Záhadologové: 6. díl - Pán blesků

6.
Pán blesků

Před třemi měsíci
Muž na nemocničním lůžku pomalu začal přicházet k sobě. Byl zmatený, nevěděl kde je ani co se děje. Sotva vnímal okolní zvuky. Zaznamenal jen, jak se nad ním baví nejspíš dva doktoři:
- „To nechápu. Jeho stav se lepší příliš rychle.“
- „A to není vše, kolego. Měl být dávno mrtvý. Dostal takovou dávku radiace, že se měl v podstatě rozpadnout na místě. Místo toho přežil a uzdravuje se závratně rychle.“
- „Je to pro mě záhada.“
Muž na lůžku opět upadl do hlubokého spánku….

Současnost
„Pokud nemáš nafukovací auto, tak to tam nemáme šanci dostat.“ prohlásil Petr poté, co si prohlédnul hromadu tašek a různých věcí ležících v Tomášově bytě na chodbě. Tom, stojící vedle Petra pokrčil rameny a Petr dodal: „Já myslel, že jedete na týdenní dovolenou do Moravskoslezského krasu a ne že se někam stěhujete natrvalo.“ Tom opět pokrčil rameny a řekl: „Tak já tu toho moc nemám. Většina toho je Simony, ale říkala, že to jsou samé důležité věci.“ Petr hned ironicky ohradil: „No tak když ženská řekne takovou větu, tak to potom bude určitě pravda.“ Tom se zamyslel, načež ho Petr plácl přátelsky po rameni se slovy: „No nic, tak to jdem nanosit do toho auta. Nějak to tam narvem.“ Tom souhlasně přikývnul a i s Petrem začali nosit.
„Zaber….zaber.“ stlačoval Tomáš s Petrem věci do přeplněného kufru Tomášova auta. Chvilka napětí. Tomáš rychle kufr zabouchnul. Všechny věci se tam vlezly.
Tom si s Petrem vítězně plácli, načež se Petr zeptal: „A jaký byl vlastně oběd ze Simoninými rodiči?“ Tom se zamyslel nad odpovědí a ohodnotil to následovně: „No, řeknu to asi tak. Její mamka v pohodě, ale její tata mě napřed chtěl zabít pohledem a potom slivovicí. Takže už vlastně patřím do rodiny.“ Petr se pousmál se slovy: „Aha. Takže z postu podpantoflák si povýšil na extra podpantoflák.“ Tom bouchnul Petra kamarádsky do ramene a poté si to zamířil za volant. Když si sedal na místo řidiče, řekl Petrovi: „Je mi jasné, že to občas při cestě z města zakempíš u mě v bytě, takže bys měl vědět, že jsem změnil polohu rezervního klíče.“ Petr se usmál: „Já vím.“ Tom se zarazil: „Jak to víš?“ Petr s úsměvem na tváři odpověděl: „Prostě to vím no. Tak si užij dovolenou a měj se.“ Tom pochopil, že z Petra odpověď nedostane a tak se jen rozloučil, zavřel dveře a dal auto do pohybu. Při jízdě jen z okénka zařval: „A žádné pařby v mém bytě.“…

Tom zastavil auto před vlakovým nádražím, vypnul motor a šel čekat Simonu na nástupiště. Vlak během chvilky přijel a jen co se otevřely dveře, vyběhla z jednoho s vagónů Simona a zamířila si to za Tomášem, kterého okamžitě objala, políbila a s úsměvem na tváři řekla: „Ani nevíš, jak jsem se na tuhle dovolenou s tebou už těšila.“ Tom se na Simonu zamilovaně podíval: „To já taky. Tak pojď.“ Chytil Tomáš Simonu za ruku a společně se vydali k autu…

Sprchující se Petr natáhnul ruku pro vyzvánějící telefon položený na poličce nad vanou a přiložil si ho k uchu:
- „No zdar Tondo, co je?“ zeptal se.
- „Čus. Jen se chci zeptat, jak to vidíš s tou kalbou u tebe?“ ozval se z druhého konce Petrův kamarád Tonda Dvořák.
- „S kalbou?“
- „No. Monika říkala, že prý něco pořádáš.“
- „Jo tak Monika říkala.“
- „Jo. Tak jak to bude?“
- „No tak víš co?.....stav se dneska večer. Akorát to udělám asi v kámošovém bytu, on ho má trošku větší. Víš, kde bydlí Tomáš Arthur?“
- „Tuším. Myslím, že jsem tě tam kdysi vyzvedával.“
- „No tak kdybys nevěděl tak se ozvi. Tak dneska večer okolo 7 a přiber i nějaké holky sebou.“
- „Neboj. Obvolám pár lidí.“
- „Zas to nepřeháněj!“
- „Neboj.“
- „Ok. Tak zdar.“
- „Čau.“
Petr položil mobil zpět na poličku a pomyslel si „Tak tohle se Tomáš nesmí nikdy dozvědět.“…

Muž ve středních letech s depresí sedící pod mostem dopil láhev rumu a praštil s ní o zem. Poté vstal, zavrávoral, div se málem nevyvrátil a rozešel se ke svému starému červenému Fiatu. Otevřel kufr, který byl plný prázdných lahví od všelijakého alkoholu. Prohrábnul lahvemi, a když zjistil, že jsouvšechny prázdné, tak se naštval, kufr zavřel, sednul za volant a rozjel se pryč…

Simona s Tomášem si užívali společných chvil. Byli šťastni, že jsou spolu a ještě šťastnější, že konečně jedou na svojí první společnou dovolenou.
„No nic. Já budu muset zastavit na benzín.“ řekl Tomáš, načež se na něj Simona usmála: „Samozřejmě.“
Tom zajel na první benzínku, co potkali, a zastavil auto u stojanu. Vystoupil a začal tankovat. Chvíli na to vystoupila i Simona a s tím, že si musí odskočit, odešla na toaletu. Tomáš natankoval plnou a šel zaplatit. Už byl skoro u pultu, když si všimnul stojanu s časopisy. Zamířil si to tedy k němu. Postavil se před něj a začal vybírat, který časopis si koupí. Po chvíli si k němu přistoupla i Simona, která se zeptala: „Co vybíráš, lásko?“ Tom Simonu objal okolo ramen a řekl: „Něco na čtení. Chtěla bys něco?“ Simona rychle pohledem proletěla výběr časopisů, načež řekla: „Já nevím. Asi ne.“

Před benzínkou zastavil starý červený Fiat a z něj vystoupil opilý muž. Vrávoravým krokem se rozešel dovnitř. Prošel okolo prodejního pultu a zastavil se před sekcí s alkoholem, pobral několik lahví všeho možného a rozešel se pryč. Už chtěl odejít bez placení, když ho zastavil prodejce: „Promiňte, ale nezaplatil jste!“ Chlap se na prodavače otočil a řekl: „Já platit nebudu.“ Prodavač se pousmál: „No to budete!“ Poté se rozešel k němu, pobral mu láhve z rukou a vzal je na pokladnu.“ Opilý muž se lehce naštval, přišel k pokladně, pobral opět láhve do svých rukou a řekl: „A dej mi k tomu ještě nějaké prachy.“ Prodavač jen zakroutil hlavou.
Incidentu si všimnul Tomáš a tak zamířil k pokladně zjistit, co se děje. Okamžitě mu to bylo jasné a tak zasáhnul: „Promiňte, ale myslím, že máte dost. Nechcete raději odejít a nedělat problémy?“ Opitý muž se totálně naštval, chytil Tomáše za límec a hodil ho mezi regály. Tom se rychle vzpamatoval a nechápal, kde se v tom opilci najednou vzalo tolik síly. Rychle vstal, a když se podíval k pokladně, viděl, jak opitý muž rudne naštvaností a jako by začal lehce jiskřit elektřinou. Tom nevěřil tomu, co vidí, ale to mu teď bylo jedno. Pochopil, že je ten chlap nebezpečný a tak se rozběhnul za Simonou. Už byl skoro u ní, když z opilce začaly šlehat blesky všemi směry. Jeden okamžitě zasáhnul prodavače a jeden málem zasáhnul Toma. Tomáš okamžitě pochopil, že je zle a tak skočil na Simonu a rychle jí srazil k zemi za regál.
Blesky lítaly celou benzínkou.
Tom i Simona se k sobě pevně tiskly. V životě neměli takový strach.
Najednou vše skončilo. Když si byl Tomáš jistý, že už je opravdu po všem, pomalu vstal a porozhlédnul se okolo. Skrz rozbité okno viděl, jak od benzínky rychle odjíždí starý červený fiat.
Když usoudil, že je opravdu vše v pořádku, pomohl vstát Simoně, která se ho okamžitě zeptala: „Co to proboha bylo?“ Tom jen pokrčil rameny a chtěl něco říct, když si vzpomněl na prodavače. Rychle se tedy rozběhnul k pultu a kouknul za něj. Tam leželo prodavačovo bezvládné tělo. Tomáš pult rychle přeskočil a k prodavači se sehnul. Ten byl nepěkně popálený a ani mu Tomáš nemohl nahmatat puls. Tom zařval na Simonu: „Volej záchranku!“ Simona na nic nečekala a začala vytáčet 112.
Netrvalo dlouho a na místo dorazila záchranka i policajti. Zatímco záchranáři se věnovali popálenému prodavači, u kterého doktor téměř okamžitě konstatoval smrt, policajti zamířili k Tomášovi a Simoně.
„Dobrý den. Jmenuji se Knebel.“ představil se jeden policajt Tomášovi a Simoně, a pokračoval uklidňujícím hlasem: „Jste schopni mi říct, co se tady stalo?“ Simona jen zakroutila hlavou a tak se toho ujal Tomáš: „Sám ani nevím. Byl jsem natankovat a nakoupit nějaké věci, když pokladnu přepadl nějaký chlápek. Nebyl ozbrojený a tak jsem si říkal, že zasáhnu, jenže on se naštval, zrudnul a najednou z něj začaly šlehat blesky. Rychle jsem se se svojí přítelkyní schoval za jeden z regálů. Ten prodavač už ale asi takové štěstí neměl.“ Knebel Tomáše nechápavě sledoval, načež Tomáš zareagoval: „Já vím. Zní to šíleně. Nikdy jsem nic takového neviděl, ale stalo se to. Ten prodavač je toho důkazem.“ Tom i policajt se zároveň podívali k mrtvému tělu prodavače. Knebel nechápavě zakroutil hlavou: „Takže vy mi chcete říct, že tady někde pobíhá chodící kondenzátor?“ Tom souhlasně přikývl: „No spíš jezdí pěkně opilý autem. Malým červeným fiatem.“ Knebel tomu, co mu Tomáš tvrdil, nechtěl věřit, ale zároveň z Tomášova pohledu nějak tušil, že mluví pravdu.
Netrvalo dlouho a na benzínku dorazil muž, který se představil jako inspektor Rychlý. Když se Tomáše se Simonou zeptal, co se vlastně stalo, Simona zakroutila hlavou a otočila se zády. Tomáš zareagoval: „Teď jsme to dovykládali tady panu Knebelovi. On vám to rád převypráví.“ Rychlý se podíval na Knebela, který jen pokrčil rameny. Rychlý vrátil zrak zpět na Tomáše: „Já vím. Určitě jste v šoku, ale prosím. Zopakujte to ještě mě.“ Tomáš si povzdychnul a zeptal se: „Nemohl byste kontaktovat vrchního komisaře Jonáše Vorla?“ „Proč zrovna jeho?“ podivil se Rychlý, načež mu Tomáš hned odpověděl: „Protože už má se záhadnými okolnostmi zkušenosti a dobře se s ním spolupracuje.“ Tohle Rychlého trošku zmátlo a lehce urazilo: „Tím chcete říct, že to nezvládnu vyřešit? Taky vás můžu nechat odvézt jako hlavní podezřelé!“ „Vyhrožujete?“ optal se Tomáš drze a dodal: „Prosím. Kontaktujte Vorla.“ Rychlý pochopil, že s Tomáše asi nic nedostane a tak se naštvaně otočil a odešel do auta kontaktovat své nadřízené.
Tomáš upřel svůj zrak na Knebela: „Budete potřebovat ještě něco, nebo můžeme jít.“ Knebel byl lehce zmaten a ani nevěděl, co říká, když Tomášovi odsouhlasil odjezd.
„Pojď, lásko jedeme.“ chytil Tomáš Simonu okolo ramen a odešel s ní k autu, do kterého oba dva nasedli. Tom se na Simonu podíval: „V pořádku?“ Simona souhlasně přikývla a řekla: „Ale asi máme po dovolené. Hodíš mě do Brna?“ Tom přikývnul a řekl: „Stejně bych si nedokázal užívat volno, když vím, kdo tu chodí.“ Simona se usmála: „Takže jdeme zjistit, o co jde?“ Tom přikývnul a taky se nadšeně usmál: „Jedem.“ Poté zařadil rychlost a dal auto do pohybu.
Za Knebelem sledujícím, jak Tomáš se Simonou odjíždí, přišel Rychlý a zeptal se: „Vy jste je propustil?“ Knebel se podíval na inspektora: „Asi to tak bude.“ Rychlý chtěl Knebela napřed pokárat, ale pak jen mávnul rukou a řekl: „Šak on už si snima Vorel nějak poradí.“…

Sotva zapadlo slunce, zazvonil zvonek v Tomášově bytě. Sprchující se Petr přes sebe rychle hodil osušku a přeběhnul ke dveřím. Podíval se kukátkem a tam stál jeho kamarád Tonda s nějakým jeho kamarádem a měli sebou tři holky. Petr si povzdychnul, otevřel a skupinka se okamžitě z chodby nahrnula do bytu. Když si holky všimly Petra, tak se hned začaly usmívat: „Takže i se striptýzem?“ Petr si uvědomil, že má na sobě jenom osušku a začal se cítit trošku nesvůj. Skoro koktavě pozval všechny dál do bytu a šel se rychle do koupelny dát do kupy. Jenom se obléknul, zazvonil zvonek znovu. Petr vešel do obývacího pokoje, kde už Tonda zvládnul pustit hudbu a otevřít víno. Petr řekl: „Já už nikoho nečekám.“ Tonda se usmál: „No, trošku se mi to vymklo. Možná přijde trošku víc lidí.“ Petr se na něj vyčítavě podíval, načež se Tonda otočil a se slovy: „Jdu otevřít.“ se rozešel ke dveřím.
Netrvalo dlouho a v bytě se pohybovalo asi dvacet lidí…

V prázdné redakci se rozsvítila světla a Simona s Tomem zamířili k Simonině počítači. Tom se zeptal: „Co si myslíš, že tady najdeš?“ Simona pokrčila rameny: „Nevím. Kouknu na internet a projdu nějaké záznamy, co tu mám. Třeba se něco najde.“ Tomáš souhlasně přikývnul: „Dobře. Já jdu zatím zavolat Petrovi.“ Simona se zarazila a Toma se zeptala: „Proč?“ Tom se podivil nad její otázkou a řekl: „A proč ne? Vždycky když se něco řešilo, tak byl u toho.“ Simona na to zareagovala: „No právě. To nemůžem jednou vyřešit něco sami dva?“ Tomáš stále nechápal, proč to Simoně tak vadí a tak řekl: „To by mi Petr neodpustil, kdybych mu to nedal vědět a navíc, čím víc nás bude tím líp. Jde o chlapa, ze kterého šlehají blesky. To nebude jenom tak.“ Simona se zahleděla do obrazovky najíždějícího počítače. Tom chtěl něco říct, ale když viděl Simonin ignorující pohled, raději vytáhnul mobil z kapsy a rozešel se na chodbu volat Petrovi…

Párty, kterou Petr pořádal, už jela v plném proudu.
Na baru začal vyzvánět Petrův mobil, kterého si všimnul Tonda, který šel zrovna okolo. Vzal mobil do ruky a řek: Ty vole. Vždycky mě zajímalo, jestli by zvonil i pod vodou.“ a hodil ho do svého piva. Mobil se samozřejmě okamžitě vypnul, načež Tonda pokrčil rameny: „No tak nic no.“ položil půllitr s mobilem na místo, kde vzal mobil a s nevinným výrazem v obličeji se vzdálil…

Tomáš zkusil Petra vytočit podruhé, ale marně. Řekl si pro sebe: „Bezva. Zas ho má vybitý.“ Už chtěl jít zpátky za Simonou, když začal zvonit mobil jemu. Na displeji se zobrazilo:
Jonáš Vorel
- „Ano Jonáši?“ zeptal se Tom poté, co si dal mobil k uchu.
- „Cos to zas vyváděl? Prý nebudeš mluvit s nikým jiným, než se mnou, co se týče nějakého případu, kdy zemřel na popáleniny bleskem nějaký kluk, co obsluhoval benzinku.“
- „No to je fakt. Protože těmi blesky ho zabil jakýsi chlápek, ze kterého ty blesky šlehaly. Už vidím, jak to vysvětluju někomu pořád dokola a nakonec skončím v blázinci. Zatímco u tebe vím, že mi budeš věřit.“
- „No jistě, že ti budu věřit. Chlápek, ze kterého šlehají blesky. Co bych ti na tom věřit neměl?“ řekl Jonáš s ironií v hlase.
- „Ty mi nevěříš!?“
- „Musíš uznat, že to zní šíleně.“
- „To uznávám. Ale to prokletá mumie a přízrak s červenýma očima taky.“
- „To jo, ale ten přízrak se vysvětlil.“
- „No dobře a co ta mumie? Už se objevil ten tvůj zmizelý ex-šéf?“
- „Uznávám, tohle bylo zajímavé.“
- „No tak vidíš. Podívej, Jony. Já to viděl na vlastní oči a Simona taky. Nevím, jak to dělá, ale nějak to dělá a jestli to nějak vyřešit, tak jedině s tebou.“
- „No dobře. Já ten případ převezmu. Sice to bude chtít nějaké papírování, ale nějak se to udělá.“
- „Díky Jonáši.“
- „Jo. Tak se zítra když tak uvidíme. Čau.“
- „Zdar.“
Tom si povzdychl, strčil si mobil zpět do kapsy a rozešel se opět za Simonou.
„Tak co, zjistila jsi něco?“ zeptal se Tomáš, jakmile se postavil vedle sedící Simony. Simona zakroutila hlavou: „Nic moc. Jen to není asi první případ. Zhruba před dvěma měsíci zemřela žena a její dvě děti na mnohočetné zásahy bleskem v jednom domku kousek pod Brnem. Její manžel zemřel měsíc před tím na radioaktivní ozáření.“ Tom se zamyslel: „To by mohlo souviset. Vytiskneš to?“ Simona souhlasně přikývla, dala tisk a než se to vytisklo, podívala se na Tomáše a zeptala se: „A co Petr?“ „Tomu se nemůžu dovolat. Asi má vybitý mobil, ale Jonáš Vorel zítra přijede.“ odpověděl Tomáš, načež se Simona zeptala: „A co dneska?“ Tom se usmál, chytil Simonu za ruku a řekl: „Dneska si uděláme večer jen pro sebe, když nevyšla ta dovolená.“ Simona Tomášovi úsměv opětovala, vzala vytisknuté soubory z tiskárny a i s Tomášem se rozešli k Simoně domů…

