Záhadologové II: 3. díl - Skrytá pravda

3.
Skrytá pravda

Stará chalupa v lesích, Jeseníky
Venku panovala bouřlivá noc. Silná průtrž mračen a neutichající hřmění a blýskanice. Po domě všude plápolaly svíčky. K velkému kulatému stolu v jídelně se posadila žena k již pětici přísedících žen a promluvila: „Úplněk se blíží a já mám, co potřebujeme. Dívku narozenou v březnu a dokonce má i krev, jakou jsme hledali. Přivezli jí nedávno i s jejím otcem k nám do střediska. Dostanu jí odtamtud, ale budu potřebovat tvé schopnosti, Gabriel!“ podívala se na černovlásku sedící dvě místa nalevo. Gabriela přikývnula. Do toho se vložila další z žen: „A kdy to uděláme?“ Žena, co promluvila jako první se pousmála: „Dám zavčasu vědět, kdy bude nejvhodnější okamžik.“ Venku se zahřmělo a do hromosvodu uhodil blesk.

Přísně tajné vládní středisko, krycí název: Centrum pro výzkum genetických vad, oblast: Orlické hory
Viktor Karas, sedící v tureckém sedu ve své cele, se probudil z hlubokého soustředění. Jeho mysl se poté začala věnovat jednomu ze strážných. Ačkoli Viktor nevěděl, jestli jeho plán vyjde, tušil, že je s ním, po všech těch pokusech, co na něm prováděli, něco jinak. Cítil, že má v sobě obrovskou vnitřní sílu, kterou se právě snažil využít.
Po několika okamžicích se u dveří jeho cely odemknul elektronický zámek a dveře se otevřely. Ve futrech stál strážný, který na Viktora pokývnul a ustoupil stranou. Viktor se podivil: „Že by to fakt vyšlo?“ Opatrně vstal a pomalu kolem strážného prošel na chodbu. Tam se zarazil a vrátil se ke strážnému, aby mu opatrně vzal zbraň. Když strážný neprotestoval, Viktor se pousmál, pistoli pevně uchopil a rozběhnul se chodbou pryč.

V jiné cele, se v rohu krčila, vyplašená, mladá dívka. Když se otevřely dveře, vyděšeně se k rohu přitiskla ještě víc a začala plakat. Do cely vstoupil Viktor. Dívka si jej prohlídla, jako by jí vrtalo hlavou, jestli neblouzní. Usoudila, že ne a rozběhla se k Viktorovi, kterému následně skočila kolem krku a pevně jej objala. Ten si jí pevně přitisknul k sobě: „Neboj, zlatíčko. Všechno bude dobré.“ Dívka přikývla: „Strašně moc se bojím, tati.“ Viktor se dívce podíval do očí: „Všechno zvládneme, Veroniko, ale teď se odtud musíme dostat a to nebude snadná. Proto táta bude možná dělat věci, které nebudou hezké. Ale chci nás jen dostat ven, ano?“ Veronika si utřela slzy: „Ano, tati.“ Viktor jí pevně chytil za ruku a společně opustili malou místnost čtvercového půdorysu.
Otec s dcerou doběhli k výtahu, u kterého zjistili, že se nalézají několik pater pod zemským povrchem. Výtah si samozřejmě nemohli přivolat bez přístupového čipu. Museli najít schodiště! Viktor doufal, že schodiště by zamknuté být nemuselo a naštěstí měl pravdu. Dveře byly odemknuté. Pomaličku je tedy začal otevírat, a když už viděl malou škvírou skrz, zůstal zaražený. Stáli tam dva strážní, kteří si všimnuli, že se dveře pootevřely. Okamžitě to šli zkontrolovat. Viktor vůbec neváhal. Odstrčil dceru stranou a vší silou do dveří kopnul. Jeden ze strážných jimi dostal přímý zásah, což mu zlomilo nos a srazilo k zemi. Druhý okamžitě zaútočil na Viktora. Ten mu ale několika rychlými chvaty zlomil pravou paži a pistolí co měl v ruce, rozdrtil čelist. Jeden strážný byl tedy indisponován. Druhý se rozběhnul k alarmu. Viktor mu hodil po hlavě pistoli, ale pozdě. Strážný alarm stisknul a padl omráčen k zemi s velkou tržnou ránou vzadu na hlavě.
Celým areálem začal znít pronikavý zvuk sirény. Viktor si povzdychnul a podíval se na dcerku, která se celá třepala: „Jsou mrtví? tati.“ Viktor jí chytil za ruku: „Neboj, zlato. Jenom hluboce spí. Ale musíme přidat na tempu. Pojď!“ Poté Viktor v rychlosti zkontroloval pohledem schodiště a následně se s Veronikou dali do jeho vyběhnutí.
V nultém podlaží Viktor opět pomalu otevřel dveře. Byl tam klid. Spolu s Veronikou vběhli na chodbu a v tom někdo rychle zatáhnul do malé místnosti po jejich pravici. A bylo to těšné, protože o malý okamžik později chodbou proběhlo rota vojáků. Viktor se podíval na muže, který je v podstatě zachránil a nechápavě si ho prohlížel. Muž se zeptal: „Vy jste Viktor Karas a tohle je vaše dcera, Veronika Zárubová, že?“ Viktor nechápavě přikývnul. Na nic víc se nezmohl. Muž pokračoval: „Dobře. Jmenuju se Radek Šmíd. Byl jsem s Nikolou Zárubovou, která o vás mluvila. Pokusím se vám pomoct se odtud dostat, ale musíte dělat vše, co vám řeknu a musím uznat, že ne vše se vám bude líbit. Momentálně se všechno uzavírá, takže se není šance dostat ven, ale za půl hodiny má oficiálně odjíždět auto s odpadky. Samozřejmě teď neodjede, ale až se vypne siréna a budou si myslet, že se vám podařilo nějakým záhadným způsobem utéct, tak odpadky se nebude chtít prohrabávat nikomu. Vím, že to není nic nóbl, ale jste v jednom z nejstřeženějších objektů, co znám. Jiná možnost vlastně není. Ani mezi ty odpadky se nebude jednoduché dostat.“ Viktor chvíli mlčel, než ze sebe konečně dostal pár slov: „Vy znáte Nikolu?“ Radek si povzdychnul: „To teď není podstatné. Musíme se hýbat, jinak nebude trvat dlouho, než nás najdou. Nicméně abych vám odpověděl, tak ano, znám ji. Sice ne dlouho, ale znám a věřte mi že, jak po vás, tak po vaší dceři nepřestala nikdy pátrat.“ Viktor přikývnul: „Dobře, tak nás veďte.“ Radek nakouknul na chodbu, na kterou poté vkročil a posunkem ruky naznačil, ať jej Viktor s Veronikou následují. Ti tak učinili.
Radek je provedl složitým labyrintem chodeb vládního objektu až k místu, odkud se vyvážely odpadky. Popelářské auto tam bylo již připraveno a naloženo. Čekalo už jen na povel k odjezdu. Okolo něj však stálo několik chlapů ve vojenských uniformách. „Jak nás přes ně chcete dostat?“ optal se s lehce povrchní tóninou v hlase, Viktor. Radek se zamyslel: „Myslel jsem si, že to tu bude hlídané, ale netušil jsem, že tak moc. Musím nějak odlákat jejich pozornost, abyste mohli do toho auta. No nic, zkusím udělat trochu rámusu.“
Radek odběhnul pryč.
Netrvalo dlouho a z nedalekého skladiště se ozvaly rány, jako by padaly regály. 3 vojáci ze 6, rozběhli zkontrolovat, co se tam děje. Následně z druhé strany přiběhnul Radek: „Pojďte se mnou. Zdálo se mi, že vězně vidím utíkat tímto směrem.“ Další dva vojáci odběhli. U auta už zůstal jen jeden voják a řidič, který spal v kabině. V nestřeženém okamžiku Viktor na nic nečekal a i s Veronikou naskákali do zadního prostoru nákladního auta a zavrtali se do smradlavých odpadků.
Ještě uplynula dlouhá doba, než se vypnul poplach. Přesto se konečně dalo popelářské auto do pohybu a tak jak Radek říkal, nikomu se nechtělo kontrolovat odpadky. Jen se dva strážní u vrátnice podívali, jak to v prostoru na odpadky vypadá a otevřeli závoru.
Jen co opustili areál, rozjelo se za nimi osobní auto a začalo jej z uctivé vzdálenosti sledovat.
Po páru kilometrech řidič popelářského auta zastavil uprostřed hlubokých lesů. Viktor toho využil a i s Veronikou vyskočili a zaběhli do lesa, tak aby si jich řidič nevšimnul.
V autě které je sledovalo, seděla žena středního věku. Když uviděla, jak Viktor s Veronikou zaběhli do lesa, tak se usmála a na mobilu vytočila číslo:
- „Ano? Slyším.“
- „Zaběhli do lesů. Pošlu souřadnice, kde jsem je viděla naposled. Myslím, že tady nebude problém tu dívku chytit, jen se musíme postarat o jejího otce.“
- „To už se zařídí. Zkus je neztratit. Beru holky a jedeme za tebou.“ …

Východní Slovensko, oblast oficiálně neexistující dědiny Nová Bielina
Tomáš Arthur zastavil své auto uprostřed lesů. Po vystoupení si z kufru vzal batoh, který si dal na záda a vypravil se k místu, kde před více jak rokem našli s Petrem Křížem podivnou vesničku Nová Bielina.
Netrvalo dlouho a už viděl skrz stromy okrajové domy. Taky se ale vzduchem šířil odporný nepříjemný zápach.
Když vešel do vsi, okamžitě mu bylo jasné, že je něco jinak. Zápach byl ještě silnější a nikde nebylo ani živáčka. Domy i okolí bylo zpustlé, jako by zde nikdo nebyl několik měsíců. Tom se podivil a zamířil si to k domu člověka, který s nimi při jejich první návštěvě komunikoval a to k domu Janose.
Vstoupil do domu: „Janosi? Jsi tady? Nebo je tady aspoň někdo?“ Panovalo absolutní ticho. Jen z venku se ozýval ptačí zpěv. Tom přešel do ložnice a hned mu bylo jasné, odkud se šířil, ten nesnesitelný puch. Na posteli leželo rozkládající se lidské tělo. „Proboha.“ pronesl Tomáš do ticha, a dal si přes nos svou ruku.
Vyšel ven a přešel do druhého domu. Opět tam našel rozkládající se lidská těla v posteli. A stejně to bylo i v dalších domech, které zkontroloval. Jen někde nebyly těla v posteli, ale jako by zemřeli u s tolu, nebo ležely někde na podlaze. Tom z toho byl celý v šoku a vůbec nevěděl, co si o tom má myslet. Všechno to bylo velice podivné a do toho, ho ještě od doby, co našel první tělo, pronásledoval zvláštní pocit. Jako by něco nebylo v pořádku. Teda krom mrtvých těl v záhadných polohách.
Po urychleném průzkumu vesnice, se Tomáš začal po skále škrábat na nejbližší kopec, aby chytil aspoň slabý signál. Na vrcholu opravdu měl dvě čárky. Začal vytáčet Petra:
- „Tome?“
- „Ahoj. Měl jsem trochu volna, tak jsem si říkal, že se kouknu do Nové Bieliny, jestli tu nenajdu nějakou zmínku o tom Viktoru Karasovi.“
- „Ty jsi se vrátil na to šílené místo?“ zděsil se Petr a hlavou mu probleskla vzpomínka, co si tam s Tomem prožili.
- „Jo. Ale buď v klidu. Je tu mrtvo a to vyloženě doslova. Všichni ve vesnici jsou mrtví. Ale je to zvláštní. Jako by zemřeli po nějakém plynném útoku. Většina nejspíš umřela ve spánku, protože leželi v posteli.“
- „Cože?.....Taky mohli zemřít na radiaci. Jestliže ti, co na nich dělali, pokusy věděli, co udělala radiace se Zbyňkem Langerem, tak to určitě chtěli vyzkoušet i na ostatních. A tím pádem je možné, že by tam radiace ještě mohla být.“
Tomáš se zděsil a v tu chvíli mu i zároveň došlo, co mu přišlo na tom všem zvláštní:
- „A je divné, že všude jsou jen dospělí. Žádné dětské pozůstatky jsem nenašel. Byli tu přece i děti, jestli si dobře pomatuju.“
- „Jo, to byly. Ale chci se vrátit k té radiaci. Je dost možné, že tam ještě nějaká zůstala, jestli mám pravdu. Musíš rychle zmizet. Pokud možno se nikde nezastavuj. Mám v Ostravě známého na dekontaminačním, tak ti tam domluvím prohlídku a jeď zrovna tam.“
- „Dobře.“
- „Fajn. V kolik tam tak budeš. Dojedu taky.“
- „Dej mi tak 5-6 hodin.“
- „Budu tam.“

Tomáš ukončil hovor, podíval se po okolí a s povzdechem řekl: „No bezva. To by mi ještě chybělo. Radiace.“…

„Tak jsem čistý.“ řekl Tomáš hned, jak vyšel z budovy, kde sídlilo dekontaminační oddělení, před kterým už na něj čekal Petr. Petr se usmál: „Kdyby si měl umřít na radiaci, měl si už sepsanou závěť?“ Tom se podivil a s usměvavou mimikou ve tváři, se zeptal: „Děláš si srandu? Ty si myslíš, že bys něco zdědil?“ Petr pokrčil rameny: „A kdo jiný?“ Tom lehce bouchnul Petra do ramene.
Pomalu došli k malému růžovému autu. Tom si ho prohlédnul a pak se podíval nechápavě na Petra: „Musím říct, že máš zajímavý vkus. Ale tak každému se líbí něco jiného, že?.“ Petr si povzdychnul: „VOLE! To není moje auto. Mám ho půjčené od Barči.“ Tom chápavě přikývnul, ale neskrýval provokativní úsměv.
Při cestě domů, se Petr zeptal:
- „Takže?“
- „Takže? Takže co?“
- „No jaké z toho vyvozuješ závěry?“
- „Jako z té mé návštěvy na Slovensku?“
- ….
- „Jasně. Vláda po narušení bezpečnosti ukončila své experimenty na lidech a nejjednodušší způsob, jak po sobě zamést stopy je, zbavit se svědků. Proto nejspíš nějakým jedem usmrtili všechny vesničany.“
- „Říkal jsi, že tam nebyly žádné děti.“
- „To jo. Vůbec mi to tam nesedí.“
- „Možná chtěli na pokusech pokračovat někde jinde. Děti byli skladnější pro přesun.“
- „Jo, to by tak mohlo být. Ale jak se jim je podařilo dostat od rodičů?“
- „Pokud vím, tak únosy tam byli docela na denním pořádku.“
- „To je pravda. Snažím se, nějak si urovnat všechny myšlenky. Nicméně jsem tam jel hledat pravdu o Viktorovi, a když se stalo, co se stalo, tak vůbec nevím, kde bychom měli znova začít. Netuším jak ho najít.“
- „Něco vymysli. Vždycky jsi na něco přišel.“
- „To jo…….teď mě ale tak napadá. Ta tvoje Barča je tady?“
- „Jo.“ Petr se začal na Toma nevinně usmívat a střídavě sledoval cestu.
- „Co ten pohled. Nechceš snad….“
- „Přesně to. Jak to víš. Už si nastěhovala věci k tobě do ložnice…..a já vlastně taky.“
- „Vtípek?!“ nevěřil Tomáš tomu, co slyší.
- „Dobrý. Že?.....Akorát tentokrát ne. Tak Kamila u tebe stejně víc není než je a sám si mi říkal, jak jsi mi rozestýlal na gauči, že se na něm spí dost dobře. A jelikož my jsme teď dva a ty jsi sám, tak jsem si říkal….“
- „To si děláš prdel.“
- „No….Ne. Ale je to jen na týden. Barča se pak musí stejně vrátit do Vlašimi. Díky.“
Tomáš se zhluboka nadechnul, že něco řekne, ale pak si jen povzdychnul a zakroutil hlavou: „Fajn. Jen týden a ani o den víc. Kamila teď stejně týden dělá instruktorku někde na lodích a do toho mívá občas noční v nemocnici.“ …

