Mor

Z otevřených dveří pokoje vyřvávala píseň ze starého magnetofonu:
„Skinhead, skinhead, bomber zelenej, těžký boty až na horu zavázaný, skinhead, skinhead, je vyholenej a to není zakázaný…“.
„Zdar, soukmenovče“ zahlaholil světlovlasý mladík, asi 19letý, a vstoupil do místnosti.
„Sieg, kamaráde,“ ze židle se zvedl stejně starý muž, oblečený v khaki bomberu. „Mám pro tebe tu gas masku a helmu. Sice není originál bojová, ale to stejně nikdo nepozná, furt to bude lepší, než ta rezavá, kterou ste našli minulý rok. Měl by se tu za chvíli stavit Kopec, prý má pro tebe to bodlo. Nedáme nějaký film?“, vychrlil ze sebe.
„Jo, ale něco pořádného, ne jak minule, ta Bitva v Ardenách, to byla blbost. Hrdinové Amíci a neschopní Němci“, příchozí se posadil na postel.
„Tak dáme Ponorku, nebo Želený kříž, nebo…“
Do pokoje vstoupil další mladík. „Čau, náckové, tu je to bodlo,“ vytáhl z tašky německý bodák zabalený ve voskovaném papíře.
„Ten vypadá jak právě vyrobený,“ rozplýval se nadšením světlovlasý mladík a vytáhl bodák z pochvy. „Kde to sháníš, Kopec?“
„To nic není, u nás ve Zbirohu nebo na burzách se dá sehnat všechno možné, čumte,“ sáhl do kapsy a vytáhl pistoli Luger P08.
„Funkční?“
„Jasně,“ odvětil Kopecký, natáhl závěr, přistoupil k oknu, otevřel a vystřelil do tmy.
„Ty jsi kretén, ses pominul ne? Co když to někdo uslyšel?“ pustili se do něj oba mladíci.
„Buďte v klidu,“ Kopecký zajistil pistoli. „Pokud budete chtít něco sehnat, dejte vědět. Za ten bodák chci 1500. Čus,“ odkráčel z místnosti.
„To je magor.“ Z horní postele se svezl další mladík. „Pamatujete, jak na vojně mířil z okna nabitým samopalem na plukovníka, nebo jak si polil mantl ředidlem a běhal zapálený po chodbě, nebo jak jednou vyváděl s tím RPGéčkem?“
„No jo, má rád zbraně. Pohoda, ne, Dube?“
„Jo, pohoda. Vy se taky z těch haknkrjců jednou pominete. Co vás na tom furt baví? Adolf, zabíjení, bombardování… Nevadí vám ty koncentráky?“
„Jaké koncentráky, to neřeším. Mně fascinuje ta armáda, chápeš? Adolf, to byl pomatený frajtr, ale takový Rommel, Skorzeny, Guderian, to je jiná klasa. Stuky, panthery, pumy, tygry…Es braust unser Panzer Im Sturmwind dahin…“, zanotoval světlovlasý mladík. „To když slyším, tak mi běhá mráz po zádech“.
Radovan Doubek mávl rukou a vyšel ven z místnosti.
„Zítra bysme mohli po škole objet armyshopy, co?,“ otočil se mladík v bomberu k návštěvníkovi. „Minule jsem v centru narazil na sako SS. Ptám se na cenu a prý 1500, tak tahám prachy z kapsy a ten chlápek se ušklíbl. Prý 1500, ale marek. Ale měl tam kraťasy Afrikakorpsu, by se ti hodily ne?“
„To jo, ale až po výplatě. Koupím od Kopce to bodlo a zbude mi tak akorát na cestu domů. Stejně bych se měl učit anglinu, pozítří píšeme. Škoda, že jsem si nevybral němčinu, ale tu jsem na střední neměl a z angliny umím aspoň něco. Tak jedu na jistotu.“
„Není špatné umět jazyk nepřítele“, kamaráde“.
Do dveří vstoupil mladík v uniformě strážmistra. „Tome,“ obrátil se k jednomu z hochů. „potřeboval bych vyměnit hlídku na parkovišti, o víkendu. Přijede mi mladá. Šlo by to? Co?“
„Ale, jo. Znáte se? To je Wolf, východní Sudety,“ otočil se k světlovlasému mladíkovi a ušklíbl se. A to je Marten, prastrýc padl u Monte Cassina, klasa. Sbírá věci od ponorkářů.“
Hoši si potřásli rukou.
Na Střední policejní školu v Praze – Hrdlořezích se snášel podzimní večer roku 1992.