Smrt

Smrt,
to je starší sestra spánku,
lidé často mívají z ní strach.
Přemýšlí o ní,
když dosypou svou slánku,
přemýšlí o ní,
až přiblížil se její práh.

Od narození se k ní blížíme,
každým nádechem, každou vteřinou.
Než oči zavřeme, tak ji vidíme,
ta není přeludem či vidinou.

Pokaždé nosí jinou podobu,
záleží na tom, jak kdo žil.
Kostlivec zve toho do hrobu,
kdo vlastní život promarnil.

Ten, kdo je výčitkami zmítán
a není nic, co mu uleví,
je kostěnou rukou potom vítán,
vstříc lebka se mu zašklebí.

Kostlivec ve svém rozmachu
přeruší života tenkou nit
a duše povalena do prachu
teď kalich hořkosti má pít.

Však anděl s křídly oděn černě,
v tváři nadpozemský jas,
navštíví ty, kteří věrně,
slyšeli svůj vnitřní hlas.

Jemně mečem život zháší,
zva tu duši v onen kraj.
A ta zlehounka se vznáší
na cestu, jež vede v ráj.

Když spojení je přerušeno,
které pojí duše s těly,
ať je dílo Boží ctěno.
Vždyť jsme opět žíti směli.