Záhadologové II: 5. díl - Duchové

5. díl
Duchové

Krkonošské pohoří, KRNAP
Šestice lidí, osvětlených jen světlem plápolající svíčky, sedí okolo kulatého stolu. Ruce mají těsně nad jeho povrchem. Palce mají u sebe a vzájemně se dotýkají malíčky.
Venku řádí silná bouřka. Vítr mlátí větvemi do okenic.
Jedna ze dvou žen, sedících u stolu, paní Pavelková Nina, začíná mluvit: „Jestli tu jsi, projev se.“ Plamen svíčky plápolá v silném průvanu. Dveře a jedna okenice se prudce rozráží. Svíce zhasíná a chalupou vládne tma a napjaté ticho.
Postarší muž vstává. Zavírá okenici a následně i dveře: „Tohle není normální. Tak silný projev jsem už dlouho nezažil.“ Škrtá sirkami a opět rozsvěcuje zhaslou svíci.
Malá deska s kolečky a tužkou uprostřed začne jezdit po stole na papíře. Lidé napjatě sledují, co se rýsuje za nápis. Už to vidí. Je na něm jasně, jen trochu roztřeseně, napsáno:
„POMOC“
Šestice se na nápis nevěřícně dívá.

O dva dny později…
Lyžařské střediska ve Špindlerově Mlýně byly plné lidí. Napomáhalo tomu hezké víkendové počasí, které po silné bouři, panovalo už druhý den.
Mezi lidmi se na svém snowboardu proplétal Petr Kříž. Měl namířeno k černě označené sjezdovce. Zastavil na její hraně a musel se začít smát. Zhruba v její půlce se dral směrem vzhůru Tomáš Arthur a byl celý od sněhu. V jedné ruce držel lyži. V druhé své hůlky a měl zamířeno pro druhou lyži, ležící na sněhu nad ním.
Petr zařval: „Počkej tam. Já ti tu lyži donesu.“ Tom se podíval vzhůru a Petra a lehce se mu ulevilo, že už se nemusí namáhat po prudkém svahu.
Petr se rozjel. Oblouky se pomalu přibližoval k Tomově lyži. V rychlosti, kterou jel, si ale nevšimnul výmolu, který jej rozhodil. Ztratil rovnováhu a šel na zadek. Další výmol ho vymrštil a několika kotrmelci proletěl kolem Tomáše.
Tomáš se usmíval a sledoval Petra, dokud se nezastavil a nesnažil se postavit: „Jo. Tak dík za tu lyži. Kdybys něco ztratil ty, taky ti to hned donesu.“ pronesl ironicky.
„No bezva.“ řekl si pro sebe Petr, když si otřepával sníh z čepice. Nasadil si jí na hlavu a v ten moment nad ním zastavil Tomáš smykem tak, že ho celého obhodil sněhem. Povzdychnul si a znovu si sundal čepici, aby jí mohl otřepat. Tom si sednul vedle něj a plácl ho po rameni: „Promiň.“ Petr si nasadil znovu otřepanou čepici a podíval se na Toma: „V pohodě. Co jiného od tebe čekat, že?.“ Kamarádi se na sebe usmáli. Petr po chvíli promluvil znovu: „Už jsem se tě chtěl zeptat ráno, jak jsme přijeli. Jak se ti podařilo přesvědčit Nikolu, ať jede s námi?“ Tomáš si vytáhnul zpoza límce ještě zbytky sněhu, který mu tam začal tát a voda z něj stékat po zádech: „Já ji vlastně ani nepřemlouval. Přijela, že si dá kafe a že už je ze všeho vyčerpaná. Tak jsem jí nabídnul, že se nám uvolnilo místo po Kamile, ať teda jede s námi sem a ona souhlasila.“ Petr přikývl a zamyšleně podal další otázku: „Vy jste se s Kamilou rozešli?“ Tom zakroutil hlavou: „Ne. Klape nám to teď líp, než kdy jindy, ale dostali od zaměstnavatele týden v rakouských Alpách v tomhle termínu, tak jela tam.“
Tomáše s Petrem ohodil sníh. Okamžitě ze sebe začali střepávat sníh. Vedle nich si sedla, usměvavá Nikola: „To se povedlo.“ Petr s Tomem se usmívali a zároveň si čistili čepice od sněhu. Tom řekl: „Dlouho jsem tě neviděl se tak usmívat.“ Nikola se porozhlédla po okolí a zhluboka se nadechla, aby nasála atmosféru: „Já vím. Dlouho jsem se necítila tak, uvolněně. Jako by to ze mě teď všechno spadlo. Stále si uvědomuju, že je moje dcera někde v rukou těch prevítů. Dost mi chybí i Viktor, ale už jsem toho měla moc a tohle je přesně to, co jsem potřebovala.“ Petrovi se moc nechtělo věřit, že tohle Nikola řekla. Chtěl něco říct, ale ona ho předběhla: „Jedem na hotel? Mám toho už dost a taky se prý blíží nějaká bouře.“ Tom se podivil: „Už zase? Jedna tu byla teď nedávno.“ Nikola přikývla a Tom řekl: „Tak jedeme na hotel. Stejně už je pozdě.“…

Na horskou službu přišla zničená uslzená žena. Hned se jí ujal náčelník Michal Závětrný, chytil jí za ramena a za utěšování jí dovedl na pohovku do denní místnosti záchranářů. Podal jí hrnek teplého čaje a přisunul k ní židli, na kterou si sednul: „Mám pro vás bohužel špatné zprávy, paní Malinovská. Vašeho manžela se synem, se nám bohužel zatím najít nepodařilo. Navíc se sem opět žene dost nepříjemná bouře. Nechci být ale pesimista. Opravdu nevíte, kam se mohli vypravit? Zúžilo by to okruh pátrání a to by nám dost pomohlo.“ Žena zakroutila hlavou a oči jí zalilo ještě více slz.“ Milan jí dal ruku na rameno a lítostivě se na ní podíval: „Samozřejmě se nevzdáme a budeme pokračovat v pátrání. To vám slibuju.“
Do denní místnosti vtrhnul Michalův kolega Radim Vyhlídal: „Máme tu další ztraceného. Tentokrát běžkař. Věk 23 let. Nevrátil se z výletu a venku už to začíná být pěkné drsné.“ Náčelník se na kolegu unaveně podíval: „Víme, kam šel?“ Radim přikývnul: „Prý na Labskou boudu. Hned jsem tam volal, ale samozřejmě si podle popisu nikoho takového nevybavují. Bylo dneska krásně a je blbost aby si pomatovali všechny návštěvníky.“ Náčelník přikývnul: „Dobře. Nastartujte rolbu. Projedeme hlavní běžkařskou trasou. Třeba budeme mít výjimečné štěstí.“ Poté zamířil pohled zpět na paní Malinovskou: „Je mi to líto, ale musím teď jít.“ Paní utrápeně, ale chápavě přikývla…

Hotelová restaurace se naplnila ubytovanými hosty, jenž přišli na večeři.
Servírka položila před Nikolu jídlo, ale ta vůbec nevnímala. Dívala se z okna na ten nečas, co venku řádil. Tomáš, který seděl naproti ní, se natáhnul a zamával jí rukama před očima: „Jsi s námi?“ Nikola se probrala jako by z transu. Podívala se na Toma, následně na Petra a nakonec zamířila svůj pohled na talířek před sebou: „Aha. Už je jídlo.“ Petr přikývnul a zeptal se: „Děje se něco?“ Nikola se na silu pokusila usmát: „Ale ne. Jen mě vyloženě sere to počasí. Doufám, že se to zítra uklidní.“ To už Tomáš hleděl do mobilu na počasí a kroutil hlavou: „No. Nevypadá to moc dobře. Myslím, že si zítra budeme muset najít jinou zábavu než lyžování.“ Na Nikole bylo vidět, jak jí taková informace vůbec nepotěšila. Petr si její reakce všimnul a s nadsázkou pronesl: „Tak můžeme třeba hrát, Člověče, nezlob se.“ Nikola zakroutila hlavou a lehce se pousmála: „Dobrou chuť.“
Tomáš drknul do Petra a zakroutil hlavou. Petr pokrčil rameny a tiše odvětil: „Jen jsem chtěl odlehčit situaci.“…
Nikola si do úst vložila sousto a opět se zahleděla zamyšleně a sklesle skrz okno ven…

Bouře se zhoršovala. Panoval silný vítr, sněžilo čím dál hustěji a od chvíle co se setmělo, nebylo téměř vidět. Horský záchranář Radim Vyhlídal, který řídil rolbu, zastavil a otočil se na svého šéfa: „Ty vole, Michale. Tohle nemá smysl. V tomhle hnusu budeme za chvíli pohřešovaní taky. Navíc nemáme sebemenší šanci někoho v tomhle najít, i kdyby svítil jak sluníčko.“ Michal Závětrný věděl, že má jeho kolega pravdu, ale nechtěl si připouštět dalšího pohřešovaného člověka v tak hrozném počasí. Nicméně přikývnul: „Máš pravdu. Vrátíme se zpátky na základnu. Jakmile se trošku vyčasí, zorganizujeme pátrání!“ Radim zakroutil hlavou. Věděl, že jestli je v tomhle někdo venku, nemá moc šancí na přežití. Přesto jen nevraživě odsekl: „Dobře. Jedeme zpátky. Jestli ovšem trefíme cestu!“…

Radim s Michalem vstoupili do denní místnosti na základně horské služby. Radim, jakmile došel k rychlovarné konvici, se zeptal: „Dáš si čaj, Michale?“ Ten však zasyčel, ať je Radim potichu. Radim nechápal a podíval se na Michala. Přikrýval paní Malinovskou, která u nich usnula na pohovce.
Radim k Michalovi přistoupil a téměř šeptem, ale vážně se zeptal: „No to snad ne?! Nejsme noclehárna.“ Michal se zamračil: „Já vím, ale má tam venku někde manžela a syna. Nemůžeme jí teď nechat samotnou.“ Radim chápal, ale moc se mu nelíbilo, že si nebudou moct pustit ani televizi aby paní nevzbudili. S povzdechem se zeptal: „Dáš si ten čaj, nebo kávu?“ Michal přikývnul: „Čaj. Díky.“…

Bouře v noci neutichala. Nárazový vítr mlátil do okenic a chodbami hotelu se ozývala meluzína.
Tomáš si dal sprchu, obléknul trenky a přistoupil k posteli, u které už stál Petr, kterého se hned zeptal: „Co je?“ Petr si povzdychnul: „To, že Kamila nejela, chápu, ale proč musí spát Nikola v původně mém pokoji, a my teď musíme spát na manželské posteli a ještě pod jednou dekou?..... No nic. Spíš na zemi!“ zamířil si to do postele. Tomáš ho ale rychle zarazil: „Moment. Jak spím na zemi?“ Petr pokrčil rameny: „Tak nebudeme se tulit. Já potřebuju prostor.“ Tom nechápal: „Jestli potřebuješ prostor, lehni si na zem ty. Tam ho budeš mít víc.“ Petr zakroutil hlavou a už zvedal peřinu: „Ne. Navíc jsem starší a potřebuju už nějaké pohodlí.“ To už Tomáš nevydržel a vytrhnul deku Petrovi z ruky: „Na to ani nemysli. Jsi starší jen o rok. Jestli někdo bude spát na zemi, tak to budeš ty. Já s tebou spát v posteli problém nemám.“ Petr se podivil a musel se pousmát: „No je fakt, že o tvé sexuální orientaci pochybuju už dlouho. O to víc, se s tebou nechci tulit.“ Tomáš zakroutil hlavou: „O mé sexuální orientaci si mysli co chceš, ale já spím na posteli.“ Hned poté lehnul na levou půlku postele a přehodil přes sebe deku. Petr odsekl: „Bezva.“ a lehnul si na druhou půlku se slovy: „Drž se ale na svojí půlce……A dej mi trochu deky!“
Na velké manželské posteli tak oba dva usnuli na úplném kraji. Každý však na jiné straně.

