Balada o staré lásce

Byl slunný jarní den
a jarní nálada.
A jedna dívka jako květ,
jenž do krásy každým dnem kvet,
dnes hodlala si splnit sen.
Tak do obálky dopis skládá,
nadepsán „Lásce, tajná ctitelka“.
Však tahle láska, chlapec ten,
nechoval k dívce stejný cit.
Zvládla by jeho láska nevelká
dívčino srdce naplnit?
Tvář jeho zmatená
zaskočila dívku trochu.
Začti se víc, milý hochu,
ať udrží své slzy v očích
tahle dívčina.
On, zvyklý nebyl na ten fakt,
že v dnešní době dopis psát
snad ještě někdo troufne si.
Vidno, že marně mezi řádky tápe
a přestává být nad věcí.
Navyklý, že dívky chodí
do jeho náruče běžně se ohřát,
mezi řádky zmateně bloudí
i s touhle chtěl by si pohrát,
však nezná jméno,
žádná stopa.
Náhle slyší za stěnou,
jak někdo tiše botama šoupá.
A rozbíhá se dívce vstříc,
třebaže nemá jistotu,
že je to ona autorka.
A dívka, stydlivá, na slovo skoupá
uhání čím dál víc a víc,
až po cestě ztrácí botu.
Tohle však není pohádka
a dívka není Popelka.
Popadá dechu, nemá sil,
chlapec dobíhá, ona se zastavuje.
A i když to nebyl její cíl,
do očí nyní mu hledí.
On však nemá zájem nyní,
marně hledám na to rým,
kdykoli předtím on si jí sotva všim.
Byli oba tak moc jiní,
jeho pohled jako šíp,
jenž do srdce ji prudce bodá.
Ona nebyla jeho typ.

A tak první láska hasne,
tak už to hold bývá.
Každému je předem jasné,
že první láska je nestálá, snivá,
přesto však nikoho nenapadne,
jak smutně končit může.
Jak jaro najednou je chladné,
jak vadne každá růže,
najednou každá vadne.

Dívka i chlapec však žili dál,
a příběh zdaleka nekončí jim.
Chlapec laškovat každý den s jinou nepřestal
a dívka žila zas životem svým.
Dospěli oba,
zapomněli na ten den,
kdy v dívce byl smutek a zloba
a chlapec jí zničil sen.
Záletný chlapec zalétá stále
zatímco dívka ve velkém sále,
celá v bílém, v rukách bílé růže
vede si k oltáři budoucího muže.
Vůbec si nevzpomene k oltáři na cestě,
jak silná její první láska byla.
Všichni již tleskají nevěstě
a o tom přeci celý život snila.
Krásná svatba a všude květy,
ani ji nenapadá,
že zanedlouho propojí se zas dva světy.
Slunce nestihlo vyjít a zas zapadá.


Vychází z kostela,
zvony dvanáctou odbíjí.
Nevěsta celá veselá
červené víno popíjí.
Nejasně v tom opojení,
však přesto spatřuje
kdysi předmět svého krásného snění,
který k zbláznění dodnes miluje.
Jeho vlasy, chůze frajera,
zestárli, ale stejný zůstal jeho stín.
Však cudný byl její klín
a v úvahu nepadala nevěra,
i kdyby třeba o ni stál.
Vždyť vychází z kostela
a novomanžel její lásku tolik si přál.
I když jistá si zdaleka nebyla,
zda opravdu byl to on,
o svatební noci jen na něj myslila
a když srdce bušilo jí jako zvon,
nebyl to její manžel,
kdo to způsobil.
Žel,
s myšlenkami cit se jen násobil
a zbavit se té naděje-
nemožný cíl.
Příběh bez děje
zase se rozohnil.

Když manžel jednou nebyl doma,
v zahraničí povinnosti měl,
dívka zůstala v bytě sama,
chlapec, dnes již chlap byl,
na dveře zlehka zaklepal,
že rád by si s ní promluvil,
tak pustila ho dál.
I když mozek křičel ne,
srdce nejraději by svléklo podprsenku.
On, že prý lituje toho dne,
kdy nechoval se jako muž.
Ona, prý ať nepostává venku,
ať posadí se ke stolu,
ať zdrží se,
ať neodchází pryč.
Už představovala si je dva spolu,
jako to tenkrát psala v dopise
a stěží ovládala chtíč.

Seděli spolu,
pili čaj.
Dívka vždy oči sklopené dolu,
vždyť každý pohled byl na zemi ráj
a s každým úsměvem rostla chuť
položit ruce na jeho hruď,
svléknout mu košili,
rozpustit si vlasy,
a byť jen na chvíli
být zase náctiletá.
Co její duši spasí
a jak toho docílí,
když pronikne do jeho světa?

On svou ruku položil
na její chladné dlaně.
V tu ránu poznal, že jen pro ni žil.
Ostatní dívky?
Dočista zapomněl na ně.
Zapila čajem dívka cit,
jenž pro něj hořel jen.
Než chlapce vyhodila,
stihla ho políbit
a on celý omámen
div nelíbal na chodbě dveře.
A ona z druhé strany.
Otevřely se staré rány,
až srdce se z toho sevře
a rozum nerozumí tomu.
Tak toulal se mladík od domu k domu
a neměl na zálety pomyšlení.
Nyní věděl, že jen o ni stojí.
Však může mít žena srdce dvojí?
Oběma mužům být věrnou paní?

