Záhadologové: 7. díl -Netvor

Co útočí na lidi v okolí Opatovického lomu?...
» autor: Krtek
7.
Netvor

Běžec Antonín Holý si byl, jako každý den navečer, zaběhat do lesa. Už se smrákalo. Měl v uších sluchátka. Srdce mu bilo rychle, dech slyšitelný. Byl ponořen hluboko ve svých myšlenkách a zaposlouchán do hudby. Nevšimnul si, že ho z lesa něco sleduje. Nějaký tvor.
Tonda doběhnul na mýtinu a dotknul se pařezu. V tu chvíli si stopnul čas a začal se vydýchávat. Sundal sluchátka z uší a chodil do kolečka, přičemž zhluboka dýchal. Kousek od něj něco zašramotilo v křoví. Rychle se tím směrem podíval a křoví chvíli pozoroval. Hlavou mu probleskla myšlenka „Asi zajíc.“ a začal se protahovat.
V nedalekém křoví něco zavrčelo nepříjemným zvukem. Tonda přestal s protahováním a opět zamířil svůj zrak ke křoví. Ticho a klid. Pokrčil tedy rameny, otočil se a chtěl odejít, ale křoví zašustělo znovu. Tentokrát bylo ale slyšet i něco jiného. Něco nebo někdo z toho křoví vyskočil. Tonda se zarazil. Tep se mu zrychlil. Pomaličku se otočil a už to viděl. Díval se tomu přímo do očí a nevěděl, co má dělat. Chtělo se mu brečet, chtěl utíkat, ale nedokázal nic. Jen stál a koukal tomu přímo do očí. Atmosféra byla napjatá. Najednou se to rozběhlo proti Tondovi. Tonda se otočil a chtěl se rozběhnout, ale nestihl to. Cítil, jak ho obrovská síla těžké váhy povaluje k zemi a ostré drápy se mu zarývají do kůže na zádech. Zařval…

Tomáš si vzal na recepci kartu od pokoje a zeptal se recepční: „Šéfovou tady najdu kde, prosím?“ Recepční se podivila: „Je něco špatně, pane?“ Tom okamžitě zareagoval: „Ne to ne. Tak jsem to nemyslel. Mám s ní domluvenou schůzku.“ Recepční jako by spadl kámen ze srdce. Pousmála se a ukázala směr se slovy: „Na konci chodby jsou to ty dveře vpravo.“ Tom se na recepční usmál, poděkoval, přehodil přes rameno svou cestovní tašku a rozešel se daným směrem.
„Dále.“ vyzvala dál Martina Říhová, majitelka hotelu, toho, kdo zabouchal na dveře. Do její kanceláře vstoupil Tomáš. Jakmile si ho všimla, vstala a s úsměvem na rtech mu podala ruku: „Vy musíte být ten spisovatel, Tomáš Arthur. Sedněte si.“ Tom podání ruky opětoval a s úsměvem si sednul: „No Tomáš Arthur jsem, ale řekl bych, že označení spisovatel je přehnané. Píšu svou první knihu.“ Martina si také sedla: „No, ale přesto vás obdivuju. Jediné co jsem schopná napsat já je SMS manželovi ať koupí chleba.“ Tom se pousmál a Martina pokračovala: „Ale proč jste tady. Známý jednoho mého kamaráda vás zná a říkal, že píšete knihu o záhadách. Tak by bylo pro náš hotel veliká čest, kdybychom se objevili hned ve vaší první knize.“ Tom se zeptal: „A víte, jak se ten známý známého jmenuje?“ Martina se zamyslela: „Myslím, že Vorel. Jméno si ale nevzpomenu.“ Tom přikývnul: „Aha. No a co se tu děje tak záhadného?“ Martina se nahnula blíže k Tomášovi a zašeptala: „Straší tady.“ Tom Martinu lehce zaraženě a nevěřícně sledoval: „Straší?“ Martina přikývla: „Ano. Vržou tu schody, rozsvěcují a vypínají se tu světla, jdou slyšet podivné zvuky.“ Tom přikývnul: „Dobře. Tak já to přes noc prozkoumám a určitě se do mé knihy dostanete.“ Martina se usmála.

Dveře od pokoje zapípaly po použití hotelové karty, otevřely se a dovnitř vstoupil Tomáš a hodil svou tašku na postel. Vytáhnul notebook, který položil na stůl, ke kterému si následně sednul a notebook spustil.

Padla noc a v hotelu zavládnul klid. Tomáš seděl na židli s hlavou položenou na klávesnici notebooku a spal.
Z chodby se ozval krátký dívčí smích dítěte. To Toma lehce probudilo, ale jen si protřel rukou obličej, zamlaskal a spal dál. Smích se ozval znovu. Tom otevřel oči a stále s hlavou na notebooku se zadíval směrem ke dveřím. Přemýšlel, jestli se mu to jen zdálo, nebo jestli to co slyšel, bylo skutečné. Pomyslel si „Snad tady opravdu nestraší“ a v tu chvíli se smích ozval znovu. Tentokrát ale slyšitelněji. To mu už nedalo a posadil se. Chvíli sledoval dveře a přemýšlel. Poté vstal, došel k nim a otevřel. Vykouknul na chodbu. Chodba prázdná. Dveře tedy opět zavřel a smích se zpoza dveří ozval znovu. Tom se snažil vsugerovat, že se není čeho bát, ale srdce se mu rozbušilo silněji a tep zrychlil. Otočil se a otevřel dveře znovu. Po vykouknutí opět zjistil, že na chodbě nikdo není a už chtěl zavřít, když zavrzalo schodiště. Tom si potichu pro sebe řekl: „No to snad ne.“ Došel ke stolu, na kterém měl notebook, vzal hotelovou kartu od dveří vedle něj a vrátil se zpět na chodbu. Dveře za sebou zavřel a chtěl se rozejít ke schodům, když světla začala poblikávat. Tom stál zaražený. Čekal co bude dál…..Světla zhasla úplně. Občas se jen na moment rozsvítila, zachrčela a opět ponořila chodbu do tmy.
Tom vytáhnul z kapsy mobil, rožnul na něm baterku a pomalými krátkými kroky se rozešel ke schodům. Stál na jejich hraně a svítil do patra pod nimi. Nic neviděl. Hlavou mu proletělo „Určitě mám jen halucinace.“ Už se chtěl otočit a jít zpátky, ale nejspodnější schod zavrzal. Tomáš se zarazil a zahleděl se do tmy. Jediné co v ten moment narušoval klid noci, byl Tomův dech. Když se začal uklidňovat, zavrzal druhý schod. V kratším intervalu na to třetí………..čtvrtý……pátý….šestý…sedmý..osmý.devátý….něco se k Tomášovi rychle přibližovalo a ačkoli podle vrzání to už muselo, být kousek před ním, stále nic neviděl. Když zavrzal poslední schod, Toma se zmocnila panika, rozbušilo se mu srdce, udělal krok do zadu, zaplantal se nohou o nohu a sednul si na zadek…..chodbou opět zavládlo hrobové ticho.
Tom zatřepal hlavou: „Tohle se mi přece ale už nezdálo.“ Rozdýchával se.
Chtěl vstát, ale v tom si všimnul tenkého drátku vedoucího ze zdi pod schodiště. Zamračil se a zapřemýšlel „Co to je?“. Nahnul se k tomu. Nevěděl, k čemu drátek slouží, ale tušil. Zkusil odejmout nášlapnou desku posledního schodu a to se mu bez většího úsilí povedlo. Pod ní byl malý reproduktor, od kterého vedl drátek o schod níže. Oddělal tedy další nášlapnou desku a pod ní další reproduktor. Tomovi už začalo být jasné, jak to s tím strašením je. Teď jen ještě zjistit, kdo v tom má prsty. Začal tedy pomalu sledovat, kam vedou dráty a to ho dovedlo až do sklepa.
Stál v kamenné místnosti a před sebou měl několik počítačových sestav. Na monitorech bylo otevřeno hned několik souborů a mezi nimi i celý kamerový systém hotelu. Tom k monitorům přistoupil a zadíval se do nich, když se najednou někde za jeho zády ozvalo: „Au. Pšt.“ Tom se pousmál, otočil se a vedle dveří si všimnul nepřehlédnutelné staré plechové skříně. Přišel k ní a otevřel jí. Okamžitě se na něj vyvalilo několik slov: „Neříkejte to prosím. Je to naše tajemství. My už vás strašit nebudeme.“ Tom se jen usmíval. Ve skříni byli zalezení dva kluci okolo 13, 14 roků. „Tak lezte ven a řekněte mi přesně, co tady provádíte.“ vyzval je.
Kluci vylezli ze skříně, kterou za nimi Tomáš zavřel, a přešli k monitorům. Tom se na ně otočil a pobídl je: „Tak spusťte.“ „No když víte….“ zakoktal se jeden. Tom k nim přišel blíž: „Víte co? Budeme si tykat. Já jsem Tomáš.“ a podal jim ruku. Kluci se podívali Tomovi do očí a jeden po druhém se mu představili a potřásli s jeho pravicí: „Já jsem Vojta.“…..“A já Adam.“ Tom se usmál a i na klucích bylo vidět, že se víc uvolnili. „Tak povídejte.“ pobídnul je Tomáš podruhé. Adam, ten větší se tedy nadechnul a spustil: „Když je to taková naše sranda. A bývá tu i více hostů od doby co jsme s tím začali.“ Tom se musel opět pousmát: „A kde jste přišli k těm technologiím?“ Tentokrát odpověděl Vojta: „Něco bylo tady na půdě a jinak za výpomoc u různých lidí co vyřazovali počítače a staré reproduktory.“ Tom jen nechápavě kroutil hlavou: „Vy jste malí géniové. A jak sledujete lidi? Kamery všude nejsou.“ To vysvětlil Tomášovi opět Adam: „Podařilo se nám dostat do hotelových karet, kterou dostane každý host, aby se dostal do pokoje, miniaturní sledovací zařízení.“ Tom se opět pousmál, když oba dva kluci začali Toma prosit: „A že si to necháš pro sebe. Že to neřekneš mámě.“ Tom se podíval podiveně na kluky: „Mámě?“ Adam odpověděl: „Vojtova máma je majitelkou tady toho hotelu.“ Tom chápavě přikývnul: „Takže vy nejste bratři?“ Vojta zakroutil hlavou: „Ne. Bratranci.“ Tom poděkoval klukům za vysvětlení a při odchodu je ujistil: „Nebojte. Neřeknu.“…

