Beskydská Karkulka

Po lese s košíčkem
děvče jde s klidem.
Za pocit bezpečí
vděčí teď lidem,
že v zdejších lesích
vlci už nebydlí.
Cupitá pěšinkou
s veselou písničkou,
s kyticí, s buchtou
za milou babičkou.
Už jen sto metrů
k jejímu obydlí.

Výstražně zakřičí
na stromě sojka,
srdce se rozbuší
jak v moři bójka –
před dívkou náhle
statný vlk stojí.
Nohy jsou těžké
jak mlýnský kámen.
Celá se chvěje,
jak v bouři plamen,
o život svůj
dívka se bojí.

Však nikdy vlk netouží
po lidské krvi.
Vždy to byl člověk,
kdo zabil prvý,
a pak se chlubil
nad mrtvými těly.
Pohádky o vlcích,
trhajících ovce,
z každého sedláčka
dělají lovce,
který si rád
z pušky hned střelí.

Ale změnila názor
v čepečku dívčina,
když pohled srazila
se smutnýma očima –
vlka, jenž přišel
o děti a družku.
A když se domů
z návštěvy vrátila
u otcovy skříně
zámek pak rozbila
a do řeky hodila
náboje, pušku.