Záhadologové II: 4. díl - Tajemný manuskript

4. díl
Tajemný manuskript

Praha, rok 1422
Panovala temná hluboká noc. Pražskými uličkami se drala mlha.
Rozrazily se dveře hospody U dvou poníků a dovnitř vstoupil muž v těžkém kabátě. Hospoda utichla a všichni začali muže sledovat. On kabát sundal a přeložil přes loket. Rozešel se ke stolu, u kterého seděl starší pán. Jakmile zasedl, hosté v hospodě si jej přestali všímat.
Muž na starce promluvil: „Tak máš to, příteli.“ Stařec přikývnul a z kabele pověšené na opěrce židle vytáhnul balíček a položil jej na stůl: „Tady to je, Francesco. K čemu to chceš?“ Francesco si balíček vzal do rukou a rozbalil jej. Byla to kniha. Otevřel jí. Byla psána ručně a neznámým jazykem. Opět jí zavřel a podíval se zpět na starce: „Vezmu ten manuskript ještě dnes to Itálie. Ukrývá tajemství, které patří mému pánu.“
- „Jaké tajemství ukrývá? Známe se již dlouho. Co přede mnou skrýváš?“
- „Kdybych jej tak znal, příteli. Rád bych ti o něm pověděl.“
- „ Listoval jsem v té knize. Nic mi nedávalo smysl.“
- „Ta kniha není z tohoto světa. Napsal jí můj starý přítel poté, co na dlouhou dobu zmizel. Krátce po jejím napsání umřel za záhadných okolností.“
- „Dobře. Vezmi si jí, ale slib, že najde cestu zpět do Prahy.“
- „Máš mé slovo.“
Francesco vstal: „Snad se ještě někdy uvidíme, příteli.“ Stařec přikývnul: „Sbohem.“ Poté se Francesco otočil a opustil hospodu…

Praha, současnost
„Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká….Takto prorokovala Kněžna Libuše slávu Prahy a nikdo v té době nemohl ani doufat, že se jednou z Prahy stane centrum Evropy. Praha je úchvatná, krásná a tajemná. Málo kdo už ale ví, že pražské podzemí je další úchvatné místo. Je to celé město, ukrývající se pod městem. Ale o tom budu mluvit až příště. Pro dnešek je to vše. Děkuji vám za účast.“ ukončila širokým úsměvem svou přednášku pro veřejnost, studentka archeologie Lenka Sovinská. Přednáškovým sálem se rozezněl potlesk a následně se posluchači začali zvedat se svých židlí a sál opouštět.
V poslední řadě zůstal sedět jeden člověk. Lenka si jej všimla, když už chtěla odejít: „Haló. Pane. Přednáška už skončila. Můžu vás poprosit o opuštění sálu!“
Muž vstal a rozešel se k Lence. Ta si nasadila brýle a hned se musela usmát: „Ahoj, Petře. Nečekala jsem tě tady. Myslela jsem, že dojedeš až večer.“ Petr kříž přistoupil až k ní a dal jí pusu: „Ahoj. Ne, jsem tu vlastně už od rána. Vezl jsem kamaráda na letiště. Chtěl jsem si tě poslechnout. Dobré to bylo.“ Lenka se usmála a zakroutila hlavou: „Tak díky. Akorát jak jsme se domlouvali, že si večer zajdeme sednout, tak to musím zrušit. Jdu pomáhat profesorovi Krápnickému připravovat výstavu „Tajemství staré Prahy“. Zítra je slavnostní otevření. Když ti dám lístky, předáš je i Tomášovi?“ Petr se podivil: „Tomášovi?“ Lenka přikývla: „Jo. Volal mi, že je v Praze i s Kamilou a že bychom mohli někam zajít, tak jsem je taky pozvala na tu výstavu. Tak domluvil by ses s ním už?“ Petr si povzdychnul, načež se Lenka zeptala:
- „Vy jste si něco udělali?“
- „Ne. Vlastně ani ne. Jen jsme se teď nějakou dobu neviděli.“
- „Co se stalo?“
- „Ale nic. Jen měl Tomáš pocit, že spasí svět.“
- „Aha. Tak ale dáš mu ty lístky?“ nahodila Lenka prosebný výraz, kterému Petr nedokázal odporovat.
- „No tak dobře. Zavolám mu.“
Lenka se usmála a bouchla Petra do ramene: „Díky. Tak zítra.“ Petr přikývnul…

Byl jeden z mála prosluněných podzimních dnů a Tomáš s Kamilou si užívali společné chvíle na Petříně. Prošli se zrcadlovým bludištěm, vylezli si na Petřínskou rozhlednu, naháněli se v parku, házeli po sobě listí a radovali se.
Kamila narvala Tomášovi listí za mikinu, načež on jí pevně chytil za ruku, přitáhnul si jí k sobě a chtěl jí políbit, ale vyrušil ho vyzvánějící telefon v jeho kapse. Kamila se pousmála: „Hm. Smůla.“ Tom jí úsměv opětoval a zakroutil hlavou. Vytáhnul mobil z kapsy, a když se podíval na displej a viděl, kdo mu telefonuje, tak se podivil. Kamila si jeho zamračeného výrazu všimnula: „Copak?“ Tom mávnul rukou: „Ale nic. Jen mi volá Petr. Neozval se od doby, co se odstěhoval.“ „Tak to vezmi a uvidíš, co chce.“ navrhla. Tom přikývnul:
- „Petře? Ahoj.“
- „Čau. Ty jsi prý zítra pozvaný Lenkou na nějakou výstavu, kde pomáhá s organizací.“
- „Jo. To je pravda. A co s tím máš společného ty?“
- „Mám pro tebe dva lístky.“
- „Ty jsi taky v Praze?“
- „Jo. Nezajdeme večer sednout? Měl jsem jít s Lenkou, ale ta nemůže. Musí dělat na té výstavě.“
- „Dobře. Domluvím se s Kamilou a mohli bychom něco podniknout. Rád tě po dlouhé době zase uvidím.“
- „Tak jo.“

Tom si strčil mobil zpět do kapsy, ze které jej vzal a podíval se na Kamilu, která ho tázavě pozorovala: „Petr je tady v Praze a chce si jít večer sednout.“ Kamila přikývla: „Tak s ním běž. Bydlí tu nedaleko jedna kamarádka, kterou už jsem dlouho neviděla. Tak se za ní stavím a vy si můžete pokecat.“ Tom se usmál: „Já tě miluju.“ Přitáhnul si jí za ruku a políbil ji…

Profesor Josef Krápnický přišel za Lenkou, která zrovna kontrolovala vystavované exponáty a zastavila se u jedné staré knihy. Profesor toho hned využil: „Tak tohle je největší poklad, který zde budeme vystavovat. Voynichův rukopis. Tajemná nepřeložitelná kniha se záhadným obsahem napsána někdy mezi lety 1404 až 1438 neznámým autorem. Tenhle rukopis je vlastně hlavní důvod, této výstavy.“ Lenka se na rukopis zadívala ještě s větším zájmem: „Ano. Několikrát jste o něm mluvil. A jak souvisí s Prahou?“ Profesor se usmíval: „Je dost možné, že byl sepsán právě zde. Právě zde, někde pod Prahou by se mohla ukrývat tajemná brána do jiného světa, odkud by mohl ten rukopis pocházet?“ Lenka chápavě přikývla.
K dvojici přistoupila žena a řekla: „Impozantní, že?“ Lenka i profesor se na ženu otočili, načež se profesor usmál a podal si s ní ruku: „Dobrý den. Představím vás. Tohle je moje nejlepší studentka Lenka Sovinská. Slečno Sovinská, představuji vám ředitelku muzea, paní Marii Stejskalovou.“ Lenka natáhla ruku se slovy: „Ráda vás poznávám. Jsem ráda, že jste nám zde povolila udělat tuhle výstavu.“ Marie přikývla: „Nemusíte děkovat. Jsem za tu výstavu ráda.“
Profesor se podíval na hodinky a lehce se zděsil: „To už je hodin. No nic dámy. Omlouvám se, ale musím vás opustit.“ Oběma dámám políbil ruce a vzdálil se. Marie se otočila na Lenku: „Profesor je úžasný člověk.“ Lenka přikývla: „To ano. Nechtěla bych jiného. Chová se ke mně, jako k vlastní dceři……Škoda jen, že mu nedovolili ten Voynichův rukopis prozkoumat, ale jen vystavovat. Byl z toho velmi špatný.“ Na to Marii zmizel z tváře úsměv: „To ano. Co ho znám, tak se k němu snaží nějak dostat. Zasvětil mu v podstatě svůj život.“…

V jedné z Pražských restaurací se u stolu sešli Tomáš Arthur s Petrem Křížem. Posadili se naproti sobě a mlčeli. Jako by měli strach jeden druhému, cokoli říct. Tomáš promluvil první, jakmile jim servírka donesla dvě piva:
- „Tak cos vlastně dělal celou dobu? Nic jsem o tobě dlouho neslyšel. Našel jsi Báru?“
- „Vrátil jsem se do Vlašimi, kde jsem zjistil, že tam Bára bydlela jen po dobu, co jsem byl s ní. Nastěhovala se tam dva dny před tou tvojí autogramiádou a odstěhovala hned po událostech v Jeseníkách.“
- „Že jí nechybí auto zaparkované na parkovišti přede mnou.“
- „Těžko říct kam zmizela. Mluvila něco o rodině v Austrálii.“
- „Myslíš, že letěla tam?“
- „To nevím. Neměla žádné peníze.“
- „Aha.“
- „A co Nikola? Neozvala se ti?“ změnil Petr téma.
- „Ozvala. Jednou. Že by se s námi zase ráda viděla. Ale podle hlasu na tom nebyla moc dobře.“
- „Tak se nediv. Přišla o přítele a její dceru má v rukách kdoví kdo.“
- „No. Nedivím se jí, ale měli bychom jí někam vytáhnout. Ať přijde na trošku jiné myšlenky.“
- „A co ty tady vlastně děláš?“
- „Jsme tu s Kamilou na takové malé dovolené. Pořádně jsme spolu nikde nebyli. A ty?“
- „Já? Vezl jsem Honzu na letiště. Odlétal i s Terezou Mikšíkovou na Nový Zéland.“
- „Tereza a Honza letěli spolu na Nový Zélend?“
- „No.“
- „Spolu?“
- „Taky mě to udivilo.“
- „Aha.“
- „Jo, a abych nezapomněl. Tady mám pro tebe dva lístky na tu zítřejší výstavu.“ Podal Petr přes stůl dva lístky.
- „Díky. Jdeš tam taky, ne?“ vzal si Tomáš lístky do rukou a následně je zastrčil do náprsní kapsy od bundy.“
- „Jo jdu. Chci vidět, jak se Lence daří.“
- „Tak na zdraví. Už mám žízeň.“ Zvedl Tomáš do ruky svoje pivo.
Petr si zvedl to své, ťukli si spolu, bouchli půllitrem do stolu a napili se…

Noční Prahou se nesla podivná atmosféra. Takové zvláštní ticho a zároveň neklid. V muzeu ředitelky Stejskalové se rozezněl alarm…

Jednou z úzkých pražských uliček utíkal profesor Krápnický. Stáří mu nedovolovalo utíkat nikterak rychle. Přesto běžel, co mu síly dovolily. Neustále se díval za sebe a byl velice vyplašený. V ruce držel knihu zabalenou do cáru bílé látky.
Seběhnul malé shody, dal se doprava. Bylo tam schodiště do metra. Šlápnul na první schod a v tom ucítil, jak mu něco vrazilo do zad. Neudržel rovnováhu a začal se ze schodů kutálet.
Zastavil se až úplně dole. Byl mrtev.
K profesorovu tělu přistoupil Roman Rubl. Milionář a dobrodruh. Vzal si z profesorova posmrtného sevření knihu, smutně si profesora prohlédnul a v tichosti místo profesorovy smrti opustil.
Na schodišti nad profesorem se podivně zavlnil vzduch, což se projevilo zalomením světla…

Nad Prahou začalo svítat. Na východě jasně zářily červánky…

„Fajn, fajn, fajn, fajn. Někdo se sem vloupal tak, že odstřihnul bezpečnostní kamery a senzory pohybu. Potom ale udělal chybu, neodstřihnul čidla ve vitríně s exponátem, což spustilo alarm. Přesto se zloději, nebo zlodějům, podařilo utéct dřív, než je stihnula dopadnout ochranka, nebo dojet policie. Takže to musel být někdo, kdo se v muzeu vyznal.“ Dokončil svou úvahu inspektor Maxmilián Hrabal. Jeho zaučující se kolega, Marek Strčil, se na něj podíval: „Takže myslíte, že to byl někdo za zaměstnanců muzea?“ Hrabal pokrčil rameny: „Zúžilo by to okruh podezřelých a nějak začít musíme.“ Poté se otočil na zrovna procházející ředitelku Stejskalovou: „Prosím vás. Co se vlastně přesně ztratilo?“ Marie Stejskalová polkla a se smutným výrazem odpověděla: „Voynichův rukopis. Nic víc.“ Inspektor se podivil: „Máte tady spoustu pokladů a dotyčný zloděj ukradne starou knihu.“ Marie se zamračila: „Ta stará kniha, má obrovskou cenu.“ Inspektor zakroutil hlavou a v tom mu začal zvonit telefon:
- „Inspektor Hrabal. Slyším.“
- „Dobré ráno. Vy prý máte na starost vyšetřování loupeže v muzeu. Máme tu úmrtí, které s tím může souviset. Profesor Krápnický Josef. Má zlomený vaz. Jeho tělo bylo nalezeno u vstupu do metra stanice…“
- „Moment. Jen ať v tom mám jasno. Proč by to mohlo souviset.“
- „Je to prokurátor výstavy. On jí měl organizovat.“
- „Dobře. Pošlete mi adresu. Jedu za vámi.“
Hrabal se otočil na kolegu, Strčila: „Pátrejte tu dál. Jdu se podívat na jednoho nebožtíka.“ Strčil přikývnul.

