Záhadologové: 5. díl - Tajemství mumie

5.
Tajemství mumie

Před 5000 lety, Starý Egypt…
V dobách starého Egypta žil panovník zvaný Amutrap. Netoužil po velké moci, nevládnul silou jako jeho předchůdci a jeho následovatelé, nevlastnil žádné velké poklady. Jeho největší cenností byly vědomosti. Zajímal se o vesmír, medicínu, astrologii a v podstatě o vše, co se dalo. Uměl vyléčit již téměř mrtvé, dokázal donutit lidi dělat věci proti jejich vůli, díky rychlému učení a dobré paměti znal taktiky všech nepřátel a získával tak nemalou převahu. Znal snad vše, co se znát dalo. O své tajemství se téměř s nikým nedělil. Věděli o nich jen jeho nejvěrnější kněží.
Tak jako každého, tak i jej skolilo něco, co ani on nedokázal a nechtěl přelstít. Byla to smrt. Jeho nejvěrnější, pohřbili ty nejcennější tajemství se svým panovníkem, sarkofág opatřili ochranným písmem a zapřisáhly se, že jej budou střežit, dokud nenastane ten správný čas, aby Amutrapovy tajemství spatřily světlo světa.
Plynuly měsíce, roky, staletí, tisíciletí, když začaly boje o egyptské území a sarkofág s Amutrapem se ztratil. Na ochránce padlo těžké břímě. Nevěděli, kam sarkofág zmizel. Rozdělili se tedy a vydali se do všech koutů světa s přísahou, že nedovolí, aby se Amutrapovo tajemství dostalo do nesprávných rukou.

Praha, před týdnem
K zadní rampě muzea zacouvala červená dodávka s nadstaveným zaplachtěným valníkem. Vrátný Alois Kratochvíl si nasadil rukavice a počkal, dokud na rampu nevyskočí řidič dodávky. Po chvíli se tak stalo. Alois se podíval na řidičovu jmenovku a řekl: „Á. Vidím že taky Kratochvíl. To můžeme být rodina.“ Řidič odplachtovával korbu, přičemž se usmál a řekl: „No to je možné.“ Alois na to řekl: „Jinak, já jsem Alois.“ a podal řidiči ruku. Ten také podal ruku a odvětil: „Ahoj, já jsem Vilém.“ Alois se pousmál a rýpnul do Viléma: „Ne, To rodina být nemůžeme. Takové jméno by u nás neprošlo.“ Vilém se usmál a skočil na korbu. Podíval se do papírů, řekl: „Myslím, že je to jenom tahle krabice.“ a ukázal na dlouhou bednu ležící u jeho pravé nohy. Alois se na ní podíval: „Jo. No tak tohle přes výtah nedostaneme. Budeme to muset odnést ručně, ale je to jen pár schodů. Ještě tu mám brigádníka. Poté Alois zavolal mladíka Lukáše Sýkoru, pracujícího v muzeu jako součást studia.
Bedna nebyla vůbec lehká. Nesli jí ve třech a nebyli jí téměř schopni zvednout, natož tak nést do schodů. Už byli v půlce, když Alois lehce zakopnul a bednu pustil. Ta se po dopadu na schodiště otevřela a začala sjíždět dolů. Vilém okamžitě zareagoval, zkusil jí chytit. Ruky mu ale sjely z okraje bedny, že mu spadly sluneční brýle z hlavy a tak začal tlačit rukama přímo do sarkofágu. Už to dál neujíždělo. Vilém si oddechnul a podíval se na Aloise a brigádníka. Ti byli celí vyděšení. Vilém se zeptal: „Děje se něco?“ Alois hned odpověděl: „Jestli se tomu něco stalo, tak jsme všichni tři bez práce.“ Vilém se chvilku šokovaně zamyslel a poté řekl: „Fajn. To by bylo na pytel. Ale rád nad tím budu přemýšlet, když budu trošku v pohodlnější situaci.“ Alois jako by se probral s transu: „Jo promiň. Dostaneme to nahoru. Třeba tomu nic nebude.“
V patře dostali bednu se sarkofágem až na místo, které bylo pro něj určené. Alois hned oddělal víko a začal sarkofág prohmatávat a lehce po něm ťukat, jestli není někde prasklý. Po chvíli s tím přestal, podíval se na řidiče a řekl: „No snad tomu nic není. Dejte mi papíry, já vám je rychle podepíšu a radši už jeďte.“ Vilém skočil do auta pro papíry, které mu následně Alois podepsal, poté zaplachtil korbu, nasednul do auta a odjel. Alois zůstal stát chvíli na rampě a ještě se dostával ze šoku.
Hned za bránou Viléma zastavil ten brigádník Lukáš, co jim pomáhal vynést bednu. Vilém stáhnul okénko a zeptal se: „Co děláš?“ Lukáš podal Vilémovi sluneční brýle se slovy: „Myslím, že jsou vaše.“ Vilém se pousmál a se slovy: „Jejda. Moc děkuju.“ se pomalu zase rozjel.

Praha, Současnot
V muzeu byla zahájena expozice starého Egypta. Sešla se spousta lidí. Významných archeologů, sponzorů ale také obyčejných obdivovatelů starého Egypta. V muzeu panovala příjemná atmosféra. Každý se bavil.
Ve třetím poschodí najednou s křikem vyběhnul z denní místnosti zaměstnanců vrátný Alois Kratochvíl. Byl vyděšen, mával kolem sebe rukama a řval: „Nechte mě tak. Nechte mě…“ Lidi ho nechápavě pozorovali a nikdo nevěděl, co má dělat.
Alois proběhnul chodbou do velké haly, doběhnul k zábradlí a bez váhání skočil. Dopadl na zem o tři poschodí níže ve vstupní hale. Mrtev.
Kolem bezvládného krvácejícího těla se začal shromažďovat vyděšený dav…

„Fajn. Takže toho chlápka za bílého dne něco vyděsí a on proběhne davem lidí a skočí ze třetího poschodí na tvrdou dlažbu mezi další dav lidí. Chápu. Je to zajímavé, ale očividně je to sebevražda, takže nechápu, proč jste mě sem volali.“ řekl po rychlém prohlédnutí těla inspektor Jonáš Vorel jednomu ze seržantů. Seržant už chtěl něco říct, ale místo něj promluvil někdo za Jonášovými zády: „Jsi tu proto, že je to záhadné a to je přece tvůj obor, Jonáši.“ Jonáš se na dotyčného otočil a byl to přesně ten, kdo si myslel, že to bude, Jonášův rival, vrchní inspektor Andrej Bareš. Jonáš se pousmál: „Jistě. Já nemám nic důležitějšího, než řešit sebevraždu.“ Andrej se ušklíbl, plácl Jonáše po rameni, dal se na odchod a při tom s opovržením v hlase řekl: „Záhadnou sebevraždu.“ Jonáš se nadechnul, že něco řekne, ale uvědomil si, že to stejně nemá cenu a tak jen vydechl. Podíval se opět na seržanta: „No tak dobře. Krom teda toho, že byl před tím, než skočil vyděšený, víme ještě něco?“ Seržant se zamyslel a řekl: „Ano. Víme, odkud vyběhnul.“ Jonáš se na seržanta tázavě podíval a ten hned řekl: „Jistě, pojďte za mnou.“
Jonáš se seržantem vstoupili do denní místnosti zaměstnanců. Byl tam průvan. Jonáš se hned porozhlédnul proč a všimnul si pootevřeného okna. Hned se zeptal seržanta: „To bylo už otevřené?“ Seržant souhlasně přikývnul: „Ano.“ Jonáš se zamyslel nahlas: „Docela chladno na to nechávat otevřené okno.“ Poté se začal rozhlížet a pomalu si prošel celou místnost, přičemž se snažil všimnout něčeho neobvyklého. Řekl tedy: „Ok. Na nic tu nesahejte. Jdu si dolů promluvit s doktorem. Ještě se sem ale vrátím.“ Seržant chápavě přikývnul a poté oba dva opustili místnost.

Doktor Radim Hubert už si ve vstupní hale prohlížel tělo, když k němu přistoupil Jonáš. Jak ho Radim zaregistroval, vstal od těla, sundal gumové rukavice a řekl: „Zatím toho moc nevím. Zlomený vaz, nějaké žebra, zápěstí, zdá se, že má rozdrcené koleno. Ten pád nebyl pěkný, ale měl to rychle za sebou. Víc ti řeknu až po pitvě. Ty mi řekni ale jedno. Od kdy ty, řešíš sebevraždy?“ Jonáš se po takové otázce cítil lehce nesvůj: „V tom má prsty Bareš.“ Radim se pousmál: „No jistě. Ten ti dělá peklo už od školy.“ Jonáš zakroutil hlavou: „Ani mi nemluv. Jak on to mohl dotáhnout na vrchního inspektora?“ Radim stále s úsměvem na rtech: „No někdo si to hold umí zařídit. No nic já musím. Stavíš se za mnou?“ Jonáš souhlasně přikývnul. Radim poté ještě dodal: „Dobrá, zítra okolo poledne. Tak se měj.“ Jonáš se s Radimem rozloučil a povzdychnul si.

Na druhý den okolo poledne Jonáš došel na pitevnu za Radimem.
Radim odkryl tělo a řekl: „Takže co bys řekl, že jsem našel.“ Jonáš se zamyšleně zamračil a soustředěně si prohlédnul tělo. Po chvíli se nejistě zeptal: „Nebyla to sebevražda?“ Radim se pousmál: „No, právě že nic nenasvědčuje tomu, že by to byla vražda.“ Jonáš si povzdechl: „Takže to byla sebevražda.“ Radim přikývl: „Na tělu nejsou žádné známky zápasu, ani žádné stopy po vniknutí jehlou, kdyby byl zdrogovaný. Prostě nic. Jen se pěkně polámal po tom dopadu.“ Jonáš se zamyslel: „Co ho ale tak vyděsilo? Prý kolem sebe máchal rukama a řval, ať ho nechají, než skočil.“ Radim tělo zakryl: „Já nevím. Ještě čekám na rozbor z laboratoře. Potom třeba budu vědět víc.“ Jonáš Radimovi poděkoval a ještě řekl: „No tak ok. Když budeš vědět víc, tak mi pošli zprávu.“ Radim souhlasně přikývl a Jonáš odešel.