Jen Tomáš otevřel dveře od svého bytu, tak ho do nosu praštila vůně chystaného jídla. Chtěl se Petra zeptat, oč jde, ale než to stihnul, tak to vstupní chodby přeběhla drobná blondýnka v tílku a kalhotkách. Usmála se na Toma a podala mu ruku: „Ahoj. Já jsem Bára, ale my už jsme se vlastně potkali. Péťa říkal, že nás tu necháš přespat, tak jsem si za to dovolila udělat pro nás tři večeři.“ Tom se zalkl. Jednak ho zaskočila krásná postava Báry a jednak nevěděl, co na to rychle říct. Petr ho plácl po rameni, jak kolem něj procházel, políbil Barču a zamířil si to do kuchyně prozkoumat, co to tak voní. Tom stále zaraženě stál. Bára ho proto chytla za ruku a začala ho vléct do útrob bytu se slovy: „No tak se nestyď a pojď dál.“ Tom si zamumlal pod nosem: „To je fajn, že k sobě můžu jít dál.“
Po dobu večeře nikdo ani nemuknul. Ticho, které občas narušilo akorát cinknutí vidličky, či nože do keramického talíře rozbila Bára: „A jak vy dva jste se vlastně poznali?“ Tom s Petrem se na sebe nechápavě a trošku vyděšeně podívali, načež zamířili, své pohledy na Barču. Petr spustil: „My vlastně….“ Přerušil ho Tomáš: „Známe se už tak dlouho, že ani nevím, jak jsme se poznali. A neboj. Normálně spolu nebydlíme. Tohle je ZCELA VYJÍMEČNÁ SITUACE, že Petře?!“ Petr přikývnul: „No. Vyjímečná.“ a usmál se. „Tom vstal: „Jo a nic ve zlém vy dvě hrdličky. Na gauči v obýváku se opravdu dobře spí, nicméně já budu spát v ložnici. Vy si můžete spát na tom gauči, a abyste neříkali, že jsem úplný nelida, tak si ho můžete i rozdělat. Dobrou noc.“ usmál se, odešel do ložnice a zavřel za sebou. Barča s Petrem ho sledovali. Po chvíli se dveře od ložnice otevřeli, vyletěli z nich Petrovy a Barčiny věci a znovu se zavřeli. Bára se podívala na Petra, on se kouknul na ní, pokrčil rameny a nevinně řekl: „Tak je to spaní zadarmo, no.“

Brzy nad ránem, venku byla ještě tma, zazvonil zvonek. Petr, který pevně objímal Barču, sebou cuknul, otevřel oči, opět je zavřel a začal usínat. Zvonek cinknul znovu. Petr se pořádně probral. Opatrně se odsunul od Barči a šel se podívat ke dveřím. Podíval se skrz kukátko a podivil se. Otevřel ve chvíli, kdy se zvonek málem opět rozezněl. „Co tady děláš?! Jsou čtyři ráno.“ Nikola, jenž stála na chodbě s krosnou na zádech a přilbou na motorku pod paží si prohlédla Petra, který byl v trenkách, pousmála se a řekla: „No přišla jsem za tebou……Teda za tebou a za Tomášem.“ Petr si promnul obličej: „Ve čtyři ráno?“ Nika pokrčila rameny: „Nemohla jsem spát.“ „Aha. No tak pojď dál.“
Než došli do kuchyně, vynořil se z ložnice rozespalý Tomáš: „Co se tady děje?“ Petr nasměroval Nikolu ke stolu a přikročil k Tomovi: „Máme tady noční návštěvu. Nikola měla tak velkou potřebu nás vidět, že neváhala přijet už takhle ráno.“
Tom s Petrem přešli do kuchyně, kde si Nikola napouštěla pohárek vody. Když se otočila a chtěla se napít, zůstala zaražená. Najednou už před ní stáli dva chlapi v trenkách: „No teda. Chlapi mě občas plácnou přes zadek, ale jste první, kteří se přede mnou zrovna promenádují v trenkách.“ Petr s Tomem se na sebe podívali a pokrčili synchronně rameny.
„Co tady děláš?“ zeptal se Tomáš. Nikoli zmizel z tváře úsměv: „Když ty jsi říkal, že mi chceš pomoct. Vím kde je zavřený Viktor s Veronikou.“ Tom si Nikolu vážně prohlédnul: „Dobře. Pojedeme se tam podívat. Ale probereme to ráno u snídaně.“ Nikola přikývla a tak jí Tom vytáhnul nafukovací lehátko, na kterém nakonec skončil sám, protože Nikola usnula vyčerpáním z noční cesty na jeho posteli. Tom si jen povzdechnul: „No jo….sladký domov.“ a usnul také.

U snídaně představil Petr Nikolu s Barčou. Tomáš se při přisednutí podíval na Nikolu, usrknul si kávy a zeptal se: „Tak co teda víš o Viktorovi a Veronice?“ Nikola polkla sousto, střídavě si prohlédla Toma s Petrem a spustila: „ Dostala se ke mně informace, že se nacházejí zavření v tajném vládním objektu v Orlických horách. Je to Středisko pro výzkum genetických onemocnění, ale to je prý jen krycí název. Ve skutečnosti tam s lidskými geny provádí nelidské pokusy. Něco jako v Nové Bielině, o které jsi mi říkal.“ Tom chápavě přikývnul: „Aha. No je fakt, že v Nové Bielině určitě není. Tam není totiž nikdo. Nicméně jak jsou ty informace, co máš, spolehlivé? A taky nechci vypadat jako ten negativní, ale jestli tam opravdu jsou, co my s tím zmůžeme? Jestliže je to nějaké přísně tajné vládní středisko, nebude možné se tam dostat. A i když bychom se tam dostali. Nevyznáme se tam, abychom našli tvého přítele s dcerou a ještě je dostali bez povšimnutí ven.“ Nikola pokrčila rameny: „Já vím. Ale co kdybych měla někoho, kdo by nám s tím mohl trochu pomoct.“ Petr i Tomáš se na ní tázavě podívali: „No, mám dost dobrého známého, který dělá pro vládu. Možná by byl schopný sehnat stavební plány té budovy.“ Tomáš zakroutil hlavou a povzdechnul: „No, tak na ty plány se podívat můžeme.“ Na Nikole bylo v ten moment vidět, jak jí do těla vplula trocha naděje.
Petr kopnul pod stolem do Tomáše. Tom se na něj podíval, načež Petr pokynul, ať jde Tom za ním, následně vstal od stolu a odešel do ložnice. Tom tedy také vstal, omluvil se Nikole a odešel za Petrem. Zavřel za sebou: „Co se děje?“ zeptal se Tomáš a Petr na to zakroutil hlavou:
- „Ty jsi magor. I když budeme mít ty plány, čeho si myslíš, že dosáhneme?“
- „Tak já nevím. Můžeme někomu pomoct a třeba zjistíme co se tam opravdu děje. Může to třeba pomoct i více lidem.“
- „Jít do takového objektu je téměř sebevražda. Víš, jak to bude hlídané? A když tě chytí, tak si s tebou asi nebudou chtít jen přátelsky promluvit.“
- „Já vím. Třeba to opravdu nepůjde. Ale je fakt, že Nikoli jsem pomoct slíbil a tím, že se podívám na ty plány, ještě nic nezkazím. Navíc tebe do ničeho nenutím.“
- „ Fajn. Nenutíš! Ale nechal jsem tě v něčem snad někdy?“ Petr se usmál.
Tom plácl Petra přátelsky přes rameno.
Oba dva se vrátili ke stolu. Nikola zrovna ukončila telefonát a podívala se na ně: „Mám s kontaktem sraz zítra večer, nedaleko odtud.“ Tom přikývnul: „Ok. Můžeš teda ještě přespat, jestli chceš.“…

Dr. Wágner přijal hovor od Barči:
- „Ano, slyším.“
- „Zdravím. Možná by vás zajímalo, že se Petr Kříž s Tomášem chystají do nějakého střediska v Orlických horách. Prý pro výzkum genetických onemocnění.“
- „Ti rýpalové si nedají pokoj. Víte kdy?“
- „Zatím ne, ale informovala bych vás.“
- „Dobře. Díky. Za informace vás odměna nemine.“
- „Jde mi hlavně o tu emigraci.“
- „Nebojte. Musím končit.“
- „Nashle.“
Wágner se zamračil: „Zatraceně. Teď na ty dva opravdu nemám čas…“…

Jak Nikola řekla, tak i sehnala. Na druhý den večer ležely plány budovy u Tomáše na jídelním stole. Tom, Nikola i Petr si nad ně sedli a začali je procházet. Našli, kde jsou nejspíš cely, dokonce i slabší místo, kudy by se dalo do celého areálu dostat. Petr po krátkém zamyšlení řekl: „Dobře, ale jestli do toho půjdeme, chci napřed vědět, od koho máš ty plány, Nikolo.“ Nikolu otázka zarazila a bylo na ní vidět, jak začala hledat vyhýbavou odpověď, ale než jí stihla najít, Petr promluvil znovu: „Jestliže máme jít do něčeho takového, chci vědět vše.“ Nikola chvíli mlčky Petra sledovala: „Je to od dobrého známého. Slíbila jsem mu, že o něm nebudu nikdy, s nikým a nikde mluvit. Mohl by s toho mít dost velké problémy. Ale věřte mi. Je důvěryhodný.“ Petr si povzdechnul: „Dobrá. A mám tu ještě jednu věc. Půjdu tam jen já a Tomáš. Nikdo jiný. Chci být co nejméně nápadný.“ Nikola otevřela pusu, že bude protestovat, ale do toho se vložil Tomáš: „Petr má pravdu. Přišlas poprosit o pomoc a my ti pomůžeme. Ale půjdeme tam sami.“ Nikola zakroutila hlavou: „Mám tam dceru a přítele. Já tam musím jít! A půjdu!“ Tom zakroutil hlavou, chytil Nikolu za ruku a zcela klidným hlasem řekl: „Právě. My s Petrem už se známe dlouho a ačkoli jsme se do přísně tajného střediska ještě nikdy nevloupali, tak jsme toho zažili spolu dost a víme co jeden od druhého čekat. Navíc budeme potřebovat podporu z venku. Někoho, kdo bude sledovat, co se děje v okolí.“ Nikola chtěla zaprotestovat a do toho se úplně klidně vložil opět Petr, který studoval plány: „A taky jestli nás tam chytnou, budeš mít šanci najít další blázny, kdo ti tvou rodinu pomůžou dostat ven…….a taky teda nás.“ Nikola na to neměla co říct. Ještě se několikrát nadechla k opozici, ale vždycky jí došlo, že má Petr pravdu. Souhlasila tedy.
Barča celou tu dobu ležela na gauči, a ačkoli si všichni mysleli, že spí, tak tajně poslouchala.
Tomáš ještě před spaním zamluvil hotelový pokoj.

Na druhý den v dopoledních hodinách vyrazili.
Hned poté, co se ubytovali, se vydali na malý průzkum okolí.
Obyčejným autem se lesními cestami nedalo dostat nijak poblíž objektu. Na to by bylo potřeba aspoň nějaké SUV. Zaparkovali tedy na lesácké točně, kam se ještě dostali a dál šli po svých.
Areál objektu byl obrovský. Dokonce našli i díru pod plotem, kterou tam asi udělala zvěř, kudy by se dalo dovnitř dostat. Bylo to sice nedaleko hlavní příjezdové cesty, ale jak Petr řekl: „Pod svícnem bývá největší tma.“
Bylo tedy jasné, kudy se dostanou dovnitř. Teď ještě najít vyhlídkové místo, odkud by měla Nikola a Barča přehled. I to se jim brzy podařilo najít na sice těžko přístupném, ale přitom dostatečně vyvýšeném pahorku, který byl zároveň částečně krytý.

Hned po setmění se Barča, Nikola, Tomáš a Petr vydali zpět ke středisku. Nikola s Barčou se vyškrábali na pahorek, přičemž Barča celou dobu potichu nadávala: „Super. Tohle nemám zapotřebí…….Jsem celá doškrábaná od toho podělaného houští……ale ne, tady bude i modřina……tohle je na hovno.“ Nikola se na ní otočila: „Musíš pořád tak nadávat?“ Barča se na Nikolu zamračila, a se slovy: „Musím si odskočit.“ vlezla zpět do houštin. Jakmile si našla trošku pohodlnější místo, vytáhla mobil a napsala SMS, kterou odeslala Wágnerovi…

Wágner zrovna vyběhnul z hlavních dveří tajného střediska a chtěl nastoupit do auta, když mu zavibroval mobil:
„JDOU NA TO. DÍRA V PLOTĚ NA ZÁPADNÍ STRANĚ, KOUSEK OD VJEZDU.“
Wágner zrudnul a div v ruce mobil nerozdrtil: „To je načasování! Sakra.“ Vytočil 158 a dal si telefon k uchu:
- „Polici České republiky.“
- „Zdravím. Tady Dr. Wágner. Máme tu zas narušitele. Tam co vždy.“
- „Dobře. Máme nedaleko posádku. Pošleme jí tam.“
- „Díky. Pohlídejte mi je do rána.“
- „Budou v cele předběžného zadržení.“
- „Super.“
Když doktor vydýchal rozčílení, tak si povzdechnul a dvěma vojákům, kteří šli zrovna okolo svou pravidelnou pochůzku, ukázal posunkem hlavy, ať jdou zkontrolovat díru v plotě, nasednul do auta na zadní sedačku a přikázal řidiči: „Tak jedeme!“…

Tomáš se s Petrem připlížili k díře v plotě. Nasadili si černé kukly a protáhli se dovnitř. Neudělali ani deset kroků, když jim zachrčela vysílačka: „Myslím, že se k vám blíží dva strážní.“ Tom s Petrem se porozhlédli, a už vojáky viděli. Problém byl, že v tu chvíli už vojáci viděli i je. Tom bouchnul Petra a rozběhnul se zpět k díře. Petr za ním a vojáci se rozběhli za nimi.
Tom se protáhnul, pomohl Petrovi a vypadalo to, že mají vyhrané. Vojákům se moc do podlézání nechtělo. Nicméně, jen co se otočili, tak je oslnilo světlo policejních svítilen. Petr prověsil zoufale ramena: „No bezva.“ Do toho zachrčela vysílačka: „Kluci. Nevidím vás. Děje se něco?“ Tom si dal vysílačku k ústům: „Teď už ani ne.“ V ten moment mu jeden z policajtů vysílačku vzal a druhý přikázal: „Sundejte si ty kukly a půjdete s námi!“…

„Tak znova. Co jste tam dělali?“ zeptal se strážník Velucký, Petra s Tomášem, kteří seděli zamlkle za stolem. Petr polknul: „Hráli si na špióny.“ Velucký se k němu naklonil: „Máš pocit, že je to sranda. Máte na krku vloupání do státního areálu. Takže co jste tam dělali?“ Tomáš se na strážníka podíval a slušným tónem se zeptal: „Můžu si prosím zavolat?“ Velucký se povýšeně usmál: „FAJN! Jednu minutu.“
Po minutě se Tomáš vrátil a vítězně se poškleboval. Posadil se zpět, vedla Petra. Velucký naproti nim a zeptal se: „Nevím, s kým jste mluvili, ale pochybuju, že vám něco pomůže.“ Tom pokrčil rameny: „Uvidíme.“
Když strážník pochopil, že z nich nic nedostane, zavřel je do zadržovací cely. Jen co odešel, Petr se Tomáše zeptal: „Komus to volal?“ Tom se natáhnul a s úsměvem odpověděl: „Uvidíš. Teď se zkusím trošku prospat. Asi mu to bude chvilku trvat.“ Petr se zamračil: „Dobrou. Tady já stejně asi neusnu.“

Ráno byli Tom i Petr v hlubokém spánku, přitulení k sobě. Najednou se mříže od cely rozrazily a spící dvojici probudil proud studené vody, kterou na ně někdo stříkal z hadice. Když se probrali, posadili se a zaostřili, uviděli Jonáše Vorla, který nad nimi naštvaně stál „To si děláte srandu. Máte jedinou kliku, že mám spoustu vlivných přátel. Nechápu, co vás to napadlo lézt do hlídaného státního objektu. Vy si neuvědomujete, jaký jste z toho mohli mít malér. To jako už jste skončili ze záhadami a dali jste se na kariéru zločinců!?.....No to je jedno. Teď to slyšet nechci. Podepište tady ty papíry a pojďte za mnou ven.“ Tom s Petrem nebyli schopni jediného slova. Proto podepsali, co jim Jonáš dal a šli za ním ven.
Venku nasedli do jeho auta. Petr a Tom jen zarytě mlčeli. Ticho tedy narušil Jonáš: „Stáhli jste mě z dovolené.“ Petr provinile pronesl: „Promiň a díky. Ale jsi borec.“ Tom přikývnul: „Jo, souhlasím. Díky.“ Jonáš chápavě přikývnul: „Dobře. Tak jo. Tohle by jsme měli za sebou. Zkusíte mi vysvětlit, co jste dělali v centru pro výzkum genetických vad?“ Tomáš začal přikyvovat: „Jo, tak to nemůžeme.“ Tuhle odpověď Jonáš nečekal a podle toho se na Toma i zatvářil. Ten pochopil, že musí s pravdou ven: „No fajn. Bude to znít šíleně, ale podle jedné naší známé tam drží jejího přítele a dceru. Taky tam podle ní dělají nelegální pokusy na lidech.“ Jonáš přikyvoval, přičemž se ale tvářil nedůvěřivě a ironicky řekl: „Aha. A v podzemí schovávají UFO.“ Petr s Tomem se na něj vážně podívali. Jonáš polkl: „Vy to myslíte vážně?......Aha……No fajn, zkusím se na to podívat.“ Petr zakroutil hlavou: „No jistě. Určitě tě pozvou dál, ukážou ti, jak umí vytvářet lidské mutanty, nabídnou ti kafe a s úsměvem tě vyprovodí. Možná ti na cestu zabalí i svačinu.“ Jonáš se zamračil: „Dobře. Chápu. Zkusím tam přesto zavolat. Ok?“ Tomáš i Petr přikývli a Jonáš se zeptal: „Chcete teď někam hodit?“ Tomáš přikývnul: „Jo. Na hotel. Holky už o nás budou mít strach.“ Jonáš přikývnul a nastartoval…

