Básnické klání

Stalo se to kdysi, kdesi
snad za dubovými lesy –
žil si sobě jeden král.
Dětí žádných nemaje,
žena jeho poklad je,
vše by pro ni udělal.

Ta ho jednou ráno budí,
že se opět velmi nudí
a chce nové kratochvíle.
„Co tak turnaj na kolbišti
uspořádat v středu příští?“,
vyřkl návrh vskutku čile.

Královna se zamračila:
„Boj, to je jen hrubá síla,
často při něm teče krev.“
„Však“, dodala bez meškání
„básníků chci tady klání,
ať zní v sále s lyrou zpěv.“

Tak v království do dvou neděl
o turnaji tomto věděl
každý z obce básnické.
Sjeli se pak mladí, staří,
doufajíce že se zdaří
získat trochu slávy té.

Když král z trůnu zatleskal,
utišil se plný sál
a královna nato vstala:
„Pěti chválu na mou krásu
ať uslyším z vašich hlasů.
Úkol ten jsem přichystala.“

Dvořenín když tleskl dlaní,
začalo to velké klání -
básníků jsou as dvě řady.
Šíji labutí, dlouhý vlas,
délku modročerných řas…
opěvují její vnady.

Pak předstoupil naposled
stařec, v tváři trochu bled,
rukou zvolna ztišil šum.
Jeho báseň zní tak tiše
jako vánek, který dýše
když vypráví oblakům.

„Královno, jsi krásná vskutku…
já však vrhl se v tu půtku,
abych sdělil lidu všemu…
Pak ozvalo se tichem
„Obtížena ty jsi hříchem!
Vzalas život synu mému!

Nechtěl splnit příkaz tvůj,
zavést krále v temnou sluj,
mečem ho tam proklát v stínu.
Pak ses bála jeho slov,
v temném lese skryt jest rov.
Proklínám tě za tu vinu.

Ať do roka tě peklo schvátí,
neochrání žádní svatí“,
sálem bouří starcův hlas.
„Dost bylo těch drzých řečí.“
Královna, ta z trůnu ječí
„Co tu starče rušíš nás“

„Je to blázen, drahá paní“,
konšel z města muže brání,
„ztratil syna jediného.“
Král pohlížel pobaveně,
po starci i po své ženě.
Pak zavolal strážce svého.

„Toho starce vyhoď z hradu,
dej mu zlato a též radu,
aby zmizel z očí lidu.
Královně se náleží,
být zazděna ve věži,
dosáhnu tak aspoň klidu.“