Kořeny

Nejtěžší bylo začít.
Ale když už konečně padlo rozhodnutí, šlo vše celkem snadno. Snadno… snadno, co se týče promýšlení postupných kroků, ovšem s jejich vykonáním to bylo horší. Zkrátka, už mu chyběla síla.

~*~

Rozhodl se nejdříve pro růže. Měl je rád, miloval jejich vůni, barvy. Každým rokem čekal, kdy už už vykvetou, aby je mohl darovat své milované ženě; kdysi do vázy a dnes už jen na omšelý hrob. Jeho růže byly vyhlášené v celém širokém okolí, ale už dávno se nikdo na ně nechodil dívat.
Nejtěžší bylo vykopat první keř… ten s žlutými květy; poupata se již pomalu nalévala, připravena k rozpuku, aby opět zazářila svou krásou do širého světa. Pak přišly na řadu další – růže všech barev a vůní… celkem padesát keřů. Trvalo mu to necelé dva týdny. Tělo už mu opravdu nesloužilo tak jako dříve.
Když vykopal poslední, začal brousit pilu a každý večer, už jen ze starého zvyku, odškrtával dny v kalendáři. Teď ho čekala ta náročnější část.
Konečně přijel jeho přítel. Přivítali se stiskem ruky, vzali nářadí a beze slova se odebrali do sadu. Stromy obalené květem lákaly hmyz a v jejich větvích zpívali a poskakovali ptáci. Znal ty stromy velice dobře, všechny. Devatenáct z nich pomáhal sadit svému otci, když se vrátil bez ruky po té velké válce, která byla první a prý měla být i tou poslední velkou válkou na Zemi; ale nebyla. Ten dvacátý… ten zasadil, když se jim narodil syn. Byl to ořešák a měl dobré ořechy, opravdu hodně dobré a vždy jich byl plný pytel. Syn ale nežil… už ani nevěděl kolik je to let. Nějak přestal ta léta samoty počítat.
„Tak začneme tebou“, šeptl stařec a přiložil pilu k vrásčitému kmeni. Přítel ji uchopil za druhý konec a kývl. Po notném úsilí proloženém mnoha přestávkami se ořešák svalil k zemi. Ptáci vyděšeni hlukem vzlétli. Další byla na řadě jabloň… oba usilovně řezali a na jejich hlavy se snášel bílorůžový déšť z opadaných květů… jabloň má měkké dřevo… svalila se celkem brzy a pak to šlo strom za stromem… celých pět dní.
Když padl poslední strom, stařec odhodil pilu do trávy: „Tak…,“ povzdechl si.
Oba se vydali ke statku.
Byl to velký statek, příliš velký pro jednu rodinu, natož pro jednoho starého člověka. Ano, mohl ho již několikrát prodat, ale nikdy nad takovou nabídkou nepřemýšlel déle než několik vteřin. Tady se narodil, tady jsou jeho kořeny. Což je možné prodat a opustit své kořeny? Ne… takto přemítaje došoural se na lavičku pod lípou; tu vysadila jeho prabába, když se sem po svatbě přistěhovala.
Přítel si sedl vedle něj a mžoural do zapadajícího slunce. Stařec sáhl pod lavici a nahmatal poloprázdnou láhev. Vytáhl zátku, pořádně si lokl a podal láhev příteli. Ten však zavrtěl hlavou. Muž pokrčil rameny, ještě jednou pořádně upil a odhodil láhev mezi kopřivy zarůstající starý zemědělský stroj. Pak si nasadil brýle a vytáhl z kapsy složený list papíru. Četl a přitom několikrát vzdychl. Položil papír vedle sebe a vytáhl si dýmku. Pomalu ji nacpal tabákem, zapálil si a chvíli zadumaně bafal.
„Zatracená doba“, vykřikl náhle do ticha. „Zatracená, zatracená“, mumlal ještě chvíli.
Opět bezmyšlenkovitě rozevřel list.
„Tak co, půjdeme?“, promluvil přítel po dlouhém mlčení a postavil se. Stařec sebou trhl. Vlastně to byla přítelova první delší věta od ranního pozdravu.
„Jo, ale ještě zbývá jeden kořen,“ smutně odvětil stařec a z očí se mu spustily slzy. Strčil příteli do ruky dvě láhve s hadrem v hrdle. Vytáhl zápalku z krabičky, škrtl a přiložil ji k oběma lahvím. Přítel je vhodil otevřeným oknem do domu. Ozvaly se dvě rány a hořící benzin se okamžitě rozlétl po pokoji.
Stařec si vzal do ruky kufr převázaný motouzem a společně s přítelem vyrazili k vlakovému nádraží.
Na zemi ležel úřední papír s razítkem a se slovy – VYVLASTNĚNÍ a STAVBA PŘEHRADY…