Petr nešťastně sledoval binec, který pomalu ale jistě vznikal v Tomášově bytě, když se k němu postavil připitý, asi 20-ti letý mladík:
- „ Tonda říkal, že řešíš různé záhady.“
- „No, jak se to vezme. Ale dalo by se to tak říct. Ještě s jedním kámošem se o to snažíme.“
- „Jo. Já jsem taky zažil jednu záhadu.“
- „Vážně?“
- „Jo. Šli jsme přechod přes Slovensko a dostali jsme se do dědiny, kde bývají únosy mimozemšťany.“
- „Aha.“ Petr nebral opilého vypravěče moc vážně.
- „No fakt. Dokonce jsem je tam v lese viděl. Taky se tam pohybovalo dost vojáků, tak jsme od tama rychle zmizeli. Ale bylo to tam děsivé.“
- „To věřím.“
- „Hele, kdybyste někdy potřebovali s něčím pomoct…..jako okolo záhad, tak dejte vědět. Pomůžu.“
- „Určitě si na tebe vzpomenu.“
- „Ale určitě! Rád bych s tebou kecal dýl, ale asi budu muset navštívit toaletu.“
- „V pohodě, hlavně to stihni.“
Mladík se na Petra nechápavě podíval a poté se motavým krokem rozešel k záchodu. Petr si povzdychnul…

Bylo ráno. Rychlovarná konvice vypnula a Tomáš vroucí vodou zalil dvě kávy. Jednu sobě a jednu Simoně. Následně odnesl hrnky na stůl. Simona mezitím na stůl naaranžovala koblihy na snídani a poté si oba dva sedli.
„Tak co dneska?“ zeptala se Simona. Tomáš se zamyslel, dožvýkal sousto koblihy a řekl: „No. Já zavolám asi Jonášovi a domluvím se napřed s ním.“ Simona souhlasně přikývla.
Po snídani Tomáš vytočil na svém mobilu Jonáše:
- „Zdar Tome. Tak ten případ mít budu, i když to nebylo úplně jednoduché. Je to krapet mimo můj revír.“
- „Čau. Tak to je super. A co máš vlastně v plánu?“
- „Teď posbírám podklady a hned vyrážím za vámi. Asi začneme na té benzínce.“
- „Dobře. Tak se asi sejdem tam.“
- „Jo. To bude nejlepší, zavolám ti, jak se budu blížit.“
- „Ok. Tak čau.“
Tomáš se podíval na Simonu a řekl: „Tak já to vidím tak, že se sbalíme a skočíme ještě pro Petra.“ Simona se zamyslela: „Já bych se ráda stavila ještě do redakce a něco si pořešila tady.“ Tom se zeptal: „A je to na dlouho?“ Na to Simona pokrčila rameny. Tom tedy navrhnul: „Tak já skočím za Petrem a tebe by mohl vyzvednout Jonáš, jak pojede kolem.“ Simona souhlasně přikývla a dodala: „Akorát mi na něj nech teda číslo.“ Tom přikývnul: „Samozřejmě. Ještě se domluvím i s Jonášem.“…

Petr otevřel oči. Bolela ho hlava a byl zmatený. Pomalu se posadil a začal přemýšlet, jak se mohl tak opít. Najednou se vedle něj po levici i po pravici něco pohnulo. Podíval se. Po obou stranách někdo pod dekou ležel. Pokusil se vybavit, s kým se v noci bavil, když jedna z postav promluvila ženským hlasem: „Petříčku. Přitul se za mnou ještě.“ Petrovi projela hlavou vzpomínka, jak poté, co do sebe dostal pár panáků, začal koketovat se dvěma holkama. Teď mu začalo hlavou vrtat, zda v noci něco bylo, když ženský hlas promluvil znova: „Byl jsi úžasný.“ „Takže bylo“ problesklo Petrovi hlavou.
Holka k Petrovi natáhla ruku, přitáhla si ho k sobě, když se ozval zvuk, jak někdo odemyká vstupní dveře. „A sakra.“ Řekl Petr. Dívka ležící vedle Petra se zeptala: „Děje se něco zlato?“ Petr ale neodpověděl. Místo toho rychle vystřelil z postele a rozběhnul se ke dveřím. Byt byl prázdný a zaneřáděný po noční akci, jen ze vstupní chodby se ozýval zvuk, jako by se tam někdo zouval. Petr tam tedy vběhnul, a když viděl kdo to je, zarazil se a přejel mu mráz po zádech: „Čau Tome. Nějak brzo zpátky ne?“ Tom stál zaražený. Prohlédnul si Petra a celý zmatený se místo pozdravu zeptal: „Proč jsi v jedenáct dopoledne v mém bytě nahý?“ Petr se prohlédnul a opravdu byl nahý: „No, to se těžko vysvětluje. Ale nechceš skočit pro něco k jídlu? Já se zatím obleču.“ Tomáš Petra jen nechápavě pozoroval: „Ani ne. Mám žízeň.“ Petr okamžitě zareagoval: „Já ti hned donesu pití.“ Tomáš však zakroutil hlavou a rozešel se do kuchyně: „Nalít si pití ještě zvládnu.“ Petr pochopil, že Tomáše jen tak nezastaví a tak mu jen uvolnil cestu do kuchyně a čekal, co bude. Měl sto chutí se rozběhnout pryč, ale uvědomil si, že je nahý, tak si to zdůvodnil, že by to nebylo moc kamarádské.
„PETŘE!?“ ozvalo se z kuchyně. Petr si řekl pro sebe: „Očividně stále dobře vidí.“ a rozešel se do kuchyně. Tam už Tomáš stál a jakmile tam přišel Petr, Tom ho začal naštvaně pozorovat. Petr se chtěl začít obhajovat, když do kuchyně vešly z ložnice dvě mladé nahé holky. Tom ani Petr se nezmohli na slovo a tak jedna z dívek promluvila dívajíc se na Tomáše: „Tebe jsem tady ještě neviděla.“ Tom se podíval na Petra, který pokrčil rameny a se slovy: „Tak já se jdu teda obléct.“ si to zamířil i s holkami do ložnice. Zavřel za sebou.
Tomáš stál uprostřed obývacího pokoje a nevěděl, jestli má být naštvaný, nebo má brečet nebo být v klidu, protože to mohl vlastně čekat.
Do kuchyně, kde si zrovna Tomáš dovařil vodu na kafe, vešel už oblečený Petr, který hned řekl: „Holky už odešly.“ a provinile se na Tomáše podíval. Tom se na nic nezmohl a tak se jen zeptal: „Dáš si kafe?“ Petr souhlasně přikývnul a Tomáš položil další otázku: „Co máš s mobilem? Není možné se ti dovolat.“ Petr se zamyslel: „Já ani nevím, pokládal jsem si ho….“ Petrovi došlo, kde ho viděl naposled a tak se podíval směrem na bar. Tom zamířil pohledem stejným směrem, a ačkoli nebylo slušné se usmát, usmál se. Na baru stál půllitr s pivem a v něm byl Petrův mobil. Petr si povzdychnul a Tomáš s úsměvem na tváři řekl: „Boží mlýny prostě melou. Tak se pustíme do úklidu.“ Petr přikývnul, Tom zalil kávy a oba dva začali uklízet.
„A co, že už si vlastně zpátky? Rozešli jste se?“ zeptal se Petr. Tom zakroutil hlavou: „To ne. Máme další záhadu. Pána blesků.“ Petr se na Toma tázavě podíval,načež mu Tomáš hned všechno povyprávěl…

Jonáš zastavil své auto a počkal, než Simona nastoupí. Poté se hned zase rozjel. „Ahoj, tak já jsem Jonáš.“ představil se Jonáš Simoně. Simona se usmála, podala Jonášovi ruku a řekla: „Simona.“ Po chvíli se Jonáš zeptal: „Jak to má teda ten Tomáš vymyšlené.“ Simona rychle sáhla do kabelky: „No vidíš to. Mám mu zavolat, jak vyjedeme z Brna a že s Petrem dojedou na tu benzinku, kde se to stalo.“ Jonáš chápavě přikývnul a Simona na mobilu začala vytáčet Tomáše:
- „Ahoj Tome, tak vyjíždíme z toho Brna.“
- „Dobře. No já to tady s Petrem douklízím a vyrazíme.“
- „Pouklízíte?“ zeptala se Simona.
- „No to ti povyprávím, když tak potom. Prostě Petr, jak kdybys ho neznala.“
- „Tak to nevím, jestli chci vědět. No tak se zatím mějte.“
- „Jo. Zatím.“
Simona dala mobil zpět do kabelky, načež se jí Jonáš hned zeptal: „Ty s Tomášem chodíš jo?“ Simonu otázka trošku zarazila a tak jen řekla: „Jo. Chodíme.“ Jonáš na to chápavě přikývnul a od té doby v autě vládlo trapné ticho…

Tomáš dal na poličku poslední umytý hrnek, podíval se na Petra a řekl: „Hotovo. Můžeme vyrazit.“ Petr přikývnul a oba dva opustili byt…

Na benzínku kde se stala tragická událost, dojel Petr s Tomášem v podstatě zároveň s Jonášem a Simonou. Simona si to hned poté co vystoupila, zamířila k Tomášovi, kterého políbila. Tomáš se na ní usmál a zeptal se: „Jak šla cesta?“ Simona bez váhání odpověděla: „Super. Parádně jsme si pokecali. Jsem ráda, že jsem ho konečně poznala.“ Tom se poté podíval na Jonáše: „Zdar. A dík, že jsi mi jí dovezl v pořádku.“ Jonáš se usmál: „Čau, není zač. Lepší spolujezdkyni jsem si ani nemohl přát.“ Chvíli na to ještě s lehkou ironií v hlase dodal: „Krásně jsme si pokecali.“ načež si Simona s Jonášem vyměnili trapné pohledy.
„Tak mi vy dva popište, co se tady teda přesně stalo.“ podíval se Jonáš na Tomáše se Simonou a následně si prohlédnul benzínovou pumpu. Tomáš se zeptal: „A je to nutné? Nedostalo se k tobě, co už jsem tady řekl policajtu Knebelovi?“ Jonáš zakroutil hlavou: „Jen v útržkovitých informacích.“ Tom si tedy povzdychl a opět zopakoval, co se přesně stalo.
Poté co Tomáš znovu řekl celý příběh, Jonáš se nad tím zamyslel a rozhodl se, že si projde benzinku. Nadzvedl tedy policejní pásku zakazující vstup, počkal, až pod ní všichni projdou a poté s ostatníma zamířil dovnitř.
Všude po stěnách a na regálech byly černé fleky vzniklé díky bleskům. Jonáš pronesl: „To tady muselo být fakt peklo.“ Tomáš na to hned odvětil: „To si ani neumíš představit. Takový strach jsem ještě nezažil.“ Petr jen nechápavě kroutil hlavou.
Jonášovi přišla SMS. Když si jí přečetl, prohlédnul si všechny a řekl: „Aspoň víme, kdo ty blesky střílel. Jmenuje se Zbyněk Langer. Akorát se teda zatím neví, kde se zdržuje.“ Tomáš se zamyslel a poté jen řekl: „Aha. A co teda teď?“ „Teď zajedem na místní oddělení a zkusíme zjistit, jestli neví něco víc.“…

Na oddělení je už očekával komisař Pavel Rychlý. Jonáš si s ním podal ruce: „Rád vás poznávám, kolego.“ Pavel přikývnul: „Já vás taky. Hlavně když tady podle vašeho kamaráda jste jediný, kdo to dokáže vyřešit. Vy musíte být génius.“ Tomáš se podivil: „Nic takového jsem neřekl.“ Jako by ho ale nikdo neposlouchal. Jonáš se zeptal: „Víte něco o tom Zbyňkovi Langerovi?“ Pavel ale zakroutil hlavou: „Je to zvláštní, ale moc ne. Má velice mlžnou minulost, nebo aspoň z toho co víme. Buď ten chlap někde nechal půlku života, nebo si dal někdo solidní práci, aby jeho minulost dobře zamaskoval. Hlavně je oficiálně mrtvý.“ „Zamaskoval? Mrtvý“ podivil se Tomáš a Pavel pokračoval: „Ano. Víme o něm v podstatě akorát místo a čas narození, že nějakou dobu pracoval v jaderné elektrárně a že jeho rodina zemřela za záhadných okolností na zásah elektrickým proudem v jejich vlastním domě. I když v tu dobu měl být mrtvý, byl v tu dobu ještě viděn, ale po té nehodě zmizel.“ „Zmizel?“ zeptal se opět Tomáš, načež Pavel odpověděl: „Ano. Zmizel. Je podezřelý z několika loupežných přepadení, kdy ukradl vždycky jídlo a peníze.“ Do toho se vložil Petr a proč je podezřelý zrovna on, když je mrtvý?“ Pavel přeletěl pohledem na Petra: „Když se přiblížil k benzince, začaly blbnout kamery a nebylo na nich nic rozeznat. Stejně se to dělo i v ostatních případech a popis svědků na něj skvěle sedí.“ Petr se chtěl ještě zeptat, jak je možné že je oficiálně mrtvý, ale předběhnul ho Jonáš: „My nebudeme dlouho zdržovat. Můžu poprosit o jeho složku.“ Pavel přikývnul a podal jí Jonášovi se slovy: „Ale vážně v ní není moc informací. V podstatě v ní nenajdete víc, než jsem vám řekl.“ Jonáš přebral složku, poděkoval a poté se všema opustil oddělení.
K inspektoru Rychlému přistoupil Knebel s otázkou: „To jim ten případ tak snadno přenecháte?“ Pavel se na Knebela podíval: „Raději se od toho držet dál. Vypadá to na dost složitý případ, bůh ví kam až bych musel pro odpovědi. Vorel je mladý, ten si s tím poradí víc.“ Knebel zkusil protestovat, ale Rychlý ho zarazil: „Nechte toho. Tyhle případy není sranda řešit. A ne, že se do toho dáte na vlastní pěst.“ Inspektor Pavel Rychlý odešel do své kanceláře ale policajt Knebel zůstal stát na místě a nad případem se zamyslel. Byl příliš zvědavý, než aby to nechal jen tak…

Před oddělením se Jonáš zeptal: „Máte vlastně kde spát?“ Tomáš zakroutil hlavou a tak jim Jonáš navrhnul: „Tak pojďte se mnou. Nedaleko odtud má kamarád hotel. Dá nám slevu.“…

Malý červený fiat zastavil na lesní cestě hluboko v lesích a z něj vystoupil naštvaný muž, kleknul na kolena, praštil o zem s lahví rozpité vodky a začal řvát: „PROČ?! PROČ SE MI TO MUSÍ DÍT?! PROČ?!“ Najednou zrudnul a cítil, jak to na něj opět jde. Chvíli na to začal jiskřit a v dalším okamžiku už kolem sebe střílel blesky. Ne jeden prošel skrz kapotu do baterky auta, která nápor energie nevydržela, bouchnula, čímž odpálila kapotu. Nepříčetný muž se zklidnil a začal svůj záchvat vzteku rozdýchávat. Když se zklidnil, sednul si na zadek a po chvíli se vyvrátil na záda a upadl do bezvědomí…

Na hotelu Jonášova kamaráda si skupina vzala dva pokoje. V jednom se ubytoval Jonáš s Petrem a v druhém Simona s Tomášem.
Dveře od pokoje se pomalu otevřely a Tomáš do něj vstoupil. Hned ho následovala Simona. Tomáš zavřel a oba dva se rozhlédli po pokoji. Byl krásný. Tomáš se podíval s úsměvem na Simonu a Simona na Tomáše. Chytli se za ruce a Tomáš řekl: „Tak možná si tu dovolenou opravdu trošku užijem.“ Simona přikývla, chvíli se na sebe s Tomášem vyzývavě dívali, když se Simona zeptala: „Bez řečí?“ Tomáš přikývnul: „Bez řečí.“ Hned poté skočila Simona Tomášovi kolem krku a začali se navzájem líbat. Tom je pomalu směřoval k posteli a přitom ze Simony sundával svetr s tričkem. Povalil jí na postel a Simona svlékla triko s Tomáše. Tomáš už začal Simoně odepínat kalhoty, ale najednou do pokoje bez klepání vstoupil Petr s otázkou: „Jdete s náma na oběd?“ Tom se Simonou se rychle schovali pod peřinu. Když si jich Petr všimnul, tak se jen zeptal: „Ruším?“ Tomáš nahmatal polštář, co měl za hlavou a s rozkazem: „Vypadni!“ ho hodil po Petrovi. Ten pochopil a s úsměvem a radou: „Příště si zamkněte.“ odešel. Tomáš se Simonou se na sebe podívali, usmáli se a Tomáš řekl: „Zamknout jsme si ale mohli no.“…