Začalo se rozednívat, ale venku to nevypadalo nijak vábně. Vítr po východu slunce ještě zesílil, bylo pod mrakem a tvořily se mlhy. Jediné, co se trošku zlepšilo, bylo sněžení. Trochu prořídlo.
Tomáš se začal pomalu probouzet. Na hrudi však cítil menší tlak. Jakmile se mu podařilo rozlepit oči, tak zjistil, o co šlo. Petr přes něj měl položenou ruku a nosem mu dýchal téměř do ucha. Hned si povzdychl: „A o mojí orientaci bude pochybovat.“ Odhodil jeho ruku tak, aby ho probral. Petra to však nerozhodilo. Otočil se na druhý bok a spal dál. Tom zakroutil hlavou a šel do koupelny.
Po ranní hygieně se Tomáš podíval na postel, kde se probouzel už i Petr. Zapnul si košili a se slovy: „Jdu na snídani, tak dojdi.“ odešel z pokoje. Petr si protřel obličej, podíval se na mobil, aby věděl kolik je hodin a posadil se: „Na snídani už v osm. To není dovolená, ale vojna.“

V jídelně už bylo rušno.
Tom si s plným talířkem salámů, párků a zeleniny přisednul k Nikole: „Dobré ráno.“ Nikola se usmála: „Ahoj.“
Netrvalo dlouho a přisednul si k nim i Petr: „Dobré ráno všem.“ Tom s Nikolou mu pozdrav opětovali, načež se Nikola provokativně zeptala: „Tak co kluci? Jak se spalo?“ Petr se na ní nevraživě podíval: „Doufám, že odpovídat nemusíme.“ Nikola se usmála, podívala se na hodinky a se slovy: „Sakra. Za chvilku jsem zpátky.“ opustila stůl.
Tomáš s Petrem jí sledovali u recepce, která byla skrz prosklenou příčku vidět. Nikola se tam sešla s mužem středního věku. Tom s Petrem se podivili.

„Jsem ráda, že jste přišel.“ Podala Nikola muži ruku. Ten však podání ruky neopětoval. Místo toho se porozhlédnul kolem sebe. Následně si prohlédnul Nikolu, zadíval se jí do očí a vážným, ale tichým hlasem řekl: „Chci, abyste věděla, že kdyby vaše situace nebyla taková, tak vám ten kontakt nedám! Tihle lidí jsou dost citliví, co se týče otázek jejich schopností.“ Nikola přikývla. Muž si jí ještě jednou prohlédnul: „Dobře. Kdyby cokoli, musíte mlčet. Zapomenete na to, co uvidíte a uslyšíte!“ Nikola opět přikývnula a muž jí předal lístek se jménem a adresou. Poté se otočil a beze slov odešel.

Když se Nikola vrátila ke stolu, nevyhnula se tázavým pohledům Petra s Tomášem. Čekala, že od ní budou chtít vysvětlení, přesto nevěděla, co hned říct. Po krátkém zalknutí promluvila: „Jeden starý známý.“ Tom, ani Petr moc nevěřili, přesto se prozatím s odpovědí spokojili.
Po snídani Nikola vstala od stolu: „No nic. Venku to moc na lyžování nevypadá. Dám si dneska volno a konečně se zkusím pořádně prospat. Tak prosím nerušit.“ Následně odešla do svého pokoje.
Tom s Petrem zůstali ještě chvíli sedět a užívali si ranní kávy. Po krátké chvíli to Petr nevydržel a zeptal se:
- „Zdá se to jenom mě, nebo je nějaká divná?“
- „Taky mám ten pocit. Něco nám tají. Ale co?“
- „To nevím. Ale že by chtěla dnešek prospat, jsem jí nevěřil ani na chvilku.“
- „Myslíš si, že má něco v plánu? Co by tady tak mohla chtít dělat?“
- „Netuším. Je to ženská. Ty jsou schopné čehokoli.“
- „No. A ona obzvlášť. Stejně mi to ale přijde divné.“
- „Nechal bych jí tak.“
- „Hm.“

Nikola si sedla u sebe na postel a na mobilu si pře internet našla adresu z lístku, co dostala. Následně se oblékla a zamířila si to pryč z hotelu.
Kolem prosklené příčky u recepce se jí podařilo proklouznout bez povšimnutí Tomáše a Petra, kteří stále seděli v jídelně.
Jen co se za ní zavřely hlavní dveře od hotelu, rozeznělo se hotelovým rozhlasem: „Varování horské služby. Je doporučeno nevycházet a zůstat v hotelových prostorech. Venku panuje nebezpečné počasí. Ačkoli se může zdát, že se to momentálně uklidnilo, ujišťujeme vás, že tomu tak není. Očekáváme silný nárazový vítr, hustou sněhovou bouři, velmi nízké teploty hluboko pod bodem mrazu a silné mlhy. Prosím nevycházejte. Opakuji hlášení horské služby…“

Tomáš s Petrem se na sebe podívali a povzdychli si…

Na základně horské služby se probudila zmatená paní Malinovská. Posadila se a začala se rozhlížet kolem sebe. Hned k ní přistoupil s hrnkem horké kávy muž v záchranářském triku: „Tady máte kávu, paní Malinovská. Jmenuju se Pavel Rorýs. Šéf mi o vás vše řekl.“ Malinovská si vzala hrnek kávy, kterou jí Pavel podával, opatrně si usrkla a poté se zeptala: „A pan Závětrný tu není?“ Pavel zakroutil hlavou: „Kolegové šli domů. Skončila jim šichta.“ V ten moment se Malinovská lehce vyděsila: „A mého manžela se synem hledá někdo?“ Pavel si před ní podřepnul a dal jí ruku na rameno: „Nebojte se. Děláme vše, co je v našich silách. Hledají je mí profesionální kolegové i dobrovolníci.“ Tahle informace paní Malinovské vlila do žil opět trochu naděje. Řekla: „Děkuju.“ Pavel se na ní usmál, vstal a šel k pracovnímu počítači…

Tomáš s Petrem už stáli na schodech při cestě do svého pokoje, když do hotelu vtrhnul mladík celý od sněhu s červenými tvářemi. Udělal pár kroků a vyvrátil se na zem. Tom se Petrem se na sebe vážně podívali a hned k němu zamířili.
Mladý muž se silně třepal zimou. Na tváři byl samá omrzlina a z šoku nebyl schopen ani mluvit. Petr hned pokynul na recepční: „Volejte záchranku.“ Vyděšená recepční přikývla a hned vzala do ruky telefon.
Tomáš se snažil mladíka uklidňovat: „To bude dobré. Už bude teplo. Za chvíli přijede pomoc. Už jsi v bezpečí.“
Těsně před příjezdem záchranky z mladíka vypadlo roztřepaným hlasem několik krátkých vět: „Byl to duch. Zachránil mě duch! Prostě tam byl a pak zmizel. Viděl jsem ducha.“ Tom i Petr si mysleli, že mluví z šoku způsobeným velkým mrazem.

Poté, co si sanitka promrzlého mladíka odvezla, se Tom s Petrem dali opět na cestě ke svému pokoji. Tom se zeptal:
- „Co si o tom myslíš?“
- „Že venku slušně promrznul.“
- „Tak to je slušná dedukce Watsone, ale já mluvím o tom duchovi, o kterém mluvil.“
- „Mluvil z prochladnutí. Jak by ho mohl zachránit nějaký duch?“
- „Možná ho psychicky podpořil, nebo já nevím.“
- „Ano. Už vidím ten článek v novinách. Horská služba už není potřebná. Na horách teď zachraňují duchové.“ pronesl Petr ironicky
- „Tak jsem to nemyslel. Ale co když na tom něco je?“
- „No. Nechám si o tom zdát. Jdu si dát posnídaňového šlofíka.“
- „Ty jdeš zase spát?“
- „Jsem na dovolené.“
- „Aha. Prospíme dovolenou. Stojí nás to peníze, ale někde v hotelu se spí prostě líp než doma. Dovolená snů.“ řekl Tomáš sarkasticky.
- „Ne. My nejdeme spát. Já jdu spát!“ Petr se usmál.
- „Ok. Zajdu za Nikolou. Třeba s ní bude větší zábava.“
- „Hodně štěstí.“ Řekl Petr s úsměvem, který mu na tváři vytvořila představa velké postele jen pro něj.

Tomáš zabouchal na dveře pokoje Nikoly, ale žádné reakce se nedočkal. Sáhl tedy po klice, že dveře otevře, ale bylo zamknuto. Podivil se, ještě jednou zaklepal a následně šel do svého pokoje.

Petr se zavrtal do deky a zavřel oči. V tom se rozrazily dveře a postel zavrzala poté, co na ní sednul Tomáš. Petr si povzdychnul a se zavřenýma očima se zeptal: „S Nikolou není tolik srandy?“ Tom se opřel o zeď: „Vůbec tam není. Nebo si aspoň hraje na to, že tam není a má zamknuté.“ Petr si povzdychnul znova: „Že já blbec nezamknul.“ Tom se zamračil: „Nikola mi prostě dělá starosti.“ Na to už Petr reagoval jen zamrčením…

Na horskou službu se dostala zpráva, že se našel dvaceti-tří letý běžkař Staněk Berka. Pavel Rorýs přes vysílačku okamžitě informoval své kolegy v terénu. Přisednul si k paní Malinovské, se kterou soucítil a tak jí nechtěl vyhánět do toho nečasu: „Našel se běžkař, co se včera večer ztratil. Je možné, že někde bude i vaše rodina. Jen možná neměli možnost se s vámi ještě spojit.“ Malinovská tomu moc velkou naději nedávala, ale byla ráda, že se v ní někdo snaží udržet aspoň slabé pozitivní myšlení…

V téměř neprůhledné mlze, silném mrazivém větru a začínající chumelenici se Nikola snažila udržet na stezce. Neměla ale šanci udržet směr. Ztratila se během půl hodiny. Dostala se do nízkého smrkového porostu. Pochopila, že takhle to dál nejde a tak se rozhodla vrátit po svých stopách. Otočila se a v ten moment se vyděsila. Silný vítr zahladil stopy a v mlze ani nepoznávala, kudy přesně přišla: „No bezva.“ Vytáhla z kapsy mobil a nálada se jí ještě zhoršila. Nebyl tam žádný signál. Věděla ale, že na jednom místě zůstat nemůže. Vybrala si jeden směr a vydala se hledat cestu zpět. Přitom si nadávala: „Že já kráva, aspoň klukům neřekla, kam jdu. Možná by měli blbé kecy, ale určitě by to pochopili.“…

