19. století

Snad stále žiji v předminulém století,
kdy k psaní užíval se husí brk
a kdy přítel pro přítele
schopen nasadit byl vlastní krk.

Snad srdce mé je z jiné doby,
kdy lidé v úctě vykali si,
teď jejich těla kryjí hroby
a my zvolna přivykli si.

Přivykli si na tlak doby,
která naše snění drtí,
tretkami se kde kdo zdobí
v strachu z neodvratné smrti.

Snad v předminulém století
já, básník, u tvých nohou sedal,
abych potom vzápětí
jinde pochopení hledal.

Snad v čase tamtom dávno zašlém
já skončil život v chudobinci,
umořen byv prudkým kašlem
v Praze, Vídni nebo Linci.

Snad náhrobek omšelý
někde u zdi rozpadá se.
Však mé uši slyšely –
„Narodit se musíš zase!“

Přesto se rád občas nořím,
i když je to dávno pasé
v dobu, o níž báseň tvořím
a v níž bych chtěl žíti zase.