka, kterou si nechtěl racionálně připustit: „Honí mě drak!“
Nohy mu opět přestávaly stíhat, ale přesto se snažil ještě zrychlit. Náhle svah před ním prudce začal klesat. Primátor neudržel rovnováhu a začal se kutálet dolů. Snažil se chytit nějakého stromu, ale byla to marná snaha.
Prudce klesající svah končil příkrou, několik metrů vysokou skálou, pod níž se nalézaly ostré kameny.
Adamovi Krausovi se nepodařilo zpomalit a ze skály spadl. Náraz hlavou a zády na ostré kameny byl pro něj smrtelný…

Hotelová garáž byla osvětlena slabým osvětlením. Několik blikajících světel dodalo temnou atmosféru. Petr se v garáži proplétal mezi auty a hledal osobu, jenž mu poslala vzkaz. Když byl zhruba uprostřed garáže, promluvil za jeho zády ženský hlas: „Pan Petr Kříž?“ Petr se zarazil a otočil. Stála za ním pěkná brunetka s vlasy po ramena. Přikývnul: „Ano. Rande na slepo sice moc neuznávám, ale u vás asi udělám výjimku.“ Žena se pousmála a k Petrovi přistoupila: „Jmenuju se Aneta Bidermajerová. Jsem doktorka psychologie a mám vám pomoct s šokem.“ Petr pozvednul obočí: „S šokem?“ Načež Anet přikývla: „Ano. Jde o vašeho přítele Tomáše Arthura. Chtěla bych říct, že…“ „Je tady? Tak ať se ukáže sám!“ Skočil ji Petr do řeči. Aneta si povzdychla: „Podívejte. Jde o to, řešit celou situaci hlavně v klidu.“ Petr zavrtěl hlavou a naštvaně se zeptal: „Tak kde je?!“ Na to se Aneta podívala do nedalekého tmavého koutu garáže. Petr se tím směrem také podíval, a ačkoli tušil, co může čekat, nemohl se zbavit pocitu silného napětí.
Ze tmy se začaly ozývat kroky. Po několika okamžicích z ní vyšel Tomáš Arthur. Zastavil se, podíval na Petra a poté k němu přistoupil. Petr si ho nevěřícně prohlížel.
Aneta si povzdychla: „Já jsem ti říkala, že máš zrovna přijít sám. Že tu nebudu moc platná.“ Tomáš přikývnul a podíval se na ni: „Měla jsi pravdu. Necháš nás teď prosím o samotě?“ Ona přikývla a odešla.
Jakmile Aneta opustila garáž a utichnul tak jediný zvuk, a to zvuk jejich kroků, tak zavládlo absolutní napjaté ticho. Petr s Tomášem stáli kousek od sebe a ani jeden nevěděl, co v ten okamžik říct.
Ticho nakonec porušil Petr: „Na to, že jsi pět let po smrti, tak vypadáš docela dobře. Co používáš za kosmetiku?“ Tom si povzdychnul: „Já se moc omlouvám, Petře. Nemohl jsem ti to říct.“ Petr přikyvoval hlavou a bylo na něm vidět silné rozpolcení: „Jasně. Radek ti to zakázal?!“ Tom přikývnul: „Hele. Můžu ti to nějak vysvětlit?“ Petr byl naštvaný, ale zároveň byl rád, že Tom žije. Vůbec nevěděl, co má v danou situaci říct, nebo udělat: „Viděl jsem tě mrtvého. Radek už mi vše vysvětlil, ale tehdy jsi na tom byl dost špatně. Jak?“ Tom se nadechnul, aby to Petrovi vysvětlil…

Před pěti lety, pátrání po pokladu skrytém po Radhoštěm
Petr posadil Tomáše, který vypadal, že na tom není vůbec dobře, vedle staré truhly a šel na průzkum chodby, která se náhle objevila poté, co se sesypalo na jedné stěně několik kamenů.
Jakmile Petr zmizel z dohledu, Tomáš s kapsy vytáhnul malou kapsli. Zhluboka si povzdychnul a pro sebe si řekl: „Teď nebo nikdy.“ Kapsli strčil do úst a skousnul. Okamžitě se mu zatočila hlava. Ani ne z toho, že by snad látka v kapsli začala působit, ale proto, že vůbec netušil, co ho teď bude čekat. Zároveň ale věděl, že lepší příležitost nafingovat svou vlastní smrt mít asi jen tak nebude. Jestli je cesta ven, tak ji Petr najde, a pokud ne, tak je jedno, že umře…

Současnost
Petr kroutil nevěřícně hlavou: „Víš, co si každý po tvojí smrti zažil? Jak to zasáhlo vaše. A co to udělalo s Kamilou, když jsi jí nechal samotnou v tom stavu, ve kterém byla?“ Tom sklopil zrak: „Já vím, že to nebylo úplně správné. Ale mohl jsem tak zasáhnout do spousty věcí.“ Petr pozvednul obočí: „Vážně?“ Na to Tomáš přikývnul: „Kdo si myslíš, že otevřel cely v Budějovicích? Kdo přemluvil Báru, ať se ti ozve?......moment.“ Tom se zarazil a opatrně se zeptal: „Cos myslel tím, že jsem nechal Kamilu v tom stavu, v jakém tehdy byla?“ Petr se zamračil: „Ty to nevíš. Radek ti to neřekl?“ Tomáš nechápal: „Co mi měl říct?“ Petr znejistěl. Nevěděl, jestli má říct co ví. Nakonec se rozhodl, že to před Tomášem tajit nebude: „Máš čtyřletého syna.“ Tom otevřel pusu a ztratil řeč. Petr přikyvoval: „Jestli by nebylo lepší, kdybys zůstal mrtvý.“ Poté si to zamířil směrem k výtahu. Když procházel kolem Tomáše, tak ho plácl po rameni: „Nevím, kdo teď potřebuje psycholožku kvůli šoku.“ Tom se vzpamatoval: „Počkej. Vím, kdo stojí za tím včerejším atentátem a nejsou to Ilumináti.“ Petr se na něj tázavě otočil a Tom pokračoval: „Je to takzvaný Dračí klan. Dlouhá léta s Ilumináty spolupracovali, ale poslední roky to moc nefungovalo. Nicméně Klan je na Iluminátech závislý, aby dosáhnul svého.“ Petr Tomáše zarazil: „Díky za informace. Ale teď mi dej prosím chvilku pokoj.“ Tom si povzdychnul a sklesle sledoval, jak Petr odchází.
Jen co Petr garáž opustil, vrátila se do ní Aneta a přišla až k Tomovi. Když viděla, jak je skleslý, pohladila ho něžně po tváři: „Neboj, Tome. Tví přátelé se s tím srovnají. Jen jim musíš dát čas.“ Tom přikyvoval a po tváři mu začala stékat slza: „Oni se s tím možná srovnají. Ale nevím, jestli to zvládnu já?“ Aneta si Toma nechápavě prohlédla. Ten se na ní podíval a následně silně objal: „Jsem rád, že tě mám.“ Aneta obejmití opětovala: „Slíbila jsem ti, že tu pro tebe budu.“…

Petr si ve svém pokoji sedl na postel a promítal si v hlavě setkání s Tomášem. Byl to divný pocit, se s ním po pěti letech s vědomím, že byl mrtvý, najednou normálně bavit. Nebyl schopen si srovnat myšlenky. Když už se dostal k možnosti, že by to celé hodil za hlavu, a normálně se zase s Tomem bavil, tak se ho zmocnil vztek z toho, že mu o tom Tomáš neřekl. Povzdychnul si a vytáhnul z kapsy mobil, na kterém vytočil číslo komisařky Lucie Kubíčkové:
- „Ahoj, Petře. To je taky dost, že se ozveš.“
- „Ahoj. Mohli bychom se sejít?“
- „Co se děje? Zníš dost sklesle.“
- „O tom raději až osobně.“
- „Dobře. V práci končím ve tři, tak mě potom můžeš vyzvednout.“
Petr hodil mobil vedle sebe a zamyslel se…

Jára Barkr se točil na židli v kanceláři patřící Arnoštu Barešovi, když ho Arnošt vyrušil: „Omlouvám se, že jsem tě nechal tak čekat.“ Jára se přestal točit a začal sledovat Arnošta, který mířil za svůj stůl. Všimnul si, že ho něco trápí: „To si tak špatný kvůli tomu včerejšku?“ Arnošt se posadil a zavrtěl hlavou: „To taky. Zemřel generál Vlchava. V noci na něj spadla dekorační socha ze střechy. Rozbila mu hlavu.“ Jára se zamyslel: „Divná nehoda.“ Arnošt si povzdychnul: „To ano. Co tě ke mně přivádí?“ Jára šel rovnou k věci: „Chci vědět pravdu. Kde jsi přišel k těm svým technologiím?“
- „Jsou to moje vynálezy.“
- „Od školy jsi nic nevymyslel a najednou přijdeš s dokonalým hologramem? A co jsem pochopil, tak to není tvé poslední překvapení.“
- „Chytla mě můza. Uvědomil jsem si, že jestli chci na tomhle světě po sobě něco zanechat, je na čase s tím něco dělat. Tak jsem dal výpověď v Cernu a pustil se do vynálezů.“
- „ Hele. Buď mi řekneš pravdu ty, nebo se ji dozvím jinak.“
- „No jo. Já zapomněl na ty tvé tajemné vyšetřovací metody. Nikdy ti nic neuteklo. Nedivím se, že sis teď pořídil tým záhadologů.“
- „Já si žádný tým nepořídil. To je práce Petra Kříže. Jen potřebovali sponzorskou pomoc. Takže si mám pravdu o tobě zjistit jinak. Oba dva totiž moc dobře víme, že takhle vynalézání nefunguje. I ten hologram je práce na celý život.“
- „Je mi líto, že mě tak podceňuješ, ale asi jsem hold chytřejší, než jste si všichni doposud mysleli.“
Jára přikývnul: „No dobře. Tak se měj.“ Poté vstal a opustil Arnoštovu kancelář.
Arnošt vytočil na telefonu číslo:
- „Doktore Straubachu?“
- „Slyším. Děje se něco?“
- „Asi máme problém. Musíme být opatrnější, než kdy dřív. Taky se budeme asi muset podívat po novém zdroji financí. Umřel generál Vlchava. Nevím, jestli nás bude armáda ještě sponzorovat.“…

