Na hraně III

» autorka: KiK
A ještě menší chvíle před současností

Bylo ráno. Velice brzké ráno. Po cestě kráčely dvě osoby a pokud by se na ně někdo díval z větší dálky, postupně by mu mizely v páře, která stoupala z lesů.
„Díky, že jste sem tak narychlo přijel.“
„Není zač. Stejně bych sem měl dneska cestu.“
Dina si protáhla ztuhlý krk a přitáhla si kabát.
Hajný Josef Houdek si toho gesta všimnul, a tak dodal.
„Už to není daleko, nebojte.“
Dina přikývla. Šli ještě nanejvýš pár minut, když se před nimi objevil sráz. Stáli na jeho vrcholu a dolů byl úchvatný výhled. Tekoucí říčka, mechový palouk a uprostřed toho všeho krmelec. U něho postávalo stádo srnek. Hajný Houdek si přiložil k očím dalekohled.
„Jo. Jsou všechny. Všech 15. Plus támhle za tou nejvzdálenější můžete vidět ještě srnče,“ podal Dině dalekohled.
„Díky, věřím vám. Srážky se zvěří řešíte asi často co?“
Hajný se smutně pousmál.
„Častěji, než byste si dovedla představit. A to je nám jasné, že dobrá čtvrtina řidičů srážku vůbec nenahlásí a pokud to jen trochu jde, tak si zvěř odveze.“
„Jen se teď ujistím. Pokud by auto jelo, řekněme sedmdesáti kilovou rychlostí a do srnky narazilo, měla by šanci přežít?“
„Ani kdyby to auto jelo padesát. Vždyť se na ně podívejte. Ty jejich nohy jsou jako párátka. Pokud srnka po srážce neuhyne na vnitřní zranění, tak je to skoro vždycky na zlomeninu končetin.“
Dina přikývla a opět stočila pohled na stádo. Malé srnče teď odběhlo od mámy a ta se po něm starostlivě podívala.
V lesích po celé republice byla před třemi týdny zjištěna morová nákaza postihující srnčí a myslivecké sdružení u Konopiště se rozhodlo situaci řešit radikálně. Srnky byly nahnány do obory, aby se zamezilo případným stykům s nakaženou zvěří.
„Drží se dost při sobě.“
„To v těchhle měsících vždycky. Navíc si myslím, že ještě pořád drží smutek.“
Překvapeně zvedla hlavu. „Smutek?“
„Jo. Vedoucí srnka se tím morem nakazila a už jsme jí nedokázali pomoct.“
Dině se v hlavě začala honit naprosto absurdní myšlenka.
„Když najdete uhynulou zvěř, co s ní děláte?“
Hajný si přehodil pušku z pravého ramene na levé a popostrčil si zelený klobouk do čela.
„Odveze si jí kafilerka a tělo se spálí. Tady u té jsme teda ještě chtěli provést pitvu, abychom zjistili, jak moc je ten mor devastující.“
„Chtěli provést? To znamená, že jste jí nakonec neprovedli?“
„Přesně tak. On jí totiž někdo ukradl.“
„Děláte si legraci?“
„Nedělám.“
„A to jste to nikam nehlásili?!“
„Ale samozřejmě že ano. Na hygienu. Ta nemoc tady ještě není moc známá, jestli si to vzal někdo pro psa, tak by mu taky mohl pojít.“
Ticho v lese rozčísl vřískot sojky. Srnky se zadívaly směrem, kde stály dvě osoby, a pak se rozutekly. A v tu chvíli se mezi mlhavým oparem objevily první slunečné paprsky.
Daniel byl vzteky bez sebe. Tohle se mu už dlouho nestalo. „Jak jako že nevíte, kdo to je?? Snad musí někomu chybět, ne?? No a kdy ho z toho umělýho spánku proberou? Nevíte. A víte vy doprdele vůbec něco?,“ prsknul a třískl s mobilem o stůl. Roman, který celý rozhovor pečlivě sledoval od druhého stolu teď vstal a s hrnkem na kafe v levé ruce přešel k Danielovi.
„Ty seš dneska nějakej nabroušenej. To máš z toho, že seš sexuálně nevybitej.“
Dan po něm blýskl očima a Roman si přehodil hrníček do druhé ruky.
„No fakt. To je vědecky dokázaný. Chlapi, co mají dostatek sexu, jsou víc v pohodě a navíc trpí až o polovinu méně na různý srdeční choroby. Dožívaj se podstatně vyššího věku.“
Daniel se zvedl ze židle.
„Tak hele ty Cassanovo. Ještě slovo a ty se toho vyššího věku rozhodně nedožiješ!“
Pak sebral z opěradla svoji koženou bundu a téměř vyběhl z místnosti.
Honza, který to vše také slyšel, se teď na Romana zadíval a ten pokrčil rameny.
„Ale je to fakt pravda! Před chvílí jsem to četl na idnesu…“
Starší z mužů měl co dělat, aby se nerozesmál na plné kolo.





