O pár štípaných 4/10

9
Řeka, na ní sem tam loďka pramice. Na jedné Jirka. Mává, ke břehu přibíhá Věra. Jirka připlouvá, Věra si sedá proti němu.

Věra: „Romantiku jsi zvolil, paráda.“
Jirka: „Já už jsem duše taková.“
Věra: „Romantická?“
Jirka: „To ani ne, ale volím prostředí přiměřený situaci. Úbor taky. S tebou na loďky a do drogových doupat přiměřeně zchátrám. Na tvrdou muziku jedině v řetězech a sichrhajsky v uších.“
Věra: „Pletací dráty v nozdrách. Vzkaž mi, přijdu se podívat. Kravatu nosíš?“
Jirka: „Motýlka.“
Věra: „Že tě vždycky vidím v džínách a triku.“
Jirka: „Jak říkám, přiměřeně situaci.“
Věra: „Aha, tak to jo. Hele, víš, že se váš Mirek líbí mojí ségře? Jednou kvůli němu dokonce vyprskla, hošík se nezdá.“
Jirka: „Jeho bráchovi se zas líbí její ségra.“
Věra: „To jsi řekl moc pěkně. Diplomaticky. Jste jen dva, jako my, abych si teda byla jistá?“
Jirka: „Jo, leda že by levoboček. A on se mě ptal, mezulán, o čem si povídat s holkou, aby to nebylo blbý, ale to už je dost dlouho.“
Věra: „Cos mu poradil, to mě zajímá.“
Jirka: „Přece ti neprozradím taje svýho šarmu. Mimo to, když si takhle povídám s holkou, tak jsi vždycky u toho. Snad víš, o čem si povídáme, ne?“
Věra: „Zajímá mě, cos řek jemu, mně nemusíš nic prozrazovat.“
Jirka: „Stejně jsem zachoval tajemství. Ale táta se do toho vložil, že slyšel, jak na tebe volám, kdy mě svedeš.“
Věra: „Jo, a potom jsi svedl ty mne.“
Jirka: „Nno… taky si přiznej ňákou zásluhu.“

Jejich loďku mezitím míjí jiná, také mládenec s dívkou. V mládenci poznáváme 1. Policistu, je ovšem v civilu. Přátelsky se zdraví s Věrou, Jirka a policistova dívka také kývnou na pozdrav.

Jirka: „Kdo to byl?“
Věra: „Jeden ten policajt, co měli ten výstup s Honzou.“
Jirka: „Ty ho znáš?“
Věra: „Vždyť jsem tam byla kolikrát vypovídat, jak to bylo. Hoši z toho maj ňáký řízení.“
Jirka: „To jsem tenkrát o něco přišel. A vždyť šlo o blbost, ne? Jenom nějaký divadýlko.“
Věra: „No jo, ale to oni nesměj. Že si měli uvědomit, jak to vypadá.“

Přejde se na 1. policistu s dívkou.

1. policista: „To není on, ten jede támhle, myslím. Tohle byl asi její kluk.

Blíží se dvě loďky, v jedné Honza u vesel, proti němu Dana a Gita. V druhé tři dívky, které jsme viděli s Danou a Gitou u Hůlků.

1. policista (Dívá se pozorněji): „Jo, to je on. To je jeho ségra, s ním.“
Dívka: „Ta černá?“
1. policista: „Nó, ty… Ta je těch novejch Cikánů.“

Míjejí se s Honzovou loďkou, 1. Policista se zdraví s Honzou a Danou.

1. policista (K Honzovi): „Tak co, ukážeš se?“
Honza: „Jo, ale nebude něco ten váš šéf?“
1. policista „To je dobrý, říkal, že můžeš i kouknout do knihovny, když budeš chtít. (A ještě, už přes kus vody): „Prej to byl první pendrekovej tanec, kterej byl aspoň trochu k něčemu dobrej.“

Děj zůstává u Honzy.

Gita: „Kde se máš ukázat?“
Dana: „On chodí k policajtům, i když nemusí, víš?“
Honza: „Trochu jsem tam očumoval a ono je to zajímavý, víš?“
Dana: „Nakonec se k nim ještě dáš a budem mít v rodině policajta.“
Honza: „Nemysli, že mě to nenapadlo.“
Gita: „Ten druhej tam chodí taky?“
Honza: „Kterej druhej?“
Dana: „Ona myslí Vencu.“
Honza: „Jo, někdy, ale on toho má víc, ale taky ho to zajímá.“
Gita: „Čeho má víc?“
Honza: „Hraje šachy a pořád něco kutí a študuje. A spolu chodíme na basket.“
Gita: „Holky taky choděj na basket?“
Honza: „To víš že jo, přece!“
Gita: „To vím že jo, ale jestli tady je taky basket pro holky, to není všude.“
Honza: „Jo, ale moc jich není. A co furt vyšetřuješ? Tak se k nim přihlaš, budou jedině rády.“
Dana: „On se totiž Vašík na Gitu nenápadně vyptával, jako teď ona na něj. Asi mu padla do oka, naše černá perla.“
Gita: „Náhodou na minulý škole jsem chodila do basketu, ale tady to není.“
Honza: „Je, ale ne při škole.“

Tři dívky v druhé loďce jim trochu ujely. Volají: „Neflinkejte se, zabrat, jedem!“ Honza se trochu opírá do vesel a jedou za nimi.

Honza: „Vždyť tamhle Jitka tam chodí.“
Gita: „Jitko!“
Dívky se otáčejí a jedna volá: „No?“
Gita: „Prej děláš basket, jo?“
Jitka: „Nó, proč, chceš se přidat?“
Gita: „Já ho hrála, tak co by ne? Kdy a kde?“
Jitka: „Pozejtří, hned ze školy.“
Dana (Ke Gitě): „Neztrácíš čas, to je fakt.“
Gita: „Vždyť už jsem tu přes tři měsíce, dávno jsem mohla hrát.“
Dana: „Ale já myslím Vaška.“
Gita: „Ále…“ (K Honzovi): „Stejně hrajete jindy než holky, ne?“
Honza: „No jo, ale chodíme si fandit. A stejně jsme kolikrát pohromadě, neboj, však si spolu i zahrajete.“
Mezitím se loďky vzdalují.


Pokračování