Max Hrabal dojel ke vstupu do stanice metra, sehnul se k mrtvole a prohlédnul si ji. Za jeho zády přistoupil a promluvil doktor: „Nejspíš nehoda. Nemá na sobě žádné známky násilí. Asi na schodech uklouzl, nebo zakopnul, skutálel se dolů a přitom si zlomil vaz.“ Hrabal vstal a otočil se na doktora: „Tak proč jsem tu byl zavolaný?“ Než stihnul doktor promluvit, tak se Hrabal dočkal odpovědi od inspektora Stanislava Rotra: „Říkal jsem, ať ti to řeknou do telefonu.“ Hrabal si povzdychnul, otočil se na Standu a usmál se: „Čau….Jo, trochu se zmínili. Měl na starost tu výstavu, kde v noci došlo k loupeži. Ale jestli je tohle neho…“. „Není.“ Prohlásil Rotr a pokračoval: „Dost možná šlo o loupežné přepadení. Chvíli před jeho smrtí vybíral s bankomatu 300 000. Ale ty peníze u sebe nikde nemá.“ Hrabal se zamyslel: „A kdy umřel?“ Rotr se podíval na doktora, který místo něj odpověděl: „Asi okolo páté ráno.“ Hrabal se podivil: „A chvíli před smrtí je co?“ Rotr se podíval na účtenku z bankomatu: „Asi hodinu.“ Na to se Hrabal zamračil: „Proč by vybíral takové peníze ve 4 ráno?“ Stanislav přikývnul: „A proč je starší profesor v 5 ráno vzhůru na druhé straně Prahy od svého bydliště?“…

Tomáš dojedl snídani v hotelové restauraci, nahnul se ke Kamile, aby jí políbil a následně si před sebe rozložil noviny a začetl se. Užíval si pohody. Konečně měl po dlouhé době dovolenou. Jeho blažený výraz však po chvíli čtení zmizel. Kamila se hned zeptala: „Děje se něco, Tomi?“ Tomáš kroutil hlavou: „To je mazec. Víš, jak jsme pozváni na tu výstavu?“ Kamila přikývla a Tom pokračoval: „Tak tam asi nepůjdeme.“ Kamila nahodila nechápavý výraz a naklonila se k Tomovi tak, aby viděla, co čte. Ten řekl: „V muzeu došlo k vloupání.“ Odložil noviny a vytáhnul mobil, na kterém začal vytáčet telefonní číslo Lenky Sovinské. Zvonilo to dlouho, ale hovor nikdo nepřijal. Tom si povzdychnul: „Musím se tam jet podívat.“ Kamila zakroutila hlavou: „A co tam chceš najít? Nech to na policii. Nehraj si zas na vyšetřovatele.“ Tom pochopil, proč to tak Kamilu rozhodilo: „Já vím, lásko, že jsme na dovolené. Ale Lenka je kamarádka a já…“ Kamila mu skočila naštvaně do řeči: „A ty děláš pro každého první poslední. Víš co, zkus si uvědomit své priority! Jsou to tví přátelé? nebo rodina a nejbližší?“ Tom polkl: „Ale mí přátelé jsou mí nejbližší.“ Kamila vstala: „Tak fajn!“ otočila se a opustila restauraci. Tom si povzdechnul, zadíval se zpět do novin na krátký článek o vloupání a následně vstal ze židle a s novinami v ruce šel za ní.
Na pokoji se začala Kamila hned balit, načež jí Tom chytil za ruku: „No tak lásko. Prosím.“ Kamila se vytrhnula a podívala se utrápeným výrazem Tomášovi do očí: „Proč prostě jednou nemůžeš dát přednost mě? Vždyť po tobě nechci tolik. Trvalo rok, než ses odhodlal mě pozvat k nastěhování k tobě domů. Mezitím se u tebe ale vystřídalo víc lidí než v nějakém hotelu. Měli jsme domluvenou večeři s mými rodiči, ale ty sis do toho termínu domluvil autogramiádu ve Vlašimi. Měla jsem pro tebe překvapení na narozeniny a ty? Ty ses prostě sebral a odjel sis do Orlických hor a Jeseníků. Mě už to prostě nebaví. Teď jsme konečně na společné dovolené a tebe zas zajímá nějaká loupež v muzeu. Prostě dělej si, co chceš. Já jedu domů.“
Tomáš se zhluboka nadechnul, aby se bránil, ale začal mu vyzvánět telefon:
- „Ano, Petře?“
- „Ahoj. Četl jsi, co se stalo v tom muzeu?“
- „Jo. Zrovna to tak trošku řeším.“
- „Ty už jsi tam?“
- „Ne. Řeším to zatím jiným způsobem. Tak po domácku“
- „Aha. Takže se sejdeme tam?“
- „Snad jo. Ty už tam jedeš?“
- „Jo. Asi jo.“
- „Dobře.“
Kamila zapnula tašku, a když byla u Toma, tak se zastavila: „Jedeš se mnou?“ Tomáš chtěl být s Kamilou, ale cítil, že teď je víc potřeba někde jinde. Sklopil hlavu. Kamila pochopila, dala mu pusu na líc a opustila hotelový pokoj.
Tom si povzdechnul a chvíli přemýšlel, jestli neudělal chybu. Poté se otočil a zamířil si to k autu a následně do muzea…

Muzeum bylo zavřené a všude u vchodů se nacházely policejní pásky zakazující vstup.
Lenka chtěla jednu z těch pásek nadzvednout, aby mohla jít dovnitř, ale zastavil ji strážník: „Promiňte, slečno, ale tam nemůžete. Probíhá tu policejní vyšetřování.“ Lenka pustila pásku: „Ale co se tu stalo? Mám se svým profesorem na starost tu novou výstavu.“ Strážník pokrčil rameny: „Je mi to líto, ale opravdu vás tam nemůžu pustit.“ Lenka si povzdychla, když kolem procházela ředitelka Stejskalová: „Paní ředitelko!“ zakřičela, aby si jí ředitelka všimnula. Marie se na Lenku podívala, přišla k ní a strážníkovi poručila: „Pusťte jí dovnitř. Bude tam potřeba.“ Strážník se nelibě zamračil, ale přikývnul.“
Marie s Lenkou vešli dovnitř, kde Lenka poděkovala: „Děkuju.“ Stejskalová se na silu pousmála: „Nevím, jestli vám to řekli, ale….“ Její řeč přerušil inspektor Hrabal: „Paní ředitelko. Seznámíte nás?“ a podíval se na Lenku. Lenka si prohlédla inspektora a Marie řekla: „Ale jistě. To je studentka profesora Krápnického, Lenka Sovinská. Společně tady připravovali tu výstavu.“ Inspektor pokynul chápavě hlavou a podal Lence ruku: „Aha. Moc mě těší, slečno Sovinská, ale mám pro vás smutnou zprávu. Váš profesor byl nalezen dnes ráno mrtev a vypadá to na loupežné přepadení.“ Lence se v očích okamžitě vyrojily slzy: „Co prosím? To nemůže být pravda, vždyť…“ „Je mi to opravdu líto. Měl bych na vás několik otázek, ale teď si musím promluvit tady s paní ředitelkou.“ přerušil Lenku Hrabal. Lenka přikývla a slzy jí začaly stékat po tváři. Hrabal jí podal kapesník a odešel s Marií pryč…

„Promiňte, ale tam nemůžete!“ řekl hlídající strážník, když Petr s Tomášem podlezli policejní pásku před muzeem. Petr se na strážníka otočil: „To máte pravdu. My tam musíme.“ a šel i s Tomem beze slov dál. Strážníka Petrova reakce tak zaskočila, že se je víc zadržet nesnažil.
Jakmile si Lenka všimla Tomáše s Petrem, přestala se opírat o zeď a jakmile k ní kluci přišli, pevně Petra objala. Ten jí pevné obětí opětoval. Tomáš se zeptal: „Tak co se tady stalo?“ Lenka zhluboka vydechla, pustila se Petra, utřela si slzy a chtěla odpovědět, ale přerušil jí inspektor Hrabal, zrovna scházející ze schodů do vstupní haly: „Co vy dva tady děláte? Jste zaměstnanci muzea, nebo….“ prohlédnul si dvojici a povýšeně se usmál: „Aha. Vy jste Tomáš Arthur. Znám vás z vyprávění neuvěřitelných příběhů Jonáše Vorla. Nechápu, jak ten chlap mohl dostat místo vrchního inspektora.“ Přistoupil až trojici přátel a otočil se na Petra: „A vy budete Petr Kříž, nemýlím se?“ Petr přikývnul: „Nemýlíte.“ Poté se inspektor otočil na Lenku a milým hlasem se zeptal: „Mohl bych na vás mít nějaké ty otázky?“ Lenka přikývla, a když s ním byla na odchodu, tak se Tomáš opět zeptal: „Tak co se tu přesně stalo?“ Inspektor, aniž by se na dvojici otočil, odpověděl: „To nechte na policii. Nevím, jak jste se sem dostali, ale když víte jak dovnitř, tak se určitě dostanete i ven!“

Když Tomáš s Petrem opět podlezli pásku, tentokrát směrem ven, tak na ně strážník vykřiknul: „Tak asi tu nejste tak důležití, že?“ Petr ani Tom na to nereagovali, a jakmile došli k autu, Tom se porozhlédnul po okolí, a všimnul si fotografa, se jmenovkou na prsou. Drcnul do Petra: „Podívej. Asi nějaký novinář. Třeba by mohl něco vědět.“ Petr přikývnul: „Tak se zeptáme.“ Rozešli se za ním.
„Ehm. Dobrý den.“ Řekl Tomáš, když i s Petrem stáli u pána fotícího policejní jednotky před muzeem. Fotograf se na dvojici nepodíval: „Zdravím. Potřebujete něco?“ Petr i Tom přikývli a Tom promluvil: „Vlastně jo. Vy víte, co se v tom muzeu stalo?“ Fotograf přestal fotit a Petra s Tomášem si prohlédnul. Následně se zeptal: „Vy dva jste novináři?“ Petr zakroutil hlavou: „To tak vypadáme?“ Fotograf tedy natáhnul ruku: „Jmenuju se Lumír Sova.“ „Já Tomáš Arthur a tohle je Petr Kříž.“ Po představení se Lumír nadechnul: „Prý tu došlo k vloupání.“ Tom přikývnul: „Jo. To víme, ale ztratilo se něco?“ Lumír se podíval na muzeum a následně zpět na Toma: „Co jsem tak zaslechl, tak akorát nějaký rukopis. Myslím že Voinichův.“ „Voinichův rukopis?!“ zeptal se Tomáš, načež se ho Petr zeptal: „Ty víš, co to je?“ Tom přikývnul a Petr i s Lumírem čekali na odpověď. Tom se teda snažil rychle rozpomenout, na informace, co o něm věděl: „Je to snad nejzáhadnější rukopis možná v celé Evropě. Je psaný neznámým jazykem a jsou v něm věci, které v té době snad lidi ani nemohli znát. Prý jsou tam vyobrazeny rostliny, které neexistují, nebo souhvězdí, které nejdou z planety Země vidět.“ Petr i Lumír přikyvovali a když Tom domluvil, tak čekali, jestli ještě něco neřekne. Po chvíli mlčení, řekl Petr: „No. Tak super. A co s tím?“ Tom pokrčil rameny: „Já nevím. Ale jestli ho někdo ukradl a vloupal se kvůli němu do střeženého muzea, musel k tomu mít nějaký důvod. Možná dotyčný zná jeho tajemství.“
Lumír se podíval na hodinky: „Oj. No nic, chlapi. Už musím jít. Tady je moje vizitka, tak kdybyste něco zjistili, nebo potřebovali něco vypátrat, tak mi dejte vědět. Každá informace má svou cenu. Mohl by z toho být ještě zajímavý článek.“ Petr převzal vizitku a Lumír si sbalil svůj fotoaparát a šel ke svému autu.
„Tak co teď?“ zeptal se Petr Tomáše. Ten pokrčil rameny: „Chtělo by to víc informací. Co kdybych skočil za Jonášem.“ Petr se zamračil: „A co já?“ „Že bys tu počkal na Lenku?“ Petr přikývnul…

