Vážka

Slatě, rašeliniště a mokřady. To jsou místa, která patří k Šumavě stejně, jako Vltava, hory a lesy. Jsou to místa, kde se na velice tvrdém podkladě utvořila jezírka, v nichž se usadil rašeliník, suchopýr pochvatý, blatnice bahenní a další rostliny. Tisíce let tam rostly, odumíraly a znovu rostly. Místy je vrstva těchto rostlin a jejich zbytků vysoká až sedm metrů. Na povrchu slatí rostou stromy. Břízy borovice, smrky. Vše v zakrslé formě, doplňovány vzácnou klikvou, šlíchou oboupohlavní, pýrečkem horským i masožravou rosnatkou okrouhlolistou a dalšími bylinami. Tím, co mě nejvíce zaujalo na slatích, je jejich duch. Ve filmech jako je Král Šumavy, jsou ta místa popisována jako nebezpečné pasti na lidi. Jako ošklivá a vlhká, studená místa plná nástrah. Částečně je to i pravdou. Ale slatě jsou i krásné. Když je horký letní den, vše kvete a ptáci zpívají, stává se z noční můry krásné místo. Snad právě ten rozdíl mě na slatích přitahuje. Chodím po povalových chodníčcích a fantazie pracuje na plný výkon. Píši o vážce. Ona to vlastně, možná ani není vážka. Byl jsem poučen, že u nás vážky nežijí. Jen šídla. Později jsem byl poučen, že to tak není. Ale ono mi to, tak nějak, nevadí. Mě se pro toho tvora líbí jméno vážka.