Záhadologové II: 6. díl - Pod horů

6. díl
Pod horů

9. století našeho letopočtu, posvátná hora Radhošť
Z nedalekých krajin, se už i na Radhošť donesla zpráva o příchodu dvojice vyslané samotným papežem, přicházející až z Říma. Jména nesli Konstantin a Metoděj.

V kruhu okolo ohně seděli starší a radili se. Jeden pronesl: „Slyšel jsem, že ti dva přinášejí nové písmo a jsou na pouti doprovázeni vírou boží.“ Druhý, sedíc naproti se zamračil: „Jsou provázeni vírou církve. Náš bůh Radegast, pro ně bude překážka. Nebude pro ně problém svrhnout jej a donutit nás obrátit se na víru jejich. A co naše cennosti a všech z okolí hory. To si církev nárokuje a nám nic nezbude. Musíme se schovat před nimi.“ Do rozhovoru se vložil nejstarší: „To ne! Nebudeme utíkat! Tohle je naše domovina a Radegast náš bůh. Co jsme se k němu namodlili a on modliteb vyslyšel. Schovat vše musíme a za pomocí knežích ochránit. Chodby pod námi sou spletité, a kdo nezná je a vleze, už nikdy nevyleze. Tam bude svatyně Radegasta a vše, co vlastní rodiny odtud až na kilometry daleko, v bezpečí.“
Starší se začali radit mezi sebou a rozhodli, že tak učiní.

A tak se stalo, že původní socha Radegasta navěky pod horů zmizela…

Současnost
„Zatraceně!“ zanadával Tomáš Arthur, když se mu z kufru auta, po jeho otevření, vypadla krabice. Petr přistoupil, zvedl krabici ze země a usmíval se: „Tak ukaž tu nádheru, co jsi koupil.“ Tom přikývnul: „Tak mi pomož vzít pár věcí dovnitř.“
Za hlasitého zavrzání se otevřely plechové vrata a do garáže se vlilo denní světlo. Tomáš pokrčil rameny: „Sneslo by to nějaký úklid, ale chci z toho udělat takové naše malé středisko záhad.“ Petr se začal smát ještě víc: „Středisko záhad?“ Tom vešel do garáže, položil krabice, co měl v rukách na ponk a přikývnul: „No. Tak Kamila to doma vidí nerada a je fakt, že složky s informacemi k různým záhadám mi tam zabírají zbytečné místo. Tady od toho dostaneš klíče i ty a cokoli, se bude řešit, můžeme řešit tady. Chci z toho udělat profesionální kancelář. Budeme tu mít stěnu záhad, počítač s internetem a tak dále. To je dobré ne?“ Petr ironicky přikyvoval: „Skvělé. Co ti Kamila řekla na to, že jsi koupil záhado-garáž?“ Tom se poškrábal na hlavě a ušklíbl se: „Ta…..ta to vlastně ještě úplně neví.“ Petr pozvedl obočí, načež Tom dodal: „Vlastně to ještě neví vůbec.“ Petr se usmál a chápavě pokynul hlavou: „No tak to bych chtěl být u toho, až se to dozví.“…

„No to si ze mě děláš teď srandu?!“ řekla naštvaně Kamila a vážně se na Tomáše, který stál naproti ní u kuchyňské linky s lahvovým pivem v ruce, dívala. Tom pokrčil rameny a nevině řekl: „Napadlo mě, že se ti to asi nebude úplně líbit.“ Kamila přikyvovala: „Tak to si uhodl. Víš, že chceme v budoucnu stavět vlastní barák a ty utopíš takové peníze v podělané garáži. K čemu jí budeš mít!?“
- „Ty si pořád stěžuješ, že ti zavazí ty moje složky týkající se záhad.“ Pokusil se Tom bránit.
- „Takže ty sis tu garáž koupil, abys tam řešil záhady.“
- „Nazval jsem to střediskem záhad.“ pronesl Tomáš úplně klidným hlasem a usmál se přitom.
- „No tak to je opravdu paráda a tím paráda nemyslím pozitivní parádu!“
- „Tak se nezlob. Na baráček vydělám, to ti slibuju. A takhle mám aspoň místo, kde se můžu věnovat svému koníčku a nebudu tě tím rušit.“
- „Fajn. Ale slib mi ještě jedno. Napřed rodina, pak práce a pak teprve záhady a psaní. Ok? Uvědom si, že jsi stavař a ne záhadolog.“
- „Potažmo jsem záhadolog. Už mám skoro dopsanou druhou knihu Záhadx a jednu knihu o tom, jak po záhadách pá….“
- „Slib mi to!“ skočila mu Kamila do vykrucování.
- Tomáš pochopil, že nemá na vybranou: „Dobře. Máš mé slovo. Napřed rodina, pak práce až na třetím místě záhady a psaní.“
- „Jestli s tebou mám mít někdy v budoucnu dítě, tak nechci, abys ho těma záhodo-blábolama blbnul.“
- „Dobře.“
Kamila se otočila a šla do koupelky zapnout pračku. Tomáš si oddychnul a napil se piva: „Kdybych jí tak nemiloval, bylo by to asi jednoduší.“

Večer seděli Petr s Tomášem ve své oblíbené hospodě Na rohu u piva:
- „Tak jak to Kamila pochopila?“ usmíval se Petr.
- „Když to vezmu kolem a kolem. Vzala to docela chápavě.“
- „Vážně?“
- „No tak měla k tomu nějaké výhrady, ale nakonec pochopila, že ta garáž není zas tak úplně zbytečná.“
- „Obdivuju ji, ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěl.“ Petr zvážněl.
- „A o čem chceš mluvit?“
- „S těma záhadami……no…..jak to říct aby se tě to nedotklo?....chci s tím skončit.“
- „Proč?“ podivil se Tom?
- „Chtěl jsem s tím seknout už, jak jsme se vrátili z Jeseníků. No vlastně mě to poprvé napadlo už po smrti Simony. Nicméně od doby co zmizela Bára, jsem po ní nepřestal pátrat a víš, co jsem za tu dobu o ní zjistil?“
- „Co?“
- „Vůbec nic. Složka co jsem dostal od Jonáše, byla plná zkreslených informací. Jediné, co bylo funkční, bylo její telefonní číslo, a to nevím, jestli to bylo její, protože to dotyčná osoba hned po zvednutí zavěsila.“
- „A co to má společného se záhadami?“
- „Umírají lidi. Rýpeme se ve věcech, po kterých nám je velké kulové. Navíc jsem teď někoho potkal a vypadá to vážně. Hlavně se mě na to nevyptávej a ne! Neseznámím tě s ní. Taky chci na podzim nastoupit zpět do školy a dostudovat tu jadernou fyziku. Mám spoustu nápadů na různé projekty a…“
- „Aha. No to jsi mě docela zaskočil. A co Nikola?“
- „Bydlí stále u mě. Krom své dcery začala pátrat i po své sestře.“
- „Tak jsem to nemyslel. Vždyť jsme jí slíbili, že jí Veroniku pomůžeme najít.“
- „Tome, ty jsi jí to slíbil.“
- „Takže jsem tu garáž kupoval zbytečně?“
- „Piš dál. Rád si přečtu vše, co napíšeš, ale na řešení záhad mě nepotřebuješ?“
- „Že ne. Vždyť kolikrát jsme spoustu věcí vyřešili jen díky tvým vizím.“
- „A to je další věc, co mě štve. Nerýpat do tajemných a záhadných věcí, tak žádné vize nemám a neztratím tři roky života.“
- „Dobře. Tak mi pomož ještě aspoň naposledy?“ začal Tomáš vzdávat naději, že Petra přesvědčí.
- „Nikam se mi jezdit teď nechce.“
- „Tak to taky není nic daleko….. Pomož mi najít poklad pod Radhoštěm. Zítra mám schůzku s docentem Jaromírem Lukavským z Rožnova. Potom budu vědět víc.“
- „Víš, kolik lidí ho už hledalo?“
- „A zatím nikdo nenašel, takže stále máme šanci.“ Tom se prosebně usmál.
- Petr si povzdychnul: „Dobře. Zkusíme to najít.“
Dvojice si přiťukla a napila se…

Knihovna v Rožnově pod Radhoštěm zela téměř prázdnotou.
Tomáš se propletl mezi regály s knihami až ke dveřím, na kterých stálo„Doc. Lukavský Jaromír“. Chtěl zaklepat, když ho zastavila kolemjdoucí knihovnice: „Tam nikdo není.“ Tom se zarazil a na knihovnici se tázavě podíval: „Vážně? Vždyť s ním mám na teď domluvenou schůzku.“ Knihovnice založila knihy, co měla v rukách, do regálů a prohlédla si Tomáše: „A kdo jste? Jestli to smím vědět.“ Tomáš natáhnul okamžitě ruku: „Pardon. Jsem spisovatel Tomáš Arthur. Měl jsem s panem Lukavským schůzku ohledně radhošťských ďůr, o kterých chci psát.“ Knihovnice přikývla: „Tak to je ten správný člověk, za kterým jdete, ale politováni-hodně vám musím oznámit, že docent Lukavský před třemi dny zmizel a nikdo neví kam. Ale on se zas objeví. Mívá občas takové úlety.“ Tom se zatvářil zklamaně: „Aha, tak děkuji.“
Když procházel mezi regály ven, nevšimnul si, že ho zpoza knih sleduje mladá slečna.

Venku u auta se Tomáš zastavil a vytáhnul z kapsy mobil, aby Lukavského vytočil. Za zády se mu ozval ženský hlas: „Nedovoláte se mu. Teda jestli voláte mému otci. Už tři dny o něm nikdo nic neví.“ Tom se otočil. Stála tam mladá slečna: „Promiňte. Sledovala jsem vás už v knihovně. Vím, že jste měl mít s mým otcem schůzku a vím i o čem. Ale jak říkám. Už je tři dny pryč a nikdo o něm nic neví.“ Tomáš podal dívce ruku na seznámení: „Dobrý den. Jmenuju se…“ Dívka mu skočila do řeči a také podala ruku: „Já vím kdo jste. Tomáš Arthur. Otec o vás v posledních dnech dost mluvil. Jmenuju se Linda Lukavská. Jsem jeho dcera, ale to už jste asi pochopil.“ Tom přikývnul: „Mám ještě čas. Nepůjdeme si někam sednout?“ Linda souhlasila: „Ráda si o tom s někým promluvím.“…

Tomášovým bytem se rozezněl zvonek od dveří. Nikdo ale nebyl doma.
Po chodbě šla starší dáma, sousedka Tomáše. Když viděla, že někdo zvoní na jeho byt, hned k neznámému mladíkovi přistoupila: „Můžu vám nějak pomoci, mladý pane?“ Mladík se otočil: „Promiňte, ale bydlí tady ještě Tomáš Arthur a Petr Kříž?“ Sousedka, paní Ptáčková, zakroutila hlavou: „Pan Arthur tu sice bydlí, ale už delší dobu se svou přítelkyní. Kde je pan Kříž, to nevím.“ Mladík si povzdychnul: „A nevíte, v kolik tak přijdou domů?“ Ptáčková se zamyslela: „Tak to netuším, ale mladá slečna myslím, že večer, jak skončí v práci. Ale to víte, jsou to mladí lidi a u těch člověk nikdy neví. Ale co bych vám povídala.“ Mladík přikývnul: „Tak mockrát děkuji.“ Sousedka se slovy: „Nemáte zač.“ pokračovala dál ze schodů…

Servírka přinesla Lindě s Tomášem objednávku. Linda si povzdychla a spustila:
- „Je mi to tak ze začátku blbé, ale nemohli bychom si tykat? Je to pro mě takové přirozenější.“ Navrhla Linda opatrně.
- „Ale jistě. Tomáš.“
- „Linda.“
- „Víte, teda víš, něco o jeho zmizení?“ zamířil Tomáš k věci.
- „Ani pořádně ne. Řekl, že musí rychle na Radhošť a od té doby ho není. On byl úplný fanatik do hledání bájného pokladu pod Radhoštěm. Já jeho nadšení nikdy nesdílela.“
- „Proč si myslíš, že je ten poklad bájný? Existuje přeci spousta informací o původní soše Radegasta, která byla údajně ukrytá do podzemí před církví.“
- „To ano. Je toho spousta, ale i kdyby tam ten poklad někde byl, uvědom si, že už jsou to celá staletí. Od doby Velké Moravy, kdy tam měla být ta socha údajně schována, je to už několik staletí. Vlastně už je to víc jak tisíciletí. Za tu dobu se Radhošť a hlavně teda podzemí pod ním změnilo k nepoznání. Víš přeci, jak pseudo-krasové jeskyně, které jsou pro Radhošť typické, vznikají?“
- „Ano. Nevytváří je voda ani proudění vzduchu, nýbrž jsou puklinového rázu a vznikají pohybem zemských vrstev a země je v pohybu neustále. Ale i tak je podle mého názoru aspoň malá šance, že nějaká cesta skrz podzemní labyrint by mohla k pokladu vést. Jestli tam v podzemí byla nějaká místnost, která měla strážit poklad, pochybuji, že tu místnost nijak nezajistili.“
- „Tisíciletí!“ zdůraznila Linda Tomášovi, aby si uvědomil, o jak dlouhý časový úsek se jedná.
- „Jasně. Chápu.“ pronesl Tomáš sklesle a dodal: „A co tvůj otec?“
- „Doufám, že mi ho pomůžeš najít. Třeba přitom najdeš i ten svůj poklad.“
Tom se opřel o opěradlo židle a zamyslel se…

Neznámý mladík, co se snažil dozvonit na Tomáše, se ubytoval v nedaleké ubytovně…

