Na hraně

Současnost

Viděla svého tátu. Stál, usmíval se a vypadal přesně tak, jak si ho pamatovala. Vyzařoval z něj klid. Chtěl ji obejmout, ona ho chtěla obejmout, ale jakási neviditelná síla jí odtahovala. Zkusila znovu napřáhnout ruku. „Tati…,“zašeptala. A pak se kolem vytvořil vír. Kroužil nad ní jako obrovský bílý pták a než se stačila pohnout, vtáhl jí do svých útrob. Poslední, co si pamatovala, byla záře. Bílá oslepující záře.

„Ale ale. Podívejme se, kdo je zpátky. To jste se pěkně prospala, co?“
Ženský laskavý hlas, který k ní promlouval byl nejdříve hrozně daleko. Ale s každým slovem se přibližoval a když naplno otevřela oči, uviděla mladou dívku. Měla na sobě roušku a modrý čepec, který jí zakrýval černé vlasy.
Chtěla promluvit, ale když otevřela ústa, zjistila, že to není možné. A když se chtěla pohnout, každý sval v jejím těle zakřičel na protest. Co se stalo? Kde to je?
Sestra Agáta si všimla zvýšeného pulsu a opět se sklonila k ležící.
„Uklidněte se. Nic se neděje. Měla jste autonehodu a jste po náročné operaci, musíte si odpočinout. Za chvíli se na vás přijde podívat pan primář. Zatím klidně spěte.“
Autonehodu? Místo vzpomínek měla jen černou díru. Párkrát ještě mrkla a poté ji znovu přemohl spánek.
Když se pak následující den u jejího lůžka objevil primář Janůvka, cítila se trochu lépe. Měla tolik otázek. Doktor zkontroloval monitor, chvíli ještě cosi četl v bílých deskách a pak se usmál.
„Tak jak se daří, slečno Samková?“
Kdyby z předchozího zkoumání pokoje nevěděla, že je tu sama, myslela by si, že mluví na někoho jiného. Kdo je Samková?
„Já…“
„Víte, co je dneska za den?“
„Nevím. Kde to jsem?“
„Jste na jednotce intenzivní péče. Měla jste autonehodu...“ Přerušila ho mávnutím ruky.
„To vím. Já jsem spíš myslela, v jaké jsem nemocnici. Vinohrady?“
Doktor pod čepcem nadzdvihl obočí.
„Ne. Jste ve fakultní nemocnici v Ostravě. “
„V Ostravě? Co-co dělám v Ostravě?“
„Slečno Samková…“
„Jaká slečna Samková? Kdo je sakra Samková?“
„No přeci vy.“
Cože? Ten chlápek se musel zbláznit. Jinak si to neuměla vysvětlit. Sebrala všechny síly, co měla a zvedla se z postele.
„Proboha, co to děláte, okamžitě si lehněte zpátky, potrháte si stehy!“
Přes veškerý odpor doktora se jí povedlo přečíst ceduli zavěšenou na pelesti postele.
Adéla Samková, nar. 12.5.1988…
Nevěděla, jak je možné, že se nachází téměř 400 km od domova. Ale s jistotou věděla, že ona rozhodně žádná Adéla Samková není. Co se to děje? Než stačila cokoliv říci, rozhučelo se jí v hlavě a opět jí pohltila bílá tma.



Rok 2002, duben
Daniela Vávru nikdy nenapadlo, že by se mohl stát policistou. Od malička ho zajímaly hlavně auta a vše, co s nimi mělo alespoň něco málo společného. Když od kamaráda v devatenácti letech dostal nabídku jít pracovat pro německý autosalon jako mechanik, neváhal ani minutu, opustil první ročník vysoké školy, opustil svoji rodinu i přítelkyni a vydal se za svými milovanými plechovými kamarády.
Zpátky do Česka se vrátil po čtyřech letech. Nikdy svého odchodu nelitoval, ale stesk po českém pivu, chlebu, českých holkách a domovině byl silnější, než by si kdy vůbec uměl představit.
Dostat se zpět do normálního života mu nicméně dalo docela zabrat. Jako automechanik se už živit nechtěl, ale bylo to to jediné, co uměl.
Když jednoho večera sledoval televizi, ve které běžela Kobra 11, napadlo ho, že by to nemuselo být úplně špatné. Samozřejmě že si nepředstavoval, že bude denně honit zločince toho nejtěžšího kalibru, ale zdálo se mu to jako čistá práce. Po splnění všemožných testů se z něj stal strážmistr Daniel Vávra.