Na Moravě se pomiloval Vojta s Barešovou dcerou Viktorií. Leželi spokojeně vedle sebe a tulili se k sobě. Vojta ji hladil po vlasech: „Já vím, že se to sem zrovna nehodí, ale co všechno víš o tom Tátově zmizení?“ Ona se zamračila:
- „Proč tě to tak zajímá?“
- „Zajímá mě každé tajemno.“ Usmál se.
- „Já zapomněla, že ty jsi ten velký záhadolog.“
- „Tak co o tom víš?“
- „Jednou jsem přes dveře něco málo zaslechla. Když se vrátil, hádal se s mámou.“…

Před třemi lety
- „Tak to není. Neopustil jsem vás na tak dlouho úmyslně. Ale teď se nám konečně bude dařit.“ Bránil se Arnošt před svou rozzlobenou manželkou.
- „To mě nezajímá. Peníze jsou super, ale víš, jaký tady o tebe měl každý strach. Rok jsi nebyl na telefonu. Nebylo možné tě najít. Už jsme tě málem pohřbili a najednou se vrátíš a říkáš, jak z nás budou milionáři?“
- „Lásko. Prosím pochop to. Teď budu moci všechno změnit. Když dokončím projekt, který teď rozjíždím, tak budu moci obrátit celý svět k lepšímu.“
- „Řekneš mi, kdes byl?“
- „Dobře, ale slib mi, že to nikdy nikomu neřekneš.“
- „Dobře.“ Přikyvovala jeho žena nedůvěřivě.
- „Byl jsem v budoucnosti.“
- „Fajn. Ke mně být upřímný nemusíš, mě už jsi lhal několikrát a očividně to ještě neskončilo. Ale uvědom si, že máš dceru, která ti věří, a jsi pro ni příkladem.“…

Současnost
Vojta se podivil: „Tvůj otec byl v budoucnosti?“ Arnoštova dcera přikývla: „Já nevím, co je na tom pravdy. Jen říkám, co jsem slyšela.“ Vojta chápavě přikyvoval a zamyslel se na d tím…

Jára seděl na zadním sedadle v taxíku. Přijal hovor od Jany Smítalové:
- „Tak máš něco?“
- „Ne. Prošla jsem vše, co se dalo, ale nikdo se k tomu útoku nehlásí. Nebude to obyčejný atentát. Bude za tím něco jiného.“
- „Jo. Myslel jsem si to. Díky.“
- „Ale možná by tě mohlo zajímat, že umřeli další tři vysoce postavení lidé.“
- „Ano? Vím o jednom. Generál Vlchava.“
- „Jo. Tak k němu ještě primátor Adam Kraus, a teď se objevila zpráva, že i premiér Karel Rosina. U všech podivná shoda náhod.“
- „Pane bože. Děkuju za informace.“
Jen ukončil hovor, hned mu začal telefon vyzvánět znovu:
- „Vojto?“
- „Ahoj. Teď jdu od Barešů.“
- „A?“
- „Mluvil jsem s jeho dcerou. Říkala, že svého otce před několika lety slyšela říkat, že byl v budoucnosti.“
- „V budoucnosti? Asi si budu muset promluvit s Petrem. Nějakou dobu se tu ještě zdržíme. Ty randi s tou holkou dál. To ti ale nebude činit problém, že?“
- „Že váháš.“…

Radek přistoupil ke dveřím od Petrova pokoje a několikrát zaklepal. Z pokoje se ozýval zvuk tekoucí vody, přes který nebylo Petra téměř slyšet: „Moment. Jsem ve sprše.“
Zvuk tekoucí vody utichnul a po chvíli se dveře otevřely. V nich stál Petr v županu a osuškou si sušil hlavu. Když uviděl Radka, dal svým pohledem najevo, že ho nevidí rád. Radek na to hned zareagoval: „Já vím, že jsi naštvaný, ale můžeš si to prosím nechat vysvětlit?“ Petr beze slov dveře zabouchnul. Radek si povzdychnul. V tom mu začal v kapse zvonit telefon:
- „Ano, Jardo?“
- „Jedu taxíkem zpět do hotelu. Sejdeme se za deset minut v restauraci. Dáš to vědět Petrovi?“
- „No…..pokusím se.“
- „Díky. Tak za deset minut.“
Radek si dal mobil zpět do kapsy a opět zabouchal na dveře: „Teď mi volal Jára. Máme být za deset minut v restauraci.“ Z pokoje se po chvíli ticha ozvalo: „Ok.“ Radek poté odešel…

Eliška Králová sledovala v nemocnici televizi, kterou měla na pokoji. Když viděla, co se děje, tak se s vypjetím všech sil natáhla pro svůj mobilní telefon na stolek vedle postele. Na něm vytočila Ondřeje Drába a dala si ho k uchu:
- „Slyším vás?“
- „Musíš se uklidnit. Takové tempo je příliš nebezpečné. Myslela jsem, že to bude v pohodě, ale začínám mít výčitky svědomí. Vždyť umírají otcové od rodin.“
- „Je mi to líto, ale myslím, že se mýlíte.“
- „Nejsme vrazi. Chceme jen nový řád. Takhle vznikne chaos.“
- „A chaos vede k novému řádu. Jsem rád za vše, co jste mě naučila, ale teď už to nechte na mě a Iluminátech.“
- „Ale těm se to nelíbí. Musíš s tím přestat.“
- „Teď už s tím přestat nemůžu.“
- „Ne. Ondro……Ondroo.“
Telefon byl hluchý. Ondřej hovor ukončil. Eliška si povzdychla a zoufale si pro sebe pronesla: „Takhle jsem si to úplně nepředstavovala.“…