Tomáš se dlouho na posteli válet nedokázal. Rozhodl se prozkoumat hotel a zjistit alternativní možnosti zabavení než lyžování nebo běžky.
Jen vyšel na chodbu, všimnul si, jak z pokoje Nikoly vyšla uklizečka s pytlem odpadků. Hned k ní přistoupil: „Dobrý den. Prosím vás, vy jste tam teď uklízela?“ Uklizečka si Toma prohlédla a uchichtla se: „No. Tak je to moje práce. Musím říct, že takhle se mě ještě nikdo sbalit nesnažil.“ Tomáš vyvalil oči: „Ne!....To ne!.... Teda ne, že byste nebyla pěkná,…… ale chtěl jsem se jen zeptat. Slečna Zárubová na pokoji není.“ Uklizečka zakroutila hlavou: „Není. Je mi to líto? Ale kdybyste byl večer na baru, tak pozvání na drink neodmítnu.“ usmála se. Tom úsměv opětoval: „Dobře.“ Následně uklizečka zatlačila do svého vozíku a odešla pryč.
Tom hned vytáhnul svůj mobil a začal Nikolu vytáčet. Z telefonu se ozvalo: „Volaný účastník je momentálně nedostupný.“ „Sakra.“ Pronesl Tomáš a šel zpátky na pokoj vzbudit Petra.
Petr se pomalu posadil na postel a protřel si obličej: „Jak malé dítě. Sám se prostě nezabavíš.“ Tom si sednul vedle něj: „Nikola není na hotelu a je nedostupná. Jestli šla v tomhle počasí ven, tak…“ „Tak pochopí, že to nemá smysl a vrátí se.“ dokončil Tomášovu větu Petr. Tom se zamračil: „Mám o ní strach.“ Petr se podíval z okna a pochopil, že je opravdu špatné, aby v tom počasí byla Nikola někde venku: „Dobře. Zkusíme jí chvilku hledat.“…

Nikola bojovala se silným větrem. Snažila se aspoň trochu orientovat podle stromů, když jí ujela noha a začala sjíždět z prudkého svahu. O jeden strom si narazila lýtko. Než stihla zaječet bolestí, tak si narazila zápěstí a předloktí, což jí vymrštilo trochu jiným směrem. Narazila hlavou do kamene, o který se zastavila a upadla do bezvědomí…

„Nikolo!“ řval venku před hotelem do mlhy Tomáš. „Nikol!“ přidal se Petr. Oběma bylo jasné, že ať šla kamkoli, určitě nebude v takové blízkosti hotelu, aby je slyšela. Navíc v tak silném větru.
Tomáš drcnul loktem do Petra: „Třeba na recepci budou vědět, kdo byl ten chlápek, se kterým ráno mluvila?“ Petr zvednul obočí: „A co ten s tím má společného?“ Tom pokrčil rameny: „Mohl by vědět, kam Nikola šla.“
Když Tom s Petrem procházeli kolem parkoviště, nemohli přeslechnout, co říkal otec od jedné rodiny, co právě přijela a vystupovala z auta: „Toho chlápka nechápu. Opravdu přísahám, že jsem ho tam viděl. Nevím, kam potom zmizel. Ale kdybych kvůli němu nezastavil, tak se ten strom na nás vyvrátí…“
Toma okamžitě napadlo, že by to mohlo mít souvislost s tím, co ráno říkal promrzlý mladík. Větší pozornost tomu ale nevěnoval.
Na recepci se Petr zeptal mladé, sympatické recepční: „Prosím vás, slečno. Ten muž, se kterým se ráno bavila naše kamarádka….“ „Je místní vlekař.“ recepční odpověděla, než dokončil větu a pokračovala: „Teď je v dílně a opravuje lyže, jestli s ním chcete mluvit.“ Petr hleděl, že to šlo tak snadno. Po chvíli mlčení poděkoval a zamířil si to i s Tomášem do hotelové dílny na opravu a údržbu lyží…

Na horskou službu se vrátili dva záchranáři. V denní místnosti si sedli k Pavlovi a jeden z nich si sundal čepici a spustil: „Venku nejde vidět už ani na špičku nosu. Odvolej všechny záchranné akce. Je to tam příliš nebezpečné. A dej vědět všem ubytovacím zařízením, a radnicím, že je zákaz vycházení. Nepotřebujeme další pohřešované.“ Pavel přikyvoval, ale celou dobu se snažil svého kolegu navést, ať se podívá na gauč, aby nebyl tak přímočarý. Kolega to pochopil až pozdě. Podíval se na gauč a následně zpět na Pavla: „Asi jsem měl být zticha, co?“ Pavel přikývnul: „To asi měl, Jirko.“ Jiří vstal a přistoupil k paní Malinovské: „Já se moc omlouvám, ale opravdu je to tam teď příliš nebezpečné na další pátrání. Navíc nemáme moc šancí někoho najít. Ale slibuju, že budeme pokračovat hned, jakmile se trochu vyčasí.“ Malinovské tekly slzy proudem: „Já přece vím, že je to nebezpečné. Jen si neumím připustit, že můj chlapeček je někde tam venku.“
Pavel začal obvolávat hotely a ubytovny, kterých se týkal zákaz vycházení…

„Ano. Mluvil jsem ráno se slečnou Zárubovou a dal jsem jí nějaké informace, ale vám tohle může být jedno.“ odsekl vlekař Karel Strmý Tomášovi a Petrovi. Přitom se dál věnoval své práci, vyhlazování kluznice na jedněch lyžích. Tomáš se nechtěl nechat tak lehce odbýt: „Ale je možné, že Nikola je někde tam venku. Že jí hrozí nebezpečí. To jste se nedíval z okna?“ Karel přestal se svou prací. Bylo na něm vidět, že ho to trápí: „Já vás chápu. Ale neměl jsem v tomhle pomáhat ani jí.“ Tomáš i Petr se v tom začali ztrácet, ale nechtěli do toho moc rýpat, když už byl Karel nalomený. Petr se zeptal: „Aspoň nám řekněte, kam šla, abychom si mohli ověřit, zda došla na místo a je v pořádku.“ Karel zakroutil hlavou: „To stejně nezjistíte. Na té chalupě, kam šla, nemají žádný telefon. Dám vám ale souřadnice, pro horskou službu. Když budou vědět, kde hledat, tak by měli ten případ upřednostnit.“
Tomáš začal volat na horskou službu, ale měli obsazeno. Podíval se na Karla. Ten si povzdychnul: „Dobře. Já vás na tu horskou službu hodím rolbou. Je to kousek.“ Tomáš i Petr souhlasili. Petr se ale otočil na Tomáše a řekl: „Možná bys měl zůstat tady, kdyby se náhodou objevila.“ Tom zakroutil hlavou: „Ne. Já se chci taky projet na rolbě. Proč máš jet ty?“ Petr jen pokrčil rameny, pousmál se a lehce bouchnul Toma do ramene: „Drž se.“ Následně i s Karlem odešli k rolbě.
Tomáš zůstal sám v dílně: „Bezva. Tak jdu asi na pokoj, no. SÁM!“…

Do budovy horské služby vtrhnul Petr s Karlem. Pavel Rorýs se na ně podíval, vyvalil oči a vážně se zeptal: „Jak jste se sem dostali. Nevíte, že je zákaz vycházení?!“ Karel pokrčil rameny a Petr nevinným tónem řekl: „Jooo. No, měli jsme trošku problém neztratit se. Ale jsme tu.“ usmál se. Pavel si povzdychnul: „No. To vidím. Co pro vás můžu udělat?“ Karel se nadechnul, že odpoví, ale Petr ho předběhnul: „Ztratila se nám kamarádka. Odešla dnes ráno. Podle, tady, Karla do hor. Nedá se s ní nijak spojit a netušíme, jestli došla na místo určení.“ Pavel přikývnul. Dobrá. Dejte mi na ní číslo. Zkusím jí zavolat.“
Pavel si zapsal telefonní číslo do mobilu a začal vytáčet. Zvonilo to…

Nikola stále ležela, tak jak se zastavila o kámen. Začínala mít na tváři omrzliny. Několik metrů proti svahu, ze kterého se skutálela, vyzváněl pod tenkou vrstvou sněhu její telefon. To jí probudilo z bezvědomí. Byla ale z mrazu, neustávající chumelenice a vzrůstající beznaděje tak vysílená, že se nedokázala pohnout. Schoulila se ze všech sil do klubíčka. Třepala se obrovskou zimou a pomalu přestávala cítit končetiny. Opět upadla do bezvědomí.
Za Nikolou se v mlze objevila silueta člověka…

„Nebere to!“ pronesl Pavel a dal si telefon od ucha: „Víte, kam přesně šla?“ Petr zakroutil hlavou: „Já ne, ale tady vlekař ví.“ Pavel pokynul na Karla, který si poté povzdychnul: „Mám zakázané, tam posílat lidi. Tohle je ale výjimečná situace. Dal jsem jí adresu staré Pavelkové.“ Pavlovi rychlo proběhlo hlavou, o koho jde. Sklesle se zeptal: „Ona samozřejmě nemá telefon, že?“ Karel souhlasně přikývnul. Pavel se podíval na svého kolegu, který zrovna přišel, jakoby od něho čekal radu. Nedočkal se ji. Otočil se zpět na Petra s Karlem: „Teď nemůžeme nic dělat. V tom počasí je to nebezpečné a vás odtud taky nikam teď nepustím. Vím, že jde o život, ale v případě, že bychom se jí vydali teď hledat, riskovali bychom životů ještě víc.“ Petrovi se tato reakce nelíbila, ale chápal to. Přikývnul, načež jemu a Karlovi Pavel řekl: „Běžte si sednout vedle do denní místnosti. Já zatím postavím vodu na čaj.“ Petr přikývnul a podíval se na Karla: „A ty mi řekneš, co tam Nikola chtěla dělat!“ Karlovi se to vůbec nelíbilo, ale věděl, že mu teď nic jiného nezbude…

V hotelové restauraci seděl Tomáš u okna a popíjel kávu, přičemž sledoval venkovní nevlídné počasí. Nemohl se smířit s tím, jen tak sedět a nevědět, co je s jeho přáteli. Začal mu zvonit telefon:
- „Ano Petře? Tak jak to vypadá?“
- „Horská služba teď nic dělat nemůže. Vydají se jí hledat hned, jakmile se počasí trošku zlepší. Není jediná pohřešovaná. Ještě se hledá malý kluk se svým otcem.“
- „Takže nebudeme vědět nic, dokud to venku neskončí.“
- „Asi tak nějak. Nicméně zkus něco zjistit o Krkonošských spiritistech. Za jednou spiritistkou se totiž Nikola vydala.“
- „Spiritistkou?“
- „Tady asi víc nezjistím. Ten vlekař je tajemnější než ženská při menopauze.“
- „Tak to bude trošku problém. Nefunguje totiž internet. Kdy se vrátíš?“
- „Nevím. Nechtějí nás odtud pustit. Prý bychom měli dodržovat zákaz vycházení a případně jim nepřidělávat práci.“
- „Aha. To má logiku. Drž se.“
- „Tak zatím.“
Tom se opřel o opěradlo židle, povzdychnul si a zahleděl se skrz okno do husté mlhy: „Kde jsi? Nikol.“…

Bylo cítit teplo plápolajícího ohně a pod hlavou měkký polštář. Z rozmlženého vidění poznala, že je někde v dřevěnici. Nikola si protřela oči, aby viděla trochu líp. Opravdu ležela na posteli v nějaké roubence.
Na druhé straně místnosti plápolal v krbu oheň.
Nikola se pokusila posadit, ale nešlo jí to. Stále ještě byla velice vysílená a navíc ji vše bolelo. Opět usnula…