V brzkých ranních hodinách zastavilo na lesní cestě osobní auto a z něj vystoupil muž okolo 35 let a zamířil si to k hloučku lidí mezi stromy. Podešel policejní pásku zakazující vstup a došel k muži sklánějícímu se nad mrtvolou nějakého kluka. „Dobrý den doktore. Tak co tu máme?“ zeptal se poručík Jaroslav Nohel, který zrovna dojel. Doktor se podíval na poručíka, vstal a řekl: „Je to muž ve věku asi 23 – 25 let. Podle oblečení si tu byl zaběhat, ale něco ho napadlo. Doklady u sebe nemá.“ „Něco?“ otázal se udiveně poručík. Doktor přikývnul: „Ano. Jeho tělo je celé dodrápané a jsou na něm i stopy po kousancích ostrými špičáky. Zdá se, že důvod napadení nebyl hlad, protože se zdá být celé tělo v kupě. Ten kluk zemřel na prokousnutí hrdla a následné vykrvácení. Víc budu vědět po pitvě.“ Poručík přikývnul a ještě se zeptal: „Kdo ho našel?“ Doktor ukázal za poručíkova záda, kde seděl chlap v mysliveckém zabalený do deky: „Ten myslivec. Šel na každodenní pochůzku. Je ale dost v šoku.“ Poručík doktorovi poděkoval, rozloučil se s ním a následně se rozešel za myslivcem.
Zpoza houští, počínání policie, pozorovala nějaká žena. Když už se nic zajímavého nedělo, potichu se vzdálila…

Při vracení karty na recepci, si Tomáš všimnul, jak ho sleduje Adam s Vojtou zpoza rohu. Na otázku recepční: „Bylo vše v pořádku?“ se Tom zamyslel a odpověděl: „Ale jo. Jen myslím, že budu mít určitě o čem psát. Pěkně probděná noc.“ Recepční si Toma nervózně prohlédla, ale když se na ní Tom usmál, jako by jí spadl kámen ze srdce. Poté se dal Tomáš na odchod, přičemž se ještě podíval na roh, za kterým se schovávali kluci, kteří mu s úsměvem na rtech ukazovali palec nahoru.

Jen co vylezl Tomáš před hotel, měl příchozí hovor od Petra Kříže:
- „Zdar, co děláš?“ zeptal se Petr.
- „No momentálně jdu s toho hotelu, jak jsem ti říkal.“
- „A bál ses?“
- „Co myslíš?“
- „Takže jo.“
- „Tys neměl odvahu se k tomu hotelu ani přiblížit.“
- „No. Ale aspoň jsem se v noci nebál.“
- „No. To je ale překvapení. Proč voláš vlastně?“
- „Kdy zajedem nakoupit ty věci do té Ameriky?“
- „Jaké věci?“
- „Třeba stan.“
- „Jo tohle. Za hodinu a půl jsem u tebe. Může být?“
- „Čekám.“
Tom hodil tašku na zadní sedadlo, sednul dopředu, nastartoval a odjel…

Simona seděla v práci u svého stolu a dělala si nějaké zápisky, když k ní přistoupila její přímá nadřízená Vanesa Juričková: „Nejedeš náhodou se svým přítelem na chatu dneska?“ Simona se na Vanesu podívala: „Jak to víš?“ Vanesa se usmála: „Drby se šíří rychle. Tak už upaluj dom.“ Simona Vanese usměv opětovala: „Díky. Jen si ještě připravím otázky. Mám se konečně sejít s tou lovkyní Nikolou Zárubovou, co tvrdí, že byla už i na stopě sněžného muže.“ Vanesa si povzdychla: „Simono. Víš přece, že se snažíme být seriózní časopis.“ Simona přikývla: „Já vím, já vím. Ale chci si s ní jen promluvit. A jestli má pravdu, tak by to bylo super. Sněžný muž je přece celosvětová záhada, ne?“ Vanesa se zamyslela a zvrásčilo se jí čelo: „No dobře. Ale nechci, ať píšeš zase o nějakých nepodložených nesmyslech.“ Simona se zarazila: „Zase?“ Vanesa přikývla: „Jistě. Ten tvůj článek o Nové Bielině mám u šéfa na talíři pořád. Když o něčem píšeš, musíš k tomu mít i podklady a důkazy.“ Simona se snažila bránit: „Ale já tam byla…“ „Už se o tom nebudeme bavit. Užij si chatu.“ Zarazila jí Vanesa, která následně odešla. Simona si povzdychla…

Tomáš zastavil a hned k němu nastoupil Petr:
- „Máš ten seznam, co koupit?“ zeptal se Tomáš.
- „Na co seznam. Koupíme, co bude třeba.“
- „No bezva.“ pronesl sklesle Tom a auto rozjel.
- „Uvidíš. To bude super. A co Simona? Ještě je na tebe nabroušená?“
- „Já ani nevím. Byl jsem s ní asi před týdnem a chovala se v pohodě, ale přesto jako by to nebylo ono.“
- „Typická baba.“
- „Dneska jedem spolu na chatu. Jdu ještě koupit prsten.“
Petr se na Toma zadíval a začal se usmívat. Když si toho Tomáš všimnul, snažil se to chvíli nevnímat, ale dlouho to nevydržel:
- „Co je?!“
- „Nee?“
- „Co?“
- „Ty si jí chceš vzít?“
- „No…..tak bych to přímo neřekl…..možná…..ale až se vrátíme z Ameriky.“
- „Ty vole. Ty na těch podpantofláckých postech stoupáš nějak rychle.“
- „Nech toho. Tak jí mám rád no.“
- „Ale to už budeš jako ve vězení. To bude samé: pověš prádlo, zajdi na nákup, ukliď si ty ponožky, nechoď pořád do hospody, a tak dále.“
- „Ne. Ona taková není.“
- „Ne. Jistě že ne.“ usmíval se Petr dál…

Simona čekala v kavárně na Nikolu Zárubovou, když jí začal zvonit telefon:
- „Ano? Hartlová.“
- „Dobrý den. Tady Zárubová. Jen se chci omluvit, ale budeme muset to naše interwiev nechat na jindy. Mám teď nějakou práci.“
- „Počkejte. To mi nemůžete udělat. Pozítří mám uzávěrku a nic jiného nemám.“
- „Je mi to líto.“
- „No tak moment. Co máte za práci.“
- „O tom teď nechci mluvit. Ale jestli trváte na rozhovoru, tak se sejdeme večer v Kelči na náměstí.“
- „Dobře.“
- „Buďte tam přesně v 6. Nečekám.“
- „Budu tam. A řeknete mi, co máte za práci?“
- „……..“
Simona odložila svůj mobil před sebe, povzdychla si a začala přemýšlet nad tajemnou Nikolou. Úplně zapomněla, že už má večer domluvený program s Tomem…

Poručík Nohel seděl ve své kanceláři a houpal se na židli, když do jeho kanceláře vtrhnul jeho parťák a hodil před něj na stůl papír. Nohel se přestal houpat a zeptal se: „O co jde?“ Parťák Stanislav Abrhám okamžitě odpověděl: „Možná už máme vraha toho zavražděného mladíka. Víme, že nedaleko odtud chová samici lva jeden maniak do afriky.“ Nohel vstal ze židle: „Výborně. Jedeme se tam podívat!“

Po chvíli zvonění vylezl z neudržovaného domu postarší zarostlý muž. Když si všimnul dvojice stojící u jeho branky tak se zeptal: „Co chcete?“ Nohel se podíval na svého parťáka a poté zpět na domácího: „Jen se chceme podívat na vaší lvici.“ Zarostlý chlap si odplivnul: „Nejsem žádná zoo. Běžte pryč!“ Nohel vytáhnul z kapsy průkaz a ukázal ho domácímu: „Jsme od policie. Myslíme si, že vaše zvíře mohlo zabít jednoho mladíka.“ Stařec natáhnul hleny a opět si odplivnul. Chvíli popřemýšlel a poté řekl nepříjemným tónem: „Tak pojďte dál. Je otevřeno.“ Jarek i Standa tedy vstoupili na dvůr a následovali jeho majitele za dům, do zadní části zahrady.
Stařec dvojici dovedl až před velkou klec. Na ní ale byl ulomený zámek a klec byla prázdná. Nohel se podíval na domácího: „Půjdete s námi!“ Ten se ušklíbnul: „To nechápu. Ještě večer jsem jí dával nažrat.“ „Nohel přikývnul: „Jistě. Tak pojďte.“…

Na policejní stanici odvedl Nohel starce do své kanceláře na výslech. Než se však posadil, otočil se na Standu: „Prosím tě. Okamžitě zajdi do rádia a rozhlasu ať ohlásí, že se tu pohybuje v lesích lvice, ať nikdo nevychází z domu, pokud to nebude nezbytně nutné a do lesa je vstup zakázán úplně.“ Standa souhlasně přikývnul a odešel.
Jarek si sednul naproti starci, vytáhnul jeho složku a spustil: „Takže pane Kárle. Jak jste měl zajištěnou klec vaší lvice a jak jí podle vás nejlépe teď najdeme?“ Pan Kárl se zatvářil naštvaně, ale v očích mu bylo vidět, jak ho něco trápí…

„Ty vole. Kdybych měl nakupovat podle tebe, tak si v tom obchodě nekoupím vůbec nic.“ pronesl Tomáš poté, co s Petrem opustili outdoorový obchod, kde kupovali výbavu na svou cestu do Jižní Ameriky, jejímž cílem má být najít zbytky časomágů. Petr pokrčil rameny: „No a tak na co ty věci potřebuješ. Já se vsadím, že půlku z toho ani nevyužiješ. To já když letěl do New Yorku tak jsem neměl vůbec nic a přežil jsem.“ Tomáš zakroutil hlavou: „Takže chceš říct, že ten stan, ve kterém budem spát oba, nevyužiju. Nebo ten spacák, nebo dobré boty….“ Petr mu skočil do řeči: „Ne teď když už to máš, tak to asi využijem. Ale bylo to zbytečné.“ Tom se zastavil: „Slyšíš se? Prý když už to mám, tak to využijem. Já to mám a my to využijem?“ Petr pokrčil rameny: „No.“ Tom jen nechápavě zakroutil hlavou a opět se rozešel.
Když oba dva procházeli okolo zlatnictví, Tom se zastavil a začal si skrz výlohu prohlížet prstýnky. Petr se postavil vedle něj. Chvíli si je prohlížel s ním a řekl: „Nechceš raději podepsat smlouvu s ďáblem? Možná je to menší zlo.“ Tom se však místo odpovědi rozešel do obchodu, a bez toho aniž by se na Petra podíval, řekl: „Pohlídej věci.“