Oddělením vládnul noční klid. Jonáš seděl ve své kanceláři, houpal se na židli a stále si pro sebe potichu opakoval: „Byl vyděšený a řval, ať ho nechají. Co viděl, co my nevidíme? Co ho tak vyděsilo? Tohle přece není normální sebevražda. Co viděl zatraceně?“
Zazvonil telefon. Jonáše to ze zamyšlení vylekalo tak, že málem spadl ze židle. Zhluboka se nadechl a vzal sluchátko:
- „Ano? Vorel.“
- „No zdar, tak jak ti jde vyšetřování?“ ozvalo se ze sluchátka hlas Andreje Bareše.
- „No čau Andreji. Podle všeho se prostě jedná o sebevraždu.“
- „No tak to mě mrzí. Já vím, že už si celý natřesený na velký případ.“
- „Proč mi to děláš?“
- „Protože chci, ať je s tebe dobrý detektiv.“
- „A proto mě posíláš řešit sebevraždy.“
- „To jsi to vzdal rychle.“
- „Tady prostě není co řešit. Ten vrátný se prostě zbláznil a spáchal sebevraždu. Případ uzavřen.“
- „Takhle s tebe ale dobrý detektiv nebude.“
- „Jaký detektiv. Jde o jasnou sebevraždu.“ už začínal být Jonáš vytočený.
- „No jak myslíš. Já bych to ale tak snadno nevzdal.“
- „Zítra ještě promluvím s jeho blízkými.“
- „To je aspoň řeč. Tak se měj.“
- „Zdar.“ Jonáš položil naštvaně sluchátko.

Ráno se Jonáš vzbudil celý rozlámaný sedící na židli s hlavou opřenou o pracovní stůl. Probral se, podíval se na hodinky a řekl si pro sebe: „Potřebuji kafe.“
Po vypití kávy, sedl do auta a vydal se objíždět blízké Aloise Kratochvíla:
- „Nevěřím, že by to udělal. Vždy byl takový usměvavý a neustále vtipkoval.“ Vypověděla jeho přítelkyně.
- „To není možné. Ještě předevčírem jsem s ním byl a byl samý vtípek. Pořád jsme do sebe přátelsky ryli. Měl krásnou přítelkyni, chystal si jí vzít a chtěl s ní mít děti. Podle mě neměl jediný důvod spáchat sebevraždu.“ Vyprávěl Aloisův nejlepší přítel.
- „Nechápu to. Byl to věčný optimista. Nikdy jsem ho neviděl se nějak stresovat. Vždy plný radosti, kterou přenášel na druhé.“ Povídala jedna Aloisova kamarádka.
Jonáš si po rozhovorech se Aloisovými známými sednul do auta. Vyslechl snad celou jeho rodinu a přátelé a všichni mu v podstatě řekli o něm to samé, že byl věčný optimista.
V držáku na telefon začal zvonit Jonášův mobil. Jonáš si dal za ucho hands-free a hovor přijal:
- „Ano, Radime?“
- „No ahoj. Přišly mi výsledky z těch laborek a asi tě nepotěším. Kratochvíl je úplně čistý. Ani nehulil. Mám tu ale něco jiného.“ řekl Radim Hubert.
- „Co?“
- „V noci mi sem přivezli další tělo. Prý autonehoda. Řidič nezvládnul řízení a spadl ze srázu.“
- „A proč by mě to mělo zajímat?“
- „Protože jsem udělal testy na alkohol a byl čistý. Jenže podle svědka, co jel za ním, se na cestě motal od krajnice ke krajnici dobrých pět minut, než to strhnul do toho srázu.“
- „Jako myslíš, že to nějak souvisí s tou nehodou v muzeu?“
- „Já nevím. Jediné co vím je, že je spojuje minimálně příjmení. Oba dva jsou to Kratochvílové.“
- „Jo a typuju, že krom zlomenin, jsi taky nic nenašel?“
- „Zatím ne, ale ještě jsem neskončil, chtěl jsem ti jen dát vědět, jak dopadly ty výsledky u Aloise.“
- „Dík za ifo.“
- „Nemáš zač. Tak zatím.“
- „Čus.“
Jonáš ukončil hovor a opřel se pohodlně o opěradlo. Povzdechl si a pro sebe si řekl: „To se nám to pěkně zamotává.“

Jonáš dojel zpět na oddělení a pustil internet. Hned první zpráva, na kterou narazil, měla titulek „Kletba mumie udeřila. Vrátný, který jí přebíral se zbláznil a spáchal sebevraždu.“ Jonáš si povzdychnul: „Bezva. Takže tu máme zabijáckou kletbu.“
Na druhý den Jonášovi přišly kompletní zprávy z pitevny o Aloisovi a Vilémovi Kratochvílových. Samozřejmě byli oba dva čistí. Prostě jen se podle svědků chvíli před smrtí zbláznili. Jonáš to tedy nevydržel, vzal obě dvě zprávy i s novinami co měl na stole a vydal se ke svému nadřízenému, vrchnímu inspektorovi Barešovi.
Bareš zrovna dopíjel šálek kávy, když někdo zaťukal na dveře. Nestihl hosta ani vyzvat ať vstoupí, dveře se otevřely a do kanceláře vstoupil Jonáš. Došel k Andrejovi, hodil mu složky s pitevny a noviny na stůl a řekl: „Nevěřím tomu, ale momentálně jiné vysvětlení nemám. Byla to Amutrapova kletba. To jediné kromě příjmení ty dva totiž spojuje. Jeden Amutrapa převážel a druhý ho přebíral.“ Andrej se pousmál: „Ty si vážně myslíš, že to byla kletba. Takhle přece nemůžeš uzavřít případ.“ Jonáš se posadil na židli pro hosty a řekl: „Ne, já to uzavřu jako sebevraždu a nehodu. Ale už to nechám být.“ Andrej vzal do ruky noviny a začal číst o kletbě, na kterou podle novin ten vrátný umřel. Poté se podíval na Jonáše: „Získej víc informací!“ Jonáš se na Andreje nevěřícně podíval: „Ty té kletbě věříš?“ Andrej se usmál: „Ale jistě že ne. Jen chci vědět, jestli mezi těmi mrtvými, není ještě nějaká spojitost.“ Jonáš vstal a dal se na odchod se slovy: „Příště ale chci normální případ.“ Jakmile Jonáš zabouchnul dveře, Andrej se začetl do novinového článku o kletbě…

„Tak neblbni. Přece nebudeš dovolenou trávit s ženskou. Ta tě akorát oškube z peněz, budeš muset dělat, co řekne, vůbec si to neužiješ, věř mi. Radši něco podnikneme spolu. Dáme pivo, nohy na stůl, občas prolezeme nějakou jeskyni a podobně.“ přemlouval jednoho večera při pivu Petr Tomáše, ať si rozmyslí své plány o dovolené. Tomáš se s úsměvem napil piva a řekl: „Podívej, hory, sníh, lyžování v prašanu, sex, to mi přijde jako fajn plán na dovolenou.“ Petr hned ohradil: „To všechno se mnou můžeš zažít taky.“ Tomáš se zarazil, div mu neprojelo pivo nosem. Když polknul, tak se zeptal: „Sex?“ Petrovi došlo, co řekl: „No…..Ne, tak to se dá nahradit. Sex není všechno.“ Tomáš nechápavě kroutil hlavou a přitom se musel smát. Už chtěl něco říct, když mu na stole začal zvonit telefon. Tom se podíval, kdo mu volá. Byl to Jonáš Vorel. Hovor tedy přijal a dal si mobil k uchu:
- „Čau Jonáši. Co, že se taky jednou za čas ozveš?“
- „Zdar Tome. Rád bych volal jen tak, ale chtěl jsem se zeptat, řešíš ještě s tím tvým kámošem záhady?“
- „No. Snažíme se. Proč?“
- „Možná by jste mi mohli pomoct zase s jedním případem. Mám tu dvě záhadné nehody, které spolu můžou souviset.“
- „O co jde?“
- „Všechno ti řeknu, jestli to přijmeš. Přečti si v novinách zprávu o Amutrapově kletbě.“
- „No. Mrknu na to.“
- „Bylo by to fajn. Vůbec nevím co s tím. Nejradši bych to uzavřel jako sebevraždu a autonehodu, ale šéf na mě tlačí, že to nemám tak snadno uzavírat.“
- „Dobře. Já se ti ještě ozvu.“
- „Dík. Tak čau.“
- „Čau.“
Tomáš položil mobil, podíval se na Petra a řekl: „Možná něco spolu nakonec podniknem.“ Petr se nechápavě na Toma podíval. Ten začal v telefonním seznamu hledat číslo na Simonu, přičemž Petrovi odpověděl na jeho tázavý výraz: „No sex to nebude.“:
- „Ano lásko.“ ozval se v telefonu Simonin hlas.
- „Ahoj. Já vím, že to bude znít hloupě, ale co kdybychom tu naší dovolenou lehce posunuli? Teď mi volal kámoš, že řeší nějaké záhadné úmrtí.“
- „No, já jsem pro. Taky mi teď do toho vlezla jedna reportáž, takže mi to vlastně vyhovuje.“
- „Vážně?“ podivil se Tomáš.
- „Jo. Tak si užij tu záhadu a uvidíme se potom. Já už musím, tak pa.“
- „Tak ahoj.“
Tomáš ukončil hovor celý zaražený. Když Tomášův výraz Petr viděl, hned řekl: „Vidíš. To jsou ty ženské.“ Tomáš si povzdychnul, usmál se, nechápavě zakroutil hlavou, podíval se na Petra a řekl: „Jdeme řešit kletbu mumie.“ Petr Tomášovi úsměv opětoval: „To je aspoň slovo chlapa.“ načež si oba ťukli pivem a napili se.