Paní Malinovská přecházela nervózně a se slzami v očích po místnosti tam a zpět: „To počasí přece už musí skončit. Jestli to tak půjde dál, půjdu je hledat sama.“ Pavel už nevěděl, co má s paní dělat. Chtěl jí pomoct, ale nevěděl jak. Ujal se toho Petr. Vstal a chytil jí pevně za ramena: „Paní Malinovská. Zkuste se trošku uklidnit. I vaše rodina potřebuje, ať máte chladnou hlavu a to poslední, co by chtěli je, abyste šla teď ven. Ale snad se to brzy zklidní a budeme pro své blízké moci něco udělat všichni.“ Na Malinovské bylo vidět, že se opět trochu uklidnila. Pomohlo jí, že se objevil další člověk, co se do ní snažil vlít trošku optimismu…

Tomáš už si dával třetí džus. Zamyšleně se opět podíval z okna a lehce se zaradoval. Mlha začala řídnout. Okamžitě vzal mobil a vytočil Petra:
- „Co je? Tome.“
- „Jak to vypadá u vás nahoře?“
- Petr se podíval z okna: „Nic moc. Pořád stejné.“
- „Tady se mlha začala trochu trhat. Sedám do auta a zajedu do krkonošského muzea. Třeba tam zjistím něco o těch spiritistech. Jinak, jak jsi říkal, že se jmenovala ta ženská, ke které Nikola šla?“
- „Nějaká Nina Pavelková.“
- „Dobře. Díky. Ozvu se, jakmile něco zjistím.“
- „A já mám trčet tady!?“
- „Tak ty ses mermomocí chtěl projet rolbou.“
- „Hm. Ozvi se.“

Na recepci se Tomáše pokusila zastavit recepční: „Kam si myslíte, že jdete?“ Tomáš, jenž si za chůze k východu oblékal bundu, se na recepční ani neotočil: „Musím dolů do města.“ Recepční vyvalila oči: „Ale je zákaz vycházení. To přece nejde.“ Tom otevřel dveře, na recepční se usmál a se slovy: „Tak se otočte, a dělejte, že jste to neviděla. Já to na vás neřeknu.“ opustil hotel.

Na horské službě se Petrovi z paní Malinovské konečně podařilo dostat její příběh. Seděli spolu vedle sebe na gauči, popíjeli několikátý šálek, při kterém si povídali:
- „Odešli na běžky. Chodí často, ale nikdy se nestalo, že by se vrátili až po setmění.“
- „A máte tušení, kam šli?“ otázal se Petr opatrně.
- „Bohužel. Můj muž si nikdy na plánování nepotrpěl. Prostě chodili podle nálady. Někdy se jim chtělo šlapat do kopce, jindy měli chuť závodit po hřebenu, někdy se svezli až do údolí a vraceli se autobusem. Nikdy to ale nevěděli dopředu.“
- „Váš muž se o sebe a vašeho syna umí skvěle postarat?“
- „To ano. Ale proč se aspoň neozvali, kde jsou?“
- „Pokud vím, tak před třemi dny, kdy vyrazili, tady taky řádila silná bouře. Třeba se před ní schovali někde, kde není signál a kvůli silné mlze, která nahoře v podstatě od té doby vládne nepřetržitě, se ještě neodvážili vrátit domů.“
- „To mi ale na Simona, jako mého muže, vůbec nesedí. Vždycky se vrátili, nebo dali nějak, jakkoli vědět.“ Malinovská se opět více rozbrečela.
- Petr jí objal: „Jen se vyplačte. Uvidíte, že bude dobře!“…

Cesta byla plná sněhových jazyků. Kvůli zákazu vycházení, nebyl nikdo, kdo by jí pořádně projel. Přesto Tomáš pokračoval, dokud nedojel do Vrchlabí. Tam se situace náhle změnila. Mlha úplně prořídla, vítr nebyl tak silný a i chumelení ustalo. Lidé ve Vrchlabí jako by vůbec netušili, jaká hrůza se děje v kopcích nad nimi.
Tom zastavil před krkonošským muzeem a vypravil se dovnitř.
Na pokladně ho zastavila pokladní: „Dobrý den. Přejete si jedno dospělé vstupné?“ Tom si jí prohlídnul: „Vlastně…..není tu někdo, kdo by mi mohl něco říct o spiritistech tady v Krkonoších.“ Pokladní přikývnula: „Zavolám vám ředitele muzea.“

„Dobrý den. Lucie mi říkala, že chcete něco vědět o spiritistech.“ podal, hned jak přišel, ruku ředitel muzea a dodal: „Jmenuje se Vlasta Hrdlička.“ Tomáš také podal ruku: „Ano. Dobrý den. Jsem Tomáš Arthur. Co mi o nich můžete říct?“ Vlasta přikývnul: „Moc toho není. Pojďte se mnou do kanceláře.“
V kanceláři byla Tomovi nabídnuta káva, ale odmítnul. Sedli si tedy s Vlastimilem ke konferenčnímu stolu a Vlasta spustil: „Vlastně ani nevím, co bych vám měl vyprávět. Moc toho není, co bychom o krkonošských spiritistech věděli.“
- „Tak řekněte aspoň to, co víte.“
- „Proč se o ně vlastně zajímáte?“
- „Píšu knihu o záhadách. A myslím, že tohle je zajímavé téma.“
- „Nepřijdete mi jako zdejší.“
- „To taky nejsem. Pocházím z Valašska.“
- „Jedete sem takovou dálku, jen abych vám řekl pár vět o tajemných spiritistech?“
- „Vlastně jsem tady na lyžích. Spojil jsem to dohromady.“
- „Aha. No jak jsem řekl. Moc toho není, co bych vám mohl říct. Jsou to většinou lidé uzavření do sebe. Nemluví o svých schopnostech a žijí v silném souladu s přírodou.“
- „To jste mi toho opravdu moc neřekl.“
- „Protože toho opravdu moc není. Sám jsem po nich několik let pátral a stejně jsem nic nezjistil. I když na někoho narazíte, nepoznáte, že je to spiritista. Mají strach, že kdyby o tom mluvili, o své schopnosti by přišli.“
- „Proč krkonošští spiritisté. Proč ne jen spiritisté?“
- „Samozřejmě se tito lidé vyskytují po celém světě, ale tady v Krkonoších je to nejsilnější. Jako by byli Krkonoše nějakou bránou do paranormálního světa. Měli jsme tu i pozváno několik senzibilů a takovou energii, jakou prý cítili v místních kopcích, nikde jinde necítili. Ne v takové síle. Nejsem zrovna zastánce tady těch věcí, ale něco na tom asi bude. I já jsem na některých místech tam nahoře pociťoval zvláštní průtok energie a to žádný senzibil nejsem.“
- „Takže tvrdíte, že Krkonoše můžou být bránou do posmrtného života?“
- „Nevím, jestli bych to popsal přímo takto. Ale určitě je tu něco, čeho místní spiritisté umí využívat.“
- „Tak děkuju za informace.“
- „Moc jsem vám nepomohl, ale řekl jsem v podstatě vše, co vím.“
- „Mějte se. Nashledanou.“ Tomáš se usmál, vstal a podal Vlastovi ruku na rozloučenou…

Pavel Rorýs domluvil přes telefon s hydrometeorologickým ústavem a otočil se na hosty horské služby: „Tak prý můžeme brzo očekávat zlepšení počasí. Úplně se vyjasnit má až v noci, ale vítr a vánice už by měla ustávat každou chvíli. Snad se brzy roztrhá i mlha.“
Petr se usmál na paní Malinovskou. Ta jej chytla silně za ruku: „Cením si, že tak stojíte při mně. Být sama doma, tak už asi dávno zešílím.“…
Mobil, co měl Petr v kapse, začal zvonit:
- „Tome?“
- „Ahoj. Jak to nahoře vypadá?“
- „Zatím nic moc, ale počasí už by se snad mělo pomalu zlepšovat. Ale na horách nikdy nevíš.“
- „Já jsem teď před krkonošským muzeem ve Vrchlabí. Moc jsem se toho nedověděl.“
- „Snad budeme mít větší štěstí. Pavel, jeden ze záchranářů mi slíbil, že jakmile se to počasí trošku umoudří, tak mě vezme rolbou na chalupu, kam měla Nikola prý namířeno.“
- „Super. Já se zatím vrátím na hotel, kdyby se náhodou neobjevila tam.“
- „Jak vypadají cesty?“
- „Tady je to ještě docela dobré, ale bojím se, že nahoře budou silné jazyky a ledovka. Uvidím, jestli se zpátky nahoru vůbec vyškrábu.“

Cesta vzhůru do Špindlerova Mlýna nebyla vůbec dobrá. Směrem dolů, to ještě šlo, ale nahoru to hodně klouzalo. Čím byl Tom výš, tím opět houstla mlha.
Tom šlapal na plyn, co to šlo. Auto prokluzovalo, ale stále jelo. Najednou se ale před ním objevila postava muže v červené bundě, hnědé čepici a černých zimních kalhotách. Tom šlápnul prudce na brzdu a malým smykem zastavil. Vydýchal šok z možné srážky a začal se rozhlížet kolem sebe, ale nikoho neviděl.
Vystoupil z auta a šel se podívat na místo, kde muž před chvíli stál. Nebyla po něm jediná stopa. Podíval se po cestě vzhůru a v mlze si všimnul velké sněhové závěje, kterou by z auta určitě lehce přehlédnul a určitě by v ní zapadl. Okamžitě si vzpomněl na vyprávění pána, který přijel s rodinou na hotel a vyprávěl, jak ho podivný muž, který následně zmizel, zachránil před padajícím stromem.
Tomáš na nic nečekal, nasednul do auta a opatrně začal sjíždět zpět do Vrchlabí. Rozhodl se navštívit nemocnici, v naději, že tam bude mladík, který ráno promrzlý přišel na hotel a odvezla ho záchranka…

Pavel Rorýs sledoval, z denní záchranářské místnosti, jak se venku vyvíjí počasí a pozitivně mu cukal koutek u úst. Podíval se na Petra a paní Malinovskou a řekl: „Venku téměř ustala chumelenice. Mlha tam sice stále je, ale už řidší a vítr také ustal. Jestli to tak půjde dál, tak za chvíli budeme moci vyrazit a opět spustím pátrací akci.“ Malinovská už v sobě moc naděje neměla. Přesto se nevzdávala a v hlavě si představovala, jak má opět celou rodinu pohromadě u sebe doma…

