Tam na Ukrajině daleké...

Jednotka domobrany se rozutekla, sotva se rozkřiklo, že Němci jsou za kopcem.
Soňa vyšla před domek, kolem nohou se jí batolilo asi čtyřleté dítě. „Sašo!“, krátce vykřikla. „Kde ten hoch může jenom být, ještě se k něčemu připlete.“ Od lesa znělo hřmění motorů. „Mamí, mamí,“ do zahrady vběhl rozcuchaný chlapec. „Mamí, Němci jedou,“ vyhrkl a zase odběhl.
„Tak a je to tady. Ach,… Olegu, proč tu se mnou nejsi? Co teď s námi bude?“
Vzala svou dceru do náruče a vrátila se do domku. Ze skromných zásob začala připravovat oběd, ale nemohla se soustředit. Stále musela myslet na budoucnost. Bude to horší? Lepší?
Na zápraží se ozvaly mužské hlasy. Klepání na dveře! Nejistě k nim přistoupila a pomalu otevřela. Před domkem stáli tři vojáci v šedozelených uniformách.
„Dobrý den, mluvíte německy?“, zeptal se nejmladší z nich.
Bezhlesně přikývla.
„Mohli bychom dostat trochu vody?“, podával jí výmluvně prázdné polní láhve.
Opět přikývla, vzala láhve a odešla ke studni. Voják, který ji prvně oslovil, ji následoval.
„Žijete sama?“, zeptal se a usmál se na ni.
„Ano,“ začala točit rumpálem.
„Muž je v armádě, že?“
„Ne, v pracovním táboře,“, řekla a při této vzpomínce se jí sevřelo srdce. „Už čtyři roky,“ dodala spíše pro sebe.
Voják si sundal čepici a prohrábl si vlasy. „On byl zločinec?“
„Ne, jen neudal svého kamaráda, který vyprávěl politický vtip“, vytáhla okov a začala plnit láhve vodou.
„Hm. S tím teď bude konec. Teď budou sedět v táborech bolševici“, usmál se na ni. „Proto jsme tady. Kouříte?“, vytáhl cigarety a natáhl k ní ruku.
„Ne,“ šeptla, naplnila láhve a spěšně odcházela pryč.
Večer seděla Soňa na zápraží se svými dětmi a pozorovala západ slunce. Přemýšlela nad dnešním dnem. Odpoledne za ní přišel ten mladý voják znovu a prosil o ubytování na tři dny. Souhlasila. Věděla, že jiných se neptali a rovnou tam někoho umístili, takže co zbývalo. Děti od něj dostaly čokoládu a ona dvě masové konzervy. Říkal, že není Němec, ale Holanďan - Johan van Rij, že vstoupil dobrovolně do SS, aby se účastnil tažení proti bolševismu, ukázal jí snímky své snoubenky a rodičů. Vyprávěl o Řecku, Francii… uvolnila mu svou světnici a sama šla spát s dětmi na seník. Měla strach.
Druhý den se voják urychleně rozloučil a odjel i s jednotkou dále na východ.
Nevěděla proč, ale bylo jí to trochu líto.

~*~

Kdy to všechno skončí“, pomyslela si Soňa. „Není co jíst, co nevezmou Němci, to si pro sebe zaberou partyzáni. Pak zase trestné výpravy proti nim, popravy, transporty a tak stále dokola. O muži nemám od začátku války zprávy, kdo ví, zda ještě vůbec žije. Možná, že ho odveleli do armády, k trestnímu praporu. Kdo ví? Třeba se brzy objeví a vezme ji pryč, někam daleko. Daleko. Pryč ode všeho zla, od válek, hladu, bídy, slídivých očí. Ach, Olegu… vrať se brzy.“ Pomalu kráčela k chalupě.
„Soňo,“ zavolal na ni postarší muž. „Soněnko, jak ses rozhodla?“, spiklenecky na ni zamrkal.
„Ne, ne Genadiji Vladimiroviči. Raději budu bydlet sama. Copak to jde, aby vdaná žena bydlela u cizího muže?“, snažila se ho obejít.
Muž ji chytil za ruku. „Nebuď přece hloupá. U mne by ses měla dobře. I o děti bych se postaral,“ naléhal na ni. „Mám zvláštní příděly. Můžu ti pomoct. Zas budou vypravovat transport na práci do Německa, můžu zařídit, abys nejela,“ naklonil se k ní.
Do tváře ji udeřil zápach alkoholu.
„Pusťte mě,“ vyškubla se mu.
„Jak chceš… ty paličatá,“ odcházel nasupeně.

