Záhadologové II: 1. díl - Blaník

1.
Blaník

Před několika lety
„Babi, řekni nám zase nějaký příběh." poprosil svou babičku malý kluk Marek Komárek hned po ulehnutí do postele. „Ano babi, prosím." přidal se k němu jeho bratr Vojta. Babička se na kluky podívala, usmála se a řekla: „Dobrá teda. Ale jen krátký." Kluci se usmáli radostí a zavrtali se do peřin, načež si babička sedla na okraj Markovy postele, nedechla se a spustila: „Kdysi se váš prapraprapra a možná ještě jednou praděda přidal ke skupince lidí hledající poklad pod Blaníkem....

Skupinka lidí stoupá na MalýBlaník. Všichni plní očekávání a vzrušení z možného nálezu pokladu. Po několika dlouhých letech snažení se snad konečně podaří poklad, po jehož stopách, se vydávala už před nimi jedna generace za druhou, najít. Konečně se to nekonečné pátrání snad zúročí.
Obloha se zatemní temnými mraky a zahřmí. Všichni ve skupince se leknou. Karel, starší muž v čele si všechny prohlédne: „Pojďte. Musíme si pospíšit. Ta bouřka nevypadá dobře." Skupinka na pobídnutí přidává do kroku. O několik kroků později, stojí všichni nad temnou dírou do země. „To je možná ono." promluví opět Karel a zamyšleně dodává: „I když tady by žádná jeskyně být neměla. Raději tam půjdu nejprve sám. Když bude vše v pořádku, vrátím se pro vás. " Všichni přikyvují a po uvázání lana za strom muž mizí ve tmě jeskyně.
Najednou opět silně zahřmí a okamžik na to jeden blesk zasahá strom hned nad jeskyní. Všichni rychle začínají hledat bezpečné místo. Do toho všeho se ale ještě začíná třást země a v lese vládne na krátkou dobu totálníchaos...
....A je klid. Nebe se rozjasní a během vteřiny je bouřka pryč tak rychle, jak přišla. Mladík Jirka se rychle vzpamatovává a běží ke vchodu do jeskyně. Ten ale nikde není. Je zasypaný kamením a zaklíněný stromem. Jirka si povzdychá a snaží se do jeskyně dostat, i když ví, že je to marné…

Několik týdnů po nehodě se všichni vrací konečně do normálního života a všechny podklady k pokladu jsou schovány na bezpečné místo. Poklid narušuje až podivná událost. Do vesnice přichází téměř slepý stařec, kterého nikdo nezná. On však o sobě tvrdí, že je Karel, ale jinak je celý zmatený a není schopen říct, co se stalo. Po čase se prokazuje, že je to skutečně Karel. Ten ale umírá.

„....no a tak v naší rodině začala honba za pravdou. Nikdo neví, co se tehdy Karlovi stalo a ani co se pod Blaníkem skutečně skrývá." Babička dovyprávěla příběh. Marek se zamyslel: „Třeba se blanickým rytířům nelíbilo, že někdo narušuje jejich území." Babička se pousmála: „Ty jsi brepta. Rytíři přece nejsou čarodějové." Do toho se vložil mladší Vojta: „Ale tak to přece nebyli obyčejní rytíři." Babička se opět usmála, dala vnukům pusu a se slovy: „Teď už spěte. Dobrou noc."
Jen se zavřely dveře, Marek se podíval na Vojtu a řekl: „Já slibuju, že jednou pravdu objevím."...

Současnost
Před Vojtu Komárka přistály na stole nějaké složky. Ten se lekl a udiveně se podíval, odkud přiletěly. Před stolem stál jeho starší bratr, který se usmíval a řekl: „Asi jsem našel jeskyni, kde zmizel ten chlápek z vyprávění babičky. Teda ne přímo jí, ale podle toho, co jsem zjistil, by s ní mohla být teoreticky propojená." Vojta si povzdechl. Nesdílel s Markem takové nadšení: „Marku. Já vím, jak moc chceš najít pravdu. Ale jednak se musím učit, protože jestli tu zkoušku nedám do konce léta tak jsem na škole skončil a jednak se honíš za přeludem. Co si myslíš, že v té jeskyni najdeš. Zlatou knihu a v ní podrobný popis toho, co se tehdy stalo?" Marek zakroutil hlavou: „Dřív s tebou byla větší sranda." Vojta se zamračil: „Jo. To jsem byl taky mladší a hloupější. Proto jsem s tebou podnikal všechny tvoje praštěné nápady. Teď se ale fakt musím učit Marku. Prosím." Marek zakroutil hlavou: „No fajn. Tak tam jdu sám." Vojta odsunul na bok složky s Markovými poznatky a beze slov se zahleděl do svých skript. Marek ještě chvíli stál: „Takže já jdu!" Vojta ale nereagoval. Marek se tedy otočil a odešel se sbalit.
Doma si rychle sbalil nějaké lana, přilbu, baterky a kameru a vydal se na Blaník.
Prodíral se hustým křovím, ale námaha se vyplatila. Konečně stál před ruinami staré kaple, pod kterou se nalézala úzká průrva zasypaná z části hlínou. Vzal do ruky zapalovač, škrtnul a přiložil ho k díře. Očividně tam nějaké prostory byly, protože z ní proudil vzduch, který mu plamínek zapalovače několikrát za sebou zhasnul. Okamžitě se ho zmocnila radost, vzrušení, ale zároveň i strach a nervozita z neznáma.
Vyhrabal dostatek hlíny tak, aby se do jeskyně procpal, nasadil si čelní svítilnu, kterou si rožnul a začal se soukat dovnitř. Batoh s vybavením tlačil před sebou. Po chvíli se proplazil do prvního většího prostoru. Vzrušení v něm narůstalo...

O dva týdny později
„Neboj mami. Marek se určitě najde.“ Utěšoval svou mámu Vojta. Ta ho objala: „Proč tam vůbec lezl? Co tam chtěl najít?" Vojta neodpověděl, jen matku k sobě víc přitisknul…

Večer toho dne, začal Vojtovi zvonit telefon. Na displeji se mu zobrazilo:
SKRYTÉ ČÍSLO
Vojta se podivil, nicméně hovor přijal a dal si telefon k uchu:
 „Ano prosím? Komárek.“
 „Dobrý večer. Miroslav Kamas, policejní odděleníVlašim. Můžete se dostavit prosím k nám na stanici?“
 „Stalo se něco?“
 „Jedna hlídka přivezla jednoho starého muže. Podle toho, jak se motal a byl zmatený, tak si mysleli, že je pod vlivem alkoholu, ale jak se ukázalo, je to jen starý blázen. Nicméně se u něj našly doklady vašeho bratra a ten muž o sobě dokonce tvrdí, že váš bratr je on.“
Vojtovi se okamžitě vybavil příběh o kamarádovi jeho předka Karlovi a o jeho záhadném zestárnutí. Okamžitě se vyděsil:
 „Hned tam jedu! Děkuju za informaci.“
 „Ale to zas tak nespěchá. Bohatě by stačilo, kdybyste dorazil zítra.“
 „Ne! Vyrážím hned!“ nenechal se Vojta odbýt, ukončil hovor a okamžitě zamířil za Kamasem...

Před policejní stanicí ve Vlašimi prudce zastavilo auto a z něj rychlostí blesku vyběhnul Vojta a zaběhnul do budovy. Celý zadýchaný se zastavil u vrátnice, kde ze sebe zadýcháním sotva dostal: „Volal mi nějaký Kamas. Že prý tu drží staršího muže s doklady mého pohřešovaného bratra.“ Žena v policejní uniformě sedíc za pultem nechápala Vojtovo zběsilé chování a klidným hlasem se zeptala: „A vy jste?“ „Vojta Komárek.“ Žena teda zvedla telefonní sluchátko, vyťukala pár čísel do číselníku telefonu a sluchátko si dala k uchu. Po chvíli do něj řekla: „Poručíku, máte tady návštěvu. Nějakého Vojtu Komárka. Je tady prý k vůli tomu starci........jo........dobře.........tak já ho za vámi pošlu.“ Žena sluchátko položila a nasměrovala Vojtu do kanceláře poručíka Kamase.

„BUCH. BUCH. BUCH.“ ozvalo se na dveře poručíkovy kanceláře a chvíli na to do místnosti vstoupil Vojta.
Poručík vstal ze židle a natáhnul se,aby přes stůl podal Vojtovi na seznámení ruku. Ten však na poručíkovo gesto nereagoval. Místo toho se zeptal: „Kde máte toho starého muže?“ Poručík se zarazil, stáhnul se zpět a zeptal se on: „Snad si opravdu nemyslíte, že mluví pravdu?“ Vojta zakroutil hlavou: „To nechte prosím na mě, čemu věřím. Kde je?! Mohl bych ho vidět?“ Poručík přikývnul: „Ale jistě. Pojďte tedy za mnou.“ a odvedl Vojtu do cel.
Dvojice se zastavila před mřížemi, za kterými ležel na posteli schoulený starý zarostlý muž. Kamas starce pobídnul: „Máte tady návštěvu.“ Muž se pomalu začal zvedat. Když se podíval k mřížím, do očí se mu téměř okamžitě vlily slzy. Vojta v jeho slzejících očíchokamžitě uviděl svého příbuzného a tělem mu projel zvláštní pocit. Nevěděl, jestli má být rád, nebo brečet. Byl si jistý, že stařec je opravdu jeho bratr. Nevěděl jak, ale tyhle oči prostě poznal, i když byly o několik desítek let starší, než když je viděl před dvěma týdny naposledy.
Vojta se podíval na Kamase: „Poručíku, nevím, jestli to jde tak snadno, ale pusťte toho muže." Kamas se nechápavě na Vojtu podíval: „Má věci vašeho bratra!“ Vojta přikývnul: „Já vím. Nejspíš je našel. Tohoto muže znám. Nikdy by nikomu neublížil ani ho neokrad. Jestli je to možné, zavezu ho domů.“ Poručík si povzdychnul: „No. Bude to chtít nějaké papírování, ale jinak ten muž nic neprovedl, takže jestli se za něj zaručíte, pustím ho s vámi.“ Vojta přikývnul...

Marek pod tíhou stáří sotva vyšel schody do svého starého pokoje. Vojta mu musel dost pomáhat. Když byli oba dva v pokoji, Marek konečně promluvil stařeckým chraptivým hlasem: „Děkuju, Vojto!“ Vojta se mu zadíval lítostivě do očí a nevěděl co říct, načež Marek ještě dodal: „Mám strach.“ Vojta na nic nečekal a svého bratra pevně objal, přičemž zapřísahal: „Přijdu na to, co se ti stalo.“ Marek lehce přikývnul a řekl: „Jsem unavený.“ Vojta ho tedy uložil do postele a nechal ho v klidu odpočívat. Poté se vydal na menší procházku ven, aby si aspoň trochu utříbil myšlenky v hlavě.
Když procházel kolem obecní nástěnky, zaujala ho jedna pozvánka, ačkoli neměl vůbec v plánu se u nástěnky zastavit. Stálo na ní:
V Pátek 19. června proběhne v kulturním domě ve Vlašimi autogramiáda Tomáše Arthura, autora záhadologické knihy „Záhadyx", přičemž proběhne křest jeho nové knihy „Jak na záhady!"
„Takže v pátek.“ pronesl si Vojta potichu pro sebe s nadějí, že by mu někdo, kdo se zabývá záhadami mohl pomoci...