Tomáš přišel domů. V kuchyni políbil Kamilu, která připravovala oběd na další den, vzal si z lednice pivo a šel si sednout do křesla.
„Děje se něco?“ zeptala se Kamila, když si všimla, že její přítel nad něčím hluboce přemýšlí. Tom si povzdychnul, loknul si piva, co držel v pravé ruce a odpověděl: „Ale nic. Jeden známý se ztratil. Měl mi pomoct s pokladem pod Radhoštěm.“ Kamila položila nůž, co držela v ruce, na desku a přešla za Tomášem až ke křeslu. Klekla si před něj a chytla ho pevně za ruku: „To si opravdu myslíš, že najdeš poklad, který byl v té hoře ukryt před několika stovkami let a to jen možná?“ Tom se jí podíval do očí: „Naděje tu je. A když je někde naděje, tak je možné dorazit i do cíle.“ Kamila se zamračila: „Já jen opravdu nechci, ať jsi potom zklamaný, lásko. A mám-li být upřímná, moc se mi nelíbí představa, že budeš někde v podzemí v nestabilních jeskyních prostorách.“ Tom odložil pivo na stůl, který měl vedle křesla, pohladil Kamilu po vlasech a klidným hlasem řekl: „Slibuju, že budu opatrný. Ano?“ Kamila přikývla, ale nadšená nebyla. Beze slov vstala a vrátila se zpět do kuchyně. Tom vytáhnul z kapsy mobil a začal vytáčet Petra:
- „Co je, Tome?“
- „Měl bys dneska v noci čas? Nechci na do těch jeskyní moc chodit ve dne. Nemám za potřebí na sebe poutat pozornost. Zkusil bych prolézt pro začátek Cyrilku. Některé pověsti se o ní zmiňují.“
- „No. Když tak nad tím přemýšlím, víš já….“ pokoušel se z toho Petr vymluvit.
- „No tak. Přece mě tam nenecháš lézt samotného.“
- „A víš, že klidně jo. Ozvi se, až se dostaneš ven. Proč tam s tebou nejde ten docent?“
- „Petře!“ řekl Tom vážně a dodal: „Navíc pan docent se ztratil.“
- „A já musím zítra do práce.“
- „Ty jdeš do práce v sobotu?“
- „Zítra je sobota? Aha. To jsem trošku….ale to je jedno.“
- „No tak. Pojď prosím.“ Nahodil Tomáš prosebnou tóninu hlasu.
- „Ach jo. Toho budu zase litovat.“
- „Super. Vyzvedl bys mě v 9. Já už jsem požil.“
- „No tak to je bonus. Tak v 9. Čau!“…

Petr stál v trenkách u své postele.
Když se mu konečně podařilo ukončit hovor s Tomášem, odložil mobil na noční stolek a vlezl si do postele za svou dvouměsíční známostí Natálií Břeňovskou: „Dneska to rande budeme muset zkrátit. Můj mentálně zaostalý kamarád potřebuje doprovod.“ Naty se na Petra nechápavě a zároveň zklamaně podívala: „Mentálně zaostalý kamarád?“ Petr přikývnul: „Jo. Nebo aspoň někdy mi tak přijde.“ usmál se a dodal: „Ale neboj. Vynahradím ti to.“ Začal jí líbat…

Tomáš chodil po bytě a něco hledal. Kamila, která si užívala pohodového večera u televize, se zeptala: „Můžeš mi říct, co hledáš?“ Tom jen odsekl: „Nevíš, kde mám lano?“ Kamila úplně klidným hlasem pronesla: „Ve sklepě. Tam kde obyčejně bývá.“ Tom se zarazil: „Aha.“ a šel pro něj.
Po návratu ze sklepa opět začal nervózně chodit po bytě. „A teď hledáš co, lásko?“ zeptala se Kamila a přitom se soustředila na lakování nehtů.“ Tom se zastavil a porozhlédl se po bytě: „Nevíš, kde skončila ta stará šusťáková bunda. Docela by se mi teď hodila.“ Kamila se zarazila: „Je ve skříni v ložnici, jak máš bundy. Na co potřebuješ teď večer lano a starou šusťákovou bundu?“ Tom neodpověděl a zamířil si to do ložnice.
Zazvonil zvonek. Kamila se podívala na dveře od ložnice, odkud se ozývalo krámování ve skříni. Pochopila, že Tom asi otevřít nepůjde. Vstala z gauče a šla ke dveřím.
Za dveřmi stál Petr. Jakmile uviděl Kamilu, nevinně se usmál: „Ahoj.“ Kamila odvětila: „No ahoj. Můžeš mi prosím tě říct, kam jdete? Z Tomáše to asi jen tak nedostanu.“ Petra otázka zarazila a dal to na sobě vědět: „Jaj. On ti to neřekl.“ Kam zakroutila hlavou: „Zatím ne! K čemu budete potřebovat starou šusťákovou bundu a lano?“ Petr se hluboce zamyslel: „No….jdeme se válet do listí.“ Kamila nevěřícně zakroutila hlavou: „Teď na začátku jara se jdete válet do listí? A ještě k tomu potřebujete lano?!“ Petr s úsměvem přikývnul: „No.“ Kamila ale celou dobu věděla, kam mají zhruba namířeno, jen to chtěla slyšet od nich: „Aha. Řekněte mi aspoň, do jaké té ďůry lezete, ať vím, kde vás když tak hledat.“ Petr se nadechnul, aby něco řekl, ale předběhnul ho Tomáš, který zrovna přišel s nabaleným velkým batohem: „Jdeme zkusit Cyrilku, lásko. Neboj, dáme na sebe pozor.“ Dal jí pusu. Než se stačila nějak vzpamatovat, už byli Petr s Tomášem pryč.

V autě se Tomáš Petra zeptal:
- „Ty víš, kde ta Cyrilka je, že?“
- „Já? Akorát tuším. Byl jsem tam se strýcem Ivanem, když mi bylo asi 10.“
- „Tak to si vzpomeneš doufám.“
- „No. Možná když to tam trošku prolezeme, tak jí najdu. Víš něco od toho docenta?“
- „Vlastně ne. Zmizel před třemi dny. Od té doby po něm není stopy. Prý odjel na Radhošť.“
- „Aha. On odjel na Radhošť a zmizel. Proč tam teda nejet taky?“ prohlásil Petr s ironií v hlase.
- „Ale tak si představ, co když ten poklad najdeme. Budeme milionáři.“
- „Imaginární milionáři. Buďme realisti!“
Tom se ušklíbnul. Nelíbil se mu Petrův tón, jakým s ním mluvil.

Tomáš zaparkoval na úplně prázdném parkovišti na Pustevnách. I s Petrem vystoupili, z kufru si vzali vybavení a na hlavu nasadili čelní svítilny. Poté Tom auto zamknul a zeptal se: „Tak kudy?“ Petr se podíval po okolí, následně na Toma a pokrčil rameny: „Co já vím. Vím, ale že to nebylo odtud daleko.“ Zkusíme vylézt tady na louku, co je nad těmi stromy a tam se porozhlédneme.“ Tom souhlasně přikývnul.
Dal klíče od auta na přední levé kolo a i s Petrem se vydal směrem vzhůru.
Dostali se na louku nad stromy a začali se dívat okolo sebe. Petr pronesl: „Já si pomatuju, že to bylo někde v houští.“ Tom ukázal na ostrůvek křoví několik desítek metrů před nimi. Petr pokrčil rameny: „To by mohlo být ono.“
Prolezli celé houští, ale nic, co by aspoň náznakem připomínalo vstup do podzemí, nenašli. Tom pokrčil rameny: „Tak kam teď?“ Petr se zamyslel: „Nejsem si jistý, ale myslím, že to nebylo daleko od cesty. Ale vážně si to už moc nepomatuju.“ Tom přikývnul: „Tak to zkusíme projít ten pás stromů u cesty. Třeba tam něco bude.“
Dívali se do každého temnějšího koutu. Nahlíželi pod každý kámen, s nadějí, že najdou vstup do Cyrilky. Po chvíli pátrání se na chvíli rozdělili. Tomáš šel do hustšího porostu blíž k cestě. Petr se držel více nahoře. Vylezl zpět na louku a šel po hraně strmého sestupu zpět k cestě, který zároveň ohraničoval les od louky. Najednou mu na rozbláceném kousku země ujela noha a sjel po zadku mezi stromy. Zanadával a začal se zvedat. Jakmile stál, zkoušel si utřít zadek od bláta: „No bezva. Teď mám zasrané i ruky.“ Podíval se okolo sebe, jestli nenajde něco, o co by se mohl otřít. Místo toho se ho však zmocnilo vzrušení a radost. Za spadlým stromem se nacházela zamřížovaná temná díra do podzemí. Nedaleko uslyšel kroky Tomáše: „Hej. Mám to.“ Tom se zaradoval a rozběhnul se za ním.
Oba dva přistoupili k mříži a začali přemýšlet, jak se dostat dovnitř. Tom se zeptal: „Tohle je asi jediný vstup, že?“ Petr přikývnul: „Je tu víc jeskyní, ale do Cyrilky je jen jeden vstup. Aspoň podle toho, co si pomatuju.“
Na mříži nebyl typický zámek. Bylo třeba prostrčit ruku dovnitř, aby se člověk dostal k atypické hlavě šroubu ve tvaru trojúhelníku se zaoblenou spodní stěnou. Navíc byl celý šroub zapuštěn do mříže. To asi proto, aby se dal odšroubovat jen speciálním klíčem.
Tom hlavou šroubu pokoušel točit, ale ani s tím nehnul: „Tohle bude asi trochu problém odšroubovat.“ Petr do něj strčil a vystřídal ho: „Máš pravdu. Ale něco mě napadlo. Nemáš u sebe šroubovák, nebo něco tenkého, ale pevného?“ Tom přikývnul: „U sebe ne, ale v autě. Donesu to. Klidně tu počkej.“
Za několik minut se Tom vrátil se šroubovákem v ruce a s otázkou jej podal Petrovi: „Co máš za nápad?“ Petr si šroubovák vzal a ruku, ve které ho držel, prostrčil skrz mříž. Začal se soustředit: „Zkusím zabrat o horní vrchol té hlavy a lehce to povolit. Uvidím ale, jestli to vůbec půjde.“
Šlo to. Trvalo to sice nějaký čas, ale pomalu se šroub podařilo povolit a mříž otevřít. Teď už Tomášovi a Petrovi nic nebránilo, ale by se radhošťského podzemí vypravili.
Batoh, co měl Tomáš na zádech, schovali pod smrkovou větev nad vstup do jeskyně, lano uvázali za mříž a podívali se na sebe, jako by se jeden druhého pohledy ptali, kdo půjde první. Petr si povzdychnul, sklonil se a nízkou krátkou plazivkou (nízký jeskyní průchod ve kterém je nutné se plazit)se proplazil k asi třímetrové díře. Tom se proplazil za ním a podíval se dolů: „Myslíš, že když tímhle slezeme dolů, tak se v klidu dostaneme i nahoru?“ Petr jen pokrčil rameny. Složitě se v úzkém a nízkém prostoru otočil a nohama napřed se začal spouštět dolů. Levou nohou nahmatal stup. Pokleknul na něj, zapřel se rukama o zdi, které byli naštěstí blízko od sebe, a sjel po kluzkém povrchu až na zem. Podíval se nahoru: „Dobré. Pojď za mnou.“ Tomáš se spustil stejným způsobem.
Došli do malé místnosti, ze které vedla cesta mezi kameny příkře do tmy. Posvítili tam a zjistili, že tudy by se daleko nedostali. Druhá cesta vedla po spadaných kamenech do větší místnosti. Z dómu vedla úzká, ale vysoká chodba někam dál do tmy. Dvojice se chodbou vydala.
Došli k železnému žebříku, po kterém se dalo dostat do další plazivky. Petr se rozhodl jí vyzkoušet. Po krátkém čase se vrátil: „Tam nic není. Je tam pár puklin a možná to za nimi někam dál vede, ale nedá se tím procpat.“ Tomáš zklamaně přikývnul: „Škoda. Ještě jsem si všimnul, jedné chodby, na kterou se dalo napojit zhruba v půlce cesty sem.“ Petr se zamračil: „Tam něco bylo?“ Tom pokrčil rameny: „Nevím, jestli to vede někam dál, ale když jsme šli sem, tak po pravé straně kousek pod stropem byl průlez.“ „Tak to zkusme.“ souhlasil Petr.
Jak řekl Tomáš, opravdu tam byl průchod. Petr s Tomem si museli navzájem pomoct, aby se do něj dostali, ale povedlo se. Další postup byl ještě náročnější. Museli prolézt hodně nízkým průlezem vedoucím nejprve dolů a náhle se prudce lomícím nahoru. Dalo práci najít tu správnou polohu a bezpečně tím prolézt.
Petr šel opět první. Za průlezem se ocitl na křižovatce několika chodeb. Některé byly slepé, vytvořené jen spadlým stropem. Jiné možná průchozí byly, ale tak úzké, že by se tím člověk neměl šanci protáhnout. Přesto se několika chodbami projít dalo.
Nepříjemným průlezem se dostal za Petrem i Tomáš a hned prohlásil: „Tady to vypadá nadějně.“ Petr zakroutil hlavou: „Než jsi se sem dostal, tak jsem něco málo prošel a zas tak nadějné to není. Spousta chodeb není vůbec průchozích.“ „Hm.“ povzdychnul si Tom a dodal: „Tak zkusíme projít aspoň to, co jde.“
Prošli vše, co se dalo, ale jen jedna jediná cesta, ačkoli hodně těžko průchodná, vedla dál. Nízkým úzkým průlezem se dostal akorát Petr. Tomáš čekal před plazivkou na to, co tam Petr najde. O chvíli později se od Petra ozvalo: „Je to nadějné, ale je to tu zapadané kamením. Vane tu ale silný průvan. Bohužel ty kameny jen tak neodházím.“ Tom se snažil v hlavě představit, jak to tam asi může vypadat: „Tak se vrať. Už je mi docela zima. Můžeme se sem vrátit jindy.“ Petr poslechnul a složitě se vrátil.
Dvojice vylezla opět ven z jeskyně a zadělala za sebou mříž. Tom se zhluboka nadechnul a skrz větve se podíval vzhůru směrem k měsíci: „To by člověk nevěřil, jak je ten čerstvý vzduch najednou příjemný.“ Petr se usmál a také si čerstvý vánek vychutnal.
U auta si umyli ruce vodou z pet-láhve, co byla v kufru. Následně se převlékli do čistého a vydali se k domovu. Tomáš se podíval na ruku, která se mu lehce třepala:
- „Ty jo. Musím říct, že jsem se dole úplně skvěle necítil.“
- „Taky jsem ještě nervózní. Ale asi to stálo za to. Jak jsem byl sám v té chodbě, kam ty ses nevlezl, tak jsem slyšel, jak v dáli hučí voda.“
- „Vážně. To by jsme mohli být na dobré stopě. Co jsem četl, tak má být poklad ukryt za podzemní říčkou, přes kterou vede dřevěná lávka.“
- „Tak to ten poklad najdeme.“ Petr se usmál…