Tom s Petrem naházeli věci do auta a sedli si do něj. Tom už chtěl nastartovat, když se ho Petr zeptal: „Ukážeš mi ho aspoň?“ Tom se zarazil: „Nevím, jestli je to dobrý nápad.“ Petr se pousmál: „Ale no tak. Já ho nespolknu.“ „To ne, ale přeneseš na něj smůlu.“ řekl Tomáš, vytáhnul malou krabičku z kapsy a podal jí Petrovi. Ten jí otevřel. Byl v ní krásný prsten pozlacený bílým zlatem. Petr se zeptal: „Co to vůbec stojí.“ Tomáš mu, místo odpovědi, vzal krabičku z rukou: „Nemusíš vědět všechno.“

Tomáš vysadil Petra před jeho domem. Když vysedal, tak se ještě zeptal: „Asi ti to nerozmluvím?“ Tom zakroutil hlavou: „Myslím, že ne. Večer Simona přijede a jedem spolu na chatu, kde jí chci své plány říct.“ Petr beze slov zavřel dveře a odešel domů. Tom odjel…

Dveře Simonina bytu se rozrazili a do něj vtrhla Simona. Proběhla chodbou do ložnice, kde se chtěla začít balit, když si všimla už zabalené tašky. V ten okamžik si vzpomněla, že má jet s Tomášem na víkend na chatu. Posadila se sklesle na postel a začala přemýšlet. Její myšlenkové pochody vypadaly asi takto „To přece Tomášovi nemůžu udělat. Ale zas na druhou stranu si aspoň uvědomí, že nejsem jeho majetek. No jo, jenže říkal, že mu na té chatě teď záleží. Co má asi za lubem. Když se Zárubovou se ale snažím sednout už déle než rok. To Tomáš musí pochopit. Navíc podle toho jak se chovala, bude asi řešit nějaký případ a kdyby se mi ho podařilo vyřešit s ní, tak si Tomáš uvědomí, že třeba nemusí vše řešit s Petrem a budem řešit záhady jen spolu. Jo. Musím jet za Zárubovou. Teď jen jak to vysvětlit Tomášovi?“…

Standa vstoupil do společné kanceláře se svým kolegou Jarkem se slovy: „Je to v rozhlasu i v rádiu. Podařilo se ti něco zjistit od toho podivína?“ Jarek zakroutil hlavou: „Nic moc. Říkal, že v noci slyšel na zahradě nějaký šramot, ale že to neřešil, protože si mu tam prý často hrají děti. Proto si prý pořídil i tu lvici s nadějí, že už mu na zahradu nebude nikdo lozit. Pochybuju, že by nějaké dětska riskovala a pustila lva.“ „Takže si myslíš, že ho pustil ten blázen?“ otázal se Standa. Jarek se zamyslel: „To zas ne. Je to blázen, ale neměl důvod jí pouštět. Je pravda, že moc přátel v okolí nemá, ale že by ho někdo vyloženě otravoval. Je to místní samotářský blázen. Nic víc. Navíc, kdyby to byl on, tak je ten zámek odemknutý a ne přeražený.“ Standa se taky zamyslel: „Tak co budem dělat?“ Jarek pokrčil rameny. Na stole před ním zazvonil telefon a tak jej zvedl:
- „Ano? Nohel.“
- „Zdravím. Tady pitevna. Jsem hotov.“
- „A?“
- „Slyšel jsem, že prý utekla nějaká lvice?“
- „Ano. Myslíme si, že ta má toho běžce na svědomí.“
- „Tak to vás asi zklamu. Našel jsem kousek ulomeného drápu a zatím jsem akorát zjistil, že určitě nepatří lvici.“
- „A komu teda?“
- „To je to. Žádnému známému živočichovi.“
- „Co tím chceš říct?“
- „Vůbec nic. Jen že ten dráp co jsem našel, nepatří ničemu, co známe.“
- „Takže tu máme bytost z jiného světa?“ ušklíbl se Jarek ironicky.
- „To netvrdím. Podrobnější rozbor snad řekne víc.“
- „Dobře. Tak díky.“
- „Zatím.“
Jarek položil telefonní sluchátko a zadíval se na svého kolegu s povzdechem: „Máme tu záhadu.“…

Tomáš vše připravoval na chatu, když ho vyrušilo vyzvánění jeho mobilního telefonu. Volala mu Simona. Tom hovor přijal a dal si telefon k uchu:
- „Ano lásko?“
- „Ahoj Tome. Já vím že ses na tu chatu těšil, ale mě se to dneska zrovna moc nehodí. Nemůžeme to přesunout?“
- „Děláš si srandu? Všechno už je připravené.“
- „Já se omlouvám, ale něco mi do toho vlezlo. Musím to pořešit.“
- „A co ti do toho vlezlo tak důležitého?“
- „To ti povyprávím potom.“
- „Jasně.“
- „Jejda, co ti zas je?“
- „Co mi je. Něco připravím, víš o tom dostatečně dlouho dopředu a ty to na poslední chvíli zrušíš. Takže ano, máš pravdu, měl bych být naprosto klidný.“
- „Promiň, tak ahoj. Potom ti to vynahradím. Miluju tě.“
- „Hm. Čau.“
Tom odhodil mobil na postel a sklesle si sedl vedle něj. Povzdychnul si a pomyslel, zda tohle má vůbec zapotřebí. Chápal, že má toho Simona hodně, ale přece ho takové jednání mrzelo, hlavně když měl Simonu opravdu rád a ani nevěděl, co bude dělat zajímavějšího…

Na náměstí v Kelči už čekala Nikola. Simona zaparkovala, vystoupila z auta a rozešla se k ní. Obě dvě si podaly ruce: „Dobrý den. Ráda se s vámi konečně setkávám.“ pronesla Simona na uvítanou. Nikola přikývla hlavou: „Jistě. Tak co chcete vědět? Nemám moc času, tak to prosím urychlete.“ Simona tedy vytáhla svůj notes a začala se Nikoly ptát. Byl to rychlý rozhovor. Nikola nebyla moc otevřená. Poslední Simonina otázka zněla: „A co řešíte teď?“ Nikola se zarazila, načež se Simona zeptala: „Snad to není tajné.“ Nikola si povzdychla: „Tajné to není. Byl tu zabitý jeden mladý kluk. Prý za to může lvice, která uprchla jednomu místnímu, ale já tu mrtvolu viděla. Takhle lvi neloví. Bylo to něco jiného a já chci vědět co. A teď mě omluvte. Musím jít.“ Simona přikývla a Nikola se bez rozloučení rozešla pryč.
Simona si prohlédla v rychlosti svůj notes popsaný poznámka, přičemž jí hlavou prolétlo, že z toho mála co má, článek neudělá. Rozhodla se tedy Nikolu sledovat.
Nikola vyšla z města a zamířila si to do lesa. Simona jí pronásledovala dostatečně daleko, aby nebyla zahlédnuta, ale zároveň natolik blízko, aby Nikolu neztratila z očí.
Nikola došla na plácek, kde byly ještě zbytky policejní pásky. Simona si pomyslela: „To bude asi místo, kde ten kluk zemřel.“ Nikola si plac pořádně prohlédla a poté jako by se vydala dál po stopě. Simona jí nenápadně následovala.
Lesem protékal malý potůček. U něj se Nikola zastavila a porozhlédla se po okolí. Simona stihla uskočit za strom na poslední chvíli, ale zahlédnutá nebyla. Když se Nikola přestala rozhlížet, Simona si oddychla a uvolnila se. V tu chvíli však opět ztuhla. Po druhém břehu se k potoku blížila velká kočkovitá šelma. Simona nebyla schopna jediného pohybu. Sledovala, jak se šelma blíží pomalými kroky k potoku a začíná kousek od ní pít.
Kočky si všimla i Nikola a začala jí pozorovat.
Simona celá nervózní a plná strachu, se začala pomalu rozhýbávat a couvat. To už si jí všimla i Nikola, která pochopila, že je zle. Snažila se nějak získat pozornost Simony, ale ta jen ostražitě sledovala šelmu. Když už si myslela, že je v dostatečné vzdálenosti, chtěla se otočit a odejít, ale šlápla na větev, která se zlomila. "PRASK". Simoniným tělem projel mráz a málem přestala dýchat. Lvice zvedla hlavu od vody a zadívala se na ní. Přeskočila vodu a začala se k Simoně přibližovat. To už Simona na nic nečekala, zaječela strachem, rychle se otočila a začala utíkat. Lvice se dvěma rychlými skoky také rozběhla a začala Simonu kličkující mezi stromy pronásledovat.
Nikola na nic nečekala a chtěla se rozběhnout za nimi, ale při druhém kroku jí propadla noha do malé kamenné průrvy a uvízla tam. Simona se lvem se jí ztratili z očí. Snažila se rychle vyprostit, když se z lesa ozvalo bolestivé zamňoukání a za chvíli jekot Simony. Klid. Lesem poté zavládnul absolutní klid.
Konečně se Nikole podařilo vysvobodit a rozběhla se směrem, kudy běžela pronásledovaná Simona.
Nikola utíkala, co nohy stačily. Míjela jeden strom za druhým, přeskakovala kořeny a pařezy. Běžela jako by v lese vyrůstala. Najednou se zastavila, očima zmapovala okolí a zaposlouchala se do zvuků lesa. Z jedné strany zaslechla ženské skuhrání. Vydala se tedy ke zdroji. Netrvalo dlouho a už to viděla. Simona ležela mezi dvěma kameny celá od krve a doškrábaná. Nebyla schopna jediného pohybu. Jen mrčela a ztěžka dýchala. Nikola si povzdychla: „Zatracená ženská.“ a rychle se k ní sehnula, vzala jí do náručí a vydala se z lesa ven. Donesla jí ke svému autu, do kterého jí položila na zadní sedadlo. Sama si sedla na místo řidiče a rychle auto rozjela směrem k nemocnici ležící v nejbližším větším městě.

Přes nemocniční vrátnici ani nezpomalila. Rychle projela příjezdovou cestu ve tvaru kruhového objezdu a zastavila prudkým zabrzděním před hlavním vchodem na pohotovost. Okamžitě vystoupila a vběhla do nemocnice pro nějakého doktora.
Netrvalo dlouho a z nemocnice vyběhl doktor se dvěma sestrami, rychle Simonu naložili na lehátko a odvezli jí dovnitř.
Nikolu to docela vyčerpalo. V automatu na chodbě si dala kávu a sedla si. Jak byla celá od krve, přilákala pozornost kluka sedícího naproti ní, do té doby hrajícího na PSP. Když si ho všimla, vyplázla na něj jazyk a hrubě se zeptala: „Co je? To jsi nikdy neviděl ženskou od krve?“ Kluk vytřeštil oči a opět se zadíval do svého PSP.

