Na hraně II

Pavlína otráveně sjela až na konec stránky a bývala by prohlížeč zavřela, kdyby jí neupoutala malá fotografie. Takový typ se přece dává na občanku. A když se proklikala na stránku, ze které fotka pocházela, skoro zavýskla. „Bingo! Čau Silvo Málková, těší mě.“ Byla to průkazová fotografie do isu. A „is“ byl program zemědělské univerzity.
„Studentka 3.ročníku, obor výživa a potravin,“ pročítala informace, které šly zjistit z karty studenta. Pak opět odemkla telefon.
„Ahooj, Jaru! Neruším? Bezva. Měla bych pro tebe menší obchod. Dám ti dva VIP lístky na ten novej muzikál, jo, přesně ten. Je to i s rautem, co ti budu povídat, potkáš se tam se zajímavejma lidma. Ale něco bych od tebe potřebovala. Máte tam studentku, jmenuje se Silva Málková a já bych nutně potřebovala vědět, kde bydlí. No jasně že počkám. Blondýnka, přesně. Píšu si. Cože? Dneska? A od kolika hodin? Bezvadný. Jsi zlato. Do kdy že na tom sekretariátu budeš? Já že bych ti ty lístky vzala rovnou s sebou.“

Pavlína vystoupila z autobusu číslo 107 a ihned si přitáhla dlouhý kabát těsněji k tělu. Slunce už zmizelo za obzorem a mráz tak dal o sobě opět na plno vědět. Po zhruba deseti minutách chůze dorazila k žlutošedivé budově a prošla skleněnými dveřmi. Najít posluchárnu AI nebyl vůbec žádný problém. Koukla se na hodiny. Zkouška z informačních zdrojů měla trvat ještě deset minut. Opřela se o stěnu, aby měla co nejlepší výhled na dveře. Po chvíli se ven začali trousit jednotlivci. Když vyšla ven skupinka asi pěti lidí, Pavlína si mimoděk stáhla pletenou čepici víc k očím. Na blondýnu si musela ještě chvíli počkat. Dveřmi prošla téměř jako poslední, za ní šel už jen se štosem papírů vysoký muž v moderním šedém saku. Mohlo mu být maximálně tak padesát let.
„Slečno Málková, můžete ještě na moment?“
Její kamarádky se na ní zvědavě podívali. Ona jen pokrčila rameny a naznačila jim, že se sejdou venku.
„Ano, pane docente?“
„Víte, chtěl jsem…“ Rozhlédl se a když zjistil, že se na chodbě nachází sami, přistoupil k Silvě blíž.
Pavlína se přikrčila za šedým sloupem a našpicovala uši, protože docent ztlumil hlas na úplné minimum.
„Platí dneska ten večer, viď?“
Zaculila se a uhladila mu kravatu.
„To víš, že jo. Jako obvykle?“
Přikývl a chtěl jí políbit. Ona ale zručně uhnula a zvonivým hlasem na celou prázdnou chodbu pronesla: „Dobře, děkuji vám, pane docente, na shledanou!“
Tak z téhle informace se Vosice posere. Pavlína na nic nečekala a vyrazila za Silvou ven.
Před panelákem, kam jí dosledovala, málem zapustila kořeny. A byla si jistá, že tohle odnese omrzlinama minimálně druhého stupně. Ale takovou bombu prostě nemohla jen tak nechat plavat.
Slečna bude nejspíš trochu těžší kalibr. Na veřejnosti se objevuje s hereckou hvězdou a v soukromí se nechává obšťastňovat svým kantorem. Ve čtvrt na osm před domem zastavil modrý Volkswagen. Silva se v těžkých vchodových dveřích objevila během pár minut a nasedla do vozu. Ještě stačila vyfotit, jak se ti dva políbili. Pak se auto rozjelo směrem k hlavní silnici. Fotka ve světle pouliční lampy nebyla nic moc kvality. Ale Silvy obličej tam byl rozeznat dobře. Pavlína byla poprvé po dlouhé době sama se sebou spokojená.