Druhý den dopoledne se Tomáš stavil pro Petra a společně vyrazili do Prahy. Po cestě se spolu bavili:
- „Tak co tam vlastně jdeme přesně řešit?“ zeptal se Petr
- „Jonáš říkal, že se tam staly nějaké dvě nehody. Jedna vypadá na sebevraždu, druhá na autonehodu. To by nebylo až tak zajímavé. Zajímavé je to, co těm úmrtím předcházelo. V muzeu spáchal sebevraždu vrátný a ten se prý těsně předtím zbláznil. Choval se, jako by ho něco vyděsilo k smrti. U té nehody se nic moc neví, jen že než sjel řidič z nějakého srázu, tak dobrých pět minut kličkoval po silnici. Ani u jednoho nebyla známka alkoholu nebo jiné návykové látky.“
- „A spojuje je něco?“
- „Prý zatím akorát příjmení a to, že ten řidič převážel sarkofág s mumií nějakého Amutrapa a ten vrátný ho přebíral.“
- „A jen náhoda to být samozřejmě nemůže.“
- „Může, ale Jonáš prostě chtěl, ať mu pomůžeme. Stejně jsi chtěl něco podnikat se mnou, tak jedem do Prahy.“
- „Šak já si nestěžuju.“ usmál se Petr.

Tom zastavil auto před policejním oddělením, ke kterému ho navedl Jonáš. Petr s Tomášem prošli chodbami, vyšli do druhého poschodí, kde našli dveře do Jonášovy kanceláře, na které zaťukali. Po chvíli se zpoza dveří ozvalo: „Vstupte.“
Když si Jonáš všimnul, kdo vešel, okamžitě vstal ze židle a usmál se: „No konečně. Ani nevíte, jak jsem rád, že jste tady.“ Petr s Tomášem Jonáše pozdravili a sedli si na židle pro hosty. Jonáš si taky sednul a chvíli na sebe všichni tři jen hleděli. Když už to ticho bylo trapné, Tomáš se tázavě na Jonáše podíval. Jonáš se hned chytil: „Jo promiň. Tady jsou složky těch mrtvých. Chcete vidět jejich těla?“ Tom s Petrem zakroutili hlavou, přičemž Petr řekl: „To asi nebude nutné.“ Tom v rychlosti proletěl obě dvě složky a poté se Jonáše zeptal: „Krom těch dvou spojitostí, o kterých si mi už říkal, jsi neobjevil nic dalšího?“ Jonáš zakroutil hlavou: „Bohužel ne.“ Jonáš se zamyslel: „Možná. Možná byli rodina a důvod smrti byla genetická vada. Musím to nějak zjistit. Hele chlapi, já vím, že jsem vás sem tak vytáhl, ale já si teď zařídím pár věcí a potom vám dám vědět.“ Tomáše s Petrem to zarazilo, ale chápali to a tak jen chápavě přikývli.
Jonáš dvojici doprovodil před oddělení, kde se s nimi rozloučil a odjel. „A co teď?“ zeptal se Petr. Tomáš pokrčil rameny a navrhnul: „Mrkneme do toho muzea.“ Petr souhlasně přikývl.

Muzeum bylo zavřené. Na ceduli před vchodem bylo napsané „S technických důvodů“. Petr se u cedule usmál: „Lži jsou všude.“
Tomáš obletěl celé muzeum, jestli se dovnitř nedostanou jinudy, ale žádnou jinou cestu nenašel. Vytočil tedy Jonáše:
- „Co je Tome?“
- „Čau. Prosím tě, je možné se nějak dostat do toho muzea, kde se zabil ten vrátný?“
- „Ale jo. Počkejte tam, za chvilku jsem u vás.“
Netrvalo dlouho a Jonáš přijel k muzeu ještě s nějakou ženou. Když došli ke vstupu, kde už stál Tomáš s Petrem, Jonáš všechny představil: „To jsou mí přátelé Tomáš Arthur a Petr Kříž. Pánové, ředitelka muzea, paní Marie Stejskalová.“ Nejprve si s Marií podal ruce Tomáš a poté Petr, který u toho řekl: „Paní? To bych do vás neřekl.“ Marie lehce zčervenala a usmála se. Tomáš jen zakroutil hlavou a usmál se.
Všichni čtyři vstoupili do haly a Jonáš hned Tomášovi s Petrem ukázal místo dopadu. Petr se na něj zadíval, zamotala se mu hlava. Tomáš jak to viděl, hned Petra podepřel. Petr viděl:
Petr stojí mezi spoustami lidí, když najednou z vrchních pater slyší řev: „Nechte mě tak. Nechte mě…“ Petr se dívá nahoru a tam přelézá zábradlí nějaký muž v pracovním oděvu vrátného a bez váhání skáče dolů. Celý let řve, ale jako by těsně před dopadem je ticho. Potom už jde jen slyšet rána, jak jeho bezvládné tělo dopadá na tvrdou dlažbu vstupní haly.
Petr si rukou promnul oči a Tomáš se ho zeptal: „Zase nějaká vize?“ Petr souhlasně přikývnul a podíval se na Tomáše a potichu řekl: „Myslím si, že ho nezabil ten dopad. Jako by zemřel už před dopadem.“ Jonáš, slyšel jen část toho, co Petr řekl, se zeptal: „Cože?“ Tomáš na to hned řekl: „Ale nic.“ a Petr dodal: „Jen se mi zamotala hlava.“ Jonáš viděl, jak se Petr zapotácel, ale taky slyšel, že se potom nebavili o tom, jak se mu ta hlava zatočila. Petr na Tomáše kývnul, že už je vše v pohodě a Tomáš ho pustil. „Můžeme se podívat z vrchu?“ zeptal se Petr. Jonáš řekl: „Jasně.“ a Petr se hned rozešel do schodů. Tomáš ho chtěl následovat, ale Jonáš ho chytil za paži, čímž ho donutil otočit a poté se zeptal: „Co to bylo?“ Tomáš věděl, na co se Jonáš ptá, ale přesto hrál, že nechápe: „Co, co bylo?“ No teď s tím Petrem?“ Tomáš hned našel odpověď: „Občas se mu zamotá hlava. Moc nejí v poslední době.“ Jonáš pochopil, že mu Tomáš pravdu neřekne a tak Tomáše pustil. Tomáš se usmál, otočil se a rozběhnul se za Petrem.
Petr koukal ze třetího poschodí až dolů, do vstupní haly. Když se vedle něj postavil Tomáš, tak řekl: „Docela výška. Asi bych radši skočil pod vlak.“ Tomáš se zamračil se slovy: „No to nevím.“
Po chvíli sledování výšky, se vedle Petra a Tomáše postavil hubený mladík a řekl: „Policie už tu byla.“ Tomáš s Petrem se na mladíka podívali a Tomáš se ohradil. „My nejsme policie.“ V tom do poschodí vystoupal Jonáš s Marií. Mladík se na Jonáše podíval: „Ale vy jste policajt.“ Jonáš souhlasně přikývnul. Mladík se zamračil: „No nic, já už musím jít.“ Jonáš se ho pokusil zastavit: „Počkej. Jestli něco víš, měl bys nám to říct.“ Mladík přikývnul hlavou: „Jo, já vím. Teď už musím, nebo přijdu pozdě.“ Jonáš se na mladíka nechápavě podíval a ten se rozběhnul ze schodů dolů. Jonáš se podíval nechápavě na Tomáše s Petrem. Tomáš na to chtěl něco říct, ale Petr ho předběhl otázkou: „Můžeme se podívat na ten sarkofág?“ Jonáš pokrčil rameny a podíval se na Marii. Ta se zamyslela a po chvíli řekla: „Ale jo. Pojďte za mnou.“ Marie se rozešla a Jonáš s Tomem a Petrem jí následovali.
Marie dovedla trojici do výzkumné laboratoře, přičemž vysvětlovala: „Amutrapův sarkofág byl objeven poměrně nedávno, takže je na něm ještě co zkoumat. Původně měl být přes den vystaven veřejnosti a v noci na něm měli pracovat vědci, ale když se stala ta nehoda a museli jsme muzeum zavřít, je sarkofág umístěn v laboratoři neustále.“
Všichni čtyři došli k ležícímu sarkofágu. Přistoupil k nim starší muž v bílém plášti se slovy: „Zase policie? Už jsem mluvil s inspektorem Barešem.“ Marie je hned představila: „Zde je profesor Marek Pokorný. Má na starost veškerý výzkum. Profesore, tohle je inspektor Jonáš Vorel. Řeší tu záhadnou sebevraždu našeho vrátného a tohle jsou jeho přátelé.“ Všichni si navzájem podali ruce a Tomáš se zeptal: „Tak co o Amutrapovi víme?“ Profesor se pousmál: „Vlastně nic moc. Moc písemných zmínek se o něm neuchovalo. Důležité je, že nebyl moc bohatý, co se týče zlata. Své bohatství měl ve vědomostech, které si pevně střežil. Domníváme se, že byl chytřejší než Šalamoun a vzdělanější, než jakýkoli vysokoškolák. Zajímal se snad o všechny vědy, co tehdy existovaly. O moc víc o něm nevíme.“ Tomáš s Petrem přikyvovali, jako že rozumí. Po chvíli ticha profesor řekl: „Teď mě omluvte, potřebuji si promluvit s paní Stejskalovou. Tomáš souhlasně přikývl a profesor se vzdálil. Došel k Marii, odvedl jí do vedlejší místnosti a něco s ní začal probírat. Jonáš se začal dívat po laboratoři, Tomáš udělal krok zpět a začal si prohlížet sarkofág. Petr se zakoukal na symboly, které byly na sarkofágu vyryté, a začal je přejíždět rukou. Měl záblesk, jak značky do sarkofágu vyrývají Amutrapovi kněží a něco při tom neustále mumlají. Z vize ho najednou vyrušil hlas mladíka, kterého potkali na schodech: „Co to děláte?! Toho se nemůžete dotýkat.“ V tu chvíli na Petra upřeli zrak Tomáš s Jonášem a z vedlejší místnosti to přilákalo i profesora s Marií. Petr rychle rukama cuknul, jako by sám nevěděl, proč to udělal. Podíval se na profesora a řekl: „Promiňte, já nevím, co mě to napadlo.“ Profesor s vážným výrazem řekl: „V pořádku, ale už to nedělejte, přece jen je to hodně staré.“
Petr se podíval na mladíka a ten jen se smutným výrazem zakroutil hlavou. Všimnul si toho i Tomáš a tak se ho zeptal: „Snad se tolik nestalo?“ Mladík opět zakroutil hlavou: „Vy nic nechápete.“ Do toho se vložil Jonáš. Přistoupil blíž k mladíkovi a řekl: „Tak nám to vysvětli.“ Mladík se podíval po všech lidech v laboratoři a spustil: „Když ten vrátný se ho taky dotknul, než zemřel. A ten řidič dodávky taky.“ Jonáš se zeptal: „Jak víš o tom řidiči dodávky?“ Mladík bez váhání odvětil: „Bylo to ve zprávách.“ Jonáš se zamyslel a došlo mu, že je to vlastně pravda. Zeptal se Petr: „A co tady děláš? Neříkal jsi, že spěcháš?“ Mladík opět hned zareagoval: „To ano. Zapomněl jsem si tu jen peněženku.“ Poté sáhnul po peněžence ležící na polici vedle něj a se slovy, že už vážně musí jít, odešel.
Všichni stáli zaraženě. Ticho narušila Marie se slovy: „No nic. Bude lepší, když už půjdeme. Profesor musí pracovat.“ Jonáš souhlasně přikývnul a poté všichni spořádaně odešli. Při cestě z muzea se Jonáš Marie zeptal: „Kdo byl ten mladík?“ Marie s klidem odpověděla: „Je to jen brigádník. Má to tu jako součást školy. Jmenuje se Lukáš Sýkora. Studuje historii.“