Asi po dvou hodinách vyšel z operačního sálu doktor. Nikola k němu rychle přispěchala, zastavila ho a zeptala se: „Tak jak to s ní vypadá?" Doktor si zbídačenou Nikolu prohlédnul od hlavy až k patě a opatrně se zeptal: „A vy jste v nějakém příbuzenském vztahu ze slečnou Hartlovou?" Nikola doktora chvíli nechápavě sledovala: „Ne to nejsem." Doktor na to zakroutil hlavou a Nikolu obešel ze slovy: „Nemůžu vám poskytnout žádné informace." To Simonu lehce popudilo. Otočila se na doktora: „To si snad děláte prdel. Já se tu s ní tahám, snažím se dělat první poslední a vy mi s klidem řeknete, že mi ani neřeknete jak na tom je." Doktor se při chůzi na Simonu otočil, sklesle se na ní podíval, pokrčil rameny a pokračoval dál svým směrem. Nikola si odfrkla, zařvala: „No tak běžte třeba do prdele." a naštvaně odešla.
Kluk, celou dobu hrající na hrací konzoli, nadávající Nikolu na odchodu nechápavě sledoval...

Bylo těsně před svítáním. Vedle postele na stolku začal vyzvánět telefon. Tom zamručel, otočil se a přikryl si hlavu polštářem. Po chvíli mobil utichnul a Tomáš si oddych. Znovu začal usínat, načež mobil začal opět vyzvánět. Tom si promnul obličej a ospalým hlasem se zeptal: „Co zas chceš, Petře?" Ještě chvíli nechal mobil zvonit a doufal, že to volající vzdá. Bylo to ale marné a tak se pro mobil natáhnul. Nevolal mu ale Petr. Bylo to číslo otce od Simony. Tom se podivil, hovor přijal a dal si telefon k uchu. Nestačil ani nic říct, když se ho rozechvělý mužský hlas zeptal:
- „Už jsi to slyšel?"
- „Dobré ráno. Co jsem měl slyšet?" Tomáš nechápal.
- „Simona."
- „Co Simona?"
- „Simona je mrtvá." bylo slyšet jak se muž na druhém konci rozbrečel.
- „COŽE?!" Tom zpozorněl a posadil se.
- „Simona ona.....teď nám to volal jeden známý od vás z nemocnice."
- „Moment. Ona je v nemocnici tady?"
- „Je mi to líto. Drž se Tome."
- „Počkejte pane Hartle."
Simonin otec hovor ukončil.
Tom jen tak seděl na posteli. Telefon stále u ucha a odmítal si připustit to, co právě slyšel. Nebo spíš tomu nechtěl věřit. Hlavou se mu honily všelijaké myšlenky. Chtěl brečet, ale neuronil ani slzu, měl sto chutí se rozběhnout proti zdi, ale nedokázal se ani pohnout, najednou cítil Simoninu přítomnost, přesto že věděl, že tam není. Jen tak seděl a hleděl do zdi.
Vydržel takhle sedět zhruba hodinu, když prostě vstal, obléknul se a zamířil si to do nemocnice.

Nemocniční chodbou se rozezněl zvuk bouchání na sklo okénka pohotovosti. Otevřela ho starší žena silnější postavy. Dožvýkala sousto své snídaně, prohlédla si Tomáše a řekla: „Co chcete?! U nás se zvoní!" Tom na nic nečekal: „To je možné. V noci vám tu měla umřít Simona Hartlová." Sestra zamlaskala, povzdychla si a podívala se do počítače, přičemž se zeptala: „A vy jste nějaký její příbuzný?" Tom přikývnul: „Ano. Jsem její přítel." Sestra se zarazila: „A důkaz předpokládám nemáte." Tom vytřeštil oči: „Děláte si srandu. Já vám říkám, že vám tu možná v noci umřela moje přítelkyně a vy po mě chcete důkaz, že to byla moje přítelkyně?" Sestra úplně klidným hlasem odpověděla: „Ano. A uklidněte se, nebo vás nechám vyvést." To Tomáše vytočilo: „Vyvést. Mě tady možná umřela přítelkyně, takže takovýma hrozbami mě opravdu nezastrašíte. Navíc od vás nechci žádné osobní údaje. Chci jenom vědět, jestli žije." Sestra počkala až se Tomáš trošku uklidnil, načež pokrčila rameny a řekla: „Je mi to líto. Máte nějaké jiné přání?" Tom už chtěl naštvaností praštit do okna, ale zastavil ho známý hlas: „Uklidni se, Tome. A vás prosím, řekněte nám jestli je to pravda. Jsem její otec. Tady je moje občanka."
Tom se pootočil a tam stál Simonin otec a její máma, která okamžitě se slzami v očích Tomáše objala. Tom jí k sobě přitisknul.
Sestra si mezitím ověřila informace a konečně se rozpovídala: „Ano. Mám to tady. Vaše dcera umřela ve dvě hodiny ráno. Po operaci byla chvíli stabilizovaná, ale pak jí začaly selhávat orgány a umřela. Je mi to líto. Chcete mluvit s doktorem?" Skleslý Simonin otec jen zavrtěl hlavou: „To nebude třeba." Poté se beze slov otočil na Toma a svou ženu, objal je a řekl: „Pojďte na snídani."...

„Sakra. To nejste schopný ani zařídit odchyt jedné blbé lvice?" rozčiloval se poručík Nohel na svého kolegu Stanislava. Ten pokrčil rameny: „Udělal jsem, co jsem mohl." Nohel praštil papíry co měl v ruce o stůl: „Jistě. A proto tu máme dalšího nebožtíka. V noci tady prý byla napadena mladá žena nějakým divokým zvířetem. Umřela v nemocnici." Standa se snažil bránit: „Zavolal jsem na to jednoho svého známého. On jezdí lovit divoké kočkovité šelmy do Afriky." Nohel už chtěl opět něco říct, když někdo zaklepal na jejich kancelář a vstoupil jejich mladší kolega: „Dobré ráno. Podařilo se odchytit tu lvici." Nohel se podíval na Staňu a řekl: „Máš štěstí."
Venku před stanicí ležela lvice na zamřížovaném vozíku a vedle něj stál triumfně se tváříc Standův známý. Nohel přišel k vozíku a lvici si prohlédnul. Poté se podíval na lovce: „Dobrá práce." Ten přikývnul, načež se Nohel otočil na svého parťáka: „Myslím, že zákaz vstupu do lesa už je zbytečný. Můžete ho odvolat." Standa přikývnul.

Za rohem stála opírajíc se o zeď Nikola a vše poslouchala. Když se policajti rozešli, povzdychla si: „Bezva. To zas bude plný les debilních houbařů a zamilovaných na procházce." a odešla...

Tom si dal v restauraci, kam jej a mámu od Simony pozval Simonin otec, dal jen kávu a ani tu nebyl schopný dopít. Jen jí pořád míchal, ačkoli už byla dávno studená.
„No tak Tome. Je to hrozné, ale opravdu si nechceš dát nic na jídlo? Hladovkou nic nevyřešíš." pobídnul Toma k jídlu pan Hartl. Tom zakroutil hlavou: „Děkuju, ale nějak nemám na jídlo ani pomyšlení. Nevíte, co dělala v Kelči?" Milan Hartl pokrčil rameny: „Nevím. Nám se nesvěřuje, co odešla z domova. Asi psala dělala nějakou reportáž." Tom se zamyslel: „No jo, ale jakou? Vždyť v Kelči ani jeho okolí není nic, o čem by mohla psát do Tajemna. Nebo aspoň o tom nevím." Milan opět pokrčil rameny: „Já opravdu nevím Tome. To je teď už ale jedno. Hlavně teď musíme držet při sobě." Tom souhlasně přikývnul, ale jako by jen automaticky. Byl ponořen hluboko ve svých myšlenkách a nad něčím přemýšlel. Najednou vstal a se slovy: „Moc děkuji za kávu." odešel. Milan ho nechápavě sledoval, dokud neopustil restauraci. Poté se otočil na svou ženu, která si zrovna dala doušek kávy a přitisknul jí k sobě...

Dveře od Tomova bytu se rozrazili a Tom proběhnul chodbou aniž by se zul, přeletěl obývací pokoj a sednul si k počítači. Jakmile počítač najel, Tom okamžitě začal na internetu hledat, co mohla Simona v Kelči hledat. Nebyl ale zrovna moc úspěšný. Krom zpráv o uprchlé lvici nic nenašel. Z hledání ho vyrušil Petrův hlas: „Co děláš?" Tom se leknul a rychle se na Petra otočil: „Ty vole. Tebe neučili zvonit?" Petr okamžitě zareagoval: „Jo. Ale bylo otevřené." Tom rozdýchal leknutí. Petr ho chvíli pozoroval a poznal, že není něco v pořádku: „Děje se něco? Tváříš se, jak kdyby ti někdo umřel." Tom mlčel. „Umřel někdo?" zeptal se Petr opatrně. Tom přikývnul: „Jo. Simona." Petra to trochu zaskočilo, ale nenechal se vyvést z míry nadlouho: „Stejně jste se k sobě nehodili podle mě. Takhle se aspoň nemusíš trápit, jak se s ní rozejít." Tomáš Petra šokovaně sledoval: „Ty jsi fakt vůl Petře. Já si jí chtěl vzít." Petr na to opět okamžitě zareagoval: „No tak rozvést, to jsou ještě větší starosti." To už Tom nevydržel a musel se trochu pousmát. Od kohokoli jiného by to bral jako provokaci, ale od Petra vlastně ani nic jiného čekat nemohl a vlastně mu byl za to vděčný: „Dáš si něco Petře?" Petr zakroutil hlavou: „Ne díky. Jen se ti nemůžu dovolat. Ivan mi dal kontakt na nějakého chlápka, který by nám v Americe mohl dělat průvodce. Že se tam dost vyzná." Tom se podivil: „Od kdy ty chceš cestovat s průvodcem?" Petr se zamyslel: „Pravda. Není to úplně můj styl, ale změna neuškodí. Co provedem s tou Simonou?" „My?" podivil se opět Tomáš. Petr přikývnul: „No." načež Tomáš řekl: „Nevím. Chci zjistit, co dělala v Kelči." Petr chápavě pokyvoval hlavou...