Byl duben a byl to neobvykle chladný duben. Teploty se přes den málokdy dostaly přes 10°C.
Daniel seděl ve služebním autě spolu se svým kolegou Františkem. František byl pán těsně před odchodem do důchodu, přesto si s ním neobvykle rozuměl.
„Tak co? Nezabalíme to už?“
„Počkáme do půl, to bude Jarek odjíždět ze služebny. Kdybychom se teď vrátili, určitě by nás čekalo nějaké papírování. Nebo mě rozhodně.“
„Stejně jsme měli dojet aspoň k Soběhrdům, tady projede tak jedno auto za den,“ zadíval se Dan z okna.
„Je to vyhovující pro obě strany.“
„Jak to myslíš?“
„Jelikož tu nikdo nejezdí, tak tu nikoho nebudeme stavit. Takže můžeme zůstat v autě, místo abychom vylejzali do tý příšerný kosy,“ zasmál se František.
Dan mu dal za pravdu a František se zadíval na palubní hodiny.
„Za pět půl. Dám si cigáro a vyrazíme?“
Mezitím, co si František zapaloval cigaretu, Daniel vytáhl svůj nový mobil. Nemohl se na něj vynadívat. Měl barevný displej a melodie, které přehrával, už byly skutečné, žádné monotónní pípání.
Jednu z nich pustil, když ho František přerušil.
„Vypni to.“
Dan se na něj překvapeně zadíval.
„Vypni to a poslouchej.“
Když udělal to, co po něm jeho kolega chtěl, uslyšel z dálky burácení motoru.
„To je… motorka?“
„Ale kdepak. Podle zvuku tak sto koní. Hodně silný a taky hodně rychlý auto. No Fando, myslím, že nám jede zákazník.“
Daniel se nemýlil. Vystoupil a hned na to už stavěl černé Audi, které po úzkých serpentýnách jelo podle měřiče přes 95 km v hodině. Daniel si poupravil čepici a přešel k předním dveřím.
Černé kouřové okénko právě s hučením sjíždělo dolů.
Dan se nadechl, aby něco řekl, ale místo toho mu jen poklesla brada. Pak se rychle vzpamatoval a odkašlal si. Přes to všechno ze sebe ale dostal jen dvě slova.
„Občanský průkaz?“
„Řidičák vidět nechcete?“
„Jestli něco takového vlastníte…“
„Sámo. Ale obojí mám v kufru. Počkejte chvíli.“
Otevřely se dveře a objevila se bota na vysokém podpatku. Poté z auta vystoupila dívka.
František, který na to dohlížel z auta, vytřeštil oči a pak se rozesmál. Nemohl věřit tomu, co vidí.
Dívka vypadala s bídou na šestnáct let. Ke staršímu vzhledu jí nedopomohlo ani silné líčení a styl oblékání. Černé natupírované vlasy, linky, rudá rtěnka, minisukně, která toho více ukazovala, než zakrývala a černá kožená bundička. František si pomyslel, že kdyby mu takhle přišla domů jeho vlastní dcera, nejspíš by jí vydědil. Docela se těšil, jak si s ní Daniel poradí.
Dívka si cestou ke kufru auta zapálila cigaretu. Naklonila se dovnitř a Daniel tak měl přímo ukázkový výhled na její oblý zadeček.
„Safra, kam sem to… Jo! Tady.“
Kufr za sebou zavřela a Dan rychle odklonil pohled jinam. Vrazila mu do ruky dvě kartičky a opřela se o dveře.
Daniel tikal očima z řidičského průkazu na její tvář. Na fotografii to byla ona, ale ten věk…
„Vám už vážně bylo osmnáct?“
„Copak tam není napsaný datum narození?“
„To je, jen se mi tomu nějak nechce úplně věřit.“
Daniel teď kartičku obrátil proti světlu a dívka se rozesmála.
„Myslíte si, že je falešnej?“
Na průkazu se zaleskl státní znak. Byl v pořádku.
„Bylo vám osmnáct před třemi týdny?“
„Jo, ale to tu máte napsaný. Ale jestli jste zrovna ten, co umí psát, zavolejte si toho druhýho, co vám sedí v autě. Ten vám to přečte.“
Daniel se napřímil a zafuněl. Co si to ta malá cácora dovoluje??!
Naopak František se vevnitř auta velice musel přemáhat, aby se nesmál na plné kolo.
Pak se nadechl, aby si zachoval alespoň zbytek vážné tváře a vystoupil.
„Tak ukažte, slečno. Já to teda přečtu a při té příležitosti si zjistím, jak to s tím vaším věkem je.“
„Ale beze všeho,“ zazubila se na něj a František se vrátil s průkazem do auta. Za chvíli byl zpět.
„Je to v pořádku. Slečně opravdu bylo 23.3. osmnáct let.“
„No to teda není v pořádku! Jestliže vám bylo osmnáct před třemi týdny, tak ten řidičák máte jak dlouho? Týden?“
„Pět dní.“
„A to vám jako přijde normální, jo? Frčet si to po takovýhle silnici skoro stovkou? Víte vy vůbec, co je nahoře za značku??“
„Padesátka?“
„Správně! Takže jste jela o 44 kilometrů v hodině rychlejc! Tři týdny po autoškole! A ještě s takovým autem! Víš vůbec, ty káčo pitomá, jak to má silnej motor??! Neutočit to, tak jsi támhle v tom rigolu rozšmelcovaná totálně na kaši!“
Daniel byl v takové ráži, v jaké ho František za celou dobu ani jednou neviděl. Jeho policajtský instinkt ale čichal problém, a tak zakročil.
„Tady podporučík se uklidní, půjde si sednout do auta, jo Dane, teď hned! a my to tu zatím nějak se slečnou vyřešíme.“
Daniel vypadal, že znovu vybuchne. Pak ale beze slova odkráčel k policejnímu vozu.
Nasupeně ve zpětném zrcátku sledoval, jak se František baví s tou nanynkou. Oni se smějí???
Tohle mu bude muset vysvětlit! Holka nastoupila do auta a rozjela se. Když projížděla okolo Dana, stáhla znovu okénko.
„92, pane podporučíku.“
„Cože?“
„Motor. 92 kw. Mějte se.“
A černé Audi zmizelo za obzorem.


