Genius loci

V prvním podzimním dešti, se jen opadané listí chvělo chladem, stejně jako ona.
Brunetka s tváří filmové hvězdy z přelomu století, pospíchala Kampou a klapot jejích podpatků, se nesl ztichlým, pozdním odpolednem. Zastavil jsem se a naslouchal rytmu dívčiny chůze. Klap, klap, klap, stejně přesné, dokonalé, údery o kamennou zem, jako dešťové kapky, jen o poznání hlasitěji. K tomu jako by se přidalo i mé srdce, úder za úderem do klapotu bot, tikání deště a k tomu také můj horký dech. Odpolední hudba v deštivém dni, tak smutně krásná melodie spěchu. Ještě chvilku jsem poslouchal a potom vše náhle utichlo. Všechno, se zpomalilo, docela všechno, až na tlukot mého srdce. Dívka nenávratně zmizela v jedné z uliček, déšť náhle ustal, jako mávnutím kouzelného proutku a já se zhluboka nadechl. Rozpačitě jsem se opřel o zeď a zvedl tvář k ztemnělému nebi. Výdech. Bílý opar mého zrychleného dechu, se nesl někam vysoko, vysoko kam nemůže nikdo dohlédnout. Tlukoucí srdce, zůstalo samo v tom odpoledni, opuštěné jako loďka bez rybáře. Vzduch voněl Vltavou a veškerou vodou, prvního listopadového dne. Zvedl jsem si límec od kabátu a vydal se směrem k domovu. Noc pomalu a líně, vešla do ztichlého města. I řeka jako by na několik vteřin utichla, jen pro mé potěšení. Srdce mi však stále bilo, jako na poplach. Proč asi? Měl jsem pocit, že poprvé ve svém životě doopravdy žiji. Teď a tady, právě v tento okamžik. Ticho se náhle změnilo v hluk. Kamenný most ožil tisíci hlasy a kroky. Ten okamžik, ale patřil jen mě a nikomu jinému. Byl můj, stejně jako její úsměv. Věnovala mi ho, i přes veškerý ten déšť a spěch. A tak děkuji dívce, za ten okamžik, Kampě za Genius loci a dešti za jeho vůni. Právě jsem si zamiloval listopad.