Letáky

Drobné vločky sněhu pozvolna plnily vzduch. Kurt Umlauf zabočil na křižovatce doprava a po chvíli došel k hostinci. Chytil kliku a otevřel. Hned na prahu ho zarazilo, že v jindy tak hlučné místnosti je klid a jen rozhlas vyhrává nějakou vážnou symfonii. Došel k výčepu a objednal si pivo.
„Co je?“ obrátil se s otázkou na hostinského a pohodil hlavou k sedícím hostům.
„Právě to hlásili. U Stalingradu to skončilo,“ vysvětloval hostinský a dál netečně umýval sklenice.
„Albert!“ projelo hlavou příchozímu. „Vždyť tam je náš Albert“, podlomily se mu nohy. Poručil si lihovinu, vlil ji do piva a začal upíjet. V místnosti se pomalu začal ozývat šepot rozmlouvajících. „Taky tam mají syny“, zamumlal si pro sebe Kurt, dopil, zaplatil a chystal se k odchodu. Nějak se mu nechtělo domů, žena už to asi ví. Vyšel ven a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Vykročil. Ulicí se rozléhaly jeho spěšné kroky a zanechávaly černé skvrny v bílém sněhu. Došel k činžovnímu domu a vstoupil do zatuchlé chodby. Ztěžka vyšel dvě poschodí, odemkl dveře od bytu, naučeným pohybem pověsil na věšák obnošený kabát a vstoupil do kuchyně. Jeho manželka s vážnou tváří seděla za stolem, kde si vykládala karty.
„Dobrý večer, miláčku,“ naklonil se k ní a políbil ji na čelo.
„Budeš jíst?“ otázala se, aniž by zvedla oči od karet.
„Ne, nemám hlad. Už jsi to slyšela?“, chtěl mít tu nepříjemnou věc za sebou.
„Sousedka mi to řekla. Mám strach o Alberta. Podívej se, pořád mi tu vychází nějaká smrt,“ řekla a ukázala na karty.
„Třeba je to má matka, víš, že už na tom není příliš dobře,“ snažil se ji utěšit.
„Ne ne, je to smrt muže,“ prudce vstala od stolu, přistoupila ke skříni, otevřela ji a vytáhla balíček zabalený v novinovém papíře. „Hledal tě tu nějaký chlápek a nechal ti tady toto. Museli jste se minout.“
„Nikoho jsem neviděl,“ vzal balíček a posadil se na židli. Roztrhl noviny a vytáhl asi padesát papírů, na půl přeložených. Nasadil si brýle a začal číst:

Občané Německa!
Jak dlouho ještě chcete trpět pod nadvládou těch, kteří vás ženou do neštěstí?
Co vše ještě musí přijít, abyste se probudili z nečinnosti?
Kolik vašich synů…

…rychle přelétl očima celý text a zaměřil se na konec. Místo podpisu tam bylo napsáno – Výbor pro záchranu Německa. Za obal z novin byl zastrčen malý lístek.

Zdravím tě Kurte. Snad si na mě ještě vzpomínáš. Máme teď s přáteli mnoho práce a byli bychom rádi, kdybys nám trochu pomohl. Zatím bysme potřebovali, abys nechal ty letáky u vás ve fabrice, třeba na dílně, aby si je každý mohl přečíst. Pokud bys měl zájem o další spolupráci, přijď zítra ve čtyři ke kříži. S pozdravem Baron