Rok 2008, září

Nabídka jít dělat pro kriminální policii přišla jako blesk z čistého nebe. Ale pak šlo všechno až podezřele rychle a snadno. Přestup na oddělení, studium na policejní akademii, promoce…
Práce to nebyla jednoduchá, ale Daniel si po pár měsících neuměl představit, že by kdy mohl dělat něco jiného. Po šesti letech se dokázal vypracovat na kapitánskou hodnost a na oddělení s ním byli všichni více než spokojení.

Když jednoho rána zaparkoval na parkovišti před budovou oddělení, byl si jistý, že se něco děje.
Bylo už téměř osm, přesto venku postávali téměř všichni jeho kolegové. Někteří kouřili, jiní se jen živě bavili. Daniel vystoupil, zamknul za sebou a vydal se k nejmenší skupince, která stála hned u vchodu.
„Čau. Co to tu máte za sněm?“
„Nazdar Dane. Událost týdne, možná i roku. Copak si zapomněl? Olda dneska přiveze posilu.“
To mu odpověděl Honza Vávra. Honzovi Dana přidělili hned na začátku služby a postupně se z parťáků stali nejlepší přátelé.
„Posila? A to nám ode dneška bude pomáhat Sherlock Holmes, že ho tak všichni vyhlížíte? Už chybí jenom transparenty a šampaňský.“
„Kam se hrabe Sherlock Holmes. Šéf přiveze ženskou, copak to nevíš?,“ típnul o koš zbytek cigarety Roman. Ten se honosil titulem benešovského Casanovi. Jeho svalnaté opálené postavě a záplavě blonďatých kudrnatých kadeří neodolala žádná.
„Jo takhle, už rozumím,“ uchechtl se Dan. „A kdy mají dorazit?“
„Teď,“ ukázal k vjezdu Honza.
Opravdu vjezdovou bránou právě přijela modrá octavie. Z ní však vystoupil jen vysoký muž s výrazným orlím nosem. Byl to Oldřich Desoň, šéf oddělení. Byl známý pro svoji přísnost a téměř až nesnesitelným smyslem pro spravedlnost. Mezi chlapy se mu přezdívalo Drsoň. On o přezdívce moc dobře věděl, ale nijak zvlášť mu nevadila. Došel ke vchodu a významně se podíval na své hodinky.
„Za dvě minuty osm a vy ještě nejste v zasedačce? A Romane neměl si náhodou dneska ráno objíždět svědky kvůli té vyloupené pumpě?“
„Jo, ale jedu tam až po poradě. Budu potřebovat podškrábnout jedno povolení k domovní prohlídce. Myslím, že jsme přišli na to, kde ten ukradenej benzín je. A stojíme tu proto, že jsme chtěli přivítat naší novou kolegyni. Kde jí schováváš? Měla přece přijet s tebou, ne?“
Oldřich se uchechtl. Tak odtud vítr fouká.
„Jela z Prahy a na dálnici si postála v nějaké koloně. Ale podle poslední zprávy by tu za chvíli měla být.“
Byla to pravda. Do vrat tentokrát vjelo stříbrné auto a řidička jej neuvěřitelně přesně vměstnala mezi další dvě zaparkovaná u plotu. Když vystoupila z auta, Roman tiše hvízdnul a všichni se po ní zvědavě otočili. To samé udělal Dan. Až na to, že místo hvízdnutí mu přes rty prošlo jen pár slov.
„No do prdele.“

