Jak jsem potkal bezdomovce

Potkal jsem kdys bezdomovce…
ztracená to byla ovce.
Ovce sama bez pastýře.
Já si chtěl hrát na rytíře,
konaje tak dobré skutky
a nehledět na předsudky,
že je černý jako bota,
životem se těžce motá.
Klaněl se mi jako princi,
zdali nemám drobnou minci,
peníz drobný nebo pár
a dám mu je jako dar.
Hned s úsměvem na líci -
sdělil „Já jsem věřící.
A věřím v Ježíše Krista,
pálenka nemá místa
u mě, ani cigarety,”
stále slyším tyto věty.
Tak jsem ho vzal k sobě domů,
dal mu boty, krosnu k tomu,
trochu jídla, trochu pití,
abych ulehčil mu v žití.
Spoustu toho napovídal,
bystrým zrakem jsem ho hlídal,
aby potom neodnesl,
to, co ke mně nepřinesl.
Ještě si vzal mou adresu
a vydal se směrem k lesu.
„Praha,” zaznělo pak tichem
„tam nebudu s prázdným břichem!”
Asi za dva měsíce
divil jsem se velice.
Z Prahy pohled pěkný poslal,
nevím, kterak se tam dostal.

~*~

Konec příběhu to není,
přichystal mi překvapení –
když u dveří zazvonil,
o peníze žadonil.
Vrátil se tu se svou milou,
v penězích mi pustit žílou.
Hned si řekl o šest stovek,
vždyť ví, že jsem dobrý člověk!
Do měsíce všechno vrátí,
z důchodu (co dostal) splatí.
Ubytovna drahá jest,
všechno vrátí na svou čest!
Na vše možné přísahal,
tak jsem mu dvě stovky dal,
tuše, že je nevrátí,
být bdělým se vyplatí.
Tak jsem chudší o dvě stě,
na něj se však nezlobím.
Zkušenost to na Cestě
byla nutná. Teď to vím.