Tomáš se Simonou si přisedli ke stolu za Jonášem s Petrem v hotelové restauraci. Všichni se na sebe jen dívali, ale nikdo nic neřekl. Jen Petr se přihlouple usmíval. Tomáš to nevydržel a tak ticho narušil: „No tak co no. Prostě se máme rádi.“ Jonáš se na sebe s Petrem podívali a oba dva zároveň chápavě přikývli. Trapnou atmosféru narušila až číšnice s otázkou: „Dáte si něco?“
Po jídle si všichni nechali donést kávu. Jonáš se napil malým douškem a spustil: „Tak abychom se trošku hnuli. Vážně se mi těžko věří, že tady běhá chlápek, ze kterého střílí blesky, nicméně něco zvláštního na něm asi bude, protože těch informací o něm opravdu moc není. Troufám si říct, že mohl být součástí nějakého tajného projektu, proto ty tajnosti. Z toho usuzuji, že o něm stejně asi víc nezjistíme, a když už náhodou jo, tak to bude nebezpečné, takže bych od toho dal raději ruce pryč. Takové případy stejně většinou končí nevyřešené. Buď vyšetřování utne vláda, nebo se informace prostě sehnat nedají.“ Tomáš, Petr a Simona na Jonáše nevěřícně hleděli. Jonáš si jejich pohledy prohlédl, povzdechl si a řekl: „No to jsem si myslel. Takže zkusíme zjistit co nejvíc.“ Tom na Jonáše mrknul a řekl: „Tak se mi to líbí.“ Jonáš si opět povzdychl a začal: „Takže co víme. Víme, že se narodil ve Vyškově. Vystudoval jadernou fyziku v Praze a poté získal práci v Dukovanech. Tam poznal i svou ženu, se kterou měl dvě děti. Ty a jeho žena však zemřely při záhadné nehodě na zásah elektrickým proudem ve vlastním domě. Podle toho co víme teď, by v tom mohl mít prsty, ale podle všeho v té době, už měl být po smrti. Nicméně byl prý den nato viděn se svým kamarádem Petrem Vašíčkem.Samozřejmě to může být ale fáma. Taky víme, že jeho máma žije stále ve Vyškově. Takže bych to viděl tak, že se rozdělíme. Dva by mohli jet za tím jeho kamarádem a dva za jeho matkou.“ Tomáš na nic nečekal a okamžitě čtveřici rozdělil: „Tak já se Simonou pojedu za tím kamarádem.“ Petr se na Tomáše podíval s úsměvem a slovy: „Jo tak ty se Simonou? Máš ženskou tak už ti nejsem moc dobrý.“ Tomáš se usmál na Petra: „To víš. Držím se toho, co jsi mi řekl ty. Když přijde ženská, jde kamarádství stranou.“ Petr se jen usmíval a zakroutil hlavou…

„Tak co říkáš na toho Jonáše?“ zeptal se Tomáš Simony, když sedli do auta. Simona se připoutala a nechápavě se na Toma podívala: „Ty jsi z něho úplně unešený. Nechceš si ho třeba vzít?“ Tomáš se podivil nad Simoninou reakcí: „Proč. Jen se ptám, co na něj říkáš.“ Simona si povzdychla: „Je to takový pohodář. Jsi spokojený.“ Tom přikývnul a nastartoval…

„Jak moc to je mezi Simonou a Tomášem vážné?“ otázal se opatrně Jonáš Petra chvíli poté, co vyjeli. Petr chvíli přemýšlel co říct: „No. Asi docela dost. Tak už spolu chvíli jsou a podle všeho jim to klape. Proč se ptáš?“ Jonáš zčervenal. Petr se usmál: „Tobě se Simona líbí.“ Jonáš zakroutil hlavou: „Ne nelíbí. Možná maximálně trošku, ale to je jedno. Stejně chodí s Tomášem.“ Stále usmívající se Petr na to jen pronesl: „Jo pěkná je. Tomáš si umí vybrat.“…

Tomáš zastavil auto před domem Petra Vašíčka a řekl: „Tohle by mělo být ono.“ Simona se nahnula k Tomášovi, aby si dům prohlédla a poté řekla: „Tak jdem.“ Poté vystoupila, rozešla se k brance a Tomáš jí následoval.
Tom zazvonil. Netrvalo dlouho a z domu vyšel a zamířil k brance muž středního věku vysoký asi metr osmdesát. Zastavil u branky, prohlédnul si Tomáše se Simonou a poté se zeptal: „Možu pro vás něco udělať?“ Tom chtěl něco říct, ale Simona ho předběhla: „Vlastně ano. Vy jste prý dobrý kamarád Zbyňka Langera?“ Muže otázka očividně zaskočila, ale pokusil se to na sobě nedat znát: „Ano. Ale to bývávalo. Podle toho, co vím, je mrtvý. Proč se na něj ptáte?“ Simona však místo odpovědi řekla: „Já i můj kolega bychom si rádi dali šálek kávy. Nemohli bychom dál?“ Muž byl zaskočen ještě víc a nejraději by dvojici poslal do háje, ale nějak uvnitř sebe cítil, že je má pozvat k sobě. Řekl tedy, i když ne moc nadšeně: „Tak pojďte dál.“ a otevřel branku.
Tom se posadil na gauč v obývacím pokoji a Simona si sedla vedle něj. Chvíli na to přinesl tři šálky kávy jejich hostitel a sednul si naproti nim do křesla s otázkou: „Tak o co jde?“ Simona se nadechla a zeptala: „Rádi bychom věděli, jak podle vás Zbyňek zemřel a co se přesně stalo jeho rodině.“ Petr Vašíček si povzdychnul: „Informace o Zbyňkově smrti sů zahaleny v roušce tajemství. Pracoval v jaderné elektrárně. Den předtím, než sa mu to stalo, jsme sa ještě domlůvali na tom, že mi pomože převezt motorku co jsem si měl kúpit. Když sem mu šak volal druhý deň, už byl nedostupný a potem se ke mňa dostala ta informace, že umřel. Asi nějaká nehoda v tej elektrárně, co chtěli ututlat.“ Tom se podivil: „Že by se stala nehoda, u které někdo umřel, a oni by to ututlávali?“ Petr chtěl odpovědět, ale vložila se do toho Simona: „A co když vám řeknu, že je Zbyněk stále naživu.“ Petr se zarazil a pokusil se zatvářit překvapeně: „Tož to není možné.“ Simona nic neříkala, jen na Vašíčka přísně hleděla. Petr to dlouho nevydržel: „No dobře. Máte pravdu, ale řeknu vám to enem proto, že chci Zbyňovi pomoct a od doby co zmizel, o něm nemám žádné informace. Byl to šok. Chápejte. Nejprv informaca že zemřel, potem jeho pohřeb a najednů mi volá, že potřebuje pomoct.“ „S čím chtěl pomoct?“ zeptal se uklidňujícím hlasem Tomáš. Petr si povzdychl: „Volal mi pozdě v noci z telefonu jeho ženy. Byl celý vyděšený, že potřebuje se mnů mluvit. Já byl zrovna na druhej straně republiky tak jsem sa s ním domluvil na druhý den ráno. Sešli jsme sa a on na mňa hned vyhrkl, že zabil celů svoju rodinu….
Zbyňěk chytá Petra za ramena a má slzy v očích: „Musíš mi pomoct. Nevím co sa to se mnů děje ale manželka i děti sů mrtvé a možu za to já. Enem já. Stala se ze mňa zrůda. Musíš ňa pomoct.“ Petr na Zbyňka nevěřícně hledí: „Jak to mysíš že sů šeci mrtví? Co sa stalo?“ Zbyněk už to nemože vydržet a tak se sesune na zem. Chvíli se to snaží rozdýchat: „To v tej elektrárně. Tam se ze mňa stala ta zrůda. Při jednej nehodě sem tam dostal přímu dávku ozáření a měl sem být mrtvý , ale já to přežil a dělali na mňa pokusy. Musel jsem s tama utéct. Nedalo sa to tam vydržat. Utekl jsem tedy dom. Barča byla nejprv v šoku že ňa vidí, ale pak sa uklidnila a byla ráda. Chtěli jsme si udělať pěkný večer a když na mě přišly vášně tak……tak.“ „Tak co?“ ptá sa Petr. Zbyňěk se snaží opět polapit dech: „Tak najednů cítím, jak jako bych začínal hořeť a potem sa to stalo. Všude začaly létat blesky. Ze zásuvek, ze světel, ale hlavně ze mňa. Když to skončilo tak byli šeci….“ Zbyňěk už není schopen dál pokračovat. Petr přemýšlí, jak má zareagovat. Nakonec se shýbá ke kamarádovi, pokládá mu ruku na rameno a říká: „To sa nějak vyřeší. Spolem to vyřešíme.“ Zbyněk ale vstává a se slovy: „Musíš jít na policii a nahlásit to o moji rodinně, ať tam neleží moc dlůho.“ Potem se obrací a utíká pryč….
„Od tej doby jsem o něm v podstatě neslyšel.“ dopověděl svůj příběh Petr. Tomáš se Simonou na Petra jen hleděli a ani jeden nevěděl, co na to říct. Petrovi začaly téct slzy a Tomáš i Simona pochopili, že ho už nemůžou dlouho trápit. Tomáš se tedy ještě zeptal: „A vážně netušíte, kde bychom mohli Zbyňka najít?“ Petr jen zakroutil hlavou. Tomáš tedy poděkoval, vstal, natáhl se přes stůl, položil Petrovi Vašíčkovi ruku na rameno se slovy: „Díky. Určitě nám informace od vás pomůžou, abychom pomohli Zbyňovi.“ Petr přikývnul, ale už nic neříkal. Tomáš se podíval na Simonu a pokynutím hlavy ukázal, ať už jde.
Jen co nasedli Tomáš se Simonou do auta, Tomáš řekl: „To se nám to zamotává.“ Simona se zamyslela: „Třeba ho nějak zmutovala ta radiace.“ Tomáš se zamyslel: „Možná. Ale Normálně člověk radiaci nepřežije, nebo minimálně z něj neudělá chodící stříleč blesků. V tom bude podle mě něco jiného.“ „A co?“ zeptala se Simona a Tomáš hned odpověděl: „To nevím. Bylas někdy v Dukovanech?“ Simona zakroutila hlavou a Tomáš dal auto do pohybu…

Petr s Jonášem se nemohli na paní Langerovou dozvonit. Už to chtěli vzdát a odjet, když kolem nich šla nějaká její sousedka se slovy: „Tady jí nenajdete. Ta bude nejspíš v hospodě tady na konci ulice.“ Jonáš s Petrem se na sebe podívali, nastoupili do auta a přejeli k hospodě.
„Dobrý den. Najdeme tady paní Langerovou Magdalénu?“ zeptal se Jonáš barmana. Barman povrchně odsekl: „A kdo se ptá?“ Jonáš vytáhl z kapsy policejní placku: „Policie.“ Barmanovi se to očividně nelíbilo, ale odpověděl: „To je tam ta v rohu, jak tam sedí sama.“ Jonáš schoval placku se slovy: „Díky.“ a i s Petrem se rozešli k jejímu stolu.
Když se dvojice postavila před její stůl, Jonáš se zeptal: „Paní Langerová, můžeme si přisednout?“ Langerová nepromluvila, jen ukázala gestem ruky, že je jí to jedno. Petr s Jonášem si přisedli.
Na Langerové bylo vidět, že je velice utrápená a očividně se to snažila zapít alkoholem.
„Paní Langerová, my vás nechceme dlouho zdržet. Jen bychom si rádi promluvili o vašem synovi.“ promluvil Jonáš. Langerová si povzdychla: „Je mrtvý. O čem chcete mluvit.“ Jonáš chtěl vyrukovat s pravdou, ale Petr ho záměrně předběhl: „Ano my víme. Je nám to líto. Chtěli jsme se jen zeptat, jestli nebyl nějaký jiný oproti jiným?“ „Byl.“ promluvila Langerová okamžitě a pokračovala: „Byl chytřejší než ostatní jeho vrstevníci. Když donesl ze školy horší známku než dvojku tak to byl svátek. Byl šikovný. Na co sáhnul, to se mu dařilo. A hlavně, ačkoli o tom nesmím mluvit, nebyl odsud. Byl adoptovaný.“ „Adoptovaný?“ optal se Jonáš. Langerová se podívala Jonášovi do očí: „O co vám jde? Proč se o něj zajímáte?“ Jonáš nevěděl co říct a tak se do toho vložil Petr: „Já jsem spisovatel. Píšu knihy o neznámých ale výjimečných lidech, protože si myslím, že by si zasloužili, aby o nich svět věděl.“ zalhal, doufajíc, že mu to paní Langerová uvěří. A očividně uvěřila: „S manželem jsme nemohli mít dítě a tak jsme se rozhodli pro adopci. Narazili jsme na ženu, která říkala, že nám s tím pomůže. Že vypadáme jako rozumní hodní lidé a tak nám umožní adopci za rychlejších a pro nás výhodnějších podmínek, když si vezmeme dítě, které nám přivede ze Slovenska. Že tím dost tomu dítěti, i rodině, která ho porodila, pomůžeme. Souhlasili jsme, ale když jsme chtěli vědět od koho a odkud dítě přesně je, tak nám řekla, že bude lepší, když tyhle informace vědět nebudeme. Potom zmizela. Od té doby se nám jí nepodařilo kontaktovat ani se už nikdy neozvala. Ale kompletně zařídila celou adopci a dovedla nám zdravého kluka, tak jsme nechtěli pokoušet osud a víc po tom pídit. Donesly se k nám jen mlhavé útržky informací, že takhle snad převedla víc dětí, ale pak jí chytili a proto zmizela.“ Langerová se napila a pokračovala: „Nicméně jak jsem řekla, o ní už jsme nikdy neslyšeli. Zbyněk se už ve školce začal lišit od ostatních dětí svou fantazií. Byl vyspělejší a moudřejší. Zatímco ostatní děti si hráli na průlezkách, on si četl a poslouchal vážnou hudbu. Ve škole to potom pokračovalo a….“ Langerová se zarazila, prohlédla si pořádně Petra i Jonáše, podívala se na stůl a poté se zeptala: „Vy nejste spisovatel, že?“ Petr se podivil: „Proč myslíte?“ „Neděláte si poznámky ani si to nenahráváte na diktafon.“ Petrovi došlo, že na tom něco bude a tak se to pokusil zachránit: „Já mám dobrou paměť.“ To už mu ale Langerová nevěřila, vstala a zvýšeným hlasem řekla: „Vypadněte a nechte mojí rodinu na pokoji.“ Do toho se vložil Jonáš: „Prosím uklidněte se, chceme vám pomoct.“ Langerová zčervenala a zařvala: „Vypadněte!“
Celá hospoda ztichla a všichni se začali koukat na Jonáše s Petrem. „Tak fajn.“ pronesl Petr potichu a klidně a ještě dodal: „Už jdem.“ Následně se s Jonášem pomalu rozešli z hospody.
„No to se ti povedlo. Prý spisovatel.“ usmál se před hospodou Jonáš. Petr se ohradil: „Náhodou. Něco jsme díky tomu zjistili. Musel jsem to zkusit. To používá Tomáš, když chce něco od někoho vědět.“ Jonáš se opět usmál: „No jo, ale ten opravdu knihu píše.“ Petr jen pokrčil rameny a v tom začal Jonášovi zvonit mobil. Volal mu Pavel Rychlý.
- „Ano. Vorel. Slyším.“
- „Možná by vás mohlo zajímat, že se nám podařilo zadržet Zbyňka Langera. Je u nás na oddělení.“
- „Vážně. A jak se vám to povedlo?“
- „Našel ho jakýsi chlap, když šel se psem na procházku do lesa. Ležel tam vedle svého auta.“
- „Dobře. Jedem teda na oddělení.“
- „Čekám vás.“
- „Zatím.“
- „Zatím.“
Jonáš se podíval na Petra se slovy: „Mají Langera. Dám to vědět Tomášovi.“….

- „Ano Jonáši?“ přijal Tomáš hovor.
- „Podařilo se chytit Langera. Jedeme za ním. Jak to jde vám?“
- „Buďte opatrní, viděl jsem čeho je schopný. Jinak jsme mluvili s tím jeho kamarádem a začíná to být čím dál víc tajemnější. Teď se jdeme zeptat na nějaké podrobnosti do Dukovan.“
- „Dobře, tak se když tak potom sejdeme na hotelu.“
- „Ok.“
Tomáš ukončil hovor a dal mobil do kastlíku v palubovce. Simona se na něj tázavě podívala, načež Tomáš řekl: „Dostali Zbyňka Langera. Jdou za ním.“ Simona chápavě přikývla.