„Takže vážení, ticho. Než začneme, rád bych mezi námi uvítal naší novou posilu, Dinu Princovou.
Byla teď rok na praxi v kriminalistickém ústavu v Praze, kde si jí nemohli vynachválit. Takže doufám, že na ní budete hodní a pomůžete jí se tady pořádně zabydlet. Parťáka jí bude dělat Dan.“
Daniel, který se celou dobu ukrýval za žlutými deskami, teď z poza nich vykouknul.
„Co-Cože? Já?“
„Jo, ty. Pokud vím, jinýho Daniela tu nemáme. A vzhledem k tomu, že jsi sem taky kdysi přišel jako úplný nováček, budeš vědět, s čím přesně bude Dina potřebovat pomoct.“
„No ale to nejde! Co Honza? S kým by byl?“
Všichni v místnosti po něm teď zvědavě koukali. Právě dostal na starosti hezkou mladou ženskou a on se tomu brání? Honza ho šťouchnul do levého předloktí.
„Co blbneš?,“ pošeptal mu.
„Jestli má Dan nějakej problém, tak já se slečny klidně rád ujmu,“ narovnal se Roman a zbytek sboru se ušklíbl. To samé udělal Oldřich.
„O tom nepochybuju, ale já jí tu potřebuju na delší dobu. Ne na dva týdny. Což je mimochodem podle posledních zpráv přesně ta doba, která ti stačí k tomu, aby se do tebe dotyčná zbláznila a ty si jí zlomil srdce. To teď nebudeme řešit. Prostě Dina je přidělená k Danovi a tečka.“
Dan se svezl hlouběji do židle a tvář si opět přikryl deskami.

