V roce 1800 a cosi

V roce 1800 a cosi
loukou plnou vlahé rosy
muž a žena spolu kráčí.
Neslyšíce písně kosí,
ona naléhavě prosí,
on se ale jenom mračí.

„Milá paní, nářku zanech,
nezměním nic ve svých plánech,
pevné je to rozhodnutí.
Není přece věcí běžnou,
aby chudák mohl s kněžnou
žít, i přes srdce hnutí.“

„Nízkého jsem původu,
však miluji svobodu
více než-li vína chuť.
I když k Tobě lásku cítím,
přec v past tu se nechytím.
A tak tedy s Pánem buď!“

Než vykročil ve své muce,
políbil jí obě ruce
a s povzdechem odcházel.
Ona chvíli tiše stála,
její tvář však zlostí plála,
z hrdla sípot vycházel.

„Táhni, synu chudé matky,
ještě rád se vrátíš zpátky,
však nečekej přijetí.
Cítím k tobě už jen zlost,
mohl jsi mít všeho dost,
včetně mého objetí.“

„Mýlila ses, drahá paní,
že Ti splním všechna přání“,
muž na to jen krátce děl.
Hned na to se otočil,
by v svou cestu vykročil,
ránem zaduněl pak výstřel.

Žena zbraň svou odhazuje,
duše muže teď putuje
přes práh smrti neodvratný.
On tou smrtí zaplatil
staré viny zbylý díl,
což je zákon neúplatný.

Jaký osud potkal ženu,
jež má duši znetvořenu?
Drcena je tíhou vin?
Náprava jí potrvá,
ale pokud vytrvá,
vyrovná ten hrůzný čin.