Kamila ráno vytáhla v koupelně věci z Tomášova batohu a povzdychla si. Tom přišel za ní, a když viděl její pohled, tak se zeptal: „Děje se něco?“ Kamila přikývla: „Kdo to má prát?! Vždyť máš ty věci jako prase. To jste snad nebyli v jeskyni, ale na bahenních zápasech!“ Tom se nevině pousmál: „Tak chvilkami to tak vypadalo. Teda ne jak na zápasech, ale bahna na některých místech bylo požehnaně a nešlo projít jinak, než se plazit.“ Kamila na to chtěla něco říct, ale zazvonil zvonek u dveří. Tom se směrem ke dveřím podíval a zeptal se: „Ty někoho čekáš?“ Kamila zakroutila hlavou: „Ne. Akorát sousedka říkala, že se po tobě a po Petrovi tady včera sháněl nějaký mladík.“ Tom se podivil: „Mladík?“ a zamířil zjistit, o koho jde.
Za dveřmi stál Tonda. Tom na něj hleděl nevěřícně. Nemohl ho hned zařadil, ale vzpomněl si. Byl to mladík, se ztrátou paměti. Tonda se pousmál: „No to je přivítání. Ahoj Tome.“ Tomáš zatřepal hlavou a podal mu ruku: „No nazdar. Pojď dál Tondo. Ale musím upřímně říct, že jsi ten poslední, koho bych tady čekal.“ V obýváku se Tom zeptal: „Dáš si něco? Tondo?“ Tonda přikývnul a sednul si na gauč: „Pořádnou kávu už jsem neměl dlouho. A asi bych ti měl něco říct. Nejmenuju se Tonda. To jméno mi dala tehdy Simona, protože se jí to ke mně hodilo. Zjistil jsem, kdo jsem ve skutečnosti a jmenuju se Jakub Šimečka.“
Tom před Kubu postavil hrnek s horkou kávou: „Tak to mi to budeš muset vyprávět. Můžeme zajít na oběd, ale teď se moc omlouvám, mám domluvenou schůzku. Nicméně jsem moc rád, že tě vidím.“ Kuba přikývnul: „Dobře.“ a Tomáš dodal: „Když tak tu můžeš zůstat. Kamila má být stejně doma.“…

U Petra v garsonce seděla u počítače Nikola. Měla červené oči. Petr před ní položil šálek kávy a zeptal se: „Spala jsi vůbec?“ Nikola zakroutila hlavou: „Zkoušela jsem to. Ale pořád mám noční můry. Vrací se mi v nich, jak trpí Veronika, nebo se v nich objevuje moje sestra a jako by se mi snažila něco říct. Hýbe rty, ale přitom nevydá ani hlásku.“ Petr se podivil: „Ty víš, jak tvoje sestra vypadá? Vždyť ještě v zimě si ani nevěděla, že nějakou máš.“ Nikola si povzdychla: „Nevím, jak vypadá. Ale v těch snech se mi prostě ukazuje nějaká žena, a ačkoli si po probuzení vůbec nepomatuju její vzhled, tak uvnitř vím, že je to ona.“ Petr přikývnul a Nikola dodala: „Možná jsem ale na stopě Veronice. Pojedu ještě dneska do Českých Budějovic. Mám tam schůzku s nějakým Robinem Fárským. Prý má nějaké důležité informace, co by mi s tím mohly pomoct.“ Petr položil Nikole ruku na rameno: „Dobře. Nevím, kdy pojedeš, ale když tak potom jen zabouchni. Já jdu s Natálií nakupovat a volal mi Tomáš, že s ním mám jít na oběd. Prý má nějaké překvapení.“ Nikola souhlasila…

Tomáš se v Rožnově v čajovně sešel opět s Lindou Lukavskou:
- „Máš nějaké nové informace?“ zeptal se Tom.
- „Vlastně ano. Našla jsem tátovu složku. A taky mi volal, že o něj nemáme mít strach. Prý se ozve i tobě, až bude mít dostatek informací, které potřebuje.“
- „Informací, které potřebuje?“
- „Tady ve složce má samé zmínky o nějaké Radochově studně. Prý vstup do podzemí, který by měl vést až k pokladu. Víš o tom něco?“
- „O Radochově studni jsem slyšel. Nikdo neví, kde přesně je. Snad někde na svahu pod kapličkou na Radhošti. Má to být hluboká díra, která má opravdu vést až k pokladu, nebo k nějaké podzemní svatyni. Ale o takzvané svatyni neexistují žádné řádné podklady a Radochova zatím nebyla nikdy nalezena.“
- „Aha. No myslím si, že je táta na stopě k tomu aby jí našel.“
- „Já byl s kámošem včera v Cyrilce a myslím že i ona vede hloub do podzemí Radhoště. Jen je třeba se dostat skrz zavalenou nízkou chodbou, ale mohla by to být cesta dál.“
- „Podívej. Já tě ale neprosila, ať mi pomůžeš hledat poklad, ale mého otce.“
- „Jasné. Ale cesta k pokladu může vést i k tvému otci. Navíc, jak jsi sama řekla, tak volal a je v pořádku. Je třeba se soustředit na poklad.“
Linda zakroutila hlavou, naštvaně vstala: „A já myslela, že ty budeš normální. Ale nejde ti o nic víc, než o ten podělaný poklad. Ty si neuvědomuješ, jak už mě ten poklad sere. Místo aby si se mnou táta v dětství hrál, tak jsme prolézali každou podělanou díru na Radhošti. Místo aby mi četl pohádky, tak mi vyprávěl pověsti o pokladu. Takže na to kašli. Já si otce najdu sama!“ Tomáš se lítostně zatvářil: „Promiň, Lindo. Já to tak nemyslel. Ale je fakt, že….“ „Ne. Nech mě na pokoji.“ přerušila ho Linda, oblékla si bundu, co měla přehozenou přes židli a odešla. Tom si povzdychnul…

V jedné z restaurací na náměstí v Tomově rodném městě už čekal Petr. Nemusel však čekat dlouho a přisedli si k němu dva mladí muži. Petr překvapením málem ztratil řeč. Přesto ze sebe dostal: „Nazdar Tondo.“ Ten se usmál: „Už nejsem Tonda. Jmenuju se Kuba Šimečka. Vzpomněl jsem si na vše.“ Petr se s úsměvem podíval na Toma, sedícího vedle a vrátil svůj pohled na Jakuba: „Tak to gratuluju.“ Tomáš se zeptal: „A co se teda stalo? Řekneš nám to?“ Kuba přikývnul: „Je to složitější, ale když to shrnu v kostce, tak jsem cestovatel v čase. Používám časové trhliny, které se objevují po celém světě a vedou do všech dob. Při poslední výpravě jsme byli v budoucnosti v městě plovoucím po moři. Nemůžu vám přesně říct, co se stalo, abych nezanášel informace z budoucnosti do minulosti, ale došlo k nehodě a město se bortilo. Zrovna jsme naštěstí přišli na to, jak otvírat časové trhliny uměle, což se nám i povedlo. Naneštěstí byla kvůli slunci trhlina nestabilní. Poslední co si pomatuju je to, že místnost ve které jsem byl, zachvátila exploze. Tlaková vlna mě nejspíš odhodila do trhliny. Pak už si pomatuju, jak jsem se probudil v téhle době, a našla mě Simona Hartlová.“ Tom se zamračil: „Mluvil jsi v množném čísle!“ Kuba přikývnul: „Ano. K cestování časem mě vlastně dostala jedna žena. Nepocházím z téhle doby. Když jsem se s tou ženou, Sylvií, poznal, tak byl rok 1936. Pátral jsem po tajemných anomáliích, které blbly přístroje, a taky jsem myslel, že by to mohlo souviset s Bermudským trojúhelníkem. Měl jsem však i svého rivala, který měl známosti na vysokých místech a prohlásil mě za vlastizrádce. Jedinou možností, jak se vyhnout vězení bylo opustit svou dobu a i se Sylvií se vydat do víru času. Procestovali jsme dost dob. Viděli jsme i dinosaury a byly to krušné chvilky.“ Petr s Tomášem nevěřícně poslouchali, div udrželi zavřené pusy. Tom polknul: „A kde máš tu Sylvii teď?“ Kuba změnil svůj výraz na utrápený: „To je právě důvod, proč jsem vás opět vyhledal………. Jak jsem říkal, tak ta trhlina byla nestabilní a tím, že jsme do ní vstoupili každý v trošku jinou dobu, tak nás to taky každého poslalo úplně jinam. Mám ale potřebné údaje, díky kterým se dá vypočítat, kde Sylvie skončila, nebo skončí, ale sám to asi nedokážu. Nevím, jestli na to nebude dokonce potřeba nějaký výkonnější počítač.“ Petr se zamračil: „Co máš za údaje?“ Kuba vytáhnul z kapsy popsaný papírek a Petrovi ho podal. Ten si jej začal pročítat: „To by šlo. Mám ještě v Praze nějaké známé na Karlovce. Mohli by mě dostat k super počítači, který by tyhle výpočty měl zvládnout. Ale pojedeme až zítra.“ Tom se podivil: „To už nemusíš do Práce? Petře. Zítra už sobota není.“ Petr se usmál: „To se nějak zařídí.“ Tom zakroutil hlavou a podíval se na Kubu: „A jak ses vlastně dostal zpět ke své paměti?“ Kuba si povzdychnul: „Nic příjemného. Řeknu vám, že v českém podsvětí je fakt síla. Člověk tu sežene absolutně vše, na co jen pomyslí. Zkoušel jsem hypnózu. Rýpali se mi v mozku nějakým laserem. Zkoušeli různé frekvence zvuku. Prostě síla. Nakonec jsem si vzpomněl, až když mě přivedli na pokraj smrti pomocí nějakého neuro-jedu a na poslední chvíli mi dali protijed. Ale jsem rád, že mám paměť zpátky. Můžu se teď opět pustit do hledání Sylvie, s čímž mi doufám pomůžete.“ Tomáš s Petrem přikývnuli a Petr se zeptal: „Máš kde spát?“ Kuba pokynul hlavou, jako že jo: „Nebojte. Abych mohl zaplatit ty různé šílené terapie, musel jsem pracovat a naštěstí mi nějaké peníze zbyly. Našel jsem si nedaleko ubytovnu.“…

Večer, opět okolo 9 hodiny se Petr s Tomášem vypravili autem směrem na Pustevny. Tentokrát řídil Tomáš:
- „Myslíš, že dneska se dostaneme dál?“ zeptal se Tomáš.
- „Doufám. Na koho jiného by tam ten poklad tak dlouho čekal.“
- „Ty jsi dneska nějak změnil názor. Už jsi přemýšlel, co bude, až ho najdeme?“
- „Jo. Budeme bohatí.“
- „Tak to jsi nad tím přemýšlel asi hodně dlouho, že?“
- „Nějaký čas mi to zabralo.“ Petr se usmál.
- „A jak se chceš dostat přes to popadané kamení.“
- „Takhle.“ vytáhnul Petr s batohu, co měl pod nohama, majzlík a kladívko.
- „Nic bezpečnějšího nemáš?“
- „Přemýšlel jsem i nad sbíječkou, ale nevěděl jsem, jak vyřešit problém s elektrikou.“
- „Ty si blázen. Vždyť už tak je to tam nestabilní.“
- „To byl druhý důvod, proč jsem tu sbíječku nakonec zavrhnul.“
- „Aha. Tak do toho budeš mlátit jen majzlíkem. Paráda.“ pronesl Tom lehce nervózně.
- „Buď v klidu. Co si myslíš o tom Kubovi?“ rychle to Petr zamluvil.
- „Nějak rychle jsi změnil téma……Tak co si o něm myslet? Neměl to jednoduché a chce od nás jen pomoct.“
- „Je to mazec s tím cestováním v čase. Mě by zajímalo, jestli ještě někdy narazíme na Karla Vrchovského.“
- „Myslíš, na toho pilota?“
- „No.“
- „To nevím. Ale tak mě napadá. Ty chceš skončit se záhadami a dobrovolně Kubovi pomáháš? Vždyť to je taky svým způsobem záhada.“
- „Tak hlavně je to výzva. Ten výpočet nebude jednoduchý.“ Petr se usmíval.
- „Jo ták.“ pronesl Tomáš sarkasticky.