V hotelové restauraci bylo téměř prázdno. U jednoho stolu tam akorát seděl Radek Šmíd a před sebou měl tři prázdné panáky. Už si chtěl objednat dalšího, když k němu beze slov přisednul Petr. Radek si ho prohlédnul: „Bylo nutné, aby Tomáš umřel. Ale nebylo to zbytečné. Neumíš si představit, jakým hrůzám jsme díky tomu mohli zabránit.“ Petr se podíval Radkovi do očí: „Umřel ti někdy přítel a pak se vrátil?“ Radek zavrtěl hlavou: „Vlastně jsem nikdy opravdového přítele neměl. Ne takového, jakým jsi byl ty s Tomem.“ Petr na to přikývnul: „Tak nemůžeš pochopit, jak se cítím.“ Nadechnul se, že bude pokračovat, ale přerušil ho Jára, který zrovna přisednul: „Omlouvám se, za to malé zpoždění.“ Všimnul si napnuté atmosféry mezi Radkem a Petrem a zamračil se: „Děje se něco?“ Odpovědi se dočkal ze strany, odkud ji v žádném případě nečekal. Ke stolu přistoupil Tomáš Arthur: „Jo. Za to napjetí mezi nimi budu moct asi já. Můžu přisednout?“ Jára se na Tomáše díval s otevřenou pusou. Petr si povzdychnul: „Vyhazovat tě nikdo nebude.“
Jára ze sebe konečně dostal nějaké slovo: „Rád tě vidím, Tome, ale musím říct, že mě trošku děsíš.“ Tom přikývnul: „Já vím. Je to dlouhý příběh. Chtěl jsem vám jen říct, že vím, kdo stojí za tou včerejší bombou, a myslím, že budou mít prsty i v těch podivných úmrtích vysoce postavených lidí. Dnes jich umřelo dalších pět.“ Jára se podivil: „Pět. Snad tři, ne?“ Tom smutně zavrtěl hlavou: „Bohužel pět. Policie už se to snaží tutlat.“ Radek se zamračil: „Tak o koho teda jde?“ Tom se nadechnul: „Někteří z řad Iluminátů v poslední době projevili starost týkající se takzvaného dračího klanu. Měli podezření, že se o něco pokusí na té předváděcí akci. Chtěl jsem, ať tam nechodíte a řekl jsem to Radkovi. Mohlo mi dojít, že se mi vás nepodaří zastavit. Nicméně jak se ukázalo, ta se Ilumináti strachovali správně.“ Do toho se vložil Petr: „A proč to Iluminátům tak vadí? Mohou nenápadně na uvolněné pozice začít opět dosazovat svoje lidi.“ Tom přikývnul: „To ano, ale takhle to u nich nefunguje. Ilumináti už fungují po dlouhá desetiletí a to v utajení. Jediné informace o jejich existenci jsme mohli najít jen u konspirátorů. Před pěti lety ale dostali dost silnou ránu a museli se stáhnout. Museli začít téměř od začátku a jediné o co se teď snaží, je aby na ně lidstvo opět zapomnělo a byli považování za neexistující. Zjednodušeně nechtějí nic uspěchat. To dračí klan to vidí jinak. Podle nich před pěti lety Ilumináti selhali, ale nový řád, o který se obě organizace snaží, být nastolen musí. Pro nás je ovšem výhodou, že Klan už není, co býval kdysi a Ilumináti se začínají obracet proti němu. I tak, by to chtělo, je co nejdřív zastavit.“ Jára se zeptal: „Dobře. A co víme o tom Dračím klanu?“ Na to Tom pokrčil rameny: „Vlastně téměř nic. K takovým informacím jsem zatím přístup neměl. Na to jsem byl mezi Ilumináty moc krátkou dobu.“
Rozhovor narušilo vyzvánění na Petrově mobilu. Petr si vzal mobil do ruky a se slovy: „To je Kubíčková.“ vstal od stolu, aby se vzdálil a hovor přijal.
Tom se podiveně zeptal: „Kubíčková?“ Načež mu Jára odpověděl: „Jo, Lucie Kubíčková. Je to komisařka. Nahradila vašeho známého Jonáše Vorla. Petr se s ní za poslední tři roky dost sblížil. Někdy mám pocit, že jsou jako bratr a sestra.“
Petr se u telefonování mračil:
- „Co se děje?“
- „Promiň, Petře. Odpoledne se ale nebudeme moci sejít. Řeším tu případ podivných nehod vlivných lidí. Určitě už jsi něco málo zaregistroval z novin, nebo televize.“
- „Možná nejde ani tak o nehody.“
- „Ty něco víš?“
- „Jo. Dojedu za tebou.“
- „Dobře. Počkám na tebe u sebe.“
Jakmile se vrátil zpět ke stolu, tak se na něj všichni tázavě podívali. Povzdychnul si: „Musím za Lucií. Řeší ty záhadné úmrtí. Třeba od ní zjistím něco víc.“ Následně se nevraživě podíval na Tomáše a odešel.
Jára si povzdychnul a podíval se na Toma: „Zajímal by mě ten tvůj dlouhý příběh vzkříšení.“ Tom se zamračil, prohlédnul si Radka nepříjemným pohledem a poté se zadíval Járovi do očí: „Tak dobře.“…

Petr vstoupil do Lucčiny kanceláře. Ta se na něj s povzdechem podívala: „Je nějaká šance, že se někdy naučíš klepat?“ Petr zavrtěl hlavou a usmál se: „Však jsi mě čekala. Před chvílí jsme spolu mluvili.“ Lucie se zamračila a přikývla, načež Petr zvážněl: „Tak co se děje?“ Na to se Lucie zadívala do papírů, co měla před sebou na stole: „Další mrtvý. Tentokrát to byl jen řidič, co vezl prezidenta. Prezident skončil v nemocnici se slabým otřesem mozku a zlomeným zápěstím. Řekni mi, co se tu děje!“ Petr přistoupil k Lucčině stolu a sedl si na židli: „Revoluce.“
- „Revoluce?“ podivila se komisařka.
- „Souvisí to s tím zátahem na Ilumináty před pěti lety.“
- „To jsi mi to teda objasnil?“ chytla se Lucie sklesle za hlavu.
- „Ilumináti byli a stále jsou velmi rozsáhlou organizací. Fungují po celém světě. Jejich cíl je nastolit nový řád. Před pěti lety ale dostali ránu a museli se stáhnout. Bohužel Ilumináti nejsou jediní s tímhle cílem a jakémusi klanu, který s nimi spolupracuje, už došla trpělivost. Rozhodli se vybít vysoce postavené lidi a postupně je nahradit svými.“
- „Aha. A proto se po celé republice dějí záhadné nehody, bez zjevné příčiny?“
- „No.“
- „Kde jsi k tomu vůbec přišel?“
- „To je složitější. Tomáš Arthur se vrátil ze záhrobí a zdá se, že ho to nabilo zajímavýma informacemi.“
- „Počkej. Ten Tomáš Arthur? Ten tvůj kamarád, co před pěti lety umřel v té jeskyni?“
- „Jo. Zjevně tam úplně neumřel. Je to složitější.“
- „Já myslela, že u toho byl i doktor.“
- „Říkám, že je to složitější.“…

V nemocnici se Eliška Králová trápila nad činy Ondřeje Drába. Chtěla, aby byl nastolen nový řád a chtěla se tak pomstít za svoje dětství, aby už si vláda nedělala, co chtěla, ale trápila ji čím dál víc smrt nevinných lidí. Po tváři jí stékala slza.
Natáhnula se na noční stolek pro mobilní telefon a začala vytáčet Ondru. Ten ale hovor nepřijímal. Eliška si povzdychla a vyťukala číslo „158“. Povzdychla si a se slovy: „Promiň, Ondro.“ začala vytáčet…

Do Pražské kanceláře Arnošta Bareše vstoupil doktor Alois Straubach. Sedl si k Arnoštovu stolu a Arnošta si vážně prohlížel. Ten po chvíli promluvil: „Jsem rád, že jsi dorazil tak rychle.“ Alois se zamračil: „Co se děje. Do telefonu jsi zněl dost zoufale.“
- „Jak už jsem říkal do telefonu. Nejspíš jsme přišli o finance. Generál Vlchava je po smrti. Peníze z armády jsme měli v podstatě jen díky němu.“
- „No. To není jediný problém. V Cernu mi zatrhli možnost pokračovat na našem projektu.“
- „Čím dál líp. A stále to není všechno. Tým Járy Barkra je nám na stopě. Až nepříjemně se o nás zajímají. Ta veřejná akce vůbec nebyl dobrý nápad.“
- „Ta akce byla dobrá. Jen měla být dřív. Mělo mě napadnout, že ty naše vynálezy můžou vzbudit podezření, když doposud jsme nebyli vůbec vidět.“
Arnošt vstal a přistoupil k oknu, ze kterého se začal zamyšleně dívat. Pohled na střechy staré Prahy ho mírně uklidňoval. Otočil se směrem na Straubacha: „Musíme najít finance jinde. Teď to nemůžeme vzdát.“…

Tomáš Arthur seděl s Anetou Bidermajerovou v moderní kavárně a před sebou měli šálek kávy.
Aneta viděla, jak se Tom trápí: „Vždyť si musel čekat, že to pro tvé přátele bude těžké pochopit, lásko.“ Tom si povzdychnul: „Začínám si myslet, že byla obrovská chyba, tehdy umírat. Čeho jsem tím dosáhnul?“ Aneta natáhla svou ruku, aby mohla chytnout Tomášovu dlaň: „Udělal si dost dobré práce. Díky tobě sedí spousta lidí, co sedět má. Taky jsi…“ Tom skočil Anetě naštvaně do řeči: „Jenže jsem se vykašlal na své přátele a rodinu. Na lidi na kterých mi záleželo.“ Vytrhnul ruku s jejího sevření a pokračoval: „Ty si vůbec neumíš představit, jak se cítím. Je mi teď úplně jedno, kolik jsem toho za posledních pět let udělal. Teď mě trápí to, o co jsem za tu dobu přišel.“ Aneta si sklesle povzdechla: „Myslíš, že jsi jediný, kdo o něco přišel?“ Tom zavrtěl hlavou a podíval se Anet do očí: „Promiň. Ale už se tam nechci vrátit. Chci jít domů.“ Aneta ho opět chytila za ruku: „Půjdu s tebou.“ Tom se trošku vyděsil, protože věděl, že bude muset nějak vyřešit Kamilu, ale na druhou stranu byl rád, že je někdo, o koho se může opřít…

Jára Barkr seděl na posteli ve svém hotelovém pokoji a po telefonu mluvil s Janou Smítalovou:
- „Počkej! Takže o žádném dračím klanu není na internetu jedna jediná zmínka?“
- „Jak říkám. Nenašla jsem vůbec nic a to jsem byla až v těch nejtemnějších zákoutích.“
- „To není možné.“
- „Kde jsi k nějakému Dračímu klanu vlastně přišel?“
- „Od Tomáše Arthura.“
- „Aha. Toho neznám…….moment…..od toho Tomáše?“
- „Jo. Až se vrátíme, vše ti vysvětlím. Přišel na něco nového Vojta?“
- „Zatím ne. Ale má s ní zase rande.“odsekla.
- „Tak zatím díky.“
Na dveře od pokoje někdo zabouchal. Jára odložil mobil a šel otevřít. Stál tam Radek Šmíd. Jára se podivil: „Ano?“ Radek si povzdychnul: „Možná jsem na něco přišel. Rozhodil jsem sítě po mých starých kontaktech. Nevím, jestli nám to teď pomůže, ale v době druhé světové války měl nějaký Dračí klan sídlo v jednom starém domě nedaleko odtud. Byl sice zbourán a znovu postaven ale nic jiného nemám. Teď je tam muzeum.“ Jára přikývnul: „Aspoň nějaká stopa. Jedeme tam!“…