Stříbrný outback právě zastavil na okraji prašné cesty. Hned vedle něj stála černá Alfa Romeo. Dan moc dobře věděl, kam Dina chodila, když jí nebylo zrovna třikrát do zpěvu. Vyhlídka, na které se nacházeli, nebyla od Benešova vzdálená ani 5 km. A přesto to tu vypadalo, že je to Bohem zapomenuté místo.
Stála opřená o kapotu, v ruce držela už dávno vyhaslou cigaretu.
Daniel se postavil vedle ní a chvíli jen tak koukali do probouzející se přírody.
„Jdu ti podat hlášení,“ vyrušil ticho Dan.
„Hm,“ zabručela Dina aniž by se na něj podívala.
To Dan si jí naopak přeměřil velice pečlivě. Občas tyhle stavy mívala a on za celá ta dlouhá léta nemohl přijít na to, co se v ní v tu chvíli odehrává. Nebyla smutná. Nebyla naštvaná. Ale taky to nebyla ona.
„Pořád se neví, kdo ten chlap je. Navíc se po operaci zkomplikoval jeho zdravotní stav a doktoři ho radši uvedli do umělého spánku. Jo a jen tak mimochodem, to auto, ve kterým boural, není podle prvních zpráv od dopraváků vůbec registrovaný. Takže nejspíš kradený odněkud z ciziny.“
Dina špičkou boty do prachu na zemi nakreslila kolečko.
„Já jsem zase dneska zjistila, že ta narafičená srnka je kradená.“
Daniel nadzdvihnul obočí. „Cože?“
„Někdo jí ukradl z chlaďáku ještě před tím, než se dostala na krajskou veterinární správu.“
„Tady u nás se fakt čmajzne úplně všechno. Ten vtip s trpaslíkem a kyblíčkem najednou nabývá úplně jiných rozměrů.“
Hned, co to dořekl, se Dina nepatrně pousmála. A pak už oba dva zase jen mlčeli. Do aut nasedli až ve chvíli, kdy se začalo stmívat.
Jakmile se vrátili na služebnu, cestu jim zastoupil Bořek a zamával jim před nosy bílou obálkou. „Před chvílí to přišlo z laboratoře. Je to rozbor z té krve na silnici.“
Dina po papíru sáhla tak prudce, až Bořkovi málem vyrazila mobil, který měl v druhé ruce.
„Hej, majore. Trochu klidu, ne?,“ volal za ní, když odcházela do své kanceláře. Ani se po něm neohlédla. Daniel se na Bořka omluvně usmál a vydal se za svojí kolegyní.
„Černý na bílým. Krev je lidská,“ oznámila mu hned jak vešel do dveří. Vzal si od ní papír a letmo ho projel pohledem. Dina si mezitím hodila nohy na stůl a zapálila si. „Takže to potvrzuje to, že ta nehoda byla fingovaná. Tu chudinku srnku tam vážně někdo nastrčil.“
„Srnka je mi šuma fuk, tý už stejnak nebylo pomoci. Ale tohle dokazuje to, že na místě nehody byl kromě toho kluka ještě někdo další. Někdo, o kom nevíme, kdo je, ani kde je. A vsadím se, že kdybychom to věděli, tak bychom to z fleku mohli uzavřít.“
Daniel se opřel o pracovní desku a teatrálně zamával rukou, aby odehnal cigeretový kouř, který k němu odspodu stoupal. „Ještě pořád je tu možnost, že je to krev toho kluka.“
Dina před něj hodila papír, který měl ještě před chvílí v ruce. Gestem mu naznačila, aby ho otočil. „Nechala jsem udělat rovnou testy DNA. Není jeho.“
„To teda dost mění situaci.“
„Jo,“ típla cigaretu o podpatek. „To teda jo.“



