O pár štípaných 3/10

7
V policejním autě.

3. policista: „Ten teda prskal do tý vysílačky, já snad mám mokrý ucho. Už to věděl, volalo mu to plno lidí. Čekal prej jenom, co mu řeknem my. Chce hlášení o zákroku.
Honza: „Takže i kdyby táta neblbnul…“
3. policista: „Takhle to bude nejlepší.“

8
U Hůlků v bytě. Hůlková si čte časopis. Místností procházejí Dana, Gita a další tři dívky. Loučí se, umlovají se napříště. Odcházejí. Dana jde zpátky.

Hůlková: „Danuško, to romský děvče…“
Dana: „Klidně říkej Cikánka, ona umí česky.“
Hůlková: „Jistě, já jen, jestli ji dobře znáš.“
Dana: „Ale mami, vždyť ty máš taky kamarády mezi Cikánama, paní Gonsová je černá jak bota a jak si s ní rozumíš!“
Hůlková: „Taky se s ní dobře znám. Já ti přece neříkám, aby ses s ní nekamarádila.“
Dana: „Na ty ostatní se neptáš, jestli je znám!“
Hůlková: „Nemusíš se hned tak ježit. A taky nevíš, jaký problémy mají Gonsovi s příbuznejma. Když se sjedou a začnou vyvádět…“
Dana: „To teda vím, od jejich Lojzy, ale ten to líčí jako parádní zážitky.“
Hůlková: „Jo, protože to po nich nemusí urovnávat po sousedech. Ty to děvče znáš z kurzu?“
Dana: „Do kurzu chodí taky, ale znám ji ze školy. Přistěhovali se do toho baráku, co bydlej Koulovi.“
Hůlková: „No jo, Koulovka povídala, že se k nim stěhuje nějaká romská rodina, jenže to už je dýl. Měla nějaký obavy, ale od tý doby už nic neříkala.“
Dana: „Tak dva měsíce.“
Hůlková: „Takže už ji znáš?“
Dana: „No jó, pořád, ona je dobrá.“

Přichází Hůlka. Zdraví, Hůlková a Dana také. Hůlka si mezi řečí odkládá, přezouvá se, vyndavá nějaké věci na psací stůl a sedá si.

Hůlka: „Co mi ten náš pacholek vyved! Já na něj večer čekám, že mu řeknu, že dneska jdeme k doktorovi aby ho prohlíd. Mladej pán přitáh až někdy v noci, tak já mezi tím volám Syrovýmu, že k němu přijdem. A že nějaký modřiny musí najít, ať se snaží. Copak může bejt takovej habán bez modřin? Vždyť sportuje! A víte, co mi řekl? Že ho prohlíd už před hodinou! Že u něj byl s policajtama! Dokonce sepisovali protokol. A jejich doktor ho prohlíd taky. Takhle mi náš pán podráží nohy. Měl jen pár zastaralejch podlitin. Žádný výraznější hematom. Takhle je to v protokolu. O nevýrazných hematomech ani slovo. A ty by mohly bejt čerstvý. Tak už jsem na něj nečekal, vždyť bych ho musel utlouct.“
Dana: „Ale, a pročpak?“
Hůlka: „ Sebere se a nechá se prohlídnout, abych nemoh nic dělat.“
Dana: „Ty jsi chtěl, aby se nechal prohlídnout u doktora a on se nechal prohlídnout u doktora. To je teda lumpárna.“
Hůlka: „Já jsem to měl zařídit!“
Hůlková: „Ale vždyť by na něm stejně nic nenašel, tak co?“
Hůlka: „Třeba jo, u těch podlitin si mohl nechat pro sebe, že jsou zastaralý.“
Hůlková: „To bys chtěl, aby podváděl? Aby lhal jen kvůli tomu, že ty sis umanul?“
Hůlka: „Jak to umanul? Víš, co já slyším v jednom kuse? Že mi kluka zbijou policajti a já to nechám bejt?“
Dana: „Nikdo ho nezbil.“
Hůlková: „A co kdybys jim řekl, že tvůj syn si takový věci umí řešit sám? Ať si ti tví kolegové utírají svejm dospělejm dětem zadky sami!“
Dana: „No já nevím, posledně jsem ho učila dělat kličky na botách. Je schopný a snaživý.“
Hůlka: „Kde vůbec je?“
Hůlková: „Volal, že přijde později.“
Dana: „Vsadím se, že se zas někde pere s policajtama. To je taková sociální choroba. V rodinách bídně situovaných kriminálních živlů – bylo to v ňákým filmu.“
Hůlka: „Já si to stejně oběhnu co a jak. Aspoň vědět to musím, to mi snad dovolíte.“


Pokračování