V parku byla mezi několika stromy natažena policejní páska a bylo tam rušno. Lucie nedaleko zastavila své auto a i s Petrem z něj vystoupili. U pásky ukázala Lucie strážníkovi svůj policejní odznak, s Petrem podlezli pásku a vydali se za policejním doktorem. Ten, jakmile Lucii uviděl, hned k ní přistoupil: „Jedná se o Stanislava Kaděrku. Ředitele národní banky. Co se tu přesně stalo zatím nevím, ale opět to vypadá na infarkt. Něco ho muselo vyděsit k smrti a to doslova.“ Lucie si povzdechla: „Řekne mi někdo, co se to poslední dny děje?“ Doktor se nadechnul, že něco řekne, ale přerušil ho strážník s telefonem v ruce: „Paní komisařko. Máte prý jet do Motole. Chce tam s vámi mluvit nějaká Eliška Králová. Prý by to mělo souviset s těmi podivnými nehodami.“ Lucie se nechápavě podívala na Petra. Ten pokrčil rameny: „Tak pojedeme do Motole.“…

K Elišce Králové přistoupil muž v bílém plášti. Podíval se na Eliščiny údaje a následně vyměnil infuzi. Poté se k Elišce sehnul a do ucha zašeptal: „Byla jste varována. Neměla jste se míchat do věcí, se kterými stejně nic neuděláte. Sbohem.“ Poté se muž vzpřímil a nemocniční pokoj opustil.
Eliška byla s jeho návštěvy vyděšená. Začala se natahovat pro tlačítko na přivolání pomoci. Už ho měla skoro v rukou, ale upadla do bezvědomí…

Radek s Járou se sešli s ředitelem muzea ve starém domě: „Dobrý den. Jmenuju se Josef Polák. Co pro vás mohu udělat?“ Navzájem si podali ruce a Jára spustil: „Vlastně nevíme, na co se přesně zaměřit, ale mohl byste nám říct něco o historii tohohle domu?“ Josef přikývnul: „Ale jistě. Základní deska byla položena již v roce 1872 a původně patřil německému podnikateli Karlovi Schwarzovi. Od něj to však po pěti letech koupila rodina Králových, kterým dům patřil až do nehody v roce 1943.“ Radek se zarazil: „Nehody?“ Nato Josef Přikývnul: „Ano. Rodina byla celkově tajemná a nebyla příliš v oblibě u sousedů. Prý praktikovali černou magii a některé, řekl bych legendy, vypráví, že vlastnili dračí vejce. Co se tu ale přesně dělo, to nikdo neví. Nicméně to bylo něco, co zajímalo Hitlera. Jednoho dne dům obsadily jednotky SS a došlo tu k výbuchu. Dům se téměř zhroutil. Nicméně do něj zainvestoval nějaký Patrik Rybář, který domu dal dnešní podobu. V roce 1992 nemovitost odkoupilo město. Nejprve tu byly kanceláře. Jednoho dne tu došlo k podivnému vloupání, po kterém se nic neztratilo, jen ve sklepě zůstala záhadná díra. Zdejší lovci záhad tvrdí, že se ztratilo to dračí vejce po rodinně Králových, ale znáte to. Povídačky. Za vloupání byl odsouzen……teď si nevzpomenu na jméno. Nicméně kanceláře tu byly do roku 2005. Poté dům rok chátral, než se z něj město rozhodlo udělat muzeum.“ Jára přemýšlel nad tím vloupáním: „Kdy došlo k tomu vloupání?“ To bylo v roce 1995.“
Radek s Járou poděkovali za rozhovor a opustili budovu. Venku Jára hned vytáhnul telefon: „Jano! Zjisti mi co nejvíc informací o vloupání do jednoho starého baráku v Praze, kde je teď muzeum dřevěných hraček. Mělo to být v roce 1995“…

Na okýnko vrátnice motolské nemocnice někdo zaklepal. Vrátná otevřela a prohlédla si Petra s Lucií: „Přejete si?“ Lucie přikývla a ukázala svůj policejní průkaz: „Kde leží paní Eliška Králová?“…

Tomáš Arthur seděl ve svém autě na asfaltovém placu pod jedním z pražských silničních nadjezdů. Za jeho autem zastavil další vůz, ze kterého vystoupil muž v obleku se slunečními brýlemi na očích. Tom také vystoupil a k muži přistoupil: „Máš to, Matěji?“ Matěj přikývnul a podal mu složku: „Co to je za holku?“ Tom si složku převzal a povzdychnul si: „Třeba ti to někdy řeknu. Ale potřeboval bych se na nějakou dobu vypařit. Možná i s Anetou. Zařídil bys to?“ Matěj přikývnul: „Nelíbí se mi to, ale dlužím ti to.“
Dvojice se rozešla. Tom si sednul zpět do auta a složku otevřel. Hned na první stránce bylo tučně vytištěné jméno Kamila Vyhlídalová. Četl dál a jen si vzdychal a pro sebe si řekl: „Takže Petr měl fakt pravdu. Kamila má čtyřletého syna.“ Otočil na další stránku a tam byla její fotka. Tom si myslel, že se mu na Kamilu podařilo zapomenout, ale když jí teď opět viděl, a to jen na fotce, tak se mu vše vrátilo. Zmocnila se ho úzkost. Začal si vyčítat, co provedl a měl obrovskou touhu vše Kamile vysvětlit. Ačkoli si to nechtěl připustit a byl rád za Anetu, tak si v hloubi sebe přál, aby to mezi ním a Kamilou bylo stejné, jako před pěti lety…

V kapse Járy Barkra začal vyzvánět telefon. Jára jej vytáhnul a dal k uchu:
- „Máš něco, Jano?“
- „Jo. A docela dost. Poslala jsem ti vše podstatné na emeil.“ Odpověděla Jana Smítalová.
- „Díky.“…

Petr s Lucií přistoupili ke dveřím do pokoje Elišky Králové. Petr zaklepal a pomalu otevřel dveře. Podivil se, že postel je ustlaná a nikdo tam není. Otočil se na Lucii a v tom je vyrušil primář: „Můžu vám nějak pomoci.“ Lucie se na primáře podívala a opět ukázala svůj průkaz: „Jistě. Hledáme Elišku Královou.“ Na to se primář sklesle zamračil: „Je mi to líto, ale před chvílí umřela. Došlo k zástavě srdce. Už ji odvezli.“ Lucie si povzdychla a otočila se na Petra: „Takže jsme znovu na začátku.“ Petr se nadechnul, aby něco řekl, ale vyrušila ho SMS, jenž mu přišla na telefon. Hned si jí přečetl a řekl: „Musím zpátky na hotel. Jára Barkr svolal poradu.“ Lucie přikývla: „Dobře. Co kdybych šla s tebou?“ Petr přikývnul…

Tomáš proběhl kolem recepce hotelu, na kterém byli ubytování Jára, Petr a Radek. Chtěl vyběhnout do schodů, ale zastavil ho Jára, který šel zrovna s toalety: „Tome?!“ Tom se otočil: „Ahoj. Musel jsem si něco zařídit.“ Jára přikývnul: „V pohodě. Domluvil jsem tady malou přednáškovou místnost. Dozvěděl jsem se docela zajímavé informace o tom Dračím klanu. Přidáš se?“ Tomáš se pousmál: „Rád.“
Společně zamířili do přednáškové místnosti, kde už seděl Radek.
Když otevřeli dveře, vstoupili dovnitř a Radek všimnul Toma a naopak, začali si navzájem vyměňovat nepříjemné pohledy a pozorovat se. Jára si toho okamžitě všimnul, naklonil se k Tomášovi a šeptem se zeptal: „Něco jste si udělali?“ Tom jen zavrtěl hlavou. Jára tedy pokrčil rameny a společně si sedli ke stolu.