Dvojice došla ke vchodu do jeskyně. Stejným způsobem jako předešlý den, otevřeli mříž, za kterou uvázali lano a vydali se do útrob hory.
Cestu znali a tak netrvalo dlouho a dorazili k místu úzkého průchodu, kudy se protáhnul jen Petr, který si vzal od Toma do ruky majzlík a kladívko, povzdychnul si, a se slovy: „Jdu teda na to.“ se začal soukat úzkým průchodem.
Několik menších kamenů se mu ještě podařilo oddělat ručně. Do dalších už musel párkrát bouchnout. Nebyla to příjemná práce. V úzkém a hodně nízkém prostoru musel ležet a pohyblivost rukou neměl moc velkou. Přesto se dostal zase o malý kousek dál. Ve škvíře si všimnul předmětu, který tam nepatřil. Sáhl po něm a vytáhnul. Byla to podrážka od boty a podle vzhledu pěkně stará. V Petrovi to vyvolalo vzrušení. Sice šlo jen o nějakou starou podrážku, ale přesto mu proběhlo hlavou, že je na tom místě první po spoustu letech. Začal mlátit dál.
Tomáše začal svědit nos a musel si kýchnout. Podíval se směrem nad sebe. Při každém nárazu majzlíku do skály, se na něj ze stropu sypal drobný prach: „Petře. Mám tady asi problém?“ Bouchání neustalo. Tom tedy zvýšil hlas:
- „Petře!“
- „Ano?“ ozvalo se po krátké odmlce.
- „Mám tady asi problém. Začíná se tu sypat strop.“
- „To je v klidu. Už to skoro mám.“
- „Bezva.“
Toma se zmocnil strach.
Petr dál bouchal. Podařilo se mu odstranit další kámen. Skrz díru, která po něm vznikla, se hnal průvan. Byly taky vidět další prostory. Nalézala se tam prostorná chodba. Petr se zaradoval a silně bouchnul majzlíkem do dalšího kamene. V ten moment se začala jeskyně třást. Petra se zmocnila úzkost: „A sakra.“ a začal couvat rychle zpět.
Jakmile se Petr objevil Tomášovi na dosah, tak ten ho rychle chytil a pomohl se mu vysoukat. Na nic nečekali a dali se na cestu k východu. Bylo slyšet, jak se všude okolo nich sype kamení.
Už byli ve větší místnosti kousek před východem, když se urval kámen ze stropu. Měli štěstí, že se jim zastavil těsně nad hlavou. Opřel jednou hranou o zeď. Oba dva si oddychli a podívali se směrem k místu, odkud právě přišli. Cesta se zavalila velkým kamenem. To je motivovalo k rychlejšímu opuštění jeskynních prostor.
Vyplazili se ven, kde si lehli vedle sebe. Země byla studená, ale to jim v ten moment vůbec nevadilo. Zadýchaný Tomáš plácl Petra po břiše: „Ten majzlík byl opravdu skvělý nápad.“ Petr přikývnul: „No tohle bude už asi slepá cesta.“ Tomáš si sednul a podíval se zklamaně do tmy jeskyně: „Tohle už asi jo.“…

9. století našeho letopočtu, posvátná hora Radhošť
S kněžími byla domluva lehká. Ukryli poklad do velkého podzemního domů, Svatyně nazývaném, odkud do duté sochy Radegasta šachta pro kněží vedla, aby s lidem skrz sochu mluvit mohli, teď už však tato cesta potřeba nebyla. Svatyni těžkými dveřmi zajistili a klíč nad ně pověsili. Následně ducha, černého psa hlídacího, přivolali, aby poklad střežil před nevítanými hosty. Jen člověk se svědomím čistým a bez úmyslů nekalých s domovinou u hory Radhošť dál projít mohl. Tak kněží tři cesty do svatyně zařídili. Dvě přes podzemní řeku divokou. Jednu skrz vodu a komínem vysokým, pro člověka bez řádného lana nezdolatelným. To Radochova studna byla…

Současnot
Tomáš s Petrem se vraceli domů. Půlku cesty ze šoku vůbec nepromluvili. Ani rádio si nepustili. Ticho narušil Tomáš: „Musí tam být i jiná cesta.“ Petr zakroutil hlavou:
- „Tobě to nestačilo?“
- „To už ten poklad nechceš najít? Pověsti mluví o podzemní říčce a sám jsi říkal, že jsi tam slyšel hukot tekoucí vody. Někudy tam cesta bude, jen musíme najít jiný přístup. Třeba Radochovu studnu.“
- „Tu hledalo už spoustu lidí a bez úspěchu.“
- „Přece to teď nevzdáme.“
- „A napadá tě, kde hledat?“
- „Zatím ne.“
- „Tak zkus na něco přijít. Já jedu ráno s Tondou, teda Kubou do té Prahy a nevím, kdy se vrátím.“
- „Jasné. Prolezu internet. Třeba něco najdu.“
Petr přikývnul a autem opět zavládlo ticho. Oběma docházelo, že chybělo málo, a už se nikdy nemuseli z jeskyně dostat ven. Ta představa je děsila, a i když si to ani jeden nechtěli úplně připustit, tak měli strach se ještě do podzemí vracet. Představa nálezu pokladu však byla lákavější…

Tomáš si lehnul za Kamilou do postele, ale nebyl schopen usnout. Ta se k němu přitulila a zeptala se: „Opět máš všechno jako prase?“ Tom mlčel. Kamile se zamračila: „Děje se něco? Nezlobím se na tebe. Došlo mi, že si na to budu muset asi zvyknout.“ Tom zakroutil hlavou: „Ale nic se nestalo. Jen budeme muset asi najít jinou cestu. Tahle nikam nevede.“ Kamila chápavě přikývla: „Tak to je mi líto. Vy dva to ale určitě nějak zvládnete. Jen na sebe dejte pozor. Hlavně nedělejte žádné hlouposti. Znám vás.“ Tom zakroutil hlavou a políbil ji: „Neboj. Jsme opatrní.“ Hlavou mu probleskla vzpomínka na padající strop jeskyně. Polknul slinu…

Linda Lukavská byla v práci, na ranní šichtě v marketu, když jí začal zvonit telefon. Na displeji bylo jméno:
Tomáš Arthur
Nejprve jí napadla myšlenka hovor odmítnout, ale pak si řekla, že to posledně možná přehnala a tak hovor přijala:
- „Ano?“
- „Ahoj Lindo. Chtěl jsem se ti omluvit.“
- „Ne. To já se ti chci omluvit. Měls pravdu. Otec mi volal, což opravdu znamená, že je zatím v pořádku. A jestli je nějaká šance ho najít, tak to bude přes ten poklad.“
- „Díky. Mohla bys mi půjčit tu složku tvého otce? Nebo prostě vše, co od táty máš o tom pokladu?“
- „Ale jistě. Ale do 2 budu v práci. Máš štěstí, že máme zrovna pauzu, jinak by ses nedovolal. Mohli bychom se sejít potom. Třeba opět v čajovně?“
- „Raději bych se šel projít. Je venku krásně.“
- „Dobře. Tak u hlavního vchodu do skanzenu?“
- „Skvělý nápad.“…

Petr s Kubou dojeli do Prahy vlakem. Metrem přejeli k Petrově bývalé škole.
Před vchodem se Kuba zeptal: „Proč jsi vlastně skončil se studiem?“ Petr se zastavil a povzdychnul si: „Na tři roky jsem zmizel někde v časoprostoru, ale co tobě budu vyprávět. Akorát si z té doby nic nepomatuju, jen mi zůstaly vize ze všech dob a míst na světě, které musím uznat, už nám párkrát pomohli. Jinak je to ale úplně na nic. Rozhodl jsem se o tom zjistit co nejvíc. Rok trvalo, než jsem odletěl do Jižní Ameriky pátrat po určitých časomázích a další téměř rok mi trvalo, než jsem je našel a vrátil se zpět. No a najednou je to dohromady pět let. Chci se do školy vrátit a dodělat magisterské studium. Už mám podanou přihlášku a na podzim snad nastoupím.“ Kuba se usmál: „Tak to ti budu držet palce“. Petr s úsměvem přikývnul: „Díky. Tak jdeme dál?“
Vevnitř na chodbě se Petr hned potkal se svým kamarádem, Jiřím Mořkovským, který v době Petrova studia, studoval v nižším ročníku:
- „No nekecej ty vole. Fakt jsi to ty, Petře.“
- „Zdar. To víš, že jo. Jsi věčný student?“
- „Ne. Ale musel jsem dva ročníky opakovat. To víš, jen tak se mě tu nezbaví. Ale na tebe už jsem málem zapomněl.“
- „Musel jsem si dát kratší oddych.“ Petr se smál.
- „Kolik to je? Skoro 6 let, ne? No páni. Co tu vlastně děláš?“
- „Potřeboval bych se dostat k super počítači. Máš k němu přístup?“
- „Jasně. S tímhle ti rád pomůžu. Co chceš vypočítat?“
- „No. Jde o cestování časem způsobeném elektromagnetickými vlnami pod vlivem slunečních erupcí.“
- „Ty ses dal na sci-fi?“ nevěřícně si Jiří, Petra prohlížel.
- „To se těžko vysvětluje.“
- „Radši mi ukaž, co to máš za výpočet.“
Petr vytáhnul z kapsy papírek od Kuby a předal jej Jirkovi. Ten si jej prohlédl: „No páni. Tak to je hodně složitý výpočet. Už se nedivím, že potřebuješ super počítač. Tohle bude ale chvilku trvat. Co tím výpočtem vlastně získáš?“ Petr pokrčil rameny a podíval se na Kubu, který celou dobu stál mlčky vedle něj. Jakmile zaregistroval, že na otázku bude muset odpovědět on, hned zareagoval: „Světové souřadnice a čas.“ Jirka pozvedl obočí: „Světové souřadnice a čas? Mluvíte tady o cestování časem, dáte mi do ruky nejsložitější výpočet, co jsem kdy viděl a získáte tím nějaké souřadnice a čas?“ Petr se usmál a přikyvoval: „No.“ Jirka se poškrábal na hlavě: „Tak budiž. Dneska to zadám. Ozvu se, jakmile to bude hotové.“ Petr s Kubou poděkovali, rozloučili se a dali se na odchod.
Kuba nechápal: „To jsme sem jeli, jen abychom předali ten papírek, a teď pojedeme domů?“ Petr pokrčil rameny: „Asi jsem ten výpočet podcenil. Ale neboj. Výsledku se dočkáš…….Navíc jsem doufal, že budu moct k tomu počítači osobně.“ Kuba si zklamaně povzdychnul: „Paráda. Zase čekat.“…

Jak se Linda s Tomášem domluvili, tak se i sešli. Zaplatili si vstup do rožnovského skanzenu a začali se pomalu procházet. Linda přitom nesla v rukou tři složky, které patřily jejímu otci. Tom se zeptal:
- „Kde tvůj otec hledal Radochovu studnu?“
- „Co vím, tak na severo-západním svahu směrem od kapličky na vrcholu. Věřil, že musí být někde tam.“
- „A co ho dovedlo k té myšlence, že zrovna přes ni se k pokladu dostane?“
- „Nejprve hledal v Cyrilce, ale to nakonec vzdal. Objevil prý dokument, který odkazuje spíš na Volářku. To byla ale úplně slepá ulička a tak začal pátrat po Radochově studni.“
- „Takže tvůj otec je s největší pravděpodobností někde na svahu a stále ji hledá?“
- „Je to pravděpodobné. Ale on byl v tomhle vždycky podivín. Prostě se sebral a zmizel. Když byla ještě máma, tak se to dalo vydržet, ale poté co umřela na rakovinu, tak je to jediný člověk z rodiny, co mi zbyl. Mám o něj strach. Navíc už není nejmladší.“
- „Chápu. To jsou podklady pro mě?“ zeptal se Tomáš na složky, co držela Linda v ruce.
- „Jo. Snad v nich najdeš, co potřebujete a to pokladové šílenství mého otce jednou provždy konečně skončí.“ předala mu je.
- „Díky. Mrknu na to. Ono se toho na internetu moc najít nedá.“
Tomáš začal složky v rychlosti prohlížet, když se k nim přiblížil muž, co stál opodál: „Omluvám se, že su tak vtíravý, ale bavíte sa o ďůrách na Radhošťu?“ Tom s Lindou se zastavili a na muže se udiveně otočili. Oba dva přikývli, načež se muž usmál: „Ještě jednou sa omlůvám. Jmenuju sa Josef Solanský, zdejší správce, a bydlím toť na Dolní Bečvě. Radhošť mám proňůraný skrz na skrz a možná vím o něčem, co hledáte.“ Tomáš se zvědavě zeptal: „Vážně?“ Josef s úsměvem přikývnul: „Tož ba. Není to teda na severo-západní straně, jak jsem zaslech, ale je to ďůra vedůcí hluboko a je v ní silný průvan. Našel jsem ju náhodů, když jsem sa byl projít se psem a on utekl. Hledal se ho a hňápnul jsem když sa mi propadla noha do země, div jsem si ju nezlomil. Tož ze zvědavosti jsem čučnul dovnitř, kam mi ta noha zalétla a po zúžení to vedlo dál. Vrátil jsem sa o tři dňě později s baterků a prolezl ju. Neměla konca a tož abych sa neztratil, tak jsem sa radši vrátil. Tož šak nejsu taky žádný hrdina, no ne? Ta jeskyňa je na severní straně kopca.“ Tomáš se usmíval. Měl pocit, že je na stopě: „A mohl byste nás tam dovézt?“ „Tož ba.“ odpověděl ochotně Pepa a dodal: „Tož dneskaj to už ale nedám. Musím eště na krkoše do lesa, ale zétra by to aj šlo.“ Tom přikývnul: „Tož….teda tak, díky. Tady máte mojí vizitku.“ Pepa si vzal od Tomáše malý papírek: „Už musím. Prácu za mňa nikdo neudělá. Tak zatial.“
Když Pepa odešel, Tom se podíval Lindě do očí: „Tak možná by to mohla být cesta. Teď ještě nějak najít tvého tátu.“ Linda přikývla…