V Jonášové kanceláři se Tomáš točil na židli pro hosty, když se otevřely dveře: „Víš, že jsi jak malý kluk?“ Tomáš se přestal točit, podíval se na Jonáše a nevinným tónem pronesl: „Byla nuda.“ Ten mezitím kolem něj prošel a sednul si za svůj stůl: „Tak s čím můžu pomoct tentokrát?“ Tom se přisunul blíže ke stolu: „Víš, že v noci bylo vykradeno Národní muzeum?“
- „No. Slyšel jsem o tom? O co jde?“
- „Byl bys schopný o tom zjistit víc?“
- „A co bys chtěl vědět?“
- „Vidět záběry s kamer, co všechno bylo ukradeno atd.“
- „S těmi záběry možná bude trošku problém, a co se ukradlo, ti řeknu zrovna. Ztratil se akorát Voinichův rukopis.“
- „Nic víc?“
- „Ne.“
- „Že by se do muzea vloupal někdo jen kvůli starému rukopisu?“
- „To nevím. Není to můj případ. Ale možná by tě mohlo ještě zajímat, že byl nalezen mrtvý profesor Krápnický.“
- „To byla jeho výstava, že?“
- „Jo. To tu řešíš zas nějakou záhadu?“
- „To ani ne. Jen na té výstavě pracovala dobrá kamarádka z dětství, tak chci vědět co nejvíc, co by jí třeba i mohlo pomoci.“
- „Jo. Tak to rozumím.“
- „Nech toho. Víš, že mám Kamilu. Jen chci pomoct.“
- „Jo, však já ti věřím.“…

Petr počkal na Lenku a šli si spolu sednout na kávu do nedaleké kavárny. Lenka měla neustále uslzené oči, což Petr nepřehlédnul:
- „To byl ten rukopis tak cenný?“
- „Ten rukopis má velkou hodnotu, ale o něj tu nejde. Zemřel profesor Krápnický. To byl můj profesor a zároveň jsme spolu pracovali na té výstavě. Navíc pro mě dost znamenal i jako dobrý kolega a přítel.“
- „To je mi líto. Myslíš, že to má souvislost s tou knihou.“
- „Já nevím.“ Pokrčila Lenka rameny: „Prý zemřel někdy okolo čtvrté ráno a byl okraden o 300 000 korun českých. Inspektor Hrabal říkal, že je to dost podivné a budou to vyšetřovat jako vraždu a loupežné přepadení. Ale je prý divné, že byl ve 4 ráno na druhé straně od domova.“
- „A nemohl třeba pracovat v muzeu?“
- „To mohl, ale i kdyby pracoval do rána v muzeu, tak by šel domů určitě jinudy, než bylo jeho tělo nalezeno. Navíc nevím, k čemu měl profesor u sebe tak velkou finanční hotovost.“
- „Třeba šel za babama.“ Pokusil se Petr situaci odlehčit, když se mu rozezvonil mobil.
Petr se Lence omluvil: „To je Tomáš. Promiň.“ a hovor přijal:
- „No, co je?“
- „Jdu zrovna od Jonáše. Kde jsi ty?“
- „S Lenkou v jedné kavárně. Co potřebuješ?“
- „Jonáš mi řekl o mrtvém profesoru Krápnickém. Sejdeme se na místě, kde byl nalezen. Tak za půl hodiny?“
- „Já ti nevím. Lenka by asi potřebovala někoho aby…“
- „Lenka to zvládne sama. Je dost silná.“
- „Ale přeci jen. Má trauma, a někdo by s ní měl být a…“
- „Já Lenku znám a znám tebe. Lenka to zvládne a tobě nejde o její trauma.“
- „Za koho mě máš? Chci jí být nablízku.“
- „Tak za půl hodiny?“
- „Dobře. Tak za půl hodiny tam.“ Petr pochopil, že se Tomášovi jen tak nevymluví.
Petr položil mobil před sebe na stůl, vedle kávy a podíval se na Lenku:
- „Jdeme se s Tomem podívat na místo, kde našli profesora. Říkal jsem mu, že bys nechtěla být sama, tak klidně půjdu s tebou.“
- „Ne. To je v pořádku. Stejně si potřebuju dát horkou sprchu a trošku se uklidnit.“
- „Horkou sprchu? No tak já bych ti mohl třeba podat ručník.“
- „Děkuju, ale já to opravdu zvládnu. Navíc jsem na bytě s kamarádkami. Jen běž s Tomem.“
- „S kamarádkama? No, já si myslím, že to ten Tomáš taky zvládne sám a já….“
- „Petře. Já to zvládnu.“ Skočila mu Lenka do řeči
Petr si povzdychnul a následně se na Lenku přátelsky usmál. Ona mu podala klíče od bytu se slovy: „Ať se když tak dostanete do bytu. Přece nebudete spát někde v hotelu.“ Petr poděkoval…

Policie zrovna místo nehody zpřístupnila a odjela pryč. Petr s Tomem přistoupili k prvnímu schodu vedoucímu dolů do metra. Petr se podíval okolo sebe a s nadsázkou a ironií v hlase pronesl: „Je to tu docela zajímavé, takové mystické.“ a podíval se na Toma: „Co že tu vlastně hledáme?“ Tom se zamračil: „Já nevím. Něco.“ Petr pokynul hlavou: „To jsi to docela specifikoval.“ Tom si povzdychnul: „Hm.“
Dvojice sešla ze schodů na místo, kde bylo nalezeno profesorovo tělo. Petr se pokrčil a porozhlédnul se po okolí. Ztratil balanc, a aby se nevyvrátil, opřel se rukama o zem. V ten moment se mu zatočila hlava.

Profesor celý vystrašený dobíhá ke schodům a chce udělat první krok na schodiště, když se ale vyvrací a kutálí se dolů. Pod schody již leží mrtev dotlučený a s několika zlomeninami včetně vazu. Z dáli to vše pozoruje nějaký muž.

Tom Petra chytil za rameno: „Cos viděl?“ Ten se vzpamatoval: „Vypadalo to, jako kdyby ho z toho schodiště někdo strčil, ale přitom tu nikdo nebyl. Na konci téhle chodby, to však někdo pozoroval.“ Tom pozvedl obočí: „Někdo to pozoroval? Byl u té nehody svědek?“ Petr přikývnul: „Nebylo ho moc dobře vidět, ale měl na sobě kapuci. Jako by si úmyslně skrýval obličej ve stínu. Tom prohlédnul okolí, kam jen dohlédl: „Zkusíme se tu víc porozhlédnout. Třeba tu někoho najdeme. Jestli tu jsou nějací bezdomovci, tak mohli třeba něco vidět.“
Oba dva prošli celou stanici metra, ale ta byla liduprázdná. Nebo aspoň nikoho neviděli, přesto, že se nemohli zbavit pocitu, že je někdo, nebo něco sleduje.
Když po delší době hledání opravdu nic ani nikoho nenašli, Petr navrhnul: „Nezajdeme někam na jídlo? Mám hlad a tady asi nic není.“ Tomáš souhlasil a tak oba dva opustili stanici metra. Jen co dvojice odešla, mihnul se přes stanici stín…

V jednom Pražském bytě, který sdílelo několik mladých dívek, si Lenka Sovinská dala sprchu a následně si otevřela víno a sedla si do křesla vedle své postele. Vzala si skripta, aby se mohla učit, ale události posledních hodin jí tak vyčerpali, že neudržela oči a usnula.
Její spolubydlící pomalu opouštěly byt, aby šli na přednášku, rande, nebo si něco zařídit. Byt začal zet téměř prázdnotou.
Lence se zdály divoké sny. Začala sebou v křesle šít.
V kuchyni se rozrazilo okno a podivný závan vzduchu procestoval celý byt až ke spící Lence. Ta se v ten moment probrala a strašně se lekla. V jeden okamžik před sebou viděla, jak jí sledují dvě žluté oči, které se záhy odvrátily a zmizely. Rychle se postavila, odhodila skripta na postel a začala se rozhlížet po pokoji. Při projíždění pokoje, si všimla budíku a vyděsila se znova: „Zatraceně, to je hodin. Přednáška!“…

V prosvětlené kanceláři velkými okny, položené vysoko ve výškové budově seděl na židli Roman Rubl. Do místnosti vstoupila jeho sekretářka: „Nerada vás ruším, ale je tady inspektor Hrabal. Prý s vámi chce mluvit.“ Roman se zarazil a sekretářku si prohlédnul. Ta pochopila, že je Roman návštěvou zaskočen a opatrně se zeptala: „Mám jej pozvat dále?“ Roman po kratší odmlce přikývnul. Sekretářka kancelář opustila a krátce na to do ní vstoupil komisař.
„Přejete si, pane komisaři?“ zeptal se Roman a snažil se u toho vypadat sebevědomě.
Max přešel celou kancelář a sednul si na židli naproti Romanovi: „Jsem inspektor Maxmilián Hrabal.“ Roman přikývnul: „Předpokládám, že já se vám představovat nemusím.“ Hrabal se pousmál: „Víte, proč jsem tady?“ Romanovi okamžitě proletěla hlavou myšlenka mrtvého profesorova těla pod schodištěm v metru. Přesto zakroutil hlavou. Inspektor se zadíval Romanovi do očí, jakoby se z nich snažil vyčíst jeho upřímnost. „Bohužel vám nesu špatnou zprávu. Ráno byl nalezen mrtvý profesor Josef Krápnický. A z výstavy Tajemná Praha, nebo jak se jmenuje, byl ukraden nějaký Voinichův manuskript“ Roman se na sobě snažil nedat znát nervozitu: „Vážně. To mě mrzí, ale co s tím mám společného?“ Hrabal se nadechnul: „Pokud vím, tak jste výstavu sponzoroval. Trošku jsem si vás prolustroval a nejste zrovna člověk, jenž by sponzoroval podobné akce. Najednou jednu zasponzorujete a hned je u toho vražda a loupež. Nechci tím říct nic konkrétního, ale jednu otázku mám. Proč jste tu výstavu sponzoroval?“ Roman se opřel lokty o stůl: „S profesorem jsme byli dlouholetými přáteli. Přišel za mnou a požádal mě o pomoc. Mně se ve firmě teď daří, tak jsem mu pomohl.“ Inspektor přikývnul, ale nepřestal si Romana prohlížet: „Dobře. Tak to bude prozatím vše, ale bylo by dobré, kdyby jste teď neopouštěl město. Přece byl profesor váš přítel, jak jste řekl, tak si myslím, že je i ve vašem zájmu, aby se případ co nejdřív vyřešil.“ Roman přikývnul a následně se inspektor postavil a podal mu přes stůl ruku: „Tak nashledanou.“ Roman opětoval podání ruky: „Jistě. Nashledanou.“
Max opustil kancelář, načež se Roman opřel o opěradlo své židle a zamyslel se….