Před muzeem se Jonáš Marie zeptal: „Chcete někam odvézt?“ Marie zakroutila hlavou: „Ne, přijede pro mě muž. Ale děkuji.“ Jonáš i Tom s Petrem se tedy s Marií rozloučili a ta odešla.
„Tak, a co teď?“ zeptal se Tomáš do opětovného ticha. Jonáš hned odpověděl: „Teď vás hodím ke mně, ať si můžete odložit a pro dnešek toho necháme. Myslím, že toho bylo dost a nechci v tom víc rýpat, dokud nebudu mít informace, jestli jsou ti Kratochvílové nějaká rodina nebo ne. Potom se uvidí, co dál.“ Tomáš souhlasně kývnul a podíval se na Petrovu reakci. Ten jen zaraženě stál a nad něčím přemýšlel. Tomáš ho plácl pře záda: „Hej. Jsi tu? Jdeme k Jonášovi.“ Petr se jako by probral s transu a Tomáš dodal: „No jistě. Jsi teď zakletý.“ Poté se usmál a rozešel se s Jonášem k autu. Petr je po chvíli následoval se slovy: „Tobě se to říká. Ty ses toho nedotknul.“…

U Jonáše na bytě si všichni odpočinuli. Petr prospal asi tři hodiny. Když se vzbudil, přišel za Tomášem a Jonášem, kteří seděli v kuchyni u láhvového piva. Jakmile si jich všiml, protřel si oči a zeptal se: „Tak jdem ne?“ Jonáš s Tomem na Petra nechápavě hleděli. Ten hned vysvětlil: „No tak jsme v Praze. Snad nebudeme sedět na zadku.“ Tomáš se podíval na Jonáše a ten zas na Tomáše. Petr pokračoval: „Tak já si hodím sprchu a vy zatím vymyslete, kam vyrazíme.“ Petr zmizel v koupelně. Jonáš se Tomáše zeptal: „Tak je fakt, že můžeme někam vyrazit.“ Tomáš souhlasně přikývnul, usmál se a dopil pivo, co měl před sebou.
Petr se osprchoval a přidal se k Tomášovi s Jonášem, kteří se už obouvali. Když byli všichni připraveni vyrazit, Jonáš se zeptal: „A kam chcete? Něco klidnějšího, nebo radši něco tvrdšího?“ Tomáš se chtěl vyjádřit, ale Petr ho předběhl: „Jdem balit holky.“ Jonáš se usmál: „Vím, kam půjdeme.“…

Jonáš provedl Tomáše s Petrem úzkou uličkou a zabouchal na nenápadné dveře. Ty se po chvíli otevřeli a vylezl z nich nabouchaný holohlavý chlápek, tvářící se, že by každého nejraději okamžitě zabil. Když si ale všimnul Jonáše, usmál se, přátelsky se s ním přivítal a řekl: „Dlouho jsi tu nebyl, chlape. Pojď dál.“ Jonáš ukázal prstem na Tomáše s Petrem a dodal: „Tihle jsou tu se mnou.“ Plešatý chlápek přikývnul, ale bylo vidět, že se mu to nelíbí. Přesto pustil všechny tři dovnitř a zabouchnul za nimi dveře.
Všichni tři sešli schody, otevřeli velké plechové dveře a objevili se v obrovském podzemním hudebním klubu. Všude chodily pěkné holky, některé tančili v klecích, jiné na baru. Hrála tam strašně nahlas disko hudba. Tomáš nechápavě kroutil hlavou, naklonil se k Jonášovi a snažil se přeřvat ten rámus: „Jak jsi k tomuhle přišel.“ Jonáš ale nic neslyšel, jen viděl pohyb Tomášových rtů. Ukázal tedy do patra na salonek. Tomáš s Petrem pochopili a společně se tam rozešli.
V salónku sedělo pár hostů a byl dost odhlučněný. Tomáš s Petrem okamžitě pochopili, že je určený pro vzácné hosty. Jeden stůl tam byl volný. Jonáš se k němu suverénně posadil a pobídl k tomu i Tomáše s Petrem. Ti tedy tak učinili. Netrvalo dlouho a ke stolu došel s úsměvem ve tváři chlápek v obleku: „No nazdar Jony. Dlouho jsem tě tu neviděl, ale tvůj stůl střežím jak oko v hlavě. Co si dáš se svými přáteli?“ Jonáš si Tomáše s Petrem v rychlosti prohlédnul, poté vrátil svůj zrak na chlápka v obleku a řekl: „Dones nám tři absinty.“ Chlápek přikývnul a odešel.
Jonáš se podíval na Tomáše: „Co ses mě ptal tam dole?“ Tomáš se zamyslel a vzpomněl si: „Jen, jak ses k tomuhle dostal?“ Jonáš se usmál: „Když děláš, co já, musíš vědět o takových místech. Když si zaplatíš, tak tu najdeš lehké holky, drogy, alkohol, zbraně, ale třeba i nový život.“ „A co, že jim to tak trpíš?“ vyptával se dál Tomáš. Jony se pousmál: „Jsou to skvělí informátoři. A už ticho. Moc lidí tu o tom co dělám, neví.“ Tomáš chápavě přikývnul.
Číšník přinesl tři absinty, položil je před Toma, Petra a Jonáše na stůl a odešel. Hned po něm kolem stolu prošla krásná dívka a usmála se na Petra. Ten jí úsměv opětoval. Dívka došla ke schodům, kde se zastavila, otočila hlavu směrem k Petrovi, svůdně si dala vlasy za ucho a rozešla se pomalu ze schodů dolů. Petr na nic nečekal, kopnul do sebe absint na kuráž a chtěl se za dívkou rozejít, ale Tomáš ho s úsměvem zastavil: „Tobě nějak pookřálo. To už tě netrápí, že jsi prokletý?“ Petr okamžitě zareagoval: „Ale jo trápí. Právě proto se musím bavit. Nevím, kdy nastane moje poslední minuta.“ Tomáš s úsměvem zakroutil hlavou. Petr se taky usmál, pokrčil rameny a zmizel v davu lidí. Jonáš se usmíval. Když si ho Tomáš všimnul tak mu hned řekl: „Tohle dělá pořád.“
U baru se objevil nějaký chlápek. Když si ho Jonáš všimnul, řekl Tomášovi: „Omluv mě. To je starý známý, jen si něco zařídím.“ Tom souhlasně přikývnul a Jonáš odešel.
Tom se pohodlně opřel a v tom si vedle něj někdo sednul se slovy: „Tak ty jsi ten poslední, koho bych tady čekal.“ Tomáš se na neznámého podíval. Byl to Radek Šmíd. Tomáš nechápavě zakroutil hlavou: „No nápodobně.“ a podal si s Radkem přátelsky ruce. Radek se zeptal:
- „Ne fakt. Co ty tady?“
- „Pomáháme tady jednomu známému řešit případ dvou záhadných nehod. Může zatím být mumie Amutrapa.“
- „Jo. O tom jsem četl v novinách. Mohlo mě napadnout, že to budete řešit. Je tu i Simona s Petrem?“
- „Simona dělá na nějaké reportáži a Petr ten tu je někde, no. Loví.“
- „Jo ták.“ Radek se usmál.
- „A co ty tady děláš?“
- „Něco si tu zařizuju.“
- „Zařizuješ? Tady?“ Tom si vzpomněl na Jonášova slova, co se tady dá sehnat.
- „Jo. Ale to je na dlouhé vypravování.“
- „Aha.“
- „Hele. Já budu muset. Ale zítra bych možná mohl mít trošku času, tak vám můžu pomoct.“
- „No. Jasně.“
- „Tak čau.“
- „Čau.“
Radek vstal a odešel. Hned poté se k Tomášovi vrátil Jonáš s otázkou: „Kdo to byl?“ Tomáš zakroutil hlavou: „Ale. Jeden známý.“ Jonáš chápavě přikynul a napil se absinta. Jonáš chvíli sledoval Tomáše, jak nad něčím přemýšlí a tak po chvíli řekl: „Nevím, co se ti honí hlavou, ale teď to nech tak. Zapaříme!“ Tomáš se podíval na Jonáše, a když viděl jeho rozzářený výraz, musel se usmát. Vzal tedy absint, co měl před sebou, kopnul ho do sebe a se slovy: „Tak jdeme.“ vstal od stolu a rozešel se k baru. Jonáš ho následoval…