Ve Vrchlabské nemocnici měli frmol. Spousta lidí v horách nedodržela zákaz vycházení a způsobili si v nevlídném počasí nějaké zranění. Šlo převážně o poranění hlavy, zlomeniny končetin a slabé omrzliny.
Přes všechny ty zmatky, se Tomovi podařilo najít pokoj, ve kterém ležel mladík Staněk Berka. Spal.
Tom si přisunul k jeho posteli židli a sedl si na ní. Jakmile se trošku pohnul, židle zavrzala a Staněk se začal pomalu probouzet. Když si všimnul Tomáše, podivil se a začal přemýšlet, kde jeho tvář už viděl. Tomáš se lehce připomenul: „Ahoj. Viděli jsme se ráno na hotelu. Nechtěl jsem tě budit, ale mohli bychom si promluvit?“ Staňkovi se okamžitě rozsvítilo: „Vy jste se o mě ráno v tom hotelu postaral, než přijela záchranka, že?“ Tom přikývnul: „Ještě tam byl i kámoš. Co kdybychom si tykali?“ Staněk přikývl: „Dobře.“ A podali si společně ruce. Následně se Tom zeptal: „Můžeš mi prosím říct, co se ti na těch běžkách stalo? Ráno jsi mluvil o nějakém duchovi.“
- „Jo. Byl jsem se projet na běžkách směrem na Labskou boudu, ale překvapila mě rychle houstnoucí mlha. Rozhodl jsem se vrátit, ale díky mlze se rychle začalo smrákat a brzy jsem se ztratil. Prostě jsem nevědomky sjel ze stezky. Dostal jsem se na nějakou prudce klesající cestu. Nezvládl jsem to a v rychlosti jsem narazil do stromu. Zůstal jsem ležet mezi kořeny v takovém dolíku. Měl jsem zlomenou běžku i jednu hůlku a hlavně jsem se skrz silně naražené koleno nebyl schopný vůbec postavit. Začala mi být obrovská zima.“
- „Počkej! Tys v té zimě strávil venku celou noc?“
- „Já vlastně ani nevím, co se přesně dělo. Jak říkám. Byla mi obrovská zima. Strašně jsem se třepal. Už jsem začínal upadat do takového podivného bezvědomí, když se objevil muž. Nemluvil. Jen tam byl a dost mi pomohl. Najednou se začalo rozednívat. Noc mi utekla během chvíle. Ačkoli nemluvil, slyšel jsem jeho hlas jako by v hlavě. Donutil mě i přes bolest vstát a jít. Ačkoli jsem podle mě byl někde úplně jinde, tak jsem během okamžiku vyšel z lesa a už jsem v mlze viděl světla hotelu. Zbytek už víš. Já vím, že to z ní šíleně, ale jak jsem přežil noc venku v tom mrazu? Máš nějaké racionální vysvětlení?“
- „Jak vypadal ten muž? Neměl náhodou červenou bundu, černé zimní kalhoty a hnědou čepici?“
- „Jak to víš?“
- „Viděl jsem ho. Díky němu jsem nezapadnul v závěji. Stejně jak záhadně se objevil, tak i záhadně zmizel.“
- „Takže ty mi věříš?“
- „Vypadá to tak. No nic. Drž se. Já budu muset jít.“
- „Jasné. A díky.“
Tomáš se usmál, položil roku Staňkovi na rameno a následně opustil nemocniční pokoj a poté i nemocnici…

Garáží se rozezněl zvuk nastartované sněžné rolby. Pavel zaúkoloval svého kolegu, aby se postaral o Malinovskou a potom se i s Petrem a Karlem usadili. Pavel stisknul dálkové ovládání.
Otevřeli se vrata od garáže. Pavel se podíval na Petra, který seděl vedle něj: „Tady už to je sice lepší, ale jestli to nahoře bude stát za velké kulové, tak se točíme a jedeme zpátky! Opravdu nechci riskovat další životy.“ Petr přikývnul.
Nahoře, v kopcích, sice byla ještě dost silná mlha, ale Pavel to přesto projel. Znal hory nazpaměť a věděl, kam jede. Netrvalo dlouho a parkoval před starou dřevěnou roubenkou: „Tak tady to je.“

Nina Pavelková seděla ve svém houpacím křesle ve světnici a pletla. Pro větší pohodu jí k tomu gramofon přehrával oblíbenou gramofonovou desku. Najednou se od dveří ozvalo klepání. Paní Nina se podívala z okna a podivila se: „Kdo to může být v tomhle nečasu?“ Zaklepání se ozvalo opět a zpoza dveří se ozvalo: „Paní Pavelková, jste doma? Tady Pavel Rorýs z horské služby.“ Nina se opět podivila. Odložila pletení na stolek vedle křesla, vstala a šla otevřít.
Za dveřmi stáli tři muži. Tázavě si je prohlédla a Pavel hned začal vysvětlovat: „Nerad vás ruším, ale hledáme jednu pohřešovanou. Nikolu Zárubovou. Měla prý namířeno k vám. Není u vás?“ Nina přikývla: „Ano. Očekávala jsem jí, ale bohužel nedorazila. Snad není chudáček někde v horách.“ Pavel se podíval zklamaně na Petra a pokrčil rameny: „Aspoň jsme to zkusili.“ Petr sklesle, ale chápavě přikývnul. Pavel podal Pavelkové ruku: „Tak děkujeme. Mějte se hezky.“ Poté zamířil zpět k rolbě následován Karlem, který se Nině nejprve ještě omluvil: „Omlouvám se, že jsem je sem dovedl.“ Nina se usmála: „Myslel jsi to dobře. Přece jen jde o život a to se nikdy nesmí podceňovat.“ Chtěl jít i Petr, ale toho Nina zastavila: „Jestli chcete, tak vy tu můžete zůstat.“ Petr se otočil a podíval se jí do očí: „Já?“ Přikývla: „Ano. Je ve vás něco jiného. Pojďte prosím dál. Mám vevnitř teplo.“
Petr nechápal, ale zvědavost, co k takovému rozhodnutí starší ženu vede, byla hodně silná. Otočil se na Pavla: „Jeďte. Jakmile se mlha roztrhá, tak cestu najdu.“ Pavel souhlasil, pokynul na Karla a společně nastoupili zpět do rolby. Petr vešel do roubenky…

Tomáš seděl v autě pod kopcem ke Špindlerovu Mlýnu a vytáčel Petra, ale nedovolal se. Volané číslo bylo nedostupné…

V roubence bylo příjemné suché teplo, které vydával plápolající oheň v krbu.
Nina Pavelková položila před Petra na stůl, sedícího na lavici, šálek bylinkového čaje: „Vypijte to. Udělá vám to dobře. Jsou to samé dobré bylinky.“ Petr poděkoval a usmál se. Nina si sedla na židli naproti němu a řekla: „Pořád vám asi v hlavě vrtá otázka, proč jsem vás jako jediného pozvala.“ Petr souhlasně přikývnul a čekal na vysvětlení. Nina položila ruce na stůl dlaněmi nahoru a čekala, že je Petr uchopí. Pochopil a pevně starou ženu chytil. Ona se zadívala Petrovi hluboko do očí: „Máte jednu obrovskou chybu a tou je nedůvěra. Nedůvěra v nehmatatelné věci a to i po tom všem, co jste zažil.“ Petr nechápal, ale Nina pokračovala: „Otevřete svou mysl a začněte věřit. Myslím, že nejsem první, kdo vám něco takového říká a přesto, že si myslíte, že jste uvěřil, tak tomu tak není. Musíte tu víru najít opravdu hluboko uvnitř sebe.“ Petr téměř ani nedýchal, jak byl zaposlouchaný: „Asi se ptáte, jak jsem na tohle přišla.“ Petr přikývnul: „Jsem jen stará bába, žádná čarodějka. Nebojte se. Ale žiji celý život v silném souladu s přírodou. Díky tomu umím číst v lidských očích a vy máte úžasné oči. Vládnete schopnostmi, které můžou pomoci spoustě lidí. Proč se jim tak bráníte? Proč z nich máte takový strach?“
- „Ale já se jich nebojím.“
- „Můžete lhát svému okolí, ale nikdy ne sám sobě.“
- „To už jsem taky někde slyšel.“
- „Co tu přesně hledáte?“
- „Ztratila se nám kamarádka. Nikola Zárubová a podle toho vlekaře prý měla zamířeno za vámi. Co tu chtěla?“
- „Ano. Karel mě informoval. Moc se mi to nelíbilo, ale ta žena byla prý opravdu zoufalá, tak jsem si s ní chtěla promluvit, ale pomoct bych jí stejně nedokázala.“
- „Asi vám nerozumím.“
- „Co jsem pochopila, tak chtěla pomoct se spojením se svým mrtvým přítelem. To ale takhle nefunguje. Je pravda, že s mrtvými se dá spojit, ale ne s nikým konkrétním. Nikdy nevíme kdo je zrovna poblíž a odváží se projít bránu.“
- „Nikola se chtěla spojit s Viktorem Karasem?“ podivil se Petr
- „Ano. Myslím, že tak nějak to jméno znělo. Prý by s jeho pomocí chtěla najít svou dceru. Ale jak jsem řekla. S tímhle jí pomoct nedokážu. Neumíme se spojit s konkrétní osobou.“
- „Nechci být vlezlý, ale jak takové spojení vypadá?“
Nina se usmála: „Už začínáte věřit. Jen tak dál. Něco vám ukážu.“ Petr jí pustil a žena zašla pro papír, který následně položila před Petra. Bylo na něm roztřeseným písmem napsáno „POMOC“. Nina si opět sedla naproti Petrovi: „Stalo se to před třemi dny. Měli jsme seanci. Ale tahle byla trošku výjimečná. Projevy, jakými se duch projevoval, byly velice silné. Ne zlé, ale silné. Pomocí takové naší malé vymoženosti, napsal tenhle nápis. Poté vše utichlo. Od té doby jsem slyšela, že se po horách potuluje muž v červené bundě, který se záhadně objevuje a stejně záhadně mizí. Myslím, že jde o někoho velice zoufalého, kdo někoho, nebo něco hledá, jinak nedojde klidu.“
- „Ano. O tom duchovi jsem asi slyšel. Vypadá to, že se snaží pomoct lidem v ohrožení života.“
- „To by mohl být projev hodné duše, které se stalo něco strašného a nechce, aby se to stalo i někomu dalšímu.“
- „A to je normální, že když někdo umře, tak se zjevuje ostatním?“
- „To úplně normální není. Musel využít naší seance, aby prošel do našeho světa.“
- „Aha. A nedojde klidu, dokud nedosáhne svého.“
- „Přesně tak.“…

Vrchlabím projely dva údržbové vozy mířící směrem ke Špindlerovu Mlýnu. Tomáš toho využil a jel hned za nimi s nadějí, že se mu tak podaří dostat až nahoru k hotelu…

Venku se začalo smrákat.

V jiné roubence krkonošského stylu se opět probudila Nikola. Rozhlédla se kolem sebe. U kamen stál muž a míchal něco v hrnci. Chraptivým hlasem se ho vysíleně zeptala: „Kde to jsem?“ Muž si díky tomu všimnul, že už je vzhůru, přestal míchat a přikleknul k posteli, na které Nikola ležela: „Neboj se. Jsi v bezpečí. Byla jsi celá promrzlá a očividně i unavená. Vařím polévku na zahřátí.“ Nikola se snažila vzpamatovat a uvědomit si, co se stalo. Pokusila se i postavit, ale vše jí bolelo. Muž se jí chytil za ruku: „Měla bys ležet.“ Nikola zaúpěla bolestí v zádech a řekla: „To se ale nevyčůrám a dlouho už to nevydržím.“ Muže to zaskočilo a znervózněl: „Aha….jo….jasně…..no tak to bys měla jít asi na záchod. Pomůžu ti tam aspoň dojít.“ Nikola pomoc chtěla odmítnout, ale poté co se pokusila vstát a kvůli pichlavé bolesti v kotníku si musela opět sednout, přikývnula. Muž jí tedy pomohl vstát a na záchod jí dovézt.
Pomohl jí i zpět, posadil jí k jídelnímu stolu a na talířek nalil právě dovařenou polévku. Nikola si vzala do ruky lžičku, podívala se na muže, který zrovna naléval i do svého talířku a řekla: „Děkuju za pomoc. Kdo vlastně jste?“ Muž se usmál: „Jmenuju se Šimon Janek. Býval jsem náčelníkem na horské službě tady nad Špindlerovým Mlýnem.“ Z Nikoly spadlo napětí, které z doposud neznámého muže měla: „Jsem Nikola Zárubová.“ Šimon na ní pokynul: „Tak si dej. Ať tě to pořádně zahřeje.“ Nikoly se zmocnil pocit štěstí. Takový, jaký ještě nikdy nezažila, ale neuměla si ho vysvětlit. Cítila se dobře…

