Větrohraní

Nohy mi hladíš, sukni čechráš, ovíjíš
a najednou jsi výš a výš
až v korunách stromů,
kde sbíráš zlato a měď.
Já znám odpověď z nitra,
kdy slunce naplnilo mne světlem
jak džbán,
kdy požehnán je den notou flétnovou.

Ptáci nechají se nésti
a štěstí klepe u chalup rozesmáté
na hlavě věnec z listí.
Kulatě je v duši a dlaně štědré jsou
nabídnou větroplaše radost
křtěnou do pohody.
Ach, ty větrné svody zářícího dne.
Medově olízne mne starobylost času.
Zastavím a ujídám tu krásu.