KŘEHOUČKÁ PŘÍTELKYNĚ

Stojí na kraji města
maličkatý domek
a k domku vede cesta
a u ní roste stromek.

Já z centra jsem se vydala
po té cestě k němu,
ve snech jsem ho vídala,
tak věřím svému vjemu.

Přišla jsem k stavení,
je však opuštěné?
Na zvonku není příjmení,
něco mě dovnitř žene!

A že jsem slušně vychovaná,
na dveře zlehka klepu.
Když nikdo neotvírá otevřu si sama,
což zrychluje mi na srdečním tepu.

Tak klid a žádnou paniku,
náhle však zevnitř ozve se hlas:
„Je otevřeno, stačí vzít za kliku,
a rychle zavři, ať nevleze sem mráz.“

Má ruka dveře otevírá,
tak zlehka, zkoumavě až.
Srdce bije, přitom hrudník svírá,
snad to není nějaká kamufláž…

U okna s záclonkou s kvítky
stojí mladá kostřička.
Ručičky jako nitky,
hlava bez vlasů, maličká.

Když otáčí se ke mně,
úžasem jdu do kolen.
Ona vypadá tak křehce, jemně,
a já jejím hostem jsem.

Dává mi svou pitnou vodu
na překrásné prostírání.
Proč si se mnou dělá škodu,
tak to vážně nemám zdání.

Nechává mě přespat v noci,
zmítá mnou jen nadšení.
Pak říká, že budu moci
najít u ní bydlení.

Čas zde plyne,
je mi milo.
Bydlení jiné
už by se mi nelíbilo.

Jednoho dne z rána
přišli lidé v bílém.
Vzbudila mě dveří rána,
což bylo jejich cílem.

Jeden mi nabíd, ať jdu s ním,
já odmítla rázně.
Tak odtáhli mě násilím
nehledě na mé strachy, bázně.

Držela kostra mě pevně,
Zůstat s ní – to byl můj cíl.
Jenže má kostřička zjevně
maloučko měla jen sil…

Začali učit mě bez ní žít,
já nechtěla to připustit.
Bez ní nebyl pln můj cit,
s jinými nechtěla jsem hovořit.

Však dlouhý uběhl čas už,
co jsme se neviděly.
A snažil se nejeden muž,
abych změnila svůj život celý.

Jednou jsem zůstala bez hlídání
a tak jsem prchla zpět.
Jak se to stalo nemám zdání,
ale zas jsem našla ten svůj svět.

Začala na mě nejdřív zostra
Však lepší kostry není,
A že to byla milá kostra,
za všechno dala mi odpuštění.