2014, březen

Hana Vosičková si pilovala nehty a někomu, kdo by jí vůbec neznal, by se mohlo zdát, že mladší vysokou ženu, která stála hned vedle ní, vůbec neposlouchá. Každou chvíli se zadívala na své fialově nalakované špičaté nehty a po téměř deseti minutách Pavlina monologu jí pohybem dlaně umlčela.
„Zlatíčko… Já myslela, že už tuhle práci děláš dostatečně dlouho na to, abys poznala, když tě někdo tahá za fusekli.“
Pavlína zamžikala. „Cože? Mě nikdo za žádnou fusekli netahá! Mám to od sakra důvěryhodnýho zdroje!“
„Tak to je mi velmi líto, ale v tomhle případě ti ten tvůj zdroj neřekl pravdu.“
Ještě než Pavlína stačila něco namítnout, vstala a došla k protější zdi, na které visel železný trezor. Odemkla ho a vyjmula z něj časopis. Nejnovější vydání. Vosice si vždycky před uzávěrkou nechávala tisknout jeden díl pro sebe, aby mohla popřípadě provést last call změny. Došla zpátky ke stolu.
„Na. Podívej se.“
Pavlína si od ní výtisk vzala. Ještě byl cítit po tiskařských barvách. Když se prolistovala k rubrice „Naše hvězdy“, měla pocit, že každou chvíli omdlí.
Barevný titulek hlásal: „Tajné zásnuby miláčka národa“ Pod titulkem se skvěla fotka Filip Hořejše a Silvy Málkové. Fotografie byla nejspíš pořízena na nějaké formální akci. Oba dva se drželi za ruce a Silvina ruka až příliš nápadně ukazovala prsten s modrým diamantem.
„Nechtěli jsme to příliš rozhlašovat, ale když se na to ptáte. Ano, je to pravda. Filip Hořejš se zasnoubil se svojí přítelkyní,“ prozradil nám blízký přítel nejpopulárnějšího herce současnosti, četla Pavlína. Pak se zadívala na Vosici. ¨
„To není možný.“
Líbezně se na svoji zaměstnankyni usmála.
„Ale ano. Je. Ten blízký přítel, kterého v článku citujeme, je ve skutečnosti jeho matka.“ Pavlína nechápala.
„Ale…“
„Žádné ale není, broučku. Prostě si nalítla. To se občas někdy stane. I když někomu častěji než jiným, že? To zrovna tobě nemusím povídat.“
Pavlína byla přesvědčena o tom, že kdyby právě v ruce držela bodnou, sečnou nebo střelnou zbraň, její šéfová by to nepřežila.
„Mám padáka?,“ zeptala se narovinu.
„Kdeže. Zrovna před chvílí jsem si říkala, že by nebylo vůbec špatné rozšířit sporťáky o ženskou posilu. Víš, něco jako na Nově ty jejich miss...“
„Ale já sportu vůbec nerozumím!,“ vyhrkla. „To přeci nevadí. Matěj ti se vším jistě ochotně rád pomůže.“ Mladší z žen opět projela hlavou myšlenka, že je škoda, že tu zbraň vážně nemá. Měla totiž opravdu velkou chuť se jít odstřelit. A pak jí napadla spásná myšlenka. Sebrala kabát a na chodbě téměř srazila Matěje.
„Kam tak letíš?,“zavolal na ní. Odpověď ale nepřišla.