V hospodě seděli u piva Tomáš s Petrem a zrovna se chtěli napít, když je přerušil Jonáš, jenž si k nim přisednul: „Tak jsem se v tom trošku rejpal, zjišťoval detaily celého případu a musím říct, že jsem přišel na pár zajímavých informací.“ Tomáš s Petrem ho tázavě sledovali. Jonáš ihned pochopil, číšníkovi gestem ukázal, že si dá taky pivo a začal dvojici vysvětlovat: „Díval jsem se na ten případ s mrtvým profesorem Krápnickým. Je třeba zajímavé, že tu jeho výstavu sponzoroval nějaký Roman Rubl. Teda to zas tak zajímavé není, ale je zajímavého to, že on nikdy předtím, nic jiného nesponzoroval. Taky je teda dost tajemná jeho minulost. Jako by se zničehonic objevil a hned začal vést velkou firmu, ale o to tu nejde. Prostě když pominu jeho tajemnou minulost, tak stále je tu podivná skutečnost, že z ničeho nic dal velké peníze na tu výstavu.“ Petr pokrčil rameny: „Třeba se v něm pohnulo svědomí.“ Jonáš zakroutil hlavou: „To asi ne. Velká částka jeho peněz pravidelně směřuje do nějaké organizace zkoumající historii pražského podzemí. Sám Roman tu organizaci dlouho zaštiťoval jako předseda.“ Tomáš odložil půllitr na stůl, otřel si pusu a zeptal se: „A co to je za organizaci?“
Jonášovi přinesl číšník pivo. Ten poděkoval a Tomášovi hned odpověděl: „To je to, co už se mi zjistit nepodařilo. Nikde o té organizaci nejsou žádné zmínky, žádné informace. Prostě kromě čísla účtu a kontaktu na aktuálního předsedu jsem nenašel vůbec nic.“ „A ten předseda?“ dotázal se Petr. Na to se Jonáš napil: „Nějaký Sebastian Rarach. Trošku jsem se informoval. Je to milionář. Vlastní několik velkých firem jak tady v republice, tak po celé Evropě. Ale jinak je to nenápadný muž. Žádné problémy, žádné záznamy v rejstříku. Jednoduše, hodný spořádaný občan co sponzoruje pár sportovních klubů.“ Tomáš se zamyslel: „Tak to je všechno hezké, ale jak to souvisí s tím případem?“ Jonáš přikývnul: „No zdá se mi, že by to mohlo být celé trošku zamotanější. Nebude v tom jen profesorova smrt. Možná by stálo za to kontaktovat Raracha. Třeba se dozvíme víc.“ Na to Petr zakroutil hlavou: „To si nemyslím. Jestli je o té celé organizaci tak málo informací k mání, tak asi nechtějí každému na potkání zodpovídat otázky.“
Ke stolu přistoupila Lenka Sovinská: „To jsem ráda, že tu ještě jste.“ Tomáš s Petrem se na ní usmáli a jakmile si sedla, tak jí představili s Jonášem, který Lence podal ruku a příjemně se usmál: „Těší mě, slečno.“ Petr si jeho výrazu všimnul: „No ehm. To je fajn že jsi dorazila.“ Tomáš se Petrově reakci musel nenápadně zasmát.
Jen co si Lenka objednala, tak spustila: „Já nevím, jestli jen blbnu z té profesorovy smrti, ale stala se mi v bytě dost podivná věc.“ Prohlédla si nechápavé výrazy přátel a pokračovala: „Budete mě mít za blázna, ale musím to někomu říct. Když pominu divoké a děsivě živé sny, co se mi zdály, tak vám odpřisáhnu, že u mě v bytě, dneska něco bylo.“ Jonáš s Petrem a Tomášem se udivili ještě víc, načež Petr pronesl: „Nepřehnala jsi to s hulením?“ Lenka se na něj nevraživě podívala a pokračovala: „Jsi blbý. Ne! Byla jsem zcela střízlivá. Vzbudilo mě dost nepříjemné ochlazení a podivný puch, a když jsem otevřela oči, sledoval mě pár žlučově žlutých očí. Takový strach a zoufalství, ale zároveň i podivný pocit bezpečí, co se mě v ten moment zmocnilo, jsem ještě nezažila.“ Petr se začal usmívat: „Očí?“ Lenka zakroutila hlavou a sklesle řekla: „Díky za důvěru.“ Petr se opět zeptal: „Očí bez těla?“ Ona přikývla: „Já vím, že to zní šíleně a můžete si myslet, že jsem třeba nebyla při smyslech a je to psychologického původu, ale já vám přísahám, že tam něco bylo.“ Tomáš se to, co Lenka viděla, snažil představit: „Říkalas, že to provázelo nějaký puch. Můžeš to víc rozvést?“ Přikývla: „Nevím k čemu to popsat. Nejvíc to asi bylo podobné pachu, jenž se šíří některými místy pražského podzemí, akorát tohle bylo o dost intenzivnější.“
Jonáš zakroutil hlavou: „Já si půjdu raději zapálit. Přebíhá mi z toho všeho mráz po zádech.“ Následně se zvednul a odešel od stolu. Hned na to se zvednul i Petr: „ Já sice nekouřím, ale půjdu taky na vzduch. Třeba po cestě potkám žlutooký neviditelný přízrak. Zeptal bych se ho, co u tebe dělal.“ Lenka to nekomentovala.
Po chvíli ticha se Lenka Tomáše opatrně zeptala: „Ty mi věříš?“ Ten pokrčil rameny: „Já nevím. Nějak nevím, co si o tom mám myslet. Přejíždí mi z toho mráz po zádech, ale věří se tomu těžko. Myslíš si, že to má nějakou souvislost s profesorem?“ Lenka pokrčila rameny: „Nevím. Intuice mi říká, že to s tím souvisí hodně. Možná k tomu pomohly i ty živé sny. Už vlastně ani nevím, co se mi zdálo, ale prostě vím, že to má spojitost.“ Tomáš se snažil Lenku pochopit a chápavě přikyvoval.

Před hospodou se Jonáš opřel o zeď, dal si do úst cigaretu a zapálil ji. Jakmile poprvé potáhnul, stoupnul si vedle něj Petr: „Mohl bych tě o něco poprosit, Jonáši?“ Jonáš vyfouknul dým: „O co jde?“
- „Mohl by jsi mi něco zjistit o jedné holce?“
- „Potřebuješ adresu, abys jí mohl sbalit. To nejsi první ani poslední, kdo to po mě chce.“
- „Adresu chci, ale ne kvůli tomu. My už jsme se totiž sbalily.“
- „A ona ti utekla? Docela chytrá holka.“ Jonáš se pousmál.
- „Ty už jsi jak Tomáš…..Ne…..nebo vlastně jo, utekla, ale jo to jinak než….“
- Jonáš se usmíval.
- „Prostě jsem myslel, že je z Vlašimi, ale jak se ukázalo, tak tam bydlela jen přechodně. Je to složitější. Prostě sehnal bys mi vše, co můžeš o Báře Krásnické?“
- „Počkej. Není to ta, co tě zneužila?“
- „Asi bych použil jiný výraz, ale……sehnal bys mi to?“
- „Jestli ti to udělá radost, tak na to můžu mrknout. Ale nikomu o tom neříkej. Oficiálně se to nesmí, a když se na to přijde, bývají z toho dost velké problémy.“
- „Bezva.“…

Ve své pracovně si Roman Rubl listoval Voinychovým rukopisem a přemýšlel nad jeho tajemstvím, když mu začal zvonit telefon:
- „Ahoj, Sebe. Co se děje?“
- „Prý to máš u sebe, Romane.“
- „Jo, to je pravda. Ale přemýšlím, jestli jsme nezašli už moc daleko. Možná na to doopravdy nemáme.“
- „Co blbneš. Možná na to neměl profesůrek. Proto taky skončil, tak jak skončil. Vždycky byl ten nejslabší z nás.“
- „To jo, ale díky němu jsme to získali. Ale teď přemýšlím, co když….“
- „Nebuď srab, Romane. Zítra se za tebou stavím. Chci to vidět. Domluvíme zrovna schůzi a musíme se rozhodnout, co dál.“
- „Dobře no.“ Pronesl Roman sklesle.
- „Neblbni! O tohle nám jde už několik století a konečně to máme na dosah. Předchozí generace by na nás byly hrdé.“
- „Tak se zítra zastav. Ahoj.“
- „Měj se.“

Roman položil mobil vedle rukopisu a zhluboka si povzdechnul…

Tomáš s Petrem si na noc ustlali na nafukovacích madracích u Lenky v bytě. Když se Lenka šla sprchovat, tak se Tomáš Petra zeptal: „Ty jí nevěříš?“
- „Musel jsem do ní trošku rýpnout. Potřebovala se uvolnit.“
- „Ale nevěříš.“
- „Já….“
- „Po tom všem, co jsme zažili?“
- „A co to má s tím společného?“
- „Ty jsi na tři roky někde mimo čas a prostor. Jsme svědky časových trhlin. Z toho, co se stalo na Blaníku, se nemůžu vzpamatovat ještě do teď. Tak proč by nemohla říkat pravdu. Co když jí něco opravdu sledovalo. Mohlo by to souviset nějak s profesorovou smrtí a tím rukopisem. Já nevím co se děje, ale nemyslíš, že jsme viděli dost na to, aby jsme uvažovali tak materialisticky?“
- „Přijdeš mi už jako jeden z těch fanatiků do konspiračních teorií a podobně. Stala se tady nehoda jejímu dost dobrému známemu. Prostě je z toho trošku v šoku a proto vidí věci, co nejsou. Zkusme se soustředit, abychom jí pomohli a nehledej za vším záhady a senzaci.“
- „Možná máš pravdu. Promiň. Známý, co mi dost pomohl s vydáváním knížek na mě tlačí, abych dopsal další, jenže mi dochází náměty.“
- „A co Kamila?“
- „No tak to je kapitola sama o sobě.“…

Do pokoje vstoupila Lenka v županu s ručníkem omotaným na hlavě a v ten moment Petr s Tomem zmlkli. Lenka se zarazila: „Snad mě nepomlouváte.“ Tomáš zakroutil hlavou, ale Petr se usmál: „A co myslíš. Tak změníme téma.“ Lenka se pousmála a oba dva si prohlédla. Byla ráda, že nemusí být v noci sama…

Ještě nezačalo ani svítat a rozezněl se zvonek. Roman Rubl se pomalu začal probouzet a protřel si obličej. Nebyl si jistý, jestli se mu, že někdo zvonil, zdálo, nebo to bylo reálné. Rychle na to zapomněl a začal usínat, když se jeho bytem rozezněl zvonek znovu. Otevřel hodiny a podíval se na digitální hodiny od budíku, jenž měl vedle postele na stolku. Ukazovaly 05:57.
Protřel si obličej znovu a se slovy: „No to si snad dělo srandu.“ ze sebe shodil deku a vstal. Po cestě ke dveřím přes sebe přehodil župan.
Jakmile otevřel a uviděl, kdo tam stojí, hned se zeptal: „Co tady děláš tak brzo zatraceně?“ Sebastian Rarach nečekal na vyzvání a vstoupil do bytu se slovy: „Nemohl jsem dospat. Musím ho prostě vidět. Roman zabouchnul dveře, zívnul si a šel do kuchyně postavit vodu na kávu.
Když už se voda skoro vařila, vstoupil do kuchyně Sebastian: „No tak. Kde ho máš. Nejel jsem sem na kávu, ale na to, abych se na něj mohl podívat.“ Roman si opět zívl, zalil si hrnek, sednul si k baru a rozespalým hlasem pronesl: „Hele. Nechceš se uklidnit? Včera jsem ho prolistoval celý. Nevím, jestli nám nějak pomůže k naší věci. Možná není psaný žádným známým jazykem, ale nevím, proč by to měla být vstupenka do jiného světa.“ Seb nervózně odseknul: „Protože jen vyvolený může projít. A vyvolený je ten, kdo vlastní ten rukopis. Tak kde ho máš?!“ Roman si povzdechnul: „V horním šuplíku pracovního stolu. Klíč od něj víš, kam schovávám.“ Sebastian na nic nečekal a okamžitě šel do Romanovy pracovny. O chvíli později se vrátil i s rukopisem a sednul si za Romanem k baru.
Pro Romana, celá ta situace nebyla moc příjemná. Vůbec se mu nelíbilo Sebastianovo vyšilování a neovládání se:
- „Hele, Sebe. Profesor byl v poslední době možná trošku mimo, ale on jediný věděl, kde hledat bránu. Jak jí teď chceš najít?“
- „Nějak to uděláme. Hlavně že máme tohle.“ Sebastian byl s šíleným výrazem ve tváři zahleděný do manuskriptu.
- „No já si nejsem úplně jistý. Přece jen…“
- „Hele. Jestli to nenajdeme tady, tak se zaměříme na Jihlavu, nebo na jiné místa ve světě, kde by ještě brána mohla být. Prostě se hoď do klidu.“ Skočil Romanovi Sebastian do řeči.
- „No já si tady v klidu popíjím kávu. To ty šílíš!“
- „No jasně. Já si ho pučím, jo?“

Roman pokrčil rameny, načež Seb rukopis zavřel a opustil byt. Roman poté zakroutil hlavou: „Tohle nemůže skončit dobře.“ …

Lenčin pokoj zalilo slunce. Tomáš pomalu otevřel oči. Okamžitě si všimnul, že Petr neleží na své nafukovací matraci. Zvedl se tedy na loktech, aby měl větší výhled a našel ho přesně tam, kde si myslel. Byl namáčknutý vedle Lenky na posteli. Tomáš potichu pronesl: „Že mě to vůbec překvapuje.“ a následně co nejtišeji vstal a šel si dát do kuchyně něco na snídani.
Po krátké chvíli se k Tomášovi v kuchyni připojil i Petr a to si Tomáš nemohl odpustit přihlouplý úsměv. Petr ho samozřejmě nepřehlédnul a ihned ho pochopil, tak se usmál taky: „Tak co? Na nafukovačky už jsem starý.“ Tomáš jen s úsměvem zakroutil hlavou: „Ty dědo jeden.“ Petr na to přikývnul: „No však už začínám i šedivět.“ a naklonil hlavu, aby si Tom mohl všimnout začínajících Petrových šedin, načež řekl: „To máš z těch bab.“ Petr se opět vzpřímil: „Asi jo.“ V tom vstoupila do kuchyně Lenka: „Zase mě pomlouváte?“ Tomáš polknul sousto chleba se sýrem, co měl v ústech a řekl: „To ne. Řešíme, že se z Petra stává protivný starý děda.“ Lenka se začala smát: „A to sis všimnul až teď?“ Petr na to jen kroutil hlavou, ale usmíval se.
Po snídani seděli všichni tři ještě u kávy, přičemž se Lenka zeptala: „Co máte v plánu dneska?“ Tomáš se podíval na Petra, Petr na Toma a oba dva pokrčili rameny. Tomáš řekl: „Zkusíme se zkontaktovat se Sebastianem Rarachem a uvidíme. Třeba zjistíme něco víc. Teda Jonáš ho zkusí zkontaktovat“ Lenka sklopila zrak: „Jen chci vědět, v čem profesor lítal. Nevěřím, že by ten rukopis ukradnul on, jak se o tom začíná povídat. Byl to přece jeho život.“ Na její rameno položil svou ruku Petr: „Ať už je to jakkoli, tak na to s Tomem a Jonášem přijdeme.“ Lenka v ten moment pocítila naději, že se vše vysvětlí...