Auto sice musel Tomáš nechat zaparkované pod kopcem, ale pěšky se na hotel dostal. Z pokoje začal vytáčet Petra…

Už se setmělo úplně, ale naštěstí se roztrhala mlha.
Petr šel po vyjetých stopách od rolby zpět do budovy horské služby. Na cestu si svítil mobilní svítilnou, když mu mobil začal vyzvánět:
- „Tomáši?“
- „Já jsem zpět na hotelu. Změnila se nějak situace?“
- „Vlastně ani ne. Teď jsem někde v lese při cestě na horskou službu. O Nikole ale zatím žádné zprávy.“
- „To je blbé. Mám…..po….neb….ak?“
- „Tome? Strašně se mi ztrácíš.“
- „Vů….Pet….nesl…“
Petr si dal telefon od ucha a podíval se na displeji. Ten blbnul. Přeskakovaly v něm barvy. Najednou vypnula svítilna a o okamžik později zhasnul celý přístroj. „No….Tak tohle je dovolená snů.“ pronesl Petr do ticha a podíval se okolo sebe. Povzdychnul si, když za jedním stromem zahlédnul pohyb. Nebylo to ale žádné zvíře. Tím si byl jistý. Rozešel se tím směrem…

Na hotelovém pokoji mluvil Tomáš do telefonu: „Petře! Tak jsi tam. Hej.“ Nedočkal se ale žádné odezvy. Podíval se na displeji svého mobilu, kde se mu zobrazilo, že byl hovor ukončen. Okamžitě zkusil Petra vytočit znovu, ale nepodařilo se. Nebyl dostupný. Povzdychnul si a rozhodl se vydat na běžkách na horskou službu. Jen si vzal ze šuplíku čelní svítilnu a zamířil si to do hotelové lyžárny…

Petr došel na místo, kde viděl pohyb. Nikde nikdo. Nechápal to. Byl si jistý, že určitě někoho viděl a přísahal by, že dotyčný měl na sobě červenou bundu.
Porozhlédnul se opět kolem sebe. Myslel si, že blouzní, ale v dáli mezi stromy znovu viděl někoho v červené bundě. Vypadalo to na muže: „Haló! Kdo jste?“ Muž tam však jen tak stál a po chvíli se rozešel pryč.
Petra se zmocnil podivný pocit strachu, vzrušení a zvědavosti. Podíval se na mobil, který stále nefungoval a následně se rozhodl jít za mužem, aby zjistil, o co jde. Měl tušení, které neuměl vysvětlit, že ho má sledovat…

V roubence, stojící na druhé straně kopce od Petra se Nikola probudila z dalšího spánku. Už se cítila o něco silnější. Byla schopná i ustát na nohách, ale na delší cestu se necítila.
Přisedla si k Šimonovi, který seděl na lavici u jídelního stolu a zašíval si ponožku: „Promiňte. Už nemůžu spát. Můžu si přisednout?“ Šimon přikývnul, přestal zašívat a řekl: „Samozřejmě. Chcete čaj nebo kávu?“ Nikola přikývla: „Dala bych si čaj. Děkuji.“ Šimon šel tedy uvařit čaj…

Tomáš došel k horské službě. Zapíchnul běžky do sněhu a vešel dovnitř. Hned za vstupem se málem srazil s náčelníkem Michalem Závětrným: „Je. Pardon.“ Michal si Tomáše prohlédnul: „V pořádku. Můžu vám nějak pomoct? Jen neříkejte, že se vám taky někdo ztratil. Pohřešovaných už máme dost.“ Tom zakroutil hlavou, ale pak se zarazil: „No…vlastně ztratil.“ Michal si povzdychnul: „Tak pojďte za mnou.“

V denní místnosti Pavel opět utěšoval paní Malinovskou, když do místnosti vstoupil náčelník s Tomem. Pavel hned od Malinovké vstal a došel k Michalovi: „Ahoj. Omlouvám se, že jsem ti volal, ale poté co bouře utichla, tak se všichni vydali do terénu. Myslel jsem, že bude vhodné tě zavolat.“ Michal přikývnul: „To je v pořádku. Tady pánovi se ztratil asi další člověk.“ Pavel se podivil a tázavě se na Tomáše podíval: „Vážně? To nám tu ještě scházelo. O koho jde?“ Tom si prohlédnul nejprve Michala, následně Pavla, polknul a řekl: „Můj kámoš. Prý tu s vámi byl. Petr Kříž.“ Pavel chápavě přikývnul: „Jo. Tak ten je v horách ve srubu u staré Pavelkové. Zůstal tam poté, co jsme se tam jeli podívat, jestli tam není vaše známá. Není pohřešovaný. Jestli že se mu nemůžete dovolat, tak to je normální. Není tam signál.“ Tomáš přikývnul: „No jo. Ale já se mu právě dovolal. Ale poté v tom mobilu začalo divně chrčet a on se mi začal ztrácet, až to vypadlo úplně.“ Michal se zamračil: „Jestli jste se mu dovolal, tak to určitě už u Pavelkové nebyl. Tam nechytne signál žádná síť. Víte co? Pojďte se mnou. Projedeme cestu k jejímu srubu na sněžném skůtru.“ Tom přikývnul a následoval Michala do garáže.
Jakmile nasedli na skůtr, tak se Michal zeptal: „Měl na sobě ten váš kamarád aspoň nějaký reflexní prvek, že by ho byla šance vidět v záři světel?“ Tom se ušklíbl. Michal pochopil: „Paráda. No jak jinak. Tak snad ho nepřejedeme. Pevně se chyťte!“ Michal stisknul plyn a skůtr se rychle rozjel…

Před Nikolou ležel čaj, ze kterého se ještě kouřilo. Šimon si k ní přisednul a zeptal se:
- „Co jsi tu vlastně hledala?“
- „Měla jsem mít schůzku s jednou spiritistkou.“
- „Spiritisktkou?“
- „Ano. Chtěla jsem se s její pomoci spojit s mým mrtvým přítelem Viktorem Karasem a najít díky tomu svou dceru.“
- „Ale spiritisté se neumí spojit s konkrétní osobou. To víš?“
- „Opravdu?“ zeptala se Nikola sklesle.
- „Je mi to líto.“ Šimon se odmlčel, jako by přemýšlel, jestli má říct, co ví, ale nakonec se rozhodl, že jo: „Ale tvoje dcera je v pořádku.“
- Nikola vyvalila překvapením oči: „Prosím?! Jak to víte?“
- „Veronika, že ano?“
- „No…..Ano.“
- „Tak věř, že je v pořádku a až nadejde správný čas, tak jí i najdeš.“
- „Vy víte kde je? Řekněte mi to!“
- „To nemohu.“
- „Kdo zatraceně jste!? A neříkejte, že obyčejný bývalý náčelník horské služby!“
- „………Víš…….těžko tomu budeš asi věřit……..jsem tvůj otec!“
Nikola nevěřila svým uším. Nedokázala údivem ani udržet zavřená ústa…

Tomáš s Michalem dojeli ke srubu paní Pavelkové. Sesedli z něj a šli ke dveřím.

Nina si dělala pořádek v bylinkách, když uslyšela klepání. Zakroutila hlavou: „Koukám, že dneska jsem nějaká oblíbená.“ Šla otevřít. Udivila se, když před svým prahem opět uviděla člena horské služby a neznámého člověka: „Co pro vás mohu udělat?“ Tomáš hned spustil: „Omlouvám se, že obtěžujeme tak pozdě, ale není u vás můj kamarád Petr Kříž?“ Nina se neblaze zamračila: „Mrzí mě to, ale již odešel. Vracel se zpět na horskou službu. Nabídla jsem mu nocleh, ale odmítl.“ Tom si povzdychnul: „To je celý Petr.“ Michal mu dal ruku na rameno: „Zpátky pojedeme pomaleji. Třeba si někde všimneme jeho stop.“ Tom přikývnul, ale moc nadějí tomu nedával. Michal podal paní Pavelkové ruku: „Omlouvám se. Díky za pomoc a přeji hezký večer.“ Nina se pousmála: „Nemáte za co se omlouvat. Zachraňujete lidské životy. Bylo by nesprávné být na vás zlá v jakékoli situaci. Třeba vás jednou budu taky potřebovat.“ Michal přikývnul. Měl paní Pavelkovou svým způsobem rád. Bylo to správná stará dáma, co měla jen ráda svůj klid.
Po rozloučení nasednul Tom s Michalem zpět na skůtr a Michal řekl: „Takže pojedu pomalu. Zkus se dívat co nejvíc okolo sebe. Vezmi si levou stranu. Já se zkusím dívat před sebe a napravo.“…

V lese panoval klid, který jen narušovalo křupání sněhu po Petrových krocích.
Petr nadále sledoval postavu v červené bundě, která se vždy objevila několik desítek metrů před ním a následně zmizela. Bylo mu divné, že nikde nevidí žádné stopy ve sněhu. Nějaký podivný pocit ho však vedl dál…

Nikola se opřela o stůl a rozdýchala nečekanou informaci: „To není možné! Vy nemžete být můj otec. Svého otce jsem znala! Vás vidím poprvé v životě.“
- „Vím, koho myslíš. Velkého podnikatele Norberta Zárubu. Je to složitý příběh, ale věř mi, že to tak opravdu je.“
- „Složitý příběh? Tak mi ho vyprávějte!.....nebo snad vyprávěj?!“ Nikola byla rozhozená.
- „Budu rád, když mi budeš tykat. Miloval jsem tvou mámu a tvou sestru. Ale osud….“
- „Moment. Mou sestru. Já mám i sestru?“
- „Ano. Je tomu tak. Máš starší sestru……Miloval jsem tvou mámu. Ale vždy mě to táhlo na hory a Viktorie to nerada viděla a i přes lásku k ní, jsem horám odolat nedokázal…….Těsně před tvým narozením jsem se potkal s podnikatelem Norbertem Zárubou. Stali se z nás skvělí kamarádi a seznámil jsem ho i s Viktorií. Když ses měla narodit, tak jsem nestihnul být u tvého porodu. Nicméně Norbert to zastal skvěle. Následující měsíce už jsem jen sledoval, jak já tvou mámu ztrácím a Norbert získává……Nikdy jsem nebyl konfliktní typ. Po čase došlo na rozvod a já blbec se vás vzdal. Norbert měl dobré přátele na vysokých místech, tak nebyl problém, aby si vás osvojil. Tvá sestra se sebrala a odjela kdoví kam. Bylo po ní i vyhlášeno pátrání, ale nikdy se už nenašla. Sám jsem jí i hledal, ale bez výsledku. Já celou situaci neunesl a tak jsem se stáhnul sem, do Krkonoš…….Po několika letech jsem se dozvěděl, že měla Viktorie s Norbertem nehodu, při které Viktorie nepřežila a Norbert se poté změnil. Věděl jsem, jak špatně se k tobě po její smrti choval, ale neměl jsem odvahu se k vám přiblížit. Vaše máma mě před vámi, teda hlavně před tvou sestrou prohlásila za mrtvého a já nevěděl, jak bych ti to tehdy vysvětlil. Byl jsem srab……Vůbec se ti ani nedivím, že si od Norberta utekla a….“
- „Moment…“ Nikole začaly téct slzy: „Takže můj táta. Ta svině, co se choval jak kretén po mámině smrti, nebyl můj táta?“
- „Správně.“
- „Tati.“ Nikola se rozplakala a Šimona objala: „Proč si se neukázal? Tolik jsem tě potřebovala.“
- „Já vím.“ Taky mu začaly po tváři stékat slzy: „Kéž by šel vrátit čas.“
- „Mluvil jsi, že je Veronika v pořádku. Řekni mi prosím, kde jí najdu.“
- „Teď ještě nenadešla ta chvíle. Ale vím, že když najdeš svou sestru, najdeš i dceru. Tak je to psáno v osudu.“
- „Co to meleš!? Ublížil jsi nám málo? Jestli víš, kde Veronika je, tak mi to prosím…..prosím, řekni.“ Nikola nedokázala držet své momentální city a pocity, které v ní vřely na uzdě.
- „Nemůžu.“ říkalo se Šimonovi velmi těžko.
Nikola jej pevně objala a rozbrečela se naplno: „Kdy to všechno skončí?!“ Její otec jí pohladil po vlasech: „Neboj se. Už to nebude trvat tak dlouho. Drž se svých nových přátel a vše bude v pořádku…