Netrvalo dlouho a dveře se opět otevřely. Dovnitř vstoupila Lucie: „Dobrý den.“ Hned po ní vešel Petr. Chtěl Lucku představit, ale zarazil se, když viděl Tomáše: „Co ty tady zase děláš?“ Tom vstal ze židle a podíval se Petrovi do očí: „Chci vám pomoct. A taky už kašlu na ten tajný život.“ Petr si povzdychnul: „Myslíš, že tím se všechno spraví?“ Na to Tom pokrčil rameny: „Nevím. Ale nechci to tak nechat. Měl jsi pravdu. Ublížil jsem lidem.“ Petr zavrtěl hlavou: „To je teď jedno.“ a představil ženu, která s ním přišla: „Tohle je komisařka Lucie Kubíčková. Taky si myslí, že ty nehody, nejsou jen obyčejné nehody.“ Jára také vstal ze židle: „Jistě. Jmenuju se Jaroslav Barkr. Je nám všem ctí. Přisedněte.“ Lucie poděkovala a sedla na volnou židli.
Jakmile se všichni usadili, tak Jára spustil: „Tak. Důvod proč jsem si vás svolal je prostý. Dostali jsme se k zajímavým informacím.“ Všichni se zaujatě na Járu podívali a on pokračoval: „Máme tady co dočinění s černou magií. Aspoň teda podle toho, co jsem….teda co Jana zjistila. Byli jsme ve starém domě, na kterém by nebylo nic zvláštního až na to, že byl před několika lety vyloupen. Na tom by stále nebylo nic zvláštního až na to, že se nic neztratilo. Zůstala potom jen podivná díra v podlaze ve sklepě. A tady se dostávám k té zajímavé části. Za to vloupání byl tehdy obviněn Ondřej Dráb. Nebylo však dostatek důkazů, že to byl on a tak se celý případ odložil. Víceméně o nic nešlo a policie to nechtěla řešit. Jenže ten Ondřej Dráb byl a je velice záhadnou osobou. Narodil se v roce 1979 šestnáctileté dívce. Ta ale přísahala, že nikdy neměla žádný intimní styk s opačným pohlavím. Vyšetření, které absolvovala před porodem, to potvrzovala. Dívka byla panna. Takže dítě bylo opravdu bez otce. Ta dívka byla ale dcerou tehdejší ministra obrany a on celý případ nechtěl rozmazávat, tak se to ututlalo a dítě se dalo do jeslí. Ondra rostl a ošetřovatelky v dětském domově, kam byl později přemístěn, si začaly všímat jeho zvláštního chování. Nejenže dokázal předvídat události, které se ještě nestaly, ale v jeho pohledu bylo něco hrozného. Ošetřovatelka, která ho měla na starost, umřela. Došlo u ní tehdy dodnes nevysvětlenému fenoménu a tím bylo samovznícení.“ Jára si odkašlal a napil se vody. Prohlédnul si pohledy všech přítomných a pokračoval: „Ta ošetřovatelka umřela poté, co si podle Ondry na něj zasedla. V jeho deseti letech ho adoptovala Nějaká Eliška Králová a tady to začíná být ještě zajímavější. Eliška Králová je dcerou Viléma Krále, jehož rodina, právě krom Elišky umřela v roce 1943. A teď k té rodině Králových. Rodina patří do jednoho klanu. Říkají si, nebo spíš říkali Dračí klan, ale to je neoficiální název a pod tímhle jménem o něm nikde nenajdete žádnou zmínku. Je to prostě klan beze jména a teď se podržte. Jejich historie se začíná psát v Albionu, tedy v Británii na konci pátého století. Mezi zakladatele, podle nějakých starých spisů, patří Artuš, Morgana, Uther, Mordred, Merlin a takhle bych mohl pokračovat ještě chvíli. Pravděpodobně v té době nešlo o založení nějakého klanu, ale následovníci slíbili, že budou pokračovat. Historie klanu je zamotaná a složitá. Došlo k několika rozepřím a klan se postupně rozprchl po celém světě. A my máme tu čest poznat jejich členy, nebo spíš následovníky, jejichž cesty skončili v České republice.“
Nikdo nebyl schopen říct jediné slovo. Jára se tedy zeptal: „Máte k tomu někdo něco?“ Radek si to vše nechal projít hlavou a ticho narušil: „Takže to znamená, že legenda o Artušovi, není jen legenda?“ Jára přikývnul: „Nevíme, co se tam tehdy stalo a pravděpodobně se to nikdy nedozvíme. Ale lze předpokládat, že nějaký Artuš, Merlin, Uther a tak dále v 5. století pravděpodobně opravdu existovali.“ Do toho pokrčila Lucie čelo a řekla: „Dobře. Takže tu máme maníka, jehož předek by mohl být Merlin a proto má jeho schopnosti a způsobuje nehody vlivných lidí pomocí magie.“ Jára pokrčil rameny: „Těžko říct, jestli pomocí magie a třeba to není ani Merlinův potom. Pokud vím, několik svědectví se shodlo na tom, že před smrtí nebožtíků, byli dotyční vyděšení a padlo slovo drak.“ Lucie se pousmála: „No jasně. Lítá tu drak a zabíjí lidi jenž pracují na vysokých postech. Tomu bych nevěřila ani jako naivní holka. Spíš mi řekněte, jestli máte něco o tom Ondrovi Drábovi. Třeba kde bydlí?“ Jára si povzdychnul: „Nemyslel jsem si, že tomu budete věřit. Adresu, kde Ondra bydlí, samozřejmě mám, ale pochybuju, že ho tam zastihnete.“
Lucii se rozezněl mobil. Se slovy: „Omlouvám se.“ Hovor přijala:
- „Ano? Kubíčková.“
- „Máme další záhadnou nehodu. Mluvčí prezidenta Zdeněk Trauchman. Tentokrát pád ze střechy. Podle dvou bezdomovců, kteří to prý celé viděli, ho něco vyděsilo. Pak zaplál oheň, což pana Trauchmana donutilo udělat krok do prázdna a spadl z té střechy.“
- „No bezva! Dobře. Pošlete mi souřadnice a jedu tam. Jo a vyhlaste pátrání po Ondřeji Drábovi.“
Lucie vstala od stolu a při odchodu řekla: „Byla to velmi poučná přednáška, za kterou děkuji, ale teď jdu pátrat po opravdových faktech. Ale jako pohádku si to ráda ještě někdy poslechnu.“ Opustila místnost.
Petr vstal a chtěl jít za ní, ale Jára ho chytnul za zápěstí: „Dejte na sebe pozor. Hrajeme si se silami, nad kterými nemusíme vyhrát.“ Petr se podíval Járovi do očí a přikývnul. Poté se rozběhnul za Lucií.
Jára si sednul a podíval se na Radka a následně na Tomáše: „Nějaké nápady?“ Radek pokrčil rameny. Tom se zamyslel: „Měli by jsme toho Ondru nějak najít. Nevíme, co přesně dokáže a je fakt, že mrtvých už bylo dost.“ Radek se zeptal: „Ok. Zkusím zajistit zaměření jeho mobilu.“ a vytáhnul z kapsy svůj mobilní telefon…

„Počkej. Počkej, Lucko.“ Volal Petr na Lucii, aby jí dohonil. Konečně se, kousek před svým autem, zastavila a na Petra otočila. On k ní doběhnul, několikrát se zhluboka nadechnul a zavrtěl hlavou: „Co to dole bylo? Zní to šíleně, ale….“ Lucie mu skočila do řeči: „Je to šílená teorie. Nemyslíš, že kdyby se v Praze a vlastně po celé republice pohybovalo zvíře, jako je drak, tak by si toho někdo všimnul?“ Petr se zamyslel a rychle změnil téma: „Pojedu s tebou! Jo?“ Lucka si povzdychla: „Jak kdybys mi dal na výběr. Sedej.“…

Po přednáškové místnosti chodil Tomáš nervózně tam a zpátky. Radek, který seděl u stolu a nemohl Radkovo pochodování už snést, řekl: „Nechceš si sednout?“ Tomáš se na Radka naštvaně podíval: „Tak to opravdu nechci. Můžeš mi říct, proč nevím, že má Kamila dítě?“ Radek se zarazil a Jára, sedící o dvě židle vedle vyvalil oči: „Tady to začíná být zajímavé. O co tu jde?“ Tomáš zavrtěl hlavou a mávnul rukou: „Ale nic. Jen si tady Radek hraje na boha.“ To už Radek nevydržel a vstal: „ Nevím, jak to souvisí s tím, co tu právě řešíme, ale tak fajn! Šel jsi do toho dobrovolně. Petr je na mě naštvaný, protože jsem mu neřekl, že žiješ. Ty mě teď nesneseš, protože jsem ti neřekl o Kamile a jejím synovi. Opakuju! Šel jsi do toho dobrovolně a znal si rizika, takže ti teď řeknu jedno! Jdi do prdele!“ Následně Radek uraženě opustil místnost.
Zavládl podivný klid, který narušil Jára nejistou otázkou: „Tohle asi opravdu nesouviselo s tím, co jsme tu doposud řešili?“ Tom se na Járu nevraživě podíval, ale když viděl jeho nechápavý výraz, tak si povzdychl a uvolnil: „Promiň. Zjistil jsem, že moje bývalá přítelkyně, se kterou jsem byl před svou, v uvozovkách smrtí, má čtyřletého syna. A ten kluk by mohl být můj.“ Jára vstal, obešel stůl a přistoupil k Tomovi, aby mu na rameno položil svou ruku: „Pro nikoho tahle situace není úplně příjemná. Ale s tím si musel počítat, že se můžou stát věci, které neovlivníš. Stále tomu pořádně nerozumím, ale kdyby ti Radek řekl o tvém synovi, jestli je to teda opravdu tvůj syn, dokázal by ses potom soustředit na svou práci?“ Tom se zamyslel a povzdychnul si. Jára z jeho výrazu pochopil, že se snaží utříbit myšlenky, tak ještě dodal: „Je třeba se na některé situace dívat z více úhlů pohledu.“ Na to Tom přikývnul: „Asi máš pravdu. Díky.“…