Poručík Kamas se houpal na židli ve své kanceláři. Pořád přemýšlel nad starcem, kterého propustil. Nevěřil, že by mohl někdo takhle zestárnout, nicméně znal pověsti a řeči, které se vyprávěly o Blaníku a jeho okolí. Rozhodl se dát raději od toho ruce pryč a víc v tom nerýpat.

Tomáš Arthur přijel z náročného cyklistického výletu celý zadýchaný. Pověsil kolo na zeď v ložnici a šel si dát sprchu.
Když se dal trochu do kupy, sednul si na chvilku k počítači, že si pustí nějakou hudbu a zkontroluje email. Za celý víkend, měl spoustu nových zpráv, ale zaujala ho jedna jediná. Ta, u které bylo jméno odesilatele: PETR KŘÍŽ.
Tom pozvednul obočí: „Že by se taky skoro po roce ozval?!" a email otevřel:

Ahoj Tome. Jak žiješ? Musím říct, že tady se dějí zajímavé věci. To ti ale budu vyprávět osobně. Příští sobotu ráno se vracím, tak mě prosím nezapomeň vyzvednout na letišti v Praze. Měl bych tam být asi o půl 9. Díky. A nemrač se tak u toho emailu.....

Tom zprávu dočetl a došlo mu, že se opravdu mračí. Okamžitě výraz změnil a nevěřícně si přečetl zprávu ještě jednou, přičemž si pro sebe brblal: „Tak on se rok neozve a pak jako by se nechumelilo, pro něj pojedu na letiště. Tohle bude drahé.“ Opřel se o opěradlo židle, na které seděl a povzdychnul si...

19. června začala v kulturním domě ve Vlašimi Tomova autogramiáda.
„......takže když to shrnu. O záhady jsem se zajímal velice dlouho s tím, že nejvíc mě to asi táhlo na Radhošt k tajemnému podzemnímu pokladu a tajemství radhošťských ďůr, ale opravdu jsem se do záhad pustil až po té události, která se stala Petrovi v Polsku, o které jsem psal ve své první knize. To je ode mě asi vše, takže už bych jen řekl, ať se vám nová kniha líbí a snad pomůže začínajícím záhadologům. Teď se mě můžete ptát.“ dokončil Tomáš svou přednášku o své nové knize „JAK NA ZÁHADY!“.
Po chvíli ticha zvednul ruku jeden muž v pozadí: „Já musím říct, že jsem četl všechny tři vaše knihy a věřím, že se mi bude líbit i tato, přece jen se chci zeptat, vrátíte se ještě někdy k příběhům Petra Baroně a Aleše Kristka, o kterých byla Vaše první kniha? Ta se mi totiž asi líbila nejvíc." Tom se pousmál a nadechnul pro odpověď: „Nejste první, kdo se na tuhle otázku ptá a nemám na ní úplně jednoznačnou odpověď. Pro tyhle příběhy jsem bral hodně inspirace od svého dobrého kamaráda, který teď je na cestách po Jižní Americe. Ale rád bych se k těmto příběhům vrátil. Byl to pro mě samotného zážitek."
Okamžitě se v sále zvedla další mužská ruka: „Pane Arthure. Říkáte tedy, že příběhy o kterých jste psal, jsou inspirované skutečnými událostmi?" Tom přikývnul: „Ano, ale rád bych zdůraznil, že je to opravdu jen inspirováno tím, co se dělo." Stejný muž se hned zeptal na další otázku: „A co povídka o pánu blesků. Ta je jak moc inspirována skutečnými událostmi. Skutečně se na Slovensku nachází takové místo, kde dělá vláda pokusy na lidech a vnucuje jim, že je unášejí mimozemšťané?" Toma otázka zarazila, a i když se to na sobě snažil skrýt, chvíli mu trvalo, než byl schopen odpovědi: „Zrovna tahle povídka je inspirována skutečností jen opravdu málo. Musím se přiznat, že tady jsem dost povolil uzdu svojí fantazii." zalhal. Opět zavládnul v sále na malý moment klid, když se zvedla tentokrát ženská ruka: „A co vztah hlavního hrdiny s tou reportérkou?" Toma zabolela vzpomínka na Simonu. Nedokázal ani udržet úsměv. Musel se zhluboka nadechnout, aby dokázal odpovědět: „Tak tohle bylo skutečné." V sále okamžitě vystřelila nahoru další ruka, ale Tomáš to ukončil: „Na další otázky vám rád odpovím prostřednictvím emailu, nebo pošty. Teď bych vás rád pozval na menší raut, konající se ve vedlejší místnosti a samozřejmě vám rád věnuji i svůj podpis. Moc děkuji, že jste přišli a já vám slibuji, že se budu snažit v budoucnosti psát co nejvíc objektivní a zajímavé knihy. Děkuju.“ Sálem se rozezněl potlesk a lidi se pomalu začali přemisťovat k rautu.
Tomáš zůstal sedět na židli a snažil se rozdýchat vzpomínku na Simonu. Byla sice mrtvá skoro už rok, ale nedokázal na ní přestat myslet.
Ke stolu, za kterým seděl zarmoucený Tomáš, přistoupil mladík. Tom si ho všimnul, protřel si obličej, jako by se snažil zakrýt svoje trápení a přátelským hlasem se zeptal: „Chcete věnování?" Mladík však zakroutil hlavou a odpověděl zoufalým hlasem: „Ne. Potřebuji vaši pomoc. Jmenuji se Vojta Komárek a mému bratru se stalo něco, co určitě není normální.“ Tom se na mladíka nechápavě podíval: „Co? Chytil podruhé neštovice?" Vojta si Toma uraženě prohlédnul, na což Tom okamžitě reagoval: „Ne promiňte. Jsem trochu rozhozený. Rád si vyslechnu váš příběh, ale můžeme se prosím domluvit na zítřek?" Mladík nečekal takovou odpověď: „Ale....ale....ono je to vážné. Já bych potřeboval, abyste se na to podíval co nejdřív.“ Tom si povzdychnul: „Vážnější než druhé neštovice?......no, dejte mi číslo a já vám slibuju, že se vám zítra ozvu, ale teď bych se rád věnoval hostům.“ Vojta se podíval za sebe, kde už stálo asi pět lidí, čekajících na Tomášův podpis s věnováním do některé z jeho knih. Vojta tedy pochopil, vzal kousek papíru ležícího před Tomášem na stole a napsal na něj svoje číslo, které poté přesunul přes stůl k Tomovi. Ten se na něj podíval a chtěl něco říct, ale Vojta byl rychlejší: „Ale ozvěte se určitě. Jestli mi můžete pomoct, tak věřte, že to pro vás bude minimálně námět pro další z vašich příběhů.“ Tom přikývnul: „Dobře. Slibuju, že se ozvu.“ a dal si papír s telefonním číslem do náprsní kapsy. Vojta si povzdychnul a beze slov odešel.
Jakmile uvolnil prostor, na jeho místo se postavil první Tomášův fanoušek, co toužil po jeho podpisu...

Vojta se dal sklesle na cestu domů. Nevěřil, že mu Tomáš na druhý den zavolá, ale tak nějak vnitřně v to velice doufal…

K Tomášovi přistoupil poslední člověk v sále, a tak se Tomáš zeptal: „Tak co chcete napsat?" načež zvedl pohled vzhůru. Když viděl, kdo naproti němu stojí, okamžitě ho to postavilo ze židle. Stál tam jeho dobrý přítel, vrchní policejní inspektor Jonáš Vorel.
Natáhnul ruku přes stůl a nadšeně řekl: „Nazdar Jonáši. Co ty tady děláš?.“ Jonáš se na Tomáše usmál: „Musel jsem se na tebe přijít podívat. Jen jsem bohužel nestihnul to tvoje povídání.“ Tomáš zakroutil hlavou: „To nevadí, ale jsem rád, že jsi tady. Jsem tě neviděl už strašně dlouho.“ Jonáš přikývnul: „No. Nějaký pátek už to bude. Jel jsem v podstatě kolem, tak jsem se musel stavit.“ Tom s úsměvem pozval Jonáše na něco k pití.
Tomáš si nalil víno a když se zeptal Jonáše, co chce, tak mu odpověděl: „Já si dám jen džus. Ještě dneska musím do Prahy. Jsem tu jenom na skok. Tom se zamračil: „No tak. Nedělej vola. Dlouho jsme se neviděli, tak si dneska něco dáme. Šak přespíš u mě na pokoji. Místo tam nějaké najdeme.“ Jonáš nad tím začal přemýšlet, přičemž ho Tomáš přemlouval: „No tak. Jde jen o jeden večer. Praha stojí už stovky let, tu chvíli to bez tebe ještě vydrží." Jonáš tedy nakonec přikývnul. Tom okamžitě odložil víno, vzal dvě štamprle a nalil do nich slivovice. Jednu dal Jonymu, jednu si nechal a se zvednutou paží a pohledem do očí řekl: „Tak čau." a i s Jonášem do sebe panáky kopli. Poté se Tom zeptal: „Tak co je u tebe nového?“ Jonáš rozdýchal slivovici a odpověděl: „No, převeleli mě a možná by tě mohlo zajímat kam.“ Tom pozvednul obočí a Jonáš pokračoval: „Otevřeli nové oddělení pro zvláštní případy, jako byl třeba případ těch záhadných sebevražd okolo mumie, se kterým jsi mi pomáhal. A já to oddělení vedu.“ Tom se usmál: „No tak to moc gratuluju.“ „Díky.“ Odvětil Jonáš.
K Tomášovi přišla krásná mladá dívka s hnědými vlasy obohacenými blond-melírem. Tom si jí prohlédnul, div dokázal mít zavřenou pusu. Dívka se na Tomáše mile usmála: „Vy jste Tomáš Arthur, ten spisovatel?" Tom se nezmohl na víc, než na přikývnutí. „Já strašně obdivuju vaše knihy. Líbí se mi. Můžu vás o něco poprosit?" zeptala se, stále mile se usmívající. Tomáš opět přikývnul a vydal ze sebe nejisté: „No." Dívka se začervenala: „Víte, ty dvě hlavní postavy ve vaší knize jsou založeny na skutečných lidech a to na vás a vašem nejlepším kamarádovi. Myslíte si, že byste Petrovi mohl dát moje číslo a říct, že ho pozdravuje jeho obdivovatelka Barča?" požádala dívka, načež se Tomáš zarazil. Podíval se na Jonáše, který se v sobě snažil zadržet smích. Tom opět nasměroval svůj pohled na pohlednou hnědovlásku a s lehce otrávenou tóninou v hlase řekl: „Ale jistě. Samozřejmě, že máte zájem o Petra. Jen upozorňuji, že Petr je přesně takový, jak ho popisuju v knížce.“ Holka se opět začervenala a jako by tu poslední část vůbec neslyšela. Dala Tomášovi papírek s telefonním číslem do ruky a usměvavá odešla. Tom se opět podíval na Jonáše, který už v sobě smích zadržet nedokázal a tak vyprsknul, plácl Tomáše po rameni a podal mu dalšíhopanáka se slovy: „Tak na holky.“ Tom si s ním ťuknul.
Pařili až do časného rána...