Obývacím pokojem Jonášova bytu se rozezněl budík. Tomáš spící na gauči zamrčel a přehodil si přes hlavu polštář. To ale moc nepomohlo. Odhodil tedy polštář pryč a začal se, se slepenýma očima natahovat pro svůj mobil. Už ho skoro měl. Chybělo pár milimetrů a měl by ho v ruce. Natáhl se tedy ještě trochu a……spadl z gauče. Rychle se posadil, vzal mobil do rukou, vypnul budík, protřel si obličej, chytil se za čelo a pro sebe si chraptivým hlasem řekl: „Proboha proč?“
Na dveře od obývacího pokoje někdo zaťukal. Tomáš se směrem ke dveřím podíval a do místnosti vstoupil Jonáš se sklenkou vody s šumákem v ruce. Když viděl v jakém je Tomáš stavu, tak se zeptal: „Chceš taky?“ Tomáš zakroutil hlavou: „Ne. Dám si sprchu. Měl bys spíš nějaký energy drink?“ Jonáš přikývl: „Jo, v ledničce.“ Tomáš se tedy náročně postavil, rozešel se do ledničky pro nápoj a následně zmizel v koupelně. Jonáš mezitím přešel přes obývací pokoj a otevřel dveře na balkón, ať se vyvětrá.
Když se dal Tomáš i Jonáš trošku do kupy, sešli se oba dva v kuchyni. Jen tak seděli u stolu a zarytě mlčeli. Ticho narušil Jonášův telefon. Jonáš ho vzal:
- „Vorel. Prosím?“
- „No čau. Máme tu další podivnou sebevraždu. Chlápek se podle svědků zbláznil a skočil pod metro.“
- „No bezva. Kde to je?“
- „Na Budějovické.“
- „Ok. Obleču se a hned jsem tam.“
Jonáš ukončil hovor a na tázavý výraz Tomáše odpověděl: „Další sebevražda. Na Budějovické. Jedeš se mnou?“ Tomáš souhlasně přikývl a řekl: „Tak moment, zavolám ještě Petrovi. Kde vůbec je?“ Jonáš jen pokrčil rameny…

Petr se převalil na bok a něžně probudil dívku, se kterou strávil noc. Ta se na něj pomalu otočila a s úsměvem řekla: „Děkuju. Byl jsi skvělý.“ Petr úsměv opětoval: „No tak to abychom to zopakovali.“ a už by se s ní začal líbat atd…., kdyby ho nepřerušil jeho zvonící mobil. Petr si povzdychnul, ale rozhodl se, že to nebude řešit. Nicméně jeho noční dívka, ho od sebe odstrčila se slovy: „Třeba je to důležité.“ Petr nahodil skleslý výraz a převalil se zpět k sobě na postel. Vzal do ruky mobil ze stolku vedle postele, podíval se na displej a řekl si pro sebe: „No…důležité.“ Hovor přijal:
- „No čau Tome.“
- „Zdar. Neruším tě doufám.“
- „…..“
- „Aha. No, dojeď na stanici metra Budějovická. Je tam další podivná sebevražda.“
- „Ty jeden kazišuku.“ Řekl Petr naštvaně poté, co dívka zmizela do koupelny.
- „Aj. Já ti zkazil ranní sex. No to mě mrzí. Ale buď v klidu. To se dá nějak nahradit. Tak na Budějovické. Čau.“
- „Čau.“
Petr hodil telefon naštvaně na postel, následně se rychle obléknul, opět se natáhnul pro zahozený telefon a zmizel dřív, než se jeho dívka stihla osprchovat…

„Je vidět, že jste nejlepší kámoši.“ prohlásil Jonáš poté, co dal Tomáš telefon od ucha. Tomáš souhlasně přikývl a se špetkou ironie v hlase řekl: „To jo. V podstatě bez sebe nemůžeme být. Dokonce i zimní dovolenou trávíme spolu.“ Jonáš se na Tomáše nechápavě zadíval, načež se Tomáš hned zeptal, aby to zakecal: „Tak jedem, ne?!“ Jonáš přikývl…

Stanice metra Budějovická byla uzavřená. Uvnitř byli ponechání jen nejdůležitější svědkové a policie. Ostatní byli donuceni stanici opustit.
„Tak co se tu stalo?“ zeptal se Jonáš strážníka, který zrovna stál přímo nad místem nehody a něco zapisoval. Strážník se podíval na Jonáše, poté si prohlédnul podezíravě Toma a spustil: „Podle svědků se ten chlap prostě zbláznil a skočil pod přijíždějící vlak. Prý v poklidu vyčkával, když najednou jako by ho něco vyděsilo. Začal kolem sebe mávat rukama jako by něco odháněl a po chvíli, když přijížděl vlak do stanice, tak pod něj skočil.“ Jonáš chápavě přikývnul a měl další otázku: „A identita?“ Strážník se podíval do papírů a odpověděl: „Nějaký doktor Marek Pokorný. Pracoval ve zdejším muzeu.“ Jonáš se zamyslel a podíval se na Tomáše se slovy: „Takže stejný případ jak u vrátného v muzeu.“ Tomáš Jonáše ale neposlouchal. Byl zahleděný na mrtvé tělo ležící v kolejišti. Jonáš do Tomáše drbnul prstem: „Hej! Posloucháš mě?“ Tom okamžitě zareagoval: „Jo. Promiň. Zamyslel jsem se.“
K Jonášovi přistoupil další strážník: „Chce dovnitř nějaký chlap. Říká, že se jmenuje Petr Kříž a prý o něm víte.“ Jonáš hned zakýval hlavou: „Jo. Pusťte ho dovnitř.“ Strážník kývnul, že rozumí a odešel pro něj.
Jen co Petr přišel, začal Tomášovi vyzvánět telefon. Podíval se, kdo volá a lehce se vyděsil. Petr se zeptal: „Děje se něco?“ Tomáš zakroutil hlavou: „Zatím ne, ale možná bude. Volá Simona. Měl jsem jí včera zavolat, ale krapet jsem to zazdil.“ Petr se zamyslel a řekl: „V klidu. Hoď pár lichotek a to bude v pohodě.“ Tomáš na to ale zakroutil hlavou: „Je vidět, že jí moc neznáš.“ Podíval se na Jonáše a dodal: „Tohle musím vyřešit. Omluv mě.“ Jonáš na to souhlasně přikývnul a Tomáš se s mobilem vzdálil na lepší signál.
Petr se podíval na kolejiště na mrtvolu, zasyčel a nepříjemně se zamračil se slovy: „To nemuselo být moc příjemné.“ Podíval se na Jonáše. Ten Petrovi chtěl zrovna něco říct, ale něco ho zarazilo. Něco, co uviděl za Petrovými zády. Petr se otočil. Stál tam vrchní komisař Andrej Bareš. Petr udělal krok do boku, aby uvolnil prostor mezi Jonášem a Andrejem.
„Co si sakra myslíš, že děláš, inspektore?“ zeptal se Andrej naštvaně Jonáše. Jonáš chvíli hledal ty správné slova: „No, nevím, jak bych to řekl. Byl jsem s tím případem v koncích, tak jsem si zavolal malou pomoc.“ Andrej zakroutil hlavou: „To tě neomlouvá. Civilisti nemají u kriminálky co dělat.“ Petr se do jejich rozhovoru zkusil vložit: „Jestli můžu něco…..“ „Ne!“ přerušil ho Bareš. Petr chápavě přikynul hlavou a ustoupil krok vzad. Jonáš se to pokusil vysvětlit: „Já vím, že jsem udělal chybu a že porušuju pravidla. Ale opravdu jsem si už nevěděl rady a tady Petr ještě s jeho kamarádem mi už jednou dost pomohli.“ Andrej se zarazil, podíval se na Petra: „No jistě. Ten případ s přízrakem a jeho červenýma očima. Tak to gratuluju.“ a podal Petrovi ruku. Petr nechápal a podání ruky opětoval. Andrej mu s ní potřásl, nevraživě se podíval na Jonáše a se slovy: „Pánové omluvte mě. Musím si odskočit.“ odešel. Když odešel, Jonáš se podíval na Petra a řekl: „Možná bude lepší, když najdeš Tomáše a počkáš s ním venku. Já vám potom vše řeknu.“ Petr ještě překvapený z toho co viděl, chápavě přikývl a odešel.

Petr s Tomášem čekali na Jonáše skoro dvě hodiny, než se Jonáš vynořil z podzemních prostor metra. Mezitím se bavili:
- „Tak co ta Simona?“ zeptal se Petr.
- „No dala mi to pěkně sežrat.“ odpověděl sklesle Tomáš.
- „Až tak? To jsi takový podpantoflák?“
- „Nech toho. Jednou se ozvu o pár hodin později a ona z toho dělá drama.“
- „Je to ženská no. Vezmi si příklad ze mě. Na svobodné noze a tohle nemusím řešit.“
- „Mám ti připomenout Andreu jak jsi s ní byl tak 5 let zpět?“
- „To byl jiný případ.“
- „Aha. A Alžběta, Radka, Michaela taky, že?“
- „No ale taky už jsem z toho vyrostl.“
- „Vyrostl? Jde na tobě vidět, jak ti to podpantofláctví chybí.“
- „Hej!“
- „Prostě by sis měl najít stálou babu.“
Petr na to chtěl ještě něco říct, ale z podzemky se vynořil Jonáš. Hned jak k nim došel, se Tomáš zeptal: „Tak co?“ Jonáš zakroutil hlavou: „Já už fakt nevím. Ten případ z muzea a tenhle je naprosto totožný. Vyslechnul jsem několik svědků. Ten chlap se prostě zbláznil, začal vyšilovat, jako by na něj něco útočilo a on měl strach. Když začalo vjíždět metro do stanice tak na nic nečekal a bez váhání pod něj skočil. Mluvil jsem s doktorem, ale ten nic nenašel. Jestli k tomu patří i ten případ toho vybouraného řidiče, tak asi fakt začnu věřit na kletby.“ Petr na to hned řekl: „Tome, to je něco, co bude čtenáře tvé knížky zajímat. Tajemná mumie s neznámou minulostí a její vraždící kletba.“ Tomáš si Petra prohlédnul a řekl: „Ne. Tomu jen tak neuvěřím. V tom musí být něco jiného. Co ty tři spojuje?“ Petr s Jonášem se zamysleli a Jonáš po chvíli zamyšlení řekl: „No jestli k nim patří i ten řidič, tak je spojuje jen ta mumie.“ Tom se ještě Jonáše zeptal: „Zjistilo se, jestli byli nějak příbuzní ti Kratochvílové?“ Jonáš zakroutil hlavou: „Jo, zjistil. Nebyli.“ Na to Tomáš prohlásil: „No, to by nám asi stejně nic neřeklo.“ Chvíli se zamyslel a opět se Jonáše zeptal: „Ty teda znáš nějakého doktora? Možná bychom si mohli promluvit s ním.“ Jonáš přikývnul: „Jo. Doktor Hubert. Náš patolog. Teď je ale dole.“ Tom tedy řekl: „Dobrá. Tak si skočme na něco k jídlu a za ním se stavíme potom.“ Jonáš i Petr souhlasili…