Kurt dočetl a zamyslil se. Baron – to byla přezdívka Heinricha Neuwirtha ještě v dobách, kdy byli oba činní v komunistické straně Německa. Už o něm neslyšel dobrých osm let. A teď najednou toto. Myšlenky mu vířily hlavou, na spáncích mu naběhly žíly. Co mám dělat? Proč si na mě vzpomněli právě teď? Odložil brýle a promnul si oči.
„Máš starosti?“ Ulrika se nad ním sklonila a konejšivě ho pohladila po tváři.
„Letáky,“ zašeptal a podal jí svazek papírů.
Když přečetla text, položila papíry na stůl a obrátila se k němu. „Co budeš dělat?“
„Co budu dělat?“, zopakoval její otázku. Nikdy neřekla - Co budeme dělat? Jeho žena nechává rozhodnutí jako vždy na něm. „Nevím, opravdu nevím. Nechci udělat chybu, ale taky nechci jen tak sedět a dívat se na to, jak všude zbytečně umírají lidé. Už mám toho dost. Chci přispět k tomu, aby to všechno co nejdříve skončilo.“
Z vedlejší místnosti zavzlykalo dítě a žena k němu spěšně odešla.
Zítra ty letáky roztrousím v továrně, tak. Spokojeně si nalil náhražkovou kávu a vzal do ruky noviny. Pohledem projížděl po titulcích, až se zarazil na oznámení o popravě lidí odsouzených za protistátní činnost. Zachvěl se a začal zase přemýšlet. „Copak můžu ohrozit Ulriku a naši dceru? Co když mě zítra chytí a pak se na nich budou mstít? Ne, to ne. No, ale pak se zachovám jako zbabělec. Co mám dělat? Proč se to muselo stát právě mně? Určitě si mohli najít někoho jiného. Proč já? Proč bych měl právě já riskovat? Přemýšlel. „Ne. Promiň, Heinrichu, kamaráde“, zamumlal si polohlasně. Vstal, udělal tři kroky, otevřel dvířka od kamen a začal dovnitř strkat jeden leták za druhým. Pozoroval, jak se v žáru kroutí a černají a cítil uspokojení nad tím, že se takto rozhodl.
Ulrika se vrátila do kuchyně s dítětem v náručí a chvíli ho pozorovala. Pak se na něj usmála a zašeptala: „Děkuji. Měla jsem o tebe strach.“

Druhý den odpoledne napadlo Kurta Umlaufa, že by přece jen zašel na schůzku a vše vysvětlil - že kdyby byl svobodný, tak by se samozřejmě zapojil, ale dnes… Chvíli váhal, ale pak obrátil své kroky k domovu. Cestou potkal pana Weisse a probírali věci, které teď hýbaly Německem. Když konečně otevřel dveře od bytu, slyšel z kuchyně nějaký mužský hlas. Vstoupil dovnitř a uviděl manželku v rozhovoru s návštěvníkem, který mu připadal hodně povědomý.
„Buď zdráv, Kurte! Nepoznáváš mě? Čekal jsem na tebe U kříže. Doufal jsem, že přijdeš,“ muž se s otevřenou náručí vrhl vstříc přicházejícímu.
„Nazdar Heinrichu! Nezlob se nejde to. Víš, kdybych byl sám…,“ Kurt se odmlčel.
„Dobrá, dobrá nechej toho. A ty letáky jsi pohodil ve fabrice? Pokud ne, tak si je vezmu.“
„No, víš. Dostal jsem strach a spálil jsem je.“
„To snad ne! Víš, co nám dalo práce, než jsme je vyrobili? Ty jsi ale packal. No nic, nebudu tě zdržovat. Seď si za pecí, když chceš. Asi jsem se v tobě splet“, návštěvník se zvedl, vzal si kabát a bez rozloučení odešel. Před domem si zapálil cigaretu a pomalu kráčel ulicí. Zabočil za roh, přešel cestu a došel k vozu stojícímu ve stínu hřbitovní zdi. Řidič stáhl okno: „Tak co?“
„Nic. Nechce do toho jít, má strach,“ zamumlal Heinrich a odhodil zbytek cigarety.
„A letáky?“
„Prý je spálil.“
„Takže alespoň něco. Nenahlášení protistátních letáků a jejich autorů je trestné, že?“ řidič se jízlivě usmál a pokynul spolujezdcům. Z vozu vystoupili čtyři muži v kožených pláštích a vyrazili k domu.