Chvíli před současností…

Hodiny na stěně pravidelně tikaly do ticha, které panovalo v celém bytě. V posteli ležela žena. Byla přikrytá až po bradu a nejspíš se jí zdál nějaký neklidný sen. Každou chvíli totiž s sebou trhla a ve chvíli, kdy velká ručička skočila na dvanáctku, zasténala. Pak ji probudilo pronikavé zvonění mobilu.
Vylítla do sedu, chvíli se zmateně rozhlížela po pokoji a pak slepě zašátrala na nočním stolku.
„Jo?“
„Nerad ruším noční pohodu, ale máme výjezd.“
Dina zívla.
„Potřebuju, aby ses zastavila pro Dana a cestou jste nabrali ještě Béďu.“
„Cože? To jsem jako nějakej taxikář nebo co?“
„Nejsi, ale Dana předpokládám k ruce chceš a Luděk se před chvílí vrátil z nějaký oslavy, takže je indisponovanej. Na dosahu je Bedřich. A ten jak známo…“
„Nemá řidičák, díky bohu,“ dokončila Dina větu a prohrábla si vlasy. „Za chvíli jsme tam.“ S tím zavěsila.


V autě jeli mlčky. Radši nepouštěla topení, měla totiž pocit, že zima ji udržuje alespoň v trochu bdělém stavu. Necelý kilometr za Konopištěm už na ně mával Olda. Do tmy blikaly majáky policejního auta. Dan kývnul na pozdrav svého bývalého kolegy Josefa. „Čau, co se tu stalo?“ Josef si popostrčil kšilt od policejní čepice a ukázal na terénní auto, které se nacházelo mimo silnici.
„A není to takhle náhodou vaše práce? Nebo snad nějaký podezření na cizí zavinění?“
„On už ti to váš šéf vysvětlí.“
Došli k místu nehody a Dina se zadívala na černého Touarega.
„Oldo, nechceš mi říct, že jsi nás sem vytáhl jenom kvůli tomu, že nějakej blázen nezvládl řízení a skončil ve škarpě?“
Oldřich se na ní významně zadíval. Pak ale potřásl hlavou a naznačil jim, aby přešli k autu. Luděk už okolo vesele cvakal s fotoaparátem.
„Bedřichu, můžeme? Bezva. Když pan Hálek, to je ten, co auto našel, volal záchranku a hasiče, byl si stoprocentně jistý, že se ten kluk nemohl hýbat.“
„A?“
„Tak jak mi vysvětlíš tohle?“
Popošli k druhé straně vozu. Dveře na místě spolujezdce byly otevřené. Oldřich posvítil baterkou na zem. Do jejich tváří se okamžitě odrazila červená barva krve.
„Tak nejspíš asi srazil nějaký zvíře, no,“ pokrčil rameny Dan.
„A kde v tom případě teda je?“
Dina převzala od Oldy baterku a posvítila na cestu.
„Kudy tudy cestička. Na jejím konci bude nejspíš raněnej divočák, žádný jiný lesní zvíře by náraz auta nepřežilo.“
„Omrknu to,“ řekl Dan a vydal se směrem k lesu.
Neušel ani tři sta metrů. Na okraji lesa se náhle krvavé stopy ztratily. Namířil baterkou do škarpy, která les od cesty oddělovala. I přesto, že na to byla připravený, pohled do skleněných očí drobné srny způsobil to, že o krok couvnul. Vytáhl foťák a nešťastné zvíře zdokumentovala. Pak se co nejrychleji vrátil k ostatním. Ukázal fotku Dině.
„Nejspíš jí nabral z boku.“
Dina si fotografii pořádně prohlídla. „Srnka?“
Daniel se zašklebil. „Velice správně, kolegyně. Vy jste jistě měla z biologie za jedna.“
Dina mu úšklebek oplatila, ale už nic neřekla. Místo toho došla k Bedřichovi, který ještě zajišťoval důkazní materiál.
„Béďo? Tamhle v tom lese leží ve škarpě srnka. Vezmete jí k Filovi, jo?“
Bedřich, už značně vyplešatělý technik, se ošil.
„To jako úplně nevím, jestli půjde. S tím by taky mohly bejt problémy. Hygiena a tak.“
„Problémy budou, když neuděláte to, co říkám, jasný?“
Vypadalo to, že chtěl ještě něco namítnout, ale poté přikývnul.
Dina došla zpátky k Danovi. To už u něj znovu stál i Oldřich a asi šedesátiletý prošedivělý pán.
„Pane Hálku, tohle je major Princová a kapitán Janda. Můžete jim prosím ve stručnosti zopakovat, co jste už říkal kolegovi?“
Přikývnul. „Jel jsem domů ze šichty. Vždycky se vracím okolo druhý kolem Konopiště, bydlím v Chrášťanech. No jedu a vidím auto mimo cestu. Rozsvícený světla, tak jsem přibrzdil a koukám, že v autě je ten kluk. Byl zaklíněnej na místě řidiče, vůbec jsem se k němu nemohl dostat. Taky jsem se bál, aby neměl něco s páteří že jo, takže jsem rozbil okýnko, zkontroloval, jestli dejchá a pak volal záchranku, hasiče a policii. A to je všechno.“
Dina nadzdvihla obočí. „Tak vám, pane Hálek, děkujeme. Nevím, jak vy, ale já myslím, že tu končíme. Nebo minimálně já končím. Tohle je práce pro dopraváky. Jdu se domu dospat. Jedeš se mnou, Dane?“ A dřív než jí kamarád stačil odpovědět, otočila se na podpatku a vydala se ke svému autu.