Lucie s Petrem dojeli na místo zatím poslední nehody. Byla to stará malá opuštěná továrna v zapadlé části Prahy. Lucie si promluvila s doktorem, který konstatoval smrt způsobenou zlomením vazu a několika kostí následkem pádu.
Rozhodla se promluvit si s bezdomovci, kteří údajně nehodu viděli. Přišla k jednomu. Měl přes sebe přehozenou deku a popíjel teplou kávu, kterou dostal od strážníka. Opíral se o zeď polorozpadlé budovy, ze které údajně nebožtík spadl: „Jmenuju se Lucie Kubíčková. Řeknete mi, co se tady přesně stalo?“ Bezdomovec si jí prohlédnul: „Jsem Pepa. Nevypadáte chudě.“ Lucie tázavě nadzvedla obočí, načež se k ní naklonil Petr, který stál za ní, a do ucha jí řekl: „Chce prachy.“ Na to si Lucka povzdychla a vytáhla z kapsy u kalhot několikrát přeloženou dvou-set korunovou bankovku. Podala jí Pepovi. Ten si jí prohlédnul a zastrčil do kapsy od saka: „Dobře. Ten chlápek přijel strašně divoce. Zastavil auto a chtěl se schovat v téhle budově, ale nešly otevřít dveře, tak začal lézt žebříkem na střechu. Co tam se stalo, jsem neviděl, ale najednou z té střechy vyšlehlo několik plamenů. Vypadalo to na výbuch, ale bez rámusu. A potom prostě ten týpek z té střechy sletěl. Byl to masakr, jak se rozplácl.“ Do rozhovoru se vložil Petr: „Nemohlo to vypadat, jako když drak chrlí oheň?“ Pepa zavrtěl hlavou: „Těžko říct, pane. Já nikdy žádného draka neviděl. Asi jste zhulený co? Ale když už jsme u toho, tak taky nevypadáte chudě.“ Petr se podíval na Lucii, která se podívala s lehkým úsměvem na něj: „Asi chce další prachy.“ Poté odešla. Petr si povzdychnul, vytáhnul z kapsy nějaké drobné, které bezdomovci předal a šel za Lucií.
Jakmile s ní srovnal krok, při cestě k jejímu služebnímu autu, tak se ho zeptala: „Nebudeme zatím věřit tomu nesmyslu o drakovi! Ano?!“ Petr se zastavil: „Chci jen najít pravdu stejně jako ty.“ Zastavila se i Lucie a s vážným výrazem ve tváři se na Petra otočila: „Dobře. Chápu. Dělám na oddělení pro zvláštní případy. Setkala jsem se už se spoustou případů, které měli hodně překvapivý závěr, ale odmítám věřit na draky.“ Petr se zadíval Lucii do očí: „Dobře. Takže co teď?“ Než stihla Lucie odpovědět, přišel k nim strážník: „Madam. Volal primář Vávra z nemocnice Motol. Prý jde o paní Královou, na kterou jste se tam byla ptát.“ Lucie se nechápavě zamračila a následně řekla: „Dobře. Zajedu za ním.“…

Jára Barkr zaplatil na recepci hotelu za pronájem přednáškové místnosti a chtěl jít k sobě na pokoj, ale zastavil ho Tomáš, který zrovna sbíhal ze schodů: „Právě mi volal Radek. Krom toho, že se s ním nedalo normálně mluvit, tak mi řekl, že vysledovali signál telefonu Ondřeje Drába.“ Jára okamžitě zareagoval: „Dobře. Jedeme tam!“
Jakmile nastoupili do auta, zadal Tomáš GPS souřadnice do navigace a Jára začal vytáčet na mobilu Petra, aby mu řekl, co mají v plánu.“…

V nemocnici Motol, v primářově pracovně, se Petr a Lucie setkali s primářem Vávrou. Ten jim podal dvě sklenice s vodou a přisednul k nim ke stolu: „Už jsme to chtěli dát vědět policii, ale pak jsem si vzpomněl, že jste se na paní Královou ptali, tak jsem chtěl vyhledat nejprve vás a tady vašeho kolegu.“ Lucie se podivila a podívala na Petra. Poté zpět na primáře: „Promiňte, ale to není kolega. Co pro nás máte?“ Vávra chápavě přikývnul: „Aha….no tak to je vlastně vaše věc. Paní Králová byla zavražděna. Je pravda, že se její stav v poslední době překvapivě zhoršil a opravdu umřela na selhání srdce, ale to srdce ji neselhalo náhodou. Dostala smrtelnou dávku adrenalinu. Zde jsme vám pořídili fotku člověka.“ Lucie se natáhla pro fotografii, načež primář dodal: „Omlouvám se za kvalitu. Je to fotka z našeho kamerového systému. Tento člověk se s paní Královou setkával nejčastěji a krátce před její smrtí si určitě něco udělali. Ona z něj byla nešťastná a on se stále jen tak škodolibě usmíval.“ Petr se zeptal: „A máte tušení, kdo by to mohl být?“ Lucie se na něj zamračila z nelibosti, že do toho Petr zasahuje. Vávra si odkašlal: „Víme kdo to je. Paní Králová ho uvedla do svých dokumentů, jako osobu blízkou. Jmenuje se Ondřej Dráb.“ Lucie i s Petrem vyvalili oči a na primáře se současně podívali.
Petrovi začal vyzvánět v kapse mobil a tak jej s omluvou přijal: „Jardo?“
- „Ahoj. Jedeme na souřadnice mobilu Ondřeje Drába. Přidáš se?“
- „Jistě. Jsem stále s Lucií. Jedeme spolu.“
- „Dobře. Pošlu ti polohu do SMS.“
Odložil mobil a otočil se na Lucku: „Mají Ondru. Teda jeho poslední polohu.“ Lucie na nic nečekala a vstala: „Tak rychle.“ Ještě než opustila místnost, se otočila na primáře, se kterým si podala ruku: „Děkuji. Teď už musíme jet.“ Primář přikývnul: „Rozumím.“ Následně Petr s Lucií odešli a rychle si to zamířili k autu.

V autě našel Petr, pomocí navigaci a přes SMS přijatých souřadnic, místo, kde se má Ondřej nalézat. Lucie hned poté zajistila posily a šlápla na plyn…

Byla to opuštěná, nikdy nedokončená, budova několika úrovňového parkoviště.
Lucie zastavila před závorou, která bránila ve vjezdu. Otočila se na Petra a se slovy: „Ty zůstaň tady!“ opustila auto. Petr chtěl protestovat, ale než stihl jakkoli zareagovat, Lucka už utíkala po schodech do horních pater. Po cestě si vytáhla zbraň.
Hned vedle Lucčina auta zastavilo auto Járy Barkra, ze kterého vystoupil Jára s Tomášem. Petr také vystoupil a přistoupil k dvojici: „Lucie běžela nahoru.“ Tomáš se podivil: „A to jsi jí nechal bez posil?“ Jen to dořekl tak se přiřítilo několik dodávek s policejními jednotkami, které okamžitě obklíčily budovu.
Lucie nakoukla z druhého podlaží a posunky ruky naznačila veliteli jednotek, ať nic nepodnikají a jsou potichu. Poté pokračovala dál…

Na hlavním nádraží v Praze přijel ke třetímu nástupišti vlak. Radek, s batohem na zádech si povzdychnul a nastoupil do něj.
Našel si prázdné kupé, kde se zamknul a zatáhnul závěs. Poté přistoupil k oknu, které otevřel a díval se ven. Přemýšlel, že Tomášovou smrtí možná přišel o své první opravdové přátele. Povzdychnul si a rozhodl se, že se zkusí spojit ještě s Nikolou. Byla to chápavá žena…

Lucie doběhla do nejvyššího podlaží, které už nemělo střechu. Ondřej dráb klečel zády k ní v tureckém sedu na dece zhruba uprostřed parkoviště.
Lucka se k němu začala pomalu přibližovat. Když už byla skoro u něj, tak on, bez toho aniž by otevřel oči, nebo se otočil, řekl: „Očekával jsem vás. Každá cesta má svůj konec, že?“ Lucii rozhodil Ondřejův klid, ale pokusila se to na sobě nedat znát: „Jste zatčen za účast na vraždách několika vysoce postavených účastníků. Dejte ruce za záda. Ondřej s úplným klidem tak učinil. To Lucku rozhodilo ještě víc. Na nic ale nečekala a nasadila mu pouta: „Vstaňte!“ Jakmile se Ondra postavil, tak do vysílačky řekla: „Potřebuju dva lidi. Mám podezřelého.“
Ondra se pousmál: „Myslíte, že se dokážete lidem, které takhle zatýkáte, podívat bez výčitek do očí.“ Lucie na sebe Ondru otočila. Ten jeho pohled byl děsivý, upřímný a zároveň uklidňující. Úplně ji zhypnotizoval, až ztratila pojem o čase. Doba, než doběhli dva muži, jenž si Ondru měli převzít, jí utekla jako dvě vteřiny. Po celou tu dobu, nedokázala spustit z jeho očí zrak.