Jen se otevřely dveře od pokoje, Petr stihnul na poslední chvíli uhnout tyčce od smetáku, kterým se rozmáchla Nikola. Když zjistila, kdo to je, oddychla si: „Bála jsem se, že to nejste vy.“ Petr si oddych, že se vyhnul pořádné bouli na hlavě: „Jo. Napřed konat, pak se dívat.“ Kolem něj se do pokoje protáhnul Tomáš se slovy: „Tak hlavně, že jsme všichni v pořádku.“ Nikola přikývla: „Myslela jsem si, že už vás neuvidím.“ Tom přikývnul: „Měli jsme na mále, ale naštěstí nás z toho vysekal kámoš, co dělá vrchního inspektora. Akorát asi budeme potřebovat nové vysílačky.“

Tomáš, Nikola, Petr i Bára si zašli na oběd do nedaleké restaurace. Po obědě si dali všichni kávu a Nikola se zeptala: „Ještě mě napadlo. Nepomohl by nám ten váš kamarád Radek Šmíd? Zdál se mi docela schopný.“ Bára pokrčila rameny a podívala se na Petra, který měl na otázku stejnou reakci. Tomáš zakroutil hlavou: „Nepomohl. Nedá se mu dovolat. Ani to nezvoní.“ Jen to dořekl, rozzvonil se mu telefon. Vytáhl jej tedy z kapsy a dal k uchu:
- „Ano, Jonáši?“
- „Zdar. Možná tě to překvapí, ale domluvil jsem nám prohlídku toho střediska pro tři osoby. Normálně to nedělají, ale prý nemají co skrývat a bude pro ně čest ukázat spisovateli konspiračních teorií že se mýlí.“
- „Vážně?! To se mi moc nezdá.“
- „Že nás zvou na prohlídku, nebo že nemají co skrývat, nebo že o tobě mluví jako o konspirátorovi? Je to dnes na tři hodiny. Mám vás vyzvednout?“
- „To že nás jen tak pozvali a teda tak se mi nelíbí, jak o měl mluví….Jo, a vyzvednout nás nemusíš, dopravíme se sami.“
- „Dobře. Buďte tam včas.“

Tom odložil mobil před sebe na stůl a podíval se na Petra: „Jonáš nám domluvil prohlídku pekla.“…

Zpátky na pokoji se Petr a Tomáš loučili s holkami. Nikola se zamračila: „Opravdu nemůžu jít s vámi?“ Tom zakroutil hlavou: „Bude lepší, když budeš tady. Navíc nevím, jestli tam vůbec něco zjistíme. Je to oficiální prohlídka, takže budeme pod neustálým dohledem.“ Nikola chápavě přikývnula.
Petr dal Barči pusu na čelo: „Za chvilku budeme zpátky.“…

Na příjezdové cestě k tajnému areálu už čekal ve svém autě Jonáš. Jakmile si ve zpětném zrcátku všimnul Tomášova auta, nastartoval a rozjel se směrem k vrátnici.

„Dobrý den. Smím vidět vaše doklady?“ zeptal se voják, před závorou do areálu, Jonáše, jenž měl stáhnuté okno. Jonáš hned odvětil: „Máme tu domluvenou prohlídku s doktorem Helingerem. Jonáš Vorel plus dva.“ Voják přikývnul: „Dobře. Musím si to ověřit. Moment.“ Šel do vrátné boudy k telefonu. Po chvíli se vrátil: „Máte pravdu. Zaparkujte hned tady před druhou závorou. Doktor Helinger se vám hned bude věnovat. Než však přijde, tak nevystupujte z auta!“ Jonáš přikývnul a začal přes heands-free v autě vytáčet Tomáše:
- „Hele. Volám jen, že máme zaparkovat u další závory a nesmíme vylézat z aut.“
- „Ok.“
První závora se otevřela a auta vjela dovnitř. Strážný si při průjezdu zapsal jejich poznávací značky.

Netrvalo dlouho a pod závorou podlezl šedivý muž středního vzrůstu a došel k autu Jonáše. Ten vystoupil a s mužem si podali ruce a navzájem se představili: „Jsem doktor Helinger.“ Dobrý. Já inspektor Vorel.“ To už byli venku z auta i Petr s Tomem a kráčeli si to k doktorovi, aby se také představili. Hned poté doktor Helinger promluvil: „Jen vás chci upozornit, že normálně tyhle prohlídky neprovádíme a vše co uvidíte je přísně tajné. Proto hned jak vejdeme do budovy, podepíšete smlouvu o mlčenlivosti. Platí tu přísné bezpečnostní předpisy, které je potřeba dodržovat. Vše budete podepisovat jedním podpisem a to u už zmíněné smlouvy o mlčenlivosti. Nějaké otázky?“ Tomáš hned zvednul ruku, načež doktor zareagoval: „Ano?“ Tom se nadechnul: „Co když smlouvu nepodepíšu, a nebo podepíšu, ale nedodržím jí?“ Helinger se pousmál: „V tom prvním si běžte zpět sednout do auta, protože nebudete vpuštěn dál do objektu. V tom druhém vám můžu zaručit, že velice dlouho dobu neuvidíte denní světlo. Uspokojivé odpovědi?“ Tomáš zůstal lehce zaražen: „Myslím, že mi to takhle stačí.“ Doktor se opět pousmál: „Tak mě prosím následujte.“

Dveře od budovy píply a následně se otevřely. Do místnosti s několika židlemi a stolem, na kterém byly položeny tři desky s papíry, vstoupil doktor Helinger následován Jonášem, Tomášem a Petrem.“
Doktor hned podal trojici desek s papíry: „Tohle prosím podepište a můžeme pokračovat dále.“ Všichni s povzdechem podepsali, i když Tomáš a Petr chvíli váhali a snažili se v rychlosti najít ve smlouvě něco, co by je mohlo poškodit. „Pánové, nějaký problém?“ zeptal se doktor, načež oba podepsali a složky mu podali. Zakroutili hlavou a Petr řekl: „Všechno v pořádku.“ a velmi potichu dodal: „Asi.“
Helinger odložil podepsané složky zpět na stůl a spustil: „Nacházíme se v místech, kde bylo v roce 1938 vybudován velké, převážně podzemní vojenské opevnění. V roce 1976 se to tu začalo přestavovat na, teď už to můžu říct, utajené výcvikové centrum pro speciální jednotky na zvláštní, většinou mezinárodní, operace. Centrum tu fungovalo až do roku 1990. Od té doby celý objekt chátral, až do roku 2002 kdy zde bylo zřízeno centrum pro výzkum genetických chorob a jejich léčby. Pravda. Lék na rakovinu tu zatím nemáme, ale jinak dosahujeme velmi dobrých výsledků. Pracuje zde….“ do proslovu mu skočil Petr: „Promiňte, ale mám dotaz.“ Helinger si povzdechnul: „Ano?“ Petr se zeptal: „Když tu provádíte tak bohulibou činnost, proč je celý areál tak střežen? A proč je to tu přísně tajné.“ Doktor se pousmál zase svým podivným úsměvem: „Je to hlavně kvůli médiím. A je to ještě kvůli jedné věci.“ Petr, Jonáš i Tom se tázavě a zároveň napjatě podívali doktorovi do očí. Ten si povzdechl: „Jedná se o věc, o které neradi mluvíme i mezi sebou. Připomínám, že jste podepsali smlouvu o mlčenlivosti…….Za dobu, co tohle centrum funguje, tu bylo usmrceno nad tisíc větších zvířat a nespočetně hlodavců kvůli pokusům. Musíte uznat, že kdyby se tohle dostalo ven, tak nás novináři, ochránci a bojovníci za zvířata zničí. Ale připomínám! Říkám, vám to jen proto, že jste podepsali smlouvu o mlčenlivosti!“ Tomáš se zamračil: „Tak tohle jsem vědět radši ani nepotřeboval.“ Následně všichni chvíli mlčeli, jako by dávali hold zesnulým tvorům. „Tak půjdeme dál.“ prohlásil Helinger a čipem otevřel dveře do dalších prostor. Ostatní tři prošli dveřmi.
Prošli několika laboratořemi v několika patrech kde jim Helinger vysvětloval, co a jak funguje, s tím, že nikdy nezapomněl opomenout, že nic nelegálního nedělají.
Ke konci prohlídky se ocitli na hlavní chodbě: „Takže jsme u konce. Máte nějaké otázky?“ Petr nezaváhal: „Říkal jste, že centrum stojí na velkém podzemním komplexu. To podzemí už nepoužíváte?“ Helinger zakroutil hlavou: „Položil jste správnou otázku a zvládl jste si na ní i sám odpovědět. Podzemí se už vskutku nepoužívá.“ Petr přikývnul, ale podle jeho pohledu bylo jasné, že nevěří. Tomáš si toho všimnul a zajímalo ho, co vede Petra k nedůvěře, ale věděl, že se teď zeptat nemůže.
„Doktor Helinger ihned do laboratoře tři. Doktor Helinger ihned do laboratoře tři.“ ozvalo se z interkomu. Doktor si povzdechnul: „No bezva.“ otočil se na návštěvu: „Vy se odtud ani nehnete!“ a odběhnul pryč.
Petr na nic opět nečekal. Porozhlédnul se po chodbě, jestli tam nikdo není a zamířil si to ke dveřím s nápisem šatna. Jonáš s Tomášem se ho hned pokusili zarazit, ale Petr jen odsekl: „Hlídejte, jestli někdo nejde.“ Jonášovi se to nelíbilo, ale Tomáš znal, tenhle Petrův přesvědčený pohled a tak Jonáše zarazil: „Budeme hlídat.“ Jonáš se zamračil, ale nakonec přikývnul. To už Petr zahnul do šatny.
Šatna byla prázdná. Petr se usmál. Zavřel oči a hlavou mu proběhla vzpomínka na vizi, kterou zažil, když sjížděli naposledy výtahem.

Muž v bílém plášti vchází do šatny, kde je právě Petr, a otevírá skříňku, do které vkládá svůj plášť. Skříňku zabuchuje, ale ta se kvůli menšímu zkratu v zámku neuzamkne, jen zůstane přivřená. Muž odchází pryč.

Petr projel zrakem po místnosti. Trvalo jen okamžik, než pohledem zavadil o nedovřenou skříňku. Otevřel jí a začal prohledávat plášť. Netrvalo dlouho a držel v ruce přístupový čip k otevírání dveří. Hned poté uvedl skříňku do stavu, ve kterém jí našel a šel rychle zpět za Jonym a Tomem.
Jenom si Petr stoupnul k nim, zpoza rohu se vynořil doktor Helinger. Jonáš si otřel z čela pot, který mu vyrašil z nervozity, že to Petr nestihne.
Helinger k trojici přistoupil, prohlédl si ji a pronesl: „Všechno je v pořádku. Následujte mě. Dovedu vás k východu.“ Všichni souhlasně přikývnuli. Tom a Jonáš byli spocení z chvilkové Petrovy nepřítomnosti a měli na chvilkovou Petrovu nepřítomnost otázky.
Doktor je dovedl až k autům, kde se s nimi rozloučil se slovy: „Tak doufám, že odteď už nebudete mít žádné pochybnosti o našem centru a necháte nás v klidu pracovat. Naše práce zachraňuje životy.“ Tom, Jonáš i Petr si postupně s doktorem Helingerem podali ruce a následně nasedli do aut a odjeli.
Jen opustili příjezdovou cestu ke středisku, tak Jonáš, jenž jel první, zapnul výstražné světla, začal brzdit a přibližoval se ke krajnici. Tomáš jeho gesto pochopil a začal brzdit také.
Jakmile zastavili, Jonáš vystoupil a přišel k řidičovu oknu Tomášova auta. Tom jej otevřel: „Ano?“ Jony se nadechnul: „Chci vědět, co to všechno mělo znamenat a co Petr hledal v té šatně.“ Petr se v tu ránu stal středem pozornosti. Sledovaly ho dvoje oči čekající na vysvětlení. Polknul, zamyslel se, jestli má o tom mluvit a spustil: „Hledal jsem tam přístupový čip, který používal i doktor Helinger.“ Pocítil jak ho pohledy Toma a Jonáše propíchly ještě hlouběji: „Chci jen vědět, co se tu děje. S tím čipem se dostaneme všude….. jestli teda dřív nezjistí, že jim chybí.“ Jonáš nechápavě zakroutil hlavou a vyvalil oči, div mu nespadla čelist: „Ty jsi se asi posral! Ty se tam chceš vloupat?! To není možné přes všechny jejich možné zabezpečení! A i když se tam vloupeš, tak co si myslíš, že tam najdeš, mimozemšťana?“ Petr přikývnul a s nadsázkou se pousmál: „Kdoví. Třeba jo.“ Jonáš se musel zhluboka nadechnout: „No to se mi snad zdá.“ Podíval se na Tomáše: „A ty na to nic neřekneš?!“ Tom Zakroutil hlavou: „Nejsem jeho opatrovník, a jestli tam půjde, tak půjdu s ním. Mám dost silný pocit, že opravdu něco tají. Navíc je tam možná držené dítě. Ta dcera Nikoly Zárubové. Nemluvím o jejím příteli. Jestli je nějaká možnost dostat je ven, tak to udělám. Slíbil jsem Nikoli pomoc.“ Jonáš to pomalu rozdýchával opřený oběma rukama o střechu auta. Následně kouknul na Petra s Tomem: „Řekněte mi, kdo že tam má být zavřený a já aspoň zkusím zjistit co nejvíc informací vlastními metodami, než se pustíte do nějaké blbosti.“ Tom přikývnul: „Viktor Karas a Veronika Zárubová.“ Jonáš si to zapsal do svého bloku, který nosil neustále u sebe. Když už chtěl odejít ke svému autu, pohrozil prstem: „Žádné blbosti.“ a následně bez rozloučení nasednul k sobě, nastartoval a odjel.
Tom s Petrem vedle sebe mlčky seděli. Až když Jonášovo auto zmizelo za zatáčkou, zeptal se Tomáš klidným hlasem, bez toho aniž by se na Petra podíval: „Jak jsi věděl, že tam ten čip najdeš?“ Petr se zatvářil vážně: „Když jsme sjížděli výtahem, dotknul jsem se ovládacího panelu a naskočila mi vize ve které….“

Muž v bílém plášti nastupuje do výtahu. Čipem přejede po ovládací desce. V ten moment se pod tlačítky objeví nové čísla ovládané dotykem. Muž stiskne: – 6 a výtah začne sjíždět dolů a to přesto, že se nalézá v nejnižším podlaží. Po několika málo okamžicích zastavuje a po otevření dveří se muž ocitá v očividně opravených chodbách starého podzemního bunkru.