Motor Outbacku tiše pobrukoval. Byl to jediný zvuk, který z auta vycházel. Řidič i jeho spolujezdkyně byli potichu a oba si hleděli svého. Starší z dvojce nakonec ticho prolomil.
„Vás bych čekal kdekoliv. Ale u nás teda rozhodně ne.“
Dina se na něj podívala. Byla překvapená z toho, že na ní Dan vůbec promluvil.
„Koukám, jak přemáháte vyjádřit své nadšení, že mě tu máte.“
„A vy se divíte? Myslel jsem si, že jdete spíš po druhé hraně zákona.“
„Ale prosím vás. Co bylo, bylo. Moje temná minulost je definitivně za mnou,“ zasmála se.
Daniel se na ní kradmo zadíval. Z černých, na krátko oškubaných vlasů, teď byly tmavě zrzavé a v pravidelných vlnách se jí točily pod ramena. Zmizely černé linky, kožené oblečení i ty příšerně vysoké podpatky. Teď měla na sobě úzké džíny, dlouhý propínací svetr a kotníčkové boty. Jediné, co jí zůstalo, byla rudá rtěnka, která jí zvýrazňovala plné rty.
Dan odbočil na pumpu a zaparkoval.
„Potřebuju kafe. Za chvíli jsem zpátky.“
„Díky, nedám si,“ řekla Dina ve chvíli, kdy za sebou zavřel dveře a šel ke kufru auta. V zrcátku viděla, jak tam něco přehrabuje a pak uslyšela zaklení.
„Nechal jsem peněženku na služebně, musíme se vrátit.“
Dina nadzdvihla obočí. „Jízda bez dokladů ve výkonu služby?“
„Prosím vás, je to jenom kousek,“ opáčil Daniel. Když ale viděl, jak se na něj jeho nová kolegyně dívá, rezignoval.
„Dobře. Pojďte.“
Jakmile si přesedli, Dina nastartovala a vyrazila. Hned první křižovatku profrčela z místa na trojku a Dan jen lapnul po dechu.
„Možná, že jste změnila účes a oblečení, ale tohle teda koukám ne. Kdo vás proboha učil řídit? Schumacher?!“
Dina se znovu zasmála.
„To že jsem ženská, ještě neznamená, že tak musím i řídit, ne? Táta miloval rychlý auta. Zdědila jsem to po něm.“
„Taky mám rád rychlý auta, ale to neznamená, že se v nich hodlám zabít. A už vůbec ne, když si to ani nezpůsobím sám.“
Dina s povzdechem stáhla nohu z plynu.
„Ale není to špatný auto. Já mám teda osobně radši Forestra, líp sedí na silnici. Jednou jsem řídila…“
Daniel jí přestal poslouchat a znovu se na ní nedůvěřivě zadíval. Tenhle typ značky tu nebyl tak známý a ona mu tu začala vyprávět o věcech, o kterých nic nevěděl ani on sám.
„Který je to dům?,“ zeptala se, když dojeli na náves do vesnice, kam měli namířeno.
„Támhle. Tam, jak stojí ty dvě auta. Když tak to můžete nechat…“
Než Dan dokončil větu, Dina už auto zručně zacouvala do mezery. Vypnula motor, vytáhla klíčky ze zapalování, podala mu je a zůstala k němu otočená. Byli teď k sobě poměrně blízko a Dan si všimnul drobných pih, které ji zdobily tváře. Nadechla se.
„Byla jsem tehdy trochu drzá. Mladá a nevybouřená. Ale teď už jsem o něco starší a obyčejně se mnou žádné problémy nebývají. Jsem vlastně docela neškodná. A ať se vám to líbí nebo ne, budeme teď spolu trávit hodně času. Nezakopeme válečnou sekeru?“
„S tím trochu drzá teda nesouhlasím.“ Dan na okamžik zaváhal a pak napřaženou dlaň stisknul.
„No vidíte, ani to nebolelo, co?,“ plácla ho po rameni, až to zadunělo a odkráčela směrem k zelenému plotu velkého rodinného domu. Daniel chvíli jen nevěřícně stál a pak se vydal za ní. Hlavou mu blesklo, že mu právě asi začíná veselé období. A někde v hloubi duše se na začal i docela těšit.



Rok 2015, březen

„Dino? Máš jít za Oldou.“
To do dveří nakouknul Honza Vávra. Za těch 8 let se příliš nezměnil, nicméně mu přibylo pár vrásek a taky pár kil, kterým s radostí říkal blahobytné.
Dina vzhlédla od počítače a protáhla se.
„A jéje.“
„Copak? Průser?,“ vyzvídal Honza.
„Ále. Pohádala jsem se s Votočníkovou.“
„Už zase? Co ta baba provedla tentokrát?“
Mávla rukou a vstala. Když procházela okolo kolegy, zastavila se a zadívala se na něj.
„Tak ty sis ho taky koupil?“
Zmateně zamrkal. „Koupil co?“
„No triko s břichem! Je to teď nějaký módní.“
Honza se rozesmál a přátelsky do ní žďuchnul.
„Ty a ten tvůj jedovatej jazyk! Kde si uplivneš, tam tráva pět let neroste, co?“
Dina s veselým úšklebkem pokrčila rameny a odkráčela směr schodiště.