Tomáš zastavil auto před vrátnicí při vjezdu do elektrárny. Z vrátnice vyšel starší muž, došel k Tomášovu autu a nahnul se k okýnku. Tomáš okýnko otevřel a vrátník se zeptal: „Kam jedete?“ Tomáš se zamyslel co říct a řekl: „Rádi bychom mluvili s někým z vedení.“ Vrátník přikývnul: „Dnes je tu doktor Khas. Máte s ním domluvenou schůzku.“ Tomáš okamžitě a sebejistě zareagoval: „Jistě. Pan Arthur Tomáš.“ „Příjmení?“ zeptal se vrátník. Tom odpověděl: „Arthur.“ Vrátník vytáhl z kapsy přidělané na opasku firemní vysílačku, vytočil číslo na sekretářku pana Khase a jakmile se dovolal tak řekl: „Dobrý den. Je tady pan Arthur s nějakou svojí kolegyní. Prý ho pan Khas očekává.“ Sekrátařka chvíli mlčela: „Dívám se do diáře a mám obavy, že pan Arthur s panem Khasem domluvenou schůzku nemá.“ Vrátník se podíval na Tomáše a řekl: „Omlouvám se, pane, ale pan Khas o vás neví.“ Tomáš pokývnul hlavou a řekl: „Řekněte, že s ním chci probrat incident ohledně zemřelého zaměstnance pana Zbyňka Langera.“ Vrátník pokrčil rameny a tak jak mu to Tomáš řekl, informaci sdělil sekretářce. Ta opět chvíli mlčela, načež řekla: „Máte je pustit dovnitř.“ Vrátník vysvětlil Tomášovi cestu, vešel do vrátnice a zvednul závoru. Tomáš projel.
Tom se Simonou vstoupili do kanceláře sekretářky. Ta když si jich všimla, vstala ze židle a s úsměvem se zeptala: „Dobrý den, vy budete pan Arthur a slečna?“ Tomáš se podíval na Simonu, a poté zpět na sekretářku: „Slečna Hartlová.“ Sekretářka úsměv rozšířila: „Jistě, pojďte za mnou.“
„Dobrý den. Prosím posaďte se.“ uvítal Simonu s Tomášem doktor Khas. Tomáš se Simonou si sedli, a když na sekretářčinu otázku, zda si něco dají, všichni odpověděli negativně, sekretářka odešla.
„Tak s čím vám můžu pomoct?“ zeptal se Khas. „V podstatě nám bude stačit, když nám na rovinu řeknete, co se stalo panu Zbyňkovi Langerovi.“ řekla na rovinu Simona. Khas se usmál: „A kdo jste, že se na to ptáte?“ Na otázku odpověděl Tomáš: „Dobří Zbyňkovi přátelé, navíc jsem spisovatel a asi by se nelíbilo, kdybych psal ve svých knížkách skreslené informace o vaší elektrárně.“ Khas se pousmál: „Dobrý tah. No co bych vám k tomu řekl. Pan Langer nedbal bezpečnosti a přišel do kontaktu s radioaktivním odpadem. To mělo za následek, že se s ním stalo, co se stalo. Co víc bych vám měl říct.“ Tom se pohodlně opřel, zadíval se doktoru Khasovi do očí a zeptal se: „A co byste řekl na to, že jsem pana Langera potkal a je zdravý víc než dost. Vyloženě z něj srší energie.“ Khasovi zmizel z tváře úsměv: „Tak to nevím jak je to možné, pane Arthure. Já vám tady nic netajím a teď mě omluvte. Rád bych s vámi mluvil déle, ale mám tady ještě hodně práce. To víte, vést jadernou elektrárnu není sranda.“ Tomáš se usmál: „Pochopitelně. Přesto děkujeme za váš čas.“ Khas přikývnul a zavolal sekretářku, ať Tomáše se Simonou vyprovodí.
Jakmile Tomáš se Simonou opustili Khasovu kancelář, Khas vzal do ruky mobil.
- „Wágner. Slyším.“
- „Dobrý den doktore. Rád bych věděl, proč byl Zbyněk Langer viděn po jeho oficiální smrti.“
- „Pane Khas. Tohle není vaše starost.“
- „To se mýlíte. Jedná se o prestiž naší elektrárny. Ohrožuje nás to.“
- „Nechte nás pracovat. Nashledanou.“
- „Vy mi nerozumíte.“
Doktor Wágner hovor ukončil. Khas hodil naštvaně mobil na stůl a povzdychnul si.

Tomáš opět zastavil auto před závorou. Předpokládal, že vrátník jen otevře závoru a pustí je. Ten se však za nimi ale znovu rozešel. Tom tedy otevřel okno. Vrátník se k Tomášovi nahnul, podíval se okolo sebe a spustil: „Asi bych vám to neměl říkat, ale nechci pořád jen mlčet. V den kdy se stala ta nehoda panu Langerovi, tak tu nebyla ani sanitka, ani pohřební vůz. Jen se tu od té doby občas objeví velké černé auta vládní značky.“ Tomáš přikývnul: „Díky.“ Vrátník se opět vzpřímil a odešel otevřít závoru…

Jonáš s Petrem vstoupili do kanceláře inspektora Pavla Rychlého. Když si jich Pavel všimnul, tak vstal od stolu a se slovy: „No tak pojďte. Já vás k němu zrovna zavedu.“ prošel okolo nich a vydal se do cel. Jonáš s Petrem ho následovali.
Zbyněk Langer seděl na lavici se skloněnou hlavou. Petr přistoupil k mřížím a promluvil: „Zbyňku, slyšíte mě?“ Zbyněk jen pokynul hlavou, ale jinak se nepohnul. Petr se představil: „Jmenuju se Petr Kříž a rád bych vám pomohl.“ „Mě už nic a nikdo nepomůže.“ Řekl zarmouceným hlasem Zbyněk. To Petra nenechalo klidným: „No tak chlape. Podívej se na mě.“ Zbyněk zvedl hlavu a podíval se na Petra. Petr pokračoval: „Paráda. Lepší pohled než do země ne?“ Zbyněk zakroutil hlavou: „Vy to nechápete. Já tady prostě nepatřím. Kdyby se naši tak nesnažili, abych měl lepší život, mohla moje žena žít a nemyslím teď mé adoptivní rodiče, ale ty pravé.“ „Vy jste je znal?“ vložil se do rozhovoru udivený Jonáš. Zbyněk přikývnul: „Pátral jsem po nich. Bylo téměř nemožné je vystopovat, ale podařilo se mi to. Žili ve společensky oddělené vesnici na Slovensku s názvem Nová Bielina. Mysleli si, že se budu mít lepší ve světě a tak mě poslali pryč, aniž by si sami uvědomovali rizika.“ Petr se podivil: „Co si mám představit pod pojmem společensky oddělená dědina?“ Zbyněk si povzdychnul a řekl: „Podle toho co jsem pochopil, tak tam na lidech dělají své pokusy mimozemšťani a ti lidi už nesmějí odejít, protože by bez pravidelného přísunu látky, kterou do nich dostávají ti marťani, zemřeli.“ Petr s Jonášem se na sebe nevěřícně podívali a poté se opět podívali zpět na Zbyňka, který když viděl jejich výrazy, řekl: „Já vím. Myslíte si, že jsem blázen, ale já ty mimozemšťany viděl na vlastní oči.“ Petr se pokusil tvářit normálně: „Ne, já ti věřím.“ To ale neměl říkat. Zbyněk vstal, rozběhl se k mříži, o kterou se prudce zastavil pomocí rukou a zařval na Petra: „Proč mi všichni lžete?“ Celý život mi každý tvrdí, že bude všechno v pořádku, ale já viděl ty výrazy doktorů, co mě prohlíželi. Já jsem jiný a prostě sem nepatřím a nebýt mě, tak moje žena mohla žít.“ Zbyněk začal červenat a zmocňoval se ho čím dál větší vztek. Petr se podíval na Jonáše: „To asi není dobré.“ Jonáš sledujíc nevěřícně Zbyňka, jen zakroutil hlavou. Petr se podíval na Pavla a ten Zbyňka sledoval stejným pohledem jak Jonáš. „No jo policajti“ řekl si Petr pro sebe a zařval: „Musíme ven!“ V tu chvíli už Zbyňek začal jiskřit. Jonáš s Pavlem na Petrův povel souhlasně přikývli a dali se rychle na odchod. Došli ke dveřím. Pavel je otevřel. Nejprve jimi proběhnul rychle Petr a následoval ho Jonáš. Pavel se ještě jednou podíval na Zbyňka a chtěl projít taky, ale dostal přímý zásah bleskem do nohy. Sesunul se na zem a dveře se zabouchly.
Jonáš se chtěl dostat zpět do cel, ale Petr ho zastavil se slovy: „Neslyšíš to peklo, co tam je?“ Jonáš se podíval na dveře a trápilo ho, že pro Pavla nemůže nic udělat.
Po chvíli to za dveřmi utichlo. Petr je chtěl pomalu otevřít, ale Zbyněk je prudce otevřel zevnitř, žduchnul do Jonáše s Petrem, čímž je povalil a dal se na útěk. Jonáš Zbyňka ale neřešil. Rychle vběhnul do cel a sehnul se k Pavlovi. Ten žil, ale byl v šoku a nepěkně popálený.
Do cel seběhnul policajt Knebel s otázkou: „Co se tady stalo?“ Jonáš se na něj podíval a rozkázal: „Pojď sem. Postarej se o něj a zavolej sanitku!“ poté se podíval na Petra: „A my dva jdem po Langerovi.“ Petr přikývnul a i s Jonášem se rozběhli do schodů. Už byli skoro v přízemí, když na ně Knebel zařval: „Pozor. Bude asi ozbrojený. Rychlému chybí zbraň.“ Jonáš řekl: „No bezva.“ plácl Petra přes rameno a zrychlil.
Zbyňek vyběhnul před policejní stanici. V jedné ruce měl zbraň inspektora Rychlého a v druhé klíče od policejního auta. Zmáčknul na nich odemykání, aby věděl, od kterého auta konkrétně jsou, a když jedno zablikalo, rychle se k němu rozběhnul, nasednul, nastartoval a odjel. V tom okamžiku vyběhli ven Petr s Jonášem. Když viděli, jak Zbyněk ujíždí pryč, rychle nasedli do Jonášova auta a začali ho pronásledovat.
Zbyněk vjel na pozemní komunikaci velice divoce. Vůbec nesledoval provoz okolo sebe. Měl v hlavě jedinou myšlenku a to ujet, i když sám vlastně nevěděl kam a proč.
Jonáš mu byl hned v patách. Když měl možnost, pootevřel okno a dal na střechu maják, který následně zapnul.
Petr se na místě spolujezdce necítil úplně ve své kůži, při tak divokém způsobu jízdy. Nevadilo by mu to, kdyby řídil, ale takhle se jen držel držadla nad oknem spolujezdce a byl celý ztuhlý.
Zbyněk vjel na dálnici a Jonáš ho v těsném závěsu následoval. Rychlost obou aut se pohybovala okolo 170 km/h. Provoz nebyl tak hrozný, ale i přesto se mezi osobními a nákladními vozy proplétat v téhle rychlosti nebyla sranda.
Hned na dalším sjezdu Zbyněk na poslední chvíli sjel. Když to Petr viděl, ztuhnul ještě víc, zapřel se nohama do podlahy, jak kdyby jí chtěl protlačit a se snahou být v klidu se zeptal Jonáše: „Víš, že odbočuje?“ Jonáš se soustředil na řízení a tak jen odpověděl: „Jo.“ a prudce zatočil. Na to Petr stačil jen říct s vyděšeným výrazem ve tváři: „Tak to je potom v pořáááádku.“
Po sjezdu z dálnice Zbyněk moc nezpomalil. Dál jel jako šílenec a několikrát se málem stalo, že ho při předjíždění sestřelilo auto jedoucí v protisměru. Díky svému štěstí, se však vždy nějak vyhnul a pokračoval v divoké a bezmyšlenkovité jízdě. Najednou uhnul z hlavní cesty na polní. Jonáš jeho jízdní dráhu kopíroval.
Po asi dvou kilometrech jízdy mezi poli, vjely nahánějící se auta do lesa.
Při prudší zatáčce Zbyněk chytnul smyk a narazil bokem auta do stromu. Díky airbagu se mu ale nic nestalo a tak jen vzal ze sedadla spolujezdce zbraň od Rychlého, vysednul a utíkal mezi stromy.
Jonáš zastavil hned za vozem, který Zbyněk ukradnul. Ani Petr ani Jonáš na nic nečekali a rozběhli se za ním, při čemž si Jonáš raději vzal do rukou svou služební zbraň pro všechny případy.
Petr s Jonášem doběhli Zbyňka až nad strmým skalnatým srázem, pod kterým se nalézal starý zatopený lom. Zbyněk se chvilku zmateně díval okolo sebe a nevěděl, co má dělat.
„My ti nechceme ublížit.“ řekl Petr, když se i s Jonášem přiblížili ke Zbyňkovi. Zbyněk se rychle vyděšeně otočil a začal na Petra s Jonášem střídavě mířit. Měl slzy v očích. Jonáš se pomalu sehnul, položil zbraň na zem a ukázal Zbyňkovi prázdné ruce. Zbyněk, sklonil zbraň, načež se k němu chtěl Petr pomalu rozejít, ale v tom jí Zbyněk proti němu opět zamířil. Petr se zarazil: „Dobře. Dobře. Chápu. Zůstanu tady.“ Zbyněk pomalu zbraň zase sklonil a řekl: „Vy nic nechápete. Jsem jenom zrůda. Takhle už to dál nejde.“ Petr zakroutil hlavou: „Ale ne. Jsi jen výjimečný. Nech nám ti pomoct.“ Zbyněk souhlasně přikývnul: „Dobře. Vyřiďte mé adoptivní mámě, že jí mám hrozně rád a že se omlouvám a že jsem nechtěl nikomu ublížit.“ Petr se podivil: „Omlouváš?“ Zbyněk už ale neodpověděl. Zvedl opět zbraň, co měl v ruce, otočil jí proti sobě a vystřelil. Než na to Petr s Jonášem zvládli zareagovat, Zbyňkovo bezvládné tělo padalo ze srázu k vodní hladině. Zbyněk Langer byl opravdu mrtvý. Jonáš s Petrem doběhli na hranu srázu a s vyděšenými a nechápavými výrazy se dívali dolů…

Po sprše sešli Jonáš s Petrem do hotelové restaurace, hotelu kde byli ubytovaní, dát si něco k jídlu. Tomáš se Simonou už je tam u jednoho stolu čekali. Jakmile si k nim přisedli, Tomášovi neušlo z jejich výrazů, že něco není v pořádku a tak se zeptal: „Co se stalo?“ Petr jen zakroutil hlavou. Tom tedy upřel svůj pohled na Jonáše a ten když pochopil, že je vysvětlení na něm, tak spustil: „Zbyňka Langera jsme sice našli, ale podařilo se mu utéct z cel, a když se po menší honičce dostal do slepé uličky, tak se zastřelil.“ Tomáš a Simona Jonáše nechápavě sledovali. Po chvíli ticha se Simona k Jonášovi mírně naklonila: „A jak utekl? A co ten Rychlý, jak na tom je?“ Jonáš si povzdychnul, protože se mu o tom vážně moc nechtělo mluvit, ale přesto Simoně odpověděl: „Zbyněk utekl tak, že začal šlehat ze sebe blesky a asi jedním zasáhnul zámek, protože ten byl vypálený. No a jedním bleskem zasáhnul Rychlého. Ten se z toho ale dostane. Schytal to do nohy, kterou má prý nepěkně popálenou, ale jinak až na to, že byl v šoku a měl trošku zježený ten zbytek vlasů, co má na hlavě, je v pohodě.“ Simona se opřela zpět o opěradlo své židle. Když bylo opět chvíli ticho, narušil ho Petr: „Ale kdybyste zažili tu honičku.“ Všichni se na Petra podívali a ten jen pokrčil rameny: „Mohli jsme při ní umřít.“ Následně se všichni usmáli, čímž mezi nimi opět zavládla trochu uvolněnější atmosféra…

Doktor Wágner si nechal ukázat na pitevně tělo mrtvého Zbyňka Langera. Když si ho prohlédnul, a ujistil se, že je to opravdu on, nechal ho zakrýt a přikázal ho nechat převézt do svého výzkumného zařízení. Když odcházel z pitevny, vytáhnul mobil a vytočil doktora Khase:
- „Ano Khas.“
- „Dobrý den. Měl jste starosti s panem Langerem. Ujišťuji vás, že už je mít nemusíte.“
- „Děkuji doktore Wágnere. A co s těmi rýpaly?“
- „Tohle už opět nechte na nás. Nashle.“…

Jonáš zabouchnul kufr od svého auta, poté co si do něj dal sbalené věci. Následně se otočil na Petra, Tomáše a Simonu se slovy: „Bavil jsem se s kámošem a můžete tu zůstat, jak dlouho chcete.“ Tomáš však zakroutil hlavou: „Myslím, že pojedeme. Pro tebe je to možná uzavřený případ, ale mě by zajímalo, co se děje na tom Slovensku.“ Jonáš chápavě přikývnul se slovy: „Asi vám to nerozmluvím, co? Ono se do něčeho opravdu nevyplatí strkat nos.“ Tom se pousmál: „Já vím, ale jestli chci napsat dobrou knížku, tak musím trošku riskovat. Navíc jestli tam opravdu dochází k únosům mimozemšťanů, bude to síla.“ Jonáš se začal smát a plácnul Tomáše přes rameno: „Ty blázne.“ Poté si podal ruku s Petrem na rozloučení a následně se otočil na Simonu: „Já vím, že jsme nezačali úplně nejlíp, ale příště pokecáme víc. Rád jsem tě poznal.“ a usmál se na ní. Simona mu úsměv opětovala: „Ahoj.“ Ještě si plácl s Tomášem, nasednul do auta a odjel.
Když Jonášovo auto zmizelo za roh, tak se Tomáše Simona zeptala: „A jak chceš tu dědinu najít? Dívala jsem se na mapy a nikde není.“ Tomáš pokrčil rameny a chtěl něco říct, ale skočil mu do toho Petr: „Já bych možná věděl. Jak jsem u tebe na bytě měl tu legální malou oslavu, tak za mnou přišel jeden ogar s tím, že když byl na Slovensku, tak narazil na dědinu, která by seděla na Langerův popis.“ Tomáš se zamyslel a řekl: „Ok. A zjistíš na něj ještě kontakt?“ Petr přikývl a Tomáš tedy navrhnul: „Tak jedem, ne?“ Simona i Petr přikývli a i s Tomášem se šli balit…

Při cestě domů, Petr zatelefonoval Tondovi, od kterého zjistil číslo na kluka, který mu vyprávěl o podivné Slovenské dědině. Potom si s tím klukem ještě zvládl domluvit schůzku.