„…vizi se stejným chlapem jsem potom měl i na chodbě, kde byla šatna. Proto jsem věděl, kde přesně hledat a pro co jdu.“
- „Fajn. Takže co máš plánu?“
- „Musíme najít nějakou cestu a dostat se do toho podzemí. Myslím, že tam skrývají víc než jen Viktora s Verčou.“
- „A to jsi měl taky nějakou vizi?“
- „Ne. To mám jenom takové tušení.“
- „Aha. Tak hned jsem klidnější……A jak se tam chceš dostat?“
- „To jsem ještě úplně nepromyslel.“
- „Skvělý plán. Jedeme za holkama. Třeba něco vymyslíme.“…

Jonáš se ubytoval na policejní stanici v Králikách. Naštěstí tam měl kamaráda, který zrovna nastupoval na noční směnu…

„Takže co?“ zeptal se Tomáš trojice kamarádu, kteří hleděli do plánů tajného areálu, které sehnala Nikola. Petr zakroutil hlavou: „Takhle nic nevymyslíme. Ty plány vůbec nesedí podle skutečnosti, aspoň podle těch míst, které jsme prošli. Jestli je ale podzemí ze starého bunkru, tak je možné, že by se tam dalo dostat tama.“ Nikola se vzpřímila a zamyslela: „Jako myslíš, že by se tam dalo dostat skrz nějaký jiný…“ do řeči jí skočil Tomáš: „No jasně. Je pravda, že byly některé bunkry propojené. Možná by tenhle plán mohl vyjít. Jen musíme najít správným bunkr.“ Do toho se vložila i Bára: „Jestli vůbec nějaký takový bunkr je.“ Ze všech viditelné nadšení rázem opadlo, načež Tom pronesl: „Tak to budeme muset zjistit.“
Po nějakém čase hledání na internetu našel Tomáš kontakt na pana Ivoše Uhlíka, znalce Orlického podzemí. Hned ho začal vytáčet:
- „Uhlík.“
- „Dobrý večer. Tady Tomáš Arthur. Omlouvám se, že otravuju tak pozdě, ale neudělal byste si na mě chvilku času?“
- „Mám-li být upřímný, tak nemám zájem o žádné produkty v akci, ani o žádnou jinou obchodní blamáž.“
- „Ne. To vám ani nabízet nechci. Ale máte k takovým lidem dobrý přístup….Nicméně bych s vámi rád mluvil o Orlickém podzemí.“
- „Kupte si jednu z mých knih, tam najdete vše, co potřebujete.“
- „To určitě potom udělám, ale teď už jí bohužel nikde neseženu a potřeboval bych ty informace co nejdřív.“
- „Prosím?!“
- „Nechci to nějak přeceňovat, ale jde tu možná i o život. Vlastně o dva. Prosím.“
- „Dobře. Za jak dlouho jste schopen dojet na Dolní Moravu?“
- „Myslím, že do hodiny to zvládnu.“
- „Dobře. Za hodinu na Dolní Moravě pod sedačkovou lanovkou.“
- „Děkuju.“

Když Tom domluvil, Petr, Bára a Nikola ho sledovali s napětím: „Mám s ním za hodinu schůzi na Dolní Moravě. Ale asi bude lepší, když tam pojedu sám. Vy byste mohli zajít do hospody a zjistit co nejvíc informací, co místní ví o tom tajemném středisku. Třeba z nich něco dostanete.“ Petr se usmál a řekl: „Občas s tebe vypadne i něco rozumného.“ Nikola ale zaprotestovala: „Já jim tam nebudu křenit. Jedu s tebou!“ Tomovi problesklo hlavou: „Vlastně proč ne.“ a souhlasně přikývnul: „Dobře. Tak jedeme.“
Tomáš s Nikolou opustili pokoj. Petr se vyzývavě podíval na Báru, přiblížil se k ní a přitiskl si jí k sobě: „Máme tu volný pokoj. Tak by jsme toho měli využít.“ Chtěl jí dát pusu, ale Bára se mu vysmekla a usmála se: „No to je ale smůla, že zrovna dneska to nejde. Pojďme do té hospody romantiku.“ Obula se a vyšla ven z pokoje. Petr se zamračil a následoval ji…

V hospodě byla taková podivná ponurá atmosféra. Ačkoli byla hospoda téměř plná, zrovna zábava v ní nepanovala. Chlapi seděli sklesle nad půllitry s pivem jako by se všem stala nějaká tragédie. Přesto, že to vypadalo, že všichni mlčí, tak se hospodou nesl šum mluvení. Ten však rázem utichl, když se otevřely dveře a dovnitř vstoupili dva cizinci, kteří se okamžitě stali středem pozornosti. Petr se podíval na Báru a potichu pronesl: „Vyloženě přátelská atmosféra.“ Bára na to chtěla zareagovat, ale ozval se hospodský stojící za barem: „HEJ. VY DVA. PŘIŠLI JSTE JEN TAK POSTÁVAT VE DVEŘÍCH, NEBO NA PIVO?!“ Petr i Bára pochopili a tak si sedli k nejbližšímu volnému stolu. Po páru okamžicích jim hospodský přinesl dvě piva. Bára se hned ohradila: „Ale já bych si dala spíš…..“ Zarazila se, když se na ní hospodský nepříjemně podíval a tak raději odklonila zrak a podřídila se: „Vlastně jsem zrovna dostala na pivo chuť.“ Hospodský odfrkl a vrátil se zpět za výčep. Hospoda se opět rozšuměla.
„Myslíš, že jsou tu všude tak příjemní?“ zeptala se potichu Bára, naklánějící se k Petrovi. Než Petr stihl jakkoli na otázku zareagovat, promluvil zarostlý muž od vedlejšího stolu: „Kdyby se ztratili tři děti, které jste dobře znali, z vaší rodné vsi,taky byste nejásali radostí.“ Petr si nechal projít hlavou, co muž právě řekl a následně se ho zeptal: „Nevadilo by vám, kdybychom si přisedli?“ Muž klidným, ale skleslým hlasem svolil: „Přisedněte.“ Petr s Bárou tedy přesedli a pivo si vzali sebou.
Chvíli se s mužem pozorovali a nikdo nic neříkal. Najednou Petr k muži natáhnul ruku: „Jmenuji se Petr Kříž a tohle je Bára Prášilová.“ Muž podání ruky neopětoval. Jen zabrblal: „Jsem Karel Jánovský.“ Opět mezi trojicí zavládlo ticho. Petr stáhnul ruku a opatrně se zeptal: „Můžete nám něco říct, o těch ztracených dětech?“ Karel si povzdychnul: „Je to už třetí. Nejprve se ztratila Magda od Fojtů. Potom Honzíček od Lumírů a nakonec Johanka od Nováků. Vždy v lese, nedaleko odtud a pokaždé s nimi byli rodiče. Ti se však z lesa vrátili v šoku a psychicky na dně s tím, že si nic nepomatují a že se jejich dítě ztratilo. Policie už prošla celý les i široké okolí. Obec několikrát vytvořila pátrací lajnu. Jsou složeny noční i denní hlídky, ale po dětech jako by se země slehla.“ Bára se podivila: „Že o tom nebylo nic nikde ve zprávách. Ani v novinách. Většinou jsou takové případy hned rozneseny po celé republice a teď nic.“ Muž si Báru prohlédnul pronikavým pohledem: „Obec se to snaží udržet v tajnosti. Nechceme tu média a lovce senzací. Navíc když se říká, že opět udeřili čarodějnice od Petrových kamenů.“ Petrovi proletěla hlavou otázku, která mu šla hned na jazyk: „Čarodějnice? A nemůže to třeba souviset s nedalekým vládním zařízením hluboko v lesích?“ Muž se zamyslel a zakroutil hlavou: „Tak nad tím jsme nikdy nepřemýšleli. Je pravda, že se tam občas asi dějí divné věci, ale nikdy nic, co by nám nějak ublížilo.“
Chlapi v hospodě pomalu začínali vstávat od stolů a obkličovali stůl, u kterého seděl Petr s Bárou. Bára a Karel si toho všimli, Petr však položil další otázku: „Jaké divné věci.“ Karel ale už neodpověděl. Místo toho odsekl: „Raději zmizte.“ Petr se zamračil, podíval se okolo sebe a pochopil. Chytil Báru za ruku, oba dva vstali a propletli se mezi chlapy k východu.
Jeden z hostů se opřel pěstmi o stůl, u kterého seděl Karel: „Neřekl jsi jim nic!? Vyřešíme si to sami.“ Karel zakroutil hlavou. Chlap přikývnul a následně se začal vracet ke svému stolu, stejně jako ostatní.
Před hospodou si Petr s Bárou oddychli a Petr řekl: „Tak to bylo hodně divné.“ Bára přikývla: „Souhlasím. Co teď?“ Na to se Petr zamyslel: „Zjistíme, co se tu doopravdy děje!“…

Pan Uhlík již čekal na smluveném místě. Tomáš a následně Nikola mu podala ruku, přičemž se navzájem představili. „Tak co pro vás můžu udělat?“ zeptal se Uhlík. Tomáš se porozhlédnul po okolí: „Nemohli bychom sednout někam na kávu. Samozřejmě platím.“ Uhlík přikývnul: „Jistě. Tak pojďte.“

Když servírka přinesla tři kávy, tak se Uhlík opět zeptal: „Tak co potřebujete vědět. Píšete další knížku o záhadách, pane Arthur?“ Tom se pousmál: „Vlastně ano. Co víte o tajném vládním středisku…“ „Myslíte to, hluboko v lesích?“ skočil Ivoš Uhlík Tomovi do otázky. „Ano. Přesně to. Chceme vědět, zda se nějak nedá dostat do podzemí pod ní s jiného bunkru?“ předběhla Tomáše Nikola. Ivoš se opřel o opěradlo: „K čemu to potřebujete tak moc vědět?“ Tomáš si chtěl rychle vymyslet nějakou historku, ale opět ho předběhla Nikola, která neměla problém s upřímností: „Nejspíš tam drží mého přítele s mou dcerou.“ Uhlík se zarazil: „Fajn. Řeknu vám o jedné cestě. Nejedná se teda o jiný bunkr. Jedná se o těžko přístupnou únikovou chodbu ze starého bunkru, který se nalézal pod tím střediskem. Vlastně nejde ani tak o chodbu, jako spíš úzkou šachtu se strmým spádem. Na konci té šachty se nacházejí velké ocelové dveře, které jsou chráněny jen třemi obyčejnými zámky. Nikdo asi nepředpokládá, že tudy někdo může přijít. Na těch dveřích je zákaz vstupu a za nimi, co vím z dobových plánů, se nalézá velký podzemní komplex. O jiné přístupové cestě nevím.“ Tomáš se zamyslel a položil otázku: „Co si představit pod pojmem, těžko přístupná?“ Ivoš pokrčil čelo: „Je v několika místech propadlá, ale dá se jí prolézt.“ Tomáš chápavě přikývnul a podíval se na Nikolu, na které opět uviděl záchvěv naděje. Tom poté vrátil pohled zpět na Uhlíka, podezřele si jej prohlédnul a opatrně se zeptal: „Nic mi do toho vlastně není, ale jak tak dobře víte, jak to tam vypadá?“ Na Ivošovi bylo vidět, že ho otázka dost zarazila a byla mu nepříjemná. Tom pochopil, že o tom nechce mluvit, z čehož mu bylo hned jasné, že jim něco tají. Pokračoval tedy další otázkou: „Vy o tom středisku víte víc, že?“ Uhlík začal být nervózní. Koukal kolem sebe a mačkal si dlaně: „Po tom vám opravdu nic není.“ Nikola se k němu naklonila: „Jde tu o lidské životy!“ Uhlík začal zhluboka dýchat, aby se uklidnil. Když se mu to povedlo, opět se pořádně porozhlédnul kolem sebe a spustil šeptem: „Fajn. Dělal jsem tam technika a musím říct, že to byla nejhorší zkušenost v mém životě. Jakmile se naskytla příležitost, tak jsem odtamtud musel odejít. Děly se tam strašné věci.“ Nikola přimhouřila zamyšleně oči: „Jaké věci?“ Uhlík zakroutil hlavou: „To podléhá přísnému tajemství. Jediné co pro vás můžu udělat je, navést vás do cel, kde by pravděpodobně mohli být lidé, které hledáte.“…

Temným hlubokým lesem se začalo nést praskání větviček. To šel Petr s Bárou hledat nějaké stopy po zmizelých dětech.
„Co si myslíš, že tady najdeš?“ zeptala se vystrašená Bára. Petr se zastavil a posvítil baterkou na mobilu okolo sebe: „Nevím. Něco. Cokoli co by mohlo vysvětlit, co se děje.“ Něco zapraskalo nedaleko od nich. Bára málem vyděšeně vyjekla. Petr jí chytil za ruku a podíval se do tmy, směrem odkud ten zvuk přišel. Nic ale nebylo vidět. Chtěl se tím směrem rozejít, ale v tom se mu rozezněl mobil, co držel v ruce a svítil si s ním:
- „Ano, Tome?“
- „Sejdeme se na pokoji. Možná mám, co potřebujeme.“
- „Dobře.“

Petr se na Barču pousmál: „Tak pojď. Jdeme zpátky.“ Bára si oddychla, pevně Petrovi stiskla ruku a společně se vydali ven z lesa…


Na stůl v pokoji Tomáš rozložil turistickou mapu okolí. Chvíli se do ní zahleděl a poté ukázal prstem na jeden bod: „Tady někde by měl být ten vstup. Není používaný, takže se nejspíš bude hledat dost špatně. S největší pravděpodobností nepůjde vůbec vidět pod nánosy jehličí.“ Nikola si mapu pořádně prohlédla: „A myslíš, že to najdeme teď v noci?“ Tomáš pokrčil rameny: „Nevím, ale musíme to zkusit. Projdeme okolí. Když ho najdeme, tak dovnitř půjdu zase já a Petr. Vás dvě bych poprosil, jestli byste opět hlídaly.“ Nikola věděla, že nemá smysl protestovat a tak se jen zamračila, ale přikývnula. Bára se přitiskla k Petrovi: „To zas budu muset být v tom lese.“ Petr zakroutil hlavou: „Ne. Tohle bude jiný les.“ Na to si Bára povzdechla: „Ty víš, jak to myslím. Necítím se v lese v noci moc dobře.“ Petr jí objal: „Neboj. Bude s tebou Nikola, a kdyby se cokoli dělo, tak nám dáte vědět a odejdete k autu.“ V tom se zamračil Tomáš: „No možná nám jen tak vědět nedají. Vysílačky jsem sice sehnal nové, ale je možné, že pod tím podzemím budou mít minimální dosah a taky je možné, že se s nimi nedomluvíme vůbec.“ Nikola se zeptala: „No a jak vám teda když tak dáme vědět, když by se něco dělo?“ Tom pokrčil rameny a Petr řekl: „No tak se nesmí nic dít.“ Všema v ten okamžik projel divný pocit a zároveň se podívali do mapy na místo, kde se měl nacházet vstup.

Klidný noční les začalo narušovat světlo ze svítilen, kroky a hlasy čtveřice pátračů po vstupu do podzemního bunkru.
Nikola s Tomášem šli v jedné linii a Petr s Bárou v druhé. Bára pevně svírala Petrovu ruku: „Nemáš strach z toho, že vás chytnou?“ Petr ale otázku jako by nevnímal. Soustředil se na hledání.

Poklop se podařilo najít Nikole až okolo třetí hodiny ranní. Tomáš se podíval na mobil: „Jestli je tam přes den víc lidí než v noci, tak předpokládejme, že v 6 bude střídání směn. Máme teda necelé tři hodiny, abychom se vrátili zpět.“ Petr přikývnul: „Tak jdeme.“ políbil Barču a dal se po žebříků dolů. Tomáš si pořádně upevnil pákové kleště na batoh a chtěl se vydat za Petrem, ale Nikola ho objala: „Najděte mi je!“ Když od něj odstoupila, tak se na ní beze slov podíval, přikývnul a začal po žebříku sestupovat do tmy.
Dno se nalézalo jen pár metrů pod povrchem. Tomáš posvítil do šachty. Ta vypadala, kam až světlo svítilny dosvítilo, zachovale, akorát velmi příkře klesala. Naštěstí tam byly schody. Sice velmi strmé, úzké a mokré, ale bylo to lepší, než kdyby tam nebyly vůbec. Petr se podíval nahoru: „Tak my jdeme.“ Nikola mu hned odvětila: „Budeme tady čekat.“ S Tomem se chodbou vydali k údajným ocelovým dveřím…

Nikola s Bárou si udělali pohodlí. Dali si pod sebe deku a přehodili přes sebe spacák, neboť panovala chladná noc…

Po několika desítkách metrů byla chodba opravdu propadlá. Plazením se ale naštěstí dalo dostat dál. Po zdolání propadlé části se postup kupředu opět zrychlil.
Dvojice konečně dorazila k ocelovým dveřím a tak jak Tomášovi řekl pan Uhlík, byly tam tři velké zámky. Petr tedy odvázal pákové kleště s Tomášova batohu a následně odcvaknul jeden zámek za druhým. Dveře se otevřely a za nimi to vypadalo úplně jinak. Doteď se nacházeli v neudržované podzemní chodbě, která byla temná, studená a vlhká a najednou se před nimi otevřel pohled do chodby udržované, čisté a osvětlené.
Obou dvou se zmocnil pocit velkého napětí a nervozity. Vždyť se vlastně vloupávali na pozemek přísně tajné státní základny. Dívali se tou prosvětlenou chodbou vpřed a nebyli schopni jediného slova, nebo kroku. Skoro se báli i dýchat…

Nikola začala klimbat. Bára si toho všimla. Vytáhla si pomalu z kabelky svůj mobilní telefon, opatrně vstala a odešla do stínů lesa aby mohla vytočit doktora Wágnera:
- „Víte kolik je hodin?“
- „Já vím, pane, ale chtěla jsem vám říct, že Petr s Tomášem našli přístup do toho vašeho střediska. Teď už jsou možná vevnitř.“ Bára šeptala.
- „Víte co. Dejte mi teď pokoj. Tam se prostě dostat jen tak nedá. Zkoušet to můžou. Sledujte dál Petra a prosím vás! Zkuste mi příště volat přes den a jen v případě, že zjistíte něco, co opravdu chci vědět.“
- „Ale vy to nechápete….“
- „Dobrou!“

