KOST BEZ KŮŽE

Je ticho, tma a noc,
snažím se zaspat strach,
jenž nade mnou má moc
a často přejde práh.

Náhle však slyším kroky
a je to velké drama.
Ten zvuk jsem neslyšela roky,
protože bydlím sama!

Chci spát,
snad je to zlý sen.
je to zlý sen snad,
opakuji jen.

Klika se naráz k zemi kloní,
choulím se pod peřinu.
Mé oči slzy roní,
neb cítím strach a vinu.

Já žádám dost už,
zraňuješ můj cit.
Vraž do mě nůž
Nebo nech mě být.

Mžourám ke dveřím,
nyní již dokořán jsou.
Tomu, co vidím nevěřím,
možná je to tou tmou.

Možná mě oči klamou,
i to se stávat může.
Chci si promluvit s tou dámou,
Ona je kost – bez kůže!

Nabízí kostnatou ručku,
chce, abych šla s ní.
Stačí pár drobných krůčků
a vše se objasní.

Padám do jejího objetí,
problémy najedou mizí.
Každá strast ode mě uletí
a je mi naprosto cizí.

Já doufám v jediné,
neopustí mě ona snad.
a vždy si mě k sobě přivine,
kdykoli budu cítit (c)hlad.