O čtyři dny později v Brně...
Byl to deštivý a studený den. Jako by netruchlili jen Simoniny nejbližší, ale i příroda.
Simona ležela v rakvi ve smuteční síni a farář pronášel řeč: „Rozlučme se s naší dcerou, kamarádkou, přítelkyní, dobrým člověkem Simonou Hartlovou a uschovejme jí v naších srdcích. Byla vždy usměvavá, snažila se pomáhat druhým....." Tomáš tu řeč ale nevnímal. Seděl na židli a byl myšlenkami jinde. Ačkoli věděl, že to není možné, cítil Simoninu přítomnost. Jako by seděla vedle něj a říkala: „Všechno bude dobré lásko." Tomovi začaly téct slzy, načež mu Simona v jeho představě podala ruku a on jí pevně sevřel se slovy: „Budeš mi chybět."Simona se na něj usmála, políbila ho na čelo a v tom se Tomášova představa pomalu rozplynula.
Farář domluvil. Rakev byla uzavřena a pomalu na pojízdném vozíku odjela do pozadí. Všichni se postavili a těm nejbližším byla podána ruka a popřána upřímná soustrast.
Po obřadu se ti co chtěli, ještě naposledy přišli se Simonou rozloučit k jejímu hrobu a následně se začali rozcházet domů, dokud u něj nezůstal stát Petr, Tomáš a Simoniny rodiče.
Petr dal ruku na Tomášovo rameno a se slovy: „Počkám tě v autě." se dal taky na odchod.
Milan Hartl přistoupil k Tomovi: „Nevím, jestli je tohle zrovna úplně vhodná chvíle, ale možná bys to měl vidět." Tom se na pana Hartla tázavě podíval a ten mu se slovy: „Bylo to mezi Simoninými věcmi." podal bílou nepopsanou obálku. Tom obálku otevřel a vytáhnul z ní papír. Rozevřel jej. Byl na něm krátký text:

DÁVEJTE NA SEBE POZOR. JSTE V HLEDÁČKU. VÁM A VAŠÍM PŘÁTELŮM HROZÍ SMRTELNÉ NEBEZPEČÍ!!!!!!!!!!!

VÁŠ PŘÍTEL

„Myslíte, že to co se stalo Simoně, nebyla tak úplně nehoda?" otázal se opatrně Tomáš. Pan Hartl pokrčil rameny: „Já nevím Tome. Ale být tebou, tak si dávám pozor. Co když jste těmi přáteli myšleni vy. Ty a Petr." Tom se zadíval na dopis, načež pan Hartl chytil svou ženu pevně za ruku a se slovy: „Ještě bys možná měl vědět, že Simona neumřela na následky zranění od lvice, ale tak to jen uzavřela policie. Podle doktorů umřela na totální selhání orgánů a ani stopy zubů nepatřily lvici. Bud opatrný." odešel.
Tom ještě chvíli stál nad hrobem s hlavou plnou myšlenek, které nebyl schopný utříbit. Už chtěl ale přece jen odejít, když si na druhé straně hřbitova všimnul známé postavy. Rozešel se tedy k ní. Byl to Radek Šmíd.
Tom k němu došel: „Neříkal jsem ti, že nechci, ať se k Simoně přibližuješ?!" Radek chvíli mlčel načež řekl: „Podívej Tome. Simonin pohřeb jsem nemohl vynechat, navíc...." Tomáš ho přerušil: „Nech toho. Vlastně jsem rád, že tu jsi. Omlouvám se, jak jsem na tebe posledně vystartoval. Měl jsem krapet pohnuté s nervy. Nevíš kdo mohl napsat tohle?" podal Radkovi varování, které přišlo Simoně. Radek si ho přečetl: „Tak to nevím. Já to nebyl, ale možná v tom má prsty ten, co vám pomohl v té Nové Bielině." Tom přikývnul: „To mě napadlo taky. Ale kdo to je?" Radek zakroutil hlavou: „To opravdu nevím. Rád bych ti pomohl." „V pohodě." pronesl zklamaně Tom a zeptal se: „A co ty? Jak to vůbec jde?" Radek se zamračil: „Teď to nejde úplně podle představ. Nicméně odjíždím teď na nějakou dobu do Německa. Musím se ztratit a hlavně tam budu mít přístup k silnějším přijímačům. Nevím jestli jsem ti to říkal, ale podařilo se mi zachytit signál procházející skrz časoprostor. Nemůžu vyloučit možnost, že se mě snaží kontaktovat můj otec." Tomáš chápavě přikývnul: „Na jak dlouho odjíždíš?" Radek pokrčil rameny: „Ještě nevím. Dokud se tady situace neuklidní." Tom se podivil:„Neuklidní? Radku popravdě. Co jsi zač?" Radek Tomášovi podal ruku: „Chci ti popřát jen upřímnou soustrast." Tom ale Radkovi ruku nepodal a čekal na odpověď. Radek si povzdychnul: „Tome, já ti to nemůžu říct. Ne teď." Tomáš Radka ještě chvíli pozoroval a nakonec mu ruku podal. Radek se na Toma přátelsky usmál a odešel. Tom měl v hlavě ještě víc otázek než předtím.

V autě si Petr zpíval s rádiem, když ho vyrušil nastupující Tomáš se slovy: „Prosím tě. Hoď mě k Simoně do práce." „K Simoně do práce? Co tam?" podivil se Petr. Tom byl ale duchem nepřítomen. Petr si povzdychl, potichu si pro sebe řekl: „Tak teda k Simoně do práce, pane." a rozjel se.

Petr zastavil před redakcí časopisu Tajemno a Tomáš začal vystupovat: „Tak se měj, dík." Petr se zeptal: „Nemám jít s tebou?" Tom zakroutil hlavou: „Ne. To nebude třeba. Víš co, zajeď si třeba k Ivanovi, mě to bude asi trvat dýl. Možná se stavím ještě za Michalem Malým, když už jsem tady." Petr souhlasně přikývnul. Tom zabouchnul dveře a zamířil si to do redakce.

Chvíli Tomovi trvalo než se zorientoval, který stůl patří Simoně, ale nakonec ho našel a sednul si k němu. Téměř všechny její věci už byly dané v krabicích. Začal je pomalu prohrabávat, když ho vyrušil ostrý ženský hlas bývalé Simoniny nadřízené Vanesy: „Hledáte něco." Tom se zarazil a pomalu se otočil: „Dobrý den. Vlastně ano. Jsem Simonin přítel Tomáš Arthur. Určitě vám o mě už někdy vyprávěla. Kdysi jsem jí dal amulet po mé babičce a říkala, že ho má v práci. Říkám si, že by byla škoda, aby se vyhodil s ostatníma jejíma věcmi, tak bych ho rád zachránil." Žena si Tomáše podezíravě prohlédla, ale poté se uklidnila a řekla: „Dobrá, ale jakmile budete mít co potřebujete, zmiznete odsud." Tom souhlasně přikývnul a Vanesa odešla. Konečně dál mohl hledat, i když sám nevěděl co.
To hledání ho zmohlo. Už to chtěl vzdát, když objevil papírek se jménem a číslem. To číslo patřilo Františku Ochmejtalvi. „František Ochmejtal. František Ochmejtal." opakoval si pro sebe Tomáš a snažil se vzpomenout, co mu to jméno jenom říká. Vzpomněl si. František Ochmejtal je přece ten známý záhadolog, co ho se Simonou potkal na Rendlově farmě. Tomovi proběhlo hlavou, proč má jen Simona jeho číslo. Po chvíli přemýšlení usoudil, že stejně nic nevyřeší a tak strčil papírek s číslem do peněženky a nenápadně se vytratil.

Venku se Tomáš schoval za roh a vytočil Ochmejtalovo telefonní číslo:
- „Ano, slyším."
- „Dobrý den. Mluvím s panem Ochmejtalem?"
- „Promiňte, ale to bude nějaký omyl. Nashledanou."
- „Ne, počkejte. Jsem Tomáš Arthur, přítel Simony Hartlové."
- „......"
- „Bylo by možné se s vámi sejít?"
- „Víte kde je bývalý Růženin lom?"
- „To najdu."
- „Přesně za hodinu na jeho vrcholu."
- „Díky."
Tom se podíval na hodinky a řekl si pro sebe: „Bezva. To je tak akorát na to abych to nějak našel."...

Ochmejtal přistoupil k Tomášovi stojícímu na okraji lomu, tak že si ho Tomáš ani nevšimnul. „Neotáčejte se. Jako bych tu nebyl." pronesl. Tom pochopil a tak se ani nehnul. Ochmejtal byl rád, že ho Tom chápe a tak se zeptal:
- „Tak co pro vás můžu udělat?"
- „Víte něco o tomhle vzkazu?" podal Tomáš za sebe papír.
- „Ano. Psal jsem ho a dal ho Simoně do schránky."
- „A víte taky, že je Simona mrtvá?"
- „Ne. Tohle nevím, to je mi líto."
- „Jak jste věděl, že se to stane?"
- „Nevěděl. Tušil. Jde po vás Wágner a ten když si něco umane, tak to vždycky dotáhne dokonce. Zajímá ho hlavně váš kamarád Petr Kříž. Wágner si myslí, že ho může dovést k nějakým časomágům."
- „Jak zemřela Simona?"
- „To nevím, ale nemyslím že v tom má prsty přímo Wágner. On by si nikdy neušpinil ruce."
- „Mám ještě jeden dotaz."
- „Ano?"
- „Víte něco o Radkovi Šmídovi?"
- „Vím že s ním jste v kontaktu od doby co spadlo to letadlo s druhé světové. Sledujeme ho, ale je to tajemný člověk. Co vím tak pracuje ve dvou protipólních společnostech. Neříkám že je špatný, ale ani dobrý, ale určitě je hodně schopný. Držel bych se od něj dál...... Teď vám řeknu jednu věc já. Od té vaší výpravy do Nové Bieliny nemám tak otevřené možnosti, takže buďte opatrní. Nicméně se nebojíte a přesně takové lidi potřebujem."
- „Takže to vy jste nás dostal ven tehdy. Na co potřebujete lidi jako jsme my?"
Bylo ticho. Tom se otočil a přesně jak předpokládal. Nikdo tam nestál. Rozešel se tedy pryč a zamířil si to do nejbližší hospody...