Dalibor Bartoš něco zamyšleně ťukal do displeje svého mobilu. Na studenty, kteří seděli se stejně zamyšlenými výrazy v posluchárně před ním, se ani nepodíval. Dobrá polovina z nich bude opisovat. To mu bylo jasné. A také mu bylo jasné, že vzhledem k tomu, že tohle byl poslední termín, který vypsal, to stejně na ústní zkoušce pozná. Tihleti opozdilci neměli nikdy moc valné studijní výsledky. Ale samozřejmě se mezi nimi našlo pár výjimek.
Šum v posluchárně narůstal a tak zdvihl zrak.
„Prosím vás. Aspoň neopisujte tak nahlas, ano?“
Najednou bylo v celé místnosti hrobové ticho a všichni se vrátili ke svým papírům. Všichni. Až na studentku v poslední lavici. Seděla, papír s otázkami měla položený přesně tam, kam ho před dvaceti minutami pokládal on sám. Vstal, došel až k ní a když viděl, že má papír úplně prázdný, šeptem jí sdělil: „Kolegyně, to opravdu nevíte vůbec nic?“
Zavrtěla hlavou.
„A uvědomujete si, že tohle je poslední termín?“
Přikývla.
„No jak myslíte. V tom případě ale klidně můžete jít. Na konec tu čekat nemusíte.“
Poposedla si.
„Tak já se ještě zamyslím.“
Poklepal jí na lavici a odešel zpět na své místo.
Když pak po dalších čtyřiceti minutách odevzdávali test, Dalibor si všiml, že tam stále sedí a nevypadá, že by na tom chtěla cokoliv měnit. Ve chvíli, kdy odešel z posluchárny poslední student, srovnal papíry do desek a podíval se na ní.
„Tak co? Vymyslela jste něco?“
Opět zavrtěla hlavou.
„To mě mrzí. Zkuste si zapsat předmět příští rok. A doporučil bych vám, abyste chodila alespoň na cvičení, když ne na přednášky. Co si tak vybavuji, tak vás dnes vidím poprvé v životě slečno…“
„Daňková.“
„Slečno Daňková. A jestli jste tu zůstala proto, abyste mě přemluvila, tak to máte smůlu. Další termín už opravdu nevypíši.“
„Já vás rozhodně k ničemu přemlouvat nebudu. Ale přeci jenom bych na vás jednu otázku měla.“
„Poslouchám.“
„Vám to nevadí, že je vaše přítelkyně, byť jen na oko, zasnoubená s jiným mužem?“
Desky, které Dalibor držel v ruce, spadly na podlahu.

Stůl, ke kterému se posadili v restauraci Na Farmě byl jen pro dva a nacházel se u oranžové stěny.
„Nejsem si jistý, jestli bych si nejdřív neměl dát panáka.“
„Jak je libo.“ ¨
„Upřímně řečeno, si pořád nejsem úplně jistý, co tím sledujete.“
„Jsem novinářka, jejíž náplní práce je přesně to, co tady teď dělám. Takže můžete hádat dvakrát.“
„Pěkná práce, jen co je pravda.“
„Přijde vám to horší, než když se někdo nechává pronajímat na večírky jako snoubenka?“
Dalibor se zamračil.
„Víte o tom pěkný kulový.“
„Tak mě zasvěťte.“
„Proč bych to měl dělat?“
„No třeba proto, že vím, že jsme momentálně v konkurzu o desetimilionový grant. A že dovedu zatahat za pár nitek, aby se dostal k těm správným lidem.“
Ve chvíli, kdy tu větu dořekla, Dalibor se na ní nevěřícně zadíval.
„Věřte mi. Možná na to nevypadám, ale kontaktů mám všude víc, než byste si dovedl představit.“
„Nepovídejte, “ založil si ruce na prsa.
„Znáte přece docenta Hlavsu, předsedu tý grantový komise?“
„A vy ho snad znáte taky?“
Pavlína počkala, až před ní servírka položí hrnek s čajem a pak se naklonila ještě blíž.
„Řekněme, že od jisté doby na mě pan docent hodně trpí.“
Chvíli bylo ticho a pak muž v dokonale padnoucím obleku pronesl:
„Dobře. Ale žádné nahrávání. Když jste tak dobrá, určitě si ty poznámky zvládnete dělat i ručně.“