„Já se vám na to ale taky můžu vykašlat. Mě ale nezajímá, kdo s tím přišel. Mělo to tady už dávno bejt! A co je mi do toho, že si teď válí prdel někde v Karibiku? Ředitelství mi dejchá za krk a jedinej, kdo by si to odskákal budu zase a jenom já. Co? No vy jste se snad už úplně zbláznili! A víte co? Tak ať si to vyřešej sami, já mám taky jenom jedny nervy. Nazdar!“
Dina přišla do Desoňovi kanceláře uprostřed hovoru, ale ani ji nenapadlo čekat venku, až si to šéf vyřídí. Posadila se do polstrované sedačky, nohy v černých nízkých kozačkách hodila na malý konferenční stolek a ve chvíli, kdy Oldřich doslova třísknul s telefonem, si zapálila cigaretu.
„No to si ze mě děláš srandu. Co to tady jako děláš??“
Dina vyfoukla kolečko kouře a odhrnula si pramen vlasů z čela.
„Vždyť si mě sám volal.“
„Já myslím to cigáro, okamžitě to típni. Ten zákaz kouření platí v celý budově, moji kancelář nevyjímaje. A ty nohy...“ Vypadal, že bude pokračovat v kázání, ale pak si to rozmyslel a jen zavrtěl hlavou.
„No jo, klid, Oldo, klid. Ať ti nepraskne cévka.“
„Já ti dám takovou cévku,“ zvedl výhružně dlaň, ale zároveň se mu zvlnily koutky. Téměř okamžitě ale hned zvážněl a hodil před Dinu bílou obálku.
„Co to je?“
„No jen se podívej.“
„Já tak jako tuším. Ale na moji obranu musím říct, že to se fakt nedá.“
Oldřich se opřel o bílý parapet, založil si ruce na prsa a upřeně se na ní zadíval.
„Co se nedá?“
„No s ní vyjít. Ta baba je prostě na zabití. A Dan ti to potvrdí!“
„Jaká baba zase?“
„No Votočníková, ne? Kvůli ní jsem tady. Když jsme za ní byli naposledy, vyhrožovala, že si na mě bude stěžovat.“
„Dino… Cos jí zase řekla? Zase si jí doporučila vyšetření u psychiatra? Hele mně je to vlastně jedno, to je to poslední, co mě teď zajímá.“ Opět k ní přistrčil obálku a vybídl jí. „Otevři to a čti.“
Podezřívavě vyndala bílý kus papíru se znakem krajského ředitelství. Už to samo o sobě nevěstilo nic dobrého. A po přečtení těch několik málo řádek, se to potvrdilo.
„To nemyslíš vážně.“
„Můj výmysl to není. A toho blbce Bauera nejspíš taky ne. Na druhou stranu, vem to pozitivně. Polepšíš si platově, možná ti ubyde pár starostí…“
„A přibyde papírování. Místo výjezdů budu dřepět na prdeli a kontrolovat spisy. Děkuji, nechci.“
Oldřich si povzdechl a přešel od okna ke stolu.
„Dobře, tohle chápu. Ale musím tě upozornit, že jestli to nepřijmeš, tak nám sem s velikou pravděpodobností nasadí někoho z venku.“
„A proč jako? Lidí máme dost, ne?“
„Lidí ano, žen ne. Evropská komise pro ženská práva má pocit…“
„Evropská komise pro ženská práva nám může políbit řiť.“
„Dino…“
„Co? Co zas? Jako já se klidně na toho majora povýšit nechám. Ale jsem zvědavá, jak tohle vysvětlíš Honzovi. Ten na to čeká už kolik let. Dře od nevidím do nevidím, má už taky svůj věk. Navíc, vždyť jsi mu to sliboval. Slíbils mu kancl už někdy minulej rok. A popři to.“
„Ty mi to fakt ulehčuješ. Tak mi teda řekni, co mám podle tebe dělat.“
„Nevim. Dej nějakou funkci Liškový, když nutně potřebuješ do skupiny někoho v sukni.“
Zavrtěl hlavou a zadíval se z okna.
„Děláš si z toho srandu, ale tohle, tohle to je vážná věc.“
Vyskočila z pohovky, ometla neviditelné smítko z džín a zamířila ke dveřím.
„Kam jdeš?!“
„Pryč. Máme výjezd.“
Oldřich si sundal brýle a promnul si oči. Někdy měl sto chutí tu holku přerazit. Ale přesto všechno byl neskonale rád, že jí na svém oddělení má. Za těch 8 let se vypracovala na opravdu profesionální kriminalistku, která nikdy nedělala chyby a byl na ní vždy stoprocentní spoleh. Sám se během těch let musel několikrát zamyslet, co k ní vlastně cítí. Přeci jenom z holky vyrostla dáma, i když její chování tomu občas neodpovídalo, a několikrát si musel přiznat, že se mu vážně líbí. Byla ten typ člověka, kterého buďto milujete, a nebo nenávidíte, nic mezi tím. A u něj to byla samozřejmě ta první možnost. Spíš než ale láska milenecká, to byla láska otcovská. Musel se uchechnout, když si vzpomněl, kolikrát jí tahal z problémů. A že jich nebylo málo. Ta její nevymáchaná huba… Jako major by získala povinnost chodit na tiskovky s novinářema. Znovu se zasmál. To by ta komise teprve něco viděla. Jenže, jak si s tímhle má teď sakra poradit?