Tomáš pomalu začal otevírat oči. Objímal ho Jonáš ležící vedle něj na posteli a slintajíc mu na rameno. Pomalu ho tedy začal odsouvat a ten začal ze spánku mumlat: „No tak zlato.....vždyť víš, že tě miluju.“ Tom se na Jonáše tázavě podíval a doufal, že to opravdu říká jen ze spánku. Když si tím byl jistý, dostal se z jeho objetí a zamířil si to k mobilu. Jakmile z něj vyčetl kolik je hodin, zděsil se. Za hodinu a půl měl přistávat Petr. Rychle na sebe navléknul kalhoty, přehodil přes hlavu tričko, sáhnul po klíčích od auta a v tom mu došlo, kolik toho vypil. Potichu si zanadával: „Sakra. Takhle jet fakt nemůžu.“ Podíval se na Jonáše, který vypadal snad ještě hůř. Povzdychnul si: „Tak za tohle mě Petr nepochválí.“ a v tom ho napadl nápad. Zašmátral v kapse a nahmatal jeden s papírků s telefonním číslem:
 „Komárek. Prosím?"
 „Zdravím. Tady Tomáš Arthur. Včera jste chtěl, ať vám s něčím pomůžu."
 „Ano, ano, ano. Jde totiž o mého bratra. Nechci to moc řešit po telefonu, ale...."
 „Tak co kdybyste mě tak za deset minut vyzvedl před kulturákem ve Vlašimi a uděláme si výlet do Prahy. Po cestě byste mi mohl říct, o co přesně jde a mě to zároveň dost pomůže." skočil Tom do řeči.
 „........"
 „Jde o to, že nemůžu po včerejšku řídit a musím za hodinu a půl vyzvednout kamaráda na letišti v Praze."
 „Jo. Dobře. Za patnáct minut tam budu."
 „Díky."
Tom se ještě těsně před odchodem podíval na Jonáše objímajícího polštář, s úsměvem na rtech si povzdech a opustil hotelový pokoj.
Na recepci informoval o svém houstu a zamířil si to k místu setkání s Vojtou Komárkem...

Vojta stál před hotelem a přešlapoval. Tom k němu přistoupil: „Kde máte auto?“ Vojta pokrčil rameny: „Já nemám auto.“ Tom si povzdych: „Tak pojedeme mým, ale budete řídit.“ a dal Vojtovi klíče.

Z počátku panovalo v autě trapné ticho. Tomáš ho tedy rozetnul tím, že natáhl k Vojtovi ruku se slovy: „Začněme tím, že si budeme tykat. Já jsem Tomáš." Vojta se lehce uklidnil s nervozity a podání ruky opětoval: „Vojta."
 „Tak o co jde?“ zeptal se Tomáš.
 „O mého bratra. Podivuhodně zestárnul poté, co pravděpodobně v kročil do Blaníku. Už se to tady stalo kdysi. Jako by v té hoře spočívala nějaká divná síla.........Asi si myslíte, teda myslíš, že jsem úplný blázen, ale já prostě věřím, že ten stařec, co tvrdí, že je můj bratr je opravdu můj bratr. Tak nějak to na něm poznám a upřímně je mi jedno, co se v té hoře skrývá. Jde mi jen o to, ať se s toho brácha dostane.“
 „.......“
 „Já věděl, že si budeš myslet, že jsem blázen. Jen jsem o tom chtěl mluvit s někým, kdo v tomhle oboru pracuje."
 „Já si nemyslím, že jsi blázen. Jen jsem se s takovým případem ještě nesetkal. Je fakt, že každý případ je v něčem nový.......Bude možné si s tvým bratrem promluvit?“
 „Já si myslím, že jo.“
 „Výborně. Jakmile se vrátíme, tak zkusím zjistit, co se děje. Ten kamarád, pro kterého jedeme, by nám mohl pomoct.“
 „Děkuju. Opravdu to pro mě hodně znamená.“
 „Neděkuj."...

Na pražském letišti Vojta zastavil na parkovišti. Vystupující Tomáš ho poprosil: „Mohl bys prosím tě počkat tady. Mám s Petrem.....řekněme......menší promluvu u které nemusí nikdo být." Vojta souhlasně přikývnul, načež Tom zabouchnul dveře od auta a rozešel se do příletové haly na letiště.

Letadlo přistálo na čas a po chvíli se po letišti začali i pohybovat lidé, kteří s ním přiletěli. Jen Petr nikde mezi nimi nebyl. Po určitě době, Tomáše začaly napadat myšleny jako: „Co když Petr to letadlo nestihnul, co když se na poslední chvíli rozmyslel a nepřiletí.“ O další chvíli později čekání vzdal a rozhodl se, si dát kávu z automatu.
Hodil do automatu peníze, ale ten je vůbec nepřijal a navíc mu je ani nevrátil. Tom se začal rozčilovat a už chtěl do něj kopnout, když za ním promluvil známý hlas: „Myslíš, že to pomůže?“ Tom se otočil a viděl tam stát svého kamaráda s krosnou na zádech, který už tak 3-4 měsíce neviděl holící strojek. „Ty vypadáš.“ prohlásil. Petr se usmál: „No to je přivítaní a Tomášovi podal přátelsky ruku a následně ho k sobě přitiskl a poplácal po zádech. Tom úsměv opětoval, ale hned poté zvážněl: „Nasrals mě.“ Petr se zamračil a tak mu to Tomáš hned vysvětlil: „Neozval ses!“ Petr se zadíval mrzutě, ale to hned vystřídal jeho typický nevinný pohled: „Jak to? Vždyť jsem napsal." Tom se podivil: „Jo? Myslíš ten jediný meil za celý rok ve kterém stálo: Mám se fajn, dojedu v sobotu, vyzvedni mě na letišti!“ Petr se zamyslel, jestli opravdu poslal jen jeden email, a když mu došlo, že jo, tak se jen pousmál a s pokrčenými rameny řekl: „No. Ale napsal jsem.“Tom zakroutil hlavou a smířený s Petrovou povahou řekl: „Ale jsem rád, že jsi zpátky.“ Petr souhlasně přikývnul: „To jo. Už se těším, až si dám teplou sprchu a postel.“„Když už jsme u toho, tak bych ti měl asi něco říct.“ Řekl opatrně Tom, načež se na něj Petr podíval: „Co?“ Tom potichu odpověděl: „Teplá sprcha a postel bude muset počkat. Musíme ještě do Vlašimi. Máme tam záhadu rychlého stárnutí.“ Petr se lehce nesvůj na Toma podíval: „Víš, jak to dopadlo posledně, když jsi mě takhle po návratu do něčeho namočil?“ Tom pokrčil rameny a Petr na to dodal: „Fajn, ale jen díky tomu, že jsi pro mě přijel.“

U auta seznámil Tomáš Petra s Vojtou a při cestě zpět do Vlašimi mu s Vojtou vysvětlili celý případ...

„Marku……Marku, vstávej. Jsou tady lidi, co by nám mohli pomoct.“ probouzel opatrně Vojta svého zestárlého bratra. Ten začal pomalu otvírat oči a zachraptěl: „Jsem hrozně unavený.“ Vojta chápavě přikývnul: „Já vím, bráško, ale zkus odpovědět jen na pár otázek.“ Stařec se zhluboka nadechnul a souhlasně přikývnul. Vojta se vzdálil od postele a dal znamení Tomášovi, stojícímu u dveří, že se může zeptat, na co potřebuje.
Po podlaze zadrnčela židle, jak si jí Tom přitáhnul k Markově posteli, aby si na ní následně sednul:
- „Marku, můžete mi říct, co se vám stalo?“
- „Já nevím…..nevím……nevím…..bylo tam spoustu zmatku.“ zoufale ze sebe dostal třepavým hlasem Marek.
- „Zkuste se uklidnit Marku. Nic se neděje. Jste v bezpečí u sebe doma. Zkuste si jen vzpomenout, co vám dělo.“
- „Byla….byla tam díra do země. Do ní jsem se musel proplazit a najednou, najednou zmizelo denní světlo, přes to, že jsem byl hned u vchodu. Nikde nebyl vidět vstup, kterým jsem vstoupil. Hora se zavřela! Pokračoval jsem tedy dál. Najednou velká temná místnost, temnotu střídá spousta světla, možná od ohně…..nevím…….strašlivý hlas mluvící neznámou řečí. Nikdy jsem neměl takový strach. Pak mě hrozná síla porazila na záda, vše nade mnou se rozplynulo a najednou jsem byl pod denní oblohou. Byl jsem slabý a vše mě bolelo. Dlouho trvalo, než jsem se byl vůbec schopný postavit na nohy.“ tekly už Markovi slzy a byl celý roztřepaný.
- „Dobře. Mám poslední otázku. Slibuju! Kde byl ten vstup do podzemí?“
- „Na Malém Blaníku pod ruinami kaple Máří Magdalény.“

Tomáš vstal od postele a i s Petrem a Vojtou opustili pokoj. Hned na chodbě se Vojta zeptal: „Tak co?“ Tom zakroutil hlavou: „Ještě nevím. Váš bratr, jestli to je opravdu on, je v šoku. Doporučil bych promluvu s psychologem. Já se mezitím s Petrem pokusíme podívat k těm ruinám, jestli tam třeba něco nenajdeme.“ Vojta přikývnul…

Když si Petr sedal na místo spolujezdce, tak se už sedícího Tomáše zeptal: „Hele, ty chceš jít fakt na ten kopec?“ Tom přikývnul, načež se Petr zeptal znova: „Do kopce?“ Tom se na Petra udiveně podíval: „No většinou když se řekne, že je něco na kopci, tak je cesta do kopce.“ Petr si povzdych: „Já vím. Já jen jestli bys mě nehodil na hotel a já bych si dal tu sprchu a aspoň chvilku postel. Jsem fakt utahaný.“ Tom zakroutil hlavou: „Jenomže u tebe chvilka v posteli znamená i dvanáct hodin. Ještě po takovém letu.“ Petr chvílí mlčel, načež ze sebe dostal: „No.“ Tom se pousmál, protože jinou reakci ani nečekal a řekl: „No dobrá, zkusím si zatím zjistit něco o okolí.“…