Za inspektorem Hrabalem přišel jeho dobrý přítel inspektor Stanislav Rotr: „Ahoj. Tak jak pokračuješ na případu?“
- „Nic moc. Nedává to smysl. Krápnický je nalezen mrtvý u stanice metra na druhé straně Prahy od jeho bydliště. K tomu ještě přišel o 300 tisíc. Stejnou noc je z muzea ukraden šíleně vzácný rukopis, jenž byl pro Krápnického životní práce. Mluvil jsem s Romanem Rublem. On celou výstavu sponzoroval a to nemalou částkou. Zdálo se mi, že něco skrývá, ale nic proti němu nemám, takže pokud toho nebudu mít v rukách víc, tak s případem asi nehnu.“
- „Proto jsem za tebou přišel.“ Usmíval se Stanislav.
- „Ty něco víš?“
- „Možná. Má žena pracuje pro Sebastiana Raracha. Říkala, že s ním dneska není vůbec řeč. Od chvíle, co přišel do práce je zahleděný do nějaké ručně psané knihy. A ještě, co prý stihla postřehnout, tak snad nějakým neznámým jazykem.“
- „Počkej. Ty myslíš, že by to mohl být ten rukopis?“
- „Tak za ověření by to stálo, nemyslíš?“
- „To asi jo, ale na tohle příkaz k domovní prohlídce nedostanu a pochybuju, že mi ten Rarach, něco dobrovolně řekne, nebo se přizná, že má u sebe ukradený rukopis nevyčíslitelné hodnoty.“
- „Jen jsem řekl, co vím.“
- „Tak díky. Asi z něj nic nedostanu, ale zkusím se s ním sejít.“
- „Jak myslíš.“…

Tomáš na notebooku zjišťoval vše možné o Voynichově rukopisu. Někde našel, že nebyl napsán, na tomhle světe. Jinde zas, že to jen napsal vzdělaný člověk, ale aby nebyl uhranut z čarodějnictví, tak ho zašifroval. Dohad o tom, jak rukopis vzniknul, bylo všude spousta, ale nikde nic konkrétního nebo prokázaného.
„Našel jsi něco?“ zeptal se Petr, který si přisednul vedle Toma. Ten dál hleděl do laptopu: „Zatím nic, co by nám nějak mohlo pomoct. Prý ten manuskript není z tohoto světa. A jsou tu i dohady, že právě tady v Praze, by mohla být do jiného světa, ze kterého ten rukopis je,nějaká tajemná brána. Ale vše jsou to jen neprokázané, nedokázané dohady. Co Lenka, už šla?“ Petr přikývnul: „To v tom stále hledáš nějaké tajemno? Lenka musela prý ještě do města. Co budeme teď dělat?“ Tom pokrčil rameny: „Tak to nevím. Počkáme, až se ozve Jonáš. Chce se zkusit sejít se Sebastianem Rarachem.“…

„Můžu vám nějak pomoci?“ zeptala se slečna na vrátnici, když k jejímu pultu přistoupil Jonáš: „Vlastně ano. Musím nutně mluvit s vašim šéfem, Sebastianem Rarachem.“ Slečna se zarazila: „Promiňte, ale máte sjednanou schůzku? Mám totiž informaci, že tu dnes pan Rarach není.“ Jonáš si povzdychnul a vytáhnul z kapsy služební průkaz. Žena se zarazila a polka slinu: „Zkusím mu zavolat, jestli by vás nepřijal. Ale jak říkám, je možné, že tu není.“ Poté vytočila šéfovou kancelář.
„Tak můžete jít nahoru.“ pronesla vrátná, načež Jonáš s úsměvem poděkoval a vydal se směrem k výtahu.
Jonáš byl doveden Sebastianovou sekretářkou do Rarachovy kanceláře: „Posaďte se zatím do křesla. Pan Rarach přijde za okamžik.“ Jonáš přikývnul a učinil, jak sekretářka řekla.
Netrvalo dlouho a opravdu do kanceláře vstoupil muž středního věku. V rukách měl složky, které odložil na svůj pracovní stůl a přistoupil k Jonášovi, kterému podal ruku: „Pane inspektore. Sebastian Rarach.“ Jonáš vstal a opětoval podání ruky: „Inspektor Vorel. Těší mě.“ Následně si oba dva sednuli a Sebastian se zeptal: „Tak co pro vás můžu udělat?“
- „Zemřel můj velice dobrý přítel. Určitě jste ho znal. Profesor Josef Krápnický.“
- „Promiňte, ale proč si myslíte, že bych měl tohoto muže znát?“
- „Dost často o vás mluvil. A mluvil o vás, jako o příteli, tak jsem si říkal….“
- „To bude omyl. Žádného Krápnického neznám. Je mi to líto.“ Řekl Sebastian striktně.
- „Vážně? Měl doma dokonce vaši fotku.“ Zalhal Jonáš a dodal: „Opravdu ho neznáte?“
- „Ne. Je mi to líto.“
- „Tak to bude asi opravdu nějaký omyl.“

Jonáš vstal a podal opět ruku: „Tak mě těšilo.“ Sebastian také vstal: „Mě také. Snad se ten omyl nějak vysvětlí.“ Jonáš přikývnul a šel pryč z kanceláře, přičemž se díval okolo sebe a snažil se spatřit něco, co by mu pomohlo k povolení k domovní prohlídce.
Sebastian počkal, až Jonáš místnost opustí a poté hned vytočil na svém mobilu Romana Rubla:
- „Máme problém. Profesůrek asi stihnul před svou smrtí mluvit.“
- „O co jde? Sebe.“
- „Byl u mě nějaký inspektor Vorel. Tvrdil mi, jak moc o mě Krápnický mluvil jako o příteli.“
- „To je nějaká blbost. Nemyslím si, že by vůbec o někom z nás tak mluvil a když už, tak určitě ne o tobě. Co vím, tak tě zrovna dvakrát nemusel.“
- „Já vím. Myslíš, že je to jen nějaký policejní trik, jak z nás dostat informace?“
- „Jo, i to je možné.“
- „Byl jsem teď v našem archivu a našel jsem profesorovu práci při hledání brány. Možná vím kde je. Musíme vyrazit, co nejdřív.“
- „Sebastiane…..přemýšlel jsem o tom….opravdu hluboce přemýšlel a já do toho nejdu. Taky by ses na to měl vykašlat. Nestojí to za to.“
- „Jsi srab.“

Sebastian hovor ukončil a mobil pevně sevřel v pěsti, ve které ho držel.

Jonáš nasednul do svého auta a chtěl nastartovat, ale všimnul si, jak kousek od něj zaparkoval jeho kolega Maxmilián Hrabal. Podivil se, co tu dělá a sledoval, co se bude dít dál.
Max vystoupil z auta a zamířil si to přímo do Rarachovy budovy. Jonáš se rozhodl počkat.
Netrvalo dlouho a Sebastian se vrátil vytočený ke svému autu, do kterého nasednul, ale nestartoval.
Jonáš čekal dál, co se bude dít.
Po několika krátkých okamžicích vyšel z budovy Sebastian, nastoupil do svého sporťáku a rozjel se pryč. Max na nic nečekal a vydal se v uctivé vzdálenosti za ním. Jonáš se podivil, nastartoval a začal jej sledovat.
Trojice aut najela na pražský okruh, ze kterého po páru kilometrech sjeli a zamířili si to do centra. Po projetí několika úzkých uliček a jednosměrných cest, zajel Sebastian do dvora jednoho ze starých činžovních domů.
Max zastavil u chodníku před vjezdem do dvora a Jonáš stál ještě o kus dál.
Sebastian si prohlédnul plány pražského podzemí, které našel v archivu, následně vystoupil a zašel do sklepa. Byl nenápadně následován Maxem a ten zas Jonášem…

U Lenky v bytě začala panovat nuda. Tomáš na televizi přepínal jeden program za druhým a Petr se dal do čtení, ale usnul u toho.
Když Tom zjistil, že v televizi nic není, rozhodl se na mobilu vytočit Jonáše a zeptat se ho, jak to dopadlo se Sebastianem Rarachem. Dočkal se však jen: „Volaný účastník je dočasně nedostupný. Zkuste to prosím později.“ Podivil se a položil mobil na stůl před sebou. Hlavou mu proletěla otázka: „Co se děje? Jonáš nikdy neměl vypnutý mobil.“…

Několik metrů pod Prahou, v totální tmě, kterou narušovalo jen světlo svítilny, se Jonáš zamotal do podzemního bludiště. Ztratil jak Sebastianovu, tak Maxovu stopu a navíc nevěděl, kudy zpět. Když potřetí prošel kolem stejného místa, zoufale potichu řekl: „No to snad ne.“ V ten moment zaslechnul nějaký zvuk z úzké chodby napravo od něj. Zamířil tam svítilnou, ale viděl jen další temnou chodbu spojující další temnou chodbu. Zvuk z toho směru ale přišel znova. „Paráda. Když sleduju horory, tak v takových situacích hlavním hrdinům vždy říkám, ať tam nechodí a sám tam teď půjdu.“
Jonáš už byl téměř na konci chodby, když zpoza rohu uslyšel tiché a pomalu za sebou jdoucí kroky. Sklopil rychle svítilnu k zemi a pomaličku se přibližoval k rohu s pistolí mířící před sebe. U rohu se zastavil a počkal až kroky, jenž slyšel, budou téměř u něj a v ten moment rychle skočil do chodby. Zamířil svítilnou tajemnému návštěvníkovi podzemí do očí a pistolí na jeho hrudník. Překvapilo jej ale, že je oslepen protivníkovou svítilnou. Svou baterku tedy sklopil a v ten moment se mohl i uklidnit, protože protivník pronesl známým hlasem: „Jonáši? Co tady zatraceně děláš?“ Byl to Max.
Jakmile se Jonáš vzpamatoval z oslepení, tak měl podobnou otázku na Maxe: „No, to se můžu zeptat já tebe?“ Max pokrčil rameny: „Sledoval jsem Sebastiana Raracha. Myslím, že něco skrývá. Měl jsem s ním domluvenou schůzku ale na vrátnici mě vyloženě odbyli. Rozhodl jsem ho sledovat, akorát se mi tu trošku ztratil……Vlastně já jsem se tu trošku ztratil.“ Jonáš přikyvoval: „Bezva. Já sledoval tebe, jak sleduješ Sebastiana a vlastně jsem na tom teď stejně jako ty.“ Max řekl: „Bezva.“ a v ten moment zavládlo trapné ticho. Dvojice jen svítila kolem sebe a oba dva přemýšleli, kudy dál. Chvilkami už to vypadalo, jako že jeden z nich něco řekne, ale vždy to skončilo tak, že jen polknul slovo a dál mlčel. Z ticha a nerozhodnosti kudy dál je vyrušil zvuk z další chodby. Max s Jonášem se na sebe podívali, pokrčili rameny a daným směrem se vydali.
Prolezli úzkým a nízkým průchodem a objevili se v místě, kde lidmi vytvořené chodby pozvolna přecházely do přírodní jeskyně. Podívali se kolem sebe a všude byly po zemi popadané kameny ze stropu. Max řekl: „Tady asi hodně dlouho nikdo nebyl. Co vím, tak bývá podzemí udržováno, ale tady na to nikdo nesáhnul už pěknou řádku let.“ Jonáš přikyvoval a chtěl něco říct, ale v tom pod nimi zapraskala podlaha. Rychle si posvítili pod nohy. Stály na deskách, které něco zakrývaly. „Žádné prudké pohyby!“ Řekl Jonáš šeptem, jako by měl strach, že desky povolí i při hlasitějším mluvení. Max souhlasně přikývnul a v tom desky praskly a oba dva se propadli do temnoty…

Hustým poledním provozem se po hlavní třídě v Praze chtěl prodrat Jonáš. Aby svůj přesun urychlil, zapnul střešní maják. Rychle nebezpečně kličkoval mezi auty. Na mobil mu přišla SMS. Otevřel jí a vyčetl z ní, že má zmeškaný hovor od Tomáše. Došlo mu, že vlastně v podzemí neměl signál.
Protřel si čelo, na kterém měl pár oděrek a boulí a začal Tomáše vytáčet:
- „No zdar Jonáši. Chtěl jsem jen vědět, jak to dopadlo s tím Rarachem?“
- „Musím říct, že zajímavě. Mohli bychom se sejít. To, co ti chci říct, není na telefon, ale určitě tě to bude zajímat.“
- „A kde jsi vlastně byl. Zníš trochu jako by ve stresu.“
- „V podzemí. Všechno ti řeknu. Za chvilku jsem u tebe.“
- „Dobře.“

Jonáš chtěl odložit mobil na sedadlo spolujezdce, ale v tom mu přišla další SMS. Chtěl se na ní podívat, jenže ztratil pozornost, a když se podíval před sebe, tak mu málem zešedivěly i vlasy na hlavě. Něco kousek před ním stálo. Nebyl schopný určit co, ale určitě to tam bylo. Uprostřed cesty. Viděl jen dvě jasně žluté oči patřící tělu, které jen podivně lomilo světlo, ale jinak nebylo vidět.
V šoku strhnul volant, odrazil se bokem od auta, které bylo po jeho levici, přejel do pravého pruhu a chytil smyk. V té velké rychlosti ho nebyl schopný zvládnout a narazil do autobusu. Vystřelily mu airbagy a náraz jeho auto odrazil přes svodidla, kde jeho auto spadlo z několika metrů na střechu na asfaltovou plochu pod nadjezdem. Jonáš se pokusil udržet otevřené oči, ale pocit zavřít je byl silnější…