Klid na lesní pěšině od srubu Pavelkové do údolí narušil zvuk motoru skůtru a tmu rozbily jeho reflektory a svítilny na hlavách Tomáše a Michala.
„Zastav!“ zařval Tomáš, načež Michal zmáčknul brzdu. Tom okamžitě slezl a svítil na vyšlapané stopy vedoucí do lesa. Následně se podíval na Michala, který pochopil: „Lesem na stroji neprojedeme. Musíme pěšky.“ Tom přikývnul. Michal vypnul motor a následně oba dva začali sledovat stopy…

Petr pokračoval stále hlouběji a hlouběji do lesa. Měl už promrzlé nohy, ale nehodlal se otočit a jít zpět.
Les skončil a Petr stál na louce v prudkém svahu. Hlavou mu proletěla vzpomínka na mapu, která visela na zdi v hotelu. Jednalo se o lavinový svah. Hned poté se mu zamotala hlava a musel do kolen…

Je těšně podvečerem. Začíná se už smrákat a na svah vjíždí dva běžkaři. Otec se synem. Syn, který jede v pořadí druhý, najednou říká: „Tati. Počkej. Tys neviděl tu ceduli. Jedná se o lavinový svah a v rádiu ráno hlásily, že laviny hrozí.“ Otec se zastavuje a otáčí na syna: „Já vím. Ale kdybychom jeli oklikou, tak bychom nedojeli za světla a nestihli ani večeři. Víš, jak by maminka potom zuřila.“ Synek přikyvuje. Oba dva pokračují dál.
Země se zatřese a z hor se řítí smrtící nebezpečí. Několik tun sněhu se roluje a ničí vše, co mu přijde do cesty. Otec se podívá směrem vzhůru a vyděsí se. Rychle jde za syna a popohání ho dopředu. Najednou padá a sjíždí po svahu dolů. Syn se za ním otáčí, ale otec na něj ukazuje a řve: „Jdi dál. Běž do lesa a nezastavuj se. Budu ti hned v patách.“ Syn poslouchá a mizí v lese. Otec se snaží nasadit vypnutou běžku. Nejde mu to. Snaží se rychle utíkat do lesa bez nich, ale sníh je příliš hluboký a otec se v něm propadá.
Lavina už je nebezpečně blízko. Otec ví, že nemá šanci. Naposledy se dívá do lesa, kde mezi stromy mizí jeho syn a pak už jen čeká na smrt.
Lavina se prožene loukou a nastává klid…

Petr zatřepal hlavou. Porozhlédnul se po louce. V jednom místě, ze sněhu vyčníval kousek běžkařské hůlky. Už se tím směrem chtěl rozběhnout, když se mu v kapse zapnul telefon. Podíval se na něj. Opravdu telefon fungoval. Vytočil horskou službu…

Nikola seděla na lavici. Přes sebe měla přehozenou deku a snažila se vstřebat, co se právě dozvěděla: „Jak se moje sestra jmenuje?“ Šimon položil na její rameno ruku: „Sylvie Zárubová. Takové mám aspoň poslední informace.“ Nikola přikývla a utřela si slzy: „Mám ještě jednu otázkou. Vlastně dvě. Jak si můžeš být tak jistý, že je Veronika v pořádku a jak můžeš vědět, že jí najdu, pokud najdu svou ségru?“ Šimon pokrčil rameny. Ráno moudřejší večera. Běž si teď lehnout.“ Nikola ani nevěděla proč, ale poslechla. Vstala, šla si lehnout do postele. Šimon k ní přistoupil a se slovy: „A neboj. Vše se opravdu k dobrému obrátí a už to nebude dlouho trvat.“ Jí přejel jemně rukou přes obličej. Nikola okamžitě usnula. Šimon jí sledoval, jak spí, a neubránil se úsměvu z toho, že se dívá na svou dceru…

Lesem se prodírali Tomáš s Michalem. Šli po stopách ve sněhu. Najednou Michalovi začala chrčet vysílačka: „Všem záchranářům. Volal nám nějaký turista, že možná našel zmrzlého člověka. Běžte se tam podívat. Na mobil rozesílám souřadnice.“
Jakmile Michalovi přišla SMS, vložil je do GPS: „To je tady kousek. Pojďme!“ i s Tomem se vydali k místu, kam je GPS vedla…

Na spodní části louky, na lavinovém svahu, hrabal Petr ve sněhu a konečně viděl výsledek. Jeho snažení nebylo zbytečné. Prohrabal se k červené bundě. Ani si nevšimnul, že se k němu přiblížili Tomáš s Michalem. Oba dva si k němu přiklekli a začali hrabat s ním. Tomáš do něj lehce drknul: „Měl jsem chvilku pocit, že se o tebe i bojím, ale rychle mě to přešlo.“ Petr s úsměvem zakroutil hlavou.
Netrvalo dlouho a člověka ve sněhu, kterému červená bunda patřila, vyhrabali. Nebylo pochyb o tom, že je to pohřešovaný pan Malinovský. Michal si povzdychnul: „Toho už asi nerozdýcháme.“ Petr s Tomem si povzdychli a Michal dodal: „Zavolám kolegu, ať přiveze lehátko a pytel na mrtvoly.“
Tomáš stál s Petrem kousek od mrtvého a bavil se s ním:
- „Je to divné, takhle vidět zmrzlého.“ Pronesl Petre.
- „Tak není to první mrtvola, kterou vidíme.“
- „Já vím. Ale na to se asi zvyknout nedá.“
Do rozhovoru se jim vložil Michal: „Dá se na to zvyknout, ale trvá to. Zkuste vymyslet, jak to říct paní Malinovské a jestli vás můžu poprosit, tak tu počkejte jeden na kolegu a jeden pojďte se mnou pro skůtr.“ Petr se podíval na Toma, který pochopil: „Chápu. Běž s Michalem. Vypadáš promrzle. Já tu počkám.“
Petr s Michalem se poté vydali pro skůtr a následně zpět na horskou službu…

Na horské službě začala panovat pochmurná atmosféra. Paní Malinovská okamžitě pochopila, o co jde a šla za Pavlem: „Našli je, co?“ Pavel zůstal zaražený. Jak se v takových situacích zachovat měl na každém školení a stejně byl zaskočen: „Víte…..našel se podle popisu váš manžel……ale to ještě….“ „Jasně. Takže můj syn tam je někde sám! Tedy pokud vůbec měl nějakou šanci na přežití.“ vytryskly Malinovské slzy a začala šílet: „To se nemělo stát. Jak by asi tak malý kluk měl přežít v takovém počasí. To prostě není možné. Určitě se bál. Byl vystrašený a byla mu hrozná zima. Určitě jediné, po čem toužil, bylo lidské obětí a mateřská láska a já tam nebyla a…“ Pavel se jí snažil uklidnit: „Paní Malinovská. Zkuste se uklidnit.“ Pokusil se jí obejmout, ale ona mu silně bouchla oběma rukama do hrudníku: „Nechte mě na pokoji.“
Do místnosti vstoupil Petr s Michalem, a když viděli, co se děje, Petr se k Michalovi naklonil se slovy: „Asi je vyřešená otázka, jak to paní Malinovské říct.“
Malinovská si jich všimla a hned slovně zaútočila na Michala: „A vy jste mi slíbil, že mi je najdete a místo toho jste to vzdal a šel jste se domů vychrápat. Jejich smrt je vaše zodpovědnost. Měli jste je najít včas!“ Pavel objal Malinovskou zezadu a ta se zesláblá sesunula do kolen: „Já si bez nich přeci nedokážu život představit.“ Pavel jí začal hladit po vlasech: „Dělali jsme vše, co bylo v našich silách. Věřte, že tohle si nikdo nepřál.“ Paní se začala klidnit a plně využila Pavlova obětí.
Někdo zabouchal na dveře, které se záhy otevřely. Do místnosti vstoupila starší žena, paní Pavelková. Petr i Michal se udivili. Ona se postavila před ně: „Události dnešního dne mi nedaly spát a spojila jsem se duchovním světem. Mluvila jsem s duchem muže, tady paní Malinovské. Jeho energie je teď nejsilnější což může znamenat, že je na tom špatně.“ Michal zvedl obočí: „Duch je na tom špatně?“ Pavelková přikývla: „I duchové mají své city. Nemůže dojít klidu. Hledá tělo svého syna.“
Malinovská se opět rozbrečela a uslzenýma očima se na Pavelkovou podívala: „Takže on je také mrtev?“ Pavelková se na ní podívala a sklesle přikývla. Následně se podívala zpět na Michala: „Musíme najít, toho kluka. Jinak ten muž opravdu nikdy nespočine.“ Petr pokrčil rameny: „Na druhou stranu se ale zdá, že aspoň pomáhá druhým.“ Pavelková přikývla a zaměřila svůj pohled do jeho očí: „Ano. Jak už jsem vám řekla u mě v roubence. Je to hodná duše a po tak hrůzném zážitku nechce, aby stejně dopadl někdo další. Zmrznul sám, daleko od svých nejbližších. Ale trápí se a trápit se bude, dokud svůj klid nenajde. Nepřejte mu tak strašný osud. On by vám ho taky nepřál.“
Ze slov paní Pavelkové každému přejel mráz po zádech. Michal přikývnul: „Dobře, ale kde ho máme hledat?“ Žena pokrčila rameny: „Já netuším. Snad ráno bude moudřejší večera. Tak nějak se to říká.“ Michal otevřel pusu, že něco řekne, ale Pavelková ho předběhla: „Řekla jsem, co jsem musela. Vrátím se zpět do srubu.“ Michal se okamžitě nabídnul: „Odvezu vás.“ ale ona se i jemu podívala hluboko do očí, chytla jej za ruku a uklidňujícím hlasem řekla: „To přeci nejde. Váš úkol v životě není vozit staré báby domů. Váš úkol je daleko hlubší.“ Poté se podívala na psychicky vyčerpanou paní Malinovskou krčící se u Pavla v náručí a stejným tónem pronesla: „Nebojte. Smrt není konec a věřte, že se s nimi ještě potkáte. Natolik je vaše láska k nim a jejich láska k vám silná.“
Následně stará dáma opustila budovu horské služby a pomalým stařeckým krokem se vydala vzhůru do hor ke své rodné roubence.