Po jídle se Tomáš, Jonáš a Petr vydali do márnice. Při vstupu dovnitř Petr prohlásil: „Nevím, jestli bylo úplně ideální jíst před touhle návštěvou. Jonáš s Tomášem na tohle nic neřekli. Jen se pousmáli.
Doktor měl na stole zrovna tělo mrtvého profesora Pokorného. Jonáš si nasadil rukavice a po jedněch hodil i Tomášovi s Petrem.
„Tak co tě sem přivádí tak brzo Jony? Ještě jsem ho ani neotevřel?“ podivil se doktor Radim Hubert. Jonáš pronesl: „Mám, nebo spíš tady Tomáš by se chtěl na něco zeptat.“ Radim se zamračil: „Víš, že nemůžu poskytovat informace veřejnosti.“ Jonáš se na Radima prosebně podíval: „Já vím, ale už jsem s tím případem fakt v koncích. Tomáš s Petrem už mi jednou pomáhali.“ Radim zaváhal, ale poté řekl: „No tak co chcete vědět?“ Tomáš se pousmál: „Nebojte. Nic osobního. Jen, dá se nějak, nějakou látkou donutit člověka vidět halucinace a přimět ho spáchat sebevraždu?“ Radim zakroutil hlavou: „Jsou různé drogy, které mají na chování člověka neblahý vliv, ale aby se dva případy tak moc shodovaly, to jsem ještě nezažil.“ „Takže nevíte o ničem?“ zeptal se Tom. Radim opět zakroutil hlavou: „Ne o ničem takovém, co myslíte. Hlavně ani v těle toho vrátného a ani u toho řidiče nebylo nalezeno nic. U toho řidiče akorát trošku marihuany.“ Tomáš se zamyslel: „No dobře. A kdyby, něco co člověka ovlivňuje, opravdu tyhle lidi ovlivnilo. Kde by jste to hledal?“ Radim se pousmál: „Chápu, co myslíte, ale na to se asi nedá odpovědět. Ale kdybych nevěděl, co hledám a věděl, co vím, tak bych začal asi u spánkového laloku.“ Tomáš přikývnul. Radim pochopil: „Dobře. Začnu spánkovým lalokem. Ale to mě musíte nechat pracovat. Nemám rád diváky.“ Tomáš souhlasil a následně se i s Petrem vydal ven. Jonáš se na Radima podíval a řekl: „Já vím, že to zní šíleně, ale opravdu tím začni. Už fakt nevím, čeho se chytit.“ Radim se pousmál a souhlasně přikývnul. Poté se Jonáš otočil na podpatku a rozešel se za Petrem a Tomem.
Před márnicí se Petr Toma a Jonáše zeptal: „Tak a kam teď?“ Jonáš se zamyslel a řekl: „Do muzea.“ Tom s Petrem přikývli…

Dveře muzea se začaly zevnitř odemykat a následně se otevřeli. Ve futrech stála ředitelka muzea Marie Stejskalová. Když viděla Jonáše s Petrem a Tomem, vpustila je dál a hned za nimi zase zavřela a zamknula.
„Omlouvám se, že otravujeme, ale chtěl jsem se jen zeptat na nějaké věci ohledně profesora Marka Pokorného.“ nastínil Jonáš opatrně situaci paní Stejskalové. Marie se podívala na Jonáše a se zachmuřeným pohledem řekla: „Já už vím, že je mrtvý. Zrovna jsem vám kvůli tomu chtěla volat.“ Jonáš se podivil: „Vážně?“ Marie přikývla: „Ano. V noci pracoval na tom, jestli povrch sarkofágu něco neobsahuje.“ „A přišel na něco?“ Předběhl otázkou Jonáše Petr. Marie přikývla: „Ne. Ten sarkofág je čistý jak dětská prdelka.“ Petr se chtěl ptát dál, ale Jonáš ho zarazil, dáním před něj ruku a zeptal se sám: „Moment. Tvrdíte, že na tom pracoval přes noc. Takže ráno jel domů na Budějovickou?“ Marie nechápavě souhlasila. Jonáš se podíval na Petra s Tomášem: „Svědci říkali, že čekal v poklidu na metro. Proč by to dělal, když zrovna dojel domů? Možná to nic neznamená, ale určitě je to další otazník.“ Na Petrovi s Tomášem bylo vidět, jak jim to šrotuje v hlavě…

Jony s Petrem a Tomášem se přesunuli do Jonášovy pracovny. Jonáš se houpal na své židli a Tom s Petrem seděli naproti na židlích pro hosty. Všichni tři jen přemýšleli. V kanceláři vládnul klid rušený jen občasnými hlasy a kroky přicházejícími z chodby.
Zazvonil telefon. Trojice se probrala ze zamyšlení a Jonáš hovor přijal:
- „Ano? Vorel.“
- „Tady Radim. Byl to dobrý nápad se podívat rychle do toho spánkového laloku.“
- „Ano?“
- „Byla tam nějaká rychle se rozpadající tkáň. Nikdy jsem nic podobného neviděl.“
- „Poslal jsi to na rozbor?“
- „Nebylo co.“
- „Jak to myslíš?“
- „Říkám, že byla rychle rozpadající. Když se mi jí podařilo z mozku vyoperovat, úplně se rozpadla.“
- „Dobře. A co si myslíš, že to mohlo být?“
- „Já nevím. Fakt jsem nikdy nic takového neviděl. Nádor to ale určitě nebyl.“
- „Tak díky.“
- „Jo. Ahoj.“
- „Čau.“
Jonáš položil telefon na stůl a vše, co se právě dozvěděl od doktora Huberta, pověděl Tomášovi s Petrem. Oba dva se nad tím zamysleli a po chvíli Tomáš řekl: „Takže tu máme nějakou rozpadající se tkáň ve spánkovém laloku. Ta tkáň však byla objevena jen u poslední oběti, předpokládejme ale, že to mohli mít i ty předešlé, jen se to rozpadlo dřív, než to doktor Hubert stihnul najít. Jak se to ale obětem v hlavě začalo tvořit? Muselo se jim něco dostat do těla. Ale jak? Všichni se dotkli sarkofágu, ale ten je očividně čistý. O žádné jiné spojitosti nevíme. Takže jim to musel do těla někdo dostat jiným způsobem. Někdo kdo věděl, že se ti tři toho sarkofágu dotkli. Kdo je viděl?“ Jonáš Tomáše pozoroval s otevřenou pusou a po chvíli ticha se zeptal: „Ty bys u policie našel uplatnění. Nechceš se k nám přidat.“ Polichocený Tomáš se pousmál a podíval se na Petra. Ten se zamyšlený podíval na Tomáše a řekl: „Ten brigádník. Lukáš Sýkora. Ten jediný mohl vidět všechny tři, jak se sarkofágu dotkli.“ Jonášovi se rozzářily oči: „No ty si génius Petře. Jedem k Sýkorovi!“
Jonáš vyběhnul ven z kanceláře, následoval ho Tomáš a chtěl i Petr. Tomáš se ale zarazil, otočil se na Petra a navrhnul: „Taky ses toho sarkofágu dotknul. Jestli za ty úmrtí opravdu může on, měl bys možná počkat tady.“ Petr se na Toma opovrženě podíval: „Dám na sebe pozor.“ Tomáš se ale nedal jen tak odbýt: „Prosím Petře. Zůstaň tady.“ Petr se zamyslel, podíval se Tomovi do očí, a když viděl jeho prosebný výraz, tak souhlasně přikývnul: „Dobře. Počkám tady.“ Tomáš se pousmál a opět se rozběhnul za Jonášem. Petr si povzdychnul, zavřel dveře a šel si sednout zpět na židli…

Jonáš šlapal na plyn, co to dalo. Tomáš seděl zaražený v sedačce a ani se nehnul. Najednou mu začal zvonit telefon. Vytáhnul ho z kapsy a bez toho aniž by se podíval na displej, si dal telefon k uchu:
- „Ano? Arthur.“
- „Čau, tady Radek. Ty nemáš moje číslo?“
- „Jo promiň. Nějak jsem se nepodíval na displeji.“
- „Jo ták. No mám pro tebe nějaký ty informace o Amutrapovi a možná by tě to mohlo zajímat. Ty oběti, co teď řešíte, nejsou první, které se vyskytly v blízkosti Amutrapa.“
- „Vážně?“
- „Hele, ono je toho docela dost. Mám tu celou složku. Kde ti to můžu předat?“
- „Já teď jedu k jednomu podezřelému. Pošlu ti ale číslo na Petra. Zavolej jemu. Je na jednom policejním oddělení. Že bys mu to hodil tam.“
- „Dobře. Dej na sebe pozor ale.“
- „Jasné. Tak dík a zatím.“
- „Jasné. Zatím.“
Tomáš hned poté poslal Radkovi přes SMS vizitku s Petrovým telefonním číslem…