Petr se vrátil do garsonky. Jen zabouchnul dveře, začal na ně někdo klepat. Opět je tedy otevřel. Stál tam zadýchaný Tomáš: „Myslel jsem, že tě stihnu, ale ty nehledíš. Zabouchnul jsi mi přímo před nosem, div si mi ho nerozbil.“ Petr se usmíval: „Jdeš dál?“ Tom přikvnul.
Sedli si vedle sebe na gauč a Tom spustil:
- „Jsem nečekal, že už budeš zpátky, ale jel jsem okolo, a když jsem viděl, jak jdeš do baráku, tak jsem si řekl, že se stavím.“
- „No děkuju. Tak cenou návštěvu jsem nečekal tu nemívám každý den.“
- „Hahaha. Jsi vtipný. Možná jsem našel cestu k tomu pokladu.“
- „Kde?“
- „To ještě nevím.“
- „Jo, tak tam to určitě bude. Kdy si ho půjdeme vyzvednout?“
- „Ty jsi vůl. Nevím kde to je, ale jen zatím. Bavil jsem se se správcem skanzenu v Rožnově, a že našel nějakou jeskyni, která neměla konce. Radši se vrátil, aby se neztratil, takže neví, kam až vede.“
- „A tam má být poklad?“ nevěřil moc Petr.
- „Mohl by.“
- „Jo. To mohl i v Cyrilce.“
- „Tak dej tomu šanci, Petře?“ prosebně řekl Tom.
- „No.“
- „Paráda. Zítra se jdu podívat, kde je ta jeskyně a večer, by jsme to mohli zkusit.“…

Linda Lukavská strčila klíče do zámku od svého bytu a otočila. Překvapilo jí, že není zamknuté, ale jen zabouchnuté. Byla přesvědčená, že ráno zamykala. Vešla opatrně do chodby a krůček po krůčku mířila do kuchyně. Před ní se náhle postavila postava muže s pivem v ruce. Lekla se. Následně na to se uvolnila: „Děláš si ze mě srandu. Víš, že tě každý hledá, tati?“ Jaromír Lukavský pokrčil nevině rameny: „A proč ten povyk? Jen jsem pár dní pracoval v terénu.“ Linda naštvaně prošla okolo něj: „Já vím. Hledal jsi Radochovu studnu. Bylo to aspoň k něčemu?“ otočila se na něj, když došla k jídelnímu stolu. Jaromír zavrtěl hlavou: „Našel jsem pár nových jeskyní, ale všechny měli maximálně jen pár desítek metrů.“ Linda se na zklamaného otce lítostivě zadívala: „To je mi líto, ale stejně jsi mě tím zmizením naštval. Nicméně bys měl kontaktovat Tomáše Arthura. Čeká na to. Navíc má nějakou novou stopu.“ Jaromír se náhle rozzářil: „Vážně. To je skvělá zpráva.“…

Tomáš se večer sešel s docentem Lukavským v restauraci Na rohu. Lukavský hned nadšeně začal mluvit:
- „Linda vám prý dala nějaké moje podklady. Zjistil jste něco nového?“
- „Ano. Teda ne jen z vašich podkladů. Všude je zpráva jen o třech cestách. Radochova studna. Ta podle mě bude ale dávno zavalena, nebo se nalézá přímo pod sochou Radegasta. Je to jen teorie, ale pojem Radochova studna je dost známý i u místních usedlíků a přesto nikdo netuší, kde by mohla být. Tahle cesta je teda tabu. Další je Cyrilka. Tam teď nedávno došlo k menší nehodě a cesta skrz ni nepřichází v úvahu. Poslední je Volářka, ale to je krátká jeskyně. Možná kdysi tudy cesta byla, ale teď už se touto jeskyní nikdo nikam daleko nedostane. Ale teď se objevila další rozsáhlá jeskyně. Leží na severním svahu Radhoště a to by sedělo i podle řezu hory s plánem. Ten řez je dělaný ze strany od Frenštátu. Což je úplně na jiné straně, než je Cyrilka, nebo Volářka. To by mohlo být ono.“
- „No vy jste úžasný. A kde ta jeskyně má ležet.“
- „Jo….tak to nevím.“
- „Aha. Tak to určitě bude ono.“ Řekl docent ironicky.
- „Ne, tak to není.“ Zavrtěl hlavou Tomáš. Nečekal stejnou reakci jak od Petra. Pokračoval: Zatím nevím, kde ta jeskyně je. Zítra mě k ní má dovést člověk, co jí našel.“
- „Tak super. Určitě mi potom dejte vědět. Chci být u toho. Až poklad najdeme, rozdělíme jej na dvě části.“
- „Ještě je tu můj kamarád Petr Kříž. Hledáme ho spolu.“
- „No……to je trochu….to je jedno. Ať jde tedy s námi.“…

9. století našeho letopočtu, posvátná hora Radhošť
S jedním z kněžích se sešel jeden ze stařešinů a hned řekl: „Cennosti i socha musí být skryty dobře.“ Kněží pokynul hlavou: „Strach mít nemusíš, starče. Poklad je v bezpečí. Avšak vybrat musí být zavčas. Hora žije a mění sa. Dlůho cesty k cennostem průchodné nebudů. Hora dlůho trpělivost mít nebude a co do ní bylo dáno, to v ní bude uchováno.“ Stařec přikývnul: „Jen církev, ať se drží dál. Jinak ať vše hora pohltí. Za dom a útočiště, co nám poskytuje, si to zaslóží. Však až čas nadejde, cestu do Svatyně opět otevře.“…

Současnost
Josef Solanský vedl Tomáše těžko přístupným terénem k místu, kde údajně našel díru do země. Nelhal. V opravdu strmém svahu byla díra do země zakrytá mechem a větvemi. „To jsem sa snažil zakryť, ať to nějaký šťůral nenande.“ vysvětlil Pepa. Tom chápavě pokynul hlavou a začal mech a větve odstraňovat. Když byla díra čistá, nahlédnul do ní za pomocí baterky. Otvor se zužoval, ale bylo vidět, že za zúžením se chodba opět rozšiřuje a pokračuje dál. Tomáš vytáhnul zapalovač a zapálil jej. Přiložil k otvoru. Plamínek hned v průvanu přicházejícím z jeskyně zhasnul. Tom se usmál: „Tak naděje, že vede někam dál, tady je.“ Pepa se usmál také: „Tož vám to aj pomože. To su rád. A kdy pudete dovnitř.“ Tom se narovnal a začal vstup opět zadělávat větvemi a mechem: „Musím dotáhnout aspoň lano. Taky se chci převléct a s obyčejnou baterkou je to na pytel. Chce to čelovku. Asi večer se sem i se známýma vypravím.“ Josef chápavě přikývnul: „Tož ať sa daří.“…

Tomáš doma přes telefon zorganizoval výpravu, sbalil všechny potřebné věci a políbil Kamilu na rozloučenou:
- „Slibuju, že jestli v té jeskyni nic nenajdeme, tak se na to vykašlu.“
- „Miluju tě, Tome. Ale dejte na sebe dneska pozor, mám z toho divný pocit.“
- „Neboj. Vynahradím ti ty večery, co jsem byl v jeskyních romantickou večeří.“
- „Tak to tě beru za slovo. To bude skvělá příležitost pro zprávu, co pro tebe mám.“
- „Zprávu?“
- „Ano. Ale nevyzvídej. Na večeři se vše dozvíš. Aspoň budeš mít motivaci jí udělat co nejdřív.“
- „Hm. Tak to už se těším. Že bych zrušil tu jeskyni a zařídil večeři ještě dnes.“ Usmíval se Tom a Kamilu objímal.
- Ta mu úsměv opětovala: „No jen běž. Až najdeš ten poklad, bude ta večeře mít takovou větší sílu.“
- „Tak dobře.“
Políbili se a v tom zazvonil zvonek. Tom se usmál: „I Petr už se naučil zvonit. Tak já musím. Ahoj.“ Kamila mu dala ještě pusu: „Ahoj.“…

Tomáš, Petr a docent Lukavský stáli před vstupem do jeskyně. Tomáš opět oddělal větve a mech. Lukavský se usmál a poplácal Toma po rameni: „Dobrá práce, chlape.“ Tom úsměv opětoval: „Mě neděkujte. To ten správce skanzenu. Ten to tu našel.“ Petr se do toho vložil: „Ještě bych se moc neradoval. Taky to může být jen díra vedoucí do nikam.“ Lukavský i Tomáš věděli, že je to dost pravděpodobná možnost, ale nechtěli si to přiznat.
Tomáš uvázal lano za kmen v těsné blízkosti vstupu. Ujistil se, že je uzel pořádně uvázaný a řekl: „Tak můžeme dovnitř.“ Petr šel jako vždy první.
Dostat se přes počáteční zúžení chodby nebylo nic jednoduchého. Navíc kvůli nízkému stropu bylo třeba se proplazit v dost nepřirozené poloze. Přesto se všichni tři dostali dál.
V prostorách, kde se nacházeli, se dalo stát. Vedlo odtamtud 5 cest. Tom vytáhnul zapalovač: „Pomůžeme si průvanem.“ U první cesty, vedoucí příkře dolů se plamínek ani nehnul. U druhé, která byla po pravé straně kousek od stropu a tvářila se jako dost náročná plazivka se naštěstí plamínek taky ani nezatřepal. U třetí a čtvrté cesty však zhasnul hned, jakmile k nim Tom přiložil zapalovač. Obě dvě cesty se zdáli, kam baterky dosvítily, schůdné. V jedné z chodeb bylo třeba jít po čtyřech, ale nebylo to nic náročného. Tom zkusil ještě pátou, nejširší a nejpohodlnější cestu, ale opět to s plamínkem ani nehnulo. Tomáš se tedy zeptal: „Tak kudy?“ a podíval se střídavě na Petra a Jaromíra. Petr pokrčil rameny: „Máme jen jedno lano, takže rozdělovat se nebudeme. Co si hodit mincí.“ Tomáš s docentem se na sebe podívali, zavrtěli hlavami a podívali se zpět na Petra, který se zamračil: „Jasně. Minci tu nikdo nemá.“ Na to Tomáš odvětil: „Peněženku jsem nechal v autě. Nepočítal jsem s tím, že bych si tu zašel třeba do obchodu.“ Petr přikyvoval a podíval se na Toma: „No tak si střihneme. Já budu pravá cesta a ty levá.“ Tom souhlasil: „Kámen, nůžky, papír, teď.“ Petr měl papír a Tom kámen. Lukavský pokrčil rameny: „Takže vpravo?“ Tom s Petrem přikývli. Tentokrát se vydal první docent. Petr chtěl jít hned za ním, ale drknul do něj Tomáš: „Že já si s tebou vůbec stříhal. Zbytečně ztracený čas.“ Petr se usmál, pokrčil rameny a šel za docentem. Tomáš ho také následoval.
Ušli jen několik metrů a strop chodby se začal snižovat. O několik dalších metrů už se museli plazit. Strop se snižoval čím dál víc. Plazení bylo čím dál náročnější. Skálu jeskyně cítili jak na hrudi, tak na zádech. O pár metrů dál bylo vidět, že se chodba sice zužuje, ale strop se začíná opět zvedat. Poslední metry plazení však byly hodně náročné.
Docent se najednou zaseknul, že už dál nemůže a začal plašit: „To nejde. Seknul jsem se. Co mám dělat!? Pomožte mi. Pomoc. Já tu nechci umřít.“ Petr se otočil hlavou na Tomáše: „Co s ním mám teď dělat?“ Tomáš se těžkopádně pokusil pokrčit rameny: „Co já vím. Ale nechat ho tu nemůžeme.“ Petr si povzdychnul: „To vím taky, ty vole.“ a nízkým a úzkým prostorem se mu následně podařilo složitě dostat před docenta. Otočil se tak, aby byl obličejem k němu: „Hele chlape. Fňukání tu neprojde.“ Lukavský se vrtěl a panikařil čím dál víc: „Já nefňukám. Ale nemůžu se hýbat. Chtěl bych vidět tebe!“ Petr chápavě přikyvoval: „Je mi jasné, že se necítíte dobře, ale je potřeba, ať se uvolníte. Ze stresu máte nafouknutý hrudník a kvůli tomu se nemůžete pohnout. Zkuste začít dýchat zhluboka a hlavně v klidu.“ Profesor ale jako by neposlouchal: „Chcípnu tady! Už to vidím. Docent Lukavský chcípnul při hledání bájného pokladu. Už vidím ty zprávy. Ale já tady nechci umřít.“ Petr už začínal ztrácet trpělivost a tak zařval: „Sakra Jaromíre!“ Tím si získal docentovu pozornost.
Tomáš se ale musel otočit za sebe. Něco se za ním pohnulo a nebyl to příjemný zvuk. Naposledy ho slyšel těsně před tím, než se začal hroutit strop v Cyrilce. Otočil se zpět na Lukavského s Petrem: „Chlapi, nechci plašit, ale asi máme problém. Možná by se to chtělo chovat tišeji.“ V ten moment přestal Lukavský ze stresu úplně dýchat a v jeskyni zavládlo ticho. Každý se zaposlouchal do zvuků přicházejících ze tmy. Někde za zdmi se opravdu nejspíš hroutili kameny.
Petr se zadíval docentovi do očí: „Klídek. To je daleko od nás. Musíme se ale odtud pohnout.“ Docent celý bílý ze strachu přikyvoval, ale nebyl se schopný uvolnit.
Náhle se nad nimi zatřepal strop. To nikomu na klidu nepřidalo. Petr pochopil, že pomalu to nepůjde: „Sakra! Jaromíre, okamžitě se uvolni, začni dýchat zhluboka a pohni tou svou řití dopředu, nebo tu opravdu zůstaneš a chcípneš!“ Jaromír pochopil, že je skutečně zle: „Jak že jste to říkal? Dýchat z hluboka?“ Petr chtěl přikývnout, ale vyrušil ho náraz něčeho velkého do stropu nad nimi. To už nevydržel ani Tomáš: „Do prdele. Už se hni!“ Jaromír začal zhluboka dýchat. Hrudník mu splasknul a opravdu se mohl pohnout dál. Petr se rychle otočil a všichni tři zamířili rychlým plazením vpřed. Chodba se začala rozšiřovat a končila ve větším jeskyním prostoru s podzemním jezerem.
Jakmile se všichni postavili a uklidnili ze stresové situace, kterou právě zažili, tak Tomáš zasvítil svítilnou do chodby, odkud se připlazili. Zdála se stabilní. Otočil se na Petra a chtěl říct, že je to v klidu. V ten okamžik se ale jeskyně zatřepala a celý strop v plazivce, kterou přišli, se zhroutil…

