Kaleidoskop

Květy stále ještě voní,
příroda však slzy roní,
už neběží stáda koní
po lukách zelených.
Je to k vzteku, je to k pláči,
černý dým se k nebi stáčí,
mrtvá řeka smutně tlačí
proud splašků rezavých.

Tak zanikl hlahol ptačí,
smutný dav jen městem kráčí,
šedý déšť vše kolem smáčí
v umělém bludišti.
Po nebi teď táhnou mraky,
vítr suší staré vraky,
děti pouštějí si draky
na místním smetišti.

Černá barva s šedou chodí,
za ruce se spolu vodí,
dál se noví ptáci rodí
v uschlém stromoví.
Kdo ví, kam to všechno míří?
Proč jak slepí lidé hýří,
když s temnotou se smíří?
Kdo mi odpoví?

Dálnice jsme propojili,
v hutích ohně zapálili
a přehrady postavili
ve jménu pokroku.
Peníze dnes vládnou světu
bez ohledů na planetu,
zahrajme jí na trumpetu
nápěv smutný do kroku.

Při pohledu tom mne mrazí,
po lesích teď chodí vrazi.
Oni projdou každé mlází
těžko naposled.
Koho to dnes asi bolí,
když za peníze zvěř si skolí,
jež nalákána hroudou soli
přišla před posed?

A těch zvířat se neptáme,
do klecí je zavíráme,
ať je přece dobře známe,
bude jim tam lépe.
Tak za zábavu nám tu ručí.
Že v cirkusech se ona mučí?
Spokojeně davy mručí,
k utrpení slepé.

V každém státě zase zbrojí,
na hranici dráty stojí –
vše je připraveno k boji,
stačí jenom vystřelit.
A zelené mozky
dále hrají v kostky -
o svět, který v trosky,
stačily již proměnit.

Přestože jsou plné sklady,
spousta lidí zmírá hlady,
neustále mnohé vlády
jenom chytračí.
„Vy jste malý, chudý stát,
nemůžeme vám nic dát,
chcete jenom děkovat,
to nám ovšem nestačí.“

Pod vzletným hesly
mnozí lidé klesli,
se zdviženými vesly
kalným proudem plují.
Čistému je všechno čisté,
to je přece dávno jisté,
teď zábrany zmizte.
A tak neřest bují.

Chybí-li ti znalosti,
pomohou hned známosti,
nemusíš mít starosti,
vždyť je snadné žít.
Někdy stačí vizitka,
obálka či razítka,
stejně jako kružítka
pohyblivý musíš být.