Tak chlapec loudal se nočním městem,
město už spalo, dívka ne.
Co chlapce zavedlo právě sem,
k dívčině právě zadané?
Bylo to volání z jiných sfér
či pouze starý vyhaslý cit?
Jak moc si přál chlapec ten večer
dívčin cit znovu naplnit.
I procházel se bezděky,
procházel louky, paseky,
uličky, náměstí,
byla tma, on neztratil se přeci,
však v mysli došel na scestí.
Fyzicky volný, přesto v kleci.
Pocitové vězení
nedalo mu klid
a náhle probuzen byl ze snění,
nemohl o dívce dál snít
když na druhé straně ulice
spatřil něčí siluetu.
A byl si jistý navíce,
že již někdy došlo k jejich střetu
či alespoň ho někde zřel.
Běžely vteřiny,
vzpomněl si už,
dívčin novomanžel
vrací se z ciziny.
Ano, skutečně, je to její muž.

Žárlení svazuje,
a ten, kdo nechá se jím unést
v každičkém spatřuje
někoho, kdo polovičku může mu svést.
Žárlit však na manžela,
jen blázen schopný by toho byl.
Kdo však miluje oddaně, zcela,
manžela klidně by zahubil.
Žárlení spaluje
a srdce svírá
tomu, kdo miluje,
v kapse kudlu otevírá.
Když není kudly,
ruce sílí,
líčka zrudly,
dlaně krk ovily
a tisknou ze všech sil.
Proti chlapcově přesvědčení,
však za pár chvil
dívčin vyvolený živý není.
K zemi padá bezvládné tělo
To chlapec nechtěl,
srdce se mu jenom chvělo,
celý se hrůzou jenom chvěl.
Nechal tam mrtvolu ležet jak byla,
utíkal, dokud vládla noc
ve smrti manžela naděje, síla se objevila,
naděje, síla a moc.
Druhý den jakoby náhodou,
procházel chlapec okolo místa činu.
Dívka tam stála, slz plné oči,
seznámena s tou příhodou
a chlapec jí nepřiznal svou vinu.
Spočinula v jeho náruči,
u viníka hledala oporu,
přivinula se k netvoru,
aniž by jenom tušila,
že své slzy sušila
u příčiny svého žalu.
A bez toho vědomí,
chlapce domů vzala.
Ač chlapce sžíralo svědomí,
ona po tomhle toužila odmala,
že spolu budou žít.
To dodávalo mu jistý klid,
že jí jenom splnil přání.
Kdyby však měla jenom zdání,
že pro její dětskou lásku navždy život zhas,
neoddávala by zas
své srdce do chlapcových dlaní.
Při tom činu myslel jen na ni
a teď ten nešťastník
nedostane z hlavy ten svůj hřích.

Mladá vdova s chlapcem žila,
po jeho boku dlouhý rok.
Však smrt manžela hodně jí ublížila
a nechtěla uspěchat první krok,
kdy s chlapcem snad by něco měla víc.
Chlapec vždy vycházel jí vstříc
a pokorně čekal na správný čas,
kdy okusí jejích krás,
kdy ona jeho se stane.
Byl to už rok a nikdy dívce ztrápené
ani se nezmínil,
kdo tisknul krk ze všech sil
muži když vracel se za ní.
Chlapec doufal, že brzy stane se jeho paní.
Až nadešel ten den,
který chlapec rok očekával.
dívka měla košilku jen,
krásná byla, emocí nával.
A v tom, i když vysnil si to tak,
nezvládl nešťastník psychický nátlak
i když jiný byl jeho cíl,
on přiznal se jí, že ho uškrtil.

Mladá vdova
s vrahem svého muže žila,
tak krásná dívka a tak milá.
Pro dětskou lásku zhrzenou
vdovou je namísto ženou.
A navíc chlap pro kriminál,
jehož skutek k slzám ji denně hnal,
sdílel s ní lože, u stolu jedl,
a teď ji, hanebník, málem svedl.
Však přiznal se, podotknout nutno
a podpořil ji, když jí bylo smutno,
nikdy jen nepřihlížel.
Aby byla šťastná zas,
její manžel jistě by chtěl.
Však spojení těch dvou těl,
nepadalo v úvahu.
Dívčina láska neskonalá,
jež chlapce k vraždě hnala…
nebyla ona dívka vlastně vrah?
Byla příčinou,
nechala vraha přejít práh…
špatně dopadá to s dívčinou,
když je na vahách.
Láska přetrvává v ní,
ač chlapec je vrah,
sebe viní
a nechce skončit vztah,
jenž nezačal by nebýt toho mordu.
Dívka má otázek hordu
a není respondenta.

Mužův hrob již zarůstá mechem
však počkat, je zde i druhý.
Tam klečí chlapec se zatajeným dechem.
Dává lásce sbohem, než obleče pruhy
a na ústech si drží ruku
když pláč jeho je v rozpuku.
Manželé pochováni vedle sebe,
pod nimi peklo, nad nimi nebe,
a u nich chlapec, cokoli by za to dal,
kdyby je spolu potkával
a raději kdyby mu žárlivostí srdce puklo snad,
alespoň moh‘ by ji živou platonicky milovat.