MĚSTO

Marná sláva,
žádná zpráva,
svět se světům staví.
Těžká hlava
chápat dává,
že nezajímá ji zdraví.
Únik zbývá,
naděje snivá
realitu otevírá
a povaha nedůtklivá
světlé chvilky občas mívá,
když se svět té realitě vzpírá.
Potřeba uprchnout,
najít svůj tajný kout,
převládá stále.
Aby je nestrh´proud,
nesmí se ani hnout
naděje malé.
A tak začíná se dít,
co se dávno má se přihodit.
První stavební kámen pad
a o to víc to budí klid,
naději chce to rozjitřit
a tak už není hlad.
Mělo se to stát…
Z kamene se stává dům,
to je věru velký um,
jak rychle mění víska tvar
jak zvětšuje se každým dnem.
Na začátku budov pár,
dneska město sahá sem
a schovává se před světem.
A tam kde dřív byl jenom les,
každý ví, co je tam dnes.
Každý domek schová pocit,
který někdy dříve procit,
schová tělu jeho duši,
učí duši co se sluší.
Každý dům je útočiště,
těch ztracených naleziště,
trosečníků přístaviště,
odpadlíků působiště,
léčí city bolavý.
Proto města drží se jak klíště
ten, kdo ho v sobě vystaví.
Však pozor na to,
vše růžové není.
Prakticky vzato
lidé nejsou spokojení,
když najdeme si v sobě svět.
A v euforie opojení
jiné reality není,
jako by nám bylo pět.
A že je město vlídné tak,
dochází brzy ke zboření
a znovu chce to vystavět.
Tentokrát jinak, bezpečněji však.
Tak tedy je město obehnáno zdí
a strach nad ním neustále bdí.
Zbavuje zeď velkých děr,
udržuje správný směr.
Městečko už roste, sílí
a tak za maličkou chvíli
z bezpečí se hrozba stává,
ale slast – ta přetrvává!
A městečko uvnitř nás
Navenek nám chrání krásu
V skutečnosti bere jasu.
(a plno vlasů…)
A tak život navždy zhas…