Na hotelu se Tomáš s Petrem zastavili na recepci, kde se Tomáš hned zeptal: „Dneska mi tu končí rezervace. Bylo by možné jí protáhnout, akorát na nějakém dvoulůžkovém pokoji?“ Recepční si prohlédla Toma, následně Petra a poté nejistě podala Tomovi lístek: „Tohle tu pro vás nechal muž, se kterým jste trávil tuto noc, a podívám se, jestli tu mám nějaký volný pokoj. Jinak pokoj jste měl vyklidit do desáté hodiny tak vám budu nucena na něj zaúčtovat další den.“ Tom jí chvilku zaraženě sledoval a přesně věděl co si o něm recepční myslí. Následně se podíval na Petra, který se v sobě snažil zadržet smích. Chtěl něco říct, ale věděl, že by to v tu chvíli nemělo smysl. Stejně by nic nevysvětlil.
Recepční našla volný pokoj a tak dala Tomovi s Petrem klíč a popřála hezký společný romantický pobyt. Tom si jen odfrkl.
Dveře od pokoje se otevřely a jen co do něj dvojice vešla, Petr je zavřel a hned se s úsměvem na rtech zeptal: „Takže ty ses dal na kluky?“ Tom si zhluboka povzdychnul: „Spal tu Jonáš. Stavil se na moji autogramiádu.“ Petr se usmál: „No jo. Ty jsi vlastně psal tu knížku. A jak ti dopadla.“ Tom přikývnul: „Dobře. Tohle už byla třetí. No nic, ty se dej teda do kupy. Já si zatím skočím do knihovny a zkusím něco zjistit.“ Petr souhlasil…
Tom si při cestě k autu přečetl lístek, co dostal od recepční:
Ahoj Tome. Když jsem se vzbudil, po tobě nebylo ani stopy, tak jsem jel do Prahy. Díky za včerejšek. Kdybys cokoli potřeboval, tak se ozvi.
Jonáš
…

Vojta Komárek vzal do ruky telefon a vytočil jednoho ze svých kamarádů:
- „Ahoj Vojto, co pro tebe můžu udělat?“
- „Prosím tě, jsi pořád ještě s Kristýnou?“
- „No. Jsem trošku zmatený z toho, proč se ptáš.“
- „Ne, nic v tom nehledej. Ona je psycholožka, že?“
- „Je no. Potřebuješ psychologa.“
- „Já vlastně ani tak ne, ale jeden můj příbuzný. Myslíš, že by mohla dojet?“
- „Já se s ní zkusím domluvit a dám ti vědět.“
- „Tak díky.“
- „Není zač. Tak se měj.“…

Majitel knihovny Ondřej Krežský procházel jednotlivé oddělení, když si všimnul, jak ve studovně sedí Tomáš Arthur. Sednul si naproti němu: „Já myslel, že už jsi odjel.“ Tom zvednul hlavu na Ondru a usmál se: „Jo, měl jsem to v plánu. Ale něco mě láká na Blaníku. Jinak díky, že jsi mě sem nalákal na tu autogramiádu v kulturáku. Opravdu tu byla hojná účast a snad jsem zase rozšířil řady čtenářů mých knih.“ Ondra zakroutil hlavou: „Vůbec nemáš zač. Jsem rád, že jsem ti mohl pomoct. Vždyť jsem tě naposledy viděl snad ještě na základce. Akorát mě mrzí, že jsem tam včera nebyl, ale měl jsem neodkladnou záležitost v Praze……Takže Blaník říkáš, jo? Jedna z nejtajemnějších hor u nás.“ „No právě.“ Povzdychnul si Tom a pokračoval: „Je tu toho o Blaníku hodně, ale nějak nevím kde začít. Je jasné, že je Blaník, jak jeden tak druhý, hodně tajemným místem. Ale obávám se, že v knížkách nenajdu nic, co by mi pomohlo.“ Ondra se podivil: „Hledáš něco konkrétního?“ Tom přikývnul: „Vlastně jo, ale zároveň nevím co.“ Ondra chápal: „No, rád bych ti pomohl, ale jsem spíš na detektivky. A co vlastně hledáš?“ Tom se usmál a následně si povzdych: „Co by se mohlo pod Blaníkem skrývat, nebo proč je tohle místo tak zvláštní.“ Ondra pokrčil rameny: „Nevím, možná proto, že je Blaník vyhaslá sopka. No nic, musím jít, tak se měj.“
Tomáš dál hledal nějaké informace, ale zaboha nemohl najít nic, od čeho by se mohl odrazit. Hlavou mu jen proběhlo, že by to mohlo možná souviset s dávnou vulkanickou činností, ale rychle tuhle myšlenku opustil…

Na stole ve Vojtově pracovně začal zvonit mobilní telefon. Vojta k němu rychle přispěchal a příchozí hovor přijal:
- „No čau Vojto. Tak jsem mluvil s Kristýnou a mohla by přijet zítra ráno v 9, může být?“
- „Tak rychle? Tak to je úplně super. Ať dojede ke mně.“
- „Dobře. A koho teda u vás v rodině jde.“
- „O mého bratra, ale neříkej to zatím Kristýně. Nevím, jestli by to pochopila.“
- „Je to psycholožka. Myslím, že to pochopí. Tak se měj.“
- „Ne počkej, fakt je to složité.“
Poslední větu už však Vojtův kamarád neslyšel. Hovor ukončil chvíli před tím. Vojta si povzdychnul: „Tak tohle bude ještě zajímavé.“…

Všude je zmatek, spousta světla, křiku a mluvy v cizím jazyce. Petr stojí v tom zmatku a neví co si myslet. Je oslepen, ohluchlý a cítí šílenou úzkost. Najednou se z mlhy světla začne rýsovat obrys podivného velkého tvora s rohama. Petr dostane strach. Z ničeho nic ho z prostoru začne táhnout pryč neviditelná síla, proletí otvorem v zemi, který se hned poté zavře. Dál se přibližuje směrem k nebesům a vidí, jak se vzdaluje od kaple na vrcholu malého Blaníku.

Rána. Petr spadnul z postele, což ho probudilo. Byl celý zpocený a tak si to zamířil do koupelny. Opláchnul se vodou a poté se zadíval do zrcadla nad umyvadlem: „Já měl pocit, že tyhle sny už skončily.“ Přešel zpět do pokoje, kde vzal z nočního stolku mobil a začal vytáčet Tomáše…

Tomáš se rychle vzpřímeně posadil a rozespale začal šmátrat po zvonícím mobilu mezi otevřenými knihami. Konečně jej našel:
- „Ano……ano…..Arthur.“ řekl rozespale.
- „Tome, ty nemáš moje číslo?“
Tomáš se podíval na displej svého telefonu a zaostřil. Bylo tam:
Petr Kříž
- „Jo, mám. Promiň…..jen jsem se trošku……hlouběji zamyslel.“
- „Ty jsi spal?“ zasmál se Petr do telefonu.
- „Co potřebuješ?“ změnil Tom téma hovoru.
- „Jen že už jsem se TAKY vyspal, tak můžeme na tu horu.“
- „Jo……tak jdeme no…..za chvilku tě vyzvednu před hotelem.“
- „Tak jo.“
Tom rychle pozavíral všechny knihy, povracel je do regálů a vydal se pro Petra.

„Vyspaný?“ byla první Petrova otázka hned, jak si nasednul do auta. Tom se na něj nevraživě podíval: „Co tebe tak najednou vytáhlo z postele. Čekal jsem, že budeš spát dýl. Jo a tady, to je číslo na jednu holku. Prý by s tebou ráda mluvila.“ Petr si od Toma vzal papírek s číslem a zeptal se: „A je pěkná?“ Tom se zamračil, načež Petr provokativně dodal: „Takže jo, jinak by se spokojila s tebou.“ Tomáš si povzdychnul: „Takže ses nezměnil.“

Při výstupu na horu si Petr nemohl odpustit otázku:
- „No a co ženské. Neříkej, že jsi celý rok sám?!“
- „Nevím, jestli v tomhle můžu být k tobě upřímný.“
- „No jistě. Tak známe se už dlouho, jsme nejlepší kámoši, komu jinému by ses měl svěřit.“
- „Ehm.“
- „No dobře, ale stejně mi to řekni.“
- „Někoho mám. Je to sice v počátcích, ale zatím dobré.“
- „To je mazec.“ Petr se usmíval.
- „Co zas?“
- „Když odjíždím, tak se zbavíš pantofle nad sebou a je to rok, co se vrátím a ty jsi pod další.“
- „No…..vlastně těch pantoflínademnou bylo za ten rok víc. Ale teď to vypadá fakt vážně.“
- „ Ty si nepoučitelný. Ale jako kamarád ti to přeju.“
- „No tak dík. A co ty za ten rok?“
- „Bylo toho hodně.“
- „Vau.“
- „Ne ženských…..i když těch se taky pár našlo, ale stalo se toho hodně.“
- „Tak vyprávěj.“
- „To je na delší dobu. Někdy u piva. Škoda že jsi nejel.“

Oba dva pomalu došli až k ruinám. Tom se porozhlédnul: „Vidíš tu něco jako vstup do podzemí?“ Petr zakroutil hlavou: „Nemyslím si, že bude vidět. Možná že se hora otevírá jen někdy?“ Tomáš se na Petra tázavě podíval a ten mu to hned vysvětlil: „Měl jsem zase jednu vizi, nebo spíš vlastně sen.“ „Nejel si do Ameriky, aby se toho zbavil?“ zeptal se Tom, načež Petr pokrčil rameny: „To jsem si taky myslel. A bylo to v klidu, než jsem se vrátil zpět. Asi to ke mně už patří.“ Tomovi došlo, že to Petra svým způsobem trápí, ale nevěděl, jak by mu mohl pomoct.
Po menším průzkumu ruin a jejich okolí se Tomovi lehce zatočila hlava. Podíval se na Petra: „Necítíš to?“ Petr pokrčil rameny: „Co?“ „Takový zvláštní pocit. Neumím to popsat, ale cítím tu zvláštní klid a zároveň něco jako úzkost.“Petr zakroutil hlavou, ještě jednou prošel okolí a poté řekl: „Tady teď nic nenajdeme. Jdeme zpátky.“ Tom přikývl.

Při cestě k autu začal zvonit Tomášův mobil. Tom ho tedy vzal:
- „Ano? Arthur.“
- „Ahoj, tady Vojta.“
- „Jo ahoj, promiň, asi jsem si ještě neuložil tvoje číslo. Děje se něco?“
- „Vlastně ani ne. Na zítra ráno na 9 mám domluvenou psycholožku pro Marka, tak jsem si myslel, že bys to chtěl vědět.“
- „To je super. Určitě se s Petrem stavíme.“

U auta Tomáš neváhal a dal klíče okamžitě Petrovi se slovy: „Řídíš. Já jsem po včerejšku pořád ještě trochu zpomalený.“ Petr nic neříkal. Jen si vzal s úsměvem klíče a sednul za volant.