Petr se probudil: „Už víme něco nového?“ Tomáš zakroutil hlavou: „Vlastně ne. Jen mi volal Jonáš. Byl celý vyplašený. Říkal, že jede odněkud z podzemí a že tam viděl něco, co nás bude určitě zajímat. Pak ukončil hovor s tím, že tu za chvíli dojede.“ Petr přikývnul. Do pokoje vstoupila Lenka: „Ahoj kluci. Víme něco nového?“ Petr i Tomáš zakroutili hlavami a Tom dodal: „Ale Jonáš pro nás prý něco má.“

Uplynulo několik hodin a Jonáš se neobjevil. Tomáš i Petr se mu snažili několikrát dovolat, ale vždy se dočkali stejné odezvy: „Volaný účastník je momentálně nedostupný.“…

Stanislav Rotr se zrovna vrátil na služebnu, když mu v kapse začal zvonit telefon. Podíval se na displeji, kde bylo napsáno:
Doktor Somr
- „Rotr. Slyším.“
- „Ahoj. Mohl by ses za mnou stavit na pitevnu? Možná bys měl něco vidět.“
- „Co se děje?“
- „Přivezli jednoho tvého kolegu. Jde o to, jestli bys ho mohl identifikovat, než informujeme rodinu.“
- „O koho jde?“
- „Dojeď prosím tě!“
- „Dobře.“…

Doktor Somr Milan dojel s vozíkem, na kterém leželo mrtvé tělo muže překryté prostěradlem, k pitevnímu stolu.
Do pitevny dorazil Standa a přistoupil k doktorovi: „To je to tělo?“ Milan se podíval na Standu: „Ne. Tohohle přivezli už v noci. Pojď za mnou.“ Staňa přikývnul a následoval doktora. Ten ho dovedl ke schránkám na mrtvá těla. Jednu otevřel a vysunul výsuvný stůl. Odkryl prostěradlo a v ten moment se inspektor zarazil, div se nezalkl. Na stole leželo tělo ve zdevastovaném stavu.
„Víš kdo to je?“ zeptal se Somr. Stanislav přikývnul: „Jo. Inspektor Maxmilián Hrabal. Byli jsme dobří přátelé. Co se stalo?“ Somr pokrčil rameny: „To nevím. Podle svědků se něčeho hrozně leknul a uskočil do cesty, kde zrovna projížděl kamion.“ „Proboha.“ pronesl inspektor a dodal: „Zakryj ho! Prosím.“ Povzdychnul si…

Tomáš s Petrem dojeli na oddělení, kde Jonáš pracoval a začali se po něm vyptávat. Už to chtěli vzdát a odejít, ale zastavila je žena v uniformě: „Prý hledáte Jonáše Vorla.“ Kluci se na ní otočili: „No.“ Policistka se zeptala: „A kdo jste?“ Tomáš hned odpověděl: „Jeho dobří přátelé. Před několika hodinami nám volal, že pro nás něco má, ale od té doby se neozval a je nedostupný.“ Žena sklesle přikývla: „Je v nemocnici. Měl vážnou dopravní nehodu. Co vím naposledy, tak byl pár hodin na operačním sále a možná ještě je. Prý je to s ním vážné.“ Petr s Tomem vyvalili oči a synchronně se zeptali: „A kde je?“ Žena si vytáhla bloček z náprsní kapsy a napsala na papír adresu. Ten papír jim předala: „Pochybuju, že s ním budete dnes mluvit, ale když tak ho pozdravujte i za mě.“ Tom i Petr přikývli a vydali se do nemocnice…

Nemocniční chodby byly plné pacientů, doktorů, návštěv a zdravotních sester či bratrů. Mezi tím vším chaosem se podařilo jedné ženě zastavit doktora, jenž zrovna opustil operační sál: „Pane doktore. Jak je na tom Jonáš?“ Doktor si ženu prohlédnul od hlavy až k patě: „A vy jste?“ Žena se ihned představila: „Jana Michálková. Jsem sestra Jonáše Vorla. V podstatě jeho jediná rodina.“ Doktor přikývnul: „Jo tak. Váš bratr je silný muž, ale zranění jsou příliš vážná. Momentálně je stabilizovaný, ale vyhrané ještě nemá. Měl silný otřes mozku s krvácením dovnitř. Několik přelámaných žeber. Mnohačetné zlomeniny na rukou i nohou a co je nejhorší, má přeraženou pánev a zlomené tři obratle. Rád bych byl pozitivní, ale i když se z toho váš bratr dostane, je dost pravděpodobné, že už nebude jako dřív. Když bude mít štěstí a nebude mít trvalé následky z úrazu hlavy, tak je velice nepravděpodobné, že bude ještě někdy chodit. Poškození míchy jsou velmi závažné.“ Janě vytryskly slzy do očí. Doktorovi poděkovala, ten ji popřál pevné nervy a silnou vůli a šel si po svém.
Doktor neušel ani 10 metrů a už ho zastavil Tomáš s Petrem. Tomáš se podíval na jeho jmenovku a spustil: „Dobrý den pane doktore. Na vrátnici nám řekli, že vy jste prý operoval Jonáše Vorla. Jak na tom je.“ Doktor zakroutil hlavou: „Nezlobte se, ale já nemůžu poskytovat informace jen tak někomu. Leda že byste byli rodinní příslušníci.“ Petr ani Tom neměli sílu oponovat a tak se doktor omluvil a šel pryč. Naštěstí si toho všimla Jana Michálková a jakmile zašel doktor za roh a Tom s Petrem ztratili naději, že od někoho v nemocnici zjistí nějaké informace, k nim přistoupila se slzami v očích: „Zdravím. Vy jste nějací kamarádi mého bratra?“ Tom i Petr se na ní tázavě podívali, načež ona zareagovala: „Jsem Jana Michálková. Sestra Jonáše Vorla.“ „Michálková?“ zeptal se zvědavě Petr. Jana přikývla: „Jsem provdaná.“ Petr si nenápadně zklamaně povzdechl a představil se: „Petr Kříž a tohle je Tomáš Arthur. A jo, jsme přátelé Jonáše.“ Jana se zarazila, prohlédla si Petra a zeptala se: „Vy jste Petr Kříž? Jonáš si doma zapomněl nějakou složku, co vám chtěl předat, tak mě poprosil, jestli bych mu pro ni nesjela a nedovezla do práce. To už se asi nestane, tak jí můžu předat zrovna vám. Mám jí v autě.“ Tomáš si naschvál odkašlal. Jana pochopila: „Jo, promiňte. Teď jsem domluvila s doktorem.“ Začali se jí do očí opět drát slzy: „Není na tom vůbec dobře. Není ani jisté jestli se z toho dostane a když už, tak prý nebude s největší pravděpodobností už nikdy chodit.“ Petr si jí lítostivě prohlédnul a objal. Tomášovi to hlava nebrala. Nemohl uvěřit tomu, že by už Jonáš nikdy nemusel chodit. Hlavně vůbec zatím nechápal, co se přesně stalo. Vědělo se, že měl nehodu, ale Jonáš byl dobrý řidič, takže nikdo nechápal, jak mohlo k takové nehodě vůbec dojít.
Po krátkém mlčení se Tom opatrně zeptal: „Nevíte, jestli nás k němu pustí?“ Jana si odstoupla od Petra: „To nevím. Teď asi ne, je těsně po operaci a navíc prý měl silný otřes mozku. Myslím, že bude chvíli v bezvědomí.“ Petr s Tomem chápavě přikývly a Jana dodala: „Ale když mi někdo z vás dáte na sebe číslo, tak vás budu o všem kontaktovat.“ Petr souhlasil: „Tak dobře.“ Jana na to řekla: „Tak pojďte se mnou. Dám vám ty složky. Mobil jsem si stejně zapomněla v autě.“
Trojice došla k jednomu z mnoha výtahů a Petr jej přivolal. Jakmile se otevřely dveře, Petr a Jana do výtahu vstoupili, ale Tomáš si všimnul jak z jiného výtahu, na druhé straně chodby vystoupil reportér Lumír Sova. Petr, který se už natahoval ruku, aby stihnul tlačítko, se zeptal: „Ty nejedeš?“ Na to Tomáš zakroutil hlavou: „Jeďte beze mě! Sejdeme se u vrátnice. Jen si tu něco ověřím.“ Petr přikývnul a i s Janou sjeli dolů.

„Zdravím.“ Zastavil Tomáš Lumíra. Lumír se otočil, a když si všimnul, kdo to je, okamžitě zareagoval: „Zdravím. Můžu pro vás něco udělat?“ Tom přikývnul: „Nezajdeme do kiosku na kávu?“ Lumír se podíval na hodinky, a jelikož měl čas, tak souhlasil….

Jana s Petrem došli k jejímu autu. Otevřela kufr a vytáhla z něj složku, kterou dala Petrovi se slovy: „Nic mi o ní neřekl. Jen jsem si všimla, že je adresována vám.“ Petr přikyvoval a složku otevřel. Když viděl, že je v ní v podstatě vše, co potřebuje tak poděkoval: „Díky. Snad se konečně pohnu z místa.“ Jana se tázavě podívala, načež se Petr na chvíli zamyslel, jestli jí to má říct, ale nakonec řekl: „Jde o mojí bývalou přítelkyni. Bez řečí zmizela a já jí jen chci najít a dostat z ní vysvětlení. Ale je to všechno složitější.“ Jana přikývnula: „Aha. Chápu. Dáte mi to telefonní číslo?“…

Kiosek byl téměř plný. Byl problém najít vůbec nějaké místo, ale dvě tam přece jen ještě byly. Tomáš s Lumírem je okamžitě zasedli a položili před sebe kávy, které si nesli od baru:
- „Tak co pro vás teda můžu udělat?“ zeptal se Lumír.
- „Půjdu rovnou k věci. Řešil jste nějak víc to vyloupení muzea?“
- „Myslíte, jak se ztratil Voynichův rukopis?“
- „Přesně to.“
- „Řešil a musím říct, že jsem i něco vyřešil. Ale jak víte, tak i za informace se v dnešní době platí.“
- „???“
- „No tak mě ty informace taky něco stály.“
- „Samozřejmě.“ Řekl Tomáš sklesle a vytáhnul z peněženky dva tisíce: „Víc u sebe teď nemám.“
- „No tak, že jste to vy.“
- „No paráda.“
- „V klidu. Za ty dva tisíce mám informací dost.“
- „No tak spusťte.“
- „Ta výstava byla uspořádána z jednoho jediného důvodu a to právě pro krádež toho rukopisu. Chtěla to organizace, jenž si myslí, že je to vstupenka do jiného světa. Jak jistě víte, tak Praha byla už v daleké minulosti, ještě než tu stály první domy, středem pozornosti Keltů, různých druidů a dalších podobných existencí. Sjížděli se tu z celého světa a pochybuju, že to bylo kvůli krásné krajině. Věřím, že pod Prahou se opravdu skrývá něco tajemného. Taky název Praha, by mohl být odvozen od slova práh. A prahy bývají součástí dveří, nebo bran, záleží, jako co to berem. Takže co když je pod Prahou opravdu nějaká brána do jiného světa a ten rukopis k ní může být klíč. Taky ty úmrtí kolem toho nejsou úplně náhoda.“
- „Ty úmrtí? Zatím zemřel jen profesor, ne?“
- „Dnes ráno skočil pod kamion nějaký inspektor Maxmilián Hrabal. Dělal na tom případu. Co vím, tak se v tom rejpal i Jonáš Vorel a ten teď leží na jipce a co vím, tak na tom není vůbec dobře. Taky se v tom případu šťoural. Myslíte, že je to náhoda?“
- „Fajn. Takže pod Prahou je brána do jiného světa a každý, kdo se v tom začne rýpat, tak zemře. Nemáte za ty dva tisíce nějaké konkrétní informace?“
- „Ale jo. Voynichův rukopis neukradnul profesor Josef Krápnický, jak je všude uváděno, ale dva nájemní zloději, co za to dostali zaplaceno 300 tisíc korun.“
- „Kde na ty informace chodíte. A proč o tom nenapíšete teda super článek.“
- „Tak za prvé: své zdroje nikdy neprozrazuju a to nikomu. A za druhé: můžu o tom napsat, ale k čemu to bude, když nemám důkazy.“
- „Očistil byste profesorovo jméno.“
- „Nejsem dobrodinec! Jsem reportér! A jak jsem řekl, nemám důkazy. Informace jsou pravdivé, ale bez důkazů je to o ničem. V tomhle případu je až moc tajemna. Pouštím to k vodě. Jde o mojí reputaci.“
- „To je vše co mi řeknete?“
- „Ne. Ještě tu mám bonus. Možná byste si mohli víc hlídat vaši kamarádku Lenku Sovinskou. Zdá se, že je nebezpečně blízko odhalení. A byla by škoda, kdyby tak pěkná tvářička skončila stejně jako její profesor.“
- „Prosím?“
- „Své dva tisíce už jste vyčerpal. Nashledanou.“