Radek se s Petrem sešli před policejní stanicí. Pozdravili se a Radek podal Petrovi složku se slovy: „Mělo by tam být vše. Můj názor je, že by jste od toho měli dát ruce pryč, ale z toho jak jsem stihl poznat Tomáše a i tebe tak to stejně nenecháte že.“ Petr se usmál: „Tajemství jsou od toho, aby se odhalovala.“ Radek zakroutil hlavou, otočil se, a že odejde, ale uslyšel, jak za ním spadla spousta papírů na zem. Rychle se otočil zpět na Petra. Ten jako by ztratil duši. Složka, kterou dostal od Radka, mu ležela pod nohama a on sám jen stál rovně a tupě zíral před sebe. Radek ho chvíli nechápavě pozoroval a poté se zeptal: „Je vše v pořádku?“ Petr se však místo odpovědi otočil a rozešel se beze slov do budovy. Radek vůbec nechápal, co se děje. Rychle posbíral složku a vydal se za ním. V budově Petr vstoupil do výtahu a zmáčknul poslední patro. Radek se do výtahu vecpal na poslední chvíli a snažil se s Petrem komunikovat: „Co se to s tebou děje? Hej! Jsi tu?“ Petr ale nic. Nereagoval…

Jonáš s Tomem došli před byt Lukáše Sýkory a chtěli zazvonit, ale všimli si, že je pootevřeno. Vstoupili tedy dovnitř. Jonáš vytáhnul pro jistotu svou služební zbraň.
Dvojice pomalu a opatrně procházela byt pokoj po pokoji, až vešli do ložnice. Jonáš sklonil zbraň a řekl: „Proboha.“ Tomáš se podíval přes Jonášovo rameno a z pohledu, který uviděl, mu přejel mráz po zádech. Na posteli leželo mrtvé tělo Lukáše Sýkory. Měl díru v hlavě…

Výtah vyjel do nejvyššího patra. Jakmile se otevřely dveře, Petr vystoupil, přešel přes chodbu a po žebříku vystoupal až na střechu. Radek vylezl za ním. Petr stál. Nic nedělal. Jen zarytě stál bez jakékoli mimiky. Najednou ale byla změna. Petr se začal něčeho bát a zhoršovalo se to. Začal řvát: „Musím pryč. Rychle. Musím pryč. Ne nechte mě.“ a začal kolem sebe máchat rukama.
Radek položil složku o Amutrapovi na zem a pokusil se Petra uklidnit. Jakmile se k němu ale přiblížil, tak jak Petr máchal rukama, dostal od něj takovou ránu, že ho to srazilo k zemi.
Petrův stav se začal zhoršovat. Rozběhnul se k okraji střechy. Radek se rychle vzpamatoval a jak viděl, kam Petr míří, vyděsil se.
Petr řval, máchal rukama. Měl z něčeho nehorázný strach. Doběhnul k okraji střechy a bez váhání skočil. Už začal cítit vítr, jak kolem něj proudí při letu, když ho ale něco zarazilo a on sebou praštil o zeď budovy. Radek ho držel za nohu. Petr upadl do bezvědomí. Radek ho s obtížemi vytáhl, oddechl si a pokusil se ho probudit. Petr ale nereagoval a měl velice zpomalený tep…

Jonáš klečel nad tělem a nechápavě ho prohlížel. Tomáš promluvil: „Vypadá to na sebevraždu, ale kde je zbraň?“ Jonáš se podíval okolo sebe: „No jo no. Není tu. Vrahové ale většinou nestřílí své oběti do spánku. To dělají většinu právě sebevrazi.“ Tomáš na to hned zareagoval: „To jo. Ale sebevrazi, po tom co se zastřelí, většinou zbraň neodnesou někam jinam.“ Jonáš chápavě přikývnul: „To máš pravdu. Tak jak si myslíš, že to bylo, Watsone?“ Tomáš pokrčil rameny: „Já nevím. Buď ho někdo zastřelil a prostě odešel. Nebo ještě druhá možnost. Vrah donutil oběť, ať se zastřelí sama, poté si vzal zbraň a odešel.“ Jonáš zakroutil hlavou: „Kdo by se nechal donutit k sebevraždě?“ „To nevím.“ odvětil na to Tomáš, když mu začal v kapse zvonit telefon. Přijal tedy hovor a dal si aparát k uchu:
- „No čau Radku. Dal si ty informace Petrovi.“
- „Jo. Ale je tu jiný problém. Petr se začal chovat divně a chtěl spáchat sebevraždu.“
- „COŽE!?“
- „Jo. Bylo to hodně zvláštní. Teď ho odvezla sanitka.“
- „Dobře. Víš kam?“
- „Jo vím.“
- „Fajn, tak počkej na stanici. Dojedu tam za tebou.“
Tomáš hodil mobil zpátky do kapsy, podíval se na Jonáše a bez vysvětlení co se stalo, se zeptal: „Jak se dostanu nejrychleji zpět na oddělení?“ Jonáš nechápal, ale z Tomášova výrazu pochopil, že je to asi vážné a tak mu bez zbytečného vyptávání odpověděl: „Když seběhneš ulici, nastup na metro A. Potom přestup na C a víš kde vystoupit.“ Tomáš poděkoval a rozběhnul se pryč…

Tomáš celý zadýchaný nasednul k Radkovi do auta a bez toho aniž by se pozdravili, se zeptal: „Tak co se stalo?“ Radek mu vše dopodrobna povyprávěl. Když Radek skončil, Tomáš prohlásil: „Takže taky se to do něj nějak dostalo. Ale od toho brigádníka to být nemohlo.“ Radek se nechápavě na Tomáše podíval, načež Tomáš odvětil: „To nic. To jen přemýšlím nahlas. Tak jedem!“ Radek se ještě natáhnul na zadní sedadlo, vzal tam složku papírů a dal jí Tomášovi do klína se slovy: „Tady máš ty informace o Amutrapovi.“ Tomáš poděkoval a začal si to v rychlosti prohlížet. Radek šlápnul na plyn…

Jonáš mezitím v bytě u Lukáše Sýkory rozjel velké pátrání. Chtěl najít cokoli, co by ho dostalo k tomu, kdo má sebevraždy na svědomí. Nic než kulku, ale jeho lidi v bytě nenašli.
Doktor Hubert potvrdil smrt na následky zranění. Jonáš na to odsekl: „Dík. Myslím, že průstřel hlavou moc lidí nepřežije. Potřeboval bych bližší informace.“ Radim z Jonášova chování pocítil, jak už je Jonáš z případu nervózní. Řekl jen: „Po pitvě možná budu vědět víc.“…