Po chvíli cesty začal Tomášovi opět zvonit telefon. Na displeji bylo neznámé číslo. Tom pokrčil rameny a hovor přijal:
- „Arthur. Prosím?“
- „Ahoj Tome. Tady Ondra Krežský.“
- „Jo, jé, ahoj. Co potřebuješ?“
- „Já nic, jen jsem si vzpomněl, že nedaleko odtud bydlí jedna ženská, co je Blaníkem úplně poblázněná. Možná by ti mohla zodpovědět, co potřebuješ vědět. Myslím, že se jmenuje Aneta Hradilová a na internetu vystupuje pod pseudonymem Netty.“
- „Jo díky moc. A kontakt na ní, předpokládám, nemáš.“
- „To ne, ale když si to jméno dáš do vyhledávače na netu, tak ti to určitě něco najde.“
- „Dobře, díky a….“
Tomášovi vyletěl mobil z ruky poté, co auto přejelo přes výmol. Tom se se podíval na Petra a zároveň se shýbal pro mobil na podlahu: „To nemůžeš dávat pozor?“ Petr jen pokrčil rameny.
Tom se kouknul na mobil a hovor byl ukončený a tak si jen povzdychl a poprosil Petra: „Vysadil bys mě prosím tě u knihovny? Potřeboval bych se podívat na něco na internet.“ Petr přikývnul: „Jo. Mám jít s tebou?“ Tom zakroutil hlavou: „Tohle asi zvládnu.“ a usmál se.

V knihovně vládnul klid. Občas se z poza regálů ozvala rána, jak někomu spadla knížka, nebo se místnostmi šířil šepot, jak si nikdo nedovolil mluvit nahlas. Tomáš měl takové místa rád. Panoval v nich ideální klid a přitom se neustále něco dělo.
Sednul si k počítači a připojil se na internet. Zadal do vyhledávače jméno „Aneta Hradilová“ a hned mu vyjelo několik výsledků. Nemusel je očima procházet dlouho, než si všiml toho správného. Byly to webové stránky, o tajemných horách v česku, které psala bloggerka Netty. Odkaz na stránky tedy rozkliknul a po chvíli hledání našel i email na autorku.
Okamžitě jí napsal:
Dobrý den.
Jmenuji se Tomáš Arthur a velmi mě zaujaly Vaše stránky o horách a pověstech, co se k nim vztahujících. Píšu knihu o různých tajemných místech a událostech. Aktuálně o Blaníku a jeho okolí. Věřím, že byste mohla být skvělým přínosem pro mé další dílo.
Bylo by možné se prosím sejít? Měl bych na Vás spoustu otázek. Děkuji.
S pozdravem Tomáš Arthur.

Tom si do vyhledávače zadal slovo Blaník, a hned mu na obrazovce objevilo několik odkazů. Začal jeden po druhém tedy otevírat a narychlo je pročítat. Zapsal si do svého notesu několik hesel:
- Běloboh a Černoboh
- Keltské opevnění
- Vstup do jiných dimenzí
- Jiné plynutí času
- Kníže Střezimír
- Kaple kajícné Máří Magdalény
- Lidé často mizeli na rok, ačkoli pro ně uplynulo jen pár hodin
Když si dočetl vše potřebné, chvíli se zamyslel, nad tím jak je hora opravdu zvláštní. Věděl, že je více uctívaných hor a nejen u nás, ale i v cizině, ale Blaník byl něčím vyjímečný.
Už chtěl pozavírat internet a odejít, když si všimnul příchozího emailu od uživatelky Netty. Přečetl si jej:
Dobrý den.
Těší mě Váš zájem se se mnou sejít. Četla jsem Vaší první knihu.
V 7 večer tedy budu v restauraci U Blanických rytířů v Louňovicích. Budu mít modré šaty. Přijďte včas!

Po přečtení emailu si Tom ještě našel na mapách, kde najde zmíněnou restauraci a poté knihovnu chtěl opustit, ale zmocnil se ho pocit, jako by ho někdo z poza regálů plných knih sledoval. Porozhlédnul se tedy po prostoru, a ačkoli se pocitu nezbavil, neviděl nic neobvyklého. Pokrčil tedy rameny a šel pryč…

Petr si na hotelovém pokoji domlouval přes telefon rande s holkou, na kterou mu dal číslo Tom.Když Tom vstoupil. Petr rychle hovor ukončil: „Tak ahoj, večer.“ Tomáš když to uslyšel, tak řekl: „Večer? Ta holka po tobě asi fakt jede, co? Nicméně večer jsem nám domluvil schůzku s jednou, dalo by se říct odbornicí, na Blaník.“ Petr mlčel a hloupě se usmíval, načež Tomáš zareagoval povzdychem: „Já vím, když jde o ženskou……“ „Tak jde kamarádství stranou.“ dokončil větu Petr. Tom si tedy znovu povzdychl a dodal: „Jestli je místní, tak z ní aspoň zkus dostat, jestli něco neví o místní mytologii.“ Petr se udiveně podíval: „No to bude hrozně romantické.“ Na to jen Tomáš mávnul rukou: „Myslel jsem, že mi chceš pomoct, ale budiž. Nicméně auto si beru já.“ vzal od něj klíče, dal si sprchu, obléknul si košili a odešel pryč. Jen se zabouchly dveře, tak se Petr zamyslel a řekl si pro sebe: „Tak to se tím pádem trošku komplikuje.“ Rychle vzal do ruky mobil a začal opět vytáčet dívku, na kterou dostal číslo od Toma…

Restaurace byla čtyř-hvězdičková a podle toho to i vevnitř vypadalo. U vchodu stál za pultem slušně oděný muž, který vítal hosty. Obsluha byla usměvavá. Celkově restaurace působila velice luxusním dojmem.
Tom se začal rozhlížet kolem sebe a hned k němu přistoupil muž, běžně stojící za pultem a zeptal se: „Dobrý večer. Můžu nějak pomoci.“ Tom přikývnul: „Dobrý večer. Vlastně ano. Mám zde na 19 hodin domluvenou schůzku se slečnou Anetou Hradilovou.“ Muž se usmál: „Ale ovšem. Už vás očekává u stolu číslo 13. Pojďte za mnou.“
U stolu číslo 13 už seděla hnědovlasá žena ve středních letech oblečená do modrých šatů. Tomáš se jí u stolu představil a poté se posadil naproti. Navzájem si zalichotili. Aneta pochválila Tomovi výběr košile a ten zase Anetin vzhled. Lehce se poznali a po jídle se neustále usmívající Netty zeptala:
- „Tak, s čím vám tedy můžu pomoci?“
- „Já budu upřímný. Sám ani nevím. Zatím jsem nepřišel na to, co hledám, abych se mohl konkrétně ptát?“
- „Vy něco hledáte?“ zeptala se Netty velmi příjemným hlasem. Celkově to byla velice příjemná dáma.
- „Vlastně ano. Co je na Blaníku tak zvláštního. Byl jsem na vrcholu a sám jsem tam cítil dost zvláštní pocity. Je možné, že to souvisí s již dávnou vulkanickou činností?“
- „Spíš bych řekla, že možná dávná vulkanická činnost, souvisí s tím, co se pod Blaníkem děje.“
- „A co se tam vlastně děje?“
- „Někdo říká, že je zde vstup do podzemní říše. Jiní zase tvrdí, že se pod Blaníkem ukrývá brána do jiných dimenzí.“
- „A vy nevíte, co tam je?“
- „To neví nikdo. Nikdo se tam totiž nedostane. Blaník do svého nitra pustí jen ty, jenž, jsou tomu hodni. Ve vašich očích ale vidím, že opravdu hledáte něco konkrétního. Řeknete mi, co se stalo?“
- „Kontaktoval mě muž, že jeho bratr záhadně zestárnul, poté co vkročil do hory hledat nějaký poklad. Toho bratra jsem viděl. Opravdu je z něj stařec a je v šoku. Vyprávěl o tom, že se dostal pod kapli Máří Magdalény na Malém Blaníku a že tam viděl světlo a tmu, podivnou strašlivou postavu a poté, že se starý probudil pod oblohou. Nic víc si nepomatuje, přitom byl pohřešovaný skoro dva týdny.“
- „No musím říct, že je to zajímavé. Většina případů lidí, jenž zmizí v hoře, mívá opačný spád událostí.“
- „Jak to myslíte?“
- „Odejdou, tvrdí, že v hoře strávili maximálně jeden den, ale pro ostatní uplyne celý rok.“
- „Takže myslíte, že tohle je něco jiného?“
- „To nevím. Možná by to dokazovalo, moji teorii o souboji dobra se zlem, které mezi Malým a Velkým Blaníkem po tisíciletí probíhá, ačkoli my tento souboj nevnímáme.“
- „Řekněte mi o tom víc, prosím.“
- „Blaník byl nejspíš obsazen už Kelty před zhruba 2500 lety. Svědčí o tom trosky valů na Velkém Blaníku. A tito Keltové zde uctívali tzv. Běloboha. Zatímco na Malém Blaníku to byl Černoboh. Už to, že zdejší hory osídlili Keltové, o něčem svědčí, protože ti jsou známí tím, že osidlovali místa se zvláštním druhem energie, kterou oni dokázali čerpat. Ale kam ti mířím. Zatím co Běloboh byl ztvárněním čistoty, Černoboh byl často uváděn jako satan, ďábel, či zlo.“
- „Aha. A jak to souvisí, s tím záhadným zestárnutím?“
- „Pověst o Blanických rytířích, nejspíš pochází už z keltských dob, kdy Keltové uctívali tzv. AES SIDHE, což v překladu znamená něco jako MOCNOSTI HORY. To znamená, že pod horou možná opravdu existuje nám skrytý svět. A je možné, že tyhle mocnosti hory, mají svého temného protivníka, který by mohl být vykládán jak satan, čert, zlo. A Tahle úvaha mě přivádí k pověsti, kdy na hradě Houska spustili do tajemné pukliny odsouzence. Avšak tam spouštěli mladíka a ven, o několik okamžiků později, vytáhli šedivého vyplašeného starce. Co když se pod našimi nohami opravdu ukrývá rozsáhlý svět, ve kterém fungují jiné časové zákony a kterému my nerozumíme?“
- „Takže myslíte, že ten muž, o kterém jsem vám říkal, už nemá naději. Že i když byl před dvěma týdny mladík, tak ho každou chvíli může potkat smrt stářím?“
- „Nevím, jestli mu je pomoci. Ale možná, bych se obrátila na AES SIDHE, mocnosti hory.“
- „A víte jak je kontaktovat?“
- „Obávám se, že tak daleko mé vědomosti nesahají.“
Tom si povzdychnul a u stolu na druhé straně restaurace si všimnul mladíka, popíjejícího jen jemně perlivou vodu, jak jej chvilkami sleduje. Zamyslel se, jestli by to nemohlo souviset s pocitem, který zažil v knihovně, ale poté celou myšlenku opustil…