Ondřeje odvedli policisté do dodávky a ta odjela. Okamžik poté, se z parkoviště vynořila i Lucie. Petr k ní hned přispěchal a chtěl ji obejmout. Ta ho ale odbyla a nepřítomně pronesla: „Dnes už nic.“ Poté přišla ke svému autu, do kterého nastoupila a odjela. Petr nechápal a tázavě se podíval na Járu s Tomem. Ti jen pokrčili rameny a Tom řekl: „Asi to náhle dostala.“…

Na hotelovém pokoji seděla na posteli Aneta, když bylo slyšet pípnutí zámku dveří, jenž byl na kartu. Okamžitě se tím směrem podívala. Vytvořilo jí úsměv na tváři, když do pokoje vstoupil Tomáš. Hned se jí úsměv ale zmrazil, když viděla, že Tom nemá vůbec dobrou náladu. Vstala z postele, přistoupila k němu a objala ho: „Děje se něco?“ Tom si povzdychnul: „V podstatě je to pořád to samé. Stále si vyčítám, že jsem udělal tu blbost s tou svou smrtí. Chci ti jen říct, že zítra se vracím se svými, snad ještě přáteli, domů. Domluvil jsem to i pro tebe, kdybys měla opravdu zájem.“
Zavládlo ticho. Tom měl Anetu hodně rád, ale věděl, že by mu prospělo, aby zůstala v Praze. Chtěl se pokusit na ten „posmrtný“ život úplně zapomenout. Přesto jí nemohl jen tak odbít. Byla to ona, kdo ho držel nad vodou, když se mu stýskalo po domově. Byla to ona, za kým mohl kdykoli přijít a o čemkoli si promluvit. S napjetím čekal odpověď.
Aneta se nadechla: „Samozřejmě že pojedu s tebou, lásko. Nechci o tebe přijít.“ Tom si povzdychnul a na silu se pousmál: „Já o tebe přece taky ne. Děkuju.“…

Jára zaklepal na dveře od pokoje Petra Kříže. Jakmile se otevřelo, Jára si Petra prohlédnul a řekl: „Jen jsem chtěl, ať se sbalíš ještě dnes. Ráno pojedeme brzo. Mám na Moravě ještě nějaké jednání.“ Petr přikývnul: „Dobře. Ale já zůstávám tady. Chci strávit nějaký čas s Lucií a taky mě teď domů nic netáhne.“ Jára se zamyslel a opatrně se zeptal: „A nemá s tím co dělat Tomášův návrat?“ Na to si Petr povzdychnul: „Nevím, co si mám o Tomášovi myslet. Změnil se, ale i já teď chci změnu.“ Jára dal Petrovi ruku na rameno: „Všichni se měníme ponaučením životem. Doufám, že se brzy objevíš.“…

V malém dvoupokojovém bytě na okraji Prahy přecházela Lucie oblečená jen kalhotkách a lehkém tílku z jedné strany obývacího pokoje na druhý. Její dobrá kamarádka, Žaneta Krestová, oblečená do džínsů, trika s krátkým a mikiny, jí sledovala a přitom usrkávala víno: „Můžeš se už konečně uklidnit. Co ti je?“ Lucie nepříjemně odsekla: „Já nevím. Je mi neustále horko. Kolik je na termostatu?“ Žaneta se podivila: „Nevím kolik je na termostatu, ale jestli tam bude ještě míň, než je teď, tak si zajdu pro svou polární výbavu, nebo tady zmrznu. Už tak přemýšlím, že si přes sebe hodím deku.“ Lucie zavrtěla hlavou: „Ty to horko necítíš?“ To už Žaneta nevydržela: „Tak víš co? Donesu ti aspoň půllitr ledové vody a přidám ti tam i led. Snad tě to zchladí. Zatím se posaď.“ Lucie tedy přikývla a sedla si do křesla. Do tílka, které měla na sobě, si utřela pot z čela.
Žaneta pustila kohoutek, aby odtekla veškerá teplá voda a z kredence vytáhla jeden půllitr. Začala ho napouštět, když ucítila, jak se bytem šine nepříjemný puch. Vypnula vodu a šla se podívat zpět do obývacího pokoje. Zarazila se už ve futrech a zůstala v šoku. Celé se roztřepala, div se jí nepodlomila kolena.
Na křesle, kde před chvílí seděla Lucie, zůstalo jen slabé vypálené místo ze kterého se slabě kouřilo…

Na nebe se vyhouplo slunce a na dveře Petrova pokoje někdo silně bušil. Probudilo ho to. Naštvaně se na dveře podíval: „No to už si snad někdo dělá srandu. České hoteliérství má obrovské trhliny.“
Zpoza dveří se ozval Tomášův hlas: „Petře! Petře, zatraceně otevři!“ Petr si povzdychnul, obléknul si župan, položený na nočním stolku vedle postele a šel otevřít.
Prohlédnul si zadýchaného Tomáše, povzdychnul si a řekl: „Fajn. Odpouštím ti, že jsi nám všem pět let lhal a budu rád, když se vrátíš domů. Tohle jsi chtěl slyšet? Můžu si jít ještě lehnout?“ Tom zavrtěl hlavou a ještě několikrát se zhluboka nadechnul: „Ne. Teda děkuju, cením si toho, ale kvůli tomu tady nejsem. Jde o Lucii Kubíčkovou. Včera večer byla nalezena ve svém bytě mrtvá. I když nevím, jestli nalezena je to správné slovo. Zůstalo po ní jen vypálené kolečko na křesle. Prý šlo o samovznícení, ale o tom odborníci nechtějí ani slyšet.“ Petr vyvalil oči: „Jedeme tam!“ Tom přikývnul, načež se Petr šel rychle obléknout.
K čekajícímu Tomášovi přistoupil Jára: „Děje se něco?“ Tom přikývnul: „Jestli chceš, tak pojeď s námi. Chtěl bych tě poprosit, jestli bys potom neměl v autě dvě místa volné. Rád bych se vrátil domů.“ Jára přikývnul a zeptal se: „Dvě místa?“ Tom souhlasil: „Ano. To druhé je pro mou přítelkyni. Doktorku Anetu Bidermajerovou.“ Jára chápavě pokynul hlavou a opět se zeptal: „A co se stalo teď?“ Na to stihl Tomáš jen odvětit: „Inspektorka Lucie Kubíčková je po smrti.“ a na chodbu vyšel z pokoje Petr. Podíval se na Járu, následně na Toma a řekl: „Tak pojeďme.“…

Radek Šmíd si ve svém bytě sbalil věci do krosny a zapnul ji. V ten okamžik zazvonil bytový zvonek. Okamžitě šel otevřít. Za dveřmi stála Nikola Zárubová. Když jí uviděl, tak si vydechnul: „Jsem rád, že jsi tady. Dáš si kávu?“ Nikola přikývnula. Radek tedy postavil vodu a se slovy: „Tak si sedni ke stolu do kuchyně. Hned jsem u tebe.“ odešel do své pracovny.
Když se vrátil, držel v ruce složku s papíry. Tu položil před Nikol na stůl a šel jí připravit slíbenou kávu. O několik okamžiků později už seděl naproti ní a ona si vychutnávala své ranní kafe. Usrkla si, položila hrnek před sebe na stůl a zeptala se: „Tak cos mi chtěl? V telefonu jsi zněl nervózně a naléhavě.“
- „Jo….za to promiň.“
- „Radku?“
- „Asi už se k tobě doneslo, že je Tomáš naživu.“
- „Něco takového říkala Jana, ale myslela jsem, že je to fáma.“ Řekla Nikola nevěřícně.
- „Není. Tom je opravdu naživu a pravděpodobně se vrátí i sem, domů.“
- „Aha……předpokládám, že to je to, cos mi chtěl tehdy říct a nevěděl jsi, jestli to říct Petrovi.“
- „Jo a mrzí mě, že jsem to neřekl dřív. Nicméně na mě je teď Petr naštvaný, že jsem mu neřekl pravdu a Tomáš zas zuří, že jsem mu neřekl o těhotenství Kamily a to nemluvím o tom, až se to dozví ostatní. Třeba taková Kamila.“
- „Co blbneš? Co by ti asi tak kdo mohl udělat?“
- „To nevím, ale chci se vyhnout i veškerým vyčítavým pohledům. Navíc jsem možná našel další stopu ke svému otci, takže mám teď co dělat.“
- „Aha. A to jako teď od všeho utečeš?“
- „No nic.“ Pokusil se Radek zamluvit téma a pokračoval: „Ta složka, co je před tebou, je pro Tomáše. Je to pro něj cesta mezi živé, tak mu to prosím předej a já už mizím.“
Radek vstal od stolu a šel na chodbu. Tam se obul, dal si na záda krosnu a vrátil se zpět do kuchyně: „Jo a prosím. Nikomu neříkej, že jsem zmizel. Nejspíš na to brzo přijdou, ale zkus mě nějakou dobu krýt.“ Nikola se na něj naštvaně podívala: „Nemyslíš, že lží bylo už dost?!“ Tahle reakce Radka zasáhla, ale nedal to na sobě znát. Pokrčil rameny: „Dělej, jak myslíš. Nechci už nikomu dělat problémy. Mám teď pocit, že jsem zradil své jediné opravdové přátele a potřebuju se s tím nějak vyrovnat………No nic…Pronájem tohoto bytu je zaplacen na rok dopředu a klíče nechám na věšáku, tak si je potom vezmi a občas mi sem přijeď zalít kytky.“ Nikola se podivila: „Jaké kytky? Myslíš ten jeden kaktus?“ Radek se podíval na okenní parapet v kuchyni, kde se ve slunečních paprscích tyčil z květináče kaktus: „Máš pravdu. Tak nic. Měj se a díky.“ Poté už odešel.
Nikola zůstala zaraženě sedět na židli a vůbec nevěděla, co si o tom všem myslet. Snažila se v hlavě nějak utříbit myšlenky…

