Básník a rytíř

Kráčel básník nočním stínem,
byv omámen silným vínem,
pro verše zde námět hledal.
Tu uprostřed kapradin
zableskl se světla klín,
měsíc nad kopce se zvedal…

Tam pod stromy tůň je malá,
odráží se v ní jen skála
a oheň, jenž dohořívá.
„Toť setkání nečekané!
Co tu děláš, vzácný pane?“
Na rytíře se teď dívá.

Co to pravím, na rytíře?
Spíše možno říci zvíře,
oblečené v lidský šat.
Možná milé byly kdysi
jeho teď ztrhané rysy.
Mladík se hned začal ptát:

„Vzácný pane, co se stalo?
Chybělo by mi jen málo,
a byl bych tě nepoznal.
Vidím, že jsi raněn těžce…
Počkej, hned vytáhnu z měšce
víno, jež mi otec dal.“

Rytíř hltal nápoj lačně
a když dopil, tak rozvláčně
pustil se do vyprávění:
„Nevím, jak ti službu splatím,
vždyť v hrad rodný se nevrátím,
z mého žití mnoho není.“

„Já putoval mnoha kraji,
nad nimiž se dech až tají,
Bretaň z nich je nejkrásnější.
Tam jsem potkal pannu sličnou,
když jsem mířil za šlechtičnou,
bych ji získal pro hrad zdejší.

Než mne prve oslovila,
lehce se jen uklonila
a já z koně málem spadl.
Zíraje na dívku bílou,
zapomněl jsem na mou milou,
její obraz v srdci zvadl.

Té panny havraní byl vlas
a jejich očí zářný jas…
a ruce – toť úběl čistá…
její smích – jak ptačí trylky…
takže jsem se během chvilky
nechtěl pohnout z toho místa.

Slíbil jsem jí šaty, skvosty
a pak jako člověk prostý
do prachu si před ni klekl:
„Pojeď se mnou, panno milá,
ty v srdce ses mi nyní vryla.“
„Buď mou ženou,“ já jí řekl.

Pak po dlouhém putování,
tři hodiny do svítání…
nebo chybělo snad víc?
Našli jsme si na chvilinku
pěkné místo k odpočinku,
Měsíc zlatil její líc.

„Já ohlídám tvoje spaní,
doufaje, že ty mou paní
budeš brzy na mém hradě.“
Ona přikývla jen lehce,
přiznat se mi příliš nechce -
podlehl jsem její vnadě.

Sotva jsem si v trávu sedl,
již jsem bdíti nedovedl
a usnul jsem v krátkém čase.
Pohrouživ se v noční snění
tklivých tónů slyšel znění -
a pak pannu spatřil zase.

Jako bílá socha stála,
kol ní černá říza vlála
a já za ní toužil jít.
„Tak, rytíři, co tě leká?
Ne tvůj, však můj hrad tě čeká,
tam budeme spolu žít.“

„Chtěl jsi mne za nevěstu?
Vydejmež se na cestu,
splnit přání pošetilé!“
Lehce na mne rukou kývla…
Snad jsem spatřil černá křídla?
Podivná to byla chvíle.

Šel jsem jako omámený
přes balvany a kořeny,
ona k spěchu pobízela.
Kde tam hory jest úpatí,
(za hloupost se těžce platí),
pochopil jsem všechno zcela.

Nebyla to dívka něžná,
ani cizí, vzácná kněžna,
leč živého ničitelka.
Já se rychle v úprk dal,
bych si život zachoval,
však naděje má nevelká.

Kolem stezky vyskočili
a po mně se natočili
se zbraněmi mrtvých stíny.
Rány na mne dopadaly,
nohy mé už umdlévaly -
svalil jsem se u bystřiny.

Však kohoutí kokrhání
přerušilo těžké spaní,
probouzím se v ranním jasu.
Chvíli ležím zamyšlen
nad prapodivným snem…
Bdím, či sním? Už zase? K ďasu!

Vždyť krvácím z mnoha ran,
oděv můj je rozerván…
Je to snad ďáblovo dílo?“
„A co dívka?“ básník ptá se.
Rytíř na kříž podívá se -
„Mluvit o ní není milo.“

Můj pán zavřel oči navždy,
jako musí člověk každý;
seděl jsem tam zadumán.
Sotva modlitbu jsem stihl,
černý stín se kolem mihl,
já věděl, že nejsem sám.

Otočil jsem zvolna hlavu,
abych spatřil dívku v hávu
černějším než křídlo vraní.
Lehce se mi uklonila
panna bílá, přespanilá,
okouzlen jsem hleděl na ni.

Tak já tedy od té chvíle
všude hledám paže bílé
kteréž viděl v tamten čas.
Však už brzy, je to tak,
vyhasne můj starý zrak,
ona za mnou přijde zas.