Krev, čistá vodní hladina, skály, Tomášův vyděšený výraz, řev.
Petr se celý zpocený probudil a posadil se na postel. Okamžitě sáhnul po mobilu. Byly dvě v noci. Začal vytáčet Tomáše. Nedovolal se. Rychle se obléknul, vyběhnul před Ivanův dům a zamířil si to do Brna.
Po cestě ještě několikrát Tomáše vytáčel. Podařilo se mu dovolat až snad na devátý pokus:
- „Tome. Jsi v pohodě?"
- „....."
- „Tome?"
- „Jo?" zeptal se Tom přiopilým hlasem.
- „Kde jsi? Jedu pro tebe."
- „V Liššššuněckéém pivovaru."
- „Kde?"
- „.....V Lišeňském pivovaru. Vždyť to říkááám. Ne?! ŠKYT!"
- „A to je kde?"
- „Ty to nevíš? To je sranda."
- „Bezva, tak kde to je?"
- „Tož u teho lomu prostě."
- „Aha. No, tak já to nějak najdu."
Petr hovor ukončil, zapnul si na telefonu navigaci a našel si na ní Lišeňský pivovar...

Tom do sebe chtěl hodit panáka, když mu ho někdo vytrhl z ruky a dal jej na druhou stranu stolu. Tomáš se na dotyčného podíval. Musel zaostřit zrak, ale osobu rozpoznal. Byl to trošku naštvaný Petr: „Ty vypadáš. Já myslel, že si potřebuješ jen něco vyřešit u Simony v práci." Tom si škytl: „Jistě. To jsem si vyřešil a dozvěděl jsem se zajímavé informace. Ale pak jsem si řekl, že je třeba zapít žal. Podej mi toho panáka." „Nepodám." řekl rozhořčený Petr a pokračoval: „Žal si od doby co Simona zemřela zapíjel každý den. Myslím, že už je zapitý dost. Pojď, pojedem k Ivanovi, tam se vyspíš." Tom naštvaně vstal: „Jistě. A čím tam asi pojedem. Mojím autem. Radši pudu pěšky. Tys totiž nikdy Simonu neměl rád. Viděl jsem ti to na očích, takže jdi do prdele Petře." Na to se rozešel potácivým krokem ven z hospody. Petr ho nechápavě sledoval. Pak jen zakroutil hlavou, kopnul do sebe panáka, kterého vytrhnul Tomášovi a šel na ranní vlak...

„Vstávat! No tak vstávejte!" probudilo Tomáše spícího na lavičce. Pomalu otevřel oči. Hlava ho bolela, jako by v ní měl střep a bylo mu nesmírně špatně. Snažil se zorientovat a zjistit, kdo ho budí. Posadil se. Nad ním stáli dva městští policajti. Položili mu otázku: „Máte se čím legitimovat?" Tom stále nebyl úplně při sobě. Jen automaticky vytáhnul ze zadní kapsy peněženku a podal jí jednomu z policajtů. Ten zakroutil hlavou a podíval se do peněženky po občanském průkazu. Poté jí vrátil zpět Tomášovi se slovy: „Tady nemůžete spát. Běžte domů." Tom přikývnul, vstal, zatočila se mu hlava a opět se posadil. Druhý policajt se ho zeptal: „Nebo vás máme odvézt na záchytku?" Tom zakroutil hlavou a opět se pokusil vstát. Tentokrát úspěšně. Vítězoslavně se na policajty zadíval. Policajti se mu káravě podívali do očí a poté odešli pryč.
Tom si vytáhnul z kapsy mobil, aby se podíval kolik je hodin. Měl na něm tři zmeškané hovory a jednu SMS. Všechno bylo od Petra. Otevřel tedy SMS:

Včera ses choval jak piča a chlast tě neomlouvá. Jel jsem domů. Klíče od auta máš na levém tlumiči. Auto máš před pivovarem.

Toma natáhlo, ale udržel to. Rozešel se ke svému autu.

Došel k autu a začal rukou šmátrat po levém předním tlumiči. Nic kromě špíny ale nenahmatal. Zamyslel se. Poté auto obešel a začal šmátrat po pravém předním tlumiči. Narazil na klíče. Vytáhnul je a při tom si pro sebe potichu řekl: „No jo. Petr a strany." Následně si auto odemknul, sednul na sedadlo spolujezdce, které si sklopil a téměř okamžitě usnul...

Petra ze spánku opět probudila zmatená vize ve které viděl krev, vodní hladinu, skály, Tomův vyděšený výraz a slyšel jeho řev. Zamyslel se a řekl si pro sebe: „Když se chová jak blbec, tak ať si dělá co chce." Otočil se a spal dál...

Ruch ulice, teplo v autě a slunce svítící přímo do očí Tomáše probudilo. Promnul si obličej. Nebylo mu sice tak špatně jako ráno, ale hlava ho bolela stále a měl děsnou žízeň. Trochu si v rychlosti upravil vlasy, vystoupil z auta a zamířil si to do nejbližší kavárny na sklenici vody a šálek dobré kávy na probuzení. To mu neskutečně pomohlo. Vzal do ruky mobil a začal vytáčet Petra. Ten mu to ale nebral. Tom si pomyslel "Mezek jeden uražený" a mobil schoval zpět do kapsy.
Tomáš nasednul do auta, nastartoval a zamířil si to do Kelče doufajíc, že tam objeví něco, co by mu pomohlo objasnit skutečnosti okolo smrti Simony...

Petr se probudil, udělal si "snídani" a pustil se do jídla. Myšlenkami byl ale pořád s Tomášem. Nikdy neměl tak zmatené vize, ale vždycky se vyplnily. Přesto, že byl na Tomáše za jeho chování neskutečně naštvaný, měl o něj strach. Vzal tedy mobil do ruky a začal ho vytáčet. Ten mu to ale nebral...

Tomáš sjel z dálnice, když mu začal vyzvánět telefon. Podíval se kdo mu volá a když viděl Petrovo číslo, ztišil vyzvánění a hodil mobil na sedadlo spolujezdce se slovy: „Chtěl jsi být uražený, tak se nebav. Tohle zvládnu vyřešit i sám."...

Poručík Jaroslav Nohel seděl ve své kanceláři. Někdo zaťukal na dveře. Nohel vyzval: „Dále!" Do místnosti vstoupil mladý policajt: „Poručíku. Přišel nějaký muž. Říká, že by si s vámi rád promluvil." Nohel přikývnul: „Tak ho pusťte dál." Strážník uvolnil místo a do místnosti vstoupil Tomáš. Jakmile strážník odešel a zavřel za sebou dveře. Nabídl Nohel Tomášovi židli naproti sobě a zeptal se: „Co pro vás můžu udělat?" Tom se posadil a spustil:
- „Dobrý den. Vy jste prý měl na starost případ těch dvou úmrtí v lese před nedávnem."
- „Ano, to jsem měl."
- „Jmenuji se Tomáš Arthur a jsem přítel té ženy, Simony Hartlové. Můžu se zeptat na pár věcí?"
- „Pokusím se být nápomocen."
- „Jde o to, že Simona nezemřela na následky poranění a ani nebyla pokousána od lva."
- „Podívejte. Ano jsou tam nevyjasněné otázky ale obě dvě oběti byly napadeny nějakým velkým zvířetem a to zrovna v době, kdy jednomu domorodci utekla lvice. Od doby co byla lvice odchycena, se nic nestalo."
- „Dobře. Ale Simona umřela na nějakou otravu. Selhaly jí všechny orgány."
- „To té lvici taky."
- „Cože?"
- „Ano. Ta lvice krátce po odchytu zemřela na selhání orgánů."
- „A první oběť?"
- „Ta ne. Ta zemřela na následky zranění a ani v ní nebyl objeven žádný jed."
- „Tak tu možná zabila ta lvice."
- „Ach jo."
- „Co?"
- „U první oběti se zase našel kus drápu nějakého doposud neznámého tvora."
- „Prosím?"
- „Ano. Neví se komu patří. Podívejte. Mám teorii, ale všichni si myslí, že jsem blázen."
- „Ano? Jakou?"
- „Někomu, možná vládě utekl nějaký zmutovaný tvor. Aby se to ale nedostalo na veřejnost, vloupali se na pozemek majitele lvice a lvici pustili. Tím pádem se zaštítilo zabíjení lidí dokud tvora opět nechytli."
- „Aha."
- „Taky si myslíte, že jsem blázen."
- „Ne, to ne. Jen má ta vaše teorie trhlinu."
- „Jakou?"
- „Proč v sobě první oběť neměla známky po jedu."
- „To nevím. Možná se do ní nějak nedostal."
- „Možná."
- „Víte co? Zkuste se ještě zeptat jednoho místního blázna. Ten tvrdí, že toho tvora už viděl několikrát před první obětí."
- „Kde ho najdu?
- „Napíšu vám adresu."...

Petr dojel na policejní stanici asi půl hodiny po odchodu Tomáše. Okamžitě vběhnul dovnitř, div se ve dveřích nesrazil s poručíkem Nohelem, který málem spadl: „Nemůžete dávat pozor?" Petr se omluvil: „Promiňte. Ale nebyl tu před chvíli ogar vyšší postavy s hnědýma vlasama?" Nohel se zeptal: „Jmenuje se Tomáš Arthur?" Petr přikývnul: „A nevíte kam šel?" Nohel nechápal Petrovu zbrklost ale odpověděl: „K jednomu místnímu bláznu. Mirkovi Vašíčkovi." Petr poděkoval a rozběhnul se pryč. Nohel na něj zařval: „Vy víte, kde bydlí?" načež Petr za běhu odpověděl: „Kdysi jsem tu měl přítelkyni a ta se s ním znala." a utíkal dál.

Petr doběhnul k brance Mirka Vašíčka a začal zvonit. Po chvíli vyšel z domu chlápek. Byla to opravdu podivná existence. Podkolenky vyhrnuté až nad kolena. Béžové kraťasy které držely výrazně světle zelené kšandy pod kterými bylo tričko s krtečkem. Na hlavě měl Mirek čepici s bambulí.
Petr se hookamžitě zeptal: „Nebyl se tu ptát před chvílí nějaký ogar na tvora co vídáte?" Mirek šťourající se zrovna v nose řekl: „Jo jo. Poslal jsem ho k lomu. Tam jsem ho viděl nejčastěji." Petr si povzdychnul: „K Opatovickému lomu?" a hlavou mu proběhla vzpomínka na vizi (čistá voda a skály). Mirek jen přikývnul a poté zašel zpět do svého domu.
Petr si opět povzdychnul: „A jak se mám teď rychle dostat do Opatovic?" Pak mávnul paží a rozběhnul se zpět k hlavní cestě, kde začal stopovat. Jako zázrakem mu zastavilo hned prvníauto. Petr rychle nastoupil. Po cestě nabídnul řidiči sto korun za dovezení až k lomu. Řidič souhlasil...