Byla klidná teplá noc a náměstím se procházel Petr se svojí obdivovatelkou Barborou Rohanskou. Zrovna mezi nimi panovala chvíle trapného ticha, kdy se jeden na druhého usmívali a přemýšleli, jak jí narušit. „Ještě jednou se omlouvám, za to moje zpoždění. Prostě chci nastartovat auto a nejde to. Musel jsem utíkat přes celé město.“ zalhal Petr. Barča se usmála: „To nic. Mít auto, tak nemáme teď tak hezkou procházku. A navíc stále nemůžu uvěřit, že se můžu takhle s tebou procházet. Ještě včera bych tomu nevěřila a teď tu jsem s představitelem mého oblíbeného knižního hrdiny.“ Petrovi v tu chvíli vyrostlo ego o 300 procent: „No, tak je pravda, že beze mě by byl Tomáš občas v háji. Ale zas nějak moc mu křivdit nemůžu.“ Barča bouchla lehce Petra do ramena: „Ale no tak. Nebuď tak skromný.“ Petr si tuhle chvíli užíval.
Společně došli až před Barčin dům, kde Petr na rozloučenou Barču políbil. Ta se nesměle usmála, načež Petr naznačil, že by šel dál. To ho Barča ale zarazila: „No to víš, že jo. A už tě potom nikdy neuvidím. Jen si počkej do příště.“ Poté se usmála, dala mu pusu na pravý líc a odběhla domů.
Petr se rozešel k hotelu a na tváři měl přímo zářící úsměv…

Při cestě na hotel Tomáš vytočil číslo na Jonáše Vorla:
- „No čau Tome. Děje se něco. Víš, že už je po desáté?“
- „Ahoj. Vím, a to máš otevřenou linku jen do desáté?“
- „To ne, jen se divím, že voláš tak pozdě.“
- „Něco bych od tebe potřeboval. Zjistil bys mi prosím tě, jestli neexistuje v poslední době nějaký podivný případ pohřešování kdy, se pohřešovaný vrátil po dlouhé době, ale ve výpovědi uvedl pár dnů?“
- „Počkej, cože? Nejsem si jistý, jestli jsem ti teď rozuměl.“
- „Rozuměl! Děláš teď na zvláštních případech, ne? Tak řekněme, že tohle do toho spadá.“
- „No dobrá.“ Povzdychnul si Jonáš: „A co je to pro tebe poslední doba?“
- „No taková, aby ten co byl pohřešovaný ještě žil.“
- „Dobře. Mrknu se, jestli ve spisech není, nějaký podobný případ. A víš aspoň oblast?“
- „Jo. Blaník. Ale kdyby se našlo i něco jinde, tak mi o tom dej stejně vědět.“
- „Dobře. Tak já ti zítra zavolám.“
- „Dík, čau.“
Tom hovor ukončil a mobil hodil zpět na sedadlo spolujezdce, odkud ho předtím vzal…

Chvíli před devátou ranní se domem Komárků rozezněl silný chraptivý stařecký kašel.
Vojta rychle přiběhnul do pokoje svého zestárlého bratra a dal bratrovi kapesník. Ten ještě několikrát zakašlal, než vyčerpáním začal usínat, se slzami v očích řekl: „To strašně bolí.“ a upustil kapesník na zem. Vojta kapesník zvednul a přes záda mu projel mráz. Na kapesníku byla vykašlaná krev. Nebyl sice doktor, ale věděl, že tohle není dobré znamení.
Ozval se zvonek. Vojta tedy dal kapesník do sáčku a ten vyhodil do koše a šel otevřít. Před dveřmi stál Tomáš s Petrem.
Tom i Petr si okamžitě všimli vojtova utrápeného výrazu. Petr se tedy opatrně zeptal: „Můžeme dál?“ Vojta přikývnul a dvojici vpustil.
Všichni tři si sedli v kuchyni. „Jak se cítí tvůj bratr?“ zeptal se Tom, načež Vojta neudržel slzy: „Je to čím dál horší. Včera večer tu byla i rodinná doktorka a máme Marka převézt do nemocnice. Já si ale neumím představit, jak jim to v nemocnici budeme vysvětlovat. To jim dáme doklady a řekneme, že záhadně zestárnul?“ poté se podíval na Toma a zoufale se zeptal: „Prosím, řekni, že jsi na něco přišel, nebo že je nějaké řešení.“ Tom zakroutil hlavou: „Je mi to líto. Zatím pátrám, ale nic, co by tvému bratrovi mohlo pomoct, nemám.“ Vojta si promnul oči: „On mi nesmí umřít. Je to nejbližší člověk, kterého mám.“ Tom i Petr se snažili s Vojtou soucítit. Když Vojtu přešel nával úzkosti a zoufalství, tak se ho Tom zeptal: „Myslíš, že by bylo možné si s Markem ještě promluvit?“ Vojta zakroutil hlavou: „Teď má každou chvíli přijít psycholožka. Raději bych, ať si promluví napřed s ní.“
Toma to lehce zaskočilo, protože neočekával zápornou odpověď, a ačkoli Vojtu chápal, tak se ho to trošku vnitřně dotklo.
Zvonek zazvonil znovu. „To bude Kristýna, ta psycholožka.“ prohlásil Vojta a šel ke dveřím. Měl pravdu. U dveří stála krásná mladá dívka. „Pojď dál, Kristy.“ byla pozvána dál. Poděkovala a vstoupila.
V kuchyni jí Vojta seznámil s Petrem a Tomášem a následně jí vysvětlil celou situaci. Na to zareagovala: „To si snad děláš srandu. Chceš mi říct, že si mám jít nahoru promluvit s tvým bráchou, který vypadá jak můj děda.“ Vojta souhlasně přikývnul a dodal: „Možná hůř.“ Kristýně se z toho zatočila hlava: „A co s ním mám vlastně řešit? Nebo co mu vlastně je, krom rychlého zestárnutí?“ Vojta chtěl něco říct, ale skočil mu do toho Tomáš: „Vlastně by bylo fajn, kdyby se vám podařilo otevřít jeho mysl. Má zmatené a zdá se, že zablokované vzpomínky.“ Kristýna si povzdychla: „No bezva. Tak kde ho máte?“ Vojta otevřel dveře na chodbu, vyšel z kuchyně a řekl: „Tudy.“ Kristýna ho následovala a Tom se Petrem už byli na cestě za nimi, ale Kristýna se otočila a zastavila je: „Možná bude lepší, když s ním budu sama.“ Tom přikývnul ale Petr se jen tak nedal: „Já bych vám mohl dělat poslušného asistenta.“ Kristýna se přísně podívala Petrovi do očí: „Tak za prvé, mám přítele a za druhé vím, co dělám, a bude lepší, když s ním budu v pokoji sama.“ „S tím přítelem?“ zeptal se jí Petr provokativně, načež se otočila a beze slov odešla po schodech nahoru do Markova pokoje. Tomáš se musel zasmát.
Po chvíli se do kuchyně vrátil i Vojta. „Tak co?“ zeptal se ho hned Tomáš. Ten jen pokrčil rameny: „Nevím. Hned mě vyhodila.“ Tom mu dal ruku na rameno a Petr pronesl: „Třeba je na starší.“
Uplynula téměř celá hodina, když se z horního patra ozval Kristýnin hlas: „Rychle! Volejte sanitku!“ Vojta na nic nečekal a vyběhnul z kuchyně, div se nepřerazil o schody. Tomáš na nic nečekal a začal vytáčet 155.

Sanitka během chvilky dojela a Marka si odvezla i s Vojtou. Kristýna přišla do kuchyně celá vyplašená a požádala o panáka. Tomáš se opatrně zeptal: „Nejsi tu autem?“ Kristýna přikývla: „Jo, ale teď toho panáka potřebuju.“ Tom se tedy začal rozhlížet kolem sebe, jestli někde Vojta nemá schovanou flašku něčeho ostřejšího. Nakonec v ledničce našel whiskey, tak jí rozlil do dvou panáků a přisedl si ke Kristýně. Jednoho panáka dal jí a jednoho si nechal pro sebe. Když si Petr uvědomil, že nic od Toma nedostane, bouchnul ho do ramene: „A co já?“ Ten jen pokrčil rameny: „Někdo musí řídit a i s Kristýnou to do sebe kopli.
Petr si k nim přisednul, zadíval se Kristýně do očí a zeptal se: „Co se tam stalo?“ Kristýna se nadechla: „Já ani nevím. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Normálně jsme si spolu povídali a Marek se začal postupně otvírat. Dlouho trvalo, než jsme se dostali vůbec k jeho cestě do podzemí. Jako by měl v sobě blok, který mu bránil o tom mluvit. Nicméně se rozpovídal. Prý byl v nějaké temné místnosti plné nosných sloupů. Vypadalo to prý jako něco podzemní chrám, ale bylo tam snad i něco živého a hlavně zlého. Když jsem ho poprosila o popis, začaly mu téct slzy, potom se začal třepat a z úst mu tekla pěna. On tam zažil něco, co si možná nikdo z nás neumí ani představit. Ještě teď vidím ty jeho vyděšené oči. Toho panáka jsem opravdu potřebovala.“ potom vstala a chtěla jít pryč, ale zastavil jí Tomáš s otázkou: „Kam chceš jít?“ Hned odpověděla: „Jet domů.“ Na to Tomáš zakroutil hlavou: „Neblbni. Necháš tu auto a Petr tě hodí.“ Petr chtěl zaprotestovat, ale v tom začal Tomášovi vyzvánět telefon. Volal mu Jonáš:
- „No čau Jonáši. Tak máš pro mě něco?“
- „Zdar. Asi jo. Nějaký Arnošt Strhovský z Kamberka. Zmizel před třemi lety na Velikonoce a objevil se až téměř o rok později. Rodina tvrdila, že to u něj nebylo zas až tak nic neobvyklého. Nikdy předtím sice nezmizel na tak dlouho, ale přesto se několikrát sebral a odjel. Myslí si, že zase byl jen rok někde na cestách. On sám ale tvrdí, že byl v uvnitř nějaké hory, kde se setkal se záhadnými muži v rytířské zbroji. Každý v jeho okolí ho ale má za blázna a tak se on sám uzavřel do sebe a s nikým nekomunikuje.“
- „Super. Máš na něj telefon.“
- „To ne. Jak jsem říkal. S nikým nekomunikuje, ale napiš si adresu. Kamberk 129.“
- „Díky.“
- „Jo. Vždyť jsem ti říkal, že když budeš něco potřebovat, tak se máš ozvat.“
Tom hovor ukončil a podíval se na Petra se slovy: „Hodíš Kristýnu domů, ale ještě předtím mě hodíš do Kamberka. Volal mi Jonáš, že je tam někdo, kdo se asi dostal dovnitř hory. Třeba by nám to mohlo pomoct.“ Petr si jen povzdychl, ale souhlasně přikývnul…