Když Dina toho rána znovu uslyšela zvuk mobilu, chvíli přemýšlela, jestli ho nemá vyhodit z okna. Měla pocit, že spala maximálně pár hodin. A když se podívala na displej, její domněnka se potvrdila.
„Doktore, víte vy vůbec, kolik je hodin? Slušný lidi v tuhle dobu ještě spí!“
V telefonu byl slyšet smích Františka Fily.
„Dino, také vás rád slyším. Vy jste koukám po ránu ještě milejší než obvykle.“
„Měli jsme v noci výjezd, spím sotva 5 hodin…“
„Já vím, právě kvůli tomu vám volám.“
Tohle Dinu probralo. Sundala nohy z postele, položila je na koberec a přeložila si přístroj k druhému uchu.
„Poslouchám.“
„Já myslím, že bude lepší, když to vyřešíme u mě.“

Když vcházela do pavilonu H, byla už úplně vzhůru. Co jí doktor asi tak může chtít? Leda že by ten kluk v noci umřel…
„Dobré ráno,“ uvítal ji ve dveřích podsaditý vousatý muž s dobrosrdečným kulatým obličejem. „Kávu?,“ zeptal se a aniž by čekal na odpověď, nalil ji do bílého hrnku tmavou tekutinu. Dina se s díky napila a téměř okamžitě se otřásla.
„Teda doktore, tohle byste měl servírovat těm vašim pacientům. Minimálně polovinu z nich by to přivedlo k životu.“
Zasmál se. „To máte za trest. To se dělá, nechávat mi sem vozit uhynulou zvěř? Navíc takhle odleželou?“
Dina odložila hrnek na bílý stůl. „Jak to myslíte, odleželou?“
„No jen se pojďte podívat.“
Dřív než doktor odrhnul prostěradlo z těla na pracovním stole, podíval se na Dinu.
„Chraň vás ruka páně, jestli o tomhle někde ceknete. Dozvědět se to hygiena, nejspíš bych tu už nedělal. Máte štěstí, že jsme s Oldou takový kamarádi.“
Kývla. „Tak nenapínejte.“
Nandal si rukavice. „Ta srnka uhynula minimálně před několika dny. Jestli se ta vaše bouračka stala včera, tak to určitě nebylo kvůli téhle srnce. Navíc, podle předběžné pitvy jsem na ní nenašel jediné známky toho, že by uhynula na následky dopravní nehody. A rozhodně nevykrvácela.“
Dina otevřela ústa, ale místo slov nakonec jen rukou ukázala na velkou červenou skvrnu na pravém boku zvířete.
„Tohle? Krev to není určitě. Nejspíš potravinářské barvivo. A ten rozmašírovanej předek je od rány nějakým těžkým předmětem. Ale co je důležité, vznikl až post mortem.“
Ještě jednou se nahnula nad zvířetem a poté si založila ruce na prsa.
„To jste mě teda potěšil.“
Doktor Fila lehce pokrčil rameny a když viděl, jak se Dina tváří, sundal si rukavice.
„Ještě kafe?“