Tomáš zastavil auto před Petrovým bytem a zeptal se ho: „Tak jak to teď vidíš?“ Petr pokrčil rameny: „Hodím sprchu, zjistím kde je ta dědina a můžeme vyrazit.“ Tomáš přikývnul: „My zatím vybalíme zbytečné věci…“ přičemž se nepěkně podíval na Simonu: „A potom se pro tebe opět stavíme.“ Petr souhlasil, zavřel dveře a rozešel se ke vchodu. Tomáš se Simonou odjeli domů…

Tomáš zastavil auto, vystoupil, otevřel kufr a chtěl začít odnášet věci, ale všimnul si, že Simona dál sedí v autě. Přešel tedy k jejímu okýnku. Ta ho otevřela, on se nahnul a řekl: „Lásko. Já se pokusím zachovat jak gentleman a odnosím ty nejtěžší věci, ale kdybys mi aspoň trošku pomohla, byl bych rád. Většina věcí je tam tvojich.“ Simona se na Tomáše uraženě podívala: „Zbytečné jo?!“ Tom pochopil, o co Simoně jde: „Tak jsem to nemyslel. Myslel jsem zbytečné, pro tuhle cestu.“ Simona naštvaně vystoupila, přešla ke kufru, vzala tu největší tašku, co našla a rozešla se ke vchodu se slovy: „Já přesně vím, jak jsi to myslel.“ Tomáš jí chvilku nechápavě sledoval, pak jen pokrčil rameny a šel taky nosit….

Policajt Knebel seděl u nemocniční postele svého nadřízeného Rychlého a bavil se s ním, když Rychlému začal zvonit na stolku vedle postele telefon. Rychlý ho vzal:
- „Prosím? Rychlý.“
- „Ahoj. Tady Vorel. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli je vám už líp.“
- „Děkuju za optání. Je. Slyšel jsem, co se stalo. Mrzí mě to. Takže případ uzavřen?“
- „Pro mě jo, ale ti co byli se mnou, se vydávají zjistit, co způsobilo Langerovy schopnosti.“
- „Vážně? A jak to chtějí zjistit?“
- „Langer mluvil o nějaké dědině Nová Bielina. Z tama že pochází a prý se tam dějí podivné věci.“
- „Nová Bielina říkáte? O tom jsem nikdy neslyšel.“
- „Já taky ne. Ani na mapě to není. Uvidím, co tam Tomáš najde.“
- „Dobře. Tak mě potom informujte.“ zasmál se Rychlý.
- „Uzdravujte se. Nashle.“
- „Díky za zavolání. Nashle.“
Rychlý podal mobil Knebelovi a ten jej položil zpět na stolek. Poté se podíval na svého nadřízeného, vstal a zeptal se: „Nová Bielina jste říkal?“ Rychlý souhlasně, ale nechápavě přikývnul: „Ano. Proč?“ Knebel už neodpověděl. Místo toho se sebral a bez rozloučení odešel…

Petr si podal ruce s Jiřím Novotným (klukem, co mu vyprávěl o podivné vsi) a poté si oba dva sedli. Ještě než si stihli cokoli říct, přišla servírka a oba dva si u ní objednali kávu.
- „Tak jak ti můžu pomoct?“ zeptal se Jirka.
- „No. Vlastně jde o tu dědinu, o které jsi mi říkal.“
- „Páni, takže vážně vám budu užitečný.“ Jirka se zaradoval.
- „Jo.“ usmál se Petr.
- „A co o ní chceš vědět?“
- „Všechno co víš. Hlavně kde leží, jestli si to ještě pamatuješ.“
- „To si piš, že si to pamatuju. Hledal jsem jí sice potom na mapě a nenašel, ale vím přesně, kde je? A jinak nic moc o ní nevím. Jen že je to tam fakt dost husté.“
- „Tím husté myslíš co?“
- „Pohybují se tam všude vojáci a něco hlídají. Když jsme tam chvíli byli, tak jsme asi pochopili co. Jsou tam mimozemšťané.“
- „Aha. Ukážeš mi, kde ta dědina je?“ Petr vytáhnul mobil, najel na mapy a podal ho Jirkovi.
- „Tady.“ Jirka označil místo a podal mobil zpět Petrovi. Petr si lokalitu uložil a poděkoval.
Servírka donesla objednávku…

Knebel doma hodil tašku v ložnici na postel a začal do ní cpát věci. Jeho manželka si stoupla vedle něj: „A co si myslíš, že tam najdeš?“ Knebel pokrčil rameny: „Já nevím zlato. Ale znáš mojí zvědavost. Prostě je silnější než já.“ „A kde tu dědinu chceš najít? Vždyť ani na mapě není.“ Knebel odpověděl bez toho, aniž by se na ženu podíval: „Kdysi jsem se poznal s někým, kdo už o podobné dědině mluvil. Nevěřil jsem mu, ale po událostech v posledních dnech to musím přehodnotit.“ Jeho manželka nechápavě kroutila hlavou: „A co naše výročí?“ Knebel dobalil tašku, zapnul jí, dal si jí přes rameno, otočil se na ženu a řekl: „Slibuju, že jak se vrátím, tak ti vše vynahradím.“ Chtěl jí políbit. Ona však polibku uhnula a se slzami v očích a slovy: „Pořád jen slibuješ.“ odešla. Knebel si povzdychnul, upravil si tašku na rameni a odešel…

Tomáš vybalil věci na dovolenou a naházel do tašky věci pro následující výpravu. Simona si mezitím dala sprchu a zkrášlila se. Když byli oba dva hotovi, tak vše pobrali a se zastávkou u Petra se vydali na Slovensko.
„Takže víš, kde to teda je?“ zeptal se Tomáš Petra. Petr přikývnul hlavou, nastavil na mobilu GPS a podal mobil Simoně sedící na sedadle spolujezdce. Ta se na to podívala a řekla: „Prima. Takže pořád rovně Tome.“ Tom se zamračil se slovy: „Zatím vím! Díky!“ Simona s Petrem se usmáli a plácli si.
Po 5 hodinové cestě, kdy už byli skoro na místě, Tomáš zastavil auto u otevřeného motorestu. Podíval se na Petra, poté na Simonu a řekl: „Je pozdě. Tady bych se vyspal, jestli budou mít místo, dostal něco do žaludku a ráno bych pokračoval.“ Petr se Simonou si zároveň zývnuli a poté souhlasně přikývli. Trojice odešla do motorestu…

Stromy hluboko v lese osvětlilo světlo přijíždějícího auta. Když auto zastavilo, vystoupil z něj Knebel. Dal si na záda batoh, rožnul baterku a vydal se hledat místo, kde by mohl rozbít stan…

Slunce se vyhouplo nad obzor, a pokojem, kde spal Tomáš se Simonou, se rozezněl budík, který Tom nastavil na svém mobilu. Simona se vzbudila, s mrčením se otočila na druhý bok a ospalým hlasem řekla: „Vypni to, Tome. Ještě nejsem připravená vstávat.“ Tom zamrčel a sáhnul po mobilu. V pokoji opět zavládnul klid. Simona si oddychla a téměř okamžitě opět usnula. Tomáš by si taky ještě pospal, ale rozhodl se vstát a zamířil si to na snídani.
Tomáš na snídani překvapivě potkal i Petra. Přisednul si tedy k němu a s udiveným výrazem se zeptal: „Ty už nespíš?“ Petr pokrčil rameny a upřesnil to: „Já vlastně ještě nespím.“ Tom se podivil ještě víc. Když Petr uviděl Tomášův nechápavý výraz, tak ukázal na servírku a řekl: „Vidíš ji. Slovenky jsou prostě úžasné.“ Když si servírka všimla, jak na ní Petr ukazuje, mile se usmála a rychle odvrátila pohled. Tomáš jen zakroutil hlavou se slovy: „Zatraceně jak to děláš?“ Petr se napil kávy, opět pokrčil rameny a řekl: „Asi přirozené charisma.“ Z patra se ozval řev dítěte. Petr na to nijak nereagoval, ale Tomáš se zamračil a potichu si pro sebe řekl: „Lásko. Tenhle budík už nezastavím.“ Netrvalo dlouho a k Petrovi s Tomem si přisedla i Simona. Byla celá rozlámaná. Tom se jí lehce provokativně zeptal: „Proč už nespíš?“ Simona se na něj nevraživě podívala a řekla: „Nikdy nechci děti.“ Tom se Petrem se pousmáli.
Po snídani se trojice vydala dál k Nové Bielině.
Cesta k obci byla čím dál horší až splynula s lesem. Tomáš s Petrem a Simonou byli nuceni vystoupit. Petr se podíval okolo sebe: „Tady to nevypadá na nějakou civilizaci.“ Tom se poškrábal na hlavě: „No nevypadá. Ale tak nejsme daleko od rumunských hranic, tak se ani není čemu divit. Já bych posbíral, co uneseme a pokračoval dál pěšky.“ Petr se Simonou souhlasili a tak se dál šlo pěšky.
Po zhruba půl hodině chůze, Petr něco zaslechnul. Zastavil se a posunkem ruky ukázal, ať stojí i Tomáš se Simonou. Simona se šepotem zeptala: „Co je?“ Petr se na ní podíval a zároveň se zaposlouchal do lesa. Po chvíli ukázal jedním směrem a řekl: „Odtud jdou nějaké hlasy.“ Tom pokrčil rameny: „Já nic neslyším.“ Petr se na něj podíval: „Nejdou slyšet moc. Ale pojďme to zkusit.“ Poté se Petr rozešel. Simona ho následovala. Akorát Tomáš zůstal stát zaražený na místě. Chvíli Simonu s Petrem sledoval, po chvíli si pro sebe řekl: „A že by jsme to všichni odsouhlasili?“ a následně se taky za Petrem rozešel.
Petr měl očividně opravdu dobrý sluh, protože netrvalo dlouho a trojice stála před dědinou. Chvíli stáli a pozorovali jí z povzdálí. Vypadalo to, jako by se v ní život zastavil někdy hodně dávno. Staré chalupy, oblečení z minulého století, život bez aut. Tom si povzdychnul a svým krokem v před dal v podstatě pokyn ke vstupu do vesnice.
Vnitřní prostředí vesnice působilo ještě víc starodávně. Nikde žádný asfalt, nebo dlažba. Byla to prostá vesnice uprostřed lesů.
Místní sledovali dva cizince a cizinku nedůvěřivě. Očividně nebyli zvyklí na návštěvy z vnějšku. Jen co Petr řekl: „Nevypadá to, že by jsme tu byli nějak vítáni.“ k nim jeden z vesničanů přistoupil a promluvil: „Vitajte cudzinci. Volám sa Janos. Poďte si ku ma odložiť.“ Tom se na něj usmál: „Rádi.“ Janos Tomášovi úsměv opětoval a rozešel se ke svému obydlí. Tomáš, Simona a Petr šli za ním.
Jakmile byli všichni u Janose doma, Janos zavřel a řekl: „Ospravedlňujem sa páni a dáma, ale včera zmizla jedna dievčina, tak sů vštetci takí nevrlí.“ Tom se zamračil: „Zmizla děvčina?“ Janos přikývnul: „Áno, občas sa tu niekto stratí.“ Tom zakroutil hlavou: „Jak to myslíte?“ Janos se ale vyhnul odpovědi: „A tak budem si tykať nie? Ja som Janos.“ usmál se. Tomáš podal Janosovi ruku: „Tomáš.“ Po Tomášovi se představila Simona a nakonec i Petr. Tom se však nenechal jen tak odbýt a vrátil se ke své otázce: „Jak jsi to myslel, že občas někdo zmizí?“ Janos sa zamračil: „Keď tu o tom nikto moc nechce hovoriť. Lietajú tú mimozemšťanmi a unášajú nás. Niečo na nás urobia a vráti nás spať. To je všetko.“ „A to si necháváte líbit?“ pokračoval Tomáš dál ve vyptávání. Janosovi byly otázky očividně nepříjemné: „Ale ne. Ale mimozemšťania u nás vypestovali závislosť na nejakej ich látke a bez nej by sme neprežili. Tým si nás tu držia.Už o tom ale nehovorme. Urobte si pohodlie a odpočiňte si. Ja som za chvíľku späť.“ Janos se sebral a odešel někam ven. Tomáš pokrčil rameny a konečně shodil z ramen krosnu. Poté jí pomohl dát dolů i Simoně. Když si všichni udělali trošku pohodlí, tak se Tomáš zeptal: „Tak co si o tom myslíte?“ Petr pokrčil rameny a Simona řekla: „Nevím. Jsem z toho trošku zmatená. Nechce se mi tomu věřit, ale co jiného, by se s těmi lidmi dělo? Zviditelnit se očividně nemají zájem, když ani nejsou na mapě a něco je tu opravdu musí držet.“ Tom zamyšleně přikyvoval a po chvíli řekl: „Právě. Trošku mě znepokojuje, že nejsou na mapě.“ Do rozhovoru se vložil Petr: „Viděli jste venku, jak to tam vypadá. Vždyť ani cesta sem nevede. Mě to moc divné nepřijde, že na mapě nejsou.“ Tom vzal v potaz i Petrův názor a začal přemýšlet…

Na svahu nad vesnicí se za velkým kamenem schovával Knebel a sledoval dalekohledem dění ve vesnici. Přitom mluvil sám pro sebe: „Tak co se tu děje tak zajímavého? Až na to, že to tu vypadá, jak kdyby se tu před sto lety zastavil čas, tak nic divného.“ V tom se někdo, nebo něco kousek od Knebela pohnulo. Knebel se otočil, ale nic neviděl. Vrátil se tedy pohledem do dalekohledu. Najednou ucítil lehké lupnutí na krku. Zamotala se mu hlava a zamyslel se, co to mohlo být. Chtěl si na krk sáhnout, ale než si tam dosáhnul, vyvrátil se na zem a upadl do bezvědomí…

Janos vstoupil do svého skromného příbytku. Tomáš s Petrem a Simonou seděli okolo stolu. Janos si je prohlédnul, usmál se na ně a přisednul k nim s otázkou: „Tak čo vás sem vlastne privádza?“ Tom se nadechnul a řekl: „My si strašně ceníme vašeho pohostinství a tak k vám budeme zcela upřímní, i když to bude znít šíleně. Přivedl nás sem příběh jednoho našeho kamaráda. Myslíme si, že se narodil tady a jako novorozeně byl převezen na Moravu.“ Janosovi s tváře zmizel stále přítomný úsměv. Chvíli si všechny tři prohlížel a nevěděl, co říct. Několikrát se nadechnul, že už začne mluvit, ale zase se zarazil. Tomáš se snažil být trpělivý a nechtěl Janose do odpovědi tlačit. Čekal, až se Janos rozpovídá sám. Dočkal se: „Kedysi to tu tak bolo. Keď sa niekto narodil, existovali takzvaní sprievodcovia, ktorí dieťa vzali a odviedli ho preč skôr, než malo možnosť stať sa závislé na tej mimozemskej látke.Potom ale zrazu sprievodcovi chodiť prestali a nikto už sa odtiaľ nedostal. Nikto nemal odvahu odísť, keď vedel čo ho čaká bez prísunu tej látky.“ Nikdo s trojice nevěřil svým uším, že se tohle opravdu někdy dělo a děje. Tom se vrátil k otázce o dětech: „A co ty odvedené děti? O těch už jste potom neslyšeli?“ Janos se opět nadechnul: „Ale áno. Pri ďalšej ceste sprievodcov sem, mali sprievodcovi informácie o rodine do ktorého bolo dieťa dané ao novom mene dieťaťa.Ako sa volá ten váš kamarát?A prečo nie je s vami?“ Tom se téhle otázky bál věděl, že přijde. Nicméně nebylo férové neodpovídat a tak řekl: „Jmenoval se Zbyněk Langer a bohužel už nežije. Zastřelil se.“ Janos se zamyslel: „Zbyněk Langer. Zbyněk Langer. Áno, to meno mi niečo hovorí. Myslím, že jeho praví rodičia ešte žijú. Sú to myslím Krajčírovia a žijú tu za rohom.Poviem im, že ste poznali ich syna.“ Tom se s toho chtěl vykroutit, ale pochopil, že bude správné Langerovy rodiče informovat a tak řekl: „Dobře. Rádi se s nimi sejdeme.“
Janos šel domluvit schůzku s Krajčírovými. Tomáš se podíval na Simonu s Petrem a řekl: „Já si s nimi půjdu promluvit. Je hloupost, abychom tam šli všichni tři. Vy byste se zatím mohli projít po vesnici a zjistit něco víc.“ Petr se Simonou souhlasili…