2014, únor

Pavlína Daňková monotónně ťukala do klávesnice svého stařičkého notebooku. Jakmile dopsala větu, ihned jí zase smazala, a tak to opakovala pořád dokola. Takhle si teda tu svoji zářnou kariéru nepředstavovala. Levou rukou odhrnula žaluzie a na její tvář dopadly slunečné paprsky.
Ač byla zima někde v polovině, slunce už mělo sílu. Bylo ostré a pichlavé. Alespoň trochu tak usměrňovalo třeskuté mrazy, které panovaly v republice už víc než týden. Pavlíny oči mimoděk zabloudily na teploměr, který byl přišroubovaný na šedé stěně budovy. -18°C…
„Jsi si jistá, že ten článek týdne vykoukáš odněkud z venku?“ Trhla s sebou. Byla to šéfredaktorka Hana Vosičková. Dívala se na ní přes výrazné zelené obroučky a ťukala tužkou na desku pracovního stolu. Neuvěřitelně jí ten zvuk iritoval, ale neřekla nic, jen si odkašlala.
„Neboj. Dostaneš to včas.“
Nahlédla jí přes rameno. Otevřená wordovská stránka byla bílá jako sníh, který se třpytil na parapetu.
„Uzávěrka je zítra večer.“
„Už jsem ti řekla, že to odevzdám.“
„Dobře. Jenom doufám, že to bude použitelný. Nejspíš sis sama všimla, že poslední dobou ty tvoje díla stojí za starou belu.“
„To nejspíš proto, že mě k ničemu pořádnýmu nepustíš. Jsme Nejčtenější, píšeme o největších bombách a já mám na starosti rubriku „Naše hvězdy“.“
„Co proti tomu máš? Rozhovory s celebritkama z našeho malýho rybníčku patří podle průzkumu k nejvyhledávanějším.“
„Jenže já jsem investigativní novinářka. A ne nějakej podělanej Blesk.“
Hana si sedla na kraj stolu, pošoupla si brýle na kořen nosu a zadívala se na ní všetečnýma očima.
„Zlatíčko,“ pronesla medovým hlasem. „Když má někdo na kontě takový škraloup, jako ty, tak může být rád, že si ještě vůbec někde škrtne. Koukej přijít s něčím pořádným. Jinak by tě na tom tvým místě taky někdo mohl od příštího měsíce nahradit.“
Jakmile se za šéfovou zavřely dveře její kanceláře, Pavlína třískla s monitorem o klávesnici.
„Kráva. Co si o sobě vůbec myslí?!!“
Do místnosti právě vešel její kolega Matěj. Postavil před ní zelený hrnek s kouřící kávou a sedl si naproti ní. „Vosice zase řádí?“
„Ale vůbec. Jenom mi laskavě oznamuje, že jestli ty slinty o hvězdičkách nebudou podle její představy, tak si můžu balit fidlátka,“ odfrkla si. Pak vzala do ruky hrnek a zdvihla ho k hlavě.
„Dík. Tohle bude nejspíš dlouhej den.“ Napila se a jakmile hrnek odložila, projela jí nová vlna vzteku.
„Já prostě nemám buňky na to vymýšlet takovýhle ptákoviny. Nezajímá mě, jestli Goťák konečně dostavěl Bertramku, ani jestli se Vondráčková zase s někým nesoudí.“
Matěj soucitně přikývl. Také on moc dobře věděl, že jeho starší kolegyně je úplně jiný druh novinářky.
Když sem před rokem nastoupil, akorát se řešilo, jak přesně bude Pavlína potrestaná. Její obvinění, že starostka Prahy 10, vzala úplatek kvůli odsouhlasení povolení stavby kontejnerového překladiště v Malešicích, se ukázalo jako nepravdivé. Nebo alespoň tak zněl verdikt soudu. Pavlína byla okamžitě odvolaná z místa zástupkyně šéfredaktorky a musela zaplatit veškeré soudní výlohy. A že to nebylo zrovna málo.
„Já tě chápu, ale asi ti nijak nepomůžu. Leda že bych něco sesmolil za tebe.“
Pavlína se usmála a položila mu ruku na předloktí. Věděla, že to myslí vážně. Od té doby, co nastoupil do redakce, měl pro ni slabost, i když byla o pět let starší než on.
„Jsi hodnej, Matýsku, ale tohle musím vyřešit sama.“