Lumír se zvednul a bez toho aniž by z kávy aspoň trochu upil, odešel.
Tomáš vzal do ruky mobil a okamžitě začal vytáčet Lenku. Vyzvánělo to, ale nikdo to nebral. „Sakra.“ Pronesl Tomáš, nechal kávu kávou, opustil kiosek a zamířil si to k vrátnici…

Vrátnicí projela sanitka. Muž vedl svou těhotnou ženu do porodnice. Z druhé strany opouštěl nemocnici muž o berlích s chodící sádrou na noze. Na lavičce kousek bokem seděl Petr a procházel si složku Báry, co dostal od Jany Michálkové.
Přiběhnul k němu Tomáš: „Rychle. Musíme pro Lenku.“ Petr nechápal, tak Tomáš zareagoval: „Vím, že nechceš, ať v tom všem hledám pořád něco záhadného ale krom toho, jak dopadl Jonáš, umřel i nějaký inspektor, co na tom případu pracoval. Bojím se, aby tak neskončila i Lenka.“ Petr zavrtěl hlavou: „V klidu. Volal jsi ji?“ Tom přikývnul: „Nebere to!“ Petr sbalil složku: „Tak jedeme na byt.“…

Dveře od bytu se rozletěly a dovnitř vletěl Tomáš. Lenčina spolubydlící se stihla na poslední chvíli zahalit do ručníku, protože nečekala, že někdo takhle vtrhne do jejich bytu. Tom proletěl chodbu a otevřel dveře k Lence do pokoje. Ta byla zachumlaná do deky a spala. Tom si oddechnul.
Na chodbě se Petr dal do řečí s dívkou v ručníku: „Já se za něj omlouvám. Je to můj mentálně zaostalejší kamarád a člověk aby ho pořád hlídal.“ Milá pěkná blondýnka se začala na Petra usmívat. Chtěl pokračovat ve flirtování, ale přerušil ho Tom: „Petře. Je to v pohodě. Lenka tu je.“ Petr zareagoval: „No jasné. Kde by byla?“…

Roman Rubl po zazvonění zvonku otevřel dveře od svého bytu. Za nimi stál Sebastian Rarach. Roman se podivil: „Můžu pro tebe něco udělat?“ Seb neodpověděl, obešel Romana, aby vstoupil do bytu a zamířil si to přímo do obývacího pokoje k baru, kde si nalil panáka whiskey. Roman zavřel a přišel za ním: „No jasně. Jako doma. Stalo se něco?“ Seb do sebe panáka kopnul, hned si nalil dalšího, sednul si do křesla a řekl: „Byl jsem v tom podzemí. Podle těch profesorových plánů se tam nedá vyznat. Totálně jsem se zamotal. Ale vím kdo je tomu taky dost blízko na stopě. Jeho oblíbenkyně Lenka Sovinská. Začala po tom pátrat hned po jeho smrti a díky podkladům, ke kterým měla přístup je už hodně blízko. Vím to od jedné její kamarádky, se kterou jsem….no to je jedno. Můžeme prostě Lenku oslovit a konečně najít, po čem pátráme celý život.“ Roman se musel začít povrchně smát: „Ty jsi se už opravdu posral! Říkám, že od toho dávám ruce pryč!“ Sebastian vstal z křesla, kopnul do sebe druhého panáka: „Ty jsi fakt srab. Konečně jsme na opravdové stopě. Kousek před cílem a ty to vzdáváš. Pátrá se po tom několik století. Teď to nemůžeme vzdát. Ale je fakt, že co ses k nám přidal ty, tak od nás odešli téměř všichni lidi. Takže fajn! Jdu do toho sám!“ Vrazil Romanovi prázdného panáka do ruky a odešel pryč. Roman si povzdychnul a podíval se na prázdné dno pohárku, co držel v ruce…

Lenka se probudila a sedla si ke stolu do kuchyně, kde seděl Petr s Tomem. Hned se zeptala: „Děje se něco? Katka říkala, že jste sem vtrhli, jak kdyby hořelo a taky se jí nelíbí, že máte klíče od bytu.“ Petr se zadíval na Tomáše: „No já se jí nedivím.“ Tomáš se zamračil a podíval se na Lenku: „Co všechno víš o tom rukopisu?“ Lenka se zamyslela: „Po profesorově smrti jsem se trošku informovala, takže něco jo, ale žádné převratné informace to nejsou.“ Tomáš se na ní tázavě díval a tak pokračovala: „No už jsem vám v podstatě vše řekla.“ Tomáš přikyvoval a Petr se jí snažil vysvětlit: „Tomáš si myslí, že pod Prahou je nějaká brána do jiného světa a souvisí to s profesorovou smrtí. Měl totiž vážnou nehodu i Jonáš Vorel a zemřel inspektor Hrabal.“ Lenka se zamyslela: „To je ten, co pracoval na tom případu?“ Petr i Tom přikývnuli. „A vy si myslíte, že mě by se taky mohlo taky něco stát!“ Tom se jí pokusil chytit za ruku: „Podívej, jen je to vše dost podivné. Chceme, abys na sebe dávala pozor.“ Lenka Tomovu uchopení uhnula: „Já se o sebe postarám!“ Vstala od stolu a odešla. Tom si povzdychnul a Petr mu řekl: „To se ti povedlo.“ Následně odešel za Lenkou na chodbu, kde se obouvala: „Počkej. On to tak nemyslel. Víš, jak někdy vyvádí.“ Ona se obula, otevřela dveře a těsně před tím, než odešla, řekla: „Chci jen vědět pravdu.“ Opustila byt.
Petr se vrátil za Tomem do kuchyně: „Vážně věříš, že v tom je něco víc, než jen náhoda?“ Tom kroutil hlavou: „Ty mi přece nevěříš.“ Petr si k němu přisednul: „Uznávám, že už jsem viděl dost zajímavých věcí. Takže?“ Tom se v sobě pokusil zadusit naštvanost: „Jde o to, že Praha byla opravdu v minulosti mystickým místem. Něco tu očividně bylo. Jen chci říct, že když si na něco nemůžeme sáhnout, nebo to nevidíme, tak to neznamená, že to není skutečné.“ Petr přikyvoval: „Tak já zkusím Lenku ještě zastavit.“ Hned poté vystartoval rychle od stolu a běžel ven…

Před domem, kde Lenka bydlela, zastavil tmavý sporťák. Vystoupil z něj Sebastian a zamířil si to ke vchodu. Začal si prohlížet zvonky, když k němu přistoupila Lenka, která tam jen tak stála a do té doby se opírala o zeď: „Můžu vám nějak pomoct?“ Sebastian se dál díval na zvonky: „Neznáte náhodou nějakou Lenku Sovinskou. Měla by tu bydlet.“ Lenka se podivila: „To jsem já.“ Sebastian se narovnal a prohlédnul si jí s nadšeným úsměvem. Okamžitě jí podal ruku: „Jmenuju se Sebastian Rarach. Byl jsem dobrý přítel vašeho profesora Krápnického. Nemohli bychom si někde v klidu promluvit. Mám tu vůz.“ Lenka si prohlédla auto a přikývla: „Ale jo. Ráda.“

Před dům vyběhnul Petr, ale už bylo pozdě. Lenka zrovna se Sebastianem odjela…

Byla to luxusní kavárna s krásnou vyhlídkou na centrum Prahy, kde si Lenka se Sebastianem sedli:
- „Tak co pro vás můžu udělat? Udivuje mě, že mě hledá někdo jako vy.“
- „Vy máte přístup k materiálům profesora Krápnického. Vím, že to byl váš dobrý přítel, ale v těch materiálech je dost možná jedno z největších tajemství na Zemi.“
- „Předpokládám, že mluvíte o bráně do jiného světa, která má být ukryta někde pod Prahou a ke které je klíčem Voynichův rukopis.“
- „Sleduju, že jste informovaná. Takže víte jak je to důležité?“
- „Řekněme, že vám můžu pomoct vám jí najít. Dokonce bych řekla, že vím přesně, kde je, ale nebude nám chybět ten rukopis?“
- „Když vám řeknu, že rukopis problém nebude?“ usmál se Seb.
- „Tak bych vás požádala, ať mi to celé vysvětlíte.“
- „Dobře. Ale je to tajemství. Už několik staletí funguje, řekněme klub, který se ztracenou bránu snaží najít. Bohužel za poslední roky jsme se dost rozpadli a v pevném jádru jsme zůstali jen tři. Až váš profesor nás navedl k Voynichově rukopisu a čím víc nás o tom přesvědčoval, tím víc jsme věděli, že mluví pravdu. Museli jsme ho tedy získat, a když několikrát odmítli panu Krápnickému rukopis zkoumat, rozhodli jsme se zasponzorovat výstavu, abychom se k němu dostali blíž.“
- „Takže jste ho ukradli?“
- „My ne. Sehnali jsme profesionální zloděje, kterým jsme zaplatili, ale profesor si asi napřed chtěl zkusit, jestli rukopis opravdu pomůže ke vstupu do jiného světa. Proto nejspíš zemřel.“
- „Když zemřel on, proč si myslíte, že u vás to bude jiné?“
- „Jste chytrá……Možná se profesor unáhlil. Vyplašil bytosti na druhé straně a proto tak skončil.“
- „Aha. Kdybych vám pomohla, co z toho budu mít?“
- „Dokončíte celoživotní práci profesora Krápnického a získáte můj osobní a hluboký obdiv.“

Lenka přemýšlela. Nakonec sáhla do své kabelky a vytáhnula kus papíru v ochranné fólii: „Tohle by měla být přesná mapa i se zakreslenými změnami, které za staletí v podzemí vznikly.“ Sebastian se usmál a mapu si prohlédnul: „Takže už chápu, proč jsem se tam ztratil.“…

Do kuchyně, kde u stolu stále seděli Petr s Tomášem, přišla Lenčina spolubydlící Kateřina. Přistoupila k nim: „Kluci. Já vím, že jste s Lenkou dobří kamarádi, ale nikomu, snad krom Lenky se nám nelíbí, že máte klíče od tohoto bytu.“ Petr se to snažil zachránit: „To je jen přechodně. Dala nám je, jen na dobu, co jsme tady v Praze.“ Katka přikyvovala: „Stejně si myslíme, že byste je tu měli nechat a jít bydlet jinam. V Praze je dost hotelů. Já vím, že nejste žádní zloději, ale krom Lenky, jste pro nás cizí.“ Petr chtěl opět něco říct, ale Tomáš ho zastavil: „Dobře. My půjdeme. Stejně už nás tu asi nechce ani Lenka.“
Před vchodem do domu, se Petr zeptal: „Co máš v plánu?“ Tom pokrčil rameny: „Nevím, ale něco mě napadlo. Jestli Lenka ví, kde ta brána je, tak jak jí znám, bude jí chtít najít, už jen kvůli Krápnickému.“ Petr se zamyslel a ironicky pronesl: „Tak nad tím si asi přemýšlel hodně dlouho.“ Tom zakroutil hlavou: „Promiň, řekl jsem to úplně špatně. My možná můžeme Lenku najít, díky Jonášovi.“ Petr stále nechápal: „Jonáš nám toho teď asi moc neřekne. Víš, jak skončil?“ Tomáš přikývnul: „On nám nic neřekne. Ale jestli se zrakvil kvůli tomu, že tu bránu taky našel, tak musel parkovat někde poblíž vstupu. A nehodu měl ve služebním autě, kde určitě měl namontovanou GPS. Policajti by měli mít záznam v počítači, kde Jonáš všude parkoval.“ Petr už chápal, ale stejně byl pesimista: „Dobře. I když by to tak bylo, jak říkáš, jak chceš najít konkrétní místo. Musel parkovat na více místech a i kdyby tohle klaplo, myslíš, že tě policajti jen tak pustí do svých záznamů? Vím jen o jednom, který by ti s tím mohl pomoct, ale ten teď leží zmrzačený v nemocnici.“ Tomáš se sklesle zamračil, ale následně se zase usmál: „Možná by nám mohl pomoct ještě někdo. Pomatuješ na tu policajtku, co nás poslala do nemocnice. Vypadala, že jí na Jonášovi záleží. Ta by nám mohla pomoct. Nevíš, co měla na jmenovce?“ Petr se zamyslel a došlo mu, že tohle by mohlo vyjít: „Myslím, že nějak Halaštová. Nebo tak nějak.“ Tom ho plácl po rameni: „Tak jedeme.“…

Do dvora jednoho z činžovních domů vjel Sebastian s Lenkou a řekl: „Deja vu.“ Lenka se podivila, načež Seb řekl: „Ale nic. Jen, že když jsem tu byl poprvé, tak jsem parkoval úplně stejně.“ Lenka chápavě přikývla.
Dvojice opustila auto a sestoupila do sklepa. Jonáš si přes rameno přehodil kabelu a na čelo si nasadil čelní svítilnu. Následně vstoupili do tmy a napojili se na pražské podzemní bludiště…

„Je tady policistka Halaštová?“ zeptal se Tomáš na vrátnici policejní stanice. Muž za okýnkem se podíval do počítače a následně přikývnul: „Zavolám vám ji.“
Netrvalo dlouho a Halaštová přišla do čekací haly. Jakmile si všimnula Petra s Tomem, usmála se, přistoupila k nim a zeptala se: „Byli jste u Jonáše? Jak mu je?“ Tom zakroutil hlavou: „Není to s ním zrovna světlé. Teď je prý stabilizovaný, ale ještě vyhrané nemá.“ Halaštové zmizel úsměv z tváře: „To mi je líto.“ Petr nahodil lítostivý pohled: „To nám taky. Ale mohla byste nám teď pomoct vyřešit, na čem Jonáš pracoval.“ Halaštová se tázavě na Petra podívala, načež Tom hned začal vysvětlovat: „Potřebovali bychom výpis z GPS v jeho autě. Řekněme za posledních 24 hodin. Byl by to problém?“ Halaštová se zamyslela: „Myslím, že ne. Skočím za naším dispečerem a zkusím ho o to požádat. Je to rozumný chlap. K čemu to potřebujete?“ Petr na to odpověděl: „Jen bychom rádi věděli, kde Jonáš parkoval. Jedno z těch míst, může vést k odpovědím.“ Halaštová zakroutila hlavou: „Vy jste tajemní, jak politici po volbách. Počkejte tu, za chvíli jsem zpátky.“
Jak Halaštová řekla, tak i učinila. Po chvíli se vrátila s několika vytištěnými stránkami formátu A4. Tom s Petrem to od ní převzali, poděkovali a odešli do auta.

