Putování oním světem

Znenadání, v temné noci,
když z děr lezou v lese mloci,
přišel za mnou jeden pán.
On že bude teď mým druhem,
na pouti po břehu druhém.
Prý je k tomu povolán.

Tak má duše vyletěla
okamžitě z tíhy těla,
neb mne k spěchu pobízel.
Máme prý jen tu noc pouhou,
vidět vše mou bylo touhou.
Tu pouť zbásnit rád bych chtěl.

~*~

Uprostřed krásné krajiny -
potůčky, stromy, květiny,
na kopci jasná, bílá zeď.
Do brány davy spěchaly.
Vidím, můj druh tu otálí.
„Nuže, tak vpřed mne veď!“

Byla tam stavba církevní,
tisíce lidí stojí v ní
modlí se, pějí, klekají.
Že ráj by takto vypadal?
Tak toho jsem se nenadal!
Však někteří okolo reptají:

„Pořád jen poslouchat kázání,
to přece jistě je k zoufání.
Kudy se dostanu rychle ven?”
Tak ke mně pravil kardinál,
vedle něj kněz jakýs stál,
já naslouchal tomu udiven.

Když druhou bránu otevřeli -
jak do vrabců když střelí,
opouští mnohý toto místo.
Můj průvodce ke mně děl:
„To, co jsi zde uviděl,
příčinu má jednu jistou.“

„Tito zde kdys v bludu žili,
že jen v kostelech svou pílí,
v nebi zajistí si místo stálé.
Komu omyl jeho dojde,
druhou bránou potom projde
a ráj hledá někde dále.“

Už jsme více nemeškali,
cestou další se vydali,
která k návrším se vine.
Tam za malým lesíkem,
davy běží s pokřikem
do tepané brány jiné.

Krajina ta, toť stromů sad,
zde nepoznáš žízeň, hlad
a krásní ptáci písně pějí.
Vůkol se ozývá jarý smích,
kolem běžel tlustý mnich;
vesele všichni dovádějí.

Já vrhl se hned v radovánky,
s touhou poznat skryté stránky
místa toho překrásného.
Však ztrpkly mi i sladké plody,
omrzely se tance, hry a hody.
I otázal se druha mého:

„Ač místo toto rájem zdá se,
ztratilo cos na své kráse.
Což ani toto nebem není?“
„Kdo zahálku čeká, nečinnost,
ten stráví tady času dost,
než probudí se z omámení.“

„Kdo bludnou choval představu,
ten dostal se zde do stavu,
že jen prožitím se změní.
Ale vzhůru na pouť naši,
do krajin, kde jiní braši,
prožívají smutné dění.“

Krajina se mění rázem,
oči žasnou nad obrazem,
který nám tu otvírá se.
Ledu plné, smutné pláně
divné klece dal kdos na ně
a v těch klecích lidé, zdá se.

K jedné z klecí jdeme blíže,
tam muž sedí jako kníže,
z jeho tváře chlad se line.
„Kýmže asi tento byl,
že svou pouť zde ukončil?
Zdali naděje mu kyne?“

„V těchto klecích sedí tu,
ti, kdo byli bez citu,“
můj společník ticho ruší.
„Ledová ta pevná stěna
kryje mnohá slavná jména,
aniž toto lidé tuší.“

Jak rád bych si vymohl,
abych těmto pomohl,
však průvodce hlavou vrtí.
„Ti svůj osud v ruce mají,
jenom v citu ledy tají -
jak v životě, tak po smrti.“

Došli jsme pak v nížiny.
Zde, uprostřed bažiny,
tisíce jsem spatřil těl.
Byl zde cítit nepokoj,
lidé vedli spolu boj,
každý nad hladinu chtěl.

„Jak snad tušíš, jsme na prahu
u bažiny sebevrahů.
Po smrti zde konec mají.“
Vzduchem se nese hrozný křik,
kletby, nadávky i vzlyk,
až se z toho dech mi tají.

„Což těm pomoci již není
a jsou všichni zatraceni?“
Otázku hned jemu kladu.
„Ta krajina, to není cela,
nikdo není ztracen zcela.
Vidíš tam tu ženu vzadu?“

Ona žena byla z mála,
která druhým pomáhala,
vynořit se nad hladinu.
Při konání toho díla,
lásku v sobě probudila.
Částečně tak smyla vinu.

„Nespravedlnost se neděje,
v tom, příteli, je naděje
a všeho bytí skryté taje.
Nuž, dlouho jsme se zdrželi,
nechť srdce tvé se zocelí,
my v horší nyní jdeme kraje.“

Sešli jsme pak stezkou níže,
tam hned na mne padla tíže;
můj druh mne však utišil:
„Zadrž, příteli, nezoufej,
na cestu se klidně dej.
Vždyť vidíš jen pekla díl.“

Potkali jsme brzy muže,
vychrtlého kost a kůže,
šel s řetězem na nohou.
Těžce hrbil v muce plec,
že byl velký lakomec,
táhl tady truhlu svou.

Zastavil se o kus dál,
víko truhly oddělal –
do zlata si vnořil ruce.
Poklad spálil jeho dlaně,
v chtivosti on nedbal na ně.
Sám šel dále ve své muce.

I vešli jsme do sklepení,
bývalo to kdys vězení,
tam jsem spatřil zvláštní děj.
V plamenech zde člověk stál,
kolem něj dav tancoval.
Divých postav byl to rej.

„Inkvizitorem – byl ten muž,
mnoho let zde tráví už
v spárech vlastních obětí.“
„Bude se tu dlouho soužit?“
„Dokud po zlu bude toužit.
Může to trvat staletí.“

Kus dál trčí černá skála,
tam dvě vojska čelem stála,
čekajíce povel k boji.
Když zazněla polnice,
hned se strhla pranice;
černé postavy se rojí.

Jelikož zde nejsou zbraně,
tak k útoku a k obraně
používá se zubů, nehtů.
Sotva jsem to uviděl,
již jsem jinam kráčet chtěl,
pryč z krajiny barvy dehtu.

Přemýšlel jsem o Bohu,
když jsem viděl rozlohu
místa toho ohavného;
i průvodce jal se ptáti:
„Jak se mohlo toto státi,
že Pán strpí cos tak zlého?“

„Myslíš, že se zalíbilo
stvořit Pánu toto dílo?“
průvodce se otázal.
„Věř tomu, že je to tak -
člověk vtiskl zde svůj znak.
On sám toto dokázal.“

„Z nízkých vášní, slov a činů
člověk stvořil všechnu špínu,
která tady hromadí se.
To, co jsi zde uviděl,
ve svobodné vůli chtěl.
Snad zde jednou vyléčí se.“

„Z těchto slov mne srdce bolí,
však dobrou dráhu někdo volí.
Kudy potom ubírá se?“
„Stvoření má mnoho míst,
tím si, příteli, buď jist.
Chceš je vidět, zdá se.“

„Zbývá sice chvíle pouhá,
je-li to však tvoje touha,
ukáži ti světlé luhy.“
Za okamžik pouhý jen
stál jsem jako oslepen
v jásajících barvách duhy.

Pouze chvíli jsem tu stál -
již průvodce ponoukal:
„Nazpátek je třeba jíti.“
Bleskurychle jako střela
byl jsem opět vprostřed těla
a uslyšel budík zníti.