Byla přesně čtvrt na devět, když Dina přijela do Pražské ulice a našla poslední volné místo k zaparkování. Přešla k domovním dveřím a zazvonila. Po chvíli se ozvalo rozespalé prosím.
„Ranní ptáče dal do skáče, kamaráde. Musím s tebou něco probrat.“

Daniel Dině otevřel v plandavých pyžamových trenýrkách. Dina mu ještě ve dveřích vrazila do ruky papírový pytlík s koblihami a vešla dovnitř. Vůně smažených koblížků okamžitě naplnila malou předsíň.
„Počkej, něco na sebe hodím.“
„Kvůli mně nemusíš. Už jsem tě viděla i v horším,“ uchechtla se.
„Teda že ty máš takhle po ránu, a ještě po takový noci, náladu na vtípky, to mi hlava nebere,“ zavřel za ní dveře a následoval ji do kuchyně. Předtím, než se posadila na židli, si svlékla bundu. Daniel nasál rozvířený vzduch.
„Ty si byla na pitevně?“
„Správně. Počkej, až ti povím, co Fila zjistil.“
„Zjistil o kom?“
„Víš co, uvař k těm koblihám kafe. Já už jsem sice v nemocnici jedno měla, ale tohle bude na dlouho.“
V rychlovarné konvici po malé chvíli začaly k hladině unikat malé bublinky.
„To si ze mě děláš srandu.“
„Vypadám tak?“
„Co je to za kravinu? Proč by někdo takhle důmyslně fingoval nehodu se srnkou? Kvůli pojišťovně? To by teda ten dotyčnej měl dostat nějakou cenu za kreativitu…“
Dina se zadívala z okna na hernu U Černého koně. Z nonstopu se právě vypotácel jakýsi muž.
„Kvůli pojišťovně ne. Spíš se tím snažil něco zamaskovat.“
Chvíli jen tak seděli, každý ponořený ve svých vlastních myšlenkách. Nakonec Daniel dojedl poslední koblihu, rukou si setřel zbytky cukru u pusy a vstal.
„Zajel bych se tam podívat. A pak bych sjel za tím klukem. Třeba nám k tomu řekne víc.“

Když míjeli ceduli s nápisem Konopiště, Dina se plácla pravou rukou do čela.
„Ty skvrny!“
„Jaký skvrny?“
„Ty, co nám přeci ukazoval Olda. Byly na zemi u toho auta, kvůli nim nás volal. Mysleli jsme, že jsou od tý zraněný srnky, ale když teď víme, že ne…“
„Hele ještě pořád je možnost, že to je krev toho kluka od toho, jak s ním manipulovali hasiči a záchranáři.“
„To je pravda. Musíme je pak pořádně vyslechnout, co se tam vlastně dělo. Každopádně, vzorek bych odebrala tak jako tak.“
Daniel se na ní otočil se zvláštním úsměvem. „Ty si tady šéf.“
„A ty si debžot.“
I když přesně tuhle reakci očekával, rozesmál se na celé kolo.
Když vystoupili z auta, Dan chvíli zkoumal čáry na silnici, zatímco Dina vatovou tyčinkou prováděla odběr z červených skvrn na zemi. Když k ní došel, ukázal na krajnici.
„Co by si dělala, kdyby ti do cesty vběhla srnka?“
„Nejspíš bych se snažila zabrzdit.“
„Přesně. Jenže na silnici nejsou absolutně žádný brzdný dráhy.“
Dina se zamyslela. „Jak byl ten kluk starej? Jestli to bylo nějaký začátečnický ucho, tak vůbec brzdit nemusel.“
„Jak to myslíš?“
Naznačila trhavý pohyb volantem.
„To mě nenapadlo. Je fakt, že kdyby mu to zvíře skočilo přímo pod kola, mohl to strhnout.“
„Jenže Dane, ty zapomínáš na tu hlavní věc. Ta srnka mu tam nevběhla. Ani nemohla, když byla chcíplá už několik dní. Něco mě napadlo. Pojď, jedeme.“