Auto zastavilo před starým domem, podle zvnějšku v rozpadu.
Tom z auta vystoupil, poděkoval Petrovi a rozešel se k domu. Petr s autem odjel.
Na dvoře panovala špína. Všude byly psí a slepičí výkaly. U boudy ležel v klidu postarší pes. Na druhé straně dvora běžela cirkulárka a na ní řezal hubený muž dřevo. Tom se rozešel k němu. Když si ho muž všiml, vypnul cirkulárku a zařval: „Co tady chcete!?“ Tom se zastavil: „Promiňte. Nechtěl jsem sem takhle vtrhnout, ale neviděl jsem nikde zvonek. Vlastně ani bránu. Hledám pana Arnošta Strhovského.“ Muž si zhluboka povzdychnul: „A co chcete?“ „Rád bych si s ním promluvil o jeho zmizení.“ Na to se muže zmocnil vztek a zařval, jak nejvíc uměl: „Vypadněte! Tohle je za mnou. Všichni se na mě vysrali a já nemám potřebu se o tom s někým bavit!“ Tom pochopil, že mluví s Arnoštem: „Podívejte. Já vám věřím. Nechci vás shazovat. Jde o to, že je můj přítel v problému a u vás bych možná mohl najít odpovědi k tomu, abych mu pomohl.“ Arnošt se zklidnil: „Vážně. Vy mi věříte? A myslíte to vážně.“ Tom si oddychnul, že k němu snad našel cestu: „Ano. Myslím to vážně. Jen si chci promluvit.“ Arnošt se na chvilku zamyslel a poté řekl: „Dobrá. Pojďte na kávu.“ Tom Arnošta následoval.
Před Toma Arnošt položil hrnek s kávou, a sám si sednul vedle něj:
- „Tak povídejte. S čím vám můžu pomoct?“
- „Rád bych věděl, co se stalo v té hoře. Jak jste se tam dostal?“
- „Jak jsem se tam dostal právě nevím. Měli jsme s kamarády rozlučku se svobodou. Jen vím, že tehdy byla venku docela zima a s jedním kamarádem jsme se ztratili v lese. Jeho našli prý na druhý den mrtvého. Umřel na podchlazení. Já jsem měl štěstí. Objevil jsem se ve velkém sále plných nosných sloupů, plném plápolavého světla z pochodní. Byli tam muži ve zbroji a ve chvíli kdy můj stav zlepšil, tak celý sál zahalila mlha a když se rozplynula, byl jsem pod širým nebem.“
- „Aha. Takže mi neřeknete, jak jste se tam dostal a kde přibližně najdu vstup?“
- „Mrzí mě to, ale s tím vám asi neporadím. Možná by vám ale mohla pomoct jedna moje známá.“
- „Známá?“
- „Krátce po tom, co se na mě všichni vykašlali, protože si mysleli, že jsem se zbláznil, přišla žena a tak jako vy, chtěla jen informace. Pomohla mi, si aspoň vzpomenout na to, co jsem tam viděl a kde jsem byl, ale víc nic. Nicméně jako jediná se mnou zůstala v kontaktu a občas se staví.“
- „Jak vám pomohla ke vzpomínkám?“
- „No, popsala tu místnost a mě se začaly objevovat záblesky vzpomínek.“
- „Aha. A máte na tu ženu kontakt?“
- „Ale jistě. Napsala mi na papír telefonní číslo, kdybych si časem opět pořídil telefon. Jen ho najdu.“ Arnošt vstal a z kredence donesl na stůl kus bílého papíru, na kterém bylo napsaných několik číslic.
- „Jak se jmenuje?“ zeptal se Tom, který se díval na papírek.
- „Linda Jurečková.“
- „Dobře. Děkuju.“
Tom dopil kávu, poděkoval a opustil dům, před kterým hned vytočil číslo, které dostal od Arnošta:
- „Jurečková. Prosím?“
- „Dobrý den. Tady Tomáš Arthur. Prosím vás, zajímám se teď hodně o pověsti okolo Blaníku a vy byste mi prý mohla pomoci.“
- „To bude asi nějaký omyl.“
- „Opravdu? Odkázal mě na vás Arnošt Strhovský.“
- „Ten blázen? Aha.“
- „Nemyslím si, že je to úplný blázen a věřím, že vy si to o něm taky nemyslíte. Jinak byste ho přece nenavštěvovala. Prosím. Jde tady o lidský život.“
- „Hmm. Dobře, kdy se můžeme sejít. Přes telefon o tom s vámi mluvit nechci.“
- „Jsem teď v Kamberku, právě u Arnošta. Ale nemám auto, takže…..“
- „V pořádku. Počkejte tam deset minut. Vyzvednu vás.“
Hovor byl ukončen…

Kristýna si vystoupila z auta celá usměvavá a s poděkováním si zapnula knoflíky na výstřihu a zavřela dveře. Petr se spokojeně zhluboka nadechnul a rozjel se zpět směrem k Vlašimi…

Do desíti minut opravdu před Tomášem zastavilo auto. Tom tedy nasednul. Na místě řidiče seděla mladá žena:
- „Budeme si tykat. Linda.“
- „Tomáš.“
- „Tak o co jde.“
- „No, jeden můj známý……“ Tom odvykládal celý příběh.
- „Kde ho máte.“
- „Odvezla ho sanitka. Zkolaboval.“
- „A jak na tom je?“
- „To nevím.“
- „Tak to zjisti!“
Tomáš byl lehce zaskočen s Lindiny přímočarosti, ale vzal do ruky telefon a začal vytáčet Vojtu Komárka:
- „Vojto, slyšíš mě?“
- „Jo. Co se děje, přišel jsi na něco?“ pravil Vojta brečícím hlasem.
- „Jak je na tom?“
- „Špatně. Napíchli ho na přístroje, ale dávají mu tak den, maximálně dva dny života. Začaly mu selhávat orgány.“
Tom si přiložil telefon mikrofonem k sobě, otočil se na Lindu a řekl: „Prý je na přístrojích, ale dlouho nepřežije.“ Linda se zamyslela: „Dobrá, ať ho co nejrychleji dostanou k Veřejově skále na úpatí Velkého Blaníku!“ Tom přikývnul a dal si telefon opět k uchu:
- „Víš, kde je Veřejova skála?“
- „No jasně, že vím.“
- „Zvládneš tam Marka dostat?!“
- „To asi ne. Nemám auto a sám ho neutáhnu.“
- „Dobře. Pošlu ti tam Petra. Připrav se!“
- „Ok.“
Tomáš hovor ukončil a hned začal vytáčet Petrovo číslo:
- „Zdar, kde jsi?“
- „Kousek před Vlašimí.“
- „Dobře, tak zajeď do nemocnice pro Vojtu. Musíte Marka dostat k Veřejově skále.“
- „Kam? A co se děje?“
- „Vojta prý ví kde to je. A co se děje ti vysvětlím potom. Sejdeme se tam. Hlavně si pospěš.“
- „Dobře.“
Když dotelefonoval, otočil se na Lindu: „A teď mi řekněte, co máte v plánu?“ Linda polkla, protože doufala, že tohle nebude muset nikdy nikomu říkat ani ukazovat: „Už jednou se mi podařilo horu otevřít. Jestli je někdo, kdo by vašemu příteli mohl pomoct, tak jsou to AES SIDHE.“ Tom si povzdychnul: „Mocnosti hory.“ načež Linda jen souhlasně přikývla…

Vojta se snažil probudit Marka. Ulevilo se mu, když začal přicházet k sobě…

Vrátnicí nemocnice projel Petr jak šílenec a zastavil před hlavním vchodem. Jakmile vystoupil z auta, začala mu nadávat sestřička: „Tady nesmíte stát, tohle je pro sanitky a akutní případy!“ Petra to však nezastavilo a se slovy: „Tohle je akutní případ!“ vběhnul do nemocnice.
Když přiběhnul do pokoje, kde byl Marek, mile ho překvapilo, že Vojta už dostal Marka na invalidní vozík. Petr tedy na nic nečekal a i s Vojtou okamžitě opustili pokoj a zamířili si to k autu.
Na jedné z chodeb minuli mladíka s červenou kšiltovkou na hlavě a fotoaparátem pověšeným na krku. Ten když viděl co se děje, se je rozhodl sledovat.
Venku nasoukal Vojta s Petrem Marka do auta, následně si sami nastoupili a rozjeli se pryč.
Mladík s červenou kšiltovkou vyběhnul chvíli za nimi. Rychle doběhnul na parkoviště, kde nastoupil do svého auta a rozjel se za nimi doufající, že jedou tam kam si myslí, že jedou a to k Veřejově skále, neboť se mu už dávno ztratili z dohledu.

Vojta pořád nechápal co se děje: „Petře, můžeš mi prosím vysvětlit, o co tady jde?!“ Petr však jen pokrčil rameny: „To bych rád, ale sám to nevím. Tomáš mi jen volal, co mám udělat. Ale kdybys ho znal, tak si na tady ty zmatky z jeho strany zvykneš.“
Petr zaparkoval u krajnice, kde mu řekl Vojta, odkud je to nejblíž. Marek už začínal opět kolabovat. Petr s Vojtou tedy na nic nečekali, dostali ho z auta, přehodili si jeho ruku přes rameno každý z jedné strany, a jak nejrychleji mohli, se vydali na místo setkání…

Tomáš s Lindou mířili ke skále z druhé strany. Jakmile k ní doběhli, Linda vytáhla ze své kabelky nějakou knihu, přistoupila ke skále v místě nákresu rytíře, kterého se jednou rukou dotkla a zároveň začala latinsky prosit o otevření hory.
Mezitím ke skále doběhli i Vojta s Petrem držícího Marka, který už byl na hraně života a smrti. Položili ho opatrně na zem a Vojta se zeptal: „Tak o co tady jde?!“ Linda na otázku nereagovala, dále se soustředila na otevření hory a tak odpověděl Tomáš: „Ona si myslí, že by nás mohla dostat dovnitř k takzvaným mocnostem hory, jak je uctívali staří Keltové. A ty mocnosti, by snad mohli pomoct.“ Vojta přikývnul: „Zní to sice šíleně, ale budu věřit, že to je jediná možnost.“
Lindě se před očima začalo do skalní stěny vyrývat runové písmo. Jakmile bylo kompletní, začala ho předčítat a zanedlouho poté, se skála začala za silného burácení rozestupovat.
Hora byla otevřena!
Tom pomohl Vojtovi s Markem a všichni i s Petrem chtěli vejít, ale Linda je zastavila slovy: „Měli by jít jen ti, jenž musí.“ Vojta se na ní zadíval se slzami v očích: „Ale Marek to sám nezvládne.“ Linda chápavě přikynula: „Já vím. Běžte dva s ním, ale dva tu budou muset zůstat.“ V ten moment bylo jasné, že půjde Vojta s Markem. Teď záleželo, jestli do hory jako další vstoupí Tomáš, nebo Petr. Tom se na Petra podíval a ten ačkoli toužil vědět, co se v hoře skrývá, tak na Toma pokynul hlavou: „Jen běž! Díky tobě jsme teď tady.“ Tom se vděčně podíval do Petrových očí a i s Vojtou držícího Marka vstoupili do hory. Vstup se za nimi hned zavřel.

