Poutník

Hustým lesem poutník kráčí
neznámou cestou znavený.
Ztemněla noc jak dech dračí
a on bloudí mezi kameny.
Hledá východ, duše teskní,
náhle potká bytost laskavou.
Hledí na ni, zdali nesní -
ukázala cestu mu pravou.

Jde tím směrem - avšak v dáli
za soumraku oči zmámené -
nevidí, tak padl ze skály;
na dně srázu tělo zraněné.
Pak se zjeví ona víla,
stezkou vzhůru ho hned vyvádí;
do poutníka proudí síla,
kam se vydat, ona poradí.

Vtom se kol něj vítr točí,
dech mrazivý pod kůži se vryl.
Poutník zmírá, zavřel oči,
není místa, kde by se teď skryl.
Opět je zde krásná paní,
u ní doma znovu nabral sil.
V pouť vyráží, nemá stání,
k cíli nemnoho již mil.

Však opět poutník dál nemůže,
zlá nemoc mu sílu sebrala.
Je to zázrak? Voní růže!
Světlá bytost před ním vyvstala.
Lékem jemným tělo léčí,
by putování mohl dokončit.
A on před ní v prachu klečí,
otázku tu musel položit.

„Řekněte mi, krásná paní,
Vaše jméno, zdali je smím znát?
Pomáháte bez ustání,
tisíckrát vám budu děkovat.“

Ona se nakloní a praví:

„Jsem Láska“

Každý z nás je tento poutník.
Zdali k cíli taktéž dojdeme?
Poslechneme krásnou paní,
či jak slepci kolem projdeme?