Kamila schovávala nádobí z myčky, když jí zapíchalo v břiše a upustila talířek, co měla v ruce. Ten se po dopadu na zem rozbil. Kamila znervózněla a sama pro sebe si řekla: „Tohle není dobré.“…

Jeskyní se vířil prach, který se naštěstí díky vysoké vlhkosti začal rychle usazovat. Petr se nešťastně díval do zavalené plazivky. Tom k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno: „Nejspíš tu bude ještě jedna cesta. Plamínek zapalovače přece zhasnul ve dvou chodbách.“ Petr přikyvoval: „Jo. Tak snad je ta druhá cesta průchodná, pokud taky nebyla teď zavalena.“ Tom přikývnul: „Jen mě trošku mrzí lano, co tam zůstalo.“ Pokusil se trochu odlehčit situaci. Petr se pousmál: „Když se dostaneme ven, koupím ti klidně nové.“
Docentovi se dostal do plic prach a nepříjemně se rozkašlal. Tom s Petrem se na sebe podívali. Nemuseli nic říkat. Přesto jeden, vyčetl z pohledu toho druhého, určitý způsob pochopení. Kývnuli na sebe a přistoupili k Jaromírovi. Tom ho chytil a držel v předklonu a Petr jej několikrát poplácal po zádech. To docentovi pomohlo: „Díky chlapi. Myslel jsem, že to snad nikdy nepřestane.“
Tomáš se začal rozhlížet po podzemním dómu. Stáli v nezvykle velkém prostoru na pseudo-krasový styl jeskyní . V prostorách se nalézalo i jezero, do kterého silným proudem přitékala podzemní říčka. Petr se zeptal: „Tome? Neříkal jsi, že před vstupem k pokladu by měla být lávka přes podzemní říčku? Nemohla by to být stejná říčka, která zásobuje tohle jezírko?“ Tom pokrčil rameny a zároveň svítil na místo, odkud říčka vyvěrala: „Mohla by to být ona. Ale tam tudy se neproplazíme.“ Petr se také podíval na místo, ze kterého voda vytékala, a pochopil: „Tak musíme najít jinou cestu.“ V tom se ozval docent: „A co tohle?“ a ukazoval na úzkou, ale vysokou puklinu nedaleko vyvěrající vody, ze které šel slabý průvan. Tom pokrčil rameny: „Tak zkusit to můžeme.“
Trojice prošla puklinou. Následovala dlouhá úzká chodba a všichni tři se poté ocitli v kulaté místnosti o průměru asi dva a půl metru. Z místnosti vedla jen jedna cesta dál. Docent se zeptal: „Tak jdeme?“ Tom opět vytáhnul zapalovač a zkusil, co udělá plamínek u chodby. Zhasnul. Tomovi se ale zdálo, že průvan šel ze spodu a ne z té chodby. Než ale stihnul něco říct, tak se uvolnil jeden z kamenů na zemi, a jeho pravá noha se propadla do prázdna. Petr ho rychle chytil za paži. Tom ale ztuhnul: „Ani se nehněte!“ Jeskyním tichem se rozezněl zvuk škrábání, jako když se o sebe třou kameny. Petr si potichu povzdychnul a se zoufalým pohledem si prohlédnul docenta i Toma: „To není dobré, že?“ Tom zavrtěl hlavou: „Myslím, že pod námi krom těch kamenů, na kterých stojíme, nic není.“ Jen to dořekl, celá podlaha se začala hroutit.
Tomáš udělal několik skoků a chytil se rukama o skalní výčnělek. Petr ztratil rovnováhu. Byl nedaleko chytu, kterého by se udržel, ale nemohl na něj dosáhnout. Docent se jediným skokem dostal do další chodby.
Tomáš se na k Petrovi, který byl uprostřed místnosti, snažil natáhnout a chytit ho, ale jeskyně se zatřepala. Ze stropu začaly padat kameny. Jeden zasáhnul Tomáše do natažené ruky a způsobil mu tak bolestivé naražení. Jeden z větších kamenů narušil podlahu natolik, že se celá propadla i s Petrem.
Tom se nad propastí držel jen jednou rukou.Ta druhá ho nesmírně bolela. Podíval se okolo sebe a všimnul si profesora, kterého zoufale poprosil: „Pomoc. Neudržím se.“ Jaromíra ale přepadla touha po bohatství: „Promiň. Ale je lepší mít poklad pro sebe, než se dělit.“ Tom nevěřil svým uším. Chtěl k tomu říct svoje, ale v tom se uvolnila skála, které se držel a i s ní také zmizel v temnotě za Petrem. Hned za ním mířilo několik kamenů ze stropu.
Jaromír se ušklíbnul a zamířil do chodby.

9. století našeho letopočtu, posvátná hora Radhošť
Kněží z jeskyně vyšel a ke vchodu do ní se otočil. Zvedl k vchodu pravou ruku a oči zavřel: „Bohatství tohoto lidu smí padnout jen do rukou vlastníku jeho, nebo rukou dědiců právoplatných. Ostatní v labyrintu chodeb jen utrpení a zkázu najdou.“
Tak jeskyni před zloději a neprávoplatnými majiteli pokladu, ochránil kletbou…

Současnost
Kamila začala usínat na sedačce před televizí, když jí probudil nepříjemný sen. Rychle se vzpřímila a začala si hladit břicho, ve kterém měla nepříjemné pocity. Nemohla si vybavit, co se jí zdálo, ale věděla, že se stalo něco špatného. Rychle vzala do ruky mobil, ze stolu co měla před sebou a začala vytáčet Tomáše. Mobil zvonil, ale nikdo to nebral. Kamila si povzdechla. Byla vystrašená, přesto nevěděla proč…

Tomášův mobil vyzváněl v přihrádce pod rádiem auta Petrovy přítelkyně, kterým Tomáš s Petrem jeli na Pustevny…

Jaromír se dostal do další plazivky. Vůbec z ní neměl dobrý pocit. Přesto věděl, že musí jít dál. Žádná cesta zpátky totiž nebyla. Se silným nervovým vypětím se tedy začal plazit.

V jiné části jeskyně panovala totální tma. Absolutní ticho narušil šustot křídel prolétajícího netopýra a následný lidský kašel.
Petr si protřel obličej. První myšlenka po otevření očí byla, že oslepnul. Hned na to si uvědomil, co se vlastně stalo, a nahmatal na hlavě čelní svítilnu a zmáčknul vypínač. V životě neměl takovou radost z trochy světla, jako když zjistil, že mu svítilna funguje. Hned se začal rozhlížet okolo sebe. Neměl moc velký rozhled. Nalézal se ve stísněném prostoru, který vznikl poskládáním bloků kamenů po zhroucení podlahy a stropu kruhovité místnosti. Kousek od něj zaregistroval pohyb. Chtěl se tam vydat, ale nejprve se ujistil, že je v pořádku. Bolela ho trošku kyčel, kterou měl naraženou od dopadu. Ale jinak se cítil zdravě. Začal se tedy přes špičaté kameny plazit nízkým prostorem k zaregistrovanému pohybu. Oddychnul si, když zjistil, že to je Tomáš. Horší zjištění už bylo, v jakém je stavu.
Tomáš nedopadl úplně příjemně. Bolela ho kostrč, odkud se mu rozlívala bolest do celého těla, ale to bylo to nejmenší. Na hrudi mu ležel velký plochý kámen. Naštěstí ne celou vahou. Jednou hranou se zasekl o kamenný výčnělek. Hůř na tom byl Tomášův pravý kotník. Na něm, tentokrát už celou vahou, ležel několika kilový kámen.
Petr musel s Tomem zatřepat, aby ho Tomáš zaregistroval: „Jsi v pohodě? Tome?“ Tom se pokusil zaostřit zrak, který měl oslepený Petrovou svítilnou: „Jo, žiju. Ale všechno mě bolí. Co se stalo?“ Petr povzdychl a rozsvítil Tomovu svítilnu: „Celé se to s námi zhroutilo.“ Tomovi se v ten moment začali rojit slzy a chraptivým hlasem se ze sebe těžce snažil dostat pár slov: „Moc se omlouvám, že jsem tě k tomu nutil. Nemuseli jsme tu teď trčet. Kde je vůbec Jaromír?“ Petr se porozhlédnul: „Tady asi není. A neomlouvej se. To můžeš, až se dostaneme zpět na povrch.“ Tomáš se ze sebe pokusil dostat úsměv, ale zabolely ho žebra. Přesto ze sebe dostal: „Co bych teď dal za trochu čerstvého vánku a pohledu na měsíc.“ Petr se usmál: „Tak chvilku počkej. Odhrabu pár kamení, párkrát zahneme a můžeš se měsícem pokochat.“…

Jaromír se procpal nízkou plazivkou i následnou hodně úzkou chodbou. Vytáhnul svůj zapalovač a zkoušel u každé chodby, tak jak to odkoukal od Tomáše. Začala se ho zmocňovat panika. Ani z jedné chodby nešel sebemenší náznak průvanu. Začal se točit okolo sebe: „To ne. Zpátky jít nemůžu. Tou škvírou už podruhé neprolezu a navíc je cesta stejně neprůchodná. Já jsem takový debil, že jsem sem lezl.“ Z neopatrných pohybů vzniklých ze stresu a paniky si nevšimnul úzké štěrbiny na zemi. Šlápnul do prázdna jednou nohou, ztratil rovnováhu a zajel tam celý. O jednu skálu si přelomil nohu, až si způsobil otevřenou zlomeninu, div si nohu neurval. Při dalším nárazu si přerazil levé zápěstí a o další kámen narazil hlavou. Dopadl na sklopený plochý kamenný blok, po kterém se svezl do malinkého podzemního jezírka. Začal se třepat a pomalu upadat do věčného spánku…

Petrovi se podařilo Tomáše vyprostit. Zadýchaný se podíval úzkou štěrbinou a řekl: „Počkej tady. Kouknu, jestli odtud není nějaká cesta.“ Tomáš si nepěkně odkašlal: „Ty vole! A kam bych asi chodil? Že bych si odskočil třeba do kina?“ Petr se usmál, poplácal Tomáše po rameni a začal se plazit ke škvíře…

V Tomášově bytě Kamila chodila nervózně ze strany na stranu. Nemohla se smířit s tím, že o Tomášovi nemá žádné zprávy. Po nějaké době to nevydržela, opustila byt a zamířila do auta, aby jela k Petrově garsonce.
U Petra dlouho zvonila na zvonek. Ani přesně nevěděla, co tam hledá. Doufala, že tam bude Nikola, ale ta už byla dávno někde v Českých Budějovicích a pátrala po své dceři.
Kamila se opřela o Petrovy dveře a zoufale se sesunula na zem. Napadlo jí kontaktovat Jakuba. Rychle si začala rozpomínat, kde jsou v okolí nějaké ubytovny. Už chtěla vstát a jet k nejbližší z nich, když se dveře otevřely. Kamila se vyvrátila dovnitř. Rychle se postavila na nohy a prohlédla si osobu, která otevřela: „Kdo jsi?“ Natálie, žena, která otevřela, se podivila: „Můžu mít stejnou otázku. To ty se mi tu opíráš o dveře.“ Kamilu napadla myšlenka, že je u špatného bytu: „Já myslela, že tu bydlí Petr Kříž.“ Natálie přikývla a podezíravě se zeptala: „To sedí. Ty s ním něco máš?“ Kamila vyvalila oči: „Ne. Jsem přítelkyně Tomáše Arthura.“ V ten moment bylo vidět, jak s Natálie spadlo veškeré napětí: „Jo ták. A ty víš, kde jsou? Mě Petr akorát řekl, že se jdou válet do listí. Od té doby se mu nemůžu dovolat.“ Kamila pozvedla obočí: „Jo, to je jim podobné. A ty jsi?“ Natálie okamžitě pochopila: „Promiň. Nechápu, proč mě vám nechtěl Petr představit. Jsem Natálie, jeho přítelkyně.“ Kamila chápavě přikývla a hned začala s vysvětlováním: „Ti dva šli hledat nějaký poklad do Radhošťských jeskyní. Ale vůbec z toho nemám dobrý pocit. Mají se sice ozvat až za dvě hodiny, ale nemůžu se zbavit pocitu, že se jim něco stalo.“ Natálie si vzala bundu, vešla na chodbu a zeptala se: „A co chceš dělat?“ Na to Kamila pokrčila rameny: „Chtěla jsem ještě kontaktovat jejich kamaráda Kubu, co je ubytovaný někde na ubytovně. Třeba by nám mohl pomoct, nebo aspoň bude vědět, kam šli přesně.“…

Petr se připlazil zpět k Tomášovi: „Nevím, jestli je to pro tebe dobrá, nebo špatná zpráva, ale budeš se muset pohnout. Asi jsem našel cestu dál. Tomáš se na Petra zničeně podíval: „Petře, já nevím, jestli zvládnu vůbec nějaký pohyb, natož tak někam jít, nebo se plazit. Ani nevím, co z toho je horší.“ Petr zakroutil hlavou: „Tak to budeš muset! Pomůžu ti. V žádném případě tě tu nenechám.“
Společně se začali plazit pryč. S Tomášovými zraněními to šlo pomalu. Přesto se jim podařilo dostat ze závalu. Tomáš začal nepěkně kašlat. Petr jej opřel o zeď: „Jak se cítíš.“
- „Nic moc. Bolí mě hrudník, nemůžu pořádně dýchat, mám asi něco s kolenem a to nemluvím o kotníku, který bolí, jako by byl vyloženě rozdrcený.“ shrnul Tomáš chraptivým hlasem svůj stav.
- „To není dobré. Vždycky tě někde nechám, půjdu se podívat, jak to vypadá dál a vrátím se pro tebe.“
- „A co si od toho slibuješ. Já se sotva hýbu. To že jsem se dostal z pod těch sutin, je malý zázrak.“
- „Tak třeba tu bude ještě nějaká cesta. Já bych to jen tak nevzdával. A jestli tě to uklidní, tak mě bolí kyčel.“
- „No, to mě moc neuklidňuje. Dva invalidi v jeskyni.“ Tom se zase rozkašlal a poté dodal: „Měl bys prostě najít cestu ven sám. A když tak se pro mě vrátit až potom.“
- „To ne. Nenechám tě tu v tom chladu a vlhku samotného. Co se vlastně stalo s Jaromírem?“
- Tomáš věděl, že má v Petrovi pravého kamaráda: „Moc děkuju. Ale vážně bys měl jednoduší pokračovat dál sám. A šlo by to i rychleji. Navíc baterky ve svítilnách taky nevydrží věčně. A mě nezajímá. Než se to úplně celé zbortilo, tak jsem ho požádal o pomoc a poslal mě do prdele.“
- „Hajzl. Naštve mě, jestli najde cestu ven dřív, než my. Nicméně tebe tu nenechám a už o tom dál nemluv! Jdu najít další cestu.“
Tomáš přikývnul a sledoval, jak Petr mizí v labyrintu chodeb. Zhasnul svou svítilnu, aby šetřil baterku a náhle se ocitnul v absolutní tmě…

Kamila s Natálií dojeli na ubytovnu a vešli dovnitř. Na recepci se Kamila zeptala: „Dobrý den. Není zde ubytovaný nějaký Jakub Šimečka. Recepční se podívala do počítače: „Jo. Pokoj 106.“ Natálie poděkovala.