Chvíli po návštěvě paní Pavelkové dorazil Tomáš s Jiřím, který dovezl mrtvého muže. Vstoupili do denní místnosti, kde byli všichni totálně zaražení. Jiří se zeptal: „Stalo se něco?“ Michal jako by se probudil s transu: „Ne, to asi ne. Pro dnešek ruším pátrání. Jak řekla jedna postarší dáma: Ráno je moudřejší večera.“ Všichni souhlasili. I paní Malinovská se po návštěvě staré Pavelkové dost uklidnila. Dokonce se rozhodla, že stráví noc doma.
Petr s Tomem se taky vrátili na hotel. Dali si večeři a šli si lehnout. Nemluvili. Pořád museli myslet na to, co se stalo a kde je asi Nikola. Jestli je vůbec ještě naživu…

Vrcholky kopců zalila záře vycházející slunce. Sníh se v jeho paprscích krásně třpytil. Po té strašné bouři, která se za poslední týden dvakrát Krkonošemi prohnala, to teď všude vypadalo jako v pohádce…

Nikola otevřela oči. Porozhlédla se po srubu. Skrz zalepené oči viděla rozmlženě, jak se Šimon baví, u hlavních dveří, s nějakým chlapcem. Šimon se podíval na Nikolu a i s chlapcem, mladým Malinovským, srub opustili.
Nikola si protřela oči. Vstala z postele, oblékla se a kulhavým krokem vyšla ven. Nikde nikoho ale neviděla. Zařvala do prostoru: „Tati?“ V ten moment si v dáli všimla muže zacházejícího do lesa. Kulhavě se za ním rozběhla. Nechtěla tam ve srubu zůstat sama. Tak, jak se tam den předem cítila dobře, tak jí teď podobný pocit nutil utíkat pryč.
Vběhla do lesa a rozhlížela se kolem sebe. Neviděla nikoho. Najednou jí škubla noha a začala se kutálet z prudkého svahu dolů. Narazila do několika stromů. Nárazy jí opět přivodily bolesti, na které už téměř zapomněla. Celá od sněhu se zastavila až o skalnatý výčnělek, do kterého silně narazila zády i hlavou. Upadla do bezvědomí…

Pokoj, ve kterém spali Tomáš s Petrem, začalo prohřívat ranní horské slunce. Ticho a klid rozbil Petr, který se v posteli rychle posadil a udýchaně se rozhlížel po pokoji. Podíval se na Tomáše, který se spokojeně tulil k polštáři. Drcnul do něj. Poprvé Tomáš jen zabručel. Podruhé už se probudil, otočil se na Petra a rozespalým hlasem se zeptal: „Můžeš mi říct, co děláš?“ Petr přikývnul: „Asi vím, kde je Nikola?“ Tomáš se podivil, načež mu Petr odpověděl: „Uvěřil jsem, a otevřel svou mysl.“ Tom si Petra nechápavě prohlédnul a s nadsázkou se zeptal: „A určitě ses naučil i lítat. Tak se běž proletět, vole.“ Petr mávnul rukou a vystřelil z postele. Rychle se oblékal a přitom popoháněl Tomáše: „Dělej. Musíme rychle na horskou službu.“ Tomáš si povzdychnul a začal se taky pomalu škrábat z postele.

Petr s Tomem nešli ani na snídani. Okamžitě zamířili do lyžařské dílny, kde přemluvili Karla, aby je hodil na horskou službu…

Michal Závětrný měl oficiální službu. Zrovna na briefingu úkoloval své lidi, co je na pořadu dne, včetně nalezení Nikoly Zárubové a mrtvého těla chlapce.
Do místnosti vtrhli Tomáš s Petrem. Michal ani nestihnul nějak zareagovat, když Petr pronesl: „Potřebujeme skůtr s lehátkem.“ Michal se udivil: „Tady nejsme půjčovna.“ Petr přikývnul: „Já vím. Ale taky vím, kde je Nikola. Nevím jak to místo popsat a ani vás tam nenavedu, ale vím, že sám tam trefím.“ Michal si povzdychnul a podíval se na své kolegy, kteří se Petrovu výstupu lehce smáli. Podíval se zpět na Petra s Tomášem: „No co. Nemám co ztratit, tak jedeme.“

Z horské služby vyjeli tři skůtry. Dva za sebou táhli nosítka. První řídil Petr a jeho spolujezdec byl Michal. Na dalších dvou jeli další horští záchranáři s Tomášem.

Netrvalo dlouho a Petr opravdu dojel na místo, kde Nikola ležela opřená o skálu zasypaná vrstvou sněhu.
Záchranáři jí okamžitě začali pomáchat.
Bylo na ní vidět velké promrznutí. Petr s Tomášem, aby nezavazeli, se stáhli trošku bokem, kde se Petr sehnul k zemi a ze sněhu vytáhnul Nikolinin mobil. Samozřejmě už nefunkční. Podíval se na Toma a pokrčil rameny: „Jak tady může Nikola ležet dlouho?“ Tomáš ale nereagoval. Byl zahleděný do jednoho bodu. Petr se zeptal: „Co je?“ Tom neodpověděl. Místo toho se k místu, na které se díval, rozešel a začal hrabat ve sněhu. To, na co se díval, byla část boty, čouhající ze sněhu.
Po chvíli se k němu záchranáři přidali. Jejich obavy se potvrdili. Pod sněhem leželo tělo mladého chlapce. Syna paní Malinovské.
Petrovi, když to viděl, se opět zamotala hlava a před očima projela vize vystrašeného promrzlého chlapce, který se ztratil v lese a vůbec nevěděl kam dál.
Tom chytil Petra za ruku: „Jsi v pohodě?“ Petr zakroutil hlavou: „Ten kluk byl úplně na dně. Jediné, po čem toužil, bylo trochu tepla a vidět svou mámu.“ Tomášovi z toho začalo být do pláče.
Špatnou zprávu a hroznou náladu z daného momentu vycentrovala zpráva Michala, který naložil na nosítka, zapřáhnutých za skůtrem, Nikolu: „Bude žít. Je jen trochu podchlazená a v šoku, ale přežije. Nevíme sice, jak tu leží dlouho, ale asi už to chvilku bude. Je zázrak, že ještě žije.“ Tomáš s Petrem si vyměnili radostné pohledy…

O několik dní později…
Byl krásný zimní den. Slunce svítilo, obloha byla azurově modrá a stromy pokryté mrazíkem. Tak vypadal den, kdy byl pohřeb syna a otce Malinovských. Tomáš s Petrem i s uzdravenou Nikolu na něj byli pozváni.
Po pohřbu šla trojice, paní Malinovské popřát upřímnou soustrast. Ta se usmívala. Když na to Petr zareagoval: „Vidím, že jste to přijala dobře.“ odpověděla: „Vím, že se teď mají líp.“ a zahleděla se na druhý konec hřbitova mezi hroby, kde dva své nejbližší viděla, jak se drží jeden druhého za ruku a druhou rukou mávají. Přišli se naposledy rozloučit se svou manželkou a mámou, než se vydali do říše mrtvých.
Oba dva našli svůj klid.

Když šli Tomáš s Petrem a Nikolou k autu, Nikola se zeptala: „Tome. Nehodil bys mě ještě na horskou službu. Ráda bych jim poděkovala.“ Tomáš souhlasně přikývnul…

Tomáš zastavil před budovou horské služby a chtěl vystoupit, ale Nikola ho zarazila: „Já půjdu sama, jestli to nevadí.“ Tom i Petr se podivili, ale pokrčili rameny. Petr řekl: „Dobře. Máš s nimi tajné rande?“ Nikola se usmála a vystoupila.
Hlavní dveře horské služby se otevřely a dovnitř vstoupila Nikola. Hned jí přivítal Michal Závětrný: „Dobrý den. Jsem rád, že už vás pustili z nemocnice. Dáte si kávu?“ Nikola přikývla: „Ráda, ale raději čaj.“ Michal se usmál: „Tak pojďte dál.“
Když Michal čaj donesl, přisednul si k ní na gauč a zeptal se: „Tak jak se cítíte?“
- „Musím říct, že už dobře. Díky za optání.“
- „No. Jste pro nás takový malý zázrak. Normálně by to člověk nepřežil. Ale je důležité, že už jste v pořádku.“
- „Děkuji. Děkuji vám všem.“
- „Měla byste hlavně poděkovat vašim přátelům. Ti vás nepřestali hledat.“
- „Já vím. Jsou to úžasní lidé.“
- „Měla byste se jich držet.“
- „To už jsem slyšela.“ usmála se.
- „Vážně?“
- „Ano. Řekl mi to můj otec.“
- „Moudrý člověk.“
- „To ano. Prosím vás, mohl byste mi říct, jak se přesně dostanu do srubu vašeho bývalého náčelníka Šimona Janka?“
- „Proč to chcete vědět?“ Podivil se Michal.
- „Dost to pro mě znamená.“
- „Dobře no. Ten srub je v horách, v podstatě nedaleko odtud, ale jsou z něj v podstatě už jen ruiny.“
- „Ruiny? Jak to myslíte?“ nechápala Nikola
- „Od doby co Šimon umřel, se o ten srub nikdo nestará. Nebyl nikdo, kdo by jej zdědil a vlastně ani před tím, nebyl v nijak dobrém stavu.“
- „Šimon Janek zemřel? A kdy?“ Nikola byla vyděšená.
- „Je to tak čtyři roky zpátky při jedné záchranné akci. Vy se znáte?“
- „Prosím?“ Nikola utekla myšlenkama jinde.
- „Jestli se znáte?“
- „Ne ani ne. Vlastně vůbec, jak to tak vidím.“
Michal nechápal.

Tomáš s Petrem hráli v autě z nudy kámen nůžky papír. Vyhrál Tomáš: „Jasně. Vsadit se o něco tak prohraju. Když se nehraje o nic, tak mám najednou štěstí.“ Petr se usmál a chtěl další hru, když se otevřely zadní dveře.
Do auta nastoupila Nikola a byla celá bledá. Petr s Tomášem se na ni nechápavě dívali. Ona si jejich pohledů všimla a povzdychla si: „To je složitý příběh. Sama ho musím ještě vstřebat. Můžeme jet domů?“ Tomáš přikývnul a i s Petrem se zadívali dopředu. Tom nastartoval a dal auto do pohybu.
Nikola celou cestu přemýšlela, co se jí vlastně stalo a ačkoli, to nebyla schopná racionálně pochopit, tak to do ní vlilo novou naději. Nevěděla sice, jak se jí podaří najít svou sestru a Veroniku, ale hluboko uvnitř věděla, že se s nimi setká a nebude to trvat tak dlouho.
Jakmile se dostala ze šoku, vysvětlila Petrovi s Tomem, co se stalo. Tomáš se podivil: „No jo. U Malinovských to chápu. Ale jak to, že ses mohla setkat se svým 4 roky mrtvým otcem?“ Nikola pokrčila rameny. Tom se podíval na Petra, který se zamyslel: „Možná, že když byla na pokraji smrti, tak silou své touhy, najít svou dceru a silou touhy jejího otce, vysvětlit, co se stalo, se umožnilo jejich setkání. To co nevidíme, ještě neznamená, že to neexistuje.“ Tomáš se usmíval a nechápavě kroutil hlavou: „Já tě nepoznávám. Že bys v těch horách taky něco pochytil.“ Petr pokrčil rameny.
Nikola se dívala z okna na ubíhající krajinu a usmívala se. Věřila, že na Petrových slovech bude něco pravdy…