Bára si dala mobil od ucha a naštvaně jej sevřela. Otočila se, že půjde zpátky a zůstala stát v šoku. Byla tam Nikola: „S kým jsi to mluvila……Barčo?!“ Bára chvíli mlčela a nevěděla, co má dělat. Nikola tedy odsekla: „No jistě…..Musím varovat kluky.“ a dala se zpět ke vstupu. Bára šla za ní.
U vstupu si dala Nikola na hlavu čelní svítilnu a už chtěla začít slézat po žebříku, když jí Bára zastavila chycením za ruku: „Ne počkej. Já ti to vysvětlím.“ Nikola zakroutila hlavou: „Nechci vysvětlení. Nevím, co ti Wágner slíbil, ale věř, že je to hajzl a nikdy nedodrží své slovo. A ty tu zrazuješ někoho, kdo tě má vážně rád. To sis nevšimla, jak tě Petr miluje? Jdu je varovat.“ Bára se v rychlosti zamyslela co udělat dál. Z očí jí začaly téct slzy a rozhodla se pro to nejhorší, co v danou chvíli mohla. Když Nikola sestoupila tak, že už jí trčela jen hlava, Bára jí strhla z čela svítilnu a vší silou jí kopla do obličeje. To Nikolu lehce omráčilo, pustila se žebříku a spadla do temnoty chodby.
Bára si klekla a rozdýchávala, co právě udělala. Věděla, že se zachovala špatně a brečela. Když se dala trošku do kupy, podívala do díry a do tmy se zeptala: „Nikol?!“ Bylo ticho. Bára se postavila: „Je mi to líto.“, poklopem vstup zavřela a už na tak dost těžké víko naskládala ještě několik těžkých kamenů. Poté se otočila a šla pryč. Z očí jí tekly slzy, které nedokázala zastavit. Cítila se hrozně…

Tom se Petrem se konečně rozhodli jít dál, odložili výbavu, že si jí vezmou při zpáteční cestě, když se k nim donesl tupý tichý náraz ze směru, odkud přišli. Oba dva se tím směrem podívali. „Nepůjdeme se tam podívat?“ zeptal se Petr šeptem. Tom pokrčil rameny: „Možná se jen uvolnil nějaký kámen. Nemáme moc času, pojďme dál.“ Petr se ještě zadíval do tmy, přikývnul a i s Tomem šli hledat, Viktora s Veronikou.
Přístupová chodba je dovedla k dalším ocelovým dveřím. Tentokrát bez zámku. Otevřeli je a objevili se v obrovské místnosti. Vypadalo to na nějaký obrovský sklad. Stálo tam několik desítek regálů postavených za sebou. Některé byly plné krabic, v jiných se nalézaly archeologické artefakty, jiné zase byly vyskládané různými knihami, spisy a deníky.
Oba dva začali pomalu mezi regály postupovat a prohlížet si, co tam všechno je. Zarazili se u regálů s knihami, spisy a deníky. Tom sáhnul po jednom z deníků a začal v něm listovat. Byl plný nějakých výpočtů a náčrtů, ale nic mu nedávalo smysl. Ukázal to Petrovi: „Říká ti to něco?“ Petr si prohlédnul rovnice a zamračil se: „Takovou matematiku jsem nikdy neviděl.“ Tom deník zavřel a vrátil jej zpět. Mezitím Petra zaujal jiný deník. Byl menší než ostatní, zašlý a zaprášený. Vzal si jej do rukou. Na něm bylo už téměř nečitelně napsáno „TOP SECRET“. Petr jej otevřel. Když jím prolistoval, zjistil, že docela dost stránek chybí. Po druhém prolistování zjistil, že chybí dost podstatné stránky. I tak se ale z deníků dalo vyčíst rozmístění náloží na World trade center, byly tam zápisky ze švýcarského Cernu, nákresy UFO a spoustu dalších informací. Ukázal to Tomášovi a toho se zmocnilo velké vzrušení, že málem vykřikl nadšením. Udržel se. Vzal si deník rychle do svých dlaní a začal v něm listovat sám, jako by to byla ta nejcennější kniha, co kdy držel v ruce: „Víš, co to znamená, Petře?“ Petr přikývnul, ale přesto se zeptal: „Co to znamená?“ Toma přešlo nadšení: „Několik stránek chybí a to dost důležité.“ Petr na to řekl: „Já vím. Ale co znamenají ty informace v tom deníku?“ Tom deník zavřel: „Že jsou některé konspirační teorie pravdivé. Bez těch chybějících stránek ale nejsme schopni to dokázat. Ten deník nicméně beru sebou.“ Petr zakroutil hlavou: „To není dobrý nápad.“ Tom, Petrovy slova nevnímal. Strčil deník do kapsy na svých maskáčích. Petrovi se to nelíbilo. Zamračil se, ale nechtěl se v těch prostorách začít hádat a věděl, že Tomáše stejně nepřesvědčí. Šli tedy skladištěm dál.
Opět se zastavili, až téměř na konci velké haly u sklenice s konzervačním nálevem. Hleděli do ní, jak kdyby viděli zjevení panenky Marie. „Myslíš, že je to skutečné?“ zašeptal Tomáš. Petr jen pokrčil rameny. Tom si protřel obličej a zatřepal hlavou. Ještě jednou se zahleděl do sklenice a poté opět šeptem řekl: „Pojď, musíme jít dál.“ Petr na to přikývnul: „To by Jonáš hleděl.“ A následně oba dva odtrhli zrak od té sklenice a vydali se ke dveřím, aby opustili to podivné skladiště.

Ve sklenici s nálevem se nacházelo, nejspíš, embryo hodně podivného zvířete. Vzhledem připomínalo mimozemského tvora známého z různých populárních kreseb.

Dveře byly zamknuté. Petr si ale okamžitě všimnul, že jsou na čip. Vytáhnul tedy z kapsy ukradnutý přístupový čip a přiložil jej na pro něj určené místo. Dveře zasyčely, zacvakaly a pootevřely se. Petr se usmál. Společně s Tomem vyšli na chodbu…

Někde z dáli bylo slyšet jemné kapání vody. Jinak panovala totální tma a ticho. Nikola se začala probouzet z omráčení. Ležela na vlhké zemi a třeštila ji hlava. Na obličeji si nahmatala napuchající místo od kopance, což jí zabolelo. Zvedla se po lopatky a opřela se lokty o zem. Pokusila se porozhlédnout kolem sebe, ale vůbec nic neviděla. První jí hlavou proběhla myšlenka, že po pádu oslepla, ale tu hned zahnala druhou, pozitivnější, že je všude jen taková tma. Přece jen do tunelu nemělo odkud pronikat světlo. Navíc byla noc.
Pomalu se postavila a pokusila se nahmatat žebřík. To se podařilo. Vylezla po něm až k poklopu, ale tam zjistila, že dál už se nedostane. Ačkoli to čekala, tak si musela povzdechnout. Náhle se jí zmocnil pocit beznaděje a strachu. Věděla ale, že nesmí začít panikařit. Slezla po žebříku zpět dolů a vytáhla z kapsy mobil. Byl po pádu rozdrcený a svítilna na něm nefungovala. Displeji ale naštěstí jo. Nikola měla aspoň minimum světla. Nebylo to nic moc, ale už se aspoň dokázala v prostoru trošku zorientovat. Rozhodla se jít šachtou po stopách kluků. Byla to pro ni jediná možnost, jak se dostat pryč. Cestou si promítala, co se stalo na povrchu…

Petr s Tomášem otevřeli za pomocí čipu dveře od nějaké místnosti. „Ještě, že nejsem zrovna po jídle.“ pronesl Tom poté, co se po místnosti porozhlédnul. Petr přikývnul a zamračil se. Místnost sloužila nejspíš jako pitevna. Všude se nacházely různé vnitřnosti a otevřené jak lidské, tak zvířecí těla. Petr se na to dívat dlouho nevydržel. Musel odejít na chodbu. Tom se vydal hned za ním, kde ho poplácal po rameni: „V pohodě?“ Petr přikývnul: „Pojďme najít ty cely, ať odtud můžeme vypadnout.“ Tom se podíval chodbou dopředu: „Tak pojď. Cely jsou tři patra nad námi.“
Dvojice došla k výtahu. Přivolat se dal jen čipem, stejně jako následně potvrdit patro, do kterého se jelo.
Od výtahu to bylo k celám už jen kousek. Několik desítek metrů rovně a poté zahnout doprava. U zatáčky se Tomáš s Petrem zastavili a Tom se opatrně nahnul, aby viděl co je za rohem. Narovnal se, podíval se na Petra a zamračeně zašeptal: „Je to v pytli. Jsou tam dva hlídači.“ Petr pokrčil rameny: „A cos čekal, uvítací výbor?“ Tom se zamračil: „Jak se tam dostaneme?“ Petr se za roh také podíval, a jakmile se narovnal zpět, tak se hluboce zamyslel: „Někde tu musí být šatna.“ Tom se zakroutil hlavou a ironicky odsekl: „Jasně. Já budu vězeň a ty mě povedeš do cel. To je průhledné jak hladina v horském jezeře!“ Petr na to opět pokrčil rameny: „A máš snad jiný plán?“ Tom se nestihl ani zamyslet a stráži zachrčela vysílačka. Petr s Tomem zároveň vykoukli, aby viděli, co se děje. Následně se hlídači sebrali a odešli někam pryč. Petr se usmál: „No, a je to.“
V celách panoval klid. Většina vězňů tvrdě spala. Ticho narušovalo jen hlasité chrápání některých zavřených.
Jak se plížili kolem cely s číslem osm, tak vězeň uvnitř prostrčil ruku skrz mříže a chytil Petra silně za pravou paži. Petr se leknul a zadíval se na očividně slepého muže, který mu mířil svým pohledem přímo do očí. Chraptivým hlasem promluvil: „Vím, kdo jsi a co tu chceš Petře Kříži. Viktora Karase s jeho dcerou, zde ale už nenajdeš. Jsou pryč. A měli byste zmizet taky. Hlídači se vracejí. Na Petrových kamenech se chystá zlo. VELKÉ ZLO!“
Petr byl v transu. Tomáš ho rychle chytil a pomohl mu dostat se z mužova sevření. Povedlo se. Petr se však dál díval muži do jeho bílých očí. Tom do něj drknul: „Neslyšels ho!? Má pravdu. Ti hlídači se opravdu vracejí.“ Petr odvrátil zrak od starce a podíval se vyděšeně na Toma: „Tak jdeme.“ Oba dva se následně co nejrychleji, ale zároveň nejtišeji vrátili k výtahu. Zastavili se až v něm.
Petr rozdýchával, co právě zažil. Byl z toho v šoku a nebyl schopen usměrnit své myšlenky. Stále před sebou viděl ty bílé oči a slyšel mužova slova: „Vím, kdo jsi a co tu chceš Petře Kříži.“
„Co to bylo?“ zeptal se Tomáš. Petr zakroutil hlavou: „Tak to vážně nevím.“ Jen to dořekl, výtah se zavřel a rozjel směrem vzhůru. V Petrovi i Tomovi v ten moment hrklo. Okamžitě je napadlo, že si výtah musel někdo přivolat…

Nikola se mezitím dostala až do velkého skladiště. Byla vystresována a v šoku, ale po průchodu temným tunelem, jen se světlem, jenž vydával displeji na mobilu, jí světlo zářivek nějakým způsobem uklidňovalo.
Proběhla rychle mezi regály. Nezajímalo jí, co skrývaly. Chtěla jen rychle dohnat kluky a hlavně nebýt už v tom depresivním podzemí sama.
Doběhla k velkým ocelovým dveřím, které ale byly zamknuté. Několikrát se s nimi pokusila zalomcovat, ale marně. Po tváři jí začaly stékat slzy a depresivně se o dveře opřela a sesunula na zem. Hlavou jí proběhla myšlenka, že se na povrch už nikdy živá nedostane. Nejvíc jí drtil strach, že už nikdy nemusí vidět svou dceru.
Jak tak brečela, všimla si, jak za jedním z regálů zaběhla myš do nějakého otvoru. Pře regály nebylo dobře vidět, co za otvor to bylo. Nikola si utřela obličej od slz, postavila se a šla se podívat. Našla tam ventilační šachtu. Nebyla nijak široká ani vysoká, ale se svou drobnou a hubenou postavou by se jí měla protáhnout. Sundala tedy prokousanou mříž a s menšími obtížemi se začala pomalu soukat úzkým prostorem…

Na policejní stanici v Králikách se Jonáš už nedokázal dál převalovat po bezesné noci a tak vstal a šel o patro níž, kde našel svého kamaráda: „Ahoj Pepo. Prosím tě, nemůžu spát, nemohl bych použít váš počítač? Potřeboval bych si jen někoho proklepnout?“ Pepa ukázal na místo, kam si může Jonáš sednout a zeptal se: „A koho?“ Jony na to pokrčil rameny: „Nějakého Viktora Karase.“ Pepa se zarazil: „Vážně, tak to si ho nemusíš proklepávat přes počítač. Máme ho zavřeného tady. Teda aspoň tvrdí, že se tak jmenuje, jinak neřekl vůbec nic. Chytili ho, když kradl sušící se oblečení na jedné nedaleké chalupě.“ Jonáš si Pepu prohlédnul: „A můžu s ním mluvit?“ Na to Josef přikývnul: „Nevím proč ne, ale vydrž ještě pár hodin. Co vím, tak teprve před chvílí usnul.“ Jonáš přikývnul….

Výtah pomalu mířil nahoru a Petr s Tomášem v něm byli zpocení ze stresu a strachu, co nastane, jakmile výtah zastaví a dveře se otevřou…

Muž v bílém plášti stál v chodbě osvětlené jasným bílým světlem a čekal na přivolaný výtah. Najednou si na něco vzpomněl a začal si prohmatávat kapsy. Po chvíli si pro sebe naštvaně odseknul: „Sakra. Můj čip.“ a šel se pro něj vrátit do své laboratoře, kde si jej nechal…

Dveře od výtahu se otevřely. Petr už chtěl vyhrknout: „Hned vám to vysvětlíme.“, ale nic se nedělo. Nikdo na chodbě nebyl. Tom se podíval na ovládací panel výtahu, kde se právě do výtahové konstrukce zasunovaly tlačítka s čísly, které měly před sebou mínus. Po chvíli byly skryté dokonale a Tom pronesl: „Musíme být asi v nějakém nadzemním podlaží.“ Petr na to přikývnul, plácl Toma po rameni a ukázal před sebe, kde na zdi visel nápis „2. patro“. Následně oba dva vyšli z výtahu a porozhlédli se po chodbě.
Najednou se začal celou budovou nést hluboký drnčivý zvuk. Tom se na Petra tázavě podíval a ten se podíval směrem ke stropu, odkud se ten zvuk nesl a řekl: „Asi na střeše přistává vrtulník.“ Bylo vidět, jak s Tomáše spadlo po Petrově názoru napětí. Poté se rozhodli, že se vrátí do výtahu. Jeho dveře se však zavřely a výtah začal sjíždět dolů. Tom pronesl: „Schody?“ Petr přikývnul…

Nikola se proplazila k nějaké další místnosti, ze které se ozývaly hlasy. Mluvili tam spolu dva muži. Jeden z těch hlasů poznávala, ale nevěděla, kam jej zařadit.
Po chvíli jeden z těch mužů místnost opustil. Druhý dál pracoval na své práci. Nikola mu ale neviděla kvůli špatnému úhlu do tváře. Přitiskla se tedy co nejvíc obličejem na mříž a už viděla, o koho se jedná. Vyděsilo jí, koho tam vidí.
Na zadek jí skočila myš a zamířila si to na její záda. To Nikola nečekala a lehce vyjekla. Dala si rychle před ústa ruku, ale bylo pozdě. Muž zvuk uslyšel. Pomalými kroky se začal přibližovat k mřížím. Nikola se ze strachu začala soukat zpátky úzkým prostorem, ale téměř to nešlo.
Muž se sehnul a sejmul mříž. Poté posvítil svítilnou do šachty, že Nikolu oslepil. Ta ale mlčela a jen se strachem čekala, co bude dál. Muž jí chvíli pozoroval: „Pojď raději ven. V těch šachtách se skrývá hodně myší a krys. Dokážou i ošklivě kousnout.“
Nikola pochopila, že nemá na výběr. Zpět vycouvat nemohla a věděla, že když už je jednou spatřená, tak stejně vylézt bude muset. Vysoukala se tedy ven, postavila se a zadívala se do očí Radka Šmída, který zakroutil hlavou a lehce naštvaným tónem se potichu zeptal: „Můžeš mi zatraceně říct, co tady děláš?“ Nikola polkla, ale mlčela. Radek si všimnul, že se bojí. Vydechnul a pokusil se jí uklidnit: „Vím, že to vypadá divně, že mě tu vidíš, ale jsem na tvojí straně. Jen mi řekni, co tu děláš.“ Nikola mlčela. Radek si povzdychnul, otočil se, odešel zavřít dveře a vrátil se zpět k ní s otázkou: „Hledáš Viktora s Veronikou?“ Nikola stále mlčela, ale po chvíli aspoň přikývla. Radek si opět povzdechnul, prohrábnul si vlasy a odvětil: „Oběma jsem pomohl před nedávnem utéct. Myslel jsem, že tě budou hned kontaktovat.“ Nikola začínala chápat, že mu asi bude muset věřit a tak se zalknutím řek: „Nekontaktovali.“ Radek se na to zeptal, protože nerozuměl:
- „Cože?“
- „Nekontaktovali.“ Už se Nikola dostávala ze šoku.
- „Tak nevím, co se s nimi stalo, ale tohle středisko opustili.“
- „To jsem nevěděla.“
- „Máš pravdu. Moje chyba. Mohl jsem tě kontaktovat. Jsi tu sama nebo…“