„Dobrý den paní a pane Krajčírovi. Rád vás poznávám.“ podal si Tomáš se starším manželským párem ruce. Pár Toma přivítal a nabídl mu čaj nebo kávu. Tom si vybral čaj. Poté si sedli ke stolu.
„Tak vy vraj poznáte nášho syna.“ Tomáš těžce polknul: „Abych byl upřímný, tak jsem ho znal, ale s lítostí vám musím oznámit, že už nežije.“ Slzy zaplnily oči paní Krajčírové. Pan Krajčír chytil svou ženu pevně okolo ramen, podíval se na Tomáše a pobídl jej: „Tak nám o ňom niečo povedz prosím. Aký mal život?“ Tom se zarazil. Vůbec nevěděl, co má říct, ačkoli mohl tuhle otázku čekat a nějak se na ní připravit. Po chvíli přemýšlivého mlčení promluvil: „Neznal jsem ho dlouho. Ale co vím je, že to byl správný muž. Jen se mu ke konci nedařilo, jak by mělo. Byl to jaderný fyzik.“ Starší muž taky začal mít slzy na krajíčku: „Neverili sme, že o ňom ešte niekedy budeme počuť.Moc ďakujeme.“ Tom si povzdychnul: „Není vůbec zač. Můžu se vás na něco zeptat?“ Starší muž přikývnul: „Samozrejme.“ Tom se tedy zeptal: „Co se tu děje tak hrozného, že jste byli nuceni opustit vlastní dítě? Vždyť to pro vás muselo být strašně těžké.“ Žena se rozbrečela ještě víc a její muž jí o to víc přitiskl k sobě. Pro Tomáše bylo neuvěřitelné, jak se tenhle pár po tolika letech spolu stále tak moc miloval. Muž po chvíli odpověděl na Tomášovu otázku: „To tí tvorovia z vesmíru. Prileteli niekedy v čase, keď bol môj pradedko ešte malý chlapec. Od tej doby na nás robia pokusy a drží si nás tu.Už sme si tu na to ale zvykli. Je tu inak celkom kľud.Aby som odpovedal presne na vašu otázku, Tak opustiť syna bolo veľmi ťažké, ale chceli sme pre neho lepší život.“ Tomáš se napil čaje a zamyslel se, jak to muselo být těžké. Sám si to neuměl představit…

Simoně s Petrem netrvalo dlouho, a měli projitou téměř celou vesnici. Petr se najednou na Simonu otočil a zeptal se: „Všimla sis něčeho zvláštního?“ Simona pokrčila rameny se slovy: „Mě tady příjde zvláštní všechno. Co myslíš konkrétně?“ Petr se ještě kolem sebe rozhlédnul a odpověděl: „No není tu žádná hospoda. Kam chodí na pivo?“ Simona zakroutila hlavou a zrychlila krok: „Myslíte vy chlapi někdy i na něco jiného?“ Petr zastavil, zamyslel se a se slovy: „Ještě sex je docela častá myšlenka.“ se lehce rozběhnul, aby opět Simonu dohnal.
Po několika krocích Simona zastavila, povzdychla si, podívala se okolo sebe a řekla: „To fakt nemá cenu. Já nevím, co si Tomáš myslí, že tady najdeme.“ Petr se taky začal rozhlížet kolem sebe, přečemž pokrčil rameny a řekl: „Třeba chtěl, ať najdeme nějakého toho mimozemšťana.“ Simona se už chtěla rozejít zpět k Janosově chalupě, když se z druhé strany vesnice ozval řev. Petr na nic nečekal a rozběhnul se směrem, odkud řev přiházel. Simona utíkala hned za ním.
V jedné části vesnice se shromáždil dav a něco sledoval. Petrovi se Simonou se davem podařilo prodrat a už viděli, co se děje. Jeden z vesničanů ležel na zemi, třepal se a z pusy mu tekla pěna. Byl to nepěkný pohled. Petr chtěl nějak muži pomoct, ale vůbec nevěděl, co by měl dělat. Chtěl se zeptat Simony, zda ona neví jak mu pomoct, ale v tom do Petra drknul starší muž s brašnou a se slovy: „Pusťte mě. Jsem doktor.“ se davem prodral až k ležícímu muži. Prohlédnul si jeho stav, změřil mu pulz a poté sáhnul do brašny, vytáhnul stříkačku s nějakou látkou a aplikoval jí do těla nemocného. Ten se pomalu zklidnil. Když už ležel zcela v klidu, doktor se podíval do davu a poprosil: „Mohol by mi s ním niekto pomoct ku mne do ordinácie?“ Okamžitě se nabídnul Petr a ještě jeden muž z davu.
Vesničan s Petrem položila nemocného na lůžko v doktorově kanceláři a chtěli odejít, ale doktor Petra zarazil: „Chvíľku prosím.“ Petr se podivil, ale zůstal.
Doktor se postaral o pacienta a na lůžku na kolečkách ho převezl do vedlejší místnosti. Poté se vrátil do ordinace, zavřel za sebou dveře, umyl si ruce a představil se: „Som doktor Horňák. Alois Horňák.“ Petr se také představil: „Petr. Petr Kříž.“ Doktor si utřel ruce, sedl si za svůj stůl a pobídnul Petra, ať si taky sedne. Petr tak učinil. Horňák si ho chvíli prohlížel a poté řekl: „Vás somtu ešte nevidel.“ Petr souhlasně přikývnul: „To asi bude tím, žejsem tu dneska poprvé.“ Doktor se pousmál: „A ako ste sa sem dostal? Viete, my tu moc cudzincov nemávame.“ Petr zapřemýšlel: „No tohle už jsem slyšel. Šel jsem tak okolo a najednou vesnice.“ Doktor si Petrazkoumavě prohlížel. Petrovi se doktorův pohled nelíbil a tak se ho pokusil přivést na jiné téma: „Co se stalotomu muži?“Doktor hodil hadr, do kterého si doposud utíral ruce, na stůl před sebou a odpověděl: „Menšie záchvat. Bude v poriadku.“ Petr chápavě pronesl: „Aha.“ nevěděl, co říct dál. Chvíli vládlo ticho, při kterém si doktor Petra stále nepříjemně prohlížel. Petr vstal: „No nic. Tak já budu muset.“ Doktor na to neřekl ani slovo. Petr tedy řekl: „Nashle.“ Doktor stále mlčel a tak se Petr otočil a odešel. Doktor ho sledoval, dokud se nezavřely dveře.
Před ordinací už Petra čekala Simona: „Kde jsi tak dlouho?“ Petr se podíval na Simonu s lehce vyděšeným a udiveným výrazem: „Ten doktor je hodně zvláštní člověk.“…

Knebel pomalu začal přicházet k sobě. Měl rozostřený zrak, ale poznal, že je v nějaké místnosti. Odevšad svítilo modré světlo. Všimnul si, že se kolem něj někdo pohybuje. Pokusil se zaostřit, ale bezúspěšně. Jedna z postav přistoupila k němu. Byl to nějaký dlouhán s úzkými končetinami, obrovskou hlavou a velkýma černýma očima. Knebela se zmocnil strach. Chtěl se pohnout, ale zjistil, že nemůže, a tak začal aspoň řvát: „NE. PROSÍM NE. CO PO MĚ CHCETE?.“…

Tomáš seděl na lavičce před Janosovou chalupou, o kterou se opíral zády. Přemýšlel. Pomalu ani nezaregistroval, že si k němu přisedli Petr se Simonou. Chvíli bylo ticho, které narušil Petr: „Narazil jsem tady na hodně zvláštního doktora a ještě jsme zjistili, že tu není žádná hospoda. Na co jsi přišel ty?“ Tomáš se zhluboka nadechnul: „Vlastně nic nového. Jen je zvláštní, že se tady dějí takové věci, a nikdo z venku o tom neví.“ Petr pokrčil rameny: „Když se o tom nemá nikdo jak dozvědět.“ Tom zakroutil hlavou: „Ne. V tom to není. Ty informace se ven očividně dostali, vzpomeň si na průvodce, o kterých mluvil Janos. Ale kam ti průvodci potom zmizeli? Ti asi nebyli závislí na té mimozemské látce, ale proč odtud přestali odvádět ty děti?“ Chvíli opět zavládlo ticho, jak každý začal přemýšlet. Po chvíli se Tomáš podíval na Petra a zeptal se: „A co ten doktor?“ Petr se zamyslel jak začít a spustil: „Zkolaboval tu jakýsi chlápek a tak přispěchal ten doktor, něco mu píchnul a nechal si ho odnést k sobě do ordinace. Byl jsem ten, co mu pomáhal. Když jsem potom chtěl odejít z ordinace, zastavil mě a vypadalo to, že si se mnou chce promluvit. Místo toho mě ale v podstatě jen sledoval dost nepříjemným pohledem a když jsem se tedy rozhodl odejít, tak neřekl ani slovo. Fakt se choval divně.“ Tom se zamyslel: „Takže o něm nic nevíš?“ Petr zakroutil hlavou, ale pak si na něco vzpomněl: „Jo. Vlastně vím. Říkal, že se jmenuje Alois Horňák.“ Tom se zarazil: „Říkáš Alois Horňák?“ Petr souhlasně přikynul a zeptal se: „Ty ho znáš?“ Tom zakroutil hlavou: „Ne to ne. Ale něco mi to jméno říká. Doktor Alois Horňák. Určitě jsem o něm už někdy četl.“…

Vrchní inspektor Jonáš Vorel seděl na židli ve své kanceláři, lehce se houpal, hlavu zvednutou ke stropu a přemýšlel nad případem Zbyňka Langera. Ačkoli případ uzavřel, měl stále spoustu otázek a ze zvědavosti na ně chtěl znát odpověď. Přestal se houpat, zvedl sluchátko pevné linky a poté, co se podíval do papírů, vytočil číslo na policejní pitevnu do Vyškova.
- „Ano? Doktor Melichařík, pitevna Vyškov.“
- „Dobrý den. Vrchní inspektor Jonáš Vorel. Měl bych na vás prosbu. Potřeboval bych, abyste mi poslal pitevní zprávu Zbyňka Langera.“
- „Já se omlouvám, ale to nebude možné.“
- „Prosím?!“
- „Rád bych vám tu zprávu poslal, ale tělo si ještě před pitvou odvezl nějaký doktor Wágner. Neřekl kam a celkově se tvářil dost tajemně.“
- „Přece si nemůže jen tak někdo přijet a odvézt si tělo.“
- „Jo, normálně ne. Ale měl na to povolení.“
- „Díky. Nashle.“
Jonáš položil sluchátko zpět, opřel se a potichu si pro sebe řekl: „Kdo zatraceně je ten Wágner.“ Chvíli se jen tak opět pohupoval, než se znovu natáhnul pro sluchátko telefonu a vytočil číslo:
- „Horák, prosím?“
- „Čau Zdeňku, tady Jonáš. Prosím tě, mohl bys mi zjistit informace na nějakého doktora Wágnera.“
- „Souvisí to s nějakým případem?“
- „Možná.“
- „Jonáši, ty moc dobře víš, že nemůžu vyhledávat o každém informace na dobré slovo.“ Povzdychnul si Zdeněk
- „No tak Zdeňo….nedělej Zdeňka. Ono to opravdu možná souvisí s jedním případem. To ale zjistím, až o něm budu mít informace.“
- „No dobrá. Ale nedělám to rád.“
- „Dík. Pošli mi to na meil.“…

Tomáš seděl u stolu v Janosově příbytku a sepisoval si do deníku informace, které se jemu a jeho přátelům podařilo okolo případu Zbyňka Langera získat. Do toho neustále přemýšlel nad jménem doktor Alois Horňák. Najednou se zarazil, vzpřímil a řekl: „Jasně. Už vím. Horňák dělal nezákonné genetické pokusy na lidech. Pak ho podle všeho zavřeli, ale nikdo nevěděl, kam.“ Petr sedící vedle Toma se na něj podíval: „Vážně?“ Tom přikývnul: „Musíme se dostat do jeho ordinace.“ Do toho se vložila Simona sedící Tomášovi naproti: „A co si myslíš, že tam najdeš?“ Tom pokrčil rameny: „Tak to netuším, ale musíme se už nějak hnout z místa.“ Simona si povzdychla: „A plán?“ „Jednoduchý, musíš s Petrem odlákat jeho pozornost a já se po té jeho ordinaci projdu.“ navrhnul Tomáš, jako by o nic nešlo. Petr ho plácnul po rameni: „Parádní plán. A co počkat do setmění až odejde Horňák spát. Potom ho může hlídat jeden a dva můžou jít do jeho ordinace?“ Tom se zamyslel: „Joo. Takhle by to asi taky šlo. Ale to bude mít ordinaci určitě zamklou.“ Na to se Petr usmál: „To nech na mě. Vím jak ty dveře otevřít.“ Tomáš se podivil, načež Petr zareagoval: „Každý máme svoje tajemství.“ Tom se nadechnul, že něco řekne, jenže to stihla dřív Simona: „A já půjdu s Petrem, protože mám zkušenosti a vím co hledat.“ Tom si povzdechnul a poklesle řekl: „Fajn. Tak já budu hlídat.“ Petr na Tomáše mrknul…

Na Jonášově počítači se zobrazilo okno „1 NOVÁ ZPRÁVA“. Jonáš jí rozkliknul:

Ahoj Jonáši. Tak jsem ti zjistil, cos potřeboval. Našel jsem informace o třech doktorech Wágnerech.
Doktor Marek Wágner – ortoped mající soukromou ordinaci v Krkonoších
Doktor Lukáš Vágner – Vědecký pracovník v pražském výzkumném středisku
Doktor Lubomír Wágner –má pod sebou spoustu vědeckých projektů tady i na Slovensku

V příloze máš kompletní informace, co jsem našel o každém z nich. Ten Lukáš a Marek v pohodě, ale o tom třetím, Lubomírovi bylo problém něco najít. Máš tam, co jsem našel, ale není toho moc. Podle mě pracuje na něčem tajném, takže bych od něj raději dal ruky pryč.

Tak se měj a snad ti to nějak pomůže.

Jonáše samozřejmě nejvíce zaujal Lubomír Wágner a tak rozkliknul přílohu o něm…

Slunce zapadlo a Novou Bielinu zaplavila tma. Doktor Horňák vyšel z ordinace, zamknul jí za sebou a rozešel se k sobě domů. Jakmile byl čistý vzduch, Tomáš zaujal pozici, ze které měl největší výhled, a Petr se Simonou se vloupali do Horňákovy ordinace.
Simona okamžitě zamířila k šuplíkům se složkami pacientů a jeden šuplík otevřela. Petr začal prohledávat doktorův stůl. Nic důležitého nenašel, ale všimnul si, že u faxu je nějaký popsaný papír. Chtěl se k němu rozejít, když něco malého narazilo do okna. Petr se z něj tedy podíval a Tomáš naznačoval, že s ordinace mají vypadnout. Petr souhlasně přikývnul, řekl to Simoně a při cestě ven vzal vytisknutý papír u faxu. Simona zase vzala jednu složku, co jí zrovna přišla pod ruku, a oba dva ordinaci opustili.
Vyběhli ven a podívali se, kde je Tomáš. Ten stál za rohem jednoho domu a mával na ně, ať za ním běží. Petr se Simonou poslechli.
Když byla trojice v bezpečí, Petr se zeptal: „Co se stalo?“ Tom okamžitě odvětil: „Horňák se vracel. Máte něco?“ Simona zvedla ruku, ve které měla jednu složku nějakého pacienta, a Petr ukázal papír s faxu, co se mu podařilo vzít. Tom přikývnul: „Super. Zajdem k Janosovi a podíváme se na to.“…

Wágnerovým domem se rozezněl zvonek. Nikdo však neotvíral. Jonáš udělal pár kroků vzad a prohlédnul si všechny okna, jestli v nějakém třeba nezahlédne nějaký pohyb. Nic. Nikde nikdo. Vzdálil se tedy od domu, nastoupil do auta a odjel.
Kousek od domu, schovaný v temnotě noci, stál černý Superb vládní značky a z něj pozoroval dění okolo svého domu právě doktor Wágner.
Jakmile Jonáš odjel, Wágner zakroutil hlavou a šlápnul na plyn.…

Tomáš si po prohlídnutí pacientovy složky promnul obličej, opřel se o opěradlo a zaklonil se tak, že se díval na strop. Po chvíli ticha se narovnal: „Tak už mi to přestává dávat smysl úplně, místo toho, abych se v tom začal víc orientovat.“ Petr podal Tomášovi opatrně papír z faxu se slovy: „Nechtěl jsem tě vyrušovat, když si byl tak začtený, ale tohle tě zmate už úplně.“ Tomáš se na papír podíval a opravdu už vůbec nevěděl co si o tom všem myslet. Na papíru byla zkrácená pitevní zpráva Zbyňka Langera s dodatkem, že už je venku jen jeden.
Tom se po dlouhém a hlubokém zamyšlení podíval na Petra, na Simonu a zeptal se: „Máte nějaké teorie, co se tady děje? Protože jestli já tomu správně rozumím podle té zdravotní zprávy, tak tu mimozemšťani dělají dost hnusné genetické pokusy.“ Petr se podivil: „Mimozemšťané?“ Na to Tomáš našel kreslené obrázky, které byly součástí zdravotní zprávy, a podal je Petrovi. Petrovi přejel mráz po zádech. Na obrázcích ležel muž na lehátku, zřejmě pacient kterému zpráva patřila a kolem něj se pohybovali podivní vysocí tvorové s velkými hlavami a temnými černými oči lehce do trojúhelníku. Na sobě měli něco jako upnutou kombinézu bez zipu či knoflíků. Petr podal obrázky Simoně, ať se taky podívá a ta se nezmohla ani na slovo, ačkoli se několikrát nadechla k tomu, že něco řekne. Tomáš se předklonil nad stůl se slovy: „Tohle už není jenom tak.“ Petr souhlasně přikývnul, zatímco si všechno promítal v hlavě a nevěděl, čemu má věřit.
Do kuchyně vešel Janos. Petr Tomáš i Simona okamžitě posbírali všechny papíry ze stolu a dali si je na klín, tak aby to Janos neviděl. Ten si protřel oči, prohlédnul si trojici u stolu a zeptal se: „Vo vašom kraji nechodíte spať?“ Tom v rychlosti zapřemýšlel nad odpovědí: „Ale jo. Jen jsme se přespali předešlou noc, tak teď si povídáme.“ Janos přikývnul a se slovy: „Ja taky nemôžem spať. Budem sa rozprávať s vami.“ si přisednul ke stolu. V tu chvíli zavládlo hrobové trapné ticho. Občas se někdo nadechnul, že něco řekne, ale v tu chvíli si to rozmyslel. Narušil to až Janos lehce zklamaným hlasem: „No tak asi si chcete rozprávať sami. Tak ja si pôjdem zase lehnout.Třeba sa mi podarí zaspať.“ Poté Janos odešel zpět do své ložnice. Jakmile se zabouchly dveře, všichni tři si oddychli a vrátili papíry z klína zpět na stůl. Poté se podívala Simona na Tomáše a zeptala se: „My jsme se přespali?“ Tom si vzpomněl na to, jak Simona vypadala ráno, pokrčil rameny a usmál se: „Něco jsem mu musel říct. Ale je fakt, že by jsme si měli jít lehnout.“ Petr i Simona radostně souhlasili.