Tomáš se vydrápal na horní část lomu, kde Mirek Vašíček podle popisu, tvora nejčastěji viděl. Opravdu tam byly v písku podivné stopy. Tom se po nich rozešel, ale po chvíli zmizely. Byly rozdupány stopami nějakého člověka. Tom si povzdychnul a zadíval se po okolí, jestli neuvidí něco podezřelého. Rozhodl se prozkoumat kousek přilehlého lesa.
Procházel houští, ale nemohl najít nic, co by ho mělo přivést k záhadnému tvorovi. Vrátil se tedy zpět na hranu lomu, když v tom za sebou uslyšel podivné zavrčení. Pomalu se otočil. Stál tam tvor. Vypadal jak zohavený pes se zarostlou tlamou mastnou srstí, ale po zbytku těla měl něco jako rybí šupiny. Na nohách silné drápy jako by přímo uzpůsobené k zabíjení. Šel z něj strach a Tom ho na sobě i pociťoval. Stál a pozoroval toho tvora. Tvor vrčel a nepřetržitě, připravujíc se k útoku pozoroval Tomáše. Dvakrát zaštěkal a rozběhnul se. Tomovi v ten okamžik ztuhly všechny svaly v těle. Chtěl se rozběhnout, ale stejně neměl jakým směrem. Za sebou měl sráz a do boků by neutekl. Zavřel tedy od strachu oči a každou chvíli očekával zakousnutí ostrých zubů do jeho tělo. A už. Už ho něco velkou silou povalilo. Jako by najednou přestal cokoli vnímat. Tušil, že to jsou jeho poslední okamžiky života a tak nějak se s tím začal smiřovat. Ale co to. Žádné zakousnutí zubů? Tom otevřel oči. Padal volným pádem k vodní hladině a vedle něj letěl Petr.
Vodní hladina opatovického lomu se lehce rozvlnila po dopadu dvou přátel.
Na hladinu nejprve vyplaval Petr a okamžitě se začal dívat okolo sebe, kde je Tomáš. Ten vyplaval krátce po Petrovi, ale bylo vidět, že se drží na hladině s potížemi. Petr ho tedy chytil a dotáhnul ho ke břehu.
„Jsi ok?" zeptal se Petr, jakmile byli oba dva na břehu. Tom, držící si rameno zakroutil hlavou: „Myslím, že mám asi vykloubenou ruku." Petr k němu přistoupil a rameno si prohlédnul: „Jo, to asi jo. Zkusím ti to nahodit. Už jsem to viděl." Tomáš se zhrozil: „No tak to jsem opravdu klidný." Petr k němu došel: „Buď v klidu." chytil ho za rameno a trhnul mu sním. Tom zařval bolestí, ale rameno měl podle všeho zpět. Nicméně to neustále hodně bolelo. Petr se postavil před Toma a poplácal sám sebe po rameni se slovy: „Jsem dobrý. Zachránil jsem ti život." Toma však zaujalo dění za Petrovými rameny. Začal se tvářit vážně a řekl: „Co se poplácat, až se dostaneme odtud?" Petr se podivil a otočil se směrem, kterým Tomáš koukal. Ten podivný tvor si obcházel lom a pomalu si to mířil k nim. Petr přikývnul: „Dobře, tak nás odtud ještě dostanu." Pomohl Tomášovi a oba dva se rozešli ven z lomu. došli na prašnou cestu a dali se k hlavní cestě.
Uslyšeli za sebou kroky. Petr se za chůze otočil a viděl tvora jak je sleduje. Pobídl tedy Toma a společně zrychlili. Tvor taky zrychli. Petr s Tomem se tedy rozběhli a tvor za nimi.
Tomáše nehorázně bolelo poraněné rameno, ale běžel o život. Věděl, že to musí nějak překousnout.
Už byli u hlavní cesty, když na příjezdovou cestu k lomu vjelo rychle smykem auto. Petr mu na poslední chvíli uskočil, ale Tomáše chytlo bokem. Ten se o něj praštil do hlavy a vyvrátil se na zem. Obraz i zvuk měl rozptýlený. Ještě zaregistroval, že z auta vystoupila nějaká žena a upadl do bezvědomí. „Zatraceně. Co tady děláte chlapi?" řvala po Petrovi ženská z auta: „To nemůžete dávat pozor." Petr však její řvaní nebral v potaz. Pokoušel se Toma zvednout a když ženská dořvala, upozornil jí na blížícího se tvora. Ta konečně pochopila, pomohla Petrovi dostat Tomáše do auta, poté oba nasedli a rychle odjeli...

Tomáš začal pomalu přicházet k sobě. Jakmile se trošku probral, posadil se a opřel se o zeď za sebou. Byl v nějaké víkendové chatě, podle toho jak to tam vypadalo. Rychle se chytil za rameno. To měl ošetřené a ani už tak nebolelo. Pomalu vstal, oblékl na sebe tričko a vydal se do vedlejší místnosti, kde seděl Petr u šálku kávy a naproti němu ženská, co způsobila Tomášovo bezvědomí.
Jakmile si Petr Tomáše všimnul, okamžitě vstal a chtěl mu pomoct ke stolu. Ten ho ale odbyl ze slovy: „Zas takový invalida nejsem, ale díky. Dojdu ke stolu sám." Petr tedy dal od Toma ruce pryč a vrátil se na svoje místo.
Tom si sednul na volnou židli a zeptal se: „Tak co se tady děje?" Ženská spustila: „Vy jste prý Tomáš Arthur. Přítel Simony Hartlové?" Tom se na ženu podíval: „A vy jste kdo?" Žena chvíli mlčela, přičemž si prohlédla Tomáše i Petra. Poté se trošku uvolnila a představila se: „Jsem Nikola Zárubová. Snažím se tady už skoro týden vystopovat, kde má ten tvor úkryt." Tom přikývnul a položil další otázku: „Vy jste znala Simonu?" Nikola zakroutila hlavou: „Ne. Ona si se mnou jen chtěla dát interwiev. Říká se mi lovkyně příšer, ale to není přesné. Jen pátrám po různých podivných tvorech." Tom pokývnul hlavou: „Aha. A schůzku jste měly tady?" Nikola přikývla: „V kelči." načež Tomáš sklopil hlavu a pro sebe si řekl: „Bezva. Záhada, co dělala Simona v Kelči vyřešena." Nikola se zeptala: „Co?" Tom zakroutil hlavou, znovu se zadíval na Nikolu a řekl: „Ale nic. Co je to za tvora." Nikola se usmála: „Už jsem se bála, že se nezeptáte. Podle mých pozorování by se mohlo jednat o bájnou čupakabru." Petr se zrovna napil a div mu nezaskočilo: „Čupakabru?" Nikola z Toma přejela pohledem na Petra: „Ano. Popis by seděl. Zohavená psí šelma se zabijáckými drápy a šupinatou kůží, která nejde prostřelit. Proto hledám kam se chodívá schovat." Tom se zeptal: „A nemá se vyskytovat ve Španělsku, nebo v Jižní Americe?" Nikola přikývla: „To sice ano. Ale tak jako ostatní zvířata, proč by i takoví tvorové nemohli migrovat?" Tom pokynutím hlavy uznal, že může mít Nikola pravdu: „No dobře. Dejme tomu, že to tak je. Proč ta čupakabra zabila dva lidi v podstatě během dvou dnů, a od té doby nic? A taky v druhé oběti a v jedné lvici byly nalezeny stopy jedu. V první oběti nic takového nebylo." Nikola se zamyslela: „To nevím. Ale teď mě omluvte. Musím konečně zjistit, kde se schovává." a odešla. Tom se podíval na Petra a ten jen pokrčil rameny.
Tom pochodoval po chatě tam a zpátky a přemýšlel. Občas vypustil nějakou myšlenku: „Dobře. Co když je prostě schopná vypouštět jed podle potřeby?" Petr zareagoval: „Možná. Ale proč?" Tom přikývnul: „No jo proč?" a v tom se zarazil: „Možná jsou tu dvě. Třeba samec a samice. Víme že některé druhy, například u hadů můžou mít takové rozdíly mezi pohlavími, kdy je například samice jedovatá, ale samec nikoli." Petr přikývnul: „Jo, tohle je pravděpodobnější." Tom se zastavil a zamyslel se.

Nikola se vrátila asi po čtyřech hodinách vytočená: „Opět se mi jí podařilo vystopovat, ale pak prostě zmizla. Je prostě příliš rychlá. Nedokážu jí dosledovat až domů." Tom sedící za stolem a popíjejíc čaj se zamyslel: „No jasně. Sledovat." Nikola se na něj nechápavě podívala: „To zranění hlavy bylo větší, než jsem si myslela?" Tom zakroutil hlavou: „Ale ne. Jen jsem byl před víc jak týdnem ubytovaný ve strašidelném hotelu. No jenže tam nestrašili duchové ale dva kluci. Bratránci a ti pro sledování hostů používali miniaturní sledovací zařízení implantované do hotelových karet, bez kterých host nemohl opustit pokoj, protože sloužili i k odemykání." Nikola začala chápat a Tomáš pokračoval: „Když seženu to sledovací zařízení. Podařilo by se vám ho dostat na toho tvora?" Nikola přikývla: „Myslím, že jo." Tom se zaradoval: „Super. Tak já jdu sehnat to zařízení." a vyběhnul před chatu. Po chvíli se ale vrátil s prosebným výrazem: „Hodil by mě někdo k autu? Mělo by být u lomu?" Nikola se pousmála: „Jistě."

Tom se vrátil na večer a celou noc trojice pracovala na sledovacích nábojích, které by se přilepily na neprůstřelnou šupinatou kůži čupakabry. Nad ránem bylo hotovo.
„Tome, můžu s tebou mluvit?" zeptala se Tomáše opatrně Nikola. Tom se na ní podíval: „Jistě." Nikola polkla:
- „Asi bys měl vědět, že Simonina smrt nebyla úplně náhoda, nebo aspoň myslím."
- „Jak to myslíš?" nechápal Tomáš.
- „Asi před dvěma týdny za mnou byl nějaký chlápek v obleku. Nepředstavil se, ale věděl o mě hodně věcí. Chtěl, ať si tady za každou cenu dám se Simonou interwiev. Nechápala jsem proč a odmítala jsem to přijmout, s tím, že nebudu nikoho poslouchat. Začal mi ale vyhrožovat životem mé dcery. Tak jsem sem Simonu nalákala. Ale prosím věř mi. Neměla jsem sebemenší tušení, jak to dopadne."
- „Takže ten tvor tady není úplně náhodou."
- „O čem to mluvíš?"
- „To je jedno. O to už se nestarej." řekl Tomáš naštvaně a vyčítavě se na Nikolu podíval.
- „Tome. Já opravdu nevěděla co se chystá a vyhrožovali mým dítětem. Až budeš mít jednou děti tak to pochopíš."
- „Možná."
Tomáš vzal do rukou Nikolinu pušku a náboje a odešel pryč. Nikole se vyrojili slzy. Věděla, že kdyby se podruhé dostala do stejné situace, tak by se asi zachovala stejně, ale mrzelo jí to.