Prolistovávali jednu stránku za druhou a poctivě procházeli každé zapsané místo. Najednou se oba dva zarazili a zahleděli se na jednu adresu. „Tak jedeme, ne?“ zeptal se Tom a Petr přikývnul…

Katakombami se nesly zvuky kroků a hlasy dvou lidí. Lenka se Sebastianem došli na křížení několika cest. Seb se podíval do jedné chodby a zeptal se: „Tudy?“ Lenka se zahleděla do plánku: „Ne. Myslím, že by jsme se tady někde měli dostat do dalšího patra pod nás.“ Seb se podivil: „My máme jít ještě níž?“
Lenka neodpověděla. Začala se dívat okolo sebe. Po chvíli si všimla nízké průrvy schované ve stínu. Byla opravdu dobře zamaskovaná, viděná jen z jednoho úhlu. „Tudy!“ řekla a Sebastian jí následoval.
Proplazili se nízkým průchodem do prudce klesající úzké chodby…

Nad vstupem do katakomb stál Petr s Tomášem, svítili do tmy svítilnami, které vozil Tom v autě a odhodlávali se, udělat první krok. Tom pobídnul Petra: „Nechceš jít první. Si přece jen užší, tak kdyby…?“ Petr zasvítil Tomovi do očí: „Děláš si srandu? Víš, jak nerad konkrétně s tebou do takových prostor chodím.“ Tom si povzdychnul, načež se Petr odhodlal a zdolal první schod schodiště mizejícího ve tmě. Tom šel hned za ním.
Pod schody se ocitli na rozcestí. „Kudy teď?“ zeptal se Tom. Petr chtěl pokrčit rameny, ale v tom se mu zatočila hlava.

Petr stojí před rozcestím a na poslední chvíli uhýbá mladému muži vycházející jedné z chodby. Mladík v jedné ruce drží louč a v druhé nějaký rukopis a stoupá po schodech vzhůru.

„Šel bych tudy.“ ukázal Petr na chodbu, ze které v jeho vizi vyšel tajemný mladík. Tomáš souhlasně přikývnul: „Hádat se s tebou nebudu.“ …

Lenka se Sebastianem došli do místa, kde katakomby pomalu končily a přecházely v přírodní jeskyni. Lenka se zastavila, aby se podívala pořádně do mapy: „Je to už jen tady kousek. Tady už se ale nemáme kde ztratit. Sebastian se podíval okolo sebe a posvítil i na strop. Nad jeho hlavou vedla nějaká šachta končící provaleným deskovým stropem. Nad něj už baterka nedosvítila. Zeptal se: „Takže teď už se opravdu není kde ztratit?“ Lenka si ještě jednou pořádně prohlédla plánek a přikývla. V ten moment dostala ránu do hlavy a upadla do bezvědomí.
Sebastian si za opasek zastrčil obušek, sehnul se pro plánek a se slovy: „Tam můžou jen vyvolení.“ pokračoval dál bez Lenky…

Petr s Tomem také došli do míst, kde katakomby přecházeli v jeskyni. Všimli si, že jsou na podlaze prasklé desky a pod nimi díra někam do temnoty. Posvítili tam baterkou a nemohli si nevšimnout bezvládného těla ležícího na dně.
„Vidíš to taky?“ zeptal se Tom. Petr se pokusil zaostřit víc zrak a v ten moment se vyděsil: „To je Lenka.“ Tomáš se na Petra vystrašeně podíval.
Vzduch v jeskyni se ochladil a oba dva si všimnuli podivného stínu, který se kolem nich mihnul. Oba ztuhli. Petr se potichu zeptal: „To asi nebyla jedna z mých vizí, že?“ Tom se ani nehnul: „Že bych je začal mít taky?“ Petr polknul: „Téhle odpovědi jsem se bál. Ale měli bychom se pohnout. Musíme pomoct Lence.“ Tom přikývnul. Podívali se okolo sebe a když se zdálo, že je vzduch čistý, začali přemýšlet, jak se dostanou dolů…

Sebastian došel k okraji hluboké jeskynní propasti. Po jejím okraji vedla úzká stezka, na jejímž konci se tyčil vysoký kamenný oblouk. Zmocnilo se ho vzrušení z neznáma. Náhle ho však přepadl strach. Vzduch se ochladil a on několikrát zahlédnul, jak se kolem něj mihnul stín. Zavrávoral a málem z propasti spadl. Chytil se na poslední chvíli malého kamenného výčnělku. Chtěl opět chytit rovnováhu, ale nějaká tajemná síla ho začala tlačit pryč. Dolů. Snažil se držet, co to jen šlo. Srdce mu bilo strachy jeden úder za druhým. Jednou rukou se snažil natáhnout do kabely, co měl přes rameno, pro Voynichův rukopis s nadějí, že mu pomůže. U druhé ruky mu ale rychle sklouzávaly prsty, když se najednou díval do dvou jasných žlutých očí kousek před ním. Srdce se zastavilo.

Tupý náraz mrtvého těla na dno propasti pohltily skalnaté zdi jeskyně…

Tom s Petrem, už přemýšleli, že se k Lence zkusí dostat jinou cestou, když se z chodby, ze které přišli, začaly nést kroky. Po chvíli už bylo vidět i světlo svítilny. Dvojice byla napjatá a netušili, kdo se to může objevit.
Po chvíli z chodby vyšel Roman Rubl s lanem přes rameno. Tom i Petr se podivili. Roman jako by také byl překvapen jejich přítomností: „Nečekal jsem, že tu někdo bude. Jmenuju se Roman Rubl.“ Tom se také představil: „Tomáš Arthur. Co tu děláte?“ Roman hodil lano na zem: „Jeden můj známý říkal, že tu chce někoho dotáhnout. Dlouho se neozývali, tak jsem se rozhodl po nich podívat.“ Petrovi ani Tomovi se Romanova historka nezamlouvala. Nechtěli to ale teď řešit. Tomáš chytil lano a Petr řekl: „Jdete jak na zavolanou.“
Jeden po druhém pomalu sešplhali dolů.
Petr s Tomem si hrozně ulevili, když zjistili, že je Lenka jen v bezvědomí s boulí na hlavě. Netrvalo ani dlouho a podařilo se jim ji probudit. Její první otázka byla: „Co tu děláte? A co se stalo?“ Petr se tázavě na Lenku podíval: „To bys mohla říct spíš ty nám.“ Lenka se začala rozpomínat: „Kde je Sebastian?“ Roman k ní přikleknul: „Ten už je ztracen. Našel jsem tady kousek jen tohle.“ podal jí Voynichův rukopis a dodal: „Je to vzácnost. Věřím, že jí dopravíte tam, kam patří.“ Lenkou projel zvláštní pocit a po zádech jí přejel mráz: „Kdo jste?“ Roman se jí představil a políbil ruku: „Zvládnete vstát?“ Lenka přikývla a tak jí Roman s Petrem pomohli na nohy. Petr se zamyslel a zeptal se Romana: „Jak víte, že je ten Sebastian už ztracen. Neříkal jste, že je to váš přítel. To ho rychle posíláte k šípku.“ Roman zakroutil hlavou: „Tak to není. Ale prostě mi věřte. Pojďte za mnou. Vyvedu vás odtud.“
Roman provedl trojicí labyrintem chodeb až téměř k východu. Tam se zastavili a on s úsměvem řekl: „Odtud už trefíte. Musíte jít tudy rovně a na první křižovatce doprava. To je nejrychlejší cesta ke schodům vedoucím na dvůr, kde parkujete.“ Tomáš, Petr i Lenka se podívali směrem, který jim Roman ukázal a chtěli vrátit pohled na něj, ale nebylo po něm ani památky. Tomáš se do ticha zeptal: „Romane?“ Odpovědi se ale nedočkal. Na to Petr zareagoval: „Pátrat po něm nebudu. Jsem rád, že už jsme skoro venku.“ Tom s Lenkou přikývli a šli tak, jak jim Roman poradil…

Lenka vrátila Voynichův rukopis do muzea s tím, že ho našla v katakombách. Naštěstí se jí nikdo velice nevyptával kde přesně k němu přišla. Ředitelka muzea Stejskalová byla ráda, že bude moci konečně výstavu otevřít, i když u toho bohužel nebude ten, kdo jí zorganizoval. Profesor Josef Krápnický…

Tomáš s Petrem se snažili kontaktovat Romana Rubla. Jako by se po něm ale zem slehla. Jeho firmy se pomalu rozpadly a nikdo si na něj už nikdy nevzpomněl…

Jonáš upadl do kómatu…

Večer si spolu sedli v hospodě Tomáš, Petr a Lenka. Chtěli se ještě rozloučit, než Petr s Tomem odjedou.
„Běhá mi z toho celého mráz po zádech a vůbec nevím, co si o tom všem myslet. Léta studuju historii Prahy a jejího podzemí, ale tohle jde úplně mimo moje chápání.“ Pronesla Lenka a napila se piva. Tomáš přikyvoval: „Hold, některá tajemství Prahy zůstanou skrytá navždy. Jestli je tam někde pod námi opravdu brána do jiného světa, možná se jí jen bytosti z druhé strany snaží ohlídat. Nechtějí, ať je někdo vyrušuje. A Roman Rubl a ten přízrak se žlutýma očima, cos měla v bytě z tama pochází. Nemusí být notně zlí. Jen zjišťují, kdo je pro ně hrozba a podle toho chrání své území.“ Petr kroutil hlavou a usmíval se. Tom si toho všimnul: „Ty tomu nevěříš?“ Na to Petr řekl: „Já už nevím, čemu věřit, ale uznej, že to vše zní šíleně.“Tomáš se taky musel usmát a Lenka taky neudržela kamennou tvář.
Tom pozvedl půllitr a řekl: „Tak na tajemství staré Prahy a profesora Krápnického.“ Lenka s Petrem ty své také pozvedli, navzájem si všichni tři ťukli a napili se…

Tomáš přišel domů, přehodil bundu přes židli v kuchyni a hned si všimnul dopisu položeném na stole. Zvedl jej a začal číst:

Tome. Strašně moc tě miluju, ale už mě nebaví být pořád ta druhá. Nezakazuju ti žít si podle svého. Chci po tobě jen spoleh. To znamená, že když se na něčem domluvíme, tak to bude platit. Jestli chceš dál zkoumat ty svoje záhady, tak tě v tom budu podporovat, ale jen v případě, že je nebudeš upřednostňovat před námi a nemluvím jen o záhadách. Rozhodnutí je na tobě.

P.S. Miluju tě, ale nebudu čekat věčně. Pa Tvá Kamila

Tom se musel posadit. Pro sebe si řekl: „To bude chtít velkou kytici růží.“ Jen odložil dopis zpět na stůl, někdo zazvonil na dveřní zvonek. Tomáš se podivil a šel otevřít.
Na chodbě za dveřmi stál Radek Šmíd: „Ahoj, Tome. Jsi doma sám?“ Tomáš přikývnul: „Jo. Kamila je asi u rodičů a Petr už tu nebydlí.“ Radek se podíval okolo sebe: „Vím jak se dostat víc mezi Ilumináty a mít možnost aspoň trochu zasahovat, ale asi se ti to nebude líbit. Můžu si s tebou promluvit v soukromí.“ Tom si povzdechnul: „Tak pojď dál.“
Radek vstoupil do bytu. Tomáš se porozhlédnul po chodbě a následně zavřel dveře…

Petr seděl na posteli ve své garsonce a před sebou měl rozložené papíry z Bářiny složky. Mezi informacemi našel i telefonní číslo. Začal jej okamžitě vytáčet. V mikrofonu se ozvalo:
- „Ano? Slyším.“
- „Ahoj, Báro. Tady je Petr. Nemůžeme si promluvit?“

Bára hovor okamžitě ukončila. Petr sevřel pevně mobil v dlani a sklesle si povzdychnul. ..