~*~

Proud uprchlíků táhne na západ, každou chvíli se přes vesnici převalí další vlna zoufalců, kteří se snaží spasit útěkem. Soňa sedí na zápraží a přišívá knoflík u košile. Už ani nevnímá ty davy, které prochází kolem její zahrádky.
Skřípla vrátka.
„Dobrý den, Soňo,“ oslovil ji někdo německy. Vzhlédla. To je…Johan van Rij!
„Nemám mnoho času. Za chvíli jedeme dále,“ nejistě přešlapoval. „Kolo štěstěny se otočilo,“ dodal tiše.
Jak se jen změnil – ten usměvavý a sebevědomý muž, napadlo Soňu.
„Přišel jste se rozloučit s Ukrajinkou?“, zeptala se posměšně.
„Ne, chtěl bych vás vzít s sebou, k nám. I s dětmi. Tedy…, pokud chcete,“ vysoukal ze sebe nejistě. „Tady přece nemůžete zůstat. Kdybyste věděla, co se tam děje,“ pokynul hlavou směrem na východ.
„Čemu vděčím za tu starostlivost? A co tomu řekne vaše snoubenka, hm?“, povytáhla obočí.
„Je mrtva, nálet. A co se týče vás, chci vám jen umožnit dostat se odtud pryč.“
„Do reichu? Do Holandska? Nebo snad do Francie?“, zasmála se křečovitě. Pak se ale zarazila, když uviděla jeho smutný pohled. „Ne, ne, to nejde. Děti mi
zemřely, ale můj muž... určitě se vrátí. Chci na něho počkat. Díky za nabídku.“, smutně se usmála.
„Mějte se krásně a … děkuju,“ dodala ještě.
V dálce zapráskaly výstřely.
Johan se přikrčil a znervózněl. „Už musím jít,“ otočil se a vyběhl z vrátek.
Běžel kolem dřevěných chalup ke kostelu. Tam mělo být seřadiště jednotky. Výstřely práskaly všude kolem. Z lesa přibíhaly postavy v civilních šatech a pálily kolem sebe. Partyzáni!
Johan odjistil závěr samopalu. Mezi chalupami se rozprsklo několik výbuchů. Mrštil sebou k zemi a přitiskl se ke kmeni stromu. „Kde jen jsou ostatní? Kde můžou být?“, pomyslil si. Pomalu se zvedl a přískokem běžel ke kostelu. Více instinktivně než okem zahlédl záblesk a vrhl se k zemi. Kulka ho zasáhla do zad, narazila na klíční kost a vyletěla ramenem ven. „Dál, musíš dál. Přece tady nezemřeš“, přerývavě oddychoval. Zvedl se, ale cítil, jak mu kvapem ubývá sil. Uniforma se barvila krví. Nikde nikdo. Ztěžka dosedl na schody kostela. Dveře se pomalu otevřely. Ještě stačil pozvednout samopal, ale zase ho znaveně spustil. Ve dveřích stál kněz. Během okamžiku vtáhl raněného dovnitř. „Teď buď tiše,“ zašeptal lámanou němčinou. Venku pomalu ustávala palba.
„Musím odtud pryč,“ zašeptal Johan. „Když mě tu najdou…“
„Já vím. Ale v takovém stavu se daleko nedostaneš. Zkusím něco vymyslet,“ odmlčel se kněz.
Dveře kostela se prudce otevřely.
„Tak co pope, schováváš fašisty?“, vchod zaplnili tři ozbrojenci. Johan sáhl po samopalu.
„V kostele ne!“, vykřikl kněz a chytil mu ruku.
Partyzáni došli ke zraněnému.
„Esesák,“ procedil skrz zuby jejich velitel.
„Jo, vrahoun žen a dětí,“ přikývl druhý a natáhl kohoutek pistole.
Suše zazněly výstřely.
Kněz se unaveně odvrátil a spočinul pohledem na ikoně.
Střelec si klekl a zouval mrtvému boty. Zbylí dva mu mezitím prohrabovali kapsy. Po kostelní podlaze se válely fotografie a dopisy.
„A co ten?“, prohodil jeden z mužů a kývl na kněze.
„Správně. Zrádce. Teď půjdeš s námi, pope,“ zasmáli se.

~*~

Po týdenním zmatku se sovětská vláda v oblasti upevnila. V noci vtrhlo do chalupy Soni několik mužů.
„To je ona?“, zeptal se poručík.
„Jo, muže má v lágru a sama nechala u sebe dobrovolně přespat Němce,“ přikývl Genadij Vladimirovič Koroljov.
Soňa vše sledovala s klidem, který ji samu překvapil. Počítala se vším i se smrtí.
„Mohla ses mít dobře,“ přitočil se k ní soused a zablýskal očima.
Po osobní prohlídce jí umožnili vzít si několik svršků a odvedli ji do stodoly, kde už bylo několik mužů a žen.
Soud proběhl rychle. Pak tranzitní tábor a transport na východ.
V uších jí ještě zněl soudcův hlas – „… odsuzuje se dle § 58 za spolupráci s nepřítelem na 10 let nucených prací bez možnosti písemného styku.”
Musela se smát.
Komu by asi tak psala.