Současnost

Na jednotce intenzivní péče byl ten večer nebývalý klid. Aneta si přehodila nohu přes nohu a listovala Nejsledovanějším. Barevné obrázky ji udržovaly alespoň trochu v pozoru, jinak se jí chtělo hrozně spát. Od doby, co do nemocnice nastoupila, to byla teprve třetí noční služba a její organismus si na tu změnu ještě nezvykl. Navíc měla za sebou osmi hodinovou denní směnu a únava se začala dostavovat. Pípnul jí mobil a ona ho vyndala z kapsy svého zeleného pracovního oděvu. Psala jí její sestra Jarka.
„Tak jak to zvládáš?“
„V pohodě. Dneska je tu klid ☺“
Zprávu odeslala. Ani na chvíli jí nenapadlo si postěžovat na to, že je unavená. Zdravotní sestřičkou chtěla být od malička, i když věděla, že zrovna tohle povolání nemá na růžích ustláno. Ale ona chtěla pomáhat lidem. Když se opět sklonila k časopisu, na stěně začala blikat kontrolka pokoje číslo dva. Okamžitě vstala, ale pak zaváhala. Tenhle pokoj si z neznámých důvodů vždycky brala na starosti vrchní Klímová. Jenže ta před chvílí odešla na sesternu a Anetě bylo víc než jasné, že už tam někde na kanapi tluče špačky. Nejspíš by nebyla moc ráda, kdyby jí šla vzbudit… No co. Nakonec, dvojka je pokoj jako každý jiný, prostě se jen zajde podívat, co se děje.
Pacientku, která ležela na nemocničním lůžku, viděla poprvé. I když si matně vybavovala, že to byla ta, kterou přivezli od nějaké ošklivé autonehody. Zkontrolovala monitory a pak k ní přišla blíž. Vypadala, že spí. To nebylo nic neobvyklého. Pacienti, kteří tu leželi, byli často tak zesláblí a vyčerpaní, že než k nim někdo došel, opět upadli do spánku. Vše vypadalo v pořádku. Už už se chystala pokoj opustit, když tu jí náhle za předloktí chytla studená ruka.
Polekala se a když se na ležící otočila, slyšela, že něco tlumeně, ale důrazně říká. Přišla blíž a naklonila se k rtům, které říkaly: „Já nejsem Adéla Samková. Můžete zavolat policii? Prosím.“
Aneta kradmo pohlédla na identifikační náramek. Na něm jasně stálo ADÉLA SAMKOVÁ nar. 12.5.1988.
„Ale..,“ zmateně těkala pohledem na ní a na ceduli, která visela na posteli a určitě se shodovala s údaji na náramku.
„Asi se vám něco ošklivého zdálo. Řeknu primáři Janůvkovi a ten to s vámi určitě vyřeší.“
„Nevyřeší. To on se mě tady už několik dní snaží přesvědčit, že jsem Samková. Ale já nejsem. Pomůžete mi?“
Mladá sestřička nervózně zamžikala a mimoděk stiskla přes oblek křížek, který jí visel na krku.
Tipů: 1
» 30.07.18
» komentářů: 1
» čteno: 340(5)
» posláno: 0


» 04.08.2018 - 11:20
ttragelaf
líbí ST*

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Na hraně II

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.