Kuba si přehodil přes sebe bundu a chtěl jít ven. Když otevřel dveře, tak se ale musel podivit. Stála tam Natálie s Kamilou, která se zrovna chystala klepat: „Mám fanynky?“ zeptal se s úsměvem ve tváři. Kamila s Natálii se na sebe podívali a Kam řekla: „Ne. Ale nevíš, kde je Tomáš s Petrem?“ Kuba se nechápavě zamračil: „Co se stalo? Nevím, kde jsou. Nesvěřují se mi.“ Na to Kamila hned odpověděla: „Jsou někde na Radhošti v jeskyních.“ Jakub přikývnul: „Dobře, pojedu tam s vámi. Třeba je najdeme.“…

Petr se plazil další plazivkou, která ústila do větších prostor. Když se do nich Petr dostal, začal být zoufalý. Neviděl žádnou cestu dál.
Díval se za každý kámen a do každé spáry, ale nic. Všechno byly slepé uličky. Už si myslel, že se bude muset vrátit a hledat jinou cestu, když ucítil silný závan. Zarazil se a začal se soustředit, odkud to mohlo přijít. Všimnul si místa, odkud vyvěral pramínek vody. Nebyla tam pevná skála, jen několik spadaných kamenů. Přistoupil k tomu místu a začal kameny oddělávat. Zmocnil se ho opět pocit naděje, když zjistil, že za kameny se nalézají další prostory. Po zemi se prodíral slabý proud vody. Petr se usmál a začal se vracet zpět pro Tomáše.

„Tome! Sakra Tomáši vzbuď se.“ Petr s Tomášem jemně třepal a snažil se ho tak přivést zpět k vědomí. Tom začal otevírat oči, odkašlal si a chraptivě řekl: „Asi jsem usnul.“ Petr si oddychnul: „Tohle už mi nedělej. Našel jsem asi další cestu, ale ze začátku se ti to nebude líbit. Je to docela nepříjemné plazení.“ Tom si povzdychnul: „Nevím, jestli to zvládnu.“ Petr se zamračil: „Zvládneš. Když tak tě tím protáhnu.“ Tom se zamračil. Bál se další bolesti, ale věděl, že Petr ho jen tak ležet stejně nenechá. Rožnul tedy opět svou baterku a za pomocí Petra pokračovali dál…

Kamila řídila a vůbec nebyla ve své kůži. Nedodržovala rychlost, nebezpečně předjížděla, nedávala přednost a v Zašové na semaforu dokonce projela na červenou.
Natálie už její styl jízdy nemohla vydržet a vážným příkazem řekla: „Zastav! Řídit budu já.“ Kamily se to dotklo, ale věděla, že ohrožuje všechny okolo sebe. Při nejbližší příležitosti zastavila u krajnice a s Natálií se vyměnily. V ten okamžik si oddychnul i Jakub, který ze vzniklého napětí téměř ani nedýchal…

Nebylo to vůbec jednoduché. Petra to stálo spoustu úsilí a Tomáše hodně bolesti, ale podařilo se. Petr dostal Tomáše do nově nalezených prostor. Tomáš ale sotva dýchal: „Počkej. Musím si odpočinout.“ Zadýchaný Petr, Tomáše opřel o kámen a udivil se: „TY si potřebuješ odpočinout?“ Tom začal zase dost nepěkně kašlat a chytil se za hrudník. Po tváři mu začali stékat slzy bolestí. Petr se na to díval dost nerad. Chtěl mu nějak pomoct, ale nevěděl jak. Nechal ho raději odpočívat a vydal se na další průzkum.
Prošel pohodlnou chodbou, která se nalézala za závalem, který odstranil a z toho, co viděl za ní, se nemohl vzpamatovat.
Stál ve velkém dómu. Tento prostor byl ale jiný, než ty, na které zatím narazili. Všude byly tlusté kmeny vedoucí od země ke stropu, to aby ho podpírali. Na zemi bylo sice pár spadaných kamenů, ale jinak tam byla rovina. A několik metrů před ním se nacházela říčka, přes kterou vedla ztrouchnivělá lávka. Za ní se nacházely polorozpadlé těžké dřevěné dveře a nad nimi pověšený kovový zrezivělý klíč. Okamžitě mu proletěla vzpomínka na legendu o podzemní říčce, za kterou se nacházejí dveře k pokladu, které hlídá černý pes. Polknul. Věděl, že by žádný pes neměl šanci v podzemí tak dlouho přežít, ale přesto byly jeho další kroky nejisté.
Přiblížil se k lávce a zaslechnul vlčení. V ten moment by se v něm krve nedořezal. Ztuhnul a zůstal stát na místě. Díval se okolo sebe.
Zpoza kamene za lávkou se vynořil černý pes. Petr se chtěl dát na útěk, ale zamotala se mu hlava a měl vizi.

Před Petrem stojí kněží v černém rouše, má zvednutou ruku a říká: „Jen člověk se svědomím čistým a bez úmyslů nekalých s domovinou u hory Radhošť dál projít smí.“

Petr měl co dělat aby se udržel na nohách. Hlava se mu naštěstí rychle točit přestala, a jakmile opět chytil rovnováhu, tak si černého psa, který se mezitím přiblížil až k lávce, celého prohlédnul. Zhluboka se nadechnul a udělal krok vpřed. Pomalu stoupnul na lávku, která zapraskala a nebezpečně se prohnula, ale naštěstí se nezlomila. Udělal tedy další krok.
Pes štěkal čím dál víc. Petr měl strach, ale uklidňoval se: „Mám domovinu v okolí Radhoště, nemám nekalé úmysly a svědomí mám čisté. Aspoň teda doufám.“ Krok za krokem se přibližoval k psovi. Už přešel lávku a stál těsně před ním. Pes přestal štěkat, pozvednul hlavu a zadíval se Petrovi do očí. Hlavu sklonil a celý se rozplynul jako pára. Petr se podivil, div mu spodní čelist nespadla.
Došel ke dveřím. Podíval se nad ně na zrezivělý klíč. Nebyl použitelný, ale naštěstí nebyl ani třeba. Dveře za ty léta ztrouchnivěly tak, že do nich stačilo lehce strčit a vyvrátily se.
Petr prošel futry a před ním se otevřel další velký prostor. Porozhlédnul se a nemohl přehlédnout několik téměř rozpadlých truhlic, ze kterých se sypaly zlaťáky. Uprostřed celé místnosti se tyčila majestátní původní socha boha Radegasta. Byla pozlacená, jak pravila legenda. Petr kroutil hlavou. Nemohl uvěřit, že opravdu našel s Tomášem poklad. Najednou se zarazil: „Ztraceně. Tomáš.“ Otočil se a šel se pro něj vrátit…

Panovala noc…

Natálie zaparkovala auto na téměř prázdném parkovišti na Pustevnách. Vypnula motor a podívala se na Kamilu, která seděla vedle ní: „Máš ponětí, kam teď?“ Kamila zavrtěla hlavou: „Ne. Ale jsem klidnější už jen z toho, že jsem poblíž.“ Natálie se otočila na Kubu, který jen pokrčil rameny a řekl: „Tak budeme čekat, no.“…

Tomášův stav se rychle zhoršoval. Petr si před něj kleknul: „No tak Tome, musíš vydržet! Zvládli jsme to. Našli jsme ten poklad. Je tady za zatáčkou. To musíš vidět.“ Tom ze sebe na sílu dostal úsměv a několik slov: „Super. Já to věděl…..Jestli se dostaneš na povrch….použij peníze z pokladu…….dej do kupy tu mou garáž prosím a pomož Nikole najít……dce…..dceru.“ Petr dal ruku na Tomovo rameno: „Tu garáž si dáš do kupy sám, ano?“ Tomáš přikývnul. Petr si povzdychnul, zvedl ho na nohy a začal ho co nejvíc podpírat. Takhle došli až k dřevěné lávce.
Petrovi bylo jasné, že přes ni se spolu nedostanou. Byl rád, že udržela jeho. Dva lidi by určitě nezvládla.
Opřel Tomáše opět o skálu a začal do říčky házet spadané kamení ze stropu, aby vytvořil hráz, po které by mohli společně přejít.
Tomáš chraptěl a skučel. Petrovi ho bylo líto. Věděl, že je na tom zle a šance, že to zvládne, byla malá. Přesto to nevzdával.
Podařilo se mu postavit hráz. Opět pomohl Tomovi na nohy. Ten zaskučel silnou bolestí v hrudi a taky nepříjemně došlápnul na nohu s poraněným kotníkem. Petr hned řekl: „Promiň. Zkusím být opatrnější. Tak pomalu pojďme. To opravdu musíš vidět.“
Dvojice se dostala do místnosti s pokladem. Tomáš držel oči s posledních sil, ale pohled na poklad si odepřít nemohl.
Petr ho dostal až k jedné truhle, kde ho položil. Sám se porozhlédnul a se slovy: „Tak já jdu hledat cestu ven.“ opustil místnost.
Tomáš koukal z posledních sil okolo sebe. Prohlédnul si sochu Radegasta. Poté proletěl pohledem přes těch pár rozbitých truhel. Déle ale oči už neudržel. Byl donucen je zavřít…

Kamila najednou otevřela dveře a rychle vystoupila. Silně dveřmi bouchnula a začala pochodovat nervózně po parkovišti. Natálie taky vystoupila a hned si všimnula svého auta stojícího na druhé straně parkoviště. Rozešla se k němu s malou nadějí, že by Petr mohl sedět v něm.
Vystoupil i Kuba, ale ten se postavil před Kamilu: „Kdy se měli ozvat?“ Kamila vytáhla z kapsy mobil a podívala se na čas: „Za 15 minut.“ Jakub jí objal: „Neboj. Budou v pořádku.“
Natálie se vrátila od svého auta. Kuba se na ní tázavě podíval, načež ona zavrtěla hlavou: „Nic. Zamknuto a nikde nikdo.“…

Petr žádnou cestu nenašel. Vrátil se dokonce až k místu, kde se propadli, ale nic. Došel tedy zpět do místnosti s pokladem.
Začal chodit po jeskyni a procházel co je v jednotlivých truhlách. Převážně to byly mince. Občas nějaké korálky, nebo rozpadlé kamenné destičky. Když ho to přestalo bavit, tak si sedl vedle Tomáše a drknul do něj. To Tomáše probudilo, ale byl vysílený. Nedokázal už otevřít ani oči. Jen ze sebe dostal: „Hm.“ Petr si povzdychnul: „Je to ironie. Když najdeme konečně poklad, tak si ho ani nemůžeme užít. Ale že jsme toho spolu zažili, co?“ Tomáš se opíral hlavou o kámen. Lehce se s bolestí pousmál a Petr pokračoval: „Já vím, že jsem byl kolikrát protivný, a dělal jsem, že mě to tvoje pátrání po záhadách vůbec nezajímá, ale opak je pravdou. Kdo jiný toho mohl zažít tolik, co my. Navíc jsem díky tomu našel úžasné místo v Jižní Americe. Nikdy jsem ti o tom pořádně neměl ani možnost vyprávět. Byl to svět za tajemnou bránou. Nemohl jsem o tom mluvit. Slíbil jsem, že tajemství uchovám, ale tobě jsem o tom říct měl. V tom světě žili úplně jiní tvorové. Fantasy příběhy, o kterých čteme v knihách, tam byly reálné.“
Tomáš vydechnul ze spaní. Petr únavou začal zavírat oči. Než usnul, tak ze sebe ještě dostal: „Jednou ti to ale všechno povyprávím“…

9. století našeho letopočtu, posvátná hora Radhošť
Starší se opět okolo ohně sešli. Cyrila a Metóda už každým dnem očekávali. Muž, jenž s kněžími komunikoval, vstal a promluvil: „Veškeré cennosti naše i všech s domem v okolí hory, včetně sochy Radegasta jsou v bezpečí. Tři cesty k cennostem vedou a jedna úniková, do které však jen ze Svatyně se dá dostat. Důmyslný systém kněží vymysleli a ducha psa černého, jako hlídače přivolali.“
Rada starších byla spokojená. Stařec, co hovořil opět usedl a spokojen se do ohně díval…

