Sir Syreček

Miluju cestování vlakem. Kdybych mohla, stala bych se moderním Máchou a putovala bych křížem krážem světem zabořená do sedadla. Kochala bych se krajinou míhající se za sklem a cítila bych neskutečný pocit životního naplnění. S Českými dráhami ale cestování vlakem není vždycky jen slast. Nepatřím sice mezi lidi vyhledávající nadbytečný komfort a vodu zdarma, ale hýčkám si svůj osobní prostor (rozuměj kolik sedaček, tolik lidí). A toho se mi v ČD málokdy dostává. Hlavně teda v neděli a ve čtvrtek. Již několik let se řadím k sortě s nálepkou studenti a musím se pravidelně dopravovat do své alma mater. Z čehož vyplývá, že ne vždy se mi daří blahodárně skombinovat svou vášeň a svou povinnost. Neděle a čtvrtky jsou totiž pravidelně očistec. Stojíte ve vlaku plném lidí a najednou máte pocit, že jste se spletla, že tohle vlastně není vlak, ale Noemova archa a že to nějak popletli a místo toho, aby poslali od každého druhu pár, narvali do ní omylem všechny lidi světa a ty se teď zoufale mačkají jeden na druhého a otírají se vám o záda ve snaze přežít vlastní zkázu.
Onehdy vypukla podobná apokalypsa. V řeči smrtelníků se to nazývá prodloužený víkend, a ačkoliv Dráhy zdatně posílily vlaky před víkendem, zapomněly je posílit taky po víkendu. Což je vcelku chytrý tah. A tak jsem se ocitla v něčem, co by se dalo celkem dost dobře nazvat „mlýnek na maso“, do bitvy u Verdunu to mělo pochopitelně daleko, ale výstižnější terminus technicus jsem nenašla. Byla jsem otrávená. Z mého osobního prostoru se stal neexistující pojem. Nemohla jsem si ani přešlápnout z nohy na nohu, aniž bych nenakopla ubohého spolucestujícího, který se mnou tenhle delikátní problém sdílel a neochotně se mi bokem otíral o mocné pozadí. Na další zastávce nastoupila parta skautů. Průvodčí se na ně ochotně usmál a jal se je vtlačit do útrob již tak ve švech praskajícího vlaku. Kolem stehna se mi prodrali tři malí skautíci a drze se usadili na zablácených schodech. Bylo vidět, že je nedostatek osobního prostoru rozhodně netrápí. Jeden z nich si dokonce v klidu vytáhl balíček sušenek a začal přímo na podlaze svačit. A drobil mi na šálu. Pohledem jsem odpočítávala každý drobek, který zakotvil na vlněném vzoru, a v duchu jsem toho malého sviště proklínala. Nikdy jsem nebyla moc „children friendly“, dorostenec to pravděpodobně vycítil a natáhnul ke mně ruku s umolousanou sušenkou. S díky jsem zavrtěla hlavou a otrávený pohled jsem nasměrovala jinam. Monotónní drncání vlaku po chvíli přerušil nevinný dětský hlas.
,,Hele a máte ňákou přezdívku?“ zeptal se Pán sušenek a otřel si špinavou pusu hřbetem ruky. Deset drobků na šálu.
,,Mně třeba říkaj králíček,“ dodal ve snaze vybudovat si ve skupině respekt.
,,Táta mi žíká pincezna,“ zašišlala odpověď jeho souputnice a usmála se, čímž dokonale odhalila celou horní řadu zubů-nezubů. Nebohá oběť Zoubkové víly, projelo mi hlavou.
Chvilku bylo ticho. Pohledy dvou skautíků zvědavě směřovaly ke třetímu kamarádovi. Ten ale zarytě mlčel a pohledem se vrtal v zemi. Nakonec se ale přeci jen odhodlal a s nepatrným povzdechnutím ze sebe vypravil:
,,Mně říkaj syreček.“
V tu chvíli jsem měla co dělat, abych nešla smíchy do kolen. Pobaveně jsem s sebou cukla, čímž jsem skoro povalila polovinu vagónu a otočila jsem se k dětem zády. Nejsem přeci žádná necita, že jo. Zadívala jsem se z okna a hlavou mi problesklo, že ta cesta vlastně zase tak špatná není. A že vždycky přeci může být hůř. Třeba když vám začnou říkat syrečku.