Tom pokynul na Petra a ten ho následoval. Nikola chvíli stála a pozorovala odcházející dvojici a nevěděla co dělat. Nakonec se rozešla za nimi.

Tom s Petrem i s Nikolou byli přikrčeni za křovím na vrcholu lomu. Tom se zeptal: „Určitě se tu objeví?" Nikola přikývla: „Vrací se sem pravidelně každý den zhruba ve stejnou dobu. Každou chvilku tu musí být."
Nikola měla pravdu. O několik okamžiků později se opravdu z lesa čupakabra vynořila, došla k okraji lomu a začala výt na východ slunce.
Tom si opřel pušku o rameno, zamířil a v tom Petr zavrávoral a omylem do Toma drknul. "PRÁSK" náboj proletěl kolem čupakabry. Ta se rychle ostražitě otočila a dala se na útěk. „Ty seš takový vůl Petře." pronesl Tomáš, načež Nikola vyrvala pušku s Tomášových ruk, zamířila a vystřelila. Náboj proletěl skrz listí, těsně minul strom, přelomil jednu malou větvičku a zasáhnul tvora do horní strany stehna. Tvor zakňučel a rychle si to pelášil dál. Nikola se na Petra s Tomášem vítězoslavně podívala. Petr řekl: „Jsi dobrá. Naučíš mě střílet?" Nikola se pousmála a zaměřila svůj zrak na Toma. Ten se však jen zamračil, otočil a se slovy: „Jdeme. Musíme jí zaměřit." se rozešel k autu. Nikola si povzdechla.

V autě Tom vytáhnul svůj notebook a přes přenosný internet se připojil ke sledovacímu zařízení. Sledovali pohyb čupakabry, dokud se nezastavila v jednom stavení v lese několik kilometrů západně od nich. „Výborně. Tak jedem." Tomáš zaklapnul notebook, dal ho na zadní sedadlo vedle Nikoly a rozjel se.

Autem se nedostali úplně až ke stavení. Museli jít kus po svých.
Byl to starý neupravovaný zarostlý dům. Trojice ho chvíli pozorovala z okraje lesa jestli neuvidí nějaký pohyb. Petr si všimnul, že je někdo s šedivými vlasy pozoruje z okna. Tom se podíval na Petra a řekl: „No nic. Takhle tu můžeme stát donekonečna. Počkejte raději tu. Jdu dovnitř." Pomalu se rozešel.
Postava z okna zmizela. To Toma lehce znervóznilo, ale pokračoval dál. Krůček po krůčku. Pořád na něj nevyletěla čupakabra ani třeba bláznivý domorodec s brokovnicí. Začal být trošku klidnější, když v tom......

"BUM"
Dům vyletěl do povětří. Horká tlaková vlna Tomáše odhodila do hromady poskládaných dřev. Zakvičel bolestí jak ho zabolelo poraněné rameno.
Petr s Nikolou k němu okamžitě přispěchali a pomohli mu dostat se na nohy. Tomáš si okamžitě chytil a prohmatal obličej. Děsně ho pálil. Po chvíli ruky oddělal a podíval se na Petra s otázkou: „Jak vypadám?" Petr viděl jak je Tom červený a to mu vyčarovalo úsměv: „Nikdy bych neřekl, jak ti to bude slušet bez obočí." Tom si rychle sáhnul nad oči a obočí tam naštěstí měl. Zamračil se na Petra a bouchnul ho do ramene: „Blbče."
Vedle hořících trosek domu byla studna. Petr i Tom se rychle rozběhli pro vědra a začali hasit. Byla to zdlouhavá a namáhavá práce, ale podařilo se.

Trojice vstoupila do ohořelých trosek domu. První co je zaujalo byla na zemi ležící spálenina nejspíš mužského těla. Petr se zamračil: „No. Tohle jsem vidět nepotřeboval." Tom položil ruku na Petrovo rameno: „Tak se na to nedívej." Petr se podíval na Toma a ironicky odvětil: „Dík za radu." Nikola se mezitím dostala do další části domu: „Kluci pojďte sem. Asi jsem našla toho tvora, nebo spíš to, co zněj zbylo." Tom s Petrem přešli za Nikolou. Na zemi tam leželo něco jako zbytky ohořelého nesmírně zapáchajícího psa. „Jo, to bude asi on." řekl Tomáš, načež se Petr rychle otočil se slovy: „Na toho člověka se teda koukalo líp."
Trojice prošla celý dům. Zjistili, že pod domem byly nejspíš další prostory, ale výbuch je totálně zničil. „Možná laboratoř." řekl Tomáš.
V jedné polorozpadlé skříňce Petr našel ohořelé zbytky deníku. Otevřel jej a řekl: „Tome. Pojď se na to podívat." Přišli k němu Tomáš i Nikola a koukali na Petrův objev. Na úvodní stránce deníku byl znak: oko v trojúhelníku vyzařujícím jako by nějakou zář. Tom si povzdychnul a Petr se ho zeptal: „Myslíš si, že to znamená to, co si myslím?" Tom přikývnul: „Teda nevím, co si myslíš, ale říká se, že tohle je znak Iluminátů." „Iluminátů?!" vyděsila se Nikola. Tom i Petr se na ní podívali načež Tom po krátkém zamyšlení řekl: „Myslím, že mi to začíná dávat všechno aspoň malý smysl." Petr se na něj udiveně podíval. Tom vzal opatrně deník a řekl: „Jdeme. Tady už stejně asi nic nenajdeme." Petr přikývnul. Nikola je nechápavě sledoval: „To je všechno?" Tom se ani neotočil. Petr se však zastavil, otočil se na Nikolu a řekl: „Ho to přejde. Dáš mi telefon kdyby něco?" Nikola vytáhla z kapsy vizitku a podala mu jí. Petr poděkoval a rozešel se za Tomášem...

Petr se s Tomášem na druhý den večer sešli na pivu:
- „Tak, přišel jsi na něco?" zeptal se Petr.
- „Možná. nebo spíš je to taková teorie."
- „No?"
- „Opakuji. Je to jen teorie. Co když doktor Wágner a spol. sice pracují pro vládu, ale mají pod palcem ilegální operace, které zas zaštiťují Ilumináti?"
- „S tebe se stal konspirační teoretik?"
- „To ne. Ale zamysli se. Ať už to, co se dělo okolo Rendlovy farmy, nebo lidi co šli po Karlovi Vrchovském, a nebo Nová Bielina. Všechno to bylo nějakým způsobem propojené a i Radek říkal, že nad tím vším stojí něco víc. Co když jsou to právě Ilumináti."
- „Aha. No, tomu se mi moc nechce věřit."
- „Dobře. Prošel jsem ten deník, co jsme našli v té ohořelině."
- „A bylo v něm něco?"
- „Myslím, že jo. Jen už jsou z toho jen cáry ohořelého papíru, ale z toho co se vyčíst dalo, tak ten tvor se nenarodil přírodní cestou. Byl uměle vytvořen v laboratoři a v tom deníku je to vše, nebo spíš bylo vše, popsané."
- „Cože?"
- „Já vím, zní to šíleně. Ale četl jsem, že se Harvardu a Kalifornskému technologickému institutu podařilo vytvořit čistě člověkem vytvořenou medúzu. Ta se chovala jako žívá. Přijímala potravu, plavala, prostě vše. Co když se to někomu podařilo posunout na další level? No, jenže pak jsme se tam objevili my a aby tajemství nevyplulo napovrch, tak tvůrce nechal vše, i sebe zničit."
- „Pokračuj."
- „Jejda ty nevidíš ty souvislosti.?"
- „Jaké? Mluvíš strašně zmateně."
- „Dobře. Šťourali jsme se ve věcech, po kterých nám nic není. To se určitým lidem, viz doktor Wágner, nelíbilo a tak to chtěli skončit. Perfektní příležitost jak vyzkoušet nového tvora z dílny nějakého osamělého vědce pracujícího pro Ilumináty. Donutily Nikolu ať k němu naláká Simonu. Ta se samozřejmě nechala. A aby to nebylo tak do očí bijící, tak zrovna v tu dobu utekla lvice."
- „A co to, že v první oběti nebyl jed a v Simoně a v té lvici už ano?"
- „Jednoduché. První oběť zemřela na prokousnutí hrdla. Chtělo to ale něco efektivnějšího, tak té v uvozovkách čupakabře, přidali ještě jed."
- „Ty něco bereš?"
- „Víš co? kašli na to Petře. Zapomeň na to."
- „Ne, jako pěkná teorie. Ale chce to víc důkazů, jinak je to jen další konspirační teorie."
- „Hm. Jinak Petře. Omlouvám se za to, jak jsem se choval v tom pivovaru. Prostě jsem to přehnal."
- „Byl jsi dobře protivný."
- „Já vím. Promiň. A ještě bych ti měl asi říct, že s tebou teď do té Ameriky nepoletím."
- „Jakto? To mi říkáš jen tak dva dny před odletem?"
- „Musím za Simoninými rodiči a hlavně je tu ještě hodně otevřených otázek. Taky bych rád dopsal svou knihu a vydal jí konečně. Ale volal jsem na letiště. Sice to stálo nějaké peníze, ale nechal jsem si tu letenku otevřít. V podstatě můžu odletět kdykoli za tebou."
- „Dobře. Můžu mít dotaz?"
- „No?" zeptal se Tomáš opatrně.
- „Pučíš mi ty věci, co jsme spolu kupovali?"
Tomáš se usmál, zvedl krýgl a i s Petrem si kamarádsky ťuknul. Přitom pronesl: „Tak tam dej na sebe pozor...

Doktor Wágner seděl ve své pracovně, když za ním přišel mladý muž v obleku:
- „Volal jste mě, pane?" zeptal se mladík.
- „Jistě. Co vím, tak pozítří odlétá Petr Kříž do Jižní Ameriky pátrat po časomázích. Chci ať ho sledujete a informujete mě o každém jeho kroku."
- „Ano pane. A co bude s tím druhým?"
- „Myslíte Arthura? Ten nebude tak nebezpečný, jak vypadal. Pro lidi to bude jen další konspirační teoretik." řekl Wágner úplně klidným hlasem...
Tipů: 0
» 16.01.18
» komentářů: 0
» čteno: 669(4)
» posláno: 0
Ze sbírky: Záhadologové


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.