Petr se probudil. Zdál se mu zvláštní sen. Přesně věděl, co musí udělat. Vstal a zamířil za sochu Radegasta. Tam našel kámen, který vypadal jinak než ostatní. Všechny byly ostré a hranaté. Tento byl však hladký a zaoblený. Oddělal ho. Jeskyně se začala třást. Petr ztuhnul: „Ups.“ Jedna stěna se začala hroutit.
Zemětřesení ustálo a v jedné stěně byla nově vzniklá chodba, ze které proudil čerstvý vzduch. Petr se podivil a nahlédnul do ní. Vstoupala lehce vzhůru a stěny i strop byly zajištěny dřevěnými kulatinami. Petr se usmál a podíval se na Tomáše, který se ani nehnul. Úsměv se mu zmrazil a okamžitě k Tomovi přikročil: „Tomáši!“ Ten nereagoval, jen sotva dýchal. Petr na nic nečekal, rychle si dal Toma přes rameno a chtěl jít pryč. Podlomili se mu ale nohy. Neunesl ho. Dal se tedy nově vzniklou chodbou sám.
Chodba byla dlouhá. Na jejím konci uviděl, odkud proudí čerstvý vzduch. Byla tam malá škvíra, skrz kterou bylo vidět, že jsou za ní další prostory. Škvírou však Petr ani ruku neprotáhnul. Sklesle kleknul na kolena: „To snad ne.“ Potom si vzpomněl na slova, které slyšel ve svém snu: „Tři cesty k cennostem vedou a jedna úniková, do které však jen ze Svatyně se dá dostat.“ Zamyslel se, postavil se opět na nohy a zabral silně do velkého kamene před sebou. Plochý velký kámen se vyvrátil a Petr udělal pár kroků dál. Okamžitě poznal místo, ve kterém se v danou chvíli vyskytoval. Podíval se nad hlavu ke stropu, kde byla cesta ven z Cyrilky. Usmál se, vyškrábal se nahoru, prolezl krátkou plazivkou a zarazil se u mříží. „Sakra.“ zanadával a začal s mříží lomcovat. Ta se ale ni nehnula. Ačkoli věděl, že to nemá moc smysl, začal řvát z plných plic: „Pomóc. Je tu někde aspoň někdo. POMÓÓÓÓC. HALÓ.“…

Kamila Natálie a Kuba stáli opření o auto a přemýšleli co dál.
Kuba se najednou otočil a chtěl si sednout zpět do auta, protože mu začínala být zima, když zaslechl tlumené volání o pomoc. Zarazil se a zaposlouchal se do okolí, jestli se mu to nezdá. Nezdálo. Opravdu se vzduchem neslo: „Pomóóc.“ Kamila se zaposlouchaného Jakuba zeptala: „Děje se něco?“ Kuba se na ní podíval: „Máš barerku?“ Kamila přikývla: „Ano, v kufru.“ Kuba tedy otevřel rychle kufr od auta, sáhl po svítilně a rozběhnul se ke zdroji volání…

Petr už neměl sílu dál řvát. Začínal už chraptět. Sklesle sklonil hlavu: „Takový kousek od svobody.“ Zklamáním, vyčerpáním a zoufalstvím začal usínat.
Probudil ho známý hlas: „Ty vole, co tam děláš?“ Petr zvedl hlavu, rozlepil lehce uslzené oči a zmocnil se ho pocit štěstí. Před mříží klečel Jakub a za ním stála Natálie s Kamilou. Petr byl štěstím bez sebe: „Ani nevíte, jak rád vás tři vidím. Ale co tady děláte vy?“ Kuba chtěl odpovědět, ale Petr ho přerušil: „To je teď jedno. Potřebuju rychle nějaký šroubovák, nebo kleště, abych mohl povolit tu mříž a volejte už záchranku. Tomáš na tom není vůbec dobře.“ Kamila se vyděsila: „Co je mu?“ Petr zakroutil hlavou: „Teď to neřeš! Potřebuju, abyste byli všichni v klidu a spolupracovali. Doneste mi ten šroubovák, nebo něco tenkého, ale pevného a zavolejte tu sanitku!“ Kuba přikývnul a rozběhnul se zpátky k autu.
Netrvalo dlouho a přiběhnul zpátky. Podal šroubovák Petrovi. Ten uvolnil mříž a Natálie mezitím zavolala pomoc.
Kuba prolezl s Petrem plazivkou, sestoupili dolů a dlouhou chodbou se vydali pro Tomáše.
Jakmile došli do místnosti s pokladem, tak se Kuba nestačil divit: „To tady necháme?“ Petr se na Kubu nevraživě podíval: „Napřed musíme dostat Tomáše nahoru.“ Kuba přikývnul: „Jasně. Tak jdeme.“
Společně Tomáše vzali a donesli ho až pod východ z jeskyně. Poslední pasáž byla nejsložitější. Museli ho dostat do třímetrové výšky a ještě procpat úzkou a nízkou plazivkou. Povedlo se.
Položili Tomáše před jeskyní na zem. Kamila k němu okamžitě přiklekla a objala, přičemž málem shodila Kubu s Petrem. V zápětí se se slzami, nenávistí a děsem v očích podívala na Petra: „On NEDÝCHÁ!“ Petr se vyděsil a rychle k Tomášovi přikleknul. Byla to pravda. Tomáš nedýchal. Petr se mu pokusil nahmatat pulz, ale marně: „Tak to ani nezkoušej, kamaráde! Jestli mi teď umřeš, tak tě asi zabiju znova.“ Začal s oživováním a nepřestal až do příjezdu sanitky.
Záchranáři vzali situaci do vlastních rukou. Přenesli Tomášovo tělo k cestě.
Doktor zkontroloval Tomášův stav a podíval se zklamaně na Petra, Natálii a Kamilu: „Je mi to líto, ale tady už není pomoci.“ Kamily se zmocnil silný zármutek a vztek, otočila se na Petra, chytla ho za límec a dívala se mu naštvaně do očí: „Ty hajzle. To tys ho do toho zatáhl. Jenom si ho stahoval ke svým nezodpovědným nápadům a teď je mrtvý.“ Petr měl co dělat, aby udržel své pocity a slzy uvnitř sebe. Na jednu stranu se chtěl začít bránit, ale na tu druhou věděl, že by to teď ničemu nepomohlo. Proto jen sklopil zrak, dokud se Kamila nezačala klidnit. Když se tak stalo, Natálie jí chytla za paži a přátelským hlasem řekla: „No tak. Kami pojď domů. Tady teď už ničemu nepomůžeme.“ Poté se podívala na Petra a tiše řekla: „Jsem ráda, že aspoň ty jsi v pořádku.“ Petr se smutným obličejem přikývnul.
Když odjela sanitka i holky, otočil se Petr na Kubu a zeptal se: „Co tady vlastně děláte?“ Kuba pokrčil rameny: „Já vlastně ani nevím. Kamila celou dobu plašila, že má z té vaší výpravy špatné pocity a chtěla sem prostě za každou cenu jet.“ Petr s nechápavým výrazem pokynul hlavou: „Aha.“ Chvíli se odmlčel a poté dodal: „Vím, že se to teď asi nehodí, ale měli bychom se tam vrátit pro nějaké to zlato, než to vyrabuje někdo jiný. Nechci, aby Tomášova nehoda vyšla úplně v niveč.“ Kuba přikývnul. Vzali si z auta Tomášův batoh a vydali se zpět do jeskyně.

Nacpali do batohu tolik zlata, aby to byli schopni unést a chtěli se vydat zpět k východu. Petr se v neopatrnosti prudce, s batohem na zádech, otočil a drcnul jím do radegastovy sochy. Ta se zakymácela a rozvibrovala. Vysokofrekvenční zvuk se začal nést podzemním labyrintem a jeskyně se začaly pomalu bortit. Kuba se vystrašeně rozhlédnul a na poslední chvíli uhnul před padajícím kamenem: „Petře! Mizíme odtud.“ Petr přikyvoval: „Souhlasím.“
Běželi chodbou a rukama si kryli hlavu před padajícími kameny. Dřevěné kulatiny, podpírající stropy praskaly. Místnost s pokladem se zhroutila celá a pomalu od ní začal padat i strop v únikové chodbě.
Kuba, utíkající druhý se podíval za sebe. Vyděsil se a zrychlil: „Petře. Dělej!“ Petr přidal do kroku, i když přes bolavou kyčel a těžký batoh na zádech to šlo těžko.
Dostali se pod východ z jeskyně. Společnými silami nad sebe nejprve dostali batoh a následně se začali k východu drát jeden po druhém sami.
Oddychli si, až byli venku. Petr zadýchaným hlasem pronesl: „O jeskyních už nechci slyšet ani slovo.“ Kuba chápavě přikývnul a řekl: „Jedeme domů.“ Petr přikývnul a naposledy se podíval do tmy jeskyně, která ho připravila o kamaráda. Zmocnil se ho zármutek…

Uplynulo několik dnů. Petr, oblečen v černém obleku, zastavil auto před ubytovnou, kde už na něj čekal stejně oblečený Jakub Šimečka. Kuba nastoupil a zeptal se: „Kde máš Natálku?“ Petr zavrtěl hlavou: „Nechtěla jít. Bylo toho na ní v poslední době nějak moc. Nicméně abych nezapomněl. Tady mám pro tebe výsledek toho výpočtu, co jsi chtěl.“ sáhnul pod rádio a vytáhnul přeložený papír. Předal jej Kubovi. Ten ho rozložil a začal číst. Po chvíli se zeptal: „Takže, ty už ses díval?“ Petr přikývnul: „Jo. Jestli jsou ty výpočty správné, tak se časová trhlina, ze které přijde tvoje známá, otevře za necelý měsíc kousek od Osla v Norsku.“ Kuba si papír pořádně prohlédnul a podíval se na Petra: „Moc děkuju. Moc to pro mě znamená.“ Petr přikývnul a sešlápnul plyn…

Pohřeb byl krátký, ale zato silný. I Petr řekl pár slov. Byl to pro něj zvláštní pocit, když věděl, že před pár lety mluvil Tomáš na jeho pohřbu. Zajímavé, jak si s námi osud někdy hraje.

Petr si to po pohřbu zamířil k Tomášovu hrobu, ale v půli cesty ho zastavila mladá slečna: „Dobrý den. Vy jste Petr Kříž?“ Petr se zastavil a na dívku se otočil. Přikývnul hlavou a ona pokračovala: „Jmenuju se Linda Lukavská. Říkali mi, že jste byl nejlepší kamarád Tomáše Arthura. Vím, že to teď máte těžké, ale prosím vás nevíte, co se stalo s mým otcem?“ Petr sklesle sklonil hlavu a následně se Lindě podíval hluboko do očí: „Je mi líto. Šel s námi do jeskyně, ale byli jsme nuceni se rozdělit. Od té doby o něm nic nevím.“ Lindě po tváři tekly slzy. Petr vytáhnul z náprsní kapsy na saku kapesník a podal jí ho: „Tady máte. Je mi líto, že pro vás nemám lepší zprávy.“ Linda si slzy utřela, ale hned jí po tváři začaly stékat další. Přikývla a se slovy: „Děkuju.“ se otočila a odešla.
U Tomášova hrobu stála Kamila. Petr si stoupnul vedle ní. Ona se na něj otočila. Byla uslzená. Petr jí chtěl obejmout, ale ona ho odstrčila: „Drž ode mě ruce dál. Vy dva jste měli vždycky praštěné nápady.“ Následně odešla pryč. Petra to mrzelo, nicméně se postavil čelem k náhrobku: „Přišel jsem se s tebou rozloučit Tome. Ale musím uznat, že s tím pokladem si měl pravdu a neboj. Sice jsme nepobrali vše, ale celý jsme ho tam nenechali. Nicméně se jeskyně zřítila, takže z pokladu pod Radhoštěm už teď bude opravdu jen legenda……O tu tvojí garáž se postarám, jen co se mi trošku podaří skamarádit s Kamčou, aby mi od ní dala klíče. Je na mě kvůli tomu všemu naštvaná a já se jí nedivím. O Nikole nemám zprávy, co odjela do Budějovic, ale snad se brzy ozve. Samozřejmě jí pomůžu, jak jen budu moct……..jo, a mrzí mě, že jsem ti neřekl o Natálce dřív. To víš, ale každá, která tě poznala, mi dala kopačky. Ale za to ti vlastně děkuju, protože takové holky, mi za to nestály. Nemohl bych být s někým, kdo by tebe nesnesl……Ne tak to už asi přeháním. Jak přijde holka, tak jde přátelství stranou.“ Petr se usmíval se slzami v očích. Po krátkém odmlčení pokračoval dál: „Jinak s Naty jsme spolu dva měsíce a je to skvělá holka. Možná už i já se konečně usadím, i když jak se teď poslouchám, tak to zní šíleně. Ale kdo ví……O Kami se neboj, ta se z toho dostane. Je vidět, že tě opravdu hodně milovala, ale je to silná holka. Měl jsi tentokrát v lásce štěstí……Co bych ti řekl dál?…..Chtěl dojet i můj strýc Ivan. Zajímal se o tu jeskyni, co jsme našli. To víš, vášnivý speleog, ale nevyšlo mu to.“
K Petrovi přistoupil Kuba: „Musím říct, že takové přátelství je vzácné.“ Petr utřel slzy: „Já vím. To co teď řeknu, hlavně nikde nevykládej.“ Kuba nastražil uši. Petr se zhluboka nadechnul a dostal ze sebe: „Bude mi chybět.“ Kuba se usmál a to vyvolalo úsměv i na Petrově tváři.
Společně se vydali k autu:
- „Jak se budeš do toho Norska dostávat?“ zeptal se Petr.
- „Nevím, asi si koupím letenku.“
- „Takže letadlem?“
- „No jo. Ale jsem nervózní, ještě jsem nikdy neletěl.“
- „Je to v pohodě.“

Když se hřbitov vyklidil, přistoupil k Tomášovu hrobu Radek Šmíd a položil na něj smuteční kytici. Pousmál se a pronesl: „To bys mi vyčítal, kdybych ti ani hrob nenavštívil.“…