Spustil se alarm…

Petr s Tomášem utíkali chodbou v 5. poschodí. Tom zalezl do malé technické místnosti a zatáhl za sebou i Petra, kterého přitlačil ke zdi: „Já jsem ti říkal, že za těma dveřmi určitě někdo bude. K čemu máš různé vize, když nedokážeš předpovědět hlídací vojáky.“ Petr se vydýchával. Nebyl schopný na to Tomášovi cokoli říct.
Kolem místnosti, kde byli schovaní, proběhlo několik mužů ve vojenských uniformách…

Radek se zadíval nevraživě na Nikolu a zeptal se: „Petr s Tomášem, že?“ Nikola na to neřekla nic, jen se zatvářila provinile. Radek si tedy povzdychnul, vzal ze stolu bílý plášť, který jí hodil a se slovy: „Obleč si to. Nebudeš v tom tak nápadná a pojď za mnou!“…

Venku už začínalo slunce ohřívat vzduch, když vrátnicí projel doktor Wágner. Naštvaně zaparkoval a rozběhnul se do centrální budovy. Doběhnul do místnosti s monitory, kde se zeptal vojáka, jenž tam měl službu: „Co se tady děje?“ Voják přetočil záznam z jedné kamery a pustil ho Wágnerovi. Na videu bylo, jak Tomáš s Petrem vybíhají rychle schodiště a zabíhají do dveří v 5 podlaží. Poté ještě dodal: „Máme tu vetřelce, ale nevíme, jak se sem dostali. To teď zjišťujeme. Na to si Wágner pro sebe odsekl: „Takže měla pravdu.“ Následně dal rozkaz: „Toho vyššího zlikvidovat. Ale Petra Kříže, to je ten s těma plachtami, chci živého.“ Poté opustil místnost…

Situace na chodbě v 5. podlaží se zklidnila. Petr se lehce vykouknul, jestli je chodba prázdná a když viděl, že je vzduch je čistý, obrátil se na Tomáše a zeptal se:
- „Tak co teď?“
- „Musíme se odtud nějak dostat.“
- „Bezva. Tak se můžeme třeba transportovat.“ Pronesl Petr s tónem ironie v hlase.
- „Nech toho….“ Tomáše něco napadlo: „Na střeše je vrtulník!“
- „No a?“ vyděsil se Petr.
- „Takže se nemusíme dostávat několik pater pod zem, ale stačí, když vyběhneme ještě jedno patro a jsme na střeše.“
- „Ty mě docela děsíš. Nechceš letět tím vrtulníkem, že?“
- „A proč ne?“
- „Ty snad umíš lítat?“
- Tom se odmlčel a pro sebe si zamumlal: „Možná?“
- „Cože?“
- „Možná…….Od Kamily jsem na Vánoce dostal zážitek. Lítání vrtulníkem na realistickém simulátoru. A docela mi to šlo.“
- „Tak do toho nejdu.“
- „Dolů se nedostaneme a ven normálně taky ne, takže máš snad lepší nápad?“
- „Než s tebou letět vrtulníkem, který ty budeš pilotovat? Jo!....Nechat se chytit, z čehož budeme mít průser, ale budeme, na rozdíl od tvého plánu, žít.“
- „Jaká je šance, že nás nechají naživu, když nás chytí?“
- „Možná malá, ale podle mě větší, než v případě tvého plánu.“
Tom zakroutil naštvaně hlavou a beze slov opustil technickou místnost a zamířil si to ke schodům. Petr naštvaně pronesl: „Paličák jeden.“ a i když se mu to nelíbilo, tak se vydal za ním…

Několik metrů pod Petrem s Tomášem se pokoušel na povrch dostat Radek Nikolu. Díky bílému plášti, který měla Nikola na sobě, se jim podařilo dostat kolem několika vojáků i ostatních zaměstnanců. Vyjeli výtahem do přízemí a vydali se k východu…

Vrtulník na střeše byl naštěstí opuštěný. Tom pokrčil rameny: „To musí být znamení.“ Petr se zamračil: „Jo. Smrtka už se směje.“ Následně si oba dva do vrtulníku nasednuli a nasadili si sluchátka.
„Opravdu víš, co máš dělat?“ zeptal se Petr s tónem strachu v hlase. Tom začal přikyvovat a zároveň si prohlížel jednotlivé budíky a tlačítka: „Jo…..jo….vím to asi přesně……jen si nějak…..vzpomenout.“ To Petrovi na klidu nedodalo.
Tomáš po lehkém zorientování začal spouštět systémy a rotory stroje se začaly roztáčet. Usmál se na Petra. Ten mu však úsměv neopětoval, jen odsekl: „Bezva. Zase o něco blíž smrti.“ Tom zakroutil hlavou a se vzrušením řekl: „Přestaň být tak negativní. Kdys naposledy letěl vrtulníkem.“ Petr raději mlčel.
Vrtulník se vznesl lehce do vzduchu a zase přistál. Na to Petr ironicky odkašlal: „Nelítej prosím tak rychle, nestihnul jsem si prohlédnout krajinu.“ Tom se zamračil a pokusil se znovu dostat helikoptéru do vzduchu. Tentokrát se mu podařilo vznést výše. Najednou však začalo ve vrtulníku něco pípat. Petr se vyděšeně podíval na Toma: „A tohle je co? Nezmáčknul jsi něco blbě?“ Tom pokrčil rameny: „Když to takhle pípá ve filmech o Bondovi, tak to většinou znamená, že je zaměřený nějakou zbraní.“ Petr polknul: „Jo. Tak asi čas letět.“ Tomáš Přikývnul a chtěl letět vpřed. Místo toho se však stroj několikrát zakymácel a opět dosedl na heliport…

Voják, stojící na betonovém placu před centrální budovou, zaměřil vrtulník raketometem a chtěl vystřelit. Ve chvíli kdy chtěl stisknout spoušť, dostal silnou ránu do hlavy a padnul k zemi. Radek, který jej praštil železnou tyčí, se podíval směrem k vrtulníku a promluvil: „Vy jste fakt magoři. Hlavně už odtud zmizte!“…

Tomáš se s pilotováním trošku sžil a podařilo se mu vrtulník dostat do vzduchu a následně i nasměrovat pryč s areálu. Začali ale rychle ztrácet výšku. Petr už neudržel nervy: „Ty debile. Já chci JEŠTĚ ŽÍT.“
Na poslední chvíli před plotem, se to Tomovi podařilo lehce zvednout, ale hned za ním opět letěl k zemi. Naštěstí minul o několik centimetrů stromy a po několika odrazech na lyžinách se mu podařilo vrtulník ustálit. Podíval se na Petra a s úsměvem, který se mu podařilo protlačit přes šok a stres z posledních minut, se zeptal: „Dobré, ne?“ Petr se prohlédnul: „Žijeme, takže výborné, ale vrtulníkem už s tebou nikdy nepoletím. Zmizněme odtud!“ Tom přikývnul.
Dvojice opustila vrtulník a rozběhla se k místu, kde nechali zaparkované auto. V tu chvíli už je pronásledovalo komando.
Petr s Tomášem byli naštěstí dostatečně rychlí a k autu se dostali rychleji, než je vojáci stihli doběhnout. Při nasedání proletěla hlavou oběma dvěma myšlenka „Kde je Nikola?“, ale nechtěli se tím aktuálně zabývat. Tomáš rychle nastartoval a šlápnul na plyn.
Velitel komanda doběhnul na plac, těsně po odjetí auta. Okamžitě do vysílačky nahlásil: „Ujeli autem. Směřují k hlavní cestě. Za několik okamžiků budou muset křižovat příjezdovou cestu k základně.“…

Po hlášení velitele komanda Wágner zrudl naštvaností. Jeho podřízený se zeptal: „Mám za nimi poslat auta?“ Wágner zakroutil hlavou: „Ne! Ty šmejdy si chytnu sám.“ a rozběhnul se rychle do garáží.
Z garáží vyjel neskutečnou rychlostí a zamířil si to k závorám. Ty neřešil a přes mávání strážného, aby zpomalil, to plnou rychlostí projel a závory zničil.
Hned za Wágnerem jelo další auto. V něm seděl za volantem Radek a vedle sebe měl Nikolu, která se opatrně zeptala: „Nebudeš z toho mít problémy?“ Radek se zamračil: „Jestli je Wágner chytne, tak je bez váhání zabije. To chceš?“ Nikola se mlčky začala dívat před sebe.

Hned za křižovatkou křižující příjezdovou cestu ke středisku se za Toma s Petrem Wágner napojil. Tom na nic nečekal a šlápnul na to. Wágner byl ale rychlejší.
„Jemu se nedá ujet. To je jak kdyby se trabant snažil ujet Ferrari.“ šlapal zoufale Tomáš na plný plyn, přičemž ve zpětném zrcátku sledoval, jak se k nim černé vládní auto přibližuje. Všimnul si i bílého terénního automobilu, které jelo stejnou rychlostí hned za tím vládním. „BRZDI!“ zařval Petr, přičemž se pevně chytnul držadla nad sebou a zarazil se ztuhle do sedaček. Tom se podíval před sebe. Byla před nimi prudká zatáčka. Pochopil, že dobrzdit to už nestihne a tak se jí pokusil vybrat smykem. K jeho vlastnímu překvapení to vyšlo. Útěk se však ztížil. Ocitli se na lehce frekventované cestě.

Wágner vzal zatáčku také smykem a začal je rychle dohánět.

Radek si najel a svým autem si mohl dovolit zatáčku zkrátit přes výmol, čímž se mu Wágnera, téměř podařilo předjet. Ten se ale nenechal. Jakmile si všimnul, že za ním jede další auto, začal kluky pronásledovat ještě agresivněji.

Tomášovi i Petrovi proudil v žilách adrenalin. Nevěděli, jestli víc cítí strach, nebo vzrušení. Jediné co věděli, bylo, že jim jde o život. Kličkovali mezi občasně projíždějícími auty na úzké cestě a ani jeden netušil, jak by se jim jejich pronásledovatele mohlo podařit setřást, když se to najednou stalo. Prudká levotočivá zatáčka. Tom si na druhý smyk netroufnul, a proto dost přibrzdil. Wágner je rychle dohnal, ale v amoku naštvání a adrenalinu zatáčku přehlédnul. Zatočil volantem až na poslední chvíli. To už ale bylo pozdě. Jeho auto se dostalo na pravá kola a obrovskou rychlostí se přibližovalo ke stromu. O ten narazilo kapotou, což ho dostalo do nesouměrné rotace. Po několika přemetech na louce, zůstalo Wágnerovo auto na střeše.
Tomáš nehodu viděl ve zpětném zrcátku a prudce dupnul na brzdu. Smykem zabrzdil. Ani Tom ani Petr nebyli schopni jediného slovo. Hned za nimi zastavil bílý džíp. Vystoupil z něj Radek s Nikolou a rozešli se ke klukům. Ti stáhli okna a Radek se zeptal: „Jste v pořádku?“ Tom i Petr chtěli přikývnout, ale v tom je vyrušil silný výbuch. Podívali se směrem k Wágnerovu autu. Byl tam už jen hořící vrak. Radek se podíval zpět na Tomáše s Petrem: „Vezměte Nikolu a jeďte na hotel. Sejdeme se tam. Nikola mi řekla, kde jste ubytovaní. Já se to tu pokusím nějak uhrát na nehodu.“ Tomáš přikývnul. Nikola si k nim sedla do auta a trojice odjela.
Radek se rozešel k vraku. Prohrábnul si vlasy a věděl, že je zle. Tohle se stát nemělo…

Petr s Tomem a Nikolou pomalu dojeli k hotelu. Za celou cestu nikdo nepromluvil. Všichni si přemítali v hlavě události, co právě zažili.
První promluvil Petr a to až na pokoji, ve chvíli, kdy za sebou zabouchli dveře: „Nějak mi nedochází, co se vlastně stalo. A kde je Bára?“ Podíval se na Nikolu a čekal na odpověď. Nika si povzdechla: „Petře…..nevím, jak bych ti to měla……Bára na tebe byla nasazená Wágnerem.“ Petr vyvalil oči: „Bára? To ne. Vy jí neznáte. To by neudělala.“ Na to Nikola ukázala prstem na modřinu na své tváři: „A kdo si myslíš, že mi udělal tohle. Je mi to líto.“ Petr zakroutil hlavou. Nevěřil tomu, co slyší: „Ale…“ do řeči mu skočil Tomáš: „A kde ses tam vzala ty? A jak ses dostala k Radkovi?“ Nikola prošla kolem Toma, sedla si na postel, sklonila hlavu, načež jí opět vzpřímila a začala vyprávět celý svůj příběh od chvíle, kdy Petr s Tomášem sestoupili po žebříku do podzemí.
Petr kroutil hlavou. Nechtěl uvěřit, že by s ním Bára tak vyběhla.
Tom přistoupil k oknu a ještě jednou si vše přehrál v hlavě: „Dobře. Nicméně Veronika ani Viktor dole nebyli. Takže kde jsou? A co to ten stařec mlel o Petrových kamenech?“ Nikola se podívala na Petra, který byl myšlenkami hluboko ve své hlavě a vůbec na Tomovu otázku nijak nezareagoval. Promluvila tedy ona: „Jaký stařec a co o Petrových kamenech?“ Přistoupila za Tomem k oknu.
- „Když jsme byli v celách, tak Petra chytil za ruku podivný stařec. Očividně byl slepý, protože jeho oči byli jen bělmo. Nicméně oslovil Petra jménem, dokonce věděl, co tam hledáme a nakonec řekl, že na Petrových kamenech se chystá velké zlo. Nevím ale, jakou to má souvislost s Viktorem a Veronikou.“
- „Mě to něco říká. Petrovy kameny a velké zlo. To už jsem někde slyšela, nebo o tom četla v tomhle spojení.“
- „A co by to mohlo mít společného s tvou rodinnou?“
- „To nevím. Ale jak je teď najdeme?“
- „Petrovy kameny?“
- „Ne. Viktora a Verču.“
Petr promluvil: „Zkusíme se zajet podívat na ty kameny.“ Tom s Nikolou se na něj podívali a Nikola se zeptala: „Myslíš, že budou tam?“ Petr pokrčil rameny. Tom přikývnul: „Dobře. Ale napřed něco posnídáme a počkáme na toho Radka.“…