V hluboké noci, se Petr po dlouhém převalování posadil. Chvíli seděl a pozoroval, jak se k sobě ve spacácích tulí Tomáš se Simonou. Pousmál se, vylezl ze spacáku, obléknul si kalhoty, bundu a tak aby nikoho nevzbudil, opustil příbytek.
Venku se podíval po vesnici, která byla v mlze. Vypadalo to zajímavě až strašidelně. To ho neodradilo. Rozhodl se projít. Vybral si jeden směr a rozešel se.
Tomáš otevřel oči. Vzbudil ho podivný pocit, který neuměl ani sám pro sebe popsat. Pomalu se posadil. Po proletění místnosti pohledem zjistil, že Petr není na svém místě. Povzdychnul si, vylezl opatrně, tak aby Simonu nevzbudil, ze spacáku, obléknul se a vyšel před dům. Zarazila ho mlha, která zahalovala celou vesnici. Porozhlédnul se, jestli někde Petra neuvidí, nebo alespoň jeho stín, ale mlha mu nedovolila dohlédnout dál, než pár metrů. Povzdychnul si a při otočce po které chtěl jít zpět do Janosova příbytku, zaslechnul z nedalekého lesa podivný zvuk. Zarazil se. Podíval se směrem, odkud zvuk přišel a zeptal se: „Petře?“ Bylo ticho. Tom si pomyslel, že se mu to zdálo a chtěl udělat krok, ale opět se z lesa ozvalo podivné zalupání. Tom stál, díval se k lesu, který skrz mlhu nebyl ani vidět a hlavou se mu honili dvě myšlenky: zda se tam jít podívat, nebo raději ne. Zvědavost byla silnější.

Petr se prodíral hustým porostem, do kterého se zamotal krátce poté, co vlezl do lesa. Ačkoli ho větve šlehaly do tváře a prostup nebyl vůbec jednoduchý, něco ho hnalo stále vpřed, ale ani on sám nevěděl co.
Ozvalo se hluboké zadunění. Petr se podíval k zemi pod své nohy. Stál na nějakém velkém ocelovém poklopu. Sehnul se a shrábnul z něj veškeré listí. „Zámek na číselný kód.“ řekl si pro sebe: „No bezva. Kam to asi vede?“
V lese za ním zakřupala větev. Petr se okamžitě ostražitě otočil a pokusil se zahlédnout, co ten zvuk způsobilo. Nic. Nic tam neviděl. Pohledem zamířil zpět na klávesnici kódovaného zámku. Po chvíli přemýšlení si řekl: „To je bez šance. Může to být jakákoli kombinace.“ Vstal a v tu chvíli se za ním opět něco pohnulo. Petr však nic ani nikoho neviděl. Zmocnil se jej strach a raději tedy zamířil pryč.
Prodral se opět hustým porostem, ale jakmile se z něj dostal. Poznal, že vylezl na jiném místě, než ze kterého do něj vlezl. Znovu za jeho zády zakřupaly větve. To už Petra znervóznilo natolik, že se ani neotáčel a raději se rozešel pryč. Nevěděl co, nebo kdo, ale něco ho sledovalo. Strach se v něm hromadil a chůzi zrychloval, až začal utíkat. Najednou ucítil lehké lupnutí na zadní části krku. Chtěl si tam sáhnout, ale podlomily se mu kolena a skutálel se do příkopy vzniklé nejspíš po vývratu nějakého velkého stromu.

Tom procházel lesem plný obezřetnosti. V noci byl v lese několikrát, ale tentokrát bylo něco jinak. Jednak se nemohl zbavit pocitu, že ho něco nebo někdo sleduje a jednak se ho zmocňoval pocit, který nikdy předtím nezažil. Cítil něco mezi strachem, nervozitou, napětím, vzrušením a nedůvěrou z neznáma. Přesto pokračoval lesem dál a přitom si mumlal: „Proč tu vlastně jsem? Mohl jsem zůstat v teple svého spacáku u Simony, místo toho tady jdu hustým lesem, a hledám Petra, který se třeba jen šel projít a ani být najitý nechce.“
Simoně se zdálo něco nepříjemného, protože se začala potit a převracet.

Kus před Tomášem se v mlze objevila úzká vysoká postava. Tom se zastavil a snažil se rozpoznat, na koho kouká, ale čím víc postavu sledoval, tím mu bylo jasnější, že to není člověk. Nebyl schopný jediného slova ani pohybu. Jen stál a pozoroval nehýbajícího se dlouhána před sebou. Ucítil lupnutí na krku a než si stihnul promyslet, co to mohlo být, šel do kolen a vyvrátil se na zem.

Simona se probudila a rychle se posadila celá vyděšená a zadýchaná. Nevěděla co se děje. Nebyla si schopna ani vybavit sen, který jí donutil se vzbudit.
Když se trošku uklidnila, všimla si, že Tomáš ani Petr tam nejsou. Podivila se. V tom se z Janosovy ložnice ozvala rána jako by na zem spadla a rozbila nějaká keramická nádoba. Simona se zadívala na dveře, pod kterými prosvítalo jasně bílé světlo. Zadívala se na něj a světlo zmizlo. V ten moment se z jeho pokoje ozvala rána prudce zavřeného okna. Simona rychle vstala, doběhla ke dveřím, otevřela je a porozhlédla se po Janosově ložnici. „Co se tady zatraceně děje?“ pomyslela si, když si všimla rozbitého hrnku a toho, že Janos není ve své posteli.
Simona došla k oknu, otevřela jej a porozhlédla se po okolí. Nikde nic, když se z nedalekého domu ozvalo: „Moje dcerka je doma. Amélie, vstávej. Vrátili nám ji.“ Simona si vzpomněla na Janosovo vyprávění, kdy říkal, že jednu holku unesli, ale že jí zas vrátí. Přeběhnul jí mráz po zádech.
V mlze se objevilo několik hubených vysokých postav, které měly namířeno k Janosově domu. Simony se zmocnil strach. Rychle zavřela okno a zalezla do skříně.
Do Janosovy ložnice vstoupily nějaké dvě postavy. Chvíli se nic nedělo a poté zas odešly. Simona už ze skříně až do rána nevyšla….

Doktor Wágner rozrazil jedny dveře, hned za nimi druhé a ještě třetí a došel k polo-holohlavému Františku Ochmejtalovi. Ten když si Wágnera všimnul, tak mu chtěl podat ruku, ale Wágner místo toho dal Frantovi složku a řekl: „Postarejte se o to. Koneckonců to patří do vaší kompetence.“ František převzal složku s otázkou: „O co jde?“ Wágner se nadechnul: „Jonáš Vorel, se nevím proč, pohyboval okolo mého domu.“ Franta se zarazil: „A co já s tím?“ načež se Wágner na Ochmejtala udiveně podíval: „Tak snad to vyřešíte. Pokud vím, krytí máte na starost vy.“ Franta zakroutil hlavou: „Ano, ale co mám krýt?“ Wágner si Frantu nedůvěřivě prohlédnul a se slovy: „Klidně se ho prostě zbavte.“ odešel.
Franta přišel do své kanceláře, hodil složku na stůl, který obešel, sednul si na židli a složku otevřel. Hned se na něj vysypalo několik fotek Jonáše Vorla. V rychlosti je prohlédnul a chtěl je dát zpátky do složky, ale u jedné se zarazil. Jonáš na ní byl vyfocený s někým, koho Franta odněkud znal. „Záhadolog Tomáš Arthur. O něm psala Simona Hartlová v jednom číslu Tajemna.“ řekl si potichu, položil fotku na stůl a i s celou složkou ji posunul bokem. Pomocí počítače se dostal na internet a hned si našel článek o Tomáši Arthurovi. Nedalo mu to a tak si po přečtení článku vyhledal o Tomášovi veškeré informace.
Po projití agenturních záznamů, kde našel i fotky jak je Simona s Tomášem spolu, došel k závěru, že se Simonou asi znají. František se pohodlně opřel a zamyšlený opět jen sám pro sebe řekl: „Tohle není dobré.“…

Simona se celá rozlámaná probudila sedící ve skříni. Protřela si obličej, otevřela skříň a pomalu a náročně se z ní vysoukala. Nemohla přeslechnout hluk lidí, co šel z venku. Hodila na sebe oblečení a šla ven. Přitom si v hlavě stále promítala, co se dělo v noci.
Venku byl dav lidí shromážděný kolem jednoho bodu. Simona byla zvědavá a tak se davem prodrala, aby viděla, co tam je. Už to viděla. Ležel tam celý promrzlý mladý muž schoulený do klubíčka. Očividně byl vyděšený a nevěděl co se děje. Nikdo z vesničanů se k němu však nesehnul a nenabídnul mu pomoct. Udělala to tedy Simona. Sehnula se k mladíkovi a mile na něj promluvila: „Víte, jak se jmenujete? Mladík zakroutil hlavou a podíval se Simoně do očí. Ta se v tu chvíli zarazila a vyděšeně zírala do jeho očí. Byl to strážník Knebel…

Petr stojí uprostřed lesů kousek od Novej Bieliny. Všude vládne hrobové ticho. Ptáci nezpívají, veverky neskáčou ze stromu na strom, datli neklovou do stromu. V tom obrovská rána a oblohu rozzáří velká ohnivá koule letící po obloze. Proletí Petrovi kousek nad hlavou a naráží do nedaleké hory. Silná rána, otřes, oslňující světlo následované horkou tlakovou vlnou….

Petr stojí na stejném místě, ale pravděpodobně o několik let později. Všude kolem něj mýtina a spousta starých náklaďáků. Najednou zaslechne rozhovor dvou mužů:
- „Už jste zjistili, co je to za látku?“
- „Ne. Určitě není pozemská. Přinesl jí ten meteorit.“
- „A co to je zač?“
- „Je bakteriálního původu a útočí na spánkovou oblast mozku. Vytváří potom lidem panické halucinace, ale můžete být v klidu. Na tu bakterii stačí trocha alkoholu. Takže stačí zajít do hospody.“
- „Výborně. Pracujte na tom dál. Chci, ať existuje protilátka, která se nebude muset nasávat.“
- „Co máte v plánu?“
- „V Bielině se musí zrušit hospody.“
- „Prosím? To je to jediné, co tu bakterii u prostých lidí může zastavit.“
- „Já vím. Právě proto.“
- „Já myslel, že těm lidem chcete pomoct.“
- „Ale ano, jen jim pomůžu po svém.“

Petr se probudil celý zmatený a vyděšený. Rychle vstal a chtěl utíkat pryč, ale zjistil, že je v hranaté místnosti z jedné strany zamřížované. Vůbec nevěděl co se děje, kde je a jednu chvíli ani jak se jmenuje.
Z rohu na Petra promluvil známý hlas: „V klidu Petře. Já se probudil hodně podobným způsobem.“ Petr se za zdrojem hlasu podíval. Seděl tam v rohu jeho kamarád Tomáš Arthur. Petr se zmateně podíval okolo sebe a Tomáš řekl: „Ano. Tohle moc mimozemsky nevypadá.“
Petr si sednul vedle Toma a začal přemýšlet. Po chvíli řekl: „Možná mám teorii.“ Tom se podivil: „Vážně?“ Petr přikývnul: „Měl jsem zas jednu z těch svých vizí. Nedaleko odtud dopadl kdysi dávno meteorit a podle všeho sebou přinesl bakterii, způsobující halucinace a toho někdo zneužil.“ „Zneužil?“ podivil se Tom. Petr přikývnul: „Ano. Zjistili, že lidi mají panické halucinace. Tak jim vsugerovali pohádku o mimozemšťanech. Tím pádem se únosy mimozemšťanů stávali normálem běžného dne a nikdo se nad tím nepozastavoval. No a ti co za tím vším stojí, tak mohli na lidech, které jakože unesli mimozemšťané dělat genetické pokusy. A asi se jim to i daří. Proto Zbyněk Langer přežil tu nehodu v jaderné elektrárně. Nebyl normální, měl pozměněnou strukturu DNA, nebo co já vím, co s ním udělali a ta nehoda zpustila to jeho bleskování.“ Tom Petra nechápavě sledoval, ale všechno do sebe pomalu začínalo zapadat. „Takže vláda tady dělá pokusy na lidech a svádí to na mimozemšťany.“ pronesl Tomáš, načež Petr zakroutil hlavou: „Možná. Ale podle mě tohle nebude vláda. V tom bude něco o moc většího.“
Z vedlejší cely se začal ozývat tleskot. Petr s Tomem se podívali skrz mříže. V zamřížované místnosti přes uličku seděl velice starý zarostlý muž a tleskal. Tom přistoupil co nejblíže k mřížím a zeptal se: „Čemu tleskáte?“ Muž přestal tleskat a rozechvělým hlasem Tomášovi odpověděl: „Jste chytří. Já tady kdysi pracoval a takhle jsem dopadl. Opravdu máte pravdu. Neunášejí tu mimozemšťané, ale lidé jako vy, jako já. Akorát to jsou zrůdy. A já taky.“ Tom se nadechnul, že se zeptá, ale před mříže se postavili dva vypracování chlapi v černém oblečení, otevřeli celu Petra a Tomáše a následně je chytli a začali je vést skrz nějaký, očividně podzemní, areál do výslechové místnosti…

Simona dovedla Knebela do Janosova příbytku, kde mu našla nějaké oblečení. Knebel se oblékl, zatímco mu Simona udělala teplý čaj. Oba dva si sedli ke stolu, naproti sobě a Simona spustila: „Tak si zkuste vzpomenout. Vždyť jsme se viděli nedávno u případu Zbyňka Langera. Knebel však jen zakroutil hlavou. Bylo na něm vidět, že je vyděšený. Simona si povzdychla: „No nic. Dopijte ten čaj, já se půjdu mrknout po klucích.“
Zapnula mobil. Žádný signál. Vyšla teda ven, porozhlédla se a následně se vydala ke kopci za vesnicí.
Jakmile se na něj vyškrábala, podařilo se jí chytit aspoň jednu čárku. Okamžitě začala vytáčet Tomáše:
- „Volaný účastník je momentálně nedostupný. Zkuste to prosím později.“
Simona dostala o Toma s Petrem strach. Věděla co se v okolí děje a v hlavě se jí promítaly nejhrůznější scénáře. Po chvíli přemýšlení vytočila telefonní číslo na Radka Šmída:
- „Čau Simono. Co pro tebe můžu udělat?“
- „Ahoj Radku. Kluci se ztratili.“
- „Jak ztratili, jací kluci?“
- „Tomáš s Petrem.“
- „A kde?“
- „Jsme na Slovensku ve vesnici Nová Bielina. To co se tu děje je šílené.“
- „Nová Bielina? O tom jsem nikdy neslyšel. A jak ti můžu pomoct? A co se tam děje?“
- „Já nevím co se tu děje. Jen vím, že se večer šli kluci projít a už se nevrátili a taky že tu jsou mimozemšťané a dělají tu hnusné pokusy na lidech.“ Pronesla Simona zoufale už i se slzami v očích.
- „Víš. Pokusím se zjistit, co se dá a udělám, co budu moct.“
- „Děkuju Radku.“
- „Není zač zatím. Buď opatrná.“…

Jonáš Vorel pracoval na počítači ve své pracovně, když do ní bez klepání vstoupili tři muži. Dva zůstali stát u dveří a třetí se rozešel k Jonášovu stolu a posadil se na židli, tak aby viděl Jonášovi do očí. Poté vytáhnul z kapsy diktafon, který položil na stůl a spustil:
- „Chci popravdě vědět, co jste dělal před domem doktora Wágnera?“
- „A co je vám potom? Bylo to v rámci policejního vyšetřování.“
- „Pan Wágner je čistý, to vám zaručuju. Takže ho můžete pustit z hlavy. I vše ostatní.“
- „Jak vše ostatní?“
- „Víme o vašem zvýšeném zájmu o případ pana Langera. Řekněme, že v rámci národní bezpečnosti, bude lepší to pustit a vyřiďte to prosím i vašim přátelům.“
- „Národní bezpečnost? To si děláte srandu? A jakým přátelům?“
- „Vy dobře víte. Co třeba Tomáš Arthur?“
- „Nejsem s nimi ve spojení a upřímně, i kdybych byl, tak je v tom podpořím, protože už mě nebaví pořád, jak před námi všechno vláda tají.“ Jonáš se rozzlobil a zvýšil hlas.
Muž vypnul diktafon, podíval se na dvojici u dveří, kterým přikázal, ať jdou ven. Jakmile poslechli, naklonil se muž k Jonášovi a potichu mu řekl: „Vy nevíte, s čím si zahráváte. Jestli vaše přátele nemůžete kontaktovat vy, řekněte mi, kde jsou a kontaktuju je sám. Nemusí tady nikdo přijít k úrazu.“ Jonáš nechápal změnu chování a tak jen zakroutil hlavou: „Podívejte, neřeknu vám, kde jsou.“ Muž si povzdychnul: „Nebudu tady říkat, jak jim chci pomoct, stejně byste mi nevěřil, ale věřte, že já jsem pro ně to nejmenší zlo.“ Jonáš s jeho hlasu pochopil, že si asi nedělá srandu…