2014, únor

Ulice Italská byla i přes poměrně brzkou ranní hodinu neklidná. Z domů každou chvíli vybíhali rodiče s dítětem se školní taškou nebo se objevil pejskař se svým čtyřnohým miláčkem. Pavlína si už po několikáté dýchla na zkřehlé prsty, které jí i přes rukavice promrzaly. Okolo půl osmé vrzly vstupní dveře a ven vyšla ta, na kterou tu celou dobu čekala. Měla dnes na sobě červený, velmi luxusně vypadající kabát, vysoké černé kozačky a pletenou čepici stejné barvy, která ji zakrývala značnou část jejích blonďatých vlasů. Na chvíli se zastavila, aby zkontrolovala esemesku, která jí právě pípla a toho Pavlína využila.
„Slečna Silva Málková?“
Překvapeně vzhlédla od displeje.
„Ano?“
„Přítelkyně Filipa Hořejše?“
Silva schovala mobil do kapsy.
„Promiňte, ale s novináři se nebavím.“
„No já jsem si jenom říkala, jak moc by tu filmovou hvězdičku zajímalo, že mu jeho rozkošná přítelkyně není tak úplně věrná.“
Na chvíli se odmlčela, ale pak se nadechla a odpověděla.
„Nevím, jak jste na něco takového přišla, nejspíš si mě s někým pletete. Teď mě omluvte, dost spěchám.“
„S někým si vás pletu? Tak to je zvláštní, že ta slečna na téhle fotce vypadá úplně jako vy.“
Otočila se zpátky k Pavlíně a když se zadívala na fotografii, v obličeji celá zbledla.
„Jak… kde… Kde jste k tomu přišla?“
„Na tom vašem tajném místečku, přeci. Chcete si ji nechat? Mám jich ve foťáku ještě slušnou zásobu, takže tahle mi určitě chybět nebude. Váš přítel to ví, že kromě jeho máte ještě tady toho pána?“
Silvě se z obličeje definitivně vytratila veškerá barva.
„Co po mně sakra chcete? Peníze?“
„Peníze? Co vás nemá. Já jenom potřebuju nějakou pikantnost z Filipova života. Pokud by tou pikantností teda nemělo být to, že jeho přítelkyně zároveň randí se svým vysokoškolským kantorem.“
Vypadalo to, že hubená blondýnka každou chvíli omdlí. Pak ale přeci jen nabrala dech.
„Víte co, pojďte. Jdeme někam do tepla.“

Zašly do první kavárny, kterou potkaly. Silva si objednala cappuccino a nervózně se zavrtěla na židli.
„Já něco vymyslím. Na Filipa. Nemůžu a ani nechci riskovat, že by mě kvůli Daliborovi vyhodili ze školy. Abyste tomu rozuměla. Chodím s ním už 3 roky. Dali jsme se dohromady na seznamováku. A on mi teď vede bakalářku. Kdyby se zjistilo, že s ním něco mám, mohli by ho nařknout z podujatosti a celá moje práce by mohla jít do kytek.
„A Hořejše máte kvůli penězům, chápu.“
„Ne!,“ bleskla po ní očima. „Tak to není.“
„Tak jak to tedy je?“
Servírka právě donesla dva kouřící hrnky. Když je pokládala na stolek, loupla po Silvě očima. Nejspíš jí poznala. Silva poté, co odešla, ztlumila hlas do šepotu.
„Nejdřív chci vědět, kde máte všechny ty fotky se mnou a s Daliborem.“
Pavlína si sáhla do kapsy a vyndala malou SD kartu.
„Tady.“
„Zálohy?“
„Nemám. Vážně ne,“ dodala, když viděla, jak se na ní dívá.
„Když vám teď povím, jak to s Filipem mám, všechny ty fotky smažete a nikdo se nikdy nedozví, jak to s Daliborem mám. Je to taková jobovka, že se z toho ten váš bulvár zblázní. Mám ale podmínku.“
„Ano?“
„Nesmíte nikde, opakuji nikde, prozradit, že jsem vám to řekla já osobně.“
„Máte moje slovo.“
Silva promíchala čepici pěny s kávou a Pavlína ucítila vůni skořice.
„Jsem od Hořejše najatá.“
„Najatá? Jak to jako myslíte?“
„Normálně. Nejsem a nikdy jsem nebyla jeho přítelkyně. To na veřejnosti je jenom póza pro tisk.“
„To nemyslíte vážně.“
„Smrtelně.“
Pavlína čekala leccos, ale tohle tedy opravdu ne. Tak tohle, tohle bude článek, ze kterého bude Vosice ještě měsíc učůrávat blahem. A nejenom ona.