Do výslechové místnosti si nechal Jonáš Vorel, přivést Viktora Karase. Ten si sednul naproti Jonášovi na židli a hned řekl:
- „Já vám kromě svého jména nic neřeknu.“
- „Ani když vám řeknu, že jsem tu s Tomášem Arthurem, Petrem Křížem a ti jsou tu zase s Nikolou Zárubovou?“
- „Cože?“ ožil Viktor.
- „Ano. Nejsou teda přímo tady, to ne. Ale jsou ubytovaní na nedalekém hotelu. Možná bych mohl zařídit tvé propuštění a dovézt tě tam, ale to budeš muset být o trochu více sdílnější.“
- „A co chcete vědět. Že na mě a mé dceři dělali nelidské pokusy. Že jsme si prožili peklo. Že lidi, co ty pokusy prováděli, neměli v sobě kousku slitování nebo lidskosti. Prostě s námi jednali, jak kdybychom byli jejich majetek. A věřte, že už cítím k pokusným myším velkou úctu.“
- „A kdo na vás dělal ty pokusy?“
- „Já nevím, kdo to byl. Měli k dispozici vládní auta a českou armádu, takže předpokládám, že vláda. Naše vlastní vláda.“
- „A jak se vám podařilo od nich uniknout?“
- „Nevím, jestli tomu budete věřit, ale myslím, že se mi silou vůle, podařilo přesvědčit vojáka, aby mi otevřel celu, a nechal mě odejít. Dokonce mi tam nechal i zbraň. Opustil jsem tedy svou celu, zachránil dceru a chtěl se dostat pryč. Málem nás ale chytli, ale zachránil nás jeden chlápek, který nás vyvedl ven a dostal do popelářského auta. To nás vyvezlo za hranice areálu. Tam se nám podařilo utéct do lesa.“
- „Říkáte, že jste utekl i s dcerou. Kde je?“
- „No…..To právě nevím. V tom lese se stalo něco divného. Ale nevím co. Mám totální okno. Z ničeho nic si nic nepomatuju až do chvíle, co jsem se probudil s bolestí hlavy a Veronika nikde nebyla.“
- „Nepomatujete si, co vás mohlo přivést do toho bezvědomí?“
- „Vůbec nevím. Naposledy si pomatuju jak, jsme běželi lesem a najednou se probouzím na jehličí.“
- „Dobře. Dáte si kávu.“
- „Rád.“
Jonáš vstal od stolu a opustil místnost. Zavřel za sebou dveře. Na chodbě už jej čekal jeho dobrý přítel Pepa:
- „Promiň, že jsem poslouchal, ale možná by tě mohlo zajímat, že se tu za poslední dobu ztratilo už 9 dětí. Všechny příběhy měly skoro stejný příběh. Ať už byli děti s rodiči, prarodiči, nebo kamarády, vždy zmizeli beze stopy a ostatní co s nimi byli si nic nepomatují. Z ničeho nic upadli do bezvědomí a probudili se s bolestí hlavy.“
- „Proč o tom nic nevím.“
- „Nesvěřujeme se pražské kriminálce.“
- „Aha. Dobře no.“
- „Jo, a jestli ho chceš odvést pryč, tak si ho vem. Nějak už to zařídím. Z toho jeho příběhu mě mrazí v zádech. Nechci tady mít zbytečné problémy.“
- „Chápu. Tak díky.“
- „Tak běžte. Udělám, co musím a půjdu do postele.“ Pepa se usmál…

Po snídani v hotelové restauraci se Petr s Nikolou a Tomášem vrátili na pokoj. K překvapení tam na posteli seděl, a čekal na ně Radek Šmíd.
„Jak ses sem dostal?“ zeptal se Tom a hned na to řekl: „Že se vůbec ptám.“ Radek vstal z postele: „Wágner je mrtvý. Jeho tělo bylo ohořelé v autě. To ale není dobrá situace. Co se tak proslýchalo, tak jeho místo chtěla nějaká Hatrmanová a co já vím, tak to je snad ještě horší a bezcitnější člověk, než byl Wágner. To je ale teď jedno. Důležitější je, že jste totálně všechno posrali!“ Petr s Tomášem nahodili udivené výrazy a Radek pokračoval: „Ještě se divíte?! Vlezete do přísně tajného vládního střediska a myslíte si, jací nejste hrdinové?! Čeho jste dosáhli? Akorát kvůli vám zemřel člověk. Byl to sice hajzl a moula ale místo něho teď přijde samotný ďábel. Navíc jste ohrozili celou mou práci. Co ohrozili. Jestli zjistí, že jsem pomáhal Nikole dostat se ven a dozví se, kdo sejmul vojáka, který vás chtěl sestřelit raketometem, tak jsem mrtvý muž.“ Tomáš se poškrábal provinile na hlavě: „Radku promiň. Chtěli jsme jen dostat ven Viktora a Veroniku.“ Radek zakroutil naštvaně hlavou: „To se vám povedlo. Já jsem Viktorovi už pomohl dostat se ven. Nevím, ale kde skončil.“ Tom s Petrem se podívali tázavě na Nikolu, která pokrčila rameny: „Promiňte kluci. Nějak na to nedošla řeč, tak jsem vám to nestihla ještě říct. Ale dozvěděla jsem se to od Radka až uvnitř základny.“
Někdo zaklepal a hned na to otevřel dveře. Ve futrech stál Jonáš: „Někoho vám vedu.“ Ustoupil bokem a do pokoje vstoupil Viktor Karas.
Nikola vyvalila oči a otevřela pusu. Do očí se jí draly slzy a nevěděla vůbec, co má říct. Rozešla se k němu a objala ho. Viktor jí objetí opětoval a sklesle řekl: „Promiň zlato, měl jsem na ní dávat větší pozor.“ Nikola se z obětí vysoukala: „Ty nemáš Veroniku?“ Viktor smutně pronesl: „Je mi to opravdu líto. Nevím kde je.“ Nikola už slzy neudržela a ty jí začaly stékat po tváři. Viktor k ní přistoupil a objal on jí: „Ale slibuju, že jí najdeme.“
Tomáš mezitím představil Jonáše s Radkem, který se zamračil a při podávání ruky pronesl: „Už se bohužel známe.“ Jonáš přikývnul. Tomáš se ho následně zeptal: „Co se stalo a kde jsi ho našel?“ Jonáš se nadechnul: „To je dlouhý příběh. Jak jsem vás vysadil na hotelu tak jsem si šel sehnat něco na spaní a napadlo mě přespat na policejní stanici v Králikách, když tam mám známého a…“ řekl celý příběh: „Takže do toho všeho se tu ještě ztrácí záhadným způsobem děti.“.
„O tom ztrácení dětí jsem už slyšel. Mluvil o tom štamgast v jedné místní hospodě. Místní to připisují čarodějnicím.“ řekl Petr. Jonáš se nevěřícně zeptal: „Čarodějnicím? Opravdu?“ Do toho se vložil Tom: „Možná by to dávalo smysl.“ Jonáš se opět zeptal ještě více nevěřícným tónem: „Čarodějnicím?“ Tomáš přikývnul a lehce bouchnul Petra do ramene: „Vzpomínáš, co říkal ten divný slepý děda v celách. Že se na Petrových kamenech chystá velké zlo.“ Petr i Jonáš pokrčili rameny. Nikola si utřela slzy: „A co to má společného se ztrácením dětí a čarodějnicemi? I když vlastně ano. Na Petrových kamenech probíhaly čarodějnické procesy.“ Tomáš hned přikývnul: „Ano. Na těch kamenech se v minulosti děly děsivé věci. Čarodějnice tam mívaly své sabaty, což bývaly perverzní akce plné krve, obětí a říká se, že i nekalých sexuálních praktik. Vzpomněl jsem si na to teď. Jestliže ten slepec měl pravdu, a předpokládejme, že měl, tak by se tam mohl opět chystat nějaký čarodějnický slet a ty ztracené děti můžou sloužit k nějakému rituálu, nebo co já vím. Zas tak jsem se o čarodějnictví nikdy nezajímal.“
Jonáš zakroutil hlavou a snažil se vstřebat informace: „Dobře. Řekněme, že ty děti unesly v uvozovkách čarodějnice. Co s nimi můžou plánovat.“ Tomáš i Petr pokrčili rameny a Tomáš řekl: „Těžko říct, ale podle toho, co jsem slyšel, že se tam v té minulosti dělo, tak nic dobrého. Na tohle by ti asi líp odpověděl někdo, kdo se o čarodějnictví zajímá.“ Do rozhovoru v kročil Viktor: „Super. Hodíte mě někdo na ty kameny? Nebudu tady čekat na to, až se zase stane něco špatného!“ Tom začal kývat hlavou: „Ok. Petře, vezmi si moje auto, a zkuste s Nikolou a Viktorem zajet na ty kameny, jestli tam nezjistíte něco podezřelého. Já se zatím pokusím zjistit něco o tom, co by se od toho všeho dalo čekat. Mám kamarádku, která se o to trošku zajímá. Zkusím jí zavolat a podívám se i na internet.“ Petr se tázavě Tomášovi podíval do očí: „Zase si hraješ na velitele?“ Tom se usmál a souhlasně přikývnul. Petr se si povzdychnul a už raději nic neříkal. Při odchodu z pokoje se Viktor zeptal: „A víte někdo, kde ty kameny jsou?“ Nikola přikývla: „Jo. Jako dítě jsem tam byla.“
Dveře se zabouchly a v pokoji zavládlo ticho, které narušil Tomáš, jenž se podíval na Jonáše: „No nic. Jdu zavolat té kamarádce.“
- „Ahoj Tome. Děje se něco?“
- „Ahoj Teri. Mělo by?“
- „No naposledy jsi mi volal víc jak před rokem a to když umřela Simona. Předtím jsi mi volal, když ti umřel děda.“
- „Aha. Ty to takhle sleduješ?“
- „Tak co potřebuješ?“
- „Prosím tě. Potřeboval bych jen nějaké informace o čarodějnictví. Konkrétně vše co víš o Petrových kamenech v Jeseníkách.“
- „A nebudeš mít večer čas. Budu doma. Mohl by ses stavit.“
- „Jo….no….to bude asi trošku problém. Jsem v Orlických horách.“
- „Aha. Po telefonu se o tom mluví docela blbě. Nevím přesně, jaké jsou vzdálenosti, ale Orlické hory jsou ty vedle Jeseníků, že?“
- „Jo.“
- „Není náhodou někde poblíž Šumperk.“
- „Asi hodinu jízdy.“
- „Tak si zajeď tam. Je tam muzeum, ve kterém je vše o čarodějnictví a čarodějnických procesech ve Velkých Losinách a v okolí, tedy i na Petrových kamenech. Šumperk byl v minulosti proslulý čarodějnickými procesy. Tedy spíš upalováním, ale určitě se tam dozvíš vše potřebné.“
- „Tak díky.“
- „Není zač. A někdy musíme zajít sednout.“
- „Budu se těšit.“

Tomáš odložil mobil na stůl. Jonáš se ho hned zeptal: „Komu jsi volal?“ Ten odpověděl: „Kamarádce, Tereze Mikšíkové. Ona se docela o čarodějnictví zajímá. Poslala mě do Šumperka do muzea.“ Jonáš přikyvoval a pak se zeptal: „A jak tam pojedeš?“ Tomáš pokrčil rameny: „No aut…“ došlo mu, že auto půjčil Petrovy a podíval se prosebně na Jonáše: „Myslíš, že bys mě tam mohl hodit?“ Jonáš se usmál a přikývnul. Radek, jenž celou dobu mlčel a přemýšlel, řekl: „Jedu s vámi.“…

Petr s Viktorem a Nikolou dojeli na Ovčárnu, odkud se vydali pěšky po lanovce k tajemným Petrovým kamenům.
„Co si myslíš, že tam najdeme?“ zeptala se funící Nikola Petra. Petr se zastavil, zadýchaně se porozhlédnul po krajině a následně se podíval na Nikolu, která stála pár kroků pod ním: „Nevím. Nejspíš hromadu kamenů.“ Otočil se a začal znovu šlapat kopec.
Zastavila se Nikola a otočila se na Viktora, kterého se zoufale zeptala: „Najdeme naší dceru. Že jo?“ Viktor k ní došmatlal, lehce se vydýchal, chytil jí ruku, jenž pevně sevřel a přikývnul: „Samozřejmě.“ Nikola si trošku oddychla, otočila se a pokračovala dál. Viktor jí pustil ruku a byl jí hned v patách…

Do centrální místnosti tajného vládního střediska v Orlických horách vtrhla žena. Všechny v místnosti si projela přísným výrazem a v zápětí se zeptala: „Řekne mi někdo, co se to tu stalo?!“ Přistoupil k ní muž menšího vzrůstu než ona: „Zdravím doktorko Hatrmanová. Očekávali jsme vás. Víte, doktro Wágner měl menší nehodu a…..“ Hatrmanová mu skočila do řeči: „Nezajímá mě, co ten mamlas Wágner. Chci vědět, kde je ta holka Veronika Zárubová a její otec.“ Muž polkl: „To se právě snažíme zjistit, madam. Zdá se, že tu holku má jeden čarodějnický kult. O muži toho moc nevíme.“ Hatrmanová se otočila a na odchodu ještě řekla: „Ten chlap mě ani tak nezajímá, ale tu holku mi najděte.“…

„Čarodějnictví bylo zde, a hlavně ve Velkých Losinách v minulosti velmi rozšířené. Byla to v té době taková doba temna, pro místní obyvatele. Ne snad ani tak kvůli čarodějnicím a čarodějům, ale kvůli inkvizici. Kolikrát končili na hranici i neviní a hlavně bohatí lidé. Co víme, mohlo být za celé čarodějnické období upáleno na 100 mužů a žen. Nejvíce jich měl na svědomí jistý Jindřich Boblig.“ vykládal Jaroslav Mireček, ředitel čarodějnického muzea v Šumperku, co věděl o čarodějnictví. Tomáš se po krátkém zamyšlení zeptal: „Dobře, ale co to skutečné čarodějnictví. Určitě na hranici končilo spoustu nevinných, ale z něčeho to muselo začít.“ Jaroslal přikývnul: „Ano. Celé to začalo takto…“
Chudá žena jde za kořenářkou pro radu, protože jí onemocněla kráva a nedojila mléko. Kořenářka jí radí: „Jdi do kostela a vem posvěcenou hostii. Tu dej následně krávě do sena. Uzdraví se.“
Žena činní, jak jí kořenářka poradila. Vkládá si hostii do úst a po mši jí plive do šátku, aby jí přenesla domů. Bohužel jí vidí ministrant, který běží hned za knězem. Ten ženě ukládá trest: „Nepokradeš. Musíš se modlit a bude ti odpuštěno.“ Žena tak činní, ale bohužel pro ni, to tím nekončí.
Ta žena, a ještě dvě další, jsou nařknuty s čarodějnictví a do Velkých Losin, kde se to celé odehrává, přijíždí na pozvání, Jindřich Boblig. Ten nechává ženy upálit a hon na čarodějnice začíná.
„….Takže tak nějak to bylo.“
Jonáš se zamyšleně zeptal: „A co Petrovy kameny?“ Jaroslav si Jonáše prohlédnul s hrůzou: „O tom raději nemluvit. Petrovy kameny se staly ďábelským místem. Konaly se zde čarodějnické sabaty…“ „To už víme.“ skočil mu do řeči Radek: „Ale je možné, že můžou čarodějnice k nějakému rituálu potřebovat děti?“
Jaroslava otázka očividně zaskočila. Chvíli hledal slova a poté řekl: „Čarodějnické rituály, jsou samy o sobě velké tajemno. To co se na nich může nebo nemůže dít, to záleží jen na dané skupině čarodějnic. Ale abych vám odpověděl, tak ano, děti můžou být využívány k některým procesům. Mají mladou zdravou krev a pro čarodějnice, zabývající se černou magií, může být tato krev cestou k vyšší moci, možná nesmrtelnosti. Ale co já vím, tak takto strašlivé sabaty se u nás neděly. Nevím, že by byly někdy děti obětovány pro takový rituál.“ Jonáš se s Tomášem na sebe vyděšeně podívali, čehož si Jaroslav všimnul: „Děje se něco?“ Jonáš se vzpamatoval z myšlenky na obětování malých dětí a zakroutil hlavou: „Ne. Děkujeme za informace.“ Jaroslav si Jonáše prohlédnul a podal mu ruce: „Není za co. Rád jsem pomohl.“ Následně si podal ruce i s Radkem a Tomem a odešel.
Jen se za ředitelem muzea zavřely dveře, Radkovi se rozzvonil telefon. Radek se tedy omluvil, hovor přijal a šel pryč.
Tomáš se otočil na Jonáše: „Tak co si o tom všem myslíš?“ Jonáš pokrčil rameny: „Nevím. Celé mě to nějak děsí.“ Tom přikývnul: „Jo, to mě taky. Pomatuješ na slovenskou Novou Bielinu?“ Jonáš přikývnul a Tom pokračoval: „Byl jsem tam teď nedávno. Dědina byla prázdná. Všude se jen nalézaly lidské pozůstatky. Divné bylo, že jen dospělých. Žádné dětské kostry.“ Jonáš se zamyslel: „A ty myslíš, že to souvisí se ztrátou těch dětí tady?“ Tomáš se zamyslel a sklesle odpověděl: „Spíš v to tak nějak doufám. Ta druhá možnost je pro ty děti asi horší?“ Jonáš skrčil čelo a tázavě se Tomovi podíval do očí, když se do místnosti vrátil Radek: „Prosím tě, Tome. Hodil bys mě zpět k mému autu. Musím co nejdřív odjet.“ Tomáš nechápal, ale bez řečí přikývnul. Trojice si to zamířila k autu…