Tomáš s Petrem seděli v temné místnosti, do které vstoupil muž v černém obleku. Přisedl si naproti Tomášovi a Petrovi a spustil: „Budeme k sobě naprosto upřímní. Začneme třeba jmény. Já jsem doktor Albert Frederich. A vy?“ Petr se Albertovi podíval do očí a s klidným hlasem pronesl: „Já jsem Kaiser a tohle je Lábus.“ Albert se usmál: „Takže vtipálek. A teď vážně.“ Petr přikývnul: „Máte pravdu, vy jste byl upřímný a já ne. Já jsem Mulder a tohle je Scullyová.“ Tomáš pozvednul naštvaně hlavu a pomyslel si „To je blbec!“
Albert už se tentokrát nezasmál: „Podívejte. Buď vás to bude bolet a dlouho, nebo se domluvíme a můžeme to mít rychle za sebou.“ Tomáš na to okamžitě řekl: „A k čemu potřebujete naše jména? Ty podle mě pro vás nebude problém zjistit.“ Albert se usmál znovu: „A víte, že máte pravdu, pane Arthure. Chtěl jsem jen, aby náš rozhovor byl více formálnější. Je pravda, že jste v hledáčku už nějakou dobu. Hlavně tady pan Kříž.“ podíval se na Petra, který se podivil: „Opravdu? Zas tak pěkný nejsem.“ „To opravdu ne, ale jste pro nás zajímavý pro váš tříletý výlet do říše mrtvých. Kde jste však ve skutečnosti byl?“ Petr se zamračil a následně pousmál: „To bych taky rád věděl.“ Albert zakroutil hlavou: „No nic. Tak běžte vychladnout. Třeba vám hlad rozváže jazyk. Jo a možná by vás mohlo zajímat, že víme i o vašich dvou kolezích, kteří tu jsou s vámi. No ten jeden už si vás asi nebude pomatovat, ale slečna Hartlová je zatím v pořádku a podotýkám zatím.“ Tom se podivil: „Dva kolegové? Kdo je ten druhý?“ Albert vstal: „Pan Knebel.“ otočil se a odešel. Tomáše s Petrem opět popadli dva siláci a odvedli je zpět do cely.
Jen co siláci odešli a Tomáš s Petrem se vzpamatovali, z vedlejší cely se opět ozval roztřepaný hlas: „Máte rodiny?“ Tomáš přišel opět k mřížím a zakroutil hlavou: „Zatím ne. Ale je tu dívka, kterou miluju.“ Muž mlčel. Tom se tedy zeptal: „Co se vám stalo? Proč vás tu drží?“ Muž sklesle řekl: „Jmenuju se Marek Návrat. Kdysi jsem tu pracoval jako jeden z nich, jenže všechny informace se mi dostávaly v mlze. Pořádně jsem nevěděl ani jaký má moje práce smysl. Pak jsem ale jednou přišel na to, co se tu děje a začal jsem výzkum úspěšně bojkotovat, jenže na mě přišli a zavřeli mě sem. Od té doby jsem neviděl nic, než jen stěny téhle cely. Co bych dal za to, kdybych se mohl ještě někdy podívat do očí své ženy a dcery a říct jim, omluvit se jim a říct že je strašně moc miluji.“
Tomášovi i Petrovi zabylo Marka líto. „Nepokusil jste se odtud někdy dostat?“ zeptal se opatrně Petr. Marek přikývnul: „Zkusil, ale nemá cenu se o to už pokoušet. Jsme hluboko v podzemním komplexu nacházejícím se pod Novou Bielinou. Veškeré východy jsou hlídané kamerami a strážnými a když se vám podaří dostat přes ně, tak jsou tam lasery a kódované zámky, které po opakovaném špatném zadání vyletí do vzduchu. Odtud už se nedá dostat.“ Tom si povzdychnul a Petr položil další otázku: „A co se tu přesně děje. Co dělají s těma lidma?“ Marek se podíval Petrovi do očí a Petr v Markových očích uviděl tu hrůzu, co tady Marek zažil: „Dělají na lidech genetické pokusy. Mění jim DNA. Vymýšlejí léky na rakovinu, HIV a další nevyléčitelné choroby, jen tak si hrají s lidskou genetikou a dokážou zajímavé věci i s pamětí.“ Tom nechápavě zakroutil hlavou: „To všechno přece není možné. Technologie, kterými by to šlo, ani neexistují.“ Marek souhlasně přikývnul: „Máte pravdu. Oficiálně ne a kde oni k nim chodí, ví jen hrstka vyvolených. Ale podle mě na pohádce o mimozemšťanech bude minimálně zrnko pravdy.“

Uplynulo několik hodin a Tomáš s Petrem opět seděli v temné výslechové místnosti. Znovu přišel muž v obleku, který si říkal Albert Frederich a sednul si naproti Tomovi s Petrem. Chvíli je mlčky pozoroval a poté se zeptal: „Tak co všechno víte? Budete už mluvit?“…

Simona byla zoufalá. Chodila nervózně po místnosti tam a zpátky a nevěděla co dělat. Neměla žádné informace o Tomášovi s Petrem a to jí hlodalo nejvíc. V jednu chvíli jí přetekla trpělivost, vzala do ruky ukradnutou složku pacienta a rozešla se k doktoru Horňákovi.
Bez klepání vtrhla do ordinace, přišla k jeho stolu a hodila na něj složku. Horňák si jí prohlédnul a poté zamířil svůj pohled na Simonu: „Tak to vy ste ju ukradli?“ Simona se na doktora naštvaně dívala: „Ano ukradli a chci vědět, co se tady děje.“ Horňák mlčel a nevěděl co říct. Simona tedy pokračovala: „Podívejte, můj přítel s jeho nejlepším kamarádem zmizeli a já chci vědět, co s nima je, co tady provádíte s lidmi a proč vám faxem přišla zkrácená pitevní zpráva Zbyňka Langera a věřte, že už jsem hodně naštvaná a chybí málo a nebudu znát meze, kor v takové díře, jako tady.“ Horňák polkl: „No čo. Rovnako sme všetci v prdeli. Kedysi som bol uznávaný genetik. Potom sa ale niečo zvrtlo a ja skončil tu. Jediné čo viem je, že sa tu mám starať o tých, čo uniesli tí ufoni.“ „A co ten Zbyněk Langer?“ zeptala se trošku klidněji Simona. Horňák si povzdychnul: „Ten je len jeden z mnohých. Keď som tu prišiel, tak hoci rodičia boli geneticky zmenené, ale na deťoch žiadna zmena vidieť nebola. Preto bolo rozhodnuté, že deti budú odvádzaní preč, aby boli regulované stavy. Lenže genetické zmeny sa u tých detí prejavili neskôr a tak boli sledovaní. Väčšina z nich už je mŕtvych.Niektorí zomreli na podivné choroby, iní spáchali samovraždy. To čo sa stalo Langerovi je však ojedinelý prípad. Tak veľká zmena nebola zaznamenaná u nikoho iného. " Simona nechápavě zakroutila hlavou: „A kdo vás sem poslal?“ Horňák pokrčil rameny: „Neviem. Len viem, že ma pred verejnosťou zničili, a ponúkli mi buď väzenia, alebo miesto tu. Nič viac neviem.“ Simona se zadívala Horňákovi hluboko do očí a nějak pocítila, že mluví pravdu. Otočila se a beze slov odešla…

„Myslíte si, že vaší knihu bude někdo číst?“ zeptal se Albert Tomáše. Tom pokrčil rameny: „To nevím, ale nic víc než pravda v ní nebude.“ Albert se pousmál: „A víte co? Nebude v ní ani ta pravda. Vy nikdy totiž žádnou knihu nevydáte.“ Tom polknul a Petr chtěl něco říct, ale v tom do místnosti vešel mladý voják s psaním. Dal ho Albertovi. Ten jej otevřel a začal číst. Když psaní dočetl, podal jej zpět vojákovi, zadíval se na Petra s Tomášem a řekl: „Koukám, že máte lidi na vlivných místech.“ Tom se Petrem se podivili, načež Albert rozkázal strážnému u dveří: „Doneste dvě kukly.“ Tom s Petrem se na sebe vyděšeně podívali.

Po lesní cestě jel rychle vojenský jeep. Při jedné zatáčce z něj vyletěli dvě postavy s kuklami na hlavě a svázanými ruky za zády a začali se kutálet z kopce dolů. Jeep zmizel mezi stromy. Lesem zavládnul klid.
Jedné z postav se podařilo setřepat kuklu a pomalu se postavit. Byl to Tomáš. Porozhlédnul se kolem sebe, a jakmile si jeho oči zvykli na světlo, uviděl Petra, jak se svíjí na zemi kousek od něj a bojuje jak s kuklou, tak se svázanými ruky za zády a přitom nadává: „Tak takhle snadno mě nedostanete!“ Přišel k němu, sehnul se, uklidnil ho, chytil jeho kuklu do svých zubů a sundal mu jí. Petra oslnilo denní světlo, ale rychle si na něj zvykl. Podíval se na Tomáše a zeptal se: „Taky máš svázané ruky?“ Tom byl rád, že je Petr jinak v pořádku a tak se usmál a souhlasně přikývnul. Poté oba dva vstali, otočili se k sobě zády a začali si sundávat pouta vytvořené z pevné americké pásky.
Jakmile byli oba dva volní, Tomáš prohlásil: „Musíme najít Simonu a vypadnout odtud.“ Petr souhlasně přikývnul a zeptal se: „A jak jí najdem? Nevíme ani kde je ta dědina.“ Tom se porozhlédnul okolo sebe a se slovy: „Tudy.“ se rozběhnul jedním směrem a Petr za ním. Ani ne po 50 metrech se však Tomáš otočil: „Ne. Tadyma.“ a změnil směr. Petr zakroutil hlavou, ale následoval ho.
Tomáše překvapivě směr trefil a netrvalo dlouho a doběhli do vesnice.
Simona seděla se slzami v očích v Janosově kuchyni a vedle ní zmatený Knebel. Najednou se rozrazily vstupní dveře a v nich se objevila postava. Simona jí nemohla rozeznat skrz světlo, které otevřenými dveřmi do příbytku pronikalo. Postava promluvila: „Lásko. Musíme odtud vypadnout.“ Simony se najednou zmocnil pocit štěstí a radosti. Věděla, co Tomáš řekl, ale musela napřed Toma obejmout. Pověsila se mu kolem krku a silně se k němu přitiskla. Tom jí přitisknutí opětoval, ale po chvíli jí od sebe odstrčil: „Tohle doženeme později, teď musíme jít.“ Simona přikývla a rozběhla se rychle balit. Tom jí šel pomoct a konečně se do místnosti dostal i Petr, který si hodil svou krosnu na záda a zeptal se: „A co s ním?“ Tom se podíval na Petra, který se díval na zmateného Knebela. Tom pokrčil rameny: „Tak ho vezmem sebou.“ Knebel se ale vyděsil: „To ne. To nemůžete. Já nikam nejdu. Já bych umřel.“ Simona Knebela nechápala a chtěla něco říct, ale Tomáš jí zastavil: „Bude lepší, když zůstane tady. Změnily mu paměť.“ Simona se nechápavě a nevěřícně na Toma podívala a ten jí na to odsekl: „To ti vysvětlím později.“
Když se všichni sbalili, vyrazili k autu. Simona se ještě na posledy podívala na Knebela a zeptala se: „Opravdu nejdete s námi?“ Ten zakroutil hlavou a jen nepřítomně řekl: „Děkuji.“ Simona souhlasně přikývla a rozběhla se za Tomášem s Petrem.
Trojice doběhla k autu, rychle naházeli věci do kufru, ještě rychleji nasedli a vydali se na cestu k domovu. Jakmile se dostali na normální cestu, Simona se zeptala: „Kde jste byli celou dobu?“ Tomáš ani Petr však neodpověděli. Jen hleděli před sebe a hlavou se jim honili všelijaké myšlenky.
Tom zastavil až po dvou stech kilometrech na odpočívadle. Vypnul motor, pohodlně se opřel a začal se vydýchávat jako by se zrovna obrovsky fyzicky nadřel. Simona dala Tomášovi ruku na rameno: „Co se vám dvěma stalo?“ Tom se pomalu otočil na Simonu sedící vzadu: „Lásko. Já ani nevím. Ještě teď nevěřím, že jsem zažil to, co jsem zažil.“ Simona nahodila nechápavý pohled, načež Tom odpověděl: „Já ti to povyprávím, až doma když tak.“ Poté se otočil zpět, nastartoval a šlápnul na plyn.

Když Tomáš vysazoval Petra, tak se Petr zeptal: „Jaký je teda závěr?“ Tom pokrčil rameny, všechno promyslím, proberu ještě se Simonou a nápišu ti nebo zavolám. Petr přikývnul a vystoupil.

Na druhý den Petrovi přišel od Toma email:
Ahoj Petře.
S tím, co jsem se ještě dozvěděl od Simony, jsem došel k následujícímu závěru.
Kdysi kousek od Nové Bieliny dopadl meteorit, který donesl mimozemskou bakterii způsobující halucinace. Když se na to přišlo, tak místo aby se tam lidem pomohlo, tak z nich byli udělaní pokusní králici a bylo jim v sugerováno, že jsou unášeni mimozemšťany, místo toho však na nich vědci dělali pokusy. Potom potřebovali, aby se tam o lidi někdo staral, tak zaúkolovali doktora Aloise Horňáka, kterému zničili život, jenom proto, aby ho tam udrželi a on nemohl mluvit. Ten na tom byl jako ostatní. Také věřil na únosy mimozemšťanů. Když tam přišel, zjistil, že u dětí neprobíhá genetická změna jako u dospělých, tak je začali odvádět pryč, aby regulovali počet lidí ve vesnici, jenže genetická anomálie se u těch dětí nakonec objevila. A buď umřeli na neznámou chorobu, nebo spáchali sebevraždu. Nejzajímavější případ je jednoznačně případ Zbyňka Langera, kterému ozáření spustilo něco, co si nikdo neuměl ani představit.
Takže shrnutí: Pod Novou Bielinou je přísně tajný komplex, kde dělají genetické pokusy na lidech. Otázkou však zůstává, kdo je tam dělá a kde berou přístroje, kterými pracují….
Může být?
Měj se.

O dva dny později…
Tomáš vylezl ze sprchy a sušil si hlavu. Když procházel kolem stolu v obývacím pokoji, přišla zrovna na Simonin mobil, ležícím právě na stole, SMS. Tom zvedl mobil do ruky a chtěl ho odnést Simoně do kuchyně, ale všimnul si, že příchozí SMS je od Radka Šmída. Zeptal se tedy: „Ty si píšeš s Radkem?“ Simona vykoukla z kuchyně. Tom SMS otevřel a přečetl jí:
„Jste v pořádku?“
V tu chvíli mu došlo, že vlastně doposud nepřemýšlel, díky čemu, nebo komu se z toho komplexu dostali. Podíval se naštvaně na Simonu: „Ty jsi Radkovi dávala něco vědět?“ Simona přikývla a řekla: „Měla jsem o vás strach.“ Tom zrudnul, rychle se obléknul, obul, vzal klíče od auta a zmizel. Simona nechápala.

Tomáš jel naštvaný po dálnici. Adrenalin měl vysoko a pedál až na podlaze. Proplétal se mezi auty zleva, zprava, jak bylo zrovna potřeba.
Prudce zastavil před domem, kde má Radek bydlí, vystoupil a rozběhl se dovnitř. Jakmile došel ke dveřím od jeho bytu, začal zvonit a divoce tlouct rukama do dveří. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Tomáš okamžitě vtrhnul do bytu, chytnul Radka pod krkem a přitlačil ho ke zdi: „Takže ty ty hajzle, děláš pro ně?“ Radek nechápal a chraptivým tichým hlasem se snažil bránit: „Nevím, o čem to mluvíš.“ To Tomáše naštvalo ještě víc: „Tak ty nevíš? Jak se ti podařilo nás s tama dostat? Možná chceš, abych ti byl vděčný, ale jeden dobrý skutek neodčiní ty svinstva, co na lidech pácháte.“ Radkovi se podařilo dostat s Tomášova sevření: „Tome co blbneš. Řekneš mi tady, o čem to mluvíš?“ Tom zakroutil hlavou: „Ne. Řeknu ti akorát jedno. Drž se od nás dál, hlavně od Simony.“ Poté se otočil a totálně vytočený opustil Radkův byt…

Dveře od Tomášova bytu se otevřely a dovnitř vstoupil jeho majitel. Všude byla tma. Tom se zeptal do ticha: „Simi? Jsi tady?“ Bylo ticho. Prošel tedy chodbou do obýváku a tam na stole ležel papír. Tom jej zvednul a začal číst:
Ahoj lásko. Volal mi Radek cos udělal a řeknu ti na to jedno. Jsi magor. Chápu, že sis zažil svoje, ale ozvi se mi, až se uklidníš. Jela jsem domů.
Tom skrčil papírek, hodil ho na zem, vyvalil se do křesla a řekl: „Sakra.“…

Simona otevřela svojí schránku na dopisy a začala je probírat. Převážně to byla jedna reklama za druhou proložená občas nějakou složenkou. Byla mezitím však i jedna čistá nepopsaná obálka. Simona jí otevřela, vytáhla dopis a začala číst. Po zádech jí přejel mráz a celé tělo jí zachvátil pocit strachu…