Přikývl. „Ale kdybys něco potřebovala…“
„Tak vím, na koho se mám obrátit. Díky za to kafe.“
Jen co se Matěj sklonil ke svému počítači, otevřela opět adresář Filipa Hořejše. Byla plná fotek téhle vycházející herecké hvězdičky v těch nejrůznějších situacích. Snímky z natáčení, autogramiády, golfu, večírků. Ale nikde nic použitelného. Rubrika magazínu Nejčtenější, která se zaobírala místními celebritami, se z velké části skládala z rozhovorů s hvězdami, které otevíraly za velmi výhodných podmínek svoje třinácté komnaty. Ty veřejně prozradíš nějaké svoje šokující tajemství, které jsme už dávno vypátrali a my ti zaručíme, že po tobě bude sháňka jako nikdy předtím. Pavlíně se z tohohle způsobu propagace chtělo zvracet. Vážně nechápala, proč má zrovna takový typ magazínu jako Nejčtenější tohle zapotřebí. Prý poptávka lidu. Pche.
Chvíli ještě jen tak zírala do prázdna, pak vyndala z kapsy mobil a vytočila číslo. Zazvonilo to přesně třikrát, než to na druhém konci někdo zvedl.
„No čau Pavlušo. Copak? Hoří ti koudel u zadku?“
„Nazdar Beňo. Jo, tak nějak. Hele, potřebuju píchnout. Do zejtra potřebuju něco vytáhnout na Hořejše.“
„Jako Filipa Hořejše?“
„Jo.“
„Copak ti nestačily ty fotky, co jsem ti poslal?“
„A jak by mohly? Podle nich je ten chlápek čistej jak slovo boží. I na těch debilních mejdanech ucucává jedno pivo a před půlnocí jde domů do peřin.“
„No jo, máš pravdu. Ono to taky bude těžký. Chlapeček z tak spořádaný rodiny ti asi těžko bude po nocích hrát poker a kouřit marihuanu. Zkoušela jsi něco zjistit o tý jeho nádheře, co s ním chodí na veřejnost?“
„Ne, to fakt ne.“
„Tak to bys možná měla. Ukazují se spolu poměrně často, ale nikdo o ní nic neví. Na otázky směřující k ní prakticky neodpovídá, její jméno nikdo nezná, zásadně o ní mluví jako o „mé přítelkyni“. Kdyby jí nevidělo tolik lidí, měla bys pocit, že je to tak trochu paní Coloumbová.“
Pavlína během monologu Richarda Beňy otevřela fotky z posledního večírku pořádaného produkcí seriálu „Krásné nesnáze“. Na fotografiích vedle herce stála vysoká, štíhlá blondýnka. Rozdávala úsměvy na všechny strany a Pavlína musela uznat, že je to vážně kus. Možná nějaká modelka… Projela zbytek fotek a onu záhadnou přítelkyni viděla ještě na dalších xy snímcích.
Jak tak proklikávala barevnými obrázky, zmocnil se jí zvláštní pocit. Chvíli přemýšlela, co jí to její instinkt novinářky chce sdělit, a pak jí to došlo. Poprvé se s ní na veřejnosti objevil 21.11., což znamenalo, že jejich vztah je ještě poměrně čerstvý. A přitom na žádné fotce, ať už oficiální či neoficiální, mezi nimi nebyl náznak sebemenší intimnosti. Vrcholem všeho bylo držení se za ruku.
Ani jedna pusa? Trochu divné u čerstvě zamilovaných. Rozklikla si fotku, kde byla nejlépe vidět a ořízla Hořejše v malování. „Sorry, chlapečku,“ zamumlala si pro sebe a poté, co fotku uložila, vložila jí do Googlu. Jestli ta holka není robot, něco přece vypadnout musí. Měla pravdu. Odkazů vyjelo hodně. Všechno stránky bulvárních časopisů, které rozebíraly, kdo že to ta krásná záhadná vlastně je.
Pavlína otráveně sjela až na konec stránky a bývala by prohlížeč zavřela, kdyby jí neupoutala malá fotografie. Takový typ se přece dává na občanku. A když se proklikala na stránku, ze které fotka pocházela, skoro zavýskla. „Bingo! Čau Silvo Málková, těší mě.“ Byla to průkazová fotografie do isu. A „is“ byl program zemědělské univerzity.