Pomalu postupovali po rovné podlaze, až se objevili v obrovském sále plném velkých nosných sloupů osvětleném několika desítkami pochodní.
„Co teď?“ zeptal se Vojta a podíval se tázavě na Tomáše. Ten jen pokrčil rameny, když si všimnul, jak se k nim blíží muž v rytířské zbroji. Došel až téměř k nim a hlasem hlubokým, že se nesl celým sálem, se zeptal: „Co vás k nám přivádí?“ Tomáš nebyl schopný z údivu jediného slova a tak promluvil Vojta: „Můj bratr.“ a podíval se na starce, kterého pomáhal přidržovat. Rytířsi starce prohlédnul a pravil: „Tomuto muži již není pomoci. Padl do rukou temných sil a na to není lék.“ Tomáš se konečně dostal z údivu a neuvěření a řekl: „Musí přece něco existovat. Není to špatný člověk. Prosím, pomozte.“ Rytíř se hluboce zamyslel: „Dobrá. Jedna šance tu je. Ve vašem světě je tento muž však mrtev. Můžeme ho ale vzít mezi sebe a jako součást tohoto světa, bude ještě dlouho bdít.“
Vojta se neubránil slzám. Tak moc chtěl bratrovi pomoct, a i když tohle byla pro něj možnost, neuměl si představit život bez brášky. Věděl ale, že zpátky ho vzít nemůže, tam by umřel. Proto tedy souhlasně přikývnul. Rytíř souhlasně poklonil hlavu, načež se Tomáš zeptal: „Takže blaničtí rytíři nejsou jen pověst?“ Na to se muž ve zbroji zadíval Tomovi do očí a řekl: „Vidíte nás tak, jak jste si nás vysnili.“ Poté začala celý sál náhle pohlcovat mlha. Během chvíle byla tak hustá, že nebylo vidět ani na centimetr. Když se mlha rozpustila, stál Tomáš s Vojtou na malé mýtince pod čirým nebem. Oba dva byli v šoku a nevěřili tomu, co právě zažili. Vojtovi telky slzy a nemohl je zastavit a tak mu dal Tomáš ruku na rameno se slovy: „Myslím, že to dopadlo dobře. Bude žít ještě dlouho.“ Vojta přikývl: „Já vím, ale bude mi chybět.“ Tom Vojtu objal. Když se oba dva trošku dostali ze šoku, rozhlédl se Vojta po okolí a řekl: „Vím, kde jsme. Pojď za mnou, skála není daleko.“ Oba se rozešli z kopce dolů.

Petr s Lindou nervózně přešlapovali a čekali, co se bude dít, když si všimli, jak z kopce přibíhá jak Tomáš, tak Vojta.
Společně i Vojta se zaradovali, jak to vlastně dobře dopadlo. Petr pronesl: „Škoda jen, že ten poklad, po kterém Marek pátral, se nenašel.“ „Poklad?“ podivila se Linda a dodala: „Co já vím, tak pod Blaníkem žádný poklad není. Jestli to není jen povídačka, co má nebohé lidi nalákat do podsvětí, kde se jich zmocní temné síly, které se živí strachem a lidskou duší.“ Tahle myšlenka nikoho předtím nenapadla, ale potom co Vojta s Tomem právě zažili, tomu i věřili. Už se chtěli rozejít, když si Tom s Petrem všimli, jak je z poza keře sleduje někdo, s něčím červeným na hlavě. Jakmile si ten někdo všimnul, že je odhalen, okamžitě se rozeběhl pryč. Tom se podivil a Petr řekl: „Toho jsme potkali i v nemocnici. Asi nás sledoval.“ Tom pokrčil rameny: „Já se nemůžu zbavit pocitu, že mě tu někdo sleduje celou dobu, ale utíkat za ním teď nebudu.“ Na to jen Petr dodal: „Hmm.“ Poté se rozešli k autům. Linda si šla svou cestou a Petr, Tomáš a Vojta se vydali k Tomovu autu.
„Co tě to vůbec napadlo, dělat autogramiádu zrovna tady?“ zeptal se Petr Tomáše, který na to pokrčil rameny: „Ani nevím. Zavolal mi můj bývalý spolužák ze základky, Ondra Krežský, že by bylo fajn, abych to měl tady, protože tu mám prý hodně fanoušků.“ Vojta se zarazil: „Moment. Ondra Krežský? Bývalý ředitel knihovny?“ Tom se podivil: „Bývalý. Vždyť stále ještě je.“ Vojta zakroutil hlavou: „To asi těžko. Znal jsem ho. Umřel před dvěma lety na nádor v hlavě.“ Tom se zastavil: „Ne, vždyť to není možné. Vždyť jsem s ním mluvil přes telefon před Petrem.“ podíval se na Petra a pokračoval: „Vzpomínáš? Jak si mě vezl z Blaníku do knihovny.“ Petr zapátral v paměti: „No to si vzpomínám. Celou cestu si prospal, ale určitě si s nikým nemluvil.“ Tomovi přejel zvláštní pocit po zádech, načež ho Petr plácl po zádech: „Asi tě sem přivedl samotný osud, abys tohle vyřešil.“
Od té chvíle Tom neřekl ani slovo, dokud nevysadili Vojtu, se kterým se akorát rozloučil…

Na hotelu se Petr s Tomem sbalili, zaplatili pokoj a před hotelem si dal Tomáš věci do auta, ale Petr si svou krosnu dal na záda se slovy: „Víš. Já tady asi ještě chvilku zůstanu. Mám tu ještě něco nedořešeného.“ Toma konečně aspoň trochu opustil ten zvláštní pocit, co měl a usměvavě se podíval na Petra: „Nedořešené věci? Myslíš tu holku, co po tobě jede.“ Petr se lehce začervenal, což u něj bylo neobvyklé. Na to Tomáš zareagoval: „Ty ses zamiloval?!“ Na to ale už Petr neodpověděl. Jen odsekl: „No nic, tak já musím. Měj se.“ a rozešel se pryč. Tom se nemohl přestat usmívat. Nastoupil do auta a zamířil si to směrem k domovu.

Jen vyjel z Vlašimi, potkal u krajnice auto s píchlým kolem. Řekl si, že udělá dobrý skutek a nabídne se, že pomůže. Zastavil tedy kousek před poškozeným autea pěšky se k němu vrátil. Když však viděl, kdo s výměnou kola zápasí, tak mu to nedalo a přísně se zeptal: „Jak bylo u Veřejovy skály!?“ Mladík se podíval směrem k Tomovi, kdo to k němu mluví, a když si všimnul, kdo to je, lehce se vyděsil: „Promiňte, já vás nechtěl sledovat, ale nevěděl jsem, jak za vámi přijít.“ poté vstal a přistoupil k Tomovi blíž. Tom se zeptal: „Kdo jsi a s čím jsi za mnou měl přijít?“ Mladík hledal slova, načež ho Tom popostrčil klidným hlasem: „No tak, s čím si za mnou chtěl přijít?“ Mladík pochopil, že se může otevřít a tak spustil: „No ono je to složité. Já nepatřím sem. Abyste tomu rozuměl, nějak se nemůžu najít, ale je to složitější. Jde o to že, jsem se objevil z ničeho nic na jednom poli a nepomatoval jsem si ani svoje jméno.“
- „Tomu nerozumím.“
- „Prostě jsem ztratil paměť, ale jde o to, že jsem nikomu nechyběl. Nikdo mě nepohřešoval.“
- „Fajn, a jak ses dozvěděl o mě? Proč mě sleduješ?“
- „Chtěl jsem,abychom se seznámili nějakým přirozeným způsobem, abyste mi napřed začal věřit, než vám řeknu o pomoc.“
- „Ptám se znova. Jak ses o mně dozvěděl? Nebo proč zrovna já? Na světě je spousta lidí, kteří by ti mohli pomoct, a myslím si, že i líp než já.“
- „Protože vím, že se vám dá věřit.“
- „Vážně?“
- „Ano. Tehdy se mě ujala jedna žena. Ona mi i dala jméno. Říkala mi Tonda. Tajila mě před všemi a chtěla na to, co se mi stalo přijít sama, ale bohužel dřív, než na to přišla, zemřela.“
- „Jak to souvisí se mnou?“
- „Ta žena byla vaše přítelkyně Simona Hartlová. S její smrtí jsem se dlouho nemohl vyrovnat, a když jsem se dal trošku do kupy. Začal jsem pátrat po vás, protože podle ní, jste jeden z mála, kdo by mi dokázal pomoct.“
- „A co ještě?“ měl Tomáš slzy na krajíčku.
- „Je toho hodně, ale nemohli bychom si někam sednout?“
Tom přikývnul: „Máš pravdu. Ale teď ne, večer mám schůzku ještě s jedním zákazníkem a to bych potom nestíhal. Jsi ochotný dojet ke mně domů?“ Tonda se lehce zaradoval: „Ano jistě.“ Tom tedy napsal na kus papíru svojí adresu a se slovy: „Když tak se někde v okolí ubytuj a zítra to pořešíme.“ mu papír podal. Tonda si povzdychnul, načež se ho Tom zeptal: „Děje se něco?“ Tonda přikývnul: „Vlastně jo. Poslední peníze co mám, ještě od Simony, jsem dal do benzínu. Tohleauto je můj jediný majetek.“ Tom si povzdychnul: „No dobře. Přespíš dnes u mě. Tak se pusťme do toho kola, ať můžeme vyrazit.“
Tonda byl rád, že si k Tomášovi našel cestu, i když si to představoval trochu jinak…

Petr začal Barči rozepínat blůzku a povalil jí na postel v ložnici. Rychle skočil za ní a začal jí líbat, když ho zarazila vyzývavým hlasem: „Momentík. Jen si skočím do sprchy a hodím na sebe něco……hezčího.“ Petr se pousmál: „Tak jo, ale rychle.“ Barča mu dala pusu a odběhla do koupelny.
V koupelně se ujistila, že jí Petr nenásleduje, zavřela za sebou dveře, vytáhla z kapsy mobilní telefon a vytočila mobilní číslo, které vyčetla z vizitky položené na umyvadle:
- „Ano? Slyším.“
- „Dobrý večer pane Wágnere. Tak jak jste chtěl. Dostala jsem se k Petrovi dostatečně blízko, tak očekávám zálohu.“
- „Dobře. Máte ji mít. Informujte mě o všem, co zjistíte.“
- „Ano.“
Do ložnice se za Petrem vrátila ve vyzývavém korzetu, což Petra rozhicovalo…

Vojta Komárek si četl před spaním knihu pohádek, kterou jemu a jeho bratrovi četla v dětství jejich babička. Při čtení vzpomínal, co všechno se svým bratrem zažíval a jak to bylo fajn.
Z poza okna ho sledoval Marek, který se na něj z podzemní říše přišel naposledy podívat. Tak rád by mu nějak poděkoval…