Potulný kazatel

Potulný kazatel prochází krajinou,
ten vetchý stařec nekáže již.
Naplněn v nitru překrásnou vidinou,
nevolá do tmy: „Člověče spíš!“

Už jenom stromům, ptákům a zvěři
vypráví o tom, co v nitru se chvěje.
Dávno byl vyhnán od lidských dveří,
když člověk ho spatří – tak pouze kleje.

Občas se najdou na cestách poutníci
a chtějí vyslyšet tu novou zvěst.
Po chvíli zamrzne jim usměv na líci,
ozve se výsměch, či zvedne pěst.

Chystáme pro něj kazajku svěrací,
hromadu tablet a skotských střiků.
Ihned, když hlasem do ticha burácí,
každý si roztočí flašinetu kliku.

Člověk chce slyšet cukrová slova,
která ho podpoří v ješitnosti.
Podoben pštrosu hlavu si schová
a tam sní ty své sny o marnosti.

Pomalu ke konci jeho pouť spěje,
možná že přežije jen jednu zimu.
Kdo k nám pak zavolá: „Lidé, už zle je!
Bojme se sklizně svých vlastních činů!“