Tomáš s Radkem proletěli půlku nemocnice, než narazili na doktora, co měl na starost Petra. Tom ho okamžitě zastavil a zeptal se: „Před chvílí k vám přivezli pacienta. Petra Kříže. Co s ním je?“ Doktor si Tomáše a Radka prohlédnul: „A vy jste příbuzný?“ Tomáš si povzdychnul: „Ne, ale jsme nejlepší přátelé.“ Doktor zakroutil hlavou: „Je mi líto, ale nemůžu poskytovat informace o pacientech nikomu jinému než rodině.“ Tomáš už se nadechoval, ale Radek ho předběhl: „Zatraceně chlape. Tihle dva jsou opravdu nejlepší přátelé. Samotného mě překvapuje, jak jsou sobě oddaní. Kdyby existovalo registrované partnerství nejlepších přátel, tak věřte, že tady ti dva ho uzavřou jako první.“ Tomáš se na Radka nevraživě podíval. Radkova řeč, ale na doktora nejspíš udělala dojem, protože poté, co mu zmizel z tváře překvapený výraz tak spustil: „Petra sem přivezli v hlubokém bezvědomí. Mysleli jsme, že je to zranění hlavy a udělali rentgen. Vypadalo to na nitrolebeční krvácení, ale poslali jsme ho ještě na CT a podle všeho má na spánkovém laloku nějakou podivnou tkáň, která se zmenšuje. Momentálně je jeho stav stabilizovaný a čekáme, co ta tkáň udělá. Víc pro něj teď udělat nemůžeme. A teď mě omluvte. Musím jít.“ Doktor odešel. Tomáš se poté podíval na Radka a poděkoval mu. Radek se pousmál: „Není zač. Hlavně ať to nějak pomůže. Ale taky už musím jít.“ Tomáš ještě jednou poděkoval, s Radkem se rozloučil a po odchodu Radka si sednul na židli v chodbě, kde měl Petr pokoj a začetl se do složek, které mu Radek dal.
Po chodbě kde seděl Tomáš, začaly být slyšet kroky. Tom se podíval, kdo jde. Byl to Jonáš.
Jony si sednul vedle Toma a zeptal se: „Tak jak je na tom?“ Tom odložil složku s papíry vedle sebe, povzdychnul si a řekl: „No to se vlastně neví. Teď má mít absolutní klid.“ Jonáš chápavě přikynul, načež Tomáš spustil: „Něco jsem zjistil o tom Amutrapovi.“ Jonáš se tázavě podíval a Tom pokračoval: „Kolem té mumie už umřelo víc lidí než dost. Podle záznamů jí kdysi ještě před válkou zkoumali Rusové. Umřelo tehdy u toho asi 50 lidí a to se ani nedostali dovnitř. Dali sarkofág pod zámek. Za války se ho ale zmocnil Hitler a taky se snažil dostat do něj. Tehdy zemřelo dokonce okolo 150 lidí, kteří na tom pracovali, nebo se okolo toho pohybovali. Všichni za záhadných okolností. Teď je ten sarkofág tady a zase umírají lidi.“ Jonáš skočil Tomášovi do vyprávění s otázkou: „Takže za to může ten sarkofág? Je to prokleté?“ Tom zakroutil hlavou: „Ne. Jak Rusové, tak i Hitler pátrali po tom, co se to děje. Rusové bohužel na nic nepřišli, ale Hitler měl víc štěstí. Zjistil, že existuje nějaká skupina, sekta nebo jak to nazvat, která je plně oddána právě Amutrapovi. Tihle lidi by měli znát všechny jeho tajemství a chránit je za každou cenu. Proto stačí, že se sarkofágu jen dotkneš a už po tobě jdou.“ Jonáš nechápal: „Počkej. Takže za těmi sebevraždami stojí vrah.“ Tomáš přikývnul: „Ano. Není to přímo vrah. Ti lidi se ve skutečnosti zabili sami, on je akorát něčím kontaminoval. Otázkou teď je, kdo je kontaminoval a čím.“ Jonáš přemýšlel. Tom ho chvilku pozoroval a poté ho ze přemýšlení vyrušil: „A co ten Lukáš Sýkora?“ Jonášovi se chvilku zpřeházeli myšlenky…..: „Jo tenhle Lukáš. Zbraň se samozřejmě nikde nenašla, ale kulka jo a zdá se, že byla vystřelena z policejní zbraně.“ Tomáš se zamračil: „Takže za tím stojí nějaký policajt?“ Jonáš pokrčil rameny: „Je to možné, ale taky to pravda být nemusí. V Praze se k policejní zbrani přes černý trh mohl dostat kdokoli.“ Na to Tomáš jen řekl: „Hmm.“
Přes chodbu přešel a zašel do Petrova pokoje doktor. Jonáš s Tomášem napjatě čekali, než doktor vyjde ven. Stalo se tak asi po deseti minutách. Ještě doktor ani neprošel futry, Jonáš s Tomem už byli na nohách: „Tak co pane doktore?“ zeptal se nervózně Tomáš. Doktor si Tomáše prohlédl a řekl: „Jeho stav se zlepšil. Jestli chcete, můžete za ním jít. Ale jen na chvíli.“ Tomáš přikývnul a i s Jonášem vstoupili do pokoje.
Když Tom uviděl svého nejlepšího kamaráda, jak bezvládně leží na nemocničním lůžku a je napojen na ty přístroje a kapačky, zabylo mu úzko.
Jonáš položil ruku na Tomášovo rameno a lehce ho pobídnul, ať jde blíž k posteli. Tomáš tak učinil. Přišel až k Petrové posteli a začal Petra jen tak sledovat. Jonáš se na Toma a na Petra chvíli přerušovaně díval. Poté se slovy: „Počkám venku.“ opustil pokoj.
Tom počkal, dokud Jonáš nezavřel dveře a poté se k Petrovi sklonil se slzami v očích: „Ty blbečku. Jestli umřeš, tak najdu způsob jak tě oživit, abych tě mohl znovu zabít, protože podruhé už ti na pohřbu mluvit nebudu. Takže si to přeber, jak chceš, a kdybys tomu náhodou nerozuměl, tak ti to řeknu jasně. Neumírej!“ Petr lehce zamrčel a něco začal říkat. Potichu a chraptivě. Tomáš se sehnul uchem až nad Petrovy ústa a už slyšel, co Petr říká. Sice to slyšel špatně, ale slyšel: „Bareš. Andrej Bareš.“ Když Tomáš slova rozeznal, zeptal se: „Co s ním. To je ten Jonášův nadřízený, ne?“ Petr ale zase jen mlčel a ani se nehnul.
Tomáš vyšel zaražený na chodbu a zavřel za sebou dveře. Když ho Jonáš viděl, nedalo mu to a zeptal se: „Co je? Viděls ducha?“ Tomáš se místo odpovědi ale zeptal: „Tys říkal, že to byla policejní pistole, co zastřelila Lukáše Sýkoru?“ Jonáš přikývnul: „Tys na něco přišel?“ Tom pokrčil rameny: „Možná. Jak moc znáš Andreje Bareše?“ Jonáš se zamyslel: „Nikdy jsme nebyli nějak kámoši. Znám ho už od školy, ale ten by to…..“ Jonáš se zarazil a začaly mu docházet souvislosti. Dodal: „Ten prevít. Pojď se mnou, Tome.“ Jonáš se rozběhnul ven z nemocnice. Tomáš pobral rychle složku o Amutrapovi a rozběhnul se za Jonášem.
Venku už byla tma.
Jonáš nasedl rychle na místo řidiče a Tom vedle něj na místo spolujezdce. Když se auto rozjelo, zavolal si Jonáš o posily k bytu vrchního inspektora Andreje Bareše…

Policejní komando obklíčilo celý panelový dům.
Jonáš dojel tak, že zabrzdil smykem. Přikázal Tomášovi počkat v autě a poté se rozběhl do domu. Po cestě si přibral čtyři lidi z komanda.
Barešovým bytem vládla tma a ticho, když se rozrazily dveře a dovnitř vběhlo, pět můžu. Jonáš při tom řval: „Kde jsi? Ukaž se!“
Jonáš vešel do obývacího pokoje. Konkrétní postavu neviděl, ale díky pouliční lampě viděl její stín stojící u okna. Jonáš jen řekl: „Mám tě Andreji.“ V pokoji se rožnulo a Andrej začal tleskat. V tom do pokoje vtrhli čtyři členové komanda. Jonáš je zastavil. Podíval se na Andreje a zeptal se: „Proč tleskáš?“ Andrej se pousmál:
- „Protože jsi vyřešil případ. Gratuluju. Za to bys zasloužil povýšení.“
- „Jak to myslíš, Andreji?“
- „Tak jak to slyšíš a tak jak to říkám. Ale stejně, jak jsi na mě přišel?“
- „To vlastně ne já. Přivedli mě k tobě mí přátelé.“
- „Jo ti dva záhadologové. Škoda, že ten jeden musel umřít.“
- „On žije.“
- „Žije?“ lehce se zaskočil Andrej, ale pokusil se to na sobě nenechat znát.
- „Ano. Žije.“
- „Tak to má kliku. Stejně, jak jsi na mě přišel doopravdy?“
- „Začalo to tím, že jsi mě do toho případu tak tlačil. Říkal jsem si. Proč? Vždyť jde o sebevraždy. Nesedělo mi to k tobě a potom jsi byl jediný, kdo se mohl ke všem obětím dostat. Na toho řidiče si to přenesl možná při dopravní kontrole. K tomu vrátnému přes otevřené okno. S profesorem Pokorným jsi mluvil. Říkal nám to a Petrovi jsi podal ruku v tom metru. Akorát proč si zabil toho mladíka?“
- „Výborně. Opravdu výborně. Ptáš se, proč jsem zabil toho mladíka. To je ale špatně. On se zabil sám, tak jako všichni ostatní. Já mu to jen navrhl, protože už nebyl užitečný a věděl o mě příliš mnoho.“ Bareš opět zatleskal.
- „Jak to děláš?“
- „To patří k tajemství Amutrapa. To se nikdy nedozvíš. Svět na to není připraven a asi nikdy nebude. Víš. Amutrap nepotřeboval zlato, aby si vydobyl moc. Jemu stačily vědomosti a věř, že jich neměl málo.“
- „Přiznáváš se tedy, že máš v těch sebevraždách prsty?“
- „Ano. A ty úmrtí budou pokračovat, jestli se v tom sarkofágu bude dál někdo šťourat.“
- „Ty u toho ale už nebudeš.“
- „Máš pravdu. Já budu muset zmizet. Ale nahradí mě někdo jiný. Takových jako jsem já je víc a jsme všude. Může to být nějaký ten tvůj kamarád. Ředitelka muzea. Kdokoli.“
- „Jak to myslíš zmizet.“
- „Jak?“ Andrej se usmál: „Takhle.“
Andrej lusknul prsty a všechny světla zhasly. Když se podařilo Jonášovi rožnout, Andrej nikde nebyl. Dal nařídit komandu, ať prohledá celý dům a nejbližší okolí, ale po Andrejovi jako by se slehla zem.
Jonáš v autě řekl Tomášovi, co se stalo a na jeho přání ho odvezl zpět do nemocnice…

Trvalo dva dny, než se Petr ze spánku probudil…

Tom vešel za Petrem do pokoje. Když si Petr Tomáše všimnul, usmál se a Tomáš mu úsměv opětoval. Tom si sednul vedle Petrovy postele na židli a zeptal se: „Tak jak se cítíš?“ Petr se zamyslel: „Jsem takový celý rozlámaný a na to že jsem naspal skoro tři dny, tak docela utahaný. Ale naživu. Před chvílí odešel Jonáš. Prý je případ vyřešený.“ Tomáš souhlasně přikývnul: „Jo, to je. Díky tobě. Vyslovil jsi jméno Andreje Bareše ve spánku.“ Petr se podivil: „Vážně?“ Tom přikývnul a Petr dodal: „Tak to si vůbec nepomatuju.“ Tom se usmál: „Ale stejně. Měl bys koupit nějaký tvrdý alkohol a dát ho tvému strážnému andělovi. Protože ten z tebe musí mít nervy na dranc.“ Petr se na to jen usmál a Tom mu úsměv opětoval se slovy: „Jsem rád, že jsi zase zpátky.“…

O týden později seděl Tomáš se Simonou na kávě v Brně a vyprávěl jí, co se jim stalo v Praze: „…a tak Jonáš málem dostal za mříže svého nadřízeného, ale ten záhadně zmizel. Takže tajemství mumie zůstává nadále tajemstvím.“ Simona se po příběhu napila kávy a řekla: „No hlavně, že je ten Petr v pořádku.“ Tomáš souhlasně přikývnul a v tom mu začal zvonit mobil. Volal mu Jonáš:
- „No zdar Jonáši. Copak?“
- „Čau Tome. Jen jsem ti chtěl říct, že Amutrap šel pod zámek.“
- „Tak to je dobře. Třeba jeho tajemné vědomosti jednou vyjdou na povrch samy.“
- „Možná. Jo a ještě jsem ti chtěl říct, že mě povýšili. Teď je ze mě vrchní inspektor.“
- „Paráda. Tak to gratuluju. To budeme muset někdy zapít.“
- „No to si piš. No nic já musím. To víš, vyšší funkce, víc práce.“
- „Chápu. Tak z toho nezblbni a měj se.“
- „Čau.“
Tomáš ukončil hovor a položil telefon před sebe na stůl. Na Simonin tázavý pohled odpověděl: „Jonáše povýšili.“ Simona se usmála a chápavě pokynula hlavou. Poté se zeptala: „A co teda ta mumie?“ Tom hned odpověděl: „Ta šla pod zámek. A je to tak nejlepší. Možná měl Andrej pravdu. Svět na její tajemství ještě není připraven. Kdoví co skrývá.“ …