V Praze panoval další klidný prosluněný den. Téměř nikde se nic zvláštního nedělo až na jeden činžovní dům na okraji města. Tam bylo rušno.
Bytem Lucie Kubíčkové se pohybovalo několik lidí. Někteří byli v ochranném obleku a sbíraly poslední vzorky z ohořelého křesla. Jiní přemýšleli, nad tím, co se mohlo přesně stát. A všem těm lidem velel nabouchaný inspektor Marián Bouzek. Sledoval to dění okolo sebe a jakmile viděl, že už tam nic nového nezmůžou tak přísně přikázal: „Dobře. Takže vyklidit a zabezpečit byt! Očekávám veškeré zprávy co nejdřív u sebe na stole.“
Marián vyšel ven před dům a vydal se ke svému autu, u kterého ho zastavili Jára, Petr a Tomáš. On si je prohlédnul nechápavým pohledem a poté přikývnul, jako by mu došlo, o co jde Podíval se na Petra: „No jasně. Ty jsi ten frajer, o kterém Lucie neustále básnila. Petr Kříž, že?“ Otočil se na Járu Barkra: „A vy jste ten milionář a velmi dobrý kamarád s našim starým. Jak se jen jmenujete…..jo….už vím. Jaroslav Barkr.“ Poté se podíval na Toma a opovrženě odsekl: „Vás ale neznám.“ Tom se přidrzle pousmál: „Myslím, že to přežiju.“ Marián se poté podíval na Petra: „Tak už jí nebudeš blbnout hlavu. Byla s těch tvých duchařských historek a imaginárních příšerek tak zblbnutá, že zapomněla na poctivou policejní práci. Teď je po smrti! Spokojen? No nic, teď mě omluvte, ale mám práci. Musím zjistit, co se tu stalo.“
Petr měl sto chutí mu jednu vrazit. Už chtěl něco ve vzteku říct, ale všimnul si toho Tom a tak se do toho rychle vložil: „Slyšel jsem, že došlo k samovznícení.“ Marián se začal smát a následně zvážněl: „Ještě jsem neslyšel, že by něco chytlo jen tak samo od sebe. Vždy to má nějakou příčinu.“ Tom zavrtěl hlavou: „Nemáte představu, o čem mluvíte! Možná byste…“ do Tomášovy řeči se vložil Jára: „Jistě. Máme jen poslední otázku. Ondřej Dráb je stále zadržen. Nemohlo se mu podařit utéct?“ Marián si nasednul do auta a skrz otevřené okno si trojici opovrženě prohlédnul: „To je ten psychopat, po kterém šla Lucie naposled, že? Tak ten je mrtvý. Dodávka, která ho převážela, při převozu vybouchla. Nikdo to nepřežil, ani mí tři dobří přátelé. Sbohem!“ Poté nastartoval a sešlápnul plyn.
Jára, jenž stál za Petrem, který sledoval, jak Marián odjíždí, mu položil ruku na rameno: „Pojedeme domů. Tady teď stejně nic nevyřešíme.“ Petr sklesle přikývnul a podíval se na Tomáše, který byl po jeho levé ruce: „Možná to tak nevypadá, ale jsem rád, že jsi zpátky.“ To Toma potěšilo. Petr poté svěsil hlavu a bez další slov šel k Járovu autu. Tom ho smutně sledoval, když se vedle něj postavil Jára a plácl ho přes jeho záda: „Tak vítej zpátky.“…

Jára zastavil auto před domem, kde měl Petr garsonku. Ten vystoupil, poděkoval a šel sklesle domů.
Další zastávka byla před hotelem Pancl. Tam si vystoupili Tomáš s Anetou. Posbírali si věci a Tom se nahnul k okýnku: „Tak díky, Jardo. Co si myslíš o tom drakovi. Mohl být skutečný?“ Jára pokrčil rameny: „Není vůbec za co. O tom drakovi si netroufám nic říkat. Ať už to bylo jakkoli, těžko se někdy dozvíme pravdu. Jo, a doufám, že se brzo přijdeš podívat do klubovny. Určitě tě rádi poznají i Jana s Vojtou. To jsou mladí nadějní záhadologové.“ Tom se pousmál: „Určitě přijdu, ale teď si budu muset vyřešit nějaké osobní věci.“ Na to Jára přikývnul: „To chápu. A kdybys tu plánoval zůstat déle, tak ti seženu i nějaký levný byt.“ Tomáš se opět usmál: „To bych byl moc rád. Díky.“ Jára úsměv opětoval: „Není zač. Měj se.“ …

Tajná schůze rady Iluminátů, místo: tajné
Třináct lidí, sedělo okolo stolu obdélníkového půdorysu. Muž, jenž byl v čele a jmenoval se Pavel Karota vstal ze židle a začal mluvit: „Vím, že události posledních dní byly poněkud divoké, ale je třeba jít dál. Králová ani ten její chráněnec Ondřej Dráb už nebudou dělat problémy. Chci jen připomenout, že chtěli pomoct, ale my si opravdu nemůžeme teď dovolit na sebe takto poukazovat. Proto bych se opět co nejvíce stáhnul a navrhuju zaměřit se na práci doktora Aloise Straubacha a inženýra Arnošta Bareše. Tohle bych teď viděl jako prioritu číslo jedna.“ Dočkal se souhlasného přikyvování přísedících. Zamyslel se a dodal: „Výborně. Jestli to vyjde, tak už nebudeme muset žít v tajnosti.“…

O několik dní později
Tomáš Arthur šel otevřít dveře, poté co někdo zazvonil. Na chodbě stála Nikola Zárubová. Když jí uviděl, upřímně se usmál: „Jsem rád, že tě vidím.“ Nikola měla na tváři stejný úsměv. Po krátkém tichu ho silně objala: „Jsem ráda, že jsi zpátky.“ Následně Toma pustila a dala mu složku, kterou vytáhla z tašky přes rameno: „To ti posílá Radek.“ Tom poděkoval a nechápavě se zeptal: „A co s ním vlastně je?“ Nikolu otázka zarazila, i když jí čekala: „No….on si musel jet něco zařídit.“ Tom přikývnul: „Aha. Jdeš dál?“ Nikola zavrtěla hlavou: „Děkuju, ale ne. Musím letět. Slíbila jsem Veronice, že se zajdeme někam vykoupat. Jen jsem tě chtěla na chvilku vidět.“ Tom přikývnul: „Jsi hodná. Díky.“
Jakmile zavřel dveře, objala ho zezadu Aneta a nejistě se zeptala: „Kdo to byl?“ Tom z otázky poznal Anetinu žárlivost: „Jedna kamarádka. Jen kamarádka!“ Aneta si Tomáše otočila čelem k sobě a podívala se mu do očí: „Chci jen, abys věděl, že tu jsem pro tebe a kdykoli se na mě můžeš s čímkoli obrátit.“ Tom se pousmál: „Já vím. Opakuješ mi to často.“ Anet ho pustila a usmála se: „To jen abys na to nezapomněl.“ Poté odešla do koupelny. Tom se zamyslel a vytáhnul z kapsy telefon. Odemknul displeji, na kterém měl 43 volání Kamile Vyhlídalové. Ani jednou mu to ale nevzala a ani na SMS nereagovala. Hodně ho to trápilo. Povzdychnul si a potichu si pro sebe řekl: „Hold mě asi dohnaly stíny minulosti.“…

Petr Kříž seděl na gauči u sebe v garsonce a na notebooku si prohlížel fotografie s Lucií Kubíčkovou. Chyběla mu. Nikdy jí neřekl, jak moc pro něj znamenala a to ho teď mrzelo…

Jana Smítalová se byla projít do parku. Zarazila se, když na druhé straně přec cestu viděla, jak Vojta Přibyl laškoval s dcerou Arnošta Bareš, Viktorií.
Do očí se jí okamžitě začaly drát slzy, ale rozdýchala to, otočila se a šla raději pryč…

Na druhé straně města seděla ve své oblíbené kavárně Kamila Vyhlídalová, usrkávala si kávy a hleděla do svého mobilního telefonu na SMS zprávy od Tomáše Arthura. Byla z nich dost nesvá a nedokázala si v sobě zorganizovat své pocity. Vůbec nevěděla, co se děje. Měla uslzené oči.
Z hlubokého zamyšlení ji vyrušil její přítel Adam Gorej, když se k ní sehnul a na přivítanou ji políbil na čelo…

Jára Bárkr popíjel víno v pracovně ve své vile. Podařilo se mu složitě dostat k nějakým zprávám o tom, co se před pěti lety stalo v Cernu a přemýšlel nad tím, jakou by to mohlo mít souvislost s následujícími činy a jednáním Arnošta Bareše…

V den, co umřel Ondřej Dráb, se na trase Česká Republika – Velká Británie, objevilo několik svědků, co tvrdily, že slyšeli, jak nad jejími hlavali nějaký velký tvor máchal svými obrovskými blanitými křídly. Nidko ale nic neviděl…