Petr se procházel okolo Petrových kamenů a občas odkopl nějaký kamínek: „Jsem to říkal. Samé šutry.“ Nikola nevěděla, co tam chtěla najít, ale byla z místa zklamaná. Viktor jí objal.
Petr si povzdychnul a sedl se na výčnělek skály. V ten moment se mu zatočila hlava:
Stojí a samém vrcholu Petrových kamenů, ale okolí vypadá jinak. Podle všeho se nalézá v minulosti. Prostředí se rozmlžuje a zalévá krví. Ze všech stran jde slyšet hrozivý křik mužů, žen i dětí. Křik občas přehlučuje děsivý ženský smích. Prostředí do toho všeho začíná pohlcovat podivná, děsivá a studená temnota.
Petr zatřepal hlavou a vzpamatovával se ze své vize. Nikola si všimla, že není ve své kůži a tak se vymkla z Viktorova objetí a přiklekla k Petrovi: „Jsi v pořádku?“ Petr zvedl hlavu a zadíval se jí do očí: „Pojďme odtud.“ Nikola přikývla…

Tomáš zastavil přímo u Radkova auta. Radek vystoupil: „Díky“ a šel ke svému vozu. Než stihnul nastoupit, tak ze svého auta vystoupil Tomáš a přišel až k Radkovi: „Poslouchej. Co se děje?“ Radek se na Tomáše otočil: „Tomáši. Musím rychle zmizet. Zdá se, že Wágnerova smrt bude větší problém, než se zdálo.“ Tomáš se tázavě zatvářil a Radek si povzdychnul: „Věř mi teď prosím, že bude pro všechny bezpečnější, když nic vědět nebudeš. Ale slibuju, že se pravdu brzy dozvíš.“ Tomáš chtěl z Radka dostat víc, ale věřil mu a tak raději podal Radkovi ruku: „Fajn. Budu to vysvětlení ale očekávat. Hodně štěstí.“ Radek se pousmál a podání ruky opětoval: „Dostaneš ho.“
Tom se vrátil zpět do auta za Jonášem a počkal, až Radek odjede. Hned poté se na něj Jonáš podíval: „Nevím, co to je přesně za chlapa, ale měli bychom si na něj všichni dávat pozor. Dělá v něčem velkém.“
- „Já vím, Jonáši. To už víme všichni, ale je fakt, že nám zatím vždycky v podstatě pomohl.“
- „Podivil ses, že ho znám. Od doby, co bylo založeno komisařství pro zvláštní případy, jsem se s ním v několika případech potkal. Ale vždy se mu nějak ze všeho podařilo vykroutit.“
- „Dobře, neříkám, že je to svatoušek, ale jak říkám. Mohl nás už několikrát potopit a zatím nám akorát vždy pomohl.“
- „Snad máš pravdu. Zaparkujem?“
Tom přikývnul a Jonáš dal auto do pohybu.
Jakmile zajel na volné parkovací místo, hned vedle něj zaparkoval Petr s Tomovým autem. Všichni se přivítali a šli na pokoj.
Jakmile se všichni nějak usadili, krom Nikoly, která chodila nervózně po pokoji, tak se Tomáš zeptal: „Tak co jste zjistili.“ Nikola zakroutila hlavou: „Nic zajímavého. Jen Petrovi se zamotala hlava.“ Tom okamžitě pochopil, o co šlo a tázavě se na Petra podíval. Ten se podíval na Toma: „Na těch skalách se děly hrozné věci. A jestli se tam plánuje teď něco podobného, tak nevím, jestli u toho chci být.“ „A kdy se tam má co stát?“ Zeptal se nervózně Viktor. Tomáš si povzdychnul: „To kdybych tak věděl. Ale musíme to zjistit.“

Zapadlo slunce a situace začala být pro Nikolu neúnosná: „Tak dělejme už něco. Vraťme se zpět na ty kameny a prostě tam budeme dělat hlídky.“ Jen to dořekla, tak Tomášovi začal zvonit telefon. Tom se podíval na displej:
„Tereza Mikšíková“
- „Ano, Terez?“
- „Ahoj. Jak ses mě ptal na ty čarodějnice, tak by tě možná mohlo zajímat, že je dneska úplněk a ne ledajaký. Úplněk bude v kozorohu, to znamená silnou energii a to i pro magii.“
- „Děláš si srandu?“
- „Ne. Nejsilnější bude v 22:59. Měla bych něco vědět?!“
- „Ne děkuju. Ahoj.“
- „Počkej ještě…“
Tomáš hovor ukončil a podíval se na čas. Okamžitě se vyděsil: „Nemáme moc času.“ Poté se podíval na Jonáše, který pohled pochopil: „Dobře. Zařídím nějaké lidi.“ a opustil pokoj. Tomáš se podíval na Nikolu a Viktora, kteří na nic nečekali, a Nikola zavelela: „Tak jdeme.“
Petr sklonil hlavu, pro sebe si řekl: „Do háje.“ vstal a opustil pokoj s ostatními…

Řídil Tomáš. Využil situace, kdy závorou na ovčárnu projížděli někteří ubytovaní a projel načerno.
Na ovčárně zastavil smykem a následně všichni vyběhli z auta. Petr si povzdychnul: „No bezva. Už zase ten kopec.“…

Kousek pod vrcholem strhl Tomáš Nikolu s Viktorem k zemi. Bylo jasné, že se nahoře něco děje. Hořela tam hranice a ozývaly se ženské hlasy a dětský pláč. Nikola se na Tomáše nevraživě podívala: „Co děláš?! Jsme takový kousek!“ Tomáš zakroutil hlavou: „A co uděláš? Vběhneš tam, budeš řvát bububu a doufat že ty čarodějnice zaženeš?“ Nikola nahodila naštvaný výraz: „Nech mě zachránit mou dceru!“ Tomáš jí rychle chytil za rukáv a podíval se na Petra, jako by od něj chtěl radu. Ten si prohlédnul Nikolin a Viktorův zoufalý výraz a kývnul hlavou: „Tome. Nech je.“ Tomáš tohle nechtěl slyšet, ale věděl, že buď Nikolu pustí, nebo od ní dostane pěstí a půjde si za svým sama. Pustil jí tedy…

Na vrcholu hory se nacházelo 6 žen a na řetězu držely dvanáct dětí. Šest chlapců a šest dívek. Ženy prováděly rituální tanec kolem zapálené hranice a u toho tichým, ale pronikavým hlasem pronášely v latinském jazyce magickou formuli.
Žena, která byla vůdkyní, přikázala: „Beáto. Je na čase leden.“ Černovlasá Beáta odstoupila od kruhu, vzala chlapce, jenž se narodil v lednu a přivedla jej ke korýtku vedoucímu do kotle nad menším ohněm opodál od hořící hranice.
Chlapec plakal a byl vyděšený k smrti. To však Beátu vůbec nevzrušovalo. Stále dokola opakovala ty stejné latinské slova. Nad korýtkem jej nahnula, vytáhla nůž a bez váhání mu prořízla hrdlo. Chlapec začal lapat po dechu a pomalu upadal do věčného spánku. Jeho krev začala plnit kotel. Jakmile vykrvácel, Beáta jej pustila a on spadl mrtev k zemi.
Vůdkyně pronesla: „Je na řadě únor.“ Beáta se otočila a zamířila si to pro dalšího chlapce. V tom jí však vyrušil příchod Nikoly, Viktora, Tomáše a Petra. Nikola v ruce držela klacek, který po cestě našla a naštvaně šla proti Beátě: „Teď už na žádné dítě nesáhneš!“
Jedna dívenka, sedící vedle chlapce, který by byl zrovna na řadě, si utřela slzy a zařvala: „Mami! Tati!“ Viktor to zaslechl a rozběhnul se k ní a hned jí objal: „Veroniko.“
Žena se jménem Gabriel, se začala soustředit na Tomášovu mysl. Ten aniž by se nějak ovládal, vzal do ruky kámen, co měl u nohy a hodil ho po Nikole. Nikola si chytla místo na hlavě, do kterého jí kámen trefil. Bolest jí donutila jít do kolen. Beáta k ní rychle přistoupila, chytla jí za vlasy a chystala se jí podřezat, když se vzduchem začal nést burácivý zvuk a následně se na obzoru objevily tři vrtulníky.
Nikola se naštvaně podívala na Toma a ten nahodil nevinný výraz a pokrčil rameny: „Promiň.“ Následně se Nikola postavila zpět na nohy, vrazila ránu do nosu Beátě, která se poté sesunula na zem. Nikola si prohlédla vrtulníky, a poté se rozběhla za svou dcerou, kterou pevně objala.
Petr se podíval na mrtvé tělo chlapce a následně zamířil svůj zrak na jeden z vrtulníku: „Měls přiletět trošku dřív, Jonáši.“
Z vrtulníků se začaly na lanech spouštět komanditní jednotky.
Ženy okolo hranice začaly panikařit a chtěli utéct, ale muži, kteří se spustili na lanech, je okamžitě zadrželi.
Z vrtulníku se spustil i Jonáš Vorel a hned začal hledat Tomáše s Petrem. Tomáš, který se skláněl nad mrtvým chlapcem, na něj zařval: „Jonáši. Tady!“ Jonáš ho uslyšel, přiběhnul k němu a také se sehnul: „Proboha.“ Tomáš zakroutil hlavou a z očí mu tekly slzy: „Mohli jsme ho zachránit. Stačilo být trošku rychlejší.“ Jonáš málem slzy taky neudržel. Poplácal Toma po rameni a vstal s rozkazem: „S těma zasranýma ženskýma se vůbec nepárejte. Nezaslouží si lidské zacházení.
Jeden z Jonášových podřízených zrovna vedl jednu z čarodějek kolem Jonáše, která se usmála a podívala se mu hluboce do očí se slovy: „Proklínám tě, Jonáši Vorle. Budeš litovat celý zbytek života, že si nás nenechal na pokoji. Zažiješ velkou bolest ať psychickou, tak fyzickou.“ Jonáš zavelel muži, který jí vedl: „Stůjte.“ Ten se zastavil. Žena si prohlédla Jonáše a on jí. Poté řekl: „Ve vězení si můžete čarovat, jak chcete.“ Poté se podíval na svého podřízeného: „Odveďte ji!“ Muž přikývnul a ženu, která se usmívala, se šíleným výrazem v obličeji, odvedl k vrtulníku, který se držel jen kousek nad zemí.

Jakmile se situace uklidnila, Jonáš nastoupil do jednoho z vrtulníku a na vrcholu hory zůstaly jen plápolající ohně a Viktor s Nikolou a jejich dcerou, a Petr s Tomášem.
Když Tomáš viděl, jak se Nikola s Viktorem a Veronikou šťastně objímají, tak je nechtěl rušit, ale věděl, že je na čase z toho strašného místa zmizet: „Pojďme. Vrátíme se na pokoj. Tam si můžeme konečně odpočinout.“ Nikola se na Tomáše podívala, ale tentokrát vděčně se slzami štěstí ve tváři: „Máš pravdu. Půjdeme.“
Pětice sešla z hory, nastoupila do Tomášova auta. Tom nastartoval a rozjel se směrem dolů…

Hatrmanová seděla na místě spolujezdce. Auto, ve kterém seděla, bylo zaparkované na parkovišti Hvězda, které se nachází u spodní závory pří cestě z Ovčárny.
Jakmile se na cestě objevilo světlo od auta jedoucího z vrchu, tak zavelela do vysílačky: „Tak teď! Nesmí uniknout.“

Tomáš prudce dupnul na brzdu a zastavil těsně před černým autem, které mu vjelo přímo do cesty. Než se stihnul vzpamatovat, obklíčilo je další 5 aut.
Veronika ze sebe vyděšeně vyhrkla: „Mami!“ Nikola jí přitiskla.
To už Tomovo auto obklíčili muži s automatickými puškami a Hatrmanová přes zesilovač zvuku zavelela: „Vystupte s auta!“
Tom, Petr, Viktor, Nikola i Veronika pomalu vystoupili z auta. Viktor si stoupnul tak, aby Nikolu s Veronikou co nejvíc chránil svým tělem.
Hatrmanová k pětici přistoupila s vítězným úsměvem: „Museli jste udělat peklo, nevyčíslitelné škody abyste se dostali zpět na začátek? Odevzdejte mi tu dívku a můžete odejít. Nikdo jiný mě nezajímá a nemusí vznikat další peklo.“ Viktor se naštvaně postavil před svou rodinu a řekl: „Tak to jedině přes mou mrtvolu!“ Hatrmanová neváhala ani chvíli, vytasila svou zbraň a vystřelila. Viktor padl na kolena a vyvrátil se do boku. Byl mrtvý. Kulka mu prošla srdcem.
Hatrmanová zamířila postupně na Nikolu, která se rychle k mrtvému příteli sehnula, Tomáše i Petra a zeptala se: „Opravdu chcete ještě někdo protestovat?“ V tu chvíli dva její muži v kuklách popadli Veroniku a nesli jí do jednoho z černých aut. Veronika křičela, brečela a měla obrovský strach. Nikola jí chtěla hrozně moc pomoc, ale věděla, že jestli chce pro svou dceru něco udělat, bude muset zůstat naživu. Podívala se jen Hatrmanové do oči a se slzami na tvářích a Viktorem v klíně se jí zeptala: „Proč si taková mrcha? Co z toho máš?“ Hatrmanová se škodolibě pousmála: „Spoustu peněz.“ a následně se otočila a zavelela svým lidem: „Jedeme!“
Parkoviště se během chvíle vyklidilo. Zůstal tam jen Tom s Petrem a s plačící Nikolou, která ve svém klíně objímala hlavu mrtvého Viktora.
Petr se k Nikole sehnul a dal jí přes ramena svou bundu. Nic neříkal, jen jí za její ramena pevně chytil.
Tomáš sklesle sledoval, jak černé vládní auta mizí ve tmě…

„Tak ty čarodějnice si tím rituálem chtěli zařídit nesmrtelný život.“ řekl Tomáš, který seděl u svého počítače ve svém bytě, když koutkem oka zaregistroval, že do obývacího pokoje vstoupil Petr. Poté pokračoval: „Potřebovali k tomu dvanáct dětí z toho jedno, s vyjímečnou krví. Každé mělo být narozeno v jednom z dvanácti měsíců.“
Petr nijak nereagoval a tak Tomáš odvrátil zrak od počítače a podíval se na něj. Ten měl na zádech sbalenou krosnu. Tom se podivil a Petr hned vysvětlil: „Díky za ubytování, ale odcházím.“
- „A kam chceš jít?“ vstal Tom ze židle na kolečkách.
- „Chci zkusit najít Báru a dostat z ní vysvětlení a taky ti tu nechci zavazet. Na Kamile jde vidět, jak s napětím čeká, kdy jí konečně pozveš do společného bydlení.“
- „Jak chceš Báru najít?“
- „To nevím. Ale nějak to udělám.“
- „Petře, ale nemusíš se odtud stěhovat. Vím, že jsem nebyl zrovna příjemný, ale myslel jsem to dobře. Nikdy bych tě odtud nevyháněl.“
- „Já vím. Díky. Ale zemřeli tři lidé. Dobře, Wágnera mi líto není, ale co ten chlapec a Viktor od Nikoly. Začali jsme se plést do věcí, nad kterými nemáme šanci vyhrát. Potřebuji si i vyčistit hlavu“
- „Slíbil jsem Nikole, že jí pomůžu. Jen jsem plnil slib.“
- „A jak na tom je teď?“
- „Řekla, že se zkusí vrátit ke své rodině a urovnat vztahy. Byla na dně, když se loučila. Myslí, že přišla o vše.“
- „To se jí nedivím. Tome, slib mi, že se do toho nebudeš víc míchat.“
- „Já…no….“
- „Tak čau. Ozvi se, až budeš mít zas nějakou normální záhadu.“
Petr se otočil a bez dalších slov opustil byt.
K Tomovi, který měl pocit, jako by se mu vše najednou zhroutilo, což ho donutilo si opět sednout, přistoupila Kamila zabalená v osušce po sprchování. Prohrábla mu vlasy a zeptala se: „Stalo se něco?“ Tom zakroutil hlavou a na silu se na ní usmál: „Ne. Jen že Petr odešel. Nastěhuješ se ke mně, lásko?“ Kamila zazářila radostí a Toma políbila: „Samozřejmě a ráda. Zajdu pro víno abychom to společné bydlení oslavili.“ Tom se opět usmál. Kamila se odebrala do ložnice převléct.
Tomáš otevřel horní šuplík od počítačového stolu a vytáhl z něj deník, který našel ve vládním středisku. Hluboce se zamyslel, nad tím, co za tajemství deník skrývá, kde jsou vytrhnuté stránky, co teď bude dělat asi Radek a jestli se Nikola ještě někdy shledá se svou dcerou. Když ho z ložnice vyrušila otázka od Kamily: „Dáš si bílé, nebo červené.“ Tom se probral se zamyšlení, vrátil deník zpět do šuplíku, vstal se židle, protřel si obličej a se slovy: „Spíš